Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti I. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2007, č.j. 8 Co 90/2007-22, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2007, se navrhovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 12. 2006, č.j. 35 Nc 1/2006-14, o přerušení řízení z důvodu dle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Činí tak, aniž by byl pro toto řízení zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu") a aniž jeho podání splňovalo formální a obsahové požadavky návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§ 34, § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu).
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem (stejně jako formální a obsahové náležitosti návrhu) volí, ačkoli byl opakovaně poučen o této podmínce řízení, resp. o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. III. ÚS 557/05, sp. zn. III. ÚS 331/05, sp. zn. III. ÚS 502/06, sp. zn. IV. ÚS 785/06, sp. zn. I. ÚS 823/06, sp. zn. IV.ÚS 660/06, sp. zn. IV.ÚS 714/06, sp. zn. I.ÚS 328/07 nebo sp. zn. I.ÚS 494/07).
Ať již je nedostatek povinného zastoupení advokátem pojímán jako (odstranitelný) nedostatek podmínky řízení nebo (jak je spíše vlastní praxi Ústavního soudu) coby vada návrhu (ústavní stížnosti), vždy je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (zastavení řízení, resp. odmítnutí návrhu) pak lze teprve tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci sp. zn. IV.ÚS 495/07 a sp. zn. IV.ÚS 797/07) se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem ústavní stížnost bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka soudce zpravodaj