Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Františka Duchoně a Stanislava Balíka o návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky, zastoupených JUDr. K. Š., na zrušení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR č. 50/2005 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 21. 3. 2005 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR č. 50/2005 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2005. Tento návrh byl doplněn podáním, došlým Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2005, o návrhem avizované přílohy.
Navrhovatelé dovozují, že Ministerstvo zdravotnictví ČR nepostupovalo při přijetí napadené vyhlášky v souladu s procedurou předepsanou příslušným zákonem o veřejném zdravotním pojištění, a tím i Ústavou ČR a "ohrozilo realizaci jednoho z ústavně zaručených práv, garantovaných Listinou základních práv a svobod. Již samotné uvozovací ustanovení vyhlášky, že vyhláška je vydávána na základě ustanovení § 17 odst. 7 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 459/2000 Sb., je zavádějící, neboť skutečné zákonné zmocnění k vydání vyhlášky je uvedeno v ustanovení § 17 odst. 1 písm. b), na kteréžto ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění odkazuje i vyhláška č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003, které uvedenou problematiku upravovalo v předchozích obdobích. Navrhovatelé dále dovozují, že Ministerstvo zdravotnictví ČR vydalo napadenou vyhlášku mimo a nad rámec svého zákonného zmocnění a že pro období od 1. 1. 2005 do 25. 1. 2005 je retroaktivní, přičemž se jedná o retroaktivitu pravou. Podle navrhovatelů Ministerstvo zdravotnictví ČR opakovaně porušuje pravidla pro vydávání sekundární legislativy, stanovené Ústavou ČR a zákonem o veřejném zdravotním pojištění.
II.
Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Současně čl. 88 odst. 2 Ústavy stanoví, že soudci Ústavního soudu jsou vázáni ústavním pořádkem a zákonem podle č. 88 odst. 1 Ústavy, tj. zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") .
Ústavní soud konstatuje, že návrh byl podán skupinou třiceti senátorů Senátu Parlamentu České republiky, tedy v souladu s podmínkami obsaženými v ustanovení § 64 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. V předmětné věci lze tedy na straně navrhovatelů konstatovat naplnění podmínek aktivní legitimace.
III.
Ústavní soud při posuzování předmětného návrhu vzal v úvahu, že zákonem č. 117/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti veřejného zdravotního pojištění, bylo s účinností od 1. dubna 2006 novelizováno ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb. S účinností od uvedeného data byla zrušena též zmocňovací ustanovení, která byla podle Ministerstva zdravotnictví použita při vydání napadené vyhlášky a nahrazena zmocňovacími ustanoveními novými, která jsou ve srovnání se starou úpravou formulována odlišně.
Podle judikatury Ústavního soudu "vypuštěním zmocňujícího zákonného ustanovení nemůže dojít k automatickému zrušení vyhlášky, vydané na základě tohoto zmocnění, není-li tak v zákoně výslovně uvedeno, takže napadená vyhláška zůstává platnou součástí českého právního řádu..." (sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, publ. pod č. 231/2000 Sb., ve znění sdělení Ústavního soudu č. 130/2001, o zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu).
Vzhledem k absenci materiálních podmínek dalšího normativního působení, dané tím, že chybí zákonné zmocnění (protože nové zákonné zmocnění, provedené zákonem č. 117/2006 Sb., se nemůže retroaktivně vztahovat též na napadenou vyhlášku), je sice tato vyhláška i nadále platným právním předpisem, ale stala se předpisem, který není ani účinným ani aplikovatelným, tedy takovým, který by byl způsobilý vyvolávat v realitě právní účinky pro futuro (srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 52/03, vyhlášený pod č. 568/2004 Sb.).
Důvody pro zastavení řízení podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejsou tedy dány, neboť napadený právní předpis nepozbyl platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. Přesto Ústavní soud nemohl pominout, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti pozbývá další řízení v této věci jakéhokoliv významu. Právní vztahy vznikající z napadené vyhlášky byly bezesporu z velké části realizovány. Ve smyslu shora podaných argumentů není již tato vyhláška způsobilá vyvolávat nadále právní účinky a další řízení v téže věci tak pozbývá jakéhokoliv významu. Ústavní soud konstatuje, že pro zrušení ustanovení, uvedených v zákoně č. 48/1997 Sb., zákonem č. 117/2006 Sb., se návrh ve vztahu k napadené vyhlášce stal zjevně neopodstatněným. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud i v usnesení ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 23/06. Ústavní soud proto návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2007
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu