Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve zmínil, že podle názoru nalézacího soudu je obviněný povinen se jako poznávaná osoba rekognice zúčastnit, přičemž Městský soud v Praze tento svůj názor opřel též o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002 sp. zn. 2 To 169/02. Senát Vrchního soudu v Praze projednávající odvolání obviněného se však s tímto právním názorem neztotožnil. Podle § 93 odst. 3 trestního řádu je obviněný povinen pouze strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost, a je povinen se účastnit prohlídky těla, jiného podobného úkonu a vyšetření duševního stavu, což bylo v té době upraveno ustanoveními § 114a a § 116 trestního řádu. Rekognice však dle názoru odvolacího soudu takovým úkonem není. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že se obviněný musí k rekognici dostavit, ale jeho právem je se této rekognice neúčastnit. Nebylo-li obviněnému dáno poučení o právu odmítnout účast na rekognici, došlo dle názoru vrchního soudu k porušení práva na obhajobu a provedený úkon je pro toto procesní pochybení absolutně neúčinným důkazem a nelze jej v trestním řízení použít. Jestliže se Městský soud v Praze dovolává rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 169/02, kde se mimo jiné konstatuje, že obviněný je povinen se účastnit poznávacího řízení a je možno jej k tomu donutit ve smyslu ustanovení trestního řádu, ve věci rozhodující senát vrchního soudu shledává takovou úvahu v rozporu se zjištěním, že obviněný odmítl rekognici se svědkem M. a jeho právo bylo vyšetřovatelem respektováno. Je tedy zřejmé, že úvahy nalézacího soudu se dostávají do logického rozporu, neboť bylo-li právo obviněného na odmítnutí rekognice respektováno, je nepochybné, že o tomto právu měl být obviněný poučen. Vrchní soud v Praze si je vědom, že svým rozhodnutím vyslovil jiný právní názor, a považuje v této souvislosti za nezbytné zdůraznit, že není stanoviskem jiného senátu vázán. Z tohoto důvodu shledal vrchní soud námitky týkající se nesprávného postupu při provádění rekognice s výše uvedenými svědky za důvodné.
Oproti tomu se vrchní soud ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, pokud tento považoval za usvědčující důkaz rekognici podle fotografií, při níž svědek M. označil obviněného jako celníka, který dne 17. 11. 1999 odnesl peníze poškozeného vietnamského obchodníka. Odvolací soud zaznamenal, že Městský soud v Praze doplnil dokazování výslechem svědků H. a JUDr. Ch., tehdejšího obhájce obviněného, a zjistil, že bylo postupováno v souladu s tehdy platnými ustanoveními trestního řádu. Pokud obviněný namítal, že další vada rekognicí spočívala v tom, že nebyl společně s figuranty připodobněn vzhledu pachatele, jednalo se podle odvolacího soudu o námitku důvodnou, ale s ohledem na skutečnost, že se jedná o úkony neopakovatelné, nelze již nic dalšího provést. Vzhledem ke shora uvedenému však tato námitka ztrácí dle názoru odvolacího soudu na významu, neboť rekognice i natura nebyly odvolacím soudem jako důkazy přijaty.
Problematiku týkající se rekognicí uzavřel vrchní soud konstatováním, že nalézací soud správně nepřihlédl k rekognici ze dne 3. 5. 2000, provedené s poškozeným, neboť u tohoto úkonu nebyl přítomen řádně přibraný a poučený tlumočník. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze učinil závěr, že si obviněný před spácháním trestného činu krátkodobě změnil barvu vlasů, doplnil vrchní soud k této otázce dokazování odborným vyjádřením kadeřnického studia, ze kterého vyplynulo, že změny barvy vlasů lze dosáhnout za cca 10 minut a za použití vody a šamponu lze vlas za cca 7 minut uvést do původního stavu. Dále se vrchní soud vypořádal s námitkami obviněného ohledně pachových stop.
V závěru svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze nicméně zrekapituloval, že výrok o vině lze opřít především o výsledek rekognice provedené podle fotografie, při níž svědek M. obviněného jednoznačně označil jako pachatele. Významné je i zjištění, že obviněný pracoval dříve jako celník na letišti v Ruzyni a po ukončení pracovního poměru mu zůstala služební uniforma. Tyto skutečnosti vedou i odvolací soud k důvodnému závěru, že obviněný měl dostatek informací o pohybu v objektu letiště a o způsobu provádění celních úkonů. Shodně se stanoviskem nalézacího soudu odvolací soud konstatoval, že do prostoru tzv. vláčku bylo možno vstoupit i na cizí ID kartu, přičemž se takto v kritickou dobu identifikovalo několik lidí, a je tedy zřejmé, že pachatel mohl do tohoto prostoru bez obtíží vstoupit. Pachová stopa pak prokazuje, že se obviněný na místě činu nacházel a v návaznosti na shora uvedené argumenty lze i podle názoru odvolacího soudu beze vší pochybnosti dovodit, že to byl právě obviněný, který se dopustil trestného činu, neboť řetězec provedených důkazů je uzavřený a nevyvolává důvodné pochybnosti, přičemž se vrchní soud ztotožnil i s hodnocením dalších důkazů soudem nalézacím.
IV.
Stížnost pro porušení zákona
Proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, 2 trestního řádu k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. V této stížnosti ministr spravedlnosti vyjádřil názor, že posledně jmenovaným usnesením vrchního soudu byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 trestního řádu v neprospěch obviněného.
Ministr spravedlnosti v odůvodnění svého podání Nejvyššímu soudu poukázal především na to, že v dané trestní věci bylo porušeno ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu v tehdy platném znění i právo obviněného na spravedlivý proces, a to především v průběhu dokazování, kdy se mu nedostalo poučení o právu neúčastnit se rekognice. Ministr spravedlnosti poukázal na výše již popsanou skutečnost, že se obviněný G. ve dnech 3. 5. 2000 a 17. 5. 2000 zúčastnil rekognice, ačkoli nebyl příslušným policejním orgánem poučen o svém právu odmítnout účast na tomto úkonu. Ministr spravedlnosti takový postup považoval za odporující ustanovení § 92 trestního řádu o zákazu donucování obviněného k výpovědi a k doznání. Městský soud v Praze dále dle názoru ministra spravedlnosti při svém novém rozhodování po zrušení prvního rozsudku odvolacím soudem nerespektoval to, že je ve svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, na základě kterého byl povinen vyslechnout svědka – vyšetřovatele H., a to k otázce poučení obviněného o jeho právu neúčastnit se rekognice. Výslech tohoto svědka vrchní soud ve svém zrušovacím usnesení nařídil proto, že považoval námitku obviněného ohledně jeho nepoučení ve výše uvedeném smyslu za důvodnou. Podle následného výslechu svědka H. u hlavního líčení dne 26. 11. 2002 bylo prokázáno, že k poučení obviněného o právu odmítnout účast na rekognici nedošlo. Ministr spravedlnosti označil za nezákonný postup soudu prvního stupně, který namísto, aby shledal výsledky provedených rekognicí za absolutně nepoužitelné důkazy, vytvořil si vlastní názor o rekognici jako zvláštní formě výslechu, jíž se musí každý obviněný zúčastnit.
Ministr spravedlnosti se ve stížnosti pro porušení zákona pozastavil nad tím, že vrchní soud, ač s názorem nalézacího soudu ohledně rekognice jako zvláštní formě výslechu nesouhlasil a všechny provedené rekognice in natura označil za absolutně nepoužitelné důkazy, přesto v pořadí již druhé odvolání obviněného zamítl. Dle ministra spravedlnosti nemůže obstát závěr odvolacího soudu o tom, že obviněného dostatečně usvědčoval výsledek rekognice podle fotografií, která byla provedena se svědkem M. dne 30. 8. 2000. Ministr spravedlnosti označil za neudržitelný postup obecných soudů, kdy je obviněný uznán vinným trestným činem pouze na základně jedné z mnoha provedených rekognicí, přičemž navíc i u této rekognice vznikají pochybnosti ohledně její zákonnosti.
Ministr spravedlnosti označil rovněž za nezákonný samotný průběh výše popsaných rekognicí, neboť v hlavním líčení vyšlo z výpovědí poznávajících osob najevo, že při rekognici in natura nebyli figuranti ani poznávaný obviněný uzpůsobeni popisu pachatele. Figuranti ani poznávaný obviněný neměli podle svědeckých výpovědí u rekognice černý knír, černé vlasy ani brýle, ač tyto markanty měl dle výpovědí svědků mít právě domnělý pachatel. I přes výše uvedené vady nalézací soud vycházel z popsaných rekognicí in natura jako z usvědčujících důkazů. Vrchní soud pak pochybení Městského soudu v Praze nenapravil, neboť do svého rozhodnutí nepromítl svůj, dle ministra spravedlnosti správný závěr o tom, že uvedené rekognice in natura jsou pro rozpor se zákonem absolutně neúčinné. Ministr spravedlnosti v této souvislosti zdůraznil, že podle něj je procesně neúčinná i rekognice podle fotografií provedená dne 30. 8. 2000 se svědkem M. jako poznávajícím, neboť ani v tomto případě nebyly osoby na fotografiích přizpůsobeny popisu pachatele. Ministr spravedlnosti podotkl, že vrchní soud vzal právě uvedenou rekognici podle fotografie spolu s pachovou stopou za hlavní usvědčující důkaz, a proto odvolání obviněného proti rozsudku zamítl.
Na podporu svého právního názoru o nezákonnosti shora uvedených rekognicí poukázal ministr spravedlnosti na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 69), jenž řešil problematiku možné úpravy obviněného a figurantů podle popisu pachatele. Ministr spravedlnosti poukázal na závěr Ústavního soudu o tom, že každé zeslabení speciální úpravy zevnějšku figurantů při rekognici znamená i zeslabení věrohodnosti poznatků získaných takto chybně provedenou rekognicí. Zmiňovaná vada pak podle Ústavního soudu zapříčiňuje nezákonnost rekognice.
Ministr spravedlnosti rovněž poukázal na nedostatky v otázce zjištění skutkového stavu věci ohledně výše způsobené škody. Soudy zjištěná škoda ve výši 351 000 USD podle jeho názoru nemá oporu ve spisovém materiálu. Nalézací soud vycházel při jejím zjišťování pouze z výpovědi poškozeného, přičemž svědek B. v této souvislosti uvedl, že celníci za účelem vydání prohlášení o vývozu finanční hotovosti peníze nepřepočítávali a spokojili se pouze s odhadem. Navíc většina peněz v zavazadle poškozeného byla uspořádána do balíčků zabalených v novinovém papíře přelepených hnědou páskou. Tuto skutečnost pak potvrdili i svědci R., Pr., M. a Po. Uvedeným nedostatkem se dle názoru ministra spravedlnosti soudy rovněž nezabývaly. Věrohodnost výpovědi poškozeného je pak zeslabena tím, že poškozený N. L. D. měnil výpověď, když nejprve tvrdil, že šlo o jeho osobní peníze, přičemž o vývozu nikdo nevěděl, ale u hlavního líčení uvedl, kterým osobám jednotlivé částky náležejí.
V.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006 sp. zn. 4 Tz 210/2005 napadené ústavní stížností
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud citovanou stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení vyjádřil nesouhlas s právním názorem ministra spravedlnosti a odvolacího soudu ohledně práva obviněného odmítnout účast na rekognici. Nejvyšší soud shrnul právní úpravu platnou před účinností velké novely trestního řádu z roku 2001 a s odkazem na příslušnou literaturu z oboru kriminalistiky a trestního práva procesního dospěl k názoru, že Městský soud v Praze postupoval ve věci správně, a pochybil naopak soud odvolací, když považoval výše popsaná poznávací řízení za procesně neúčinná. Nejvyšší soud se plně ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, když konstatoval, že ve věci provedená rekogniční řízení, při kterých byl obviněný jako pachatel ztotožněn, s výjimkou rekognice s poškozeným, nevykazují žádné procesní vady. Nalézací soud pak dle názoru Nejvyššího soudu zcela správně konstatoval, že je-li důvodem rekognice zjištění totožnosti pachatele, kdy má být obviněný svědkovi ukázán mezi několika osobami, lze obviněného k účasti na rekognici nutit. Pokud se obviněný odmítne rekognici dobrovolně podrobit, dopouští se neuposlechnutí příkazu daného orgánem činným v trestním řízení (Nejvyšší soud odkazuje na § 66 a § 90 trestního řádu). Obviněný může dle Nejvyššího soudu účast na rekognici odmítnout pouze tehdy, je-li v postavení poznávající osoby.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám ministra spravedlnosti ani v tom směru, že by nepřizpůsobení vzhledu figurantů i obviněného popisu pachatele znamenalo zásadní pochybení působící nezákonnost, a tudíž absolutní nepoužitelnost uvedených rekognicí jako důkazů. Nejvyšší soud interpretoval ministrem spravedlnosti citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000 tak, že uvedený nález pojednává o situaci odlišné, kdy obviněný jako poznávaná osoba se jakkoliv typově liší od osob, mezi nimiž má být poznávaná osoba znovu poznána. Nejvyšší soud vyslovuje závěr, že má-li být svědkem poznán obviněný jako pachatel trestného činu, je třeba obviněného ukázat svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se od obviněného při rekognici výrazně neodlišují věkem, oblečením výškou, váhou, vlasy, vousy, knírem a celkovým zjevem. Nepřizpůsobení podoby obviněného a figurantů přesnému popisu pachatele pohybujícího se na místě činu a priori nevede ke ztrátě důkazní hodnoty rekognice. Uvedené závěry lze dle Nejvyššího soudu vztáhnout jak na rekognice prováděné in natura, tak i na poznávací řízení za pomoci fotoalba. Nejvyšší soud přitom opět obsáhle odkazuje na názory vyjádřené teorií v odborné literatuře.
Nejvyšší soud se dále podrobně věnoval argumentaci ministra spravedlnosti ohledně tvrzených chyb při protokolaci, odběru pachových stop a dále i namítaným nesrovnalostem ohledně zjištění skutečné výše škody způsobené trestným činem.
Nejvyšší soud nepokládal za důvodnou ani námitku ministra spravedlnosti, že poškozený je jako svědek nevěrohodný, protože měnil výpověď, když nejprve uváděl, že jsou všechny peníze jeho, a teprve později upřesnil, kolik jich náleží jiným osobám. Dle Nejvyššího soudu je pravda, že poškozený N. L. D. postupně upřesňoval, komu všemu převážené peníze náleží, ale nikdy neměnil výpověď co do výše sumy převážených a odcizených peněz. K celkové důvěryhodnosti poškozeného pak dle názoru Nejvyššího soudu přispívá i to, že se po celou kritickou dobu i při vyšetřování choval způsobem, jenž nevzbuzoval pochybnosti o jeho důvěryhodnosti. Převážené peníze totiž v souladu se zákonem deklaroval a v klidu uposlechl všech výzev celníků i pracovníků bezpečnostní služby před tím, než měl nastoupit do letadla. Jeho výpovědi pak nejsou v rozporu s výpověďmi ostatních svědků. Nejvyšší soud proto pochybnosti o věrohodnosti poškozeného N. L. D. nepokládal za opodstatněné.
VI.
Argumentace projednávané ústavní stížnosti
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nejprve zdůrazňuje, že v souladu s ustanovením § 266 odst. 3 trestního řádu je Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona povinen řádně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí napadených ministrem spravedlnosti, jakož i řízení, které vydání napadené části rozhodnutí předcházelo. Stěžovatel vyzdvihuje mimořádný charakter přezkumné činnosti Nejvyššího soudu a skutečnost, že se takové řízení vede k návrhu ministra spravedlnosti, na jehož podání nemá obviněný právní nárok. Dle názoru stěžovatele Nejvyšší soud své výše uvedené povinnosti nedostál a svým postupem a napadeným rozhodnutím zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, když aproboval nezákonné rozhodnutí soudu odvolacího a ztotožnil se s nesprávným právním názorem Městského soudu v Praze ohledně práva obviněného odmítnout účast na poznávacím řízení. Z hlediska stěžovatele se Nejvyšší soud náležitě nevypořádal ani s námitkami ministra spravedlnosti směřujícími proti způsobu, jakým obecné soudy dovodily výši trestnou činností způsobené škody.
Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, když pro účely zamítavého výroku svého usnesení došel k závěru, že obviněného není třeba podle ustanovení trestního řádu ve znění platném a účinném do 31. 12. 2001 poučit o jeho právu odepřít účast na rekognici in natura jako úkonu trestního řízení a že výsledek zaznamenaný v protokolu o něm, který je čten k důkazu u hlavního líčení, lze takto považovat za důkaz z procesního hlediska účinný.
Stěžovatel se s uvedeným názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným i soudem nalézacím, neztotožňuje a tvrdí, že za uvedených podmínek je výsledek rekognice in natura (v jeho případě konané 3. 5. 2000 a 17. 5. 2000) absolutně neúčinným důkazem, ke kterému nelze přihlížet, neboť je založen na donucení obviněného k doznání, resp. může vést k jeho sebeobviňování. Je pravda, že úprava rekognice in natura v trestním řádu ve znění do 31. 12. 2001 byla velice kusá – zejména ustanovení § 93 odst. 2. O to více je dle názoru stěžovatele nutné pečlivě vážit, zda povinná účast obviněného na tomto úkonu, kdy vystupuje jako osoba poznávaná, je v souladu se zákazem stanoveným v čl. 40 odst. 4 Listiny a zda jde o zásah do postavení obviněného zcela přiměřený ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Dle stěžovatele rozhodnutí Nejvyššího soudu dodržení uvedeného článku Listiny neodráží.
Stěžovatel odmítá tvrzení Nejvyššího soudu o tom, že se obviněný jako poznávaná osoba při rekognici nemůže sám usvědčit. Stěžovatel zdůrazňuje, že chování obviněného v průběhu tohoto úkonu, byť třeba i podvědomé, případná nervozita apod., může ovlivnit poznávající osobu, neboť obviněný na sebe může strhnout pozornost poznávající osoby. Nelze ani přehlédnout, že při rekognici in natura konané ve věci stěžovatele dne 3. 5. 2006 se svědkem R. jako poznávajícím byl stěžovatel vyzván bez dalšího i k ústnímu přednesu a podle hlasu byl právě u tohoto úkonu svědkem s určitou pravděpodobností ztotožněn (stěžovatel odkazuje na videozáznam o uvedeném úkonu a na protokol o hlavním líčení z 6. 2. 2002), ač jinak si svědek R. stěžovatelem jako pachatelem nebyl jist a namítal nesprávnost protokolace o tomto úkonu. Stěžovatel má za to, že pokud je nutný výslovný souhlas obviněného s poskytnutím vzoru jeho rukopisu (dle úpravy trestního řádu platné do 31. 12. 2001 taktéž), nelze jej nutit ani k hlasovému přednesu, ani k vystoupení mezi osobami téhož druhu, neboť uvedené jde nad rámec jeho povinnosti strpět zjištění totožnosti ve smyslu zjištění údajů o jeho osobě, které jej činí nezaměnitelným s jiným, případně pořízení fotografických snímků aj. za účelem evidence.
Stěžovatel opakuje i další námitky, jež uplatňoval již v rámci své obhajoby v řízení před obecnými soudy i v podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona. Opakuje argument, že v rámci poznávacího řízení figuranti nebyli uzpůsobeni popisu pachatele, který uvedly poznávající osoby-svědci před provedením rekognice in natura za účelem jejího řádného provedení, a že k uzpůsobení popisu pachatele nedošlo ani při rekognici podle fotografií konané dne 30. 8. 2000 se svědkem M. Stěžovatel, obdobně jako ministr spravedlnosti, odkazuje na již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000. Stěžovatel namítá, že v jeho případě rozhodně nebyla úprava vzezření figurantů nemožná. Dle jeho názoru je naprosto nezbytné, aby pro účely rekognice bylo popisu pachatele učiněno zadost a došlo k úpravě figurantů tak, aby vykazovali i specifické znaky pachatele (použité maskování). V opačném případě by totiž nemuseli být svědkové před rekognicí vůbec vyslýcháni k popisu pachatele, který je veden tak, aby popis pachatele byl co nejvěrnější.
Dle názoru stěžovatele výklad Nejvyššího soudu vede ve svých důsledcích k úsudku, že účelem a cílem rekognice je poznání obviněného mezi figuranty, kteří jsou k němu osobami „téhož druhu“ (typově odpovídají), a nikoliv poznání pachatele v obviněném podle toho, jak byl pachatel svědkem skutečně vnímán a takto jej i popsal, přičemž další osoby přítomných figurantů slouží ke ztížení a ve svém výsledku pak i ke zvýšení věrohodnosti tohoto znovupoznání. Stěžovatel dále upozorňuje na rozpory mezi obsahem protokolů o rekognici z přípravného řízení a výpověďmi svědků u hlavního líčení. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, neboť za uvedených podmínek nemohla být zákonem stanoveným způsobem bez větších pochybností prokázána jeho účast na tvrzeném trestném jednání.
Stěžovatel se v závěru odůvodnění své ústavní stížnosti vrací ke svým námitkám ohledně stanovení výše způsobené škody a polemizuje se způsobem, jakým se s argumentací ministra spravedlnosti ohledně této otázky vypořádal Nejvyšší soud. Stěžovatel upozorňuje na fakt, že dle výpovědi svědka J. B. u hlavního líčení bylo poškozenému N. L. D. vydáno celní prohlášení na vývoz částky 741 000 USD, kterou poškozený celnímu úřadu sám uvedl, aniž by došlo k jakémukoli přepočítání peněz či bylo dostatečně zjištěno, že poškozený vyváží uvedenou sumu peněz. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že poškozenému byla deklarovaná částka potvrzena, i když odpovídala skutečné výši poškozeným převážené sumy peněz toliko odhadem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako již dříve ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, poukazuje na skutečnost, že obecné soudy vycházely co do výše způsobené škody pouze z tvrzení poškozeného N. L. D., který popsal, jak peníze převážel, v kolika balíčcích a v jakém množství, přičemž o hodnověrnosti jeho výpovědi lze dle názoru stěžovatele pochybovat, neboť poškozený svou výpověď měnil. V přípravném řízení dne 22. 11. 1999 např. poškozený tvrdil, že vyvážel pouze peníze své a nikdo o tom nevěděl, zatímco u hlavního líčení poškozený naopak vypověděl, kterým osobám jednotlivé části převážené sumy náležejí. Stěžovatel namítá, že v otázce zjištění výše způsobené škody nelze takto vycházet z pouhého tvrzení poškozeného, a má za to, že obecné soudy vážně pochybily, když se nesnažily jakýmkoli způsobem pravdivost tvrzení poškozeného N. L. D. objektivizovat, přičemž s ohledem na přísnost tehdy platného znění devizového zákona (č. 219/1995 Sb.) mohla být patřičná zjištění učiněna dotazem u devizového orgánu a tvrzení poškozeného tak podpořena. Stěžovatel namítá, že vyplývá-li z výslechu svědka B., který prohlášení potvrdil, že vyvážená částka odpovídala tvrzení poškozeného pouze odhadem, lze více než připustit, že skutečně převážená suma peněz byla jiná. Stěžovatel navíc upozorňuje, že ze spisového materiálu v jeho trestní věci není vůbec patrné, zda během ohledání místa činu či někdy poté byla zbylá částka převážených peněz přepočítána, ba není vůbec zřejmé, zda zbylé balíčky peněz byly vůbec rozbaleny. Stěžovatel tedy tvrdí, že pokud byl odsouzen pro skutek, který je mj. vymezen i tím, že poškozený převážel částku 741 000 USD, nebylo toto rozhodně prokázáno bez větších pochybností, což Nejvyšší soud nevzal v úvahu. Stěžovatel dále konkrétněji namítá další údajné nesrovnalosti při zjišťování množství peněz.
Stěžovatel tedy má za to, že Nejvyšší soud pochybil, když se otázkou dostatečného zjištění skutkového stavu a pravdivosti tvrzení poškozeného nezabýval úplně, podobně jako soudy prvního a druhého stupně v trestní věci stěžovatele, resp. nápravu v tomto ohledu nezjednal. Dle názoru stěžovatele nemohlo být dostatečně prokázáno, jaká suma peněz měla být vyvážena a jaká přesně odcizena, protože zabalené balíčky nebyly rozbaleny a tak ani přepočítány. Přesto byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin krádeže při způsobení škody velkého rozsahu. Svůj názor o nedostatečnosti úvah Nejvyššího soudu nad otázkou správného a podloženého skutkového stavu stran výše způsobené škody stěžovatel dokládá i námitkou, že Nejvyšší soud ve svém zamítavém usnesení ponechal bez povšimnutí skutečnost, že se ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze uvádí, že poškozený převážel 7 balíčků s penězi, přičemž toto odůvodňuje skutečností převozu 9 balíčků, z nichž čtyři byly odcizeny. Nejvyšší soud, jak stěžovatel podotýká, tyto formulace do svého usnesení pouze bez dalšího převzal.
VII.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud, které odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti.
Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření ze dne 4. 9. 2007 navrhl, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a aby zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu.
VIII.
Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Obecně k povaze rekognice
Argumentace projednávané ústavní stížnosti má své těžiště v námitkách stěžovatele ohledně zákonnosti v jeho trestní věci provedených poznávacích řízení. Problematika rekognice jako jedné z forem kriminalistické identifikace a zároveň velmi specifického trestněprocesního úkonu náleží v mnoha ohledech k závažným a složitým tématům, jimž je v soudní judikatuře, trestněprávní i kriminalistické teorii celosvětově věnována značná pozornost.
Rekognice je samostatnou metodou kriminalistické identifikace, spočívající v tom, že svědek nebo obviněný (tzv. osoba poznávající) v souvislosti s vyšetřováním trestného činu znovu poznává a tím ztotožňuje nějakou osobu nebo věc. Má charakter rozpoznání a výběru z několika objektů podobného typu. Základem rekognice je znovupoznání, jež lze charakterizovat jako psychický proces člověka, probíhající na základě myšlenkových obrazů nějaké osoby nebo věci, jež byly dříve vnímány. Podstatou těchto myšlenkových obrazů jsou paměťové stopy. Během rekognice přitom dochází ke znovupoznání založenému na srovnávání původního vjemu určitého objektu, uchovaného v paměti a vybaveného v představě, s objekty právě vnímanými při rekognici. Tím je naplňován cíl rekognice, a sice zjištění (vyloučení) totožnosti jednotlivého objektu. Ztotožňovací proces při rekognici je založen především na smyslovém vnímání, a to v té senzorické oblasti, v níž se uskutečnilo vnímání původní, tzn. zpravidla zrakem, řidčeji sluchem a zcela výjimečně jinými smysly člověka. Znovupoznání objektu podle funkčních a pohybových znaků je založeno buď na vnímání sluchovém (znovupoznání osoby podle hlasu a řeči), nebo na vnímání zrakovém (znovupoznání osoby podle chůze, držení těla, gestikulace, mimiky apod.). Pro podrobnější teoretický výklad podstaty rekognice lze odkázat na příslušnou českou i zahraniční odbornou literaturu.
Ústavní soud sám se otázek rekognice ve své judikatuře dotkl již několikrát. Z nálezů Ústavního soudu jde jednak o stěžovatelem zmiňovaný nález ve věci sp. zn. III. ÚS 623/2000, jenž řeší problematiku možné úpravy obviněného a figurantů při rekognici in natura, dále nález sp. zn. IV. ÚS 37/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 154), zabývající se základními náležitostmi průběhu rekognice, otázkou subsidiárního charakteru rekognice podle fotografií a otázkou výrazné typové odlišnosti figurantů od poznávané osoby. Otázkou nutné izolace poznávající osoby od objektu rekognice (obviněného) v době před konáním rekognice se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 406/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 134). Nález sp. zn. III. ÚS 256/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 37) řešil otázku osobnostních práv figurantů na fotografiích užívaných při rekognici podle fotografie. Kromě uvedených nálezů se Ústavní soud k uvedené problematice vyjadřoval i v celé řadě svých v úřední sbírce nepublikovaných usnesení (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 132/04 a I. ÚS 512/05 k odlišnosti podoby obviněného a figurantů, usnesení sp. zn. I. ÚS 559/05 k interakci mezi poznávajícími osobami před konáním rekognice, usnesení sp. zn. I. ÚS 371/05 k subsidiárnímu použití rekognice podle fotografií, usnesení sp. zn. I. ÚS 5/02 k původu fotografií používaných při fotorekognici a obecně k významu rekognice jako trestněprocesního úkonu).
Trestněprocesní úkon rekognice z hlediska principu „nemo tenetur se ipsum accusare“
Zásadní námitka stěžovatele je založena na výkladu práva neobviňovat sebe samého a jeho aplikaci na případ rekognice jako trestněprocesního úkonu. Stěžovatel zde, shodně s Vrchním soudem v Praze a ministrem spravedlnosti, zastává názor, že stěžovatel měl být v poznávacím řízení policejním orgánem poučen o právu odmítnout účast na rekognici a že nedostatek tohoto poučení činí z výsledků provedených rekognicí důkazy získané v rozporu se zákazem donucování, vyjádřeným v ustanovení § 92 odst. 1 věty druhé trestního řádu. Ústavní soud tento názor nesdílí a přiklání se, byť s určitým upřesněním, k právnímu názoru vyjádřenému v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu a v rozhodnutí Městského soudu v Praze.
K otázce práva neobviňovat sám sebe („nemo tenetur se ipsum accusare“, „nemo tenetur se ipsum prodere“ – „nikdo není povinen sám sebe obviňovat“) se Ústavní soud v různých souvislostech vyjadřoval již v nálezech sp. zn. II. ÚS 118/01, II. ÚS 255/05, II. ÚS 552/05, III. ÚS 561/04 a nejnověji v nálezu sp. zn. III. ÚS 655/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 13, svazek 37, nález č. 128, svazek 40, nález č. 12, svazek 36, nález č. 54, svazek 45, nález č. 89). V těcho rozhodnutích Ústavní soud např. dovodil, že uložením pořádkové pokuty nelze sankcionovat obviněného za neuposlechnutí výzvy k vydání věci (§ 78 odst. 3 trestního řádu).
Ustanovení čl. 40 odst. 4 Listiny stanoví, že obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Zákaz nucení k sebeobviňování lze dovodit i ze zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a povinnost vyšetřujících orgánů jej respektovat je i součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pravidlo „nemo tenetur se ipsum accusare“ není sice obsaženo v Úmluvě [na rozdíl od Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jehož čl. 14 odst. 3 písm. g) stanoví, že „obviněný … nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu“], avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva v několika judikátech dovodila, že nerespektování tohoto pravidla může porušit právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy.
Toto pravidlo, umožňující obviněnému neusvědčovat svou výpovědí sám sebe, bylo do českého ústavního pořádku, podobně jako do ústavních předpisů mnoha vyspělých demokratických států, zavedeno po vzoru Pátého dodatku americké ústavy z roku 1791 a je pokládáno za součást tzv. Bill of Rights. Doslovný text tohoto ustanovení („no person shall … be compelled in any criminal case to be a witness against himself“ – „nikdo nesmí být v trestní věci donucován k tomu, aby vystupoval jako svědek proti sobě“) byl původně interpretován v úzkém slova smyslu tak, že zákaz donucení se vztahuje toliko k výslechu obviněného (podezřelého) nebo k jiné slovní komunikaci s obviněným.
Teprve v dalším vývoji judikatury v USA a v evropských zemích došlo k rozšíření interpretace tohoto ustanovení tak, že obviněný nesmí být donucován nejen k výpovědi, ale ani k jinému aktivnímu jednání, jímž by přispíval k obstarávání důkazů proti sobě. V americké nauce se hovoří o „privilege against self-incrimination“.
Donucení (compulsion, Zwang) je podle této rozšiřující interpretace vyloučeno nejen tehdy, je-li od obviněného požadována výpověď, ale též jiná součinnost nebo aktivní jednání sloužící k jeho usvědčení, jako je např. napsání rukopisného textu (zkoušky písma) k písmoznalecké identifikaci, chůze a jiné motorické zkoušky sledující koordinaci pohybů při tzv. ambulantním vyšetření příznaků opilosti, plnění úkolů souvisejících s vyšetřovacím pokusem (srov. § 104c odst. 4 trestního řádu) atd. K provedení těchto úkonů může být obviněný vyzván (eventuálně též předvolán či předveden), nesmí k nim však být donucován, a to ani bezprostředním fyzickým donucením, ani uložením pořádkové pokuty.
Kauzy, v nichž Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení Úmluvy, se vesměs týkaly případů, v nichž byl obviněný donucován k aktivnímu jednání majícímu povahu sebeusvědčování. Např. v citovaných věcech J. B. proti Švýcarsku (Application no. 31827/96) a Funke proti Francii (Application no. 10828/84) šlo o povinnost vydat usvědčující písemné doklady v rámci řízení o porušení devizových a celních předpisů; ve věci John Murray proti Spojenému království (Application no. 14310/88) šlo o porušení práva mlčet při vlastním výslechu; ve věci Saunders proti Spojenému království (rozsudek ze 17. 12. 1996, Recueil VI/1996) šlo o to, zda lze v trestním řízení před soudem použít výpovědi získané předtím pod hrozbou trestní sankce při mimosoudním vyšetřování, prováděném obchodními inspektory; ve věci Serves proti Francii (rozsudek z 20. 10. 1997, Recueil VI/1997) šlo o to, že v trestním řízení proti obžalovanému byl u soudu přečten protokol o jeho předchozím svědeckém výslechu provedeném v jiném (samostatném) trestním řízení, vedeném proti ostatním spolupachatelům.
Z hlediska zásady „nemo tenetur“ lze tedy rozlišovat dva okruhy trestněprocesních úkonů, z nichž jedny jsou charakterizovány aktivitou obviněného (typicky vyšetřovací pokus), k nimž obviněný nesmí být pod hrozbou sankce donucován, zatímco druhý okruh zahrnuje úkony, jichž je obviněný toliko pasivním objektem a k jejichž strpění jej lze zákonnými prostředky přinutit (např. sejmutí otisků prstů). Zásada, že rozlišujícím kritériem je právě míra požadované aktivní součinnosti obviněného, je srozumitelně vyjádřena v rezoluci XV. Mezinárodního kongresu trestního práva, kde se praví: „Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení.“ (Revue international de droit pénal No. 1-2/1995, s. 37). Pro úplnost lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu USA, jež výslovně rozlišuje mezi nedovoleným donucováním obviněného k aktivnímu jednání, označovanému jako tzv. „testimonial“ nebo „communicative act“ (kromě ústní výpovědi obviněného také např. vyhotovení zkoušky ručního písma apod.), a tzv. „noncommunicative act“ pasivní (neaktivní) povahy, k jehož strpění může být obviněný donucován, aniž by byl porušen zákaz donucování k sebeobviňování (násilné snímání otisků prstů, vyšetření těla rentgenem, svlečení oděvu, aby bylo viditelné tetování, sejmutí otisků zubů atd.).
Již okolnosti projednávaného případu, kdy jednotlivé soudy a ministr spravedlnosti vyjádřili na věc protichůdné právní názory, svědčí o tom, že se z hlediska zásady „nemo tenetur“ rekognice ocitá na samé hranici mezi úkony první a druhé skupiny. Lišící se stanoviska byla ostatně již dříve vyjádřena různými osobnostmi kriminalistické teorie (srov. Fryšták, M.: Některé aspekty rekognice v praxi přípravného řízení a povinnost účasti obviněného jako poznávané osoby na ní. Kriminalistika, roč. XXXVII, č. 4, s. 282-290, a Protivinský, M.: Pro jaký výklad rekognice (§ 104b TrŘ) se máme angažovat? Kriminalistika, č. 4/2006, přičemž obdobné spory proběhly i v Německu – viz polemiku in Schenk, A.: Gegenüberstellung im Strafverfahren, Hamburg, 2002). Je nesporné, že účast na rekognici vyžaduje od obviněného větší míru součinnosti než např. pouhé sejmutí otisků prstů. Účast na správně provedené rekognici in natura vyžaduje od obviněného, aby si zvolil pořadové číslo, rozdal zbývající čísla figurantům. Dále se musí obviněný podrobit samotné poznávací proceduře, jež pro mnohé osoby, včetně těch, jež ve skutečnosti nejsou pachateli trestného činu, může znamenat stresující zážitek. Nelze přitom jako irelevantní označit námitku stěžovatele, že ve vypjaté situaci během rekogničního úkonu může obviněný svou nervozitou na sebe strhnout pozornost poznávající osoby.