41. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém čl. 3 a Listina základních práv a svobod ve svém článku 7 odst. 2, kterých se stěžovatel dovolává, obsahují bezvýjimečný (srov. čl. 15 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) zákaz mučení, a dalších forem krutého, nelidského a ponižujícího zacházení. Obdobný zákaz je obsažen i v dalších mezinárodněprávních dokumentech (zejména Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, vyhlášená pod č. 143/1988 Sb.). Žádné z citovaných ustanovení, kterých se stěžovatel dovolává, však neobsahuje bližší definici či vymezení konkrétního jednání či vzájemný poměr pojmů "mučení", "krutý", "nelidský" a "ponižující".
42. Ústavní soud zdůrazňuje, že krutost a nelidskost zacházení či trestu není možné poměřovat podle předem daných měřítek, ale vždy s důkladným zvážením všech okolností případu. Obecně však lze mít za to, že nelidské a kruté zacházení či trest jsou vždy souhrou různých činitelů vyúsťujících v intenzivní fyzické a psychické strádání jedince. Samotný výkon byť dlouhodobého trestu odnětí svobody, pokud probíhá v prostředí respektujícím lidskou důstojnost, však sám o sobě není zacházením krutým či nelidským, jestliže není provázen dalšími závažnými (objektivními) nedostatky ve způsobu výkonu takového trestu, jak je v civilizovaném světě standardizován, či důležitými zdravotními a psychickými problémy na straně vězně. Takové skutečnosti však stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítal.
VI.f
Přiměřenost délky trestu
43. Stěžovatelem předestíraná otázka přiměřenosti délky trestu odnětí, resp. jeho "hrubé nepřiměřenosti" v poměru k horní hranici trestní sazby, kterou obsahuje český trestní zákon pro obdobné jednání, v nyní projednávaném případě nebyla a ani nemohla být předmětem posouzení obvodním soudem ani městským soudem, není ani námitkou ústavněprávní relevance v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel nebyl odsouzen českým soudem, nýbrž jako český občan soudem Thajského království za úmyslný skutek, který spáchal na území Thajského království, a podle právního řádu Thajského království. I osoba bez právnického vzdělání má v současné době dostatek informací, aby si uvědomovala, že v různých zemích platí různé právní řády odpovídající specifické historii konkrétní země a její společenské, ekonomické a kulturní vyspělosti, tedy i co se týče možné variability trestů za trestné činy. V případě závažného trestného činu, o jehož skutkové podstatě panuje i v mezinárodním společenství shoda, není rozhodující toliko subjektivní pocit "hrubé nepřiměřenosti" vykonávaného trestu v poměru k referenční rovině, kterou si stěžovatel sám určí např. odkazem na trestní sazbu obsaženou v (českém) trestním zákoně.
44. Pokud stěžovatel dovozuje přiměřenost, resp. nepřiměřenost trestu z vůle českého zákonodárce vyjádřené v zákoně, tedy když tvrdí, že český zákonodárce vyjádřil svoji představu o přiměřeném trestu za jednání obdobné stěžovatelově v ustanovení § 187 trestního zákona (trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů), kde by podle stěžovatele byla aplikována trestní sazba s horní hranicí deseti let, a tedy v konfrontaci s tímto ustanovením se vykonávaný trest jeví jako nepřiměřený, krutý či nelidský, musí Ústavní soud stejně tak poukázat na vůli zákonodárce vyjádřenou v ustanoveních dalších, kdy do ustanovení § 384d odst. 2 trestního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2004 výslovně zařadil možnost vykonat v České republice trest ve vyšší výměře, než jakou připouští její zákon, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva. Zároveň má Ústavní soud za to, že zákonodárce vyjádřil svou vůli v okamžiku, kdy vyslovil souhlas s Dohodou mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků, podepsanou v Bangkoku dne 26. dubna 2000, která jednak obsahuje ustanovení o závaznosti trvání trestu, jak jej stanovil předávající stát (čl. 6 odst. 2 Dohody), a zároveň ke schvalování Dohody přistoupil v době, kdy mu konkrétní osud stěžovatele byl znám (srov. stenozáznam z jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 15. 2. 2002 ke sněmovnímu tisku č. 1018, přístupný na http://www.psp.cz, a stenozáznam z jednání Senátu Parlamentu České republiky ze dne 15. 3. 2002 k senátnímu tisku č. 219, přístupný na http://www.senat.cz).
45. V případě rozhodnutí o výkonu trestního rozsudku cizího státu na území České republiky v řízení o výkonu rozsudků cizozemských soudů podle § 384d trestního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2004, tak nelze odvozovat protiústavní nepřiměřenost zásahu veřejné moci pouze z komparace výše vykonávaného trestu a trestních sazeb za obdobný skutek podle českého trestního zákona.
46. Navíc lze nad rámec výše uvedeného připomenout, že argumentace stěžovatele, který považuje za klíčovou otázku, co je prioritou v případě, kdy se střetnou dvě odlišné představy o potřebě působení trestu na odsouzeného, tedy představa zákonodárce českého v evropské sociokulturní realitě a zákonodárce thajského odlišně hodnotově zakotveného, je též oslabována tváří v tvář kruté realitě celosvětově rozsáhlému fenoménu závažné kriminality spojené s výrobou a obchodem s drogami, která ani v jednom z dotčených regionů v souhrnu nezaznamenává významný pokles (viz United Nations Publication: 2005 World Drug Report, Volume 1: Analysis. Volume 2: Statistics. UN Office on Drugs and Crime, ISBN 92-1-148203-8, Printed in Slovakia, June 2005, či United Nations Publication: Report of the International Narcotics Control Board for 2005, International Narcotics Control Board, E/INCB/2005/1, ISBN 92-1-148209-7, ISSN 0257-3717, Printed in Austria, January 2006) I v evropských zemích lze v poslední době spatřovat trend zvyšování trestů za nezákonný obchod s drogami (viz Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost: Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě, Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, ISBN 92-9168-235-7, Lucemburk, 2005, str. 18). Nakolik se tato tendence projeví i v českém právním řádu je však předmětem akademických úvah de lege ferenda.
VI.g
Legitimní cíl výkonu thajských trestních rozsudků v České republice
47. Ústavnímu soudu je na základě všeobecně známých informací z veřejně přístupných zdrojů (denní zpravodajství, zprávy mezinárodních organizací) zřejmé, že Thajské království se díky své poloze a geografickým podmínkám v tzv. zlatém trojúhelníku dlouhodobě potýká s vysokou mírou kriminality spojené s výrobou drog a obchodem s nimi. Zároveň je známo, že stěžovatel není zdaleka jediným, ani zdaleka prvním cizincem odsouzeným v Thajském království v souvislosti s nedovoleným obchodem s drogami. Motivací pašeráků drog je bezpochyby finanční zisk, neboť pašovaná droga podstatně zvyšuje svou hodnotu s každou překročenou státní hranicí, a tento zájem zjevně převažuje nad obavou z možného přísného potrestání či vědomím o destruktivním vlivu drog na psychický i fyzický stav a rodinné či sociální postavení drogových konzumentů na konci distribučního řetězce.
48. V různých státech se záměry zákonodárce v oblasti trestního práva včetně výše trestů vždy odvíjí od jeho mimoprávních úvah spočívajících na politických, společenských a mravních principech, přestože samotný výkon trestní justice se ovládán čistě zásadami právními. Výše trestu proto sama o sobě nemůže být nepřiměřená univerzálně, ale případně vždy s ohledem na konkrétní okolnosti uložení trestu, právní, sociální a kulturní kontext. Zákonodárcem stanovená trestní sazba za určité jednání stanovuje trest přípustný (možný), moc soudní pak v konkrétních podmínkách uloží trest zasloužený. V těchto mezích se v různých právních prostředích projevují v nestejném poměru základní funkce regulativní, funkce ochranná, funkce preventivní a funkce individuálně represivní (srov. např. Kalvodová, Věra: Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí, Masarykova univerzita v Brně, 2002, str. 85). Jakkoliv se další funkce odplatná v podmínkách české trestněprávní teorie výrazněji neprojevuje, thajská trestní doktrína ji u závažných trestných činů považuje za jedno z východisek (viz Suparp, Utid: The Philosophy of Criminology when Sentencing in Thai Courts: A Case Study of Intentional, Negligent and Provoked Criminals, In Online Thailand Law Journal, Issue 2 - Spring, 2005. Http://www.thailawforum.com).
49. Z aplikovaného thajského zákona o škodlivých omamných prostředcích z roku 2522 podle bráhmanského letopočtu (1979 po Kr.) vyplývá, že osoba, která produkuje, dováží nebo vyváží narkotika bude potrestána trestem odnětí svobody na doživotí. Pokud tento čin spáchá za účelem distribuce, bude potrestána trestem smrti. Nepochybně se jedná o ustanovení, která se v evropském kontextu zdají velice přísná, v části umožňující uložení trest smrti v příkrém rozporu s Protokolem č. 13 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod týkajícím se zrušení trestu smrti za všech okolností. Stěžovateli byl původně uložen trest odnětí svobody ve výši 50 let, po zohlednění udělených královských milostí se jedná o výměru ve výši 29 let, 9 měsíců a 5 dní. Jedná se tedy bezpochyby o trest dlouhodobý.
50. Zároveň je z vyjádření stěžovatele uplatněného před Obvodním soudem pro Prahu 6 zřejmé, že podmínky výkonu trestu v thajských vězeních byly zcela nevyhovující s nedostačujícím hygienickým a sociálním zázemím. Materiální podmínky výkonu trestu v thajských věznicích, jak je popsal stěžovatel, se zcela vymykají standardům zaručeným v evropském prostoru dokumenty mezinárodního práva i českou vnitrostátní právní úpravou. Tristní podmínky výkonu trestu odnětí svobody zaznamenávají i zprávy mezinárodních organizací (přibližně doby stěžovatelova výkonu trestu v Thajsku se týká např. zpráva nazvaná Otázka lidských práv všech osob zadržených a vězněných, zvláště s ohledem na mučení a jiné kruté, nelidské nebo ponižující zacházení či trest - Question of the human rights of all persons subjected to any form of detention or imprisonment , in particular: Torture and other cruel, inhuman or degrading treatment or punishment, projednaná Komisí pro lidská práva pod zn. E/CN.4/2002/76/Add1 dne 14. března 2002) a řada veřejně přístupných zpráv v tisku a elektronických médiích reflektujících individuální zkušenosti jiných cizích státních příslušníků vykonávajících trest odnětí svobody na území Thajského království. Nadto se z vyjádření stěžovatele, které uplatnil před Obvodním soudem pro Prahu 6, podává, že při výkonu trestu byl zařazen do cely spolu s pachateli závažné násilné trestné činnosti, což jej vystavovalo hrozbě fyzických útoků. I tato praxe, kdy pachatelé drogových deliktů jsou ve výkonu trestu společně s pachateli jiné trestné činnosti je v podmínkách thajského vězeňství z řady důvodů předmětem kritiky (viz již zmiňovanou Zprávu Komise pro lidská práva zn. E/CN.4/2002/76/Add1).
51. Ústavní soud spatřuje v institutu výkonu trestního rozsudku cizího státu ve vztahu k občanu země, kde má být rozsudek vykonán, odlišný účel, než jaký je sledován českým soudem při rozhodování o vině a trestu na základě všech fází trestního řízení podle trestního řádu. Ústřední zásadou pro rozhodování soudu o výkonu trestního rozsudku cizího státu je taková změna podmínek výkonu trestu, která ve výsledku nesmí vést k celkovému zhoršení postavení odsouzeného. Tento institut výkonu trestního rozsudku cizího státu je především projevem snahy společnosti zmírnit nepříznivé dopady spojené s výkonem trestu v zahraničí, někdy v prostředí kulturně a sociálně odlišném od podmínek evropských. Úroveň společenského a ekonomického rozvoje konkrétní země má zpravidla vliv i na kvalitu podmínek ve vězeňských zařízeních, které se rovněž promítají do celkových účinků výkonu trestu na odsouzeného. Výkon trestu v nestandardních či extrémních podmínkách snižuje bezpochyby účinnost primárních funkcí trestu, jak jsou trestněprávní naukou obecně chápány. Legitimním cílem zákonodárce je ochrana vlastních občanů před tímto negativním působením, nastupujícím nad rámec účinků, jež jsou určitému druhu trestu vlastní z jeho samotné podstaty. Účelem takového postupu státu, který umožní výkon cizího trestního rozsudku na svém území, je tak především humanitární působení vůči odsouzenému s cílem odstranit přemíru negativních vlivů na odsouzeného, a to na jeho vlastní žádost, nikoliv však snížení trestu, zvláště když je zachování výměry trestu výslovnou podmínkou předávajícího státu (čl. 6 odst. 2 Dohody).
52. Výkon trestu odnětí svobody v prostředí, které je odsouzenému známé, tedy i např. v prostředí, kde se dorozumí rodným jazykem, bezpochyby plní svou funkci lépe, neboť nedochází v takové míře ke ztrátě sociálních a rodinných vazeb, což např. umožňuje po propuštění méně problematickou integraci odsouzeného do společnosti. Výkon trestu v podmínkách vlastního státu tak nabízí více šancí na účinné naplnění funkcí trestu. Kromě uvedeného je zřejmé, že výkon cizího trestního rozsudku s uloženým trestem odnětí svobody v domovské zemi ulehčuje i situaci příbuzným odsouzeného, kteří s ním tak mohou snáze udržovat nezbytný kontakt, a kladným průvodním jevem takové mezinárodní předávací praxe je i odlehčení činnosti konzulárních úřadů ve státě předávajícím.
53. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že výkon trestu odnětí svobody v České republice ve výši 42 let, 10 měsíců a 13 dní (po zohlednění následných královských milostí se však jedná o 29 let, 9 měsíců a 5 dní), je sám o sobě trestem krutým a nelidským. Ústavní soud je však i s přihlédnutím k relevantní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva toho názoru, že smyslem práva nebýt mučen, ani nebýt podroben krutému, nelidskému či nedůstojnému zacházení je ochrana lidské důstojnosti a fyzické a psychické integrity jedince. Krutým a nelidským trestem je takový, který buď svojí podstatou, účelem nebo intenzitou způsobuje nesnesitelnou fyzickou bolest či závažné psychické strádání. Ústavní soud se však nedomnívá, že výkon dlouhodobého trestu odnětí svobody ve světle stěžovatelovy argumentace sám o sobě způsobuje takové utrpení, které by bylo výsledkem krutého a nelidského zacházení. S přihlédnutím k legitimnímu cíli právní úpravy umožňující výkon trestů z rozsudků thajských soudů ve vyšší výměře, než jakou připouští český trestní zákon, kterým bylo především zmírnění negativních vlivů podmínek v thajských věznicích na české občany odsouzené v Thajsku, a k samotné vůli stěžovatele, kterou projevil, když inicioval své předání k výkonu trestního rozsudku na území České republiky, se napadená rozhodnutí obecných soudů nejeví jako disproporcionální k ústavními právy chráněným zájmům stěžovatele.
VI.h
Přihlédnutí k podmínkám výkonu trestu v českých věznicích
54. Jakkoliv to stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji nenamítá, Ústavní soud zároveň zvážil, zda výkon dlouhodobého trestu odnětí svobody nemůže být považován za krutý a nelidský s přihlédnutím k obecným podmínkám v českých věznicích, jak je zaručuje zejména zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ten mj. stanovuje (§ 2), že trest může být vykonáván jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti odsouzeného a omezuje škodlivé účinky zbavení svobody; tím však nesmí být ohrožena potřeba ochrany společnosti. S odsouzenými ve výkonu trestu se musí jednat důstojným způsobem tak, aby bylo zachováno jejich zdraví, a pokud to doba výkonu trestu umožní, podporovaly se takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem. Obecně je česká zákonná úprava výkonu trestu odnětí svobody hodnocena kladně a mezinárodní organizace nevznášejí vůči české vězeňské praxi takové námitky, které by se stěžovatelovy situace nějakým způsobem dotýkaly (viz Závěry a doporučení Výboru proti mučení: Česká republika. 03/06/2004, CAT/C/CR/32/2). Ani úvaha, která zahrnuje standardy v českých věznicích nevede Ústavní soudu k závěru, že by při výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody v nich mohly existovat podstatné důvody (substantial grounds) se domnívat, že by takový výkon sám o sobě vedl k neúměrnému fyzickému či psychickému utrpení, resp. krutému či ponižujícímu zacházení.
VI.ch
Realita thajských královských milostí
55. Ve vztahu k délce trestu odnětí svobody, který stěžovatel celkově vykonává, nemohl navíc Ústavní soud odhlédnout ani od skutečnosti, že v souladu s čl. 5 a čl. 6 odst. 4 Dohody může být stěžovateli rozhodnutím thajských orgánů snížen, zmírněn či ukončen trest, přičemž české orgány musí takové rozhodnutí respektovat a provést. V podmínkách Thajského království je tradiční doktrínou za zdroj mocí ve státě považován král. Rozsudky soudů jsou vyhlašovány jménem krále. V daném státoprávním uspořádání jsou tak na základě žádosti (petition) nebo např. u příležitosti významných svátků a výročí královské rodiny rozsáhle udělovány královské milosti (Individual Royal Pardon, resp. Collective Royal Pardon). Z písemností založených ve spise Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 127/2003 je zřejmé, že stěžovateli byl rozhodnutím thajského soudu dne 12. 7. 1996 na základě královské milosti nejdříve zmírněn uložený trest na 42 let, 10 měsíců a 13 dní. V době po podání ústavní stížnosti rozhodoval znovu Provinční soud Nonthaburi dne 6. 10. 2004 pod sp. zn. BKh.Ph. 2988/2547, že stěžovateli je královskou milostí u příležitosti narozenin thajské královny Sirikit zmírněn celkový trest o jednu šestinu na 35 let, 8 měsíců a 18 dní. U příležitosti 60. výročí nástupu thajského krále Pchúmipchona Adundéta - Rámy IX. na trůn byla stěžovateli udělena další královská milost zkracující uložený trest o 5 let, 11 měsíců a 13 dnů na celkových 29 let, 9 měsíců a 5 dní.
56. V podmínkách thajského justičního systému se královská milost nejeví jako institut, který by v právním řádu existoval pouze formálně či byl využíván ve výjimečných případech, nýbrž je uplatňován k dosažení řady různých cílů, kterými jsou kromě nápravy justičních omylů v individuálních případech např. i záruky rovnoprávnosti všech odsouzených, snaha o zachování jednoty státu, poskytnutí nových šancí odsouzeným, zdůraznění důležitých událostí celonárodního významu či péče o mezinárodní vztahy (Kalyanasuta, K. - Suriyawong, A.: The Criminal Justice System and Community-based Treatment of Offenders in Thailand, publikováno in: Annual Report for 2002 and Resource Material Series No. 61, Asia and Far East Institute for the Prevention of Crime and the Treatment of Offenders (UNAFEI), Tokyo, Japonsko, září 2003, str. 281. Přístupné na http://www.unafei.or.jp). Reálný, byť v individuálním případě nejistý, dopad institutu thajské královské milosti se zdá být potvrzován i statistikou, kdy se královské milosti udělené v letech 1977 - 1999 dotýkaly pokaždé řádově desetitisíců odsouzených, kteří byli propuštěni nebo jejich trest zmírněn (ibid., tabulka na str. 282). Obiter dictum je možno s přihlédnutím ke skutečnosti, že i stěžovateli byl původně vyměřený trest padesáti let odnětí svobody již třikrát zmírněn udělením královské milosti, poznamenat, že tak o celkové výši stěžovatelova trestu nelze hovořit s absolutní jistotou.
VII.
Rozhodnutí Ústavního soudu
57. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich ústavnosti a dospěl k závěru, že nevybočila z mezí ústavního pořádku. Těžištěm stěžovatelovy argumentace je výše trestu, resp. nepřiměřenost trestu, který mu byl uložen soudy Thajského království. Obecným soudům vytýká, že svými rozhodnutími (uznání a výkon rozsudku cizího státu) akceptovaly trest, který se svým rozsahem vymyká trestům ukládaným za obdobný delikt v České republice. Uznání a výkon takového trestu považuje za ústavně nekonformní, kruté a nelidské zacházení. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu v řešeném případě nepřísluší, s odkazem na uzavřenou mezinárodní smlouvu, svým rozhodnutím zasáhnout do jurisdikce thajských soudů. Nelze přehlédnout, že stěžovatel, ač na území České republiky, je stále co do viny i co do trestu ve výlučné soudní pravomoci thajských orgánů ve smyslu čl. 5 Dohody.
58. O námitkách směřujících ve své podstatě proti odsuzujícím thajským rozhodnutím, tak české orgány nemohou rozhodnout, neboť by se Česká republika dostala do kolize nejen s principem pacta sunt servanda, ale i s principem good faith, které jsou základním kamenem mezinárodního smluvního práva a jejich důležitost je umocněna ještě tím, že jsou vtěleny do preambule Charty OSN. Princip dobré víry je základním interpretačním pravidlem při výkladu textu mezinárodních závazků. Ty musí být vykládány v dobré víře s přihlédnutím k celému kontextu smlouvy a ve světle jejího cíle a účelu, pro které byla uzavřena. Cílem a účelem smlouvy uzavřené mezi Thajským královstvím a Českou republikou bylo přivést stěžovatele na jeho vlastní žádost do domácího prostředí, blíže k jeho rodině a přátelům a umožnit mu vykonat to, co mu z trestu ještě zbývá, doma ve své vlasti. V tomto světle proto neobstojí požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud pro formální pochybení, které zdaleka nedosahuje do ústavní roviny, zrušil rozhodnutí českých obecných soudů a propustil stěžovatele na svobodu. Pokud by Ústavní soud vyhověl požadavku stěžovatele, porušil by tím nejen čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky, ale i svoji důvěryhodnost v mezinárodních vztazích.
59. Ústavní soud je přesvědčen, že tyto jeho závěry obstojí nejen v kontextu dalších ustanovení obsažených v ústavním pořádku, zejména Listiny, ale i v kontextu jeho dalších mezinárodních závazků, zejména Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je vázán.
60. Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud nepřiklonil k názoru stěžovatele, že rozhodnutím obecných soudů ve vykonávacím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces či právo nebýt podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu trestu. Po důkladném zvážení účelu aplikované právní úpravy umožňující vykonat v České republice i trest svou výměrou převyšující výměru za obdobný skutek i po srovnání konkrétních podmínek výkonu trestu v Thajském království a České republice Ústavní soud neshledal důvodu ke zrušení napadených rozhodnutí.
61. Ústavní soud proto ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.