Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 21. února 2007 sp. zn. I. ÚS 601/04 ve věci ústavní stížnosti E. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 6 To 162/2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. 3 T 127/2003, jimiž bylo rozhodnuto o výkonu rozsudku cizího státu.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I.
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. 3 T 127/2003 bylo ve věci stěžovatele rozhodnuto o výkonu rozsudku podle § 384d odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004) s odkazem na znění Dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků, uveřejněné pod. č. 107/2002 Sb. m. s. (dále v textu plným názvem nebo jen "Dohoda") při nezměněném výroku o vině a trestu z rozsudku Trestního soudu Thajského království ze dne 21. 7. 1995 sp. zn. 2806/2538-4493/2538 (dále jen "thajský rozsudek"), ve spojení s rozhodnutím Provinčního soudu Nonthaburi ze dne 12. 7. 1996 sp. zn. 2806/2538-4493/2538 (obě společně dále jen "thajská rozhodnutí") za trestný čin ve smyslu § 4, § 7, § 8, § 15 odst. 2, § 65 odst. 2, § 66 odst. 2, § 102 zákona o škodlivých omamných prostředcích z roku 1979, § 3, § 7 zákona o opatřeních na potlačení činnosti osob dopouštějících se trestných činů v souvislosti s drogami z roku 1991 a § 33, § 80, § 90 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit stručně vyjádřeno tím, že se pokusil vyvézt z území Thajského království leteckou linkou heroin v celkové hmotnosti 5607 g za účelem další distribuce, čímž spáchal podle trestního zákona České republiky trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, přičemž podle § 384d odst. 2 trestního řádu proto stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání čtyřicet dva let, deset měsíců a třináct dní. Podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 6 To 162/2004 bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele tak, že se podle § 256 trestního řádu zamítá.
4. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 7 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 7
(2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Článek 8
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
6. Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 3
Zákaz mučení
Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti své námitky formuloval v zásadě do dvou okruhů. Jednak obecné soudy podle stěžovatele rozhodly o tom, že se stěžovatel dopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, ač tomuto rozhodnutí nepředcházel řádný proces a jednak obecné soudy akceptovaly trest, který se svým rozsahem zcela vymyká trestům, ukládaným za obdobný delikt v České republice, přičemž uložení takového trestu stěžovatel považuje za kruté a nelidské.
8. Ve vztahu k první námitce, co do podstaty rozhodnutí soudu podle § 384d odst. 1 trestního řádu, stěžovatel poukazuje na skutečnost, že byl odsouzen za trestný čin podle českého trestního zákona, ačkoliv podle § 220 odst. 1 trestního řádu může soud takto rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. V dané věci žalobní návrh podán nebyl, protože stěžovateli ani nebylo sděleno obvinění. Obžalovací princip však představuje jednu ze základních zásad spravedlivého procesu. K této námitce se váže návrh stěžovatele, aby Ústavní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 6 To 162/2004 a dále výrok, že se stěžovatel dopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona obsažený v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. 3 T 127/2003.
9. Podrobněji stěžovatel v ústavní stížnosti rozpracovává námitku nepřiměřenosti a krutosti trestu, který má v České republice vykonat. Zdůrazňuje, že Obvodní soud pro Prahu 6 sám dospěl k závěru, jakkoliv k tomu nebyl oprávněn, že v rozsudku popsaný skutek by byl v České republice kvalifikován jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, za což by mu hrozil v nejkrajnějším případě trest odnětí svobody ve výši deseti let. Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku akceptoval trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou let, deseti měsíců, a třináct dní, z něhož bylo vykonáno i se započtením vazby přibližně devět let. Vzhledem k účelu trestu vymezenému v § 23 odst. 1 trestního zákona stěžovatel spatřuje úmysl zákonodárce, že právě uložení maximálně desetiletého trestu odnětí svobody je svým rozsahem dostatečné k naplnění svého účelu. Proto považuje stěžovatel za stěžejní otázku, co je prioritou v případě, kdy se střetnou dvě odlišné představy o potřebě působení trestu na odsouzeného, a tedy i dvě představy o tom, jaký trest je přiměřený. Stěžovatel poměřením svého trestu k výši možného trestu, kterého by se mu dostalo podle českého trestního zákona dochází k závěru, že jeho trest je hrubě nepřiměřeným, krutým, případně nelidským. V důsledku toho se tedy vymyká zárukám daným Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Jak stěžovatel dále uvádí, o tom, že trest uložený soudem Thajského království může být na území České republiky vykonán, rozhodl Nejvyšší soud. Zdánlivě byl tedy tím, kdo ve věci pochybil, neboť akceptoval nepřiměřený trest. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud však rozhodoval toliko o uznání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky, nikoliv však o tom, že trest takto uznaný bude také vykonán, nebo o tom, zda je tento trest v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Přestože trestní řád neupravuje postup v situaci, když soud dospěje k závěru, že uznaný trest je krutý, nelidský nebo jinak odporující ústavnímu pořádku České republiky, musí soud, podle názoru stěžovatele, vždy jednat s respektem k ústavním principům. Protože stěžovatel uznává, že soud není oprávněn snížit výměru trestu, považuje za jediné možné řešení rozhodnout tak, že se trest na území České republiky nevykoná a že se odsouzený propouští na svobodu. S ohledem na tyto argumenty stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušit obě napadená rozhodnutí v celém rozsahu, případně zrušit usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 6 To 162/2004 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. 3 T 127/2003 ve výroku, že se stěžovatel dopustil trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Zároveň stěžovatel uvedl, že ve věci podal dovolání a podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
11. Z důvodu procesní opatrnosti stěžovatel svůj návrh znovu uplatnil u Ústavního soudu podáním doručeným dne 16. 5. 2005 poté, co bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o jeho dovolání, že se jako nepřípustné odmítá.
II.
12. Ústavní soud ve smyslu § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení k vyjádření. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení (č. l. 27). Obvodní soud pro Prahu 6 jako účastník řízení taktéž pouze odkázal na právní názor vyjádřený v napadeném rozsudku (č. l. 28). Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 po lhůtě stanovené Ústavním soudem bez podrobnějšího vyjádření navrhlo ústavní stížnost zamítnout (č. l. 41). Vzhledem ke skutečnosti, že tito účastníci řízení a vedlejší účastník řízení nepředložili Ústavnímu soudu žádné nové důkazy a nepředložili ani nová tvrzení ve vztahu k podstatě ústavní stížnosti, nezasílal Ústavní soud tyto přípisy stěžovateli k případné replice. Stěžovatel se s celým obsahem spisu seznámil prostřednictvím svého právního zástupce dne 1. 2. 2007 (č. l. 72).
13. Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo (č. l. 37).
14. Ústavní soud si dále s odkazem na § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal stanovisko Ministerstva spravedlnosti, odboru mezinárodního (dále též jen "ministerstvo") (č. l. 46). V první části vyjádření ministerstvo připomnělo, že Dohoda mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků, uveřejněná pod. č. 107/2002 Sb. m. s., je mezinárodní smlouvou, která se co do účelu a cílů vyjádřených v preambuli neliší od jiných mezinárodních smluv týkajících se předávání odsouzených osob, jichž je Česká republika smluvní stranou [Úmluvy o předávání odsouzených osob z 21. 3. 1983 (č. 553/1992 Sb.), Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob z 18. 12. 1997 (č. 26/2003 Sb. m. s., sdělení o opravě chyb překladu v částce 49/2003 Sb. m. s.), Úmluvy o předávání osob odsouzených k trestu odnětí svobody k výkonu trestu ve státě, jehož jsou státními občany z 19. 5. 1978 (č. 123/1980 Sb.), Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o vzájemném předávání odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody z 23. 5. 1989 (č. 473/1990 Sb.), Smlouvy mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a Rakouskou republikou o vzájemném výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních z 20. 5. 1990 (č. 113/1992 Sb.) a Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech z 29. 10. 1992 (č. 209/1993 Sb.)].
15. Ministerstvo dle svého vyjádření považuje ústavní stížnost do značné míry za zmatečnou, neboť napadený rozsudek neobsahuje žádný výrok o vině. Popis skutku, jak je v napadeném rozsudku uveden, ministerstvo považuje za pouhé zopakování popisu skutku, jak jej vyjádřily thajské soudy. Formulace výrokové části napadeného rozsudku je dle ministerstva možná poněkud nešťastná, nicméně i z jeho odůvodnění je zřejmé, že soud o vině stěžovatele nerozhodoval. Ministerstvo se domnívá, že ústavní stížnost dílem fakticky směřuje proti výroku o uznání thajských rozhodnutí, jak je obsaženo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 11 Tcu 103/2003. Konstatování Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. 3 T 127/2003, že trestné činnosti stěžovatele odpovídá kvalifikace podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, je proto zřejmě nadbytečné. Zároveň ministerstvo vyjádřilo přesvědčení, že vykonání takto dlouhého trestu v podmínkách thajských věznic by nebylo alternativou přiměřenější a humánnější, a dále že stěžovatel byl do České republiky převzat na vlastní žádost a jeho převzetí bylo vedeno mj. i motivy humanitárními. Rozhodnutí o tom, že trest stěžovatele nebude vykonán v rozsahu stanoveném thajskými soudy, by bylo v rozporu s čl. 6 odst. 2 Dohody.
16. V písemné replice ke stanovisku ministerstva (č. l . 55 - 58) stěžovatel především opět poukázal na znění výroku napadeného rozsudku, kterým podle stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že došlo ke spáchání trestného činu, nikoliv toliko o vykonání rozsudku dle § 384d odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004), lhostejno, že slova "je vinen, že" v napadeném rozsudku chybí. Stěžovatel zdůrazňuje, že s ohledem na znění čl. 6 odst. 2 Dohody, podle kterého je přijímající stát vázán právní povahou a trváním trestu, je výrok Obvodního soudu pro Prahu 6 nikoliv pouze nadbytečným, nýbrž i protiprávním. Konečně stěžovatel uvádí, že stanovisko ministerstva zohledňující humanitární aspekt procesu převzetí odsouzeného podle Dohody, vychází z nepochopení podstaty a účelu trestu. Setrvává na svém názoru, že ačkoliv je právem suverénního státu určovat výši trestu za trestné jednání, lze v tomto případě hodnotit uložený trest za nepřiměřený a neadekvátní až krutý a nelidský v kontextu českého právního řádu.
17. V průběhu ústního jednání před Ústavním soudem stěžovatel nenavrhl provedené dalších důkazů. Zástupce stěžovatele ve své závěrečné řeči uvedl, že respektuje postavení Ústavního soudu jako orgánu ochrany toliko ústavních práv. Dosavadní vývoj ve věci podle stěžovatele potvrzuje námitku protiústavnosti postupu obecných soudů, které nevedly řádný soudní proces. Věznice Valdice podle stěžovatele dosud eviduje trest uložený obvodním soudem ve výši 42 let. Zdůraznil, že formálně zde existuje rozhodnutí obvodního soudu, že se stěžovatel dopustil trestného činu, za což mu byl uložen trest. Tento stav je sám o sobě protiústavní, neboť na stěžovatele je tak nahlíženo jako na odsouzeného českým soudem podle českého zákona. Ve vztahu k námitce týkající se krutosti a nelidskosti trestu zástupce dodal, že výkon trestu v českých věznicích je nesporně přijatelnější než ve věznicích thajských. Vykonávaný trest však několikanásobně převyšuje trest, který by bylo možno za obdobný skutek uložit v České republice. Principielně se tak jedná o trest krutý. Stěžovatel proto trvá na svém návrhu.
III.
18. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 127/2003 Ústavní soud dále zjistil, že dne 21. 6. 1995 sp. zn. 2806/2538-4493/2538 byl stěžovatel odsouzen Trestním soudem Thajského království za drogový delikt podle zákona o škodlivých omamných prostředcích (jiný překlad též: zákon o narkotikách a omamných jedech) z roku 2522 podle bráhmanského letopočtu (1979 po Kr.) k trestu odnětí svobody ve výši padesáti let a trestu zabavení předmětu doličného.
19. Rozsudkem Provinčního soudu Nonthaburi ze dne 12. 6. 1996 sp. zn. 2806/2538-4493/2538 byl stěžovateli na základě královské milosti krále Pchúmipchona Adundéta - Rámy IX. snížen trest o jednu sedminu, tedy na výměru 42 let 10 měsíců a 13 dní. Podáním datovaným dne 25. 9. 2002 v Bangkoku požádal stěžovatel v souladu s textem dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů trestných činů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků z 26. 4. 2000 o zahájení procesu předání k výkonu rozhodnutí do České republiky.
20. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 11 Tcu 103/2003 byla podle § 384a odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004) obě výše zmíněná thajská rozhodnutí uznána na území České republiky. Stěžovatel byl dne 13. 1. 2004 eskortován z Thajského království do České republiky, přičemž byl po výslechu před Obvodním soudem pro Prahu 6 vzat dle § 384c odst. 2 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004) do vazby. Obvodní soud pro Prahu 6 dne 2. 3. 2004 a následně Městský soud v Praze rozhodly ústavní stížností napadenými rozhodnutími, jak je uvedeno výše. O dovolání, které stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností, rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 24. února 2005 sp. zn. 11 Tdo 211/2005 tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítá.
21. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 a z podkladů zaslaných Ministerstvem spravedlnosti je dále patrno, že v době po podání ústavní stížnosti rozhodl Provinční soud Nonthaburi dne 6. 10. 2004 pod sp. zn. BKh.Ph. 2988/2547, že stěžovateli je královskou milostí u příležitosti narozenin thajské královny Sirikit zmírněn celkový trest o jednu šestinu na 35 let, 8 měsíců a 18 dní. Ve vykonávacím řízení podle § 455 odst. 7 trestního řádu tak Obvodní soud pro Prahu 6 dne 19. 9. 2005 usnesením sp. zn. 3 T 127/2003 trest uvedeným způsobem zmírnil. Z podkladů vyžádaných si Ústavním soudem ze spisu mezinárodního odboru Ministerstva spravedlnosti sp. zn. 1122/05-MO-M dále vyplývá, že u příležitosti 60. výročí nástupu thajského krále Pchúmipchona Adundéta - Rámy IX. na trůn byla stěžovateli udělena další královská milost zkracující uložený trest o 5 let, 11 měsíců a 13 dnů. Celková výše trestu uloženého stěžovateli thajskými soudy tak podle rozhodnutí Provinčního soudu Nonthaburi sp. zn. BorKhor.OrPhor. 2726/2549 ze dne 11. srpna 2006 činí 29 let, 9 měsíců a 5 dní.
22. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu, a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal. Dospěl k závěru, že ústavní stížnosti není možno vyhovět.
IV.
Zákonný podklad napadených rozhodnutí
23. Nejdříve musí Ústavní soud připomenout, že není orgánem ochrany jakýchkoliv subjektivních práv, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava") vymezující úlohu Ústavního soudu. Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň; obecně na sebe Ústavní soud nemůže přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
24. V nyní posuzované věci Ústavní soud nepolemizuje s názorem stěžovatele, že v ústavní stížnosti vznesené námitky je obecně možno uplatnit proti napadeným rozhodnutím obecných soudů o výkonu rozsudku cizozemského soudu i vůči rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 11 Tcu 103/2003. Protože podle § 384a odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004) rozhodl o uznání rozsudku cizozemského soudu, bylo by podle názoru Ústavního soudu možné porušení základních práv a svobod jednotlivce rovněž namítat i vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť i v tomto druhu řízení (§ 384a trestního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2004) musí Nejvyšší soud rozhodovat s respektem k ústavnímu pořádku a základním právům a svobodám v něm zaručeným a interpretovat a aplikovat právní předpis v co největším souladu s podstatou základních práv a svobod. Zároveň je z mechanismu obsaženého v trestním řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004) zřejmé, že rozhodnutí o uznání rozsudku cizozemského soudu je nutným předpokladem pro rozhodnutí soudu o vykonání rozsudku cizozemského soudu (§ 384a trestního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2004), přičemž se tedy jedná o rozhodnutí na sebe navazující a obsahově provázaná. V žádné z fází řízení podle oddílu pátého trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004) tak ochrana kogentních základních práv při rozhodování soudů nesmí být snížena.
25. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci výkonu cizozemského rozsudku stěžovatele se dělo na podkladě § 384d trestního řádu, jehož znění bylo následující:
§ 384d
(1) O výkonu rozsudku cizozemského soudu (§ 384a) rozhodne soud příslušný podle § 14 až 18 ve veřejném zasedání rozsudkem. Odsouzený musí mít v tomto řízení vždy obhájce.
(2) V České republice lze vykonávat trest ve vyšší výměře, než jakou připouští její zákon, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
26. Touto smlouvou je Dohoda mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků podepsaná dne 26. 4. 2000 v Bangkoku, vyhlášená pod č. 107/2002 Sb. m. s. Ve vztahu k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za vhodné citovat zejména tyto její články:
Článek 5
Zachování soudní pravomoci
Pokud jde o tresty, které mají být vykonány podle této dohody, zachovává si předávající stát výlučnou soudní pravomoc týkající se rozsudků jeho soudů, trestů, které tyto soudy uložily, a jakýchkoliv řízení k přezkumu, úpravě nebo zrušení těchto rozsudků a trestů.
Článek 6
Řízení při výkonu trestu
(1) Pokračování výkonu trestu po předání se bude řídit předpisy a postupy přijímajícího státu, včetně těch, které upravují podmínky výkonu trestu odnětí svobody, ochranného opatření, nebo jiného způsobu zbavení svobody, a předpisů upravujících snížení délky odnětí svobody, ochranného opatření nebo jiného zbavení svobody propuštěním na čestné slovo, podmínečným propuštěním, prominutím trestu nebo jinak.
(2) S výjimkou uvedenou v odstavci 3 tohoto článku bude přijímající stát vázán právní povahou a trváním trestu tak, jak stanovil předávající stát.
(3) Žádný trest odnětí svobody nebude vykonán v přijímajícím státě tak, že by se prodloužila doba stanovená v rozhodnutí soudu předávajícího státu o trestu. Takový výkon bude co možná nejvíce odpovídat trestu uloženému v předávajícím státě.
V.
Námitky směřující proti formálním náležitostem rozhodnutí
27. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl v rozporu se zásadou obžalovací, resp. zcela bez předcházejícího trestního řízení podle (českého) trestního řádu, musí Ústavní soud poukázat na zcela odlišný účel a specifickou koncepci jednak řízení o výkonu rozsudku cizozemského soudu podle části páté trestního řádu v tehdejším znění a jednak trestního řízení, které probíhá ve všech svých sousledných fázích před tuzemskými orgány činnými v trestním řízení, završeným rozhodnutím soudů o vině a trestu.
28. Ačkoliv se při výkonu cizozemských rozsudků jedná o řízení podle trestního řádu, jeho účel je oproti obecnému vymezení účelu trestního řádu (§ 1 trestního řádu) podstatně jinak a úzce vymezen. Již pojmově a z podstaty věci nemůže dojít ke koncentrovanému (znovu)naplnění všech zásad ovládajících trestní řízení před soudem, který o výkonu rozsudku cizozemského soudu rozhoduje. Tato koncentrace by nutně musela vést k provedení všech úkonů počínaje zahájením trestního stíhání a konče rozhodnutím ve věci samé. V takovém případě by se fakticky jednalo o nové řízení a došlo by v tomto ohledu přinejmenším k porušení zásady ne bis in idem. V řízení o výkonu cizozemských rozsudků však tuzemský soud prakticky navazuje na trestní řízení, které proběhlo a bylo závazně ukončeno pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného soudu cizí země, jehož jurisdikce je co do výroku o vině a trestu v dané věci uznána, nerozhoduje o vině ani neukládá trest. Rozhodnutím tuzemského soudu je tak v zásadě pokračováno ve výkonu trestu uloženého rozsudkem cizího státu.
29. Ve své argumentaci stěžovatel poukazuje na skutečnost, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 do výroku zahrnul závěr o tom, že stěžovatel jednáním popsaným v rozhodnutích soudů Thajského království spáchal "podle trestního zákona České republiky trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, podle § 384d odst. 2 trestního řádu vykoná trest odnětí svobody v trvání čtyřicet dva let, deset měsíců a třináct dní.". Z formulace výroku napadeného rozsudku (jak je bez skutkových podrobností obsažen v druhém odstavci odůvodnění toho nálezu) i z jeho odůvodnění je však zcela zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodoval v řízení podle oddílu pátého hlavy dvacáté první trestního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2004, tedy o výkonu rozsudku cizozemského soudu. V samotném výroku uvedeného rozsudku je odkaz na ustanovení § 384d trestního řádu obsažen dvakrát a zároveň Obvodní soud pro Prahu 6 výslovně uvádí, že rozhoduje "při nezměněném výroku o vině a trestu" z dále konkretizovaných rozhodnutí soudů Thajského království.
30. Ústavní soud je na základě prozkoumání řady listin založených ve příslušném soudním spise názoru, že stěžovatel zastoupený kvalifikovaným právním zástupcem neměl důvod vážně pochybovat o charakteru a podstatě řízení, které se před Obvodním soudem pro Prahu 6 vedlo. Obdobnou námitku jako v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v odvolání. Městský soud v Praze rozhodující v odvolacím řízení v tomto ohledu uvedl, že "tímto výrokem obvodní soud (pozn.: Obvodní soud pro Prahu 6) toliko potvrdil předpoklad působnosti zmíněné dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků ve smyslu článku 3 písm. a), spočívající zejména v tom, že činy, pro které byl trest uložen, naplňují základní znaky trestného činu podle právních předpisů přijímajícího státu.".
31. Ústavní soud je toho názoru, že otázku naplnění podmínek daných Dohodou mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků rozhodl závazným způsobem již Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 22. května 2003 sp. zn. 11 Tcu 103/2003, kterým rozhodl o uznání výše uvedených rozhodnutí soudů Thajského království. Uvedená část výroku napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 se v tomto světle jeví jako nadbytečná, avšak souladná s citovaným závěrem Nejvyššího soudu, každopádně bez účinků do ústavních práv stěžovatele. Tuto stěžovatelovu námitku tak Ústavní soud hodnotí jako pouhou formalistickou výtku, jež nemá způsobilost odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí v navrženém rozsahu pro jejich rozpor s právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem.
VI.
32. V podstatné části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu trestu.
33. Úkolem Ústavního soudu tedy bylo dále zjistit, zda rozhodnutím o výkonu thajského rozsudku, které české soudy učinily, zejména s přihlédnutím k výši trestu odnětí svobody, nebylo porušeno základní právo stěžovatele. V úvahu bylo vzato následující.
VI.a
Pacta sunt servanda
34. Ústavní soud konstatuje, že Česká republika je vázána mezinárodními smlouvami, kterýžto závazek vyplývá z čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle kterého "Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva". Toto ustanovení odráží mimo jiné obecný přirozenoprávní princip akceptovaný mezinárodním společenstvím pacta sunt servanda, tedy smlouvy se mají dodržovat. Míra respektování tohoto principu konkrétním státem je nejen příspěvkem ke upevňování vlastního právního prostředí důvěry občanů v právo, ale i měřítkem věrohodnosti státu v mezinárodním společenství. Předznamenává určité předvídatelné chování subjektů mezinárodního práva a umožňuje vzájemné očekávání v dobré víře, že závazky plynoucí z mezinárodních smluv budou plněny, v mezích mezinárodního ius cogens. Určitý řád vyplývající z mezinárodních smluv se jeví jako nejvhodnější prostředí pro mezinárodní spolupráci a v jejím rámci ochranu zájmů státu, ať již kulturních, ekonomických, politických či humanitárních. Porušení mezinárodních závazků proto nevede pouze k mezinárodní odpovědnosti ve smyslu mezinárodního práva, ale i ke ztrátě důvěry mezinárodního společenství a ke zhoršení spolupráce mezi státy.
35. Česká republika má povinnost dodržovat své závazky vyplývající z čl. 6 Dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků, uveřejněné pod. č. 107/2002 Sb. m. s., a to bez ohledu na stěžovatelem připomínanou vnitrostátní právní úpravu trestního práva hmotného, přesněji řečeno, bez ohledu na výši trestu, kterou zákonodárce stanovil pro jednání obdobného charakteru dle českého trestního zákona. Česká republika jako strana Dohody si v době jejího podpisu byla bezpochyby vědoma svého vnitrostátního práva i existujících mezinárodních závazků (např. z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a s tímto vědomím se zavázala plnit účel dohody, tedy umožnit cizincům, kteří byli v důsledku spáchání trestného činu zbaveni svobody, vykonat svůj trest ve vlastní zemi. Lze předpokládat, že neplnění závazků plynoucích z Dohody by do budoucna značně ztížilo, ne-li zcela znemožnilo, realizaci samotné podstaty tohoto výměnného mechanismu v případě dalších českých občanů odsouzených a vykonávajících trest v Thajském království.
VI.b
Kolize mezinárodních závazků
36. Z jádra stěžovatelovy argumentace vyplývá, že jakkoliv sám inicioval postup podle Dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků, považuje de facto důsledný výkon závazků podle § 384d trestního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2004 (a odpovídající zároveň čl. 5 Dohody, podle kterého si Thajské království ponechalo výlučnou soudní pravomoc ve věci stěžovatele, a zejména čl. 6 odst. 2 Dohody, co do povinnosti České republiky respektovat "právní povahu a trvání trestu"), jak stanovují vykonávaná thajská rozhodnutí, za rozporný s jinými závazky České republiky, které mají základ v citovaných ustanoveních Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, obdobně i Listiny základních práv a svobod. V tomto případě se Ústavní soud v obecné rovině ztotožňuje s implicite obsaženým východiskem stěžovatele, že v případě kolize závazků ze smluv o ochraně lidských práv a závazků z mezinárodních smluv má vždy přednost závazek ochrany základního práva. "Respekt a ochrana základních lidských práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu, proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit", což z odkazem na čl. 1 odst. 1 Ústavy dovodil v nálezu sp. zn. I. ÚS 752/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 54). Závazek ochrany základního práva tak pochopitelně limituje i interpretaci a aplikaci zákonné vnitrostátní právní úpravy (§ 384d trestního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2004), byť postup podle mezinárodní smlouvy výslovně umožňuje. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud k závěru o kolizi mezinárodněprávních závazků České republiky, jak je vyloženo dále, nedospěl.
VI.c
Výlučná soudní pravomoc thajských soudů
37. Tradiční doktrína při analýze vztahů v oblasti mezinárodní spolupráce v trestních věcech vychází ze zásady rovnosti států v jejich suverenitě. Průvodním znakem této vnitřní suverenity je moc stanovit či nalézat právo, následně tyto nálezy vykonávat, obecně nazývaná jako jurisdikce. Základním omezujícím faktorem státní jurisdikce je pak princip teritoriality směřující k výkonu státní moci (toliko) na území státu a v jeho hranicích, dále princip pasivní personality, aktivní personality, princip ochrany a princip universality (s odkazem na další autory např. Kloučková, S. , Fenyk, J.: Mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. 2. aktualizované a doplněné vydání, Linde Praha, 2005, str. 15-20, dále str. 407-408). Případný výkon rozsudku jednoho státu na území cizího státu vede nutně k vědomému a dobrovolnému oslabení suverenity státu, na jehož území bude rozsudek cizího státu vykonán. Právo státu postihovat trestné činy spáchané na jeho území vlastním právním řádem není v případě některých závažných trestných činů pouhým oprávněním, nýbrž zároveň závazkem státu vyplývajícím z mezinárodních úmluv. Shoda mezinárodního společenství na závažnosti jednání souvisejícího s obchodem s drogami a psychotropními látkami byla vyjádřena v řadě dokumentů mezinárodního práva, zejm. v Úmluvě Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami sjednané dne 20. prosince 1988 ve Vídni. V souladu se zásadami svrchované rovnosti a územní celistvosti států a zásadou nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států se smluvní strany této úmluvy zavázaly trestně postihovat řadu jednání spojených s výrobou drog a psychotropních látek a jejich následným obchodem s nimi a distribucí. Smluvní strany jsou zároveň zavázány stanovit pro uvedené trestné činy takové tresty, včetně např. odnětí svobody, které budou brát v úvahu společenskou závažnost těchto trestných činů. Rozhodovací pravomoc v takových trestních věcech má být vykonávána za účelem dosažení maximální účinnosti donucovacích opatření u těchto trestných činů, jakož i s naléhavou potřebou zabránit páchání takové trestné činnosti.
38. Článkem 5 Dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků si strany výslovně vymínily zachování výlučné soudní pravomoci týkající se rozsudků jejich soudů, trestů, které tyto soudy uložily, a jakýchkoliv řízení k přezkumu, úpravě nebo zrušení těchto rozsudků a trestů.
39. V případě řízení o výkonu trestního rozsudku cizího státu se soudní orgán, který rozhoduje o výkonu rozsudku, nedostává, při výslovném zachování výlučné soudní pravomoci státu předávajícího pachatele k výkonu trestu, do postavení stejného jako soudní orgán, který trest uložil. Protože soud státu přijímajícího rozhoduje toliko o (pokračování) výkonu trestu, nemůže zásadně rozhodovat o případných námitkách, které směřují proti již pravomocným rozhodnutím o vině a výši trestu. Námitky směřující proti výši trestu odnětí svobody s poukazem na rozdílnost právních řádů státu předávajícího a přijímajícího zásadně nejsou předmětem posouzení v řízení podle § 384d trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004).
VI.d
Základní mezinárodní standardy pro předání k výkonu trestního rozsudku
40. V případě realizace předání pachatele k výkonu rozsudku cizího státu do státu přijímajícího, zvláště pokud se jedná o státy z rozdílných sociokulturních okruhů, vždy nutně vyvstávají otázky kompatibility právních řádů, principů ovládajících trestní postih, případně dalších společenských norem. Státy, vedeny z řady důvodů zájmem na fungování vzájemného vydávaní odsouzených k výkonu trestních rozsudků - co do uloženého trestu zpravidla ve státě, jehož je pachatel státním občanem - v mezinárodních smlouvách formulovaly pravidla, která mají zamezit negativním účinkům tohoto procesu na odsouzené (vydávané). Za negativní účinky lze především považovat jakékoliv celkové zhoršení podmínek a podstaty výkonu trestu odsouzeného ve státě přijímajícím, v porovnání se situací, ve které se odsouzený nacházel ve státě předávajícím. Takové celkové zhoršení situace odsouzeného může mít řadu příčin tkvících v rozdílnosti právních systémů.
VI.e
Krutý, nelidský trest a ponižující trest