Problematiku rekognice je třeba zkoumat nejen z hlediska zákazu donucení k sebeobviňování, ale i z hlediska dalších ústavně garantovaných práv. Pokud by rekognice byla prováděna nešetrně, mohla by za jistých podmínek zasahovat do osobní cti a lidské integrity zúčastněných osob. Tím spíše je třeba, aby policejní orgány při provádění rekognice postupovaly s náležitou šetrností ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 věty druhé a násl. trestního řádu. Zároveň je žádoucí, aby obecné soudy při hodnocení výsledků poznávacího řízení měly na zřeteli psychologická specifika rekognice jako zvláštního důkazního prostředku. Samotná skutečnost, že poznávající osoba označila obviněného jako pachatele trestného činu, musí být ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu hodnocena po pečlivém uvážení všech okolností případu, včetně psychologických vlastností poznávající osoby i samotného průběhu rekognice, ať již na základě výpovědí svědků a obviněného, sepsaného protokolu či obrazového nebo filmového záznamu. Je na obecném soudu, aby při posouzení věrohodnosti výsledků rekognice vzal v úvahu nejrůznější okolnosti průběhu tohoto úkonu v konkrétním případě, jež lze seznat z úředního videozáznamu. Těmito okolnostmi může být např. zvýšená nervozita, rozechvělost či napětí obviněného, kontrastující s uvolněným postojem figurantů, či jakákoli zjevná odlišnost, jež může k osobě obviněného strhnout pozornost váhajícího svědka. Každá taková okolnost snižující věrohodnost výsledků rekognice však sama o sobě nemusí způsobit nezákonnost tohoto úkonu (srov. i stanoviska teorie v zahraniční literatuře např. Dennis, I. H.: The Law of Evidence, Sweet-Maxwell, London 2002, s. 236 a násl.).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi musí vycházet z principu proporcionality mezi jednotlivými hodnotami a právy chráněnými ústavním pořádkem. Jak již Ústavní soud obdobně vyjádřil např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 5/02 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno), lze rekognici považovat za velmi efektivní důkazní prostředek a tedy institut umožňující dosažení veřejného statku (dobra) spočívajícího v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů. Kromě uvedeného plní rekognice i další účel. Vzhledem ke skutečnosti, že rekognice je prostředkem prověrky věrohodnosti přímého svědectví, plní rovněž účel vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž účel ochrany individuálních práv před neodůvodněným stíháním a odsouzením. Jako taková má rekognice nezastupitelný význam, a pokud by její konání záviselo na vůli obviněných, došlo by k nepoměrnému ztížení vyšetřování množství závažných trestných činů a v důsledku toho k ochromení orgánů činných v trestním řízení při zjišťování objektivní pravdy (§ 2 odst. 5 věta druhá trestního řádu). S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud konstatuje, že pravidlo „nemo tenetur se ipsum accusare“ není, i přes svůj zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu, bezbřehé. I přes specifika rekognice uvedená výše se ve své podstatě jedná o úkon, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru. Požadavky, jež jsou při rekognici na obviněného kladeny, nemají takový charakter, aby je bylo lze označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování.
Ústavní soud proto musí přisvědčit stanovisku, že poznávaná osoba (včetně obviněného) je povinna strpět provedení rekognice a může být přípustnými prostředky (předvedením, uložením pořádkové pokuty) donucována k účasti na rekognici. K jinému závěru ostatně nelze dospět ani systematickým výkladem ustanovení § 104b a násl. trestního řádu. Zatímco pro zvláštní způsoby dokazování, jež vyžadují aktivní součinnost obviněného (vyšetřovací pokus podle ustanovení § 104c, rekonstrukce podle ustanovení § 104d a prověrka na místě podle § 104e trestního řádu), zákonodárce v ustanovení § 104c odst. 4 trestního řádu výslovně stanoví, že k těmto úkonům nesmí být obviněný žádným způsobem donucován, v případě rekognice podle ustanovení § 104b tak nečiní. Citovaná ustanovení sice nebyla v době konání poznávacích řízení v trestní věci stěžovatele účinná, stejný závěr však lze dovodit z tehdy i dosud platného znění ustanovení § 93 odst. 3 trestního řádu in fine, podle něhož je obviněný vždy povinen strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost.
Ústavní soud navíc podotýká, že povinnost obviněného strpět účast na rekognici je obecně uznávána i zahraniční judikaturou (německou judikaturu a teorii viz např. Meyer-Goßner, L.: Strafprozeßordnung, Kurzkommentar, C.H. Beck: München 1999, s. 58 a násl.; dále viz americkou judikaturu citovanou in Kamisar, Y., La Fave, W. R., Israel, J. H.: Modern Criminal Procedure, sixth edition, West Publishing Co., St. Paul, Minn. 1986, jež uznává i povinnost obviněného, jenž výrazně pozměnil svůj vzhled, nasadit si pro účely rekognice falešný vous a paruku. Blíže k problematice „nemo tenetur“ také in: Kraft, O. K.-E.: Das nemo tenetur-Prinzip und die sich daraus ergebenden Rechte des Beschuldigten in der polizeilichen Vernehmung. Eine rechtsvergleichende Untersuchung des amerikanischen und deutschen Strafprozeßrechts. Hamburg: Verlag Dr. Kovač, 2002, s. 133.).
Vzhledem k uvedenému nelze než vyslovit souhlas s názorem Nejvyššího soudu, že v projednávaném případě policejní orgán neměl povinnost stěžovatele poučit o právu účast na rekognici odmítnout a že po této stránce poznávací řízení proběhla podle zákona, aniž by byla v ústavní stížnosti v tomto bodě namítaným způsobem porušena ústavním pořádkem zaručená základní práva stěžovatele.
K postupu policejního orgánu při rekognici konané dne 3. května 2000 se svědkem J. R.
V souladu s výše uvedenými závěry ohledně interpretace a aplikace principu „nemo tenetur“ na úkon rekognice musí Ústavní soud vyjádřit svůj nesouhlas s postupem policejního orgánu při rekognici prováděné se svědkem J. R. Jak si Ústavní soud ověřil i na videozáznamu rekognice, byl tento svědek během tohoto úkonu policejním orgánem poučen, že smí rekognované osoby vyzvat, aby promluvily. Svědek poté obviněného a figuranty vyzval, aby mu zopakovali větu „prošlo vám to“, na základě čehož svědek s určitými rozpaky uvedl, že obviněného poznal podle hlasu jako pachatele trestného činu.
Právě v případě, kdy policejní orgán přiměl stěžovatele v postavení obviněného v rámci rekognice k hlasovému projevu, došlo k překročení výše definované hranice mezi úkonem, při němž je obviněný toliko pasivním objektem vyšetřovacího úkonu, a situací, kdy je obviněný nucen k aktivnímu jednání, jímž se sám může usvědčit. Ústavní soud je nucen odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na rozsudek ze dne 25. 9. 2001 ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království, v němž Evropský soud kvalifikoval donucování obviněného k tomu, aby mluvením poskytl vzorek hlasu, jako porušení práva na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud k citovanému judikátu Evropského soudu podotýká, že dle jeho názoru je poskytnutí vzorku hlasu pro forenzní srovnání z hlediska zásady „nemo tenetur“ případem hraničním, neboť charakter hlasu je objektivně biologicky daným znakem určité osoby podobně jako např. daktyloskopický otisk. S respektem k evropské judikatuře je však třeba její závěry tím spíše (a minori ad maius) uplatnit na situaci, jež v projednávané trestní věci nastala při poznávacím řízení se svědkem R. Bylo by v rozporu s právem neobviňovat sám sebe, pokud by pod sankcí pořádkové pokuty měl obviněný být „donucen mluvit“. Policejní orgán tedy v daném případě nepostupoval správně, když stěžovatele předem nepoučil o jeho právu odmítnout uvedená slova opakovat. Policejní orgán sice může obviněného vyzvat, aby promluvil nebo jinak aktivně jednal, musí jej však poučit, že to může odmítnout.
K otázce zvláštní úpravy zevnějšku obviněného a figurantů
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti i v řízení před obecnými soudy namítal vady provedených poznávacích řízení týkající se úpravy vzhledu stěžovatele a figurantů. Stěžovatel namítal, že ač svědci popsali pachatele trestného činu jako osobu tmavých vlasů, nosící brýle a tmavý knírek, vzhled stěžovatele a figurantů nebyl pro účely rekognice tímto způsobem upraven. Stěžovatel přitom odkazoval na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 623/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 69). Ústavní soud konstatuje, že závěry citovaného nálezu na trestní věc stěžovatele nedopadají, neboť skutkové okolnosti obou Ústavním soudem projednávaných případů jsou odlišné. Ve stěžovatelem citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval situací, kdy svědkové jako poznávající osoby měly při rekognici ztotožnit pachatele loupeže, který se dle výpovědí svědků uvedeného trestného činu dopustil maskován brýlemi a parukou. Z tohoto důvodu měli být rekognované osoby i figuranti v poznávacím řízení opatřeni obdobnými markanty. V citovaném nálezu Ústavní soud s odkazem na příslušnou odbornou literaturu označil za nezákonný takový postup policejního orgánu při rekognici, kdy se figuranti a obviněný co do způsobu a míry maskování výrazně odlišovali (různý typ a barva paruky, někteří měli brýle, jiní ne, atd.).
Je-li podstatou rekognice znovupoznání již vnímaného, má opatření rekognovaných osob uvedenými markanty navodit situaci podmínkami co nejbližší té, při níž poznávající osoba podobu obviněného prve vnímala. Úprava zevnějšku rekognovaných osob a figurantů je proto vhodná v případech, kdy pachatel, jenž má být svědky při rekognici ztotožněn, užil maskování či jeho fyzický zjev nesl určité výrazné znaky (husté dlouhé vlasy, plnovous). Pokud policejní orgán přistoupí k opatření obviněného a figurantů takovými markanty, nelze připustit, aby šlo u každé osoby o markanty výrazně odlišné. V takovém případě totiž hrozí nebezpečí, že poznávající osoba označí při rekognici tu osobu, která je opatřena markanty (parukou, brýlemi) co do vzhledu nejpodobnějšími těm, které při svém maskování užil pachatel. Takový postup lze označit za nesprávný nejen z hlediska kriminalistického, ale ve svém důsledku i za rozporný s právem na spravedlivý proces. Podobně nezákonný je i postup, kdy jen některé z osob účastnících se rekognice jsou opatřeny markantem (např. brýlemi), jejž svědkové v předchozí výpovědi označili. Ústavní soud tak svou předchozí judikaturou čelil nezákonnému postupu při provádění rekognice, při němž by policejní orgány ve snaze usvědčit určitou osobu upravily její zjev pro účely rekognice odlišně od figurantů. Pokud však k maskování či umělé změně podoby obviněného a figurantů pro účely rekognice z různých důvodů vůbec nedojde, může sice tato skutečnost snižovat věrohodnost výsledků rekognice z hlediska kriminalistického, nelze však bez dalšího dospět k závěru o porušení zákona či ústavním pořádkem zaručených práv obviněného. V projednávaném případě svědkové trestného činu popsali pachatele jako osobu s tmavými, nakrátko zastřiženými vlasy, malým knírkem a brýlemi (viz i identikity na č. l. 594 a násl.). Jak plyne ze spisového materiálu a jak si Ústavní soud ověřil i na videozáznamu, jenž je přílohou trestního spisu, neměl během provedených rekognicí uvedené markanty (brýle a knírek) ani stěžovatel, ani žádný z figurantů, přičemž mezi stěžovatelem a figuranty nebylo valných rozdílů co do věku, postavy, barvy a střihu, ba lze říci, že šlo vesměs o osoby podobné stěžovateli co do tvaru a rysů obličeje a co do obecných proporcí těla. Skutečnost, že žádná z poznávaných osob nebyla pro účely rekognice maskována tak, jako předtím popsaný pachatel trestného činu, nemohla mít na věrohodnost výsledků rekognice či na její zákonnost v tomto konkrétním případě žádný vliv. Uvedené markanty totiž nemohly zastřít podobu pachatele natolik, aby svědkům zabránily vnímat i další znaky jeho fyzického zevnějšku, jako je právě tvar a výraz obličeje, stavba a držení těla apod.
K rekognici podle fotografií provedené dne 30. srpna 2000 a k otázce vzhledu figurantů
Jak již bylo popsáno v narativní části tohoto nálezu, došlo dne 30. srpna 2000 k rekognici stěžovatele podle fotografií, při níž byl poznávající osobou svědek V. M. Ústavní soud na základě spisového materiálu shledal, že tato rekognice neposkytuje věrohodné výsledky.
Ustanovení § 93 odst. 2 in fine trestního řádu, relevantní v době uvedené rekognice, vyžaduje, aby osoby či věci poznávané v rámci rekognice byly svědku ukázány mezi objekty téhož typu. (Od účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. je obdobný požadavek pro rekognici in natura a podle fotografií vyjádřen v ustanovení § 104b odst. 3, 4 a 5 trestního řádu). Ústavní soud se k otázce vzhledu přizvaných figurantů, resp. jejich výrazné odlišnosti vůči rekognované osobě obšírněji vyjádřil např. v nepublikovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 132/04. Za zásadní označil požadavek, aby se ostatní figuranti od poznávané osoby při rekognici výrazně neodlišovali zejména vzrůstem, obličejem a jeho úpravou (vousy, barva), vlasy (barvou, množstvím a délkou), oblečením, věkem apod. (srov. Protivinský, M.: Vady rekognice a jejich procesní důsledky, Bulletin advokacie č. 2/1997, s. 12). Přitom rozhodně není nutné, aby všechny osobnostní znaky figurantů a poznávané osoby byly výrazně podobné. Takový náhled by byl dle Ústavního soudu v praxi neuskutečnitelný a nezohledňoval by základní účel rekognice jako důkazního prostředku a procesních požadavků na něj kladených. Účelem rekognice je, aby svědci určili pachatele mezi osobami, které přibližně odpovídají popisu, který titíž svědci ohledně pachatele podali předem. Za nepřípustnou však v nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 154) Ústavní soud označil takovou míru odlišnosti obviněného od figurantů, kdy při rekognici in natura byl dospělý obviněný postaven mezi dospívající chlapce, z nichž nejstarší byl o více než 13 let mladší, a figuranti se od obviněného fyziognomicky nápadně lišili.
Výše uvedené závěry lze „mutatis mutandis“ vztáhnout i na rekognici podle fotografií. Na základě posouzení dokumentace na č. l. 172 a násl. trestního spisu ve věci stěžovatele je Ústavní soud nucen konstatovat, že při rekognici podle fotografií konané dne 30. 8. 2000 se svědkem M. došlo k porušení výše uvedených zásad, a tím i zákona (ustanovení § 93 odst. 2 trestního řádu v tehdy platném znění). Svědku M. bylo při fotorekognici předloženo šest fotografických snímků. Figuranti na snímcích se až na jednu výjimku od stěžovatele vzezřením výrazně odlišovali, byli co do zjevu výrazně mladší, navíc zcela odlišných fyziognomických typů. Skutečně se dle údajů na č. l. 175 jednalo o osoby o šest až osm let mladší než stěžovatel, opět s výjimkou figuranta č. 3. Zásadním pochybením však bylo, že policejní orgán do fotoalba pro účely rekognice založil fotografie figurantů co do stáří, formátu a kvality výrazně odlišné od snímku, na němž byl zachycen stěžovatel. Při fotorekognici bylo na jedné straně užito starších zažloutlých, málo ostrých portrétních fotografií figurantů, jež všechny mají shodný tvar, pozadí i úpravu (bílé orámování), zatímco stěžovatel je jako jediný zachycen na novém digitálním snímku s vysokým rozlišením podélného tvaru bez bílých okrajů, navíc s čerstvým datem uvedeným v pravém dolním rohu (č. l. 174). Takový postup činí uvedenou rekognici podle fotografií nejen absolutně nevěrohodným důkazem, ale je i v rozporu se zásadami pečlivé kriminalistické práce.
IX.
Závěr
I přes pochybení orgánů činných v trestním řízení, k nimž došlo při rekognicích se svědky R. a M., nedospěl Ústavní soud k závěru, že by bylo namístě zrušení návrhem stěžovatele napadených usnesení. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti vychází ze zásady sebeomezení a ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů přistupuje jen tehdy, lze-li v následném řízení před obecnými soudy reálně očekávat rozhodnutí pro stěžovatele příznivější. Ústavní soud navíc v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že orgán ochrany ústavnosti hodnotí spravedlivost procesu jako celek a že dílčí pochybení nemusí nutně vést k rozhodnutím, jež by bylo třeba zrušit pro zjevný rozpor s ústavním pořádkem.
V projednávané věci se Ústavní soud po zhodnocení všech okolností nepřiklonil k závěru, že rozsudek nalézacího soudu o vině stěžovatele trestným činem a na něj navazující rozhodnutí obecných soudů zasáhla do práva stěžovatele na spravedlivý proces a do jiných základních práv garantovaných Listinou a Úmluvou.
I když výsledky poznávacích úkonů ze dne 3. 5. a 30. 8. 2000 nejsou věrohodné, jsou skutková zjištění obecných soudů opřena ještě o řadu dalších usvědčujících důkazů, takže o vině stěžovatele nejsou důvodné pochybnosti. Odsuzující rozsudek je opřen o výsledky dalších, bezchybně a v souladu se zákonem provedených poznávacích řízení, při nichž pracovnice letištní kontroly, svědkyně Pr. a S., stěžovatele jako pachatele krádeže přesvědčivě ztotožnily. Dalším usvědčujícím důkazem je pak pachová stopa stěžovatele nalezená na místě činu. Závěr o vině stěžovatele je podporován celou řadou dalších indicií uvedených obecnými soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí, ať se již jedná o harmonogram cesty stěžovatele do Prahy inkriminovaného dne, či skutečnost, že v jeho držení zůstaly věci, jež mu jako bývalému celníkovi mohly spáchání trestného činu usnadnit.
Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně výše způsobené škody, Ústavní soud konstatuje, že není v jeho pravomoci zasahovat do způsobu, jakým obecné soudy hodnotily v tomto ohledu výpověď poškozeného N. L. D. Obecné soudy náležitě zdůvodnily, proč vzaly výpověď tohoto svědka za základ svých skutkových zjištění a z jakých důvodů ji považují za věrohodnou. V tomto ohledu Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal známky libovůle a v zásadě se ztotožňuje i s argumentací Nejvyššího soudu, pokud jde o námitky stěžovatele uvedené ohledně zjištění výše způsobené škody v jeho dovolání.
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení dali souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud neshledal, že by návrhem stěžovatele napadená rozhodnutí obecných soudů způsobila porušení jeho ústavním pořádkem garantovaných základních práv, a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.