Nález
pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 30. října 2007sp. zn. Pl. ÚS 2/06ve věci návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení zákona č. 495/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 4/2003 Sb. a zákona č. 562/2004 Sb., "eventuálně" na zrušení: § 1 písm. b) slova "založených registrovanou církví a náboženskou společností a evidovaných podle tohoto zákona (dále jen "evidovaná právnická osoba")" a slovo "církevních", § 3 písm. c) slova " , popřípadě jména", "adresa místa trvalého pobytu v České republice;" a slovo "dále", § 3 písm. d) nahrazené slovo "evidované", § 4 odst. 4 slova "nebo jinou právnickou osobou", § 5 úvodní část ustanovení a písm. a) nahrazené slovo "osob", § 8 odst. 3 slova "podle § 15a odst. 1 písm. a)" a zrušení slova "církevní", § 10 odst. 2 písm. c) slovo "nejméně", § 10 odst. 2 písm. d) zrušení slov "církve a náboženské společnosti", § 10 odst. 3 úvodní část ustanovení "předkládaný podle odstavce 2 písm. d)", § 10 odst. 3 písm. c) "na území České republiky", § 10 odst. 3 písm. d), § 10 odst. 3 písmeno f), § 10 odst. 3 písm. g) "a seznam v církvi a náboženské společnosti používaných označení duchovních", § 10 odst. 3 písmeno h), § 10 odst. 3 písm. j) "a údaje podle § 27 odst. 5", § 10 odst. 4 nahrazené slovo "orgánu", § 11 odst. 2 "podle § 10 odst. 3 písm. d)", § 13 odst. 2 písm. b) "podle § 10 odst. 3 písm. d)", § 14 odst. 6 písm. b) "podle § 10 odst. 3 písm. d)", § 11 odst. 4 písm. a) "nejméně", § 12 odst. 1 písm. b) "na území České republiky", § 13 odst. 3 nahrazené slovo "zastaví", § 14 odst. 7, § 15 odst. 2 "registraci", § 15 odst. 3 "podle § 10 odst. 3 písm. d)", § 15 odst. 4 věta první "podle § 10 odst. 3 písm. d)", § 15 odst. 5 věta druhá "podle § 10 odst. 3 písm. d)", nadpis hlavy IV "EVIDOVANÉ PRÁVNICKÉ OSOBY", § 15a včetně poznámek pod čarou č. 14a a 14b, nadpis § 16: "Evidence právnických osob založených registrovanou církví a náboženskou společností podle § 15a odst. 1 písm. a)", § 16 odst. 1 "podle § 15a odst. 1 písm. a)", "písm. d)" za číslovkou "3" a zrušení textu "orgánu registrované církve a náboženské společnosti nebo řeholní a jiné církevní instituce jako církevní" a "k tomu určený v základním dokumentu předkládaném", § 16 odst. 2 úvodní část ustanovení nahrazený text "§ 15a odst. 1 písm. a)", § 16 odst. 2 písm. b) nahrazený text "předmět obecně prospěšné, podnikatelské a jiné výdělečné", § 16 odst. 2 písm. g), § 16 odst. 3 nahrazený text "orgán registrované církve a náboženské společnosti podle § 10 odst. 3 písm. d)" a zrušení slov "církevní", § 16 odst. 3 první věta "podle § 15a odst. 1 písm. a)" a nahrazené slovo "evidovaných", § 16 odst. 4 nahrazený text "orgán registrované církve a náboženské společnosti podle § 10 odst. 3 písm. d)", § 16 odst. 5 nahrazená slova "podle § 10 odst. 3 písm. d)", § 16 odst. 6, § 16a, v nadpisu hlavy V nahrazené slovo "EVIDOVANÝCH", nadpis § 17 nahrazené slovo "evidovaných", § 17 odst. 1 nahrazené slovo "evidovaných" a "právnické osoby registrované nebo evidované podle tohoto zákona a tímto", § 17 odst. 6 nahrazené slovo "evidovaným", § 17 odst. 7 a 8 včetně poznámky pod čarou č. 15a, § 18 odst. 1 písm. d) a i), § 18 odst. 2 nahrazená slova "registraci změn", § 19 odst. 1 písm. e) a i), § 19 odst. 2 nahrazená slova "registraci změn", § 20, v nadpisu hlavy VI nahrazené slovo "EVIDOVANÉ", § 22 odst. 1 písm. d) nahrazená slova "nebyl" a "ustaven orgán" a vložená slova "podle § 10 odst. 3 písm. d)", § 23 vložená slova "návrhu na konkurs nebo při návrhu na" a nahrazené slovo "evidované", doplněná poznámka pod čarou č. 16: "Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb., zákona č. 42/1994 Sb., zákona č. 74/1994 Sb., zákona č. 117/1994 Sb., zákona č. 156/1994 Sb., zákona č. 224/1994 Sb., zákona č. 84/1995 Sb., zákona č. 94/1996 Sb., zákona č. 151/1997 Sb., zákona č. 12/1998 Sb., zákona č. 27/2000 Sb., zákona č. 30/2000 Sb., zákona č. 105/2000 Sb., zákona č. 214/2000 Sb., zákona č. 368/2000 Sb., zákona č. 370/2000 Sb., zákona č. 120/2001 Sb., zákona č. 125/2002 Sb., zákona č. 403/2002 Sb., zákona č. 101/2003 Sb., zákona č. 210/2003 Sb., zákona č. 257/2004 Sb. a zákona č. 499/2004 Sb.", § 24 odst. 2, 3 zrušení slova "církevních", § 26, § 27 odst. 10 nahrazené slovo "evidovaných", § 29 "evidovaných" a "a návrhů na evidenci právnické osoby a evidenci změn" zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), v platném znění, § 6 odst. 2 zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů (zákon o dobrovolnické službě), vložená slova "evidovanou podle zákona upravujícího postavení církví a náboženských společností4)" včetně poznámky pod čarou č. 4 a zrušení slova "církevní", § 81 odst. 2 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vložená slova "evidovanou podle zákona upravujícího postavení církví a náboženských společností48)", zrušení slova "církevní", § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění zákona č. 117/1994 Sb., zákona č. 227/1997 Sb., zákona č. 353/2001 Sb. a zákona č. 437/2003 Sb., nahrazená slova "právnickou osobou evidovanou podle zákona upravujícího postavení církví a náboženských společností9)" včetně poznámky pod čarou č. 9 (nález byl vyhlášen pod č. 10/2008 Sb.).
Oba návrhy se zamítají.
Odůvodnění
I.
Rekapitulace návrhu
1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2006 navrhla skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky s odvoláním na čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále „jen Ústava“) a podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), aby Ústavní soud zrušil zákon č. 495/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), (dále jen „zákon č. 495/2005 Sb.“) a „eventuálně“ v záhlaví označená ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů, (dále též „zákon“, popř. „zákon č. 3/2002 Sb.“), a dalších zákonů, neboť obojí je podle jejich názoru v rozporu s ústavním pořádkem, jmenovitě čl. 1 a čl. 6 větou druhou Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 15 a 16 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), jakož i s nálezem Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 6/02.
2. V části I. „Specifikace zákona, vůči němuž návrh směřuje“ především navrhovatelé vyslovují podezření, že záměrem zákonodárce při přijímání napadené novely zákona č. 3/2002 Sb. bylo omezit náboženské svobody, provést protiústavně restriktivní výklad Listiny a porušit rozhodnutí Ústavního soudu, a to vše v situaci, kdy pro takový přístup nesvědčily „žádné negativní empirické zážitky z dosavadního fungování církví a náboženských společností a jimi zřízených institucí“.
3. Navrhovatelé poukazují dále na to, že návrh této novely byl od samého počátku kritizován, neprošel jednoznačně ani legislativním procesem (Senát návrh zákona zamítl) a již při přípravě zákona některé politické i církevní subjekty k připravovanému zákonu vznášely výhrady. Přijetí natolik kontroverzního zákona nebylo zdůvodněno žádným urgentním důvodem či faktickým nebezpečím pro společnost, a zákonodárce nadto neposkytl žádné vacatio legis.
4. V části II. „Rozpor s čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, rozpor s dosavadní konstantní judikaturou Ústavního soudu“ navrhovatelé shledávají „jediný zásadní cíl“ zákona č. 495/2005 Sb. ve změně dosavadního postupu, kdy evidence církevních právnických osob prováděná Ministerstvem kultury již nebude charakteru deklaratorního, nýbrž konstitutivního. Ve smyslu konstantních teoretických názorů pak již při vzniku právnické osoby nejde o evidenci, nýbrž registraci.
5. Tento režim nabytí právní subjektivity pak podle navrhovatelů stojí v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny, dle kterého „církve a náboženské společnosti … ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech“, jakož i s judiciálním výkladem podaným Ústavním soudem v nálezechsp. zn. Pl. ÚS 6/02[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále též „Sbírka rozhodnutí“), svazek 28, nález č. 146, vyhlášen pod č. 4/2003 Sb.],sp. zn. I. ÚS 146/03, popř. isp. zn. I. ÚS 211/96asp. zn. III. ÚS 136/2000(Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 115; svazek 7, nález č. 34; svazek 19, usn. č. 30).
6. Navrhovatelé míní, že není důvod lišit mezi „vznikem nezávisle na státu“ coby pojmem normativně užitým na jedné straně v čl. 27 odst. 2 Listiny v souvislosti s odborovými organizacemi a na straně druhé v čl. 16 odst. 2 Listiny ve spojení s církvemi a náboženskými společnostmi.
7. Nepřijatelné ústavněprávní konsekvence s ohledem na ústavně zaručený princip „privilegovanosti církve a náboženské společnosti“ podle názoru navrhovatelů zakládá i situace, kdy „postavení církve a náboženské společnosti je z tohoto hlediska oproti občanským sdružením nevýhodnější“, jelikož „zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, občanským sdružením umožňuje, aby zřizovala tzv. organizační jednotky jako vedlejší právnické osoby“.
8. V části III. „Omezení svobody náboženského vyznání“ navrhovatelé namítají 1/ že „stát nemůže omezovat svobodu náboženského vyznání a zasahovat do ní (pokud její výkon neohrožuje práva druhých), nýbrž ji musí pouze chránit“, 2/ že církve a náboženské společnosti jsou „s jinými soukromoprávními korporacemi“ nezaměnitelné, což je dáno především jejich „celospolečenským významem“; z toho vyplývá požadavek, aby bylo uznáno i jejich „určité privilegované postavení“ a „ústavní ukotvení“, a konečně 3/ že součástí výkonu náboženství je pro věřící nejen jednání spojené s vyznáním určité víry, ale i „působení církve ve světě a vyzařování víry do společnosti“ činnostmi v oblasti humanitární, sociální, charitativní a vzdělávací.
9. Navrhovatelé dovozují, že v rozporu s tím napadená právní úprava „ve svém důsledku vede k vyloučení charit a diakonií ze struktury církví“ [„v případě nově zavedených evidovaných právnických osob stát kontroluje účel jejich zřízení a eviduje jen ty, které poskytují charitativní služby (čl. I bod 25 a 35 zákona č. 495/2005 Sb., resp. § 15a a § 16a zákona)“], respektive „zakazuje existenci církevních škol, které by byly součástí církve“.
10. Novela zákona č. 3/2002 Sb. je pak pokusem o revizi nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 6/02, a to zejména v případě ustanovení čl. I bodu 35 zákona č. 495/2005 Sb., resp. § 16a odst. 5 zákona, který je v podstatě shodný jako citovaným nálezem zrušený § 27 odst. 5 zákona, či ustanovení čl. II odst. 3 zákona č. 495/2005 Sb., jež je totožné jako nálezem zrušené ustanovení § 28 odst. 5 zákona.
11. V části IV. „Snížení dosavadního standardu práv a svobod“ navrhovatelé s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 28. 7. 1999 ve věci Selmouni v. Francie, stížnost č. 25803/94, rozsudek ze dne 27. 11. 2003 ve věci Hénaf v. Francie, stížnost č. 65436/01) a Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 36/01,sp. zn. Pl. ÚS 44/02,sp. zn. II. ÚS 321/04– Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.; svazek 30, nález č. 98, vyhlášen pod č. 210/2003 Sb.; svazek 36, nález č. 33) uplatňují výhradu, že „úroveň ochrany lidských práv má s časem růst, a nikoli klesat“, zatímco v daném případě je tomu naopak.
12. Ani jinak připustitelná výjimka spjatá s „vyvažováním kolize dvou práv“ nebo se „změnou společenských podmínek“ se podle názoru navrhovatelů v daném případě neprosadí.
13. Navrhovatelé „argumentem od většího k menšímu“ též dovozují, že nemůže-li omezení dosažené úrovně ochrany lidských práv podle Ústavního soudu založit novela Ústavy, pak „tím spíše nemůže ke snížení úrovně ochrany lidských práv vést prostá změna obyčejného zákona“.
14. „Nad rámec výše uvedených výhrad“ poukazují navrhovatelé v této souvislosti i na ustanovení čl. I bodu 13 zákona č. 495/2005 Sb., tedy novelizaci § 10 odst. 3 písm. g) zákona č. 3/2002 Sb., kterou je doplněn slovy „a seznam v církvi a náboženské společnosti používaných označení duchovních“; stát prý omezuje vyplácení osobních požitků poskytovaných duchovním už nikoli jen dle jejich činnosti vykonávané v duchovní správě, ale navíc i na základě označení jejich funkce.
15. Ustanovení čl. I bodu 20 zákona č. 495/2005 Sb., tj. § 13 odst. 3 zákona, nastoluje údajně pro správní řízení ve věci církví přísnější podmínky než původní znění či správní řád, neboť nepřipouští přerušení řízení, ale jen zastavení řízení.
16. V části V. „Rozpor s principem materiálního právního státu“ navrhovatelé vytýkají „nesystémové a ryze účelové použití pojmu evidence“, které je tím „v rozporu s principem materiálního právního státu – požadavkem právní jistoty, jasnosti, předvídatelnosti a určitosti práva“. Tuto kritiku spojují jednak se zakotvením „pojmů jako charitativní služby, obecně prospěšné služby, charita a diakonie, doplňková činnost“, jednak s ustanovením § 15a odst. 2 zákona, podle něhož „ostatní právnické osoby založené církví, které nejsou evidovány dle tohoto zákona, se mohou stát právnickými osobami registrací nebo zápisem podle zvláštních předpisů.“. V prvním případě užití „nikterak nevysvětlených a neurčitých pojmů … otvírá možnost další šikany církví a jejich právnických osob státními orgány“ a druhou námitku navrhovatelé rozvíjejí úvahou, že „pokud je nějaký subjekt právnickou osobou, tak se přece již nemůže právnickou osobou stát“. Zákonodárce, „který se pokusem o tvrzení, že evidence právnické osoby má konstitutivní charakter, pokusil o jakousi kvadraturu kruhu, se zde sám usvědčuje z nesmyslnosti celé své právní konstrukce“.
17. V části VI. „Rozpor s principem ochrany menšin“ navrhovatelé na základě demografických údajů ze sčítání lidu, domů a bytů z roku 2001 dovozují, že věřící jsou „společenskou menšinou“ a podle jejich mínění „i v tom“ spočívá „jeden z politických důvodů“, proč „voliči tedy ve své většině nepřátelský postoj velké části politické třídy k církvím a restrikce vůči náboženské svobodě aprobují“.
18. V části VII. „Odůvodnění formulace eventuálního návrhu“ navrhovatelé uplatňují názor, že přijetí zákona č. 495/2005 Sb. tím, že vybočuje ze závazných názorů Ústavního soudu a že bezdůvodně omezuje dosažený standard ochrany lidských práv, zakládá „absenci normotvorné kompetence Parlamentu“, což pak dovoluje derogaci zákona samotného, ačkoli jde o novelu zákona jiného. Eventuální návrh je podáván jen „z důvodu právní opatrnosti“, jelikož je známo, že „novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu“ (nálezysp. zn. Pl. ÚS 5/96,sp. zn. Pl. ÚS 25/2000,sp. zn. Pl. ÚS 33/01– Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.; svazek 19, usn. č. 27; svazek 25, nález č. 28, vyhlášen pod č. 145/2002 Sb.). V případě dovozované „absence normotvorné kompetence“ však je připuštěno posuzovat ústavnost „samotné novely“ (sp. zn. Pl. ÚS 5/02,sp. zn. Pl. ÚS 13/05– Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 117, vyhlášen pod č. 476/2002 Sb.; svazek 37, nález č. 127, vyhlášen pod č. 283/2005 Sb.).
19. V části VIII. navrhovatelé konkretizují ústavně zaručená základní práva a svobody, jejichž porušení namítají, a vymezují předmět řízení.
II.
Vyjádření účastníků řízení
A.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
20. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření ze dne 20. 4. 2006 především uvedla, že zákonodárný sbor jednal při projednávání zákona č. 495/2005 Sb. ve shodě s předepsanou procedurou a v přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s Ústavou. Zákon č. 495/2005 Sb. nepopírá ani nevylučuje základní lidská práva zaručená všem Ústavou a Listinou.
21. Poslanecká sněmovna oponuje tvrzení o „absenci normotvorné kompetence Parlamentu“ argumentem, že „v návrhu nejsou uvedeny relevantní důvody či pochybení při projednávání a schvalování novely zákona v Parlamentu ČR“. Vyslovuje se rovněž k námitce neuplatněnou ochranou menšin a uvádí, že „věřící, církve ani náboženské společnosti“ mezi menšiny Ústava stejně jako Listina nezařazuje. S poukazem na čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Ústavy dále dovozuje, že s navrhovateli podaným výkladem čl. 16 odst. 2 Listiny vycházejícím z „názoru o ústavním principu privilegovanosti církve a náboženské společnosti“ se ztotožnit nelze.
