99. Ohledně právnických osob podle § 15a odst. 1 písm. a) zákona musí návrh na evidenci podle ustanovení § 16 odst. 2 obsahovat a) doklad o jejím založení k tomu příslušným orgánem registrované církve a náboženské společnosti podle jejího základního dokumentu, b) předmět obecně prospěšné, podnikatelské a jiné výdělečné činnosti a její stanovy, pokud existují, c) její název, který se musí lišit od názvu právnické osoby, která již vyvíjí činnost na území České republiky nebo která již o evidenci požádala, d) její sídlo na území České republiky, e) označení jejího statutárního orgánu na území České republiky, f) osobní údaje členů jejího statutárního orgánu, a konečně g) způsob jednání statutárního orgánu evidované právnické osoby. Neobsahuje-li návrh podle odstavce 1 všechny náležitosti podle odstavce 2, ministerstvo vyzve nejpozději do 10 pracovních dnů ode dne doručení návrhu orgán registrované církve a náboženské společnosti, podle § 10 odst. 3 písm. d), aby návrh doplnil, popřípadě odstranil nedostatky, a to ve lhůtě 30 dnů, a upozorní ho, že nebude-li tato lhůta dodržena, řízení o návrhu se zastaví (§ 16 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb.). Nejde-li o právnickou osobu evidovanou podle tohoto zákona, ministerstvo návrh na evidenci zamítne (§ 16 odst. 6 zákona č. 3/2002 Sb.).
100. Ústavní soud se touto úpravou zabýval v nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02a konstatoval, že pro její derogaci dán důvod není.
101. Tímto úsudkem nemůže otřást ani poukaz na odlišnost co do ustanovení § 16 odst. 2 písm. g) a § 16 odst. 6 zákona.
102. Ustanovení § 16 odst. 2 písm. g) zákona začleňující mezi náležitosti návrhu i údaj „o způsobu jednání statutárního orgánu evidované právnické osoby“ má racionální vazbu na požadavek právní jistoty třetích osob, s nimiž právnická osoba „jedná“.
103. Návrh na evidenci právnické osoby založené registrovanou církví a náboženskou společností podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona musí obsahovat zakládací listinu podle § 16a odst. 3 (§ 16a odst. 6). Náležitosti zakládací listiny a stanov upravují ustanovení § 16 odst. 3 a 4.
104. Dle § 16a odst. 3 zákona zakládací listina účelového zařízení musí obsahovat a) název, sídlo a identifikační číslo zakladatele, b) název a sídlo účelového zařízení na území České republiky, c) dobu, na kterou se účelové zařízení zakládá, pokud není založeno na dobu neurčitou, d) označení jeho statutárního orgánu na území České republiky, e) osobní údaje členů statutárního orgánu, f) jeho stanovy, g) způsob zveřejňování výroční zprávy o činnosti a hospodaření účelového zařízení za kalendářní rok, a konečně h) způsob schvalování změn zakládací listiny.
105. Dle § 16a odst. 4 zákona stanovy účelového zařízení podle odstavce 3 písm. f) musí obsahovat a) údaje podle odstavce 3 písm. b) a d), b) způsob ustavování a odvolávání členů statutárního orgánu a délku jejich funkčního období, je-li omezena, c) způsob, jakým statutární orgán jedná a činí právní úkony jménem účelového zařízení, d) druh obecně prospěšných služeb, které má účelové zařízení poskytovat, podmínky jejich poskytování a předmět podnikatelské a jiné doplňkové činnosti, budou-li provozovány.
106. Zhodnocením vyložených podmínek – z pohledu jejich účelu, tj. ve vztahu k principům právní jistoty, resp. ochrany třetích osob – se nabízí úsudek, že za objektivně nerozumné či dokonce šikanózní je považovat nelze; na druhé straně – ve vztahu k principu autonomie církví a náboženských společností – též platí, že nepředstavují nepřiměřenou (neúnosnou) zátěž nároky, jež na tyto subjekty coby zřizovatele právnických osob kladou. Stojí za připomenutí, že není splněn předpoklad, že ve vnitřních předpisech všech církví a náboženských společností je organizační režim vzniku posuzovaných právnických osob v adekvátní podobě upraven.
107. Autonomii církví a náboženských společností neohrožuje ani ustanovení § 16 odst. 6 (obdobně § 16a odst. 9), neboť je důsledkem výše uznaných (předmětových) limitů právnických osob evidovaných podle tohoto zákona. Je logické, že návrhu na evidenci právnických osob, které jeho režimu nepodléhají, nelze vyhovět. Předjímaný zamítavý výrok nepředstavuje „věcný přezkum“, nýbrž i zde jde zásadně o hodnocení „formálních“ náležitostí návrhu.
108. Kritérium „nárokovosti“ zápisu lze tedy mít v případě právnických osob evidovaných podle zákona za splněné; ministerstvo posuzuje úplnost předložených podkladů a na případné nedostatky reaguje postupy podle § 16 odst. 5, resp. § 16a odst. 7.
109. Pozornost bylo dále třeba věnovat okamžiku právního vzniku právnické osoby a jeho spojení se zápisem do veřejnoprávní evidence.
110. Prvek evidenčního režimu je zakotven pro osoby evidované podle § 15a odst. 1 písm. a) zákona tím, že se evidence – zásadně – provede zápisem ke dni jejího založení v registrované církvi a náboženské společnosti (§ 16 odst. 3 zákona), čímž se posiluje i znak „deklaratornosti“ zápisu. Na druhé straně však zřejmě platí, že do okamžiku zápisu do evidence zde právnické osoby – z pohledu právního řádu – není a k jejímu vzniku dochází v čase „zpětně“. Přestože však k právnímu vzniku nedochází samotnou perfekcí zřizovacího aktu, lze mít za to, že toto omezení je ústavněprávně konformním způsobem vyváženo konfrontovaným principem právní jistoty a ochrany třetích osob.
111. Oproti názorům vyjádřeným v nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02zde nelze přehlédnout (jak již bylo výše připomenuto), že nadále jde o evidenci subjektů podstatně širšího předmětového vymezení, s významně širším „veřejným“ záběrem, včetně předjímaných prvků působení „podnikatelského“ (srov. § 15a odst. 4 zákona).
112. Jestliže tyto znaky platí zejména (tím spíše) ve vztahu k osobám evidovaným podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona, pak lze mít za to, že jejich „evidence“ obstojí i s patrnými rysy „registračními“, spojuje-li se okamžik právního vzniku právnické osoby zřejmě až se zápisem (srov. § 16a odst. 8). Ani zde ale nejde o „konstitutivnost“ v pravém slova smyslu, neboť právní existence není spojena s rozhodnutím (povolením) veřejnoprávního orgánu, nýbrž s faktickým úkonem (zápisem) ohledně subjektu logicky již založeného, jehož provedení je při splnění formálních zákonných podmínek nárokem navrhovatele a je svázáno se zákonem stanovenou lhůtou (§ 16a odst. 8 zákona).
113. Dřívější kontrapozice „evidence“ a „registrace“ se v nových souvislostech (novém vymezení evidovaných osob) jeví v poněkud jiném světle; přechod z jednoho režimu do druhého není příkrý (nespojitý), na obojí existuje „právní nárok“, pročež není přiléhavé (a ani účelné) je – nadto bez podrobnějšího konkrétního vymezení – klást proti sobě. Jisté, v předchozím zmíněné, uplatnění prvků registračních nemusí být napříště ani ústavněprávně neudržitelné, jestliže je vyváženo ochranou jiných ústavně relevantních hodnot.
114. Režim oddělení „založení“ od „vzniku“ právnické osoby není v právním řádu neobvyklým, a zpravidla nevylučuje, aby dotčený právní subjekt vstupoval do právních vztahů i ve vzniklém „mezidobí“ (srov. ustanovení § 64 obchodního zákoníku, jež upravuje jednání jménem společnosti před zápisem do obchodního rejstříku).
115. Právní řád registrované církvi nebo náboženské společnosti nebrání realizovat úkoly instituce, kterou založily a jež se později má stát evidovanou právnickou osobou, a to prostřednictvím právního jednání svým vlastním jménem (srov. § 530 občanského zákoníku, organizační jednotky obchodních společností, odštěpné závody apod.). Jak bylo zjištěno ve věci sp. zn. I. ÚS. 146/03, „v rámci Římskokatolické církve se … nové charity vytvářejí tak, že vždy delší dobu působí nejprve bez vlastní právní subjektivity a jejich činnost zaštiťuje některá jiná charita. Poté, kdy se nově vznikající charita dostatečně vyvine a přesvědčí o své aktivitě, je jí příslušným církevním hodnostářem v souladu s vnitřními předpisy církve udělena právní subjektivita“.
116. V nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02poukazoval Ústavní soud na „volnější“ režim zakládání právnických osob s odvozenou právní subjektivitou (organizačních jednotek sdružení), respektive odborových organizací a organizací zaměstnavatelů, jejž stanoví zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů.
117. Podstatný rozdíl však představuje odlišné vymezení předmětu činnosti sdružení na straně jedné a evidovaných právnických osob na straně druhé.
118. Zatímco sdružením zákon výdělečnou činnost zakazuje [§ 1 odst. 3 písm. b), § 12 odst. 3 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb.], evidované právnické osoby ji provozovat mohou, byť coby činnost „doplňkovou“. Je zřejmé, že právě uvedená odlišnost se promítá v racionálně doložitelném zájmu na zajištění vyššího stupně právní jistoty a ochrany práv třetích osob.
119. Ostatně ani vznik „organizačních jednotek“ není zcela mimo registrační proces [srov. § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb.].
120. Sluší se též poznamenat, že tato „liberální“ koncepce, právě z hlediska nedostatku účinné ochrany práv jiných účastníků právních vztahů, je v teorii kritizována (Chalupa, L. Právní subjektivita organizačních složek občanských sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., Právní rádce, roč. 1998, č. 1, str. 9).
121. Ustanovení § 9a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje zmírňující výjimku, dle které odborová organizace a organizace zaměstnavatelů se stává právnickou osobou dnem následujícím poté, kdy příslušnému ministerstvu (§ 7 odst. 1) byl doručen návrh na její evidenci.
122. Vznik odborové organizace nebo organizace zaměstnavatelů není založen na principu registrace vzhledem k mezinárodním závazkům České republiky, konkrétně založených v čl. 8 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 5 Evropské sociální charty, a zejména v čl. 7 Úmluvy o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat.
123. I v případě odborových organizací a organizací zaměstnavatelů je evidenční princip uplatněn v modifikované podobě; také zde je fakticky právní vznik podmíněn zápisem do veřejnoprávního rejstříku a den právního vzniku se neshoduje s okamžikem perfekce zřizovacího aktu.
124. Podstatné je, že požadavek „podstatně volnějšího režimu“ vzniku „církevních“ právnických osob (vyslovený v nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02) není přímo přenositelný do právní úpravy právnických osob „evidovaných“, neboť ty nevycházejí ze shodného právního základu (jmenovitě jejich předmětového vymezení). Existující (výše zmíněné) odlišnosti, vedle ne zcela určitého kritéria „podstatně volnějšího“, uplatnění tohoto „režimního“ požadavku zřetelně relativizuje.
125. Shrnutím řečeného se tedy dospívá k závěru, že není spolehlivého důvodu, aby návrhem dotčená ustanovení § 15a, § 16 a § 16a zákona mohla být hodnocena jako kolizní s čl. 16 odst. 2 Listiny, neboť (určitá) omezení autonomie církví a náboženských společností jsou vyvažována jiným ústavně relevantním zájmem, jejž představuje – jak bylo uvažováno – ochrana práv třetích osob, resp. princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 16 odst. 4 Listiny). Nelze efektivně doložit, že zákonem zakotvený proces a podmínky vzniku právnických osob založených z vnitřních poměrů registrovaných církví a náboženských společností není podložen legitimním cílem a že vybočuje z požadavků proporcionality. Není od věci připomenout též názor vyjádřený v odlišném stanovisku k nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02, že stát v kontextu posuzované právní úpravy („při stanovení podmínek pro udělení statusu právnické osoby církvím a náboženským společnostem“) disponuje „značnou mírou volného uvážení“.
126. Nepřípadný je argument navrhovatelů, že zákon „poškozuje práva menšiny“ (jímž mají být věřící), a tím je v rozporu s čl. 6 větou druhou Ústavy. Ustanovení čl. 6 Ústavy totiž zcela zjevně (srov. větu první) směřuje do obecně politické (společenské) roviny a Listina chrání menšiny „národnostní nebo etnické“. „Věřící“, ať je jich podle „sčítání lidu, domů a bytů“, jak uvádějí navrhovatelé, více nebo méně, jsou ve svém ústavním postavení chráněni speciálně – rozhodným (a uvažovaným) – článkem 16 (a čl. 15 odst. 1) Listiny.
127. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zrušení těchto ustanovení podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
128. Ve shodě s tímto závěrem neobstojí ani návrh na zrušení ustanovení § 26 odst. 2 zákona; jestliže zákon podmiňuje právní vznik evidované právnické osoby zápisem do evidence, odpovídá vnitřní logice věci, aby tento zánik byl spojen s výmazem z evidence. Formálně je takový závěr v souladu s důvody, pro něž Ústavní soud zde nevyhověl návrhu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 6/02.
129. Napadené ustanovení je obdobou dřívějšího znění § 26 odst. 2 zákona (před novelou provedenou zákonem č. 495/2005 Sb.), dle kterého „Církevní právnická osoba zaniká výmazem z evidence v Rejstříku církevních právnických osob.“. Nové znění „Evidence právnické osoby podle § 15a odst. 1 zaniká výmazem z Rejstříku evidovaných právnických osob.“ jen podtrhuje obecné pojetí, že „výmaz“ nemá důsledky na tu „existenci“ dotčeného subjektu, jež byla založena jeho zřízením ve vnitřních poměrech církve či náboženské společnosti.
130. Kontroverzi vyvolávající ustanovení § 26 odst. 7 zákona je pak přiléhavé vyložit tak, že za zde uvedených předpokladů je „datum“ zániku (evidované právnické osoby) „totožné s datem jejího výmazu z Rejstříku evidovaných právnických osob.“.
131. Dodává se, že právní vztahy vycházející ze zákona jsou vzhledem k jeho ustanovení § 27 odst. 1 pod ochranou režimů vycházejících z „obecných předpisů o správním řízení“ a potažmo institutu správního soudnictví, a to včetně (zejména) těch postupů, z pohledu navrhovatelů kritických, jež mohou mít podklad v namítaných ustanoveních § 16 odst. 5 a 6, § 16a odst. 7 a 9 a § 26 zákona (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003sp. zn. I. ÚS 146/03).
Ostatní „eventuální“ návrhy
132. Pro porozumění smyslu ostatních „eventuálních“ návrhů je významné vyjádření navrhovatelů ze dne 18. 8. 2006, v němž uvádějí, že „netvrdí, že každé ustanovení zvlášť naplňuje všechny jejich výhrady a důvody protiústavnosti, avšak cíle novelizace a její konečný dopad je natolik neakceptovatelný, že je nutno celý takovýto předpis zrušit a nepřipustit další snížení dosaženého standardu náboženských práv“ (spis č. l. 79).
133. S argumentem celkového snížení lidskoprávních standardů se Ústavní soud již (s negativním výsledkem) vypořádal v kontextu návrhu na zrušení zákona č. 495/2005 Sb. (část X. nálezu).
134. Ústavněprávní roviny proto nelze dosáhnout poukazem (postrádajícím bližší argumentaci nad rámec výše uvedené úvahy) na slova 1/ „založených registrovanou církví a náboženskou společností a evidovaných podle tohoto zákona (dále jen „evidovaná právnická osoba“)“ v ustanovení § 1 písm. b) zákona, 2/ „ , popřípadě jména“, „adresa místa trvalého pobytu v České republice;“ a „dále“ v ustanovení § 3 písm. c) zákona a 3/ „evidované“ v ustanovení § 3 písm. d) zákona.
135. Stejný závěr lze vyslovit i ve vztahu k odkazům (směřujícím do hlavy II zákona) na slova 1/ „nebo jinou právnickou osobou“ v ustanovení § 4 odst. 4 zákona, 2/ „osob“ v § 5 úvodní části ustanovení a sub písm. a) a 3/ „podle § 15a odst. 1 písm. a)“ v § 8 odst. 3 zákona.
136. Výhrady, jež vznesli navrhovatelé proti ustanovení § 10 odst. 3 písm. g) zákona (ohledně požadavku uvést „seznam v církvi a náboženské společnosti používaných označení duchovních“) nemají na rozhodný kontext čl. 16 odst. 2 Listiny vazbu žádnou, jestliže je spojují – toliko – s předpokládanými důsledky pro zařazení jednotlivých duchovních do platových tříd dle nařízení vlády č. 566/2006 Sb., o úhradě osobních požitků duchovních církví a náboženských společností (dříve nařízení vlády č. 578/1990 Sb., o úpravě osobních požitků poskytovaných duchovním církví a náboženských společností).
137. Jelikož režim doplnění údajů navrhovatelem předpokládaný v ustanovení § 13 odst. 1 a 2 zákona poskytuje kvalifikovaný prostor pro nápravu kritických nedostatků, do ústavně zaručených základních práv a svobod nezasahuje ani ustanovení § 13 odst. 3, respektive § 14 odst. 7 zákona. Ostatní návrhy proti ustanovením hlavy III [návrh na zrušení 1/ slova „nejméně“ v § 10 odst. 2 písm. c), 2/ slov „předkládaný podle odstavce 2 písm. d)“ v úvodní části ustanovení § 10 odst. 3, 3/ slov „na území České republiky“ v § 10 odst. 3 písm. c), 4/ § 10 odst. 3 písm. d) a 5/ § 10 odst. 3 písm. f), 6/ § 10 odst. 3 písm. h), 7/ slov „a údaje podle § 27 odst. 5“ v ustanovení § 10 odst. 3 písm. j), 8/ slova „orgánu“ v § 10 odst. 4, 9/ slov „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v ustanovení § 11 odst. 2, 10/ slova „nejméně“ v ustanovení § 11 odst. 4 písm. a), 11/ slov „na území České republiky“ v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b), 12/ slov „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v ustanoveních § 13 odst. 2 písm. b) a § 14 odst. 6 písm. b), 13/ slova „registraci“ v § 15 odst. 2, 14/ slov „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v § 15 odst. 3 a 15/ slov „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v ustanoveních § 15 odst. 4 věty první a § 15 odst. 5 věty druhé] jsou vedeny v intencích všeobecné kritiky legislativní úpravy, nejsou podloženy adekvátními, resp. konkrétními důvody, a důvody pro jejich zrušení Ústavní soud neshledává rovněž.
138. Ustanoveními hlavy IV se Ústavní soud zabýval výše.
139. Navrhovatelé nezveřejnili okolnosti, pro které by měla být zrušena ustanovení hlavy V týkající se Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností, Rejstříku svazů církví a náboženských společností a Rejstříku evidovaných právnických osob. Konkrétně jde o 1/ slovo „EVIDOVANÝCH“ v nadpisu hlavy V, 2/ slovo „evidovaných“ v nadpisu § 17, 3/ slova „evidovaných“ a „právnické osoby registrované nebo evidované podle tohoto zákona a tímto“ v § 17 odst. 1, 4/ „evidovaným“ v § 17 odst. 6, 5/ ustanovení § 17 odst. 7 a 8 včetně poznámky pod čarou č. 15a, 6/ ustanovení § 18 odst. 1 písm. d) a i), 7/ slova „registraci změn“ v § 18 odst. 2, 8/ § 19 odst. 1 e) a i), 9/ slova „registraci změn“ v ustanoveních § 19 odst. 2 a 10/ § 20 zákona.
140. Co do hlavy VI Ústavní soud se výše zabýval ustanovením § 26 odst. 2 zákona. V případě dalších ustanovení hlavy VI a VII se opět nedostává konkrétní oponentury ze strany navrhovatelů. Zde jde o 1/ slovo „EVIDOVANÉ“ v nadpisu hlavy VI, 2/ slova „nebyl“ a „ustaven orgán“ a vložená slova „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v § 22 odst. 1 písm. d), 3/ slova „návrhu na konkurs nebo při návrhu na“ a nahrazené slovo „evidované“, respektive doplněná poznámka pod čarou č. 16: „Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb., zákona č. 42/1994 Sb., zákona č. 74/1994 Sb., zákona č. 117/1994 Sb., zákona č. 156/1994 Sb., zákona č. 224/1994 Sb., zákona č. 84/1995 Sb., zákona č. 94/1996 Sb., zákona č. 151/1997 Sb., zákona č. 12/1998 Sb., zákona č. 27/2000 Sb., zákona č. 30/2000 Sb., zákona č. 105/2000 Sb., zákona č. 214/2000 Sb., zákona č. 368/2000 Sb., zákona č. 370/2000 Sb., zákona č. 120/2001 Sb., zákona č. 125/2002 Sb., zákona č. 403/2002 Sb., zákona č. 101/2003 Sb., zákona č. 210/2003 Sb., zákona č. 257/2004 Sb. a zákona č. 499/2004 Sb.“ v § 23, 4/ ostatní ustanovení § 26, 5/ slovo „evidovaných“ v § 27 odst. 10, 6/ slova „evidovaných“ a „a návrhů na evidenci právnické osoby a evidenci změn.“ v § 29 zákona.
141. Shodná hlediska (viz též bod 59) se prosadí i ve vztahu k dalším ustanovením zákona č. 495/2005 Sb., a to 1/ přechodným ustanovením (část první, čl. II), 2/ zmocnění k vyhlášení úplného znění zákona (část první, čl. III), 3/ změně zákona o dobrovolnické službě, 4/ změně zákona o zaměstnanosti, 5/ změně zákona o účetnictví a 6/ návrhům směřujícím do části první, čl. I, proti zrušení slova „církevních“ v § 1 písm. b), § 8 odst. 3, § 16 odst. 3, § 24 odst. 2 a § 24 odst. 3, zrušení slov „církve a náboženské společnosti“ v § 10 odst. 2 písm. d), a zrušení slov „orgánu registrované církve a náboženské společnosti nebo řeholní a jiné církevní instituce jako církevní“ a „k tomu určený v základním dokumentu předkládaném“ a vložení slov „podle § 15a odst. 1 písm. a)“ za slovo „osoby“ a doplnění textu „písm. d)“ za číslo „3“ v § 16 odst. 1.
142. Lze tedy uzavřít, že zde prezentované (dílčí) návrhy buď nemohou než sledovat osud těch, jež byly posouzeny výše jako nedůvodné, nebo nemají žádnou vazbu na navrhovateli přednesenou ústavněprávní argumentaci (resp. z jejího obecného vymezení se takový vztah nepodává) anebo jsou z pohledu rozhodného čl. 16 odst. 2 Listiny obsahově neutrální.
143. Ústavní soud proto podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl návrh i v těchto částech.
144. K tomu lze – k obecné argumentační rovině návrhu – dodat, že v něm navrhovatelé v nikoli nevýznamné části opětovně uplatnili výhrady vyjádřené již v návrhu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 6/02. Ani v případech, kdy nově napadená ustanovení mohou být pojímána jako identická s těmi, ve vztahu k nimž byl předchozí návrh zamítnut, nepokládal Ústavní soud za případné (a efektivní) otevřít otázku překážky rozsouzené věci, neboť lze vycházet z toho, že rozhodnou „jinou věc“ zakládá již nové vymezení evidovaných právnických osob ve smyslu § 15a, § 16 a § 16a zákona.
145. Ve vztahu k ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu se připomíná, že Ústavní soud vychází ze závěru, že se neodchyluje od právních názorů, jež vyjádřil ve zmiňovaném nálezu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 6/02.
1. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka
Při hlasování jsem se nepřipojil ke skupině „ghibelínů“, maje za to, že návrhu bylo třeba vyhovět. Důvody, které mne k tomu vedly, lze předestřít následovně:
I.
Nihil novi sub sole
Již od dob studentských se s jistou periodicitou vracím k rozjímání o nadčasové rozpravě Josefa Pekaře „O smyslu českých dějin“ (1928), jakož i k Pekařově rektorské přednášce „O periodizaci českých dějin“ (1931). Není divu, že jsem uvítal počin nakladatelství ROZMLUVY, jež v r. 1990 vydalo soubor Pekařových studií, který – jak se lze dočíst v edici s ISBN 0 946352 70 4 – zákonitě s ohledem na dobové souvislosti vyšel „poprvé v edici Akord, Rotterdam 1977, jako reedice pražského vydání z roku 1970, které šlo do stoupy“ … Tentokrát jsem se zastavil nad článkem „K výročí tolerančního patentu“, který poprvé vyšel v Národních listech 11. října 1931 (srov. J. Pekař, O smyslu českých dějin, Praha 1990, str. 357–364).
Pro účel tohoto odlišného stanoviska nebudu rekapitulovat obsah korespondence mezi Josefem II. a Marií Terezií o náboženské svobodě, ani všechny okolnosti související s vydáním a publikací Tolerančního patentu. Všimněme si však, že „s široce odůvodněným memoriálem proti osvícenému panovníku vystoupila právě dvorská kancelář (tj. vlastně české státní ministerstvo ve Vídni, spojené již v jedno s kanceláří pro země alpské)“. Kladu si otázku, zda by – pokud by se již tehdy fakturovalo stočné – nenamítala rovněž, že je třeