Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila jako soudce zpravodaje - ze dne 11. října 2007 sp. zn. III. ÚS 528/06 ve věci ústavní stížnosti M. G. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 4 Tz 210/2005 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 5 To 33/2003, jež byla vydána ve věci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. 57 T 21/2001, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) a odst. 4 trestního zákona.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo k návrhu ministra spravedlnosti České republiky, podaného ve prospěch stěžovatele, rozhodnuto podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu tak, že se stížnost pro porušení zákona zamítá.
V trestním řízení, v jehož průběhu byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, měl stěžovatel postavení obviněného, resp. obžalovaného a odsouzeného.
Dle názoru stěžovatele mělo být napadeným usnesením Nejvyššího soudu dotčeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Napadeným rozhodnutím mělo dle názoru stěžovatele zároveň dojít k porušení čl. 40 odst. 4 Listiny, podle něhož má obviněný právo odepřít výpověď, přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven, a k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, jenž stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Konečně má být dle názoru stěžovatele napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jenž stanoví vázanost soudce při rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, a oprávnění soudce posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Vzhledem k tomu, že vady vytýkané stěžovatelem rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívají, jak stěžovatel uvádí, též v činnosti Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby bylo zrušeno i v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze.
Rozhodnutí obecných soudů a jejich skutková zjištění v trestní věci stěžovatele
Jak Ústavní soud z příloh návrhu stěžovatele zjistil, předcházela napadenému usnesení Nejvyššího soudu celkem čtyři rozhodnutí obecných soudů v prvním a druhém stupni. Jde o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2002 sp. zn. 57 T 21/2001, posléze k odvolání stěžovatele zrušený usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2002 sp. zn. 5 To 69/02, dále nový rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003 sp. zn. 57 T 21/2001, jímž byl stěžovatel opět uznán vinným trestným činem, a konečně ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud zamítl odvolání stěžovatele proti předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy vyjadřovaly ve svých různých rozhodnutích odlišné právní názory, Ústavní soud obsah jejich rozhodnutí co do skutkových zjištění a vyjádřených právních názorů rekapituluje, přičemž se soustředí na skutečnosti související s námitkami uplatněnými v projednávané ústavní stížnosti.
Obecné soudy ve svých rozhodnutích berou shodně za prokázaná následující skutková zjištění: Stěžovatel byl od 1. 11. 1991 do 31. 8. 1999 celníkem. Od května 1994 byl zařazen na Celním úřadu Ruzyně, a to až do 31. 8. 1999, kdy byl na základě rozhodnutí Ministerstva financí – ředitele Celního ředitelství Praha propuštěn ze služebního poměru příslušníka celní správy pro porušení služební povinnosti zvláště závažným způsobem. V té době měl stěžovatel hodnost celní asistent a zastával funkci celního inspektora. Po svém propuštění ze služebního poměru při odchodu z pracoviště odevzdal podle výstupního listu pouze klíče. Identifikační číslo a identifikační kartu ani služební průkaz neodevzdal. Ohledně služebního průkazu předložil potvrzení o ztrátě, které bylo vystaveno Městským oddělením Policie České republiky Praha – Stodůlky na podkladě oznámení stěžovatele o jeho ztrátě z 25. 8. 1999, k níž mělo dojít při cestě MHD v Praze dne 24. 8. 1999.
Kritického dne 17. 11. 1999 přicestoval stěžovatel z místa trvalého bydliště do Prahy vlakem kolem 11.00 hod. Poškozený N. L. D. měl dne 17. 11. 1999 odcestovat pravidelnou linkou Air France do Paříže s odletem z Prahy – Ruzyně, kde měl nastoupit na linku do Ho Chi Minhova Města. Na letiště v Ruzyni se poškozený dostavil kolem 15.00 hod., přičemž vyvážel v černém kufru finanční hotovost ve výši 741 000 USD v bankovkách zabalených do devíti balíčků. Šlo o peníze dílem poškozeného N. L. D. a dílem dalších vietnamských podnikatelů. Mezi 15.15 a 15.30 hod. se poškozený dostavil na pracoviště „odlety“ Celního úřadu Ruzyně (dále též jen „CÚ“), kde mu byl po kontrole pracovníkem CÚ svědkem Bí. vystaven formulář o vývozu peněz. V té době se na příslušném pracovišti nacházeli ještě další pracovníci CÚ – svědci O., N. a Br. Poškozený se poté dostavil k východu – gatu A3–4, kde byl pracovníky České správy letišť svědky R., Pr., S., Šť., Še., M., Po. a Šp. odbavován na let do Paříže.
Kolem 16.00 hod. na toto pracoviště podle skutkových zjištění obecných soudů přišel stěžovatel v uniformě celníka s pozměněným vzhledem – měl kovové dioptrické brýle hranatého tvaru a malý tmavý knírek, beze slova obešel bezpečnostní rám a postavil se za svědka R., který v té době pracoval u rentgenu č. 2, a začal sledovat obrazovku. Na dotaz svědka R., co se děje, stěžovatel odpověděl, že si mají dávat pozor na nástrahu (pomocí tzv. nástrah dochází k namátkovým kontrolám efektivity bezpečnostních kontrol na letištích). K následnému dotazu svědkyně Še. stěžovatel sdělil, že nejde o nástrahu, ale o velký obnos peněz.
Když byli téměř všichni cestující odbaveni, hovořil stěžovatel s někým vysílačkou a poté požádal svědka R., aby vyzval opětovně ke kontrole Asiata, na kterého stěžovatel přímo ukázal. Jednalo se o poškozeného N. L. D. Poškozený se na výzvu svědka R. ochotně podrobil opětovné kontrole u rentgenu č. 2. Svědkyně Pr. – nejzkušenější pracovnice rentgenu – vyhodnotila, že v zavazadle se nachází něco, co vypadá jako peníze. Svědek R. proto vyzval poškozeného, aby položil své zavazadlo na pult za rentgen č. 1, což poškozený učinil. Pak k poškozenému přistoupil stěžovatel a vyzval jej, aby zavazadlo otevřel. Poté se stěžovatel v zavazadle krátce přehraboval a nato požádal poškozeného o cestovní pas a celní doklad. Poškozený mu znovu vyhověl. Následně stěžovatel poškozenému sdělil, že něco není v pořádku a že si to musí překontrolovat. Vzal misku od rentgenu a na tu položil balíčky peněz ze zavazadla poškozeného a se slovy, že se za chvilku vrátí, kolem 16.40 hod. s penězi i doklady poškozeného odešel a zpět se nevrátil. V předmětných balíčcích se podle skutkových zjištění obecných soudů nacházelo 351 000 USD, což činilo v přepočtu 12 328 524 Kč. Po několikaminutovém čekání informoval svědek R. o události své nadřízené a krátce poté i celníky letiště Ruzyně. Policii České republiky, oddělení letiště Ruzyně, byla věc oznámena v 17.25 hod.
Kolem 17.30 – 18.00 hod. se stěžovatel dostavil na schůzi Stavebního bytového družstva Staveg, která se konala v Základní škole Klausova – Velká Ohrada, Praha 13. Po jejím skončení jel obviněný ke svému bratranci R. K., kde přespal.
Téhož dne 17. 11. 1999 v době od 21.00 hod. do 23.50 hod. bylo orgány policie provedeno ohledání místa činu na letišti v Ruzyni s fotodokumentací, včetně odběru dvou pachových stop z nezabalených balíčků s 10 000 USD a 60 000 USD. V rámci pátrání po pachateli posuzovaného jednání byli s přihlédnutím k jeho perfektní znalosti místa činu a naprosto suverénnímu chování na místě činu prověřováni současní i bývalí pracovníci CÚ, bylo prováděno srovnávání fotografií s identikity pachatele, odběr pachových stop atd. Stěžovateli byly odebrány dvě srovnávací pachové konzervy, stěžovatel byl vyfotografován a vytěžen. Při porovnání pachových konzerv z těla stěžovatele a z místa činu byla zjištěna pachová shoda.
Dne 27. 4. 2000 bylo stěžovateli policejním orgánem sděleno obvinění. Z výše popsaných skutkových okolností považovaly orgány činné v trestním řízení za zřejmé, že se stěžovatel nemohl předmětného jednání dopustit sám. Další pachatele se však nepodařilo vypátrat.
V přípravném řízení pak bylo prováděno několik poznávacích řízení – rekognicí. Jednalo se o rekognice in natura, popř. rekognice podle fotografií (svědek M.) ve smyslu tehdy platného znění trestního řádu, při nichž někteří svědkové (poškozený, pracovníci letištní kontroly svědkové J. R., H. S., P. Pr. a V. M.) označili stěžovatele jako pachatele, zatímco svědkové Po., Še., Šp. a Šť. u rekognice stěžovatele jako pachatele neoznačili.
Pro řízení o ústavní stížnosti jsou relevantní ty rekognice, při nichž byl stěžovatel v postavení obviněného ztotožněn jako pachatel stíhaného trestného činu. První z uvedených poznávacích řízení se konalo dne 3. května 2000 se svědkem R. a poškozeným N. L. D. Poznávající poškozený vietnamský podnikatel N. L. D. tehdy stěžovatele ztotožnil, přičemž mu u rekognice tlumočil jeho známý, jenž však nebyl soudním tlumočníkem. Jak shledaly obecné soudy, nelze k tomuto ztotožnění poškozeným přihlížet, neboť uvedený důkaz trpí nezhojitelnou procesní vadou. Svědek R. v rámci dvoukolového poznávacího řízení stěžovatele ztotožnil s tím, že nejprve označil do užšího výběru dvě osoby včetně stěžovatele a poté upřesnil, že pachatelem byl stěžovatel. Při další rekognici konané dne 17. května 2000 ztotožnily obviněného další osoby, a to svědkyně Pr. a S. Poslední rekognice konané dne 30. srpna 2000 se stěžovatel jako obviněný odmítl zúčastnit, a proto bylo přistoupeno k provedení rekognice podle fotografií, při níž poznávající svědek M. stěžovatele poznal.
Stěžovatel v rámci přípravného řízení i u hlavního líčení svou vinu popíral. Uvedl, že se žádného trestného činu nedopustil, cítí se zcela nevinný. V přípravném řízení a před obecnými soudy vypovídal o tom, co dělal v Praze inkriminovaného dne. Zdůraznil, že byl dříve zaměstnán u celního úřadu, avšak na oddělení „zboží“, jež se nachází v jiné budově než „cestovní styk“. Tam pracoval pouze poslední dva měsíce před odchodem ze služebního poměru, přičemž většinu této doby byl v pracovní neschopnosti. Nemá vůbec zkušenosti s tím, jak to tam chodí, s trestnou činností nemá nic společného, projednávané trestné činnosti se musela dopustit jiná osoba s perfektní znalostí místa, není prý vyloučeno, že šlo i o poškozeného po dohodě s nějakým celníkem. Obviněný vznášel námitky proti výsledkům odběru a srovnání pachových stop a proti průběhu poznávacího řízení. Při rekognici prováděné poškozeným N. L. D. šlo podle názoru obviněného o jasné navádění ze strany policejního orgánu. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že mezi ním a figuranty byl při rekognici markantní rozdíl. Během rekognice měl jako jediný otlaky od pout a na rozdíl od figurantů na něm muselo být poznávající osobě patrno zanedbání hygieny vlasů a holení vousů obličeje, k němuž ve vazbě nedostal příležitost. Před obecnými soudy obviněný uvedl, že rekognice se svědkem M. se odmítl účastnit proto, že se obával, že proti němu mohou vystupovat osoby, které jsou pravými pachateli krádeže.
Prvním, posléze k odvolání zrušeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl obžalovaný dne 20. března 2002 uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) a odst. 4 trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl obžalovaný dopustit tak, že po předchozí dohodě s dosud neznámým pachatelem, oblečen do uniformy celníka, vyzval dne 17. 11. 1999 kolem 16.00 hod. na letišti v Praze 6, Ruzyni poškozeného N. L. D., který legálně – na základě potvrzené deklarace – vyvážel finanční hotovost ve výši 741 000 USD v bankovkách zabalených do sedmi balíčků, k údajné opakované prohlídce zavazadla, při které měl obžalovaný poškozenému ze zavazadla odcizit celkem 351 000 USD včetně cestovního pasu poškozeného, čímž mu způsobil škodu ve výši 12 328 524 Kč. Za tento trestný čin byl obžalovaný citovaným rozsudkem podle § 247 odst. 4 trestního zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2002 sp. zn. 5 To 69/02 a nový rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003 sp. zn. 57 T 21/2001
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, v němž mimo jiné vznášel námitky proti vadnému procesnímu postupu při provádění rekognice se svědky N. L. D., J. R., P. Pr., H. S. a V. M. Vrchní soud v Praze dospěl v odvolacím řízení k závěru, že podané odvolání je důvodné, byť se plně s uplatněnými námitkami obviněného neztotožnil. Svým usnesením ze dne 10. července 2002 sp. zn. 5 To 69/02 vrchní soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a věc podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění svého usnesení vrchní soud krom jiného poukázal na procesní nedostatky při výslechu svědka N. L. D., týkající se přibrání tlumočníka podle § 28 a 29 trestního řádu, a nařídil nalézacímu soudu, aby v novém řízení svědka znovu vyslechl za přítomnosti tlumočníka, který bude přibrán a poučen podle citovaných ustanovení trestního řádu.
Za stěžejní označil vrchní soud námitku obviněného brojící proti vadnému procesnímu postupu při provádění rekognice se svědky N. L. D., J. R., P. Pr., H. S. a V. M. Jednalo se o provedení rekognice in natura dne 3. 5. 2000 a dne 17. 5. 2000 a rekognice podle fotografií dne 30. 8. 2000. Vrchní soud úvodem připomněl, že všechny ve věci provedené rekognice byly provedeny před novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb., kdy trestní řád upravoval postup při poznávacím řízení jen velmi stručně. Základním předpokladem bylo, aby osoba, která má poznat jinou osobu, tuto nejdříve popsala a teprve potom jí měla být poznávaná osoba ukázána mezi několika osobami. Osoba provádějící úkon musela být také náležitě poučena. Odvolací soud shledal, že Městský soud v Praze v nalézacím řízení sice správně poukázal na skutečnost, že v části týkající se svědka N. L. D. nebyl rekognici provedené 3. května 2000 přítomen řádně přibraný tlumočník, avšak nalézací soud z této skutečnosti nevyvodil náležité důsledky, ač jde o závažnou procesní vadu, která znemožňuje, aby tento důkaz bylo možno použít v hlavním líčení. Vrchní soud dále rekapituloval námitky obviněného v odvolání, jenž zejména namítal, že nebyl poučen o právu odmítnout účast na rekognici, že mu protokoly o rekognici nebyly předloženy k podpisu a že se podle jeho informací rekognice se svědkem V. M. neúčastnil jeho obhájce a protokol o ní podepsal dodatečně.
Tyto námitky shledal Vrchní soud v Praze co do základu důvodnými. Vrchní soud v odůvodnění uvedeného usnesení uvedl, že z protokolu o rekognici na č. l. 162 a 165 vyplývá, že obviněný byl poučen podle § 33 odst. 1 trestního řádu o tom, že není povinen vypovídat. Dle vrchního soudu je však třeba zjistit, zda se mu dostalo i poučení, že se nemusí rekognice zúčastnit, a proto bude dle závěrů vrchního soudu třeba vyslechnout vyšetřovatele kpt. H., aby tato otázka byla náležitě objasněna a bylo vysvětleno, proč protokoly o rekognici nejsou obviněným podepsány. Vrchní soud v Praze připomněl ustanovení § 56 odst. 1 trestního řádu, podle něhož protokol podepisuje i osoba, jíž se úkon týká. Vrchní soud shodně s námitkami obviněného zaznamenal, že v protokolu o rekognici z 30. srpna 2000, kdy poznávající osobou byl svědek V. M., je též uvedeno poučení, kterého se mělo dostat obviněnému.
Dále se vrchní soud jako soud odvolací zabýval námitkou, že v průběhu rekognice neměli figuranti ani stěžovatel černé vlasy, knír a brýle, aby odpovídali popisu pachatele. Vrchní soud se v odůvodnění svého usnesení ze dne 10. 7. 2002 k této argumentaci obviněného vyjádřil tak, že ji sice lze akceptovat, avšak s ohledem na to, že jde o úkon neopakovatelný, nelze v tomto směru již nic dalšího provést. Dále vrchní soud Městskému soudu v Praze uložil, aby při novém projednání věci odstranil vady, nesprávnosti a nepřesnosti vytknuté usnesením vrchního soudu sp. zn. 5 To 69/02, případně provedl další důkazy, vyvstane-li potřeba takového postupu.
Městský soud v Praze následně v novém řízení na závěry odvolacího soudu reagoval a dokazování doplnil dalšími výslechy svědků a provedením listinných důkazů. Dnes pravomocným rozsudkem ze dne 14. ledna 2003 sp. zn. 57 T 21/2001 posléze shledal obviněného opět vinným výše uvedeným trestným činem a znovu jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. I proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal.
II.
Průběh poznávacích řízení v trestní věci stěžovatele a hodnocení důkazů Městským soudem v Praze
Na tomto místě Ústavní soud považuje za účelné podrobněji rekapitulovat zjištění obecných soudů ohledně uvedených rekognicí, a to zjištění učiněná v původním nalézacím řízení i v řízení novém, následujícím po zrušení prvního rozsudku Městského soudu v Praze soudem odvolacím. Ústavní soud se přitom soustředí na skutečnosti relevantní z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze v intencích zrušovacího usnesení vrchního soudu znovu vyslechl obviněného G. při hlavním líčení, konaném dne 17. 10. 2002 (č. l. 878 a násl.). Obviněný v rámci své výpovědi uvedl, že před provedením všech rekognicí nebyl řádně poučen, zejména ne o svém právu se těchto úkonů neúčastnit. U první rekognice, kde poznávajícími byli poškozený N. L. D. a pracovník bezpečnostní kontroly – svědek R., byl přítomen nějaký obhájce, který zastupoval ustanoveného JUDr. Ch. Tento obhájce měl obviněnému za užití hrubých a vulgárních výrazů sdělit, že „se má přiznat, že když na něj ukážou, tak je to v prdeli“. Obviněný se uvedeného obhájce ptal, „co to plácá“, a sdělil mu, že je nevinen, a nemá se proto k čemu přiznávat. To bylo celé poučení, jehož se mu mělo dle jeho výpovědi dostat. U další rekognice s pracovníky bezpečnostní kontroly letiště rovněž nebyl ani v jednom případě poučen o svém právu účast při úkonu odepřít. Tehdy byl přítomen jeho ustanovený obhájce, který mu řekl, že „se má rozdýchat, rozběhat, rozcvičit, aby se uklidnil“, a to bylo celé poučení, kterého se mu dostalo. V obou případech byl přivezen z věznice unavený, neoholený, neumytý, měl ruce otlačené od pout a bylo evidentní, že byl přivezen z vazby, a tedy výrazně se lišil od ostatních figurantů. Protokoly o rekognicích mu nebyly předloženy k podpisu. Pokud jde o rekognici se svědkem M., ani v tomto případě nebyl řádně poučen. Ve vazbě se od spoluvězně dozvěděl o svém právu účast na úkonu odepřít. Dva dny před termínem rekognice ho navštívil jeho obhájce a sdělil mu, že inkriminovaného dne se nemůže dostavit k úkonu. Vzhledem k nepřítomnosti obhájce a dále opětovně ke svému naprosto odlišnému zjevu oproti ostatním figurantům svou účast při úkonu odmítl.
Pokud jde o jednotlivé rekognice, jež nalézací soud vzal za základ pro své rozhodnutí, svědek R. (pracovník letištní kontroly obsluhující rentgen č. 2) při poznávacím řízení na policii z osob, které mu byly předvedeny, označil obviněného poté, co vyloučil muže, kteří popisu neodpovídali. Svědek vypověděl, že obviněného poznal podle obličeje i podle jeho postavy, poté nabyl jistotu, když obviněnému řekl, aby mu zopakoval slova „prošlo Vám to“, a on obviněného podle hlasu poznal. Shodně pak svědek R. vypověděl i při následující výpovědi v přípravném řízení s tím, že při rekognici pachatele určil podle markantů, které vyjmenoval a které si zapamatoval. Při rekognici poznal hlas obviněného. Když mu řekl, aby opakoval slova, co řekl on jemu, bylo vidět, že obviněný viditelně znervózněl a hlas se mu chvěl. Na vysvětlenou svědek R. ještě uvedl, že je bývalý hudebník a hlasy si pamatuje. V rámci hlavního líčení však svědek R. uvedl, že výše uvedená formulace jeho výpovědi z přípravného řízení není zcela přesná. Podle vyjádření svědka v hlavním líčení byl obviněný z osob, jež byly svědkovi předvedeny, pachateli nejpodobnější, a to postavou a vzhledem. Nebyl si prý jist na 100 %. Po předestření výpovědi z přípravného řízení svědek R. před nalézacím soudem uvedl, že nejdůležitější byl pro něj hlas obviněného. Svědek před soudem zdůraznil, že si nebyl jist na 100 % a jeho svědomí mu nedovolí, aby řekl, že jím označená osoba byla na 100 % pachatelem tohoto jednání. Svědek R. dále uvedl, že byl v přípravném řízení celkem osmkrát vyslýchán, rekognice se účastnil čtyřikrát, nevylučuje, že podepsal protokol s nepřesnostmi. Výpovědi z přípravného řízení asi četl. Nepamatuje se, zda konkrétně měl k části, kde označuje pachatele, nějaké námitky. Vzpomíná si, že v průběhu přípravného řízení několikrát v různých souvislostech uplatňoval námitky k protokolaci, ale vyšetřovatel mu nikdy nevyhověl. Znovu zdůraznil, že již v přípravném řízení si nebyl poznávanou osobou na 100 % jist.
Svědkyně H. S., rovněž pracovnice bezpečnostní kontroly letiště, v přípravném řízení nejprve uvedla, že při rekognici označila obviněného proto, že jej poznala, v další výpovědi uvedla, že v době poznávacího řízení pachatel (míněn je stěžovatel) určitě zhubl, měl světlejší vlasy a neměl knír pod nosem ani brýle, ale ona jej poznala podle očí, nosu, účesu, „prostě je to on“. V rámci hlavního líčení svědkyně uvedla, že pachatele při poznávacím řízení poznala podle úsměvu. Podle svého vyjádření v hlavním líčení si tato svědkyně pamatuje jiné lidi na 90 % podle očí a úsměvu. Svědkyně uvedla, že pachatel, tzn. stěžovatel, mezitím zhubl a měl tehdy jinou barvu vlasů. Tehdy si byla tak z 85 % jistá, že pachatelem je obviněný. Při rekognici nebyli dle výpovědi svědkyně S. figuranti uzpůsobeni popisu, jaký svědkové dali policistům při výpovědích. Je pravda, že pachatel měl brýle, i přesto mu viděla dobře do očí.
Svědkyně P. Pr., pracovnice bezpečnostní kontroly letiště, jež obsluhovala rentgen, se rovněž zúčastnila rekognice a poté ve své výpovědi z přípravného řízení z 14. 8. 2000 uvedla, že při prováděné rekognici pachatele označila. Oproti době spáchání trestného činu měl dle výpovědi svědkyně jí ztotožněný muž světlejší vlasy, neměl knírek ani brýle. Svědkyně uvedla, že pachatele (míněn je stěžovatel) poznala podle výrazu obličeje. Při své další výpovědi ze dne 3. 1. 2001 svědkyně Pr. uvedla, že osoba, kterou při poznávacím řízení označila jako pachatele, odpovídala svým vzezřením kromě toho, že neměla černé vlasy, knír a brýle. U hlavního líčení svědkyně Pr. uvedla, že pachatele v rámci přípravného řízení opakovaně popsala, v rámci poznávacího řízení, když si odmyslela barvu vlasů, brýle a knír, byla si jistá, že pachatelem je osoba, kterou označila. V den konání hlavního líčení však tuto jistotu již nemá. Při poznávacím řízení si však jistá byla. Podoba obviněného se od konání rekognice změnila, má méně vlasů a určitě zhubl. Při rekognici si svědkyně Pr. dle své výpovědi představovala tmavé vlasy, brýle a knír a byla si jistá, že jde o pachatele.
Další z pracovníků bezpečnostní kontroly na letišti, svědek V. M., ve své výpovědi z přípravného řízení pachatele popsal, uvedl, že si myslí, že by jej poznal. Naplánovaná rekognice s obviněným se však nekonala, protože se obviněný odmítl rekognice zúčastnit. Svědek M. se tudíž zúčastnil poznávacího řízení na základě fotografiií (viz č. l. 170-175), přičemž z protokolu vyplývá, že svědek V. M. v přípravném řízení při rekognici uvedl: „Poznávám muže označeného pod číslem 5, jako celníka, který dne 17. 11. 1999 odnesl na našem pracovišti peníze toho Vietnamce. Pouze měl kratší vlasy a měl slabounký knírek a brýle.“. V rámci hlavního líčení svědek M. uvedl, že mu byly při rekognici v přípravném řízení vyšetřovatelem předloženy fotografie, na nichž označil dvě osoby, které byly podobné pachateli. Na 100 % si ale jist nebyl.
V intencích zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Praze byl v novém hlavním líčení svědek M. opětovně vyslechnut. V rámci své výpovědi svědek v novém hlavním líčení konaném dne 26. 11. 2002 (č. l. 897) vyjádřil svůj nesouhlas s obsahem protokolu o uvedené rekognici na základě fotografií z 30. 8. 2000. To, co je uvedeno v tomto protokolu pod bodem IV jako závěr, tedy že „poznává muže označeného pod číslem pět jako toho celníka, který dne 17. 11. 1999 odnesl na našem pracovišti peníze toho Vietnamce. Pouze měl kratší vlasy a měl slabounký knírek a brýle, poznávám jej zcela určitě.“, tak toto tam dle výpovědi svědka M. v novém hlavním líčení být uvedeno nemělo, protože svědek M. tehdy podle fotografií, které souhlasí s fotografiemi na č. l. 172-175, označil dvě osoby podobné pachateli. Text uvedený v protokolu podepsat, resp. tvrdit nemohl, protože si nebyl jistý. Protokol četl, než ho podepsal, ale uvedený kategorický závěr tam, jak se svědek domnívá, nebyl. Poté byla v novém hlavním líčení předestřena jeho výpověď z přípravného řízení na č. l. 289, kde na otázku vyšetřovatele, zda odpovídala osoba, kterou při poznávacím řízení označil jako pachatele, svědkem udanému popisu, svědek M. odpověděl: „Kromě toho, že měl ve skutečnosti kratší a černé vlasy, knír a brýle, tak odpovídala.“. Svědek M. uvedl, že tento protokol četl a podepsal. Znovu však zdůraznil, že si opravdu nebyl jistý, označil dvě osoby. Je možné, že byl u vyšetřovatele rozrušený, je tzv. trémista. Svědek v novém hlavním líčení trval na tom, že si jistý nebyl a to, co je uvedeno i v závěru rekognice, nikdy nečetl. Vážnost své výpovědi na policii si uvědomoval, vyšetřovatelem byl poučen.
Městský soud v Praze dále v novém hlavním líčení dne 26. 11. 2002 (č. l. 898) vyslechl příslušníka Policie České republiky kpt. V. H., jenž v projednávané trestní věci působil jako vyšetřovatel. Po předestření protokolu o rekognici se svědkem M. ze dne 30. 8. 2000 č. l. 170-171 svědek H. mimo jiné uvedl, že protokol souhlasí se skutečností, údaje v něm uvedené odpovídají, to co je uvedeno v závěru, určitě svědek M. řekl. Naopak výpověď svědka M. z hlavního líčení pravdivá není. Pokud jde o rekognici in natura, byl podle výpovědi svědka H. obviněný vždy poučen se zdůrazněním práva odepřít výpověď. Svědek H. si nevzpomínal, zda byl vždy poučení přítomen obhájce. Svědek zdůraznil, že obviněného nepoučoval v tom smyslu, že se nemusí rekognice zúčastnit, neboť dle jeho názoru byl jako obviněný povinen se tomuto úkonu podrobit, neboť jde o poznávání pachatele. Dále svědek H. uvedl, že si je vědom, že protokoly o rekognici nejsou podepsány obviněným. To svědek zjistil až v souvislosti s předvoláním soudu, předtím to přehlédl. Označuje to za své pochybení. Nevzpomíná si přesně, kdy a kde byly protokoly o rekognicích vyhotoveny, myslí, že je tiskl ve své kanceláři. V průběhu samotného úkonu si dělal poznámky, podle kterých protokol vyhotovil. Tyto poznámky už nemá k dispozici. Svědek H. však zdůraznil, že protokoly o rekognicích odpovídají skutečnosti, při rekognicích byly přítomny osoby uvedené v protokolech. Poznávající osoby byly poučeny jako svědci ve smyslu trestního řádu, jak je v protokolech uvedeno. K dalšímu okruhu námitek obviněného svědek H. uvedl, že se obviněný při rekognicích nijak výrazně nelišil od figurantů, svědek si toliko vzpomíná, že obviněný měl na nohou obuty domácí přezůvky, a ne polobotky, a proto před figuranty policisté umístili stoly. Všichni figuranti i obviněný měli oblečené uniformy celníků. Svědek H. v hlavním líčení dále uvedl, že obviněný během rekognice dle jeho názoru nijak výrazně nezapáchal, že na něm nebylo jednoznačně vidět, že byl na místo rekognice dopraven z výkonu vazby, a ani neměl dle výpovědi svědka na rukou výrazné otlaky od pout. K přizpůsobení figurantů vzhledu pachatele (opatřením brýlí, příp. knírků) dle výpovědi svědka nedošlo, neboť by takový postup byl obtížný. Svědek H. si u hlavního líčení vzpomínal, že obviněného při rekognici poznaly celkem čtyři osoby, a to poškozený občan Vietnamu a z pracovníků letiště jeden muž a dvě ženy. Ty ženy obviněného ztotožnily hned, ten muž nejprve váhal, a pak obviněného ztotožnil podle hlasu. Pokud jde o rekognici se svědkem M., vzpomíná si svědek H., že to bylo jednoznačné. Svědek M. říkal, že má paměť na obličeje a že pachatele poznává na 100 %. Rekognice in natura se svědkem M. měla být provedena na letišti, avšak obviněný účast na rekognici odmítl. Této rekognici nebyl přítomen obhájce, který měl nějaké zpoždění, což byl také jeden z důvodů odmítnutí účasti na rekognici obviněným.
Městským soudem v Praze byla dále dne 14. 1. 2003 (č. l. 909 a násl.) vyslechnuta i svědkyně Zoja P., jež se jako příslušnice Policie České republiky zúčastnila některých úkonů při vyšetřování, včetně rekognice na základě fotografií se svědkem M., kde je podepsána pod protokolem. Již si nevzpomíná, zda byl úkonu přítomen obhájce obviněného.
Tímto obhájcem měl být ustanovený obhájce JUDr. S. Ch., jenž v novém hlavním líčení konaném dne 17. 10. 2002 (č. l. 880 a násl.) jako svědek po zbavení povinnosti mlčenlivosti uvedl, že si již přesně nevzpomíná, zda obviněný byl před započetím rekognice řádně poučen vyšetřovatelem, zejména o právu odepřít účast na úkonu. Domnívá se, že by takováto věc měla být zachycena v protokole. Dále svědek JUDr. Ch. uvedl, že je přesvědčen, že na obviněném nebyla u rekognicí patrná nějaká výrazná odlišnost oproti ostatním figurantům. O rekognicích existuje videozáznam a tam je možné si tuto skutečnost ověřit. Nevzpomíná si, kdy konkrétně byly podepisovány protokoly o rekognicích ani kdy konkrétně byly vyhotoveny. Není mu nic známo o tom, že by obviněný protokoly o rekognici nepodepsal, nevzpomíná si, že by odmítl podepsat protokoly, ani že by je podepsal. Po předestření protokolu o rekognici ze dne 17. 5. 2000 na č. l. 165-168 svědek JUDr. Ch. u hlavního líčení uvedl, že této rekognici určitě byl přítomen od počátku, ale již si nevzpomíná, zda byl tehdy obviněný řádně poučen včetně práva odepřít účast při úkonu. Svědek Ch. uvedl, že obhajoba je věcí jeho dohody s klientem. Jako obhájci mu nebrání nic v tom, aby nechal proběhnout rekognici i v případě, že obviněný není předem řádně poučen a že se případně liší od figurantů. Svědek Ch. se dále vyjadřoval k rekognici se svědkem M. Nevzpomíná si, zda v projednávaném případě zazněl u některé z rekognicí požadavek, aby figuranti měli knírek a brýle a tím se jejich podoba přiblížila identikitu pachatele. Po předestření protokolu o rekognici na č. l. 170 až 171 svědek Ch. vypověděl, že této rekognici byl přítomen, protokol podepsal a závěr svědka M. uvedený v protokolu o ztotožnění fotografie obviněného jako pachatele odpovídá skutečnosti.
Pokud jde o změny ve výpovědích svědků v hlavním líčení ohledně poznávacího řízení, Městský soud v Praze považoval v odůvodnění svého nového rozsudku za potřebné uvést, že všichni výše uvedení svědci při rekognici obviněného označili (nalézací soud zde odkazuje na videozáznam a protokol o rekognici na č. l. 162-168), přičemž z protokolů o rekognici vyplývá, že správnost uvedených údajů bez výhrad potvrdili i svými podpisy a navíc vždy byl přítomen úkonu obhájce obviněného, kterým byly protokoly rovněž bez jakýchkoli výhrad podepsány, včetně poznávacího řízení podle fotografií se svědkem M. Nalézací soud zdůraznil, že svědci R., Pr. a S. i M. pak stejné skutečnosti bez jakýchkoli výhrad potvrdili i při svém následujícím výslechu v přípravném řízení, svědci R., Pr. a S. tak učinili dokonce opakovaně, přičemž s výjimkou druhého výslechu svědků M. a S. byl obhájce obviněného rovněž vždy přítomen a pod protokoly je bez jakýchkoli výhrad podepsán. Na základě výše uvedených skutečností nalézací soud neshledal nic, co by jakkoli snižovalo důkazní hodnotu výsledků výše uvedených rekognicí. Jiná je situace pouze ohledně rekognice provedené s poškozeným N. L. D. Novou výpověď svědka M. nalézací soud hodnotil v souvislosti s výše předestřenými výpověďmi svědků H., Zoji P. a JUDr. Ch. a označil ji za nevěrohodnou.
K námitce obviněného ohledně nedostatku jeho řádného poučení o tom, že se nemusí rekognice zúčastnit, nalézací soud poukázal na skutečnost, že je-li důvodem rekognice zjištění totožnosti pachatele a obviněný má být svědkovi ukázán mezi několika osobami, pak lze obviněného k účasti na rekognici nutit, pokud se obviněný odmítne dobrovolně rekognici podrobit. Jeho odpor k účasti na tomto úkonu je pak neuposlechnutím příkazu daného orgánem činným v trestním řízení (viz ustanovení § 66, § 90 trestního řádu). Pokud je obviněný v pozici osoby poznávané, vyžaduje se od něj pouze to, aby se k úkonu dostavil a postavil se na místo, které si vybere. Nejde tedy o zásah do tělesné integrity. Při rekognici in natura je však důležité zachovat zákonem stanovená pravidla pro její průběh (viz též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 169/02). Z uvedeného je zřejmé, že obviněný byl povinen se rekognicí, jejichž účelem bylo poznání pachatele, zúčastnit, a proto nemohlo být součástí poučení, kterého se mu v souvislosti s tímto úkonem dostalo, to, že se obviněný nemusí jako poznávaná osoba rekognicí zúčastnit.
Městský soud v Praze se v odůvodnění svého nového rozhodnutí vedle námitek obviněného ohledně pachových stop dále v souvislosti s poznávacím řízení věnoval tvrzením svědků, že pachatel měl na rozdíl od stěžovatele světlejší vlasy, knírek pod nosem a brýle. K obhajobě se nalézací soud vyjádřil tak, že při nezbytné součinnosti další osoby nebylo obtížné si někde obléci uniformu celníka, nasadit si brýle a nalepit tmavý knír a něčím si krátkodobě ztmavit vlasy, což je časově nenáročné a zabere řádově několik minut, a to i v obráceném sledu, včetně případného umytí hlavy, zejména při tak jednoduchém účesu z krátkých vlasů, jako má obviněný. Následně po činu (při případném odvozu autem) nebyl tudíž dle závěru Městského soudu v Praze pro pachatele trestného činu problém, aby v nezměněném vzhledu stihnul schůzi bytového družstva, která začínala v 18.00 hod. Navíc je dle názoru nalézacího soudu ze skutkového děje zcela zřejmé, že nešlo o náhodnou akci, ale o akci důkladně předem připravenou. Dále Městský soud v Praze rekapituluje další důkazy, jež hodnotil v neprospěch obviněného, zkoumá otázku identifikačních karet a výpovědi dalších svědků a dospívá k závěru, že vina obviněného výše uvedeným trestným činem byla plně prokázána.
III.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2003 sp. zn. 5 To 33/03
Proti citovanému v pořadí již druhému rozhodnutí Městského soudu v Praze se stěžovatel znovu odvolal. Vrchní soud v Praze jeho odvolání ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 7. května 2003 sp. zn. 5 To 33/03 podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění citovaného usnesení však vrchní soud vyjádřil nesouhlas s právním názorem nalézacího soudu ohledně práv obviněného v poznávacím řízení.