22. Poslanecká sněmovna v souladu s výše uvedeným uzavírá, že ačkoli stát nemůže – s výjimkou uvedenou v čl. 16 odst. 4 Listiny – „zasahovat do spravování záležitostí těch, kteří chtějí společně s jinými projevovat své přesvědčení a náboženské vyznání ve formě církví a náboženských společností“, je povinen chránit i práva a svobody jiných. Předpokladem účinné ochrany práv třetích osob přitom je, aby právnické osoby byly „přinejmenším státem zákonnou formou registrovány nebo alespoň závazně evidovány, a při ztrátě podmínek registrace či evidence z těchto vyřazovány“. Zákon církvím a náboženským společnostem nestanoví, zda mají po zrušení evidence právnické osoby státem tuto svoji součást zrušit či její existenci zachovat.
B.
Senát Parlamentu České republiky
23. Senát ve vyjádření ze dne 14. 4. 2006 uvedl, že návrh zákona zamítl, jelikož „po obsáhlé rozpravě převážil názor“, že některá ustanovení projednávané předlohy nejsou v souladu s čl. 16 Listiny a nerespektují názory vyjádřené v odůvodnění nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 6/02.
24. V rozhodných souvislostech mělo jít zejména o ustanovení čl. I bodu 25 návrhu vkládající za § 15 nový § 15a, v němž je dle „některých senátorů“ obsažena v podstatě stejná úprava jako v předchozím § 6 odst. 2 zákona o církvích a náboženských společnostech, která byla výše uvedeným nálezem Ústavním soudem zrušena.
25. Senát rovněž upozornil, že ze „strany předkladatele byly uváděny argumenty na podporu navrhované úpravy, v rámci kterých byly zmíněny také určité pasáže z odůvodnění nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 6/02, s poukazem na to, že nejsou zcela jasné a jednoznačné, respektive že si i protiřečí“.
III.
Stanovisko Ministerstva kultury
26. Ústavní soud dle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyzval též Ministerstvo kultury, aby se k podanému návrhu vyjádřilo.
A.
27. Ministr kultury Mgr. Vítězslav Jandák v přípisu ze dne 21. 4. 2006 č. j. 4235/2006 uvedl, že „osobně není zastáncem novely“; k připojení dokumentu označeného jako „Vyjádření Ministerstva kultury“ byl veden „obavou z toho, že by se v případě přijetí některých návrhů obsažených v tzv. eventuálním návrhu stal zákon o církvích a náboženských společnostech nesrozumitelným a obtížně aplikovatelným“, resp. nutností „upozornit i na návrhy zrušit ta ustanovení zákona, která již byla předmětem posouzení Ústavním soudem a která podle zákona o Ústavním soudu již neměla být navržena ke zrušení“.
28. „Vyjádření Ministerstva kultury“ návrhu oponuje především názorem, že „novela zákona nemá vlastní normativní existenci“, z čehož se dovozuje, že návrh na její zrušení již proto nemůže obstát. Zpochybňuje dále „ústavní princip privilegovanosti církve a náboženské společnosti“ a dovozuje, že v ústavním pořádku zakotven není; čl. 16 odst. 2 Listiny deklaruje podle jeho mínění právo církví a náboženských společností spravovat „své“ záležitosti „vnitřní“, nikoli však již zakládat právnické osoby v režimu odlišném od ostatních soukromoprávních subjektů. Co do režimu evidence Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02„neshledal přesvědčivé důvody pro zpochybnění samotného principu“, účinky evidence se zásadně datují zpětně, tzn. již ke dni založení církevní právnické osoby registrovanou církví nebo náboženskou společností, a Ústavní soud v tomto nálezu „výslovně stanovil“, že se zamítá návrh na zrušení § 16, ačkoli zakládá i jiné časové účinky evidence. K argumentu vycházejícímu z údajně výhodnější úpravy odvozené právní subjektivity podle zákona č. 83/1990 Sb. vyjádření poukazuje na to, že je korelátem úzce specifikovaného předmětu činnosti občanských sdružení, přičemž odmítá názor, že zákonná úprava je způsobilá „vyloučit charity a diakonie ze struktury církví“, dokládá, že církve a náboženské společnosti podle školského zákona zřizovateli „církevních škol“ zůstávají, že zákon vyplácení osobních požitků poskytovaných duchovním nikterak neomezuje a že „důvodem zrušení ustanovení § 28 odst. 5 zákona byly jeho jiné části (než lhůta k doplnění údajů podle zákona)“. K požadavku návrhu na „striktní definici“ některých normativně užitých pojmů (charitativní služby, obecně prospěšné služby, charita a diakonie, doplňková činnost) se pak zde namítá, že zákonné vymezení by nemuselo postihnout celý rozsah činnosti evidovaných právnických osob. Některé návrhem napadené formulace pak představují toliko opravy textu, jeho upřesnění nebo změnu terminologie, není jasný smysl některých částí návrhu, kupříkladu nahrazení pojmu „občan“ výrazem „osoba“, na zrušení celého ustanovení § 20 zákona, § 13 odst. 3, § 16 odst. 2 písm. b), § 16 odst. 2 písm. g) a § 17 odst. 7 zákona, přičemž případné vyhovění jednotlivým „eventuálním“ návrhům by vedlo k nesrozumitelnosti a nefunkčnosti celého zákona.
B.
29. Ministryně kultury Helena Třeštíková přípisem ze dne 23. 1. 2007 č. j. 1420/2007 Ústavnímu soudu oznámila „Doplnění a změnu vyjádření Ministerstva kultury ČR“ učiněné na základě „opětovného zhodnocení argumentace navrhovatelů a doplněných právních expertiz“.
30. Dokument „Doplnění a změna vyjádření Ministerstva kultury ČR“ v části II. „Evidence právnických osob“ v podstatných rysech přisvědčuje návrhu a zejména kritizuje ustanovení § 15a odst. 1 věty druhé, jež je podle jeho názoru v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny, „uvedená problematika byla již obsáhle řešena opakovaně Ústavním soudem České republiky“, přičemž „nemůže obstát argument předkladatele týkající se právní jistoty třetích osob, neboť k takovému omezení jistoty těchto osob nedochází“. „Skrytý registrační princip“ církve a náboženské společnosti „nejenže neprivileguje vůči jiným subjektům, ale naopak znevýhodňuje … vůči běžným občanským sdružením“ a „oklešťuje a zužuje činnost církví na pouhou bohoslužebnou činnost“. Nepřípustnou ingerenci státní moci do vnitřních záležitostí církve představuje též „odlišování hlavní a doplňkové činnosti“, jakož i totožnost okamžiku zrušení právnické osoby s jejím výmazem z Rejstříku evidovaných právnických osob v případě jejího zániku bez likvidace, není-li na ni podán návrh na konkurs (§ 26 odst. 7 zákona). V části III. „Redukce dosavadního standardu práv a svobod“ se naopak konstatuje, že „povinnost uvádění v základním dokumentu církve a náboženské společnosti seznamu v církvi a náboženské společnosti používaných označení duchovních“ v rozporu s ústavně zaručeným právem církví a náboženských společností posuzovat způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho rovněž určovat jejich zařazení není, avšak zastavení řízení dle § 13 odst. 3 zákona v případě nedoplnění údajů navrhovatelem při registraci církve a náboženské společnosti vskutku „standard práva jak oproti původnímu znění zákona nebo oproti správnímu řádu“ vskutku snižuje. V části IV. „Rozpor s principem materiálního právního státu a principem ochrany menšin“ dokument upozorňuje, že „těžko lze akceptovat myšlenku, že by věřící byli v České republice menšinou … ve smyslu ústavních předpisů“. Konečně v části V. „Vztah vzniku a evidence právnických osob dle zákona č. 3/2002 Sb. k ustanovení § 18 a § 19 občanského zákoníku“ se pak poukazuje na to, že s ohledem na ustanovení § 18 odst. 2 písm. a), b) a d) občanského zákoníku „nemůže obstát argument opakovaně vyslovovaný v parlamentních rozpravách, že se zvláště tzv. historické právnické osoby vymykají možnostem českého právního řádu“, a že ustanovení § 19 odst. 2 občanského zákoníku „umožňuje zcela a úplně“ stanovit okamžik vzniku právnických osob evidovaných podle zákona „k okamžiku učinění rozhodnutí příslušným orgánem církve a náboženské společnosti“.
C.
31. V obsáhlé replice ze dne 18. 8. 2006 navrhovatelé „Vyjádření Ministerstva kultury ČR“ (ze dne 21. 4. 2006) zpochybnili, především coby dokument neautorizovaný a odporující rezervovanému stanovisku ministra Vítězslava Jandáka. Navrhovatelé na své kritice zákona setrvali a jejich zástupkyně dala najevo, že „v celém VMK nepovažuje bohužel žádné tvrzení za výstižné“ a že „nepodepsaný dokument ... neobsahuje skutečnou ústavněprávní argumentaci, ale pouze snůšku formálního cynismu“.
IV.
Stanoviska dalších dotčených subjektů
32. Ústavní soud, veden snahou získat co nejúplnější informaci, požádal (obdobně jako v řízení vedeném podsp. zn. Pl. ÚS 6/02) o sdělení stanoviska k posuzovanému návrhu Ekumenickou radu církví v České republice a Českou biskupskou konferenci.
33. Ekumenická rada církví v České republice ve svém vyjádření ze dne 5. 5. 2006 uvedla, že „skrytým účelem zákona č. 495/2005 Sb.“ bylo „omezit náboženské svobody zaručené církvím a náboženským společnostem Listinou“, a výslovně zpochybnila ustanovení § 15a odst. 1 písm. a) zákona, které „umožňuje navrhnout k evidenci orgán církve, řeholní nebo jinou instituci založenou pouze za účelem vyznávání náboženské víry“, ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona, jež „omezuje oblasti, v nichž mohou církve vyvíjet činnost, což je v rozporu s čl. 16 Listiny“, a konečně ustanovení § 26 zákona, které „rozšiřuje pravomoci ministerstva kultury, které je oprávněno zrušit účelové zařízení, nejsou-li ustaveny orgány nebo nevykonává-li účelové zařízení po dobu delší než jeden rok činnost“.
34. Česká biskupská konference ve vyjádření ze dne 2. 4. 2006 návrhu přisvědčuje s tím, že novelizace provedená zákonem č. 495/2005 Sb. „se vyznačuje snahou opětovně zavést princip registrace pro vznik církevních právnických osob, byť zastřeně, pod pojmem evidence, což je v rozporu s ústavním pořádkem, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu“. Podle jejího názoru je však potřebné zohlednit „různorodosti jednotlivých církví a náboženských společností co do jejich povahy, cílů, struktury, počtu členů a historie“, resp. existenci „tzv. tradičních církví (náboženských společností), které na území České republiky působí kontinuálně po řadu století a jejichž nauka a systém hodnot je ve svých principech neměnný a transparentní“. Obšírně objasňuje specifickou situaci Katolické církve danou celosvětovou reprezentací Apoštolským stolcem, jehož mezinárodněprávní subjektivitu Česká republika uznala, což „dosvědčují vzájemné diplomatické styky na nejvyšší úrovni“. Katolická církev, „oproti ostatním církvím a především náboženským společnostem“, svoje „vnitřní poměry upravuje univerzální kodifikací kanonického práva, založené na tisícileté ověřené tradici“. Podle České biskupské konference „nadále není smysluplné řešit ústavní deficity zákona č. 3/2002 Sb. jeho dílčími derogacemi“, nýbrž „neústavní užití zákona č. 3/2002 Sb. lze v praxi vyloučit jedině tak, že bude nahrazen jinou právní úpravou“.
V.
Upuštění od ústního jednání
35. Vzhledem k tomu, že jak zástupkyně navrhovatelů, tak předseda Poslanecké sněmovny a předseda Senátu Parlamentu České republiky s tím vyjádřili souhlas, Ústavní soud v dané věci upustil od ústního jednání, neboť má za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Aktivní legitimace navrhovatelů
36. Aktivní legitimaci k podání posuzovaného návrhu dovozují navrhovatelé z čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, dle kterého Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, ve spojení s § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, dle kterého návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněna podat skupina nejméně 17 senátorů.
VII.
Ústavní konformita legislativního procesu
37. Ústavní soud se zabýval otázkou, zda byl zákon č. 495/2005 Sb. přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní konformitou legislativního procesu ve vztahu k samotnému zákonu č. 3/2002 Sb. se přitom Ústavní soud zabýval již v nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02a pro stručnost na něj odkazuje.
38. Předmětný návrh zákona předložila vláda České republiky. Předloha byla Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky projednávána jako tisk 863 – vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 4/2003 Sb. a zákona č. 562/2004 Sb. Třetí čtení návrhu zákona se uskutečnilo na 45. schůzi Poslanecké sněmovny dne 21. 6. 2005. Při jeho projednávání bylo nejprve hlasováno o návrhu na zamítnutí, který nebyl přijat (hlasování pořadové číslo 85, přítomno 168 poslanců, pro hlasovalo 41 poslanců, proti 90 poslanců). O návrhu zákona jako celku bylo rozhodnuto v hlasování pořadové číslo 92, při němž z přítomných 174 poslanců pro přijetí návrhu zákona jako celku vyslovilo souhlas 108 poslanců, proti hlasovalo 5 poslanců. Tímto hlasováním vyslovila Poslanecká sněmovna s návrhem zákona souhlas.
39. Návrh zákona byl postoupen Senátu, který jej dne 4. 8. 2005 usnesením č. 211 zamítl.
40. O návrhu pak bylo Poslaneckou sněmovnou znovu hlasováno na 51. schůzi dne 22. 11. 2005, na níž Poslanecká sněmovna 101 hlasy poslanců návrh zákona schválila (hlasování pořadové číslo 55).
41. Prezident republiky návrh zákona podepsal dne 6. 12. 2005 a dne 23. 12. 2005 byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 495/2005 Sb.
42. Není tudíž podkladu pro úsudek (navrhovatelů), že napadený zákon nebyl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Výtkou „absence normotvorné kompetence“ Parlamentu České republiky se Ústavní soud zabývá i v dalším textu (část X. nálezu).
43. Po tomto zjištění přistoupil Ústavní soud k posouzení obsahu napadených ustanovení zákona z hlediska jejich souladu s ústavním pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].
VIII.
Ústavní principy náboženské svobody v ústavním pořádku v České republice
44. Ústavní soud se již v nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02vyslovil k jednotlivým ústavním principům náboženské svobody v ústavním pořádku České republiky. Z názorů tam vyjádřených vychází i nyní.
45. Ústavní soud tehdy poukázal na čl. 2 odst. 1 Listiny garantující náboženský pluralismus a náboženskou toleranci, respektive oddělení státu od konkrétních náboženských vyznání (princip laického státu). Zásada náboženského pluralismu a tolerance je poté vyjádřena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny; čl. 15 odst. 1 stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena a že každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání, a podle čl. 16 odst. 1 má každý právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Klíčové ustanovení čl. 16 odst. 2 uvádí, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.
46. Oproti svobodě svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina nestanoví žádné možné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny, usnesení ze dne 8. 10. 1998sp. zn. IV. ÚS 171/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, usn. č. 57, str. 457 a násl.).
47. Řečeným je podepřena respektovaná zásada autonomie církví a náboženských společností, jež spočívá především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat, a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat soudy.
48. Evropský soud pro lidská práva v odůvodnění rozsudku ze dne 26. 10. 2000 ve věci Hasan a Chaush v. Bulharsko, stížnost č. 30985/96, odst. 62, konstatoval, že „pokud se jedná o organizaci náboženské společnosti, čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí být interpretován ve světle čl. 11, který chrání výkon sdružovacího práva proti neoprávněným zásahům státu. Viděno v této perspektivě, právo věřících na náboženskou svobodu zahrnuje očekávání, že společenství bude umožněno působit mírumilovně, bez svévolných státních zásahů. Autonomní existence náboženských společností je nepostradatelná pro pluralismus v demokratické společnosti, a je tedy otázkou spočívající v samotném jádru ochrany, kterou čl. 9 poskytuje. To přímo zahrnuje nejen organizaci náboženské společnosti, ale i efektivní výkon náboženské svobody všemi jejími aktivními členy. Kdyby organizační život náboženské společnosti nebyl chráněn čl. 9 Úmluvy, všechny jiné aspekty individuální náboženské svobody by tím byly dotčeny.“ (k tomu též srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 12. 2001 ve věci Metropolitní církev Besarábie a další v. Moldávie, stížnost č. 45701/99, odst. 118 a 123).
49. V nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02dává Ústavní soud též najevo, že (ve vztahu k čl. 16 odst. 4 Listiny) nepochybuje o tom, co zřetelně vyslovili disentující soudci, že „zaručení minima ochrany ostatních účastníků soukromoprávních vztahů“ je „nade vši pochybnost … legitimním cílem úpravy“. Ústavní hodnotou, s níž je tedy princip autonomie církví a náboženských společností nutné poměřovat, je princip právní jistoty a ochrany práv třetích osob (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 16 odst. 4 Listiny).
50. Není důvod nepřijmout názor, že stát je povinen též „chránit práva a svobody jiných … a v rámci této ochrany je povinen garantovat, aby jakýkoli subjekt, který vstupuje do soukromoprávního vztahu, jehož předmětem je vlastnické právo či právo od tohoto práva odvozené, se subjektem jiným, věděl nebo mohl bez nesnází přinejmenším vědět, na základě čeho a jak právnická osoba vznikla, jakou má způsobilost nabývat práva a povinnosti a od kdy má tuto způsobilost, jaký je její s nikým nezaměnitelný název, kde má své sídlo a kdo je oprávněn za tuto právnickou osobu jednat“ (viz výše vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky).
51. Obsahové těžiště věci představuje právě spor o rozsah autonomie církví a náboženských společností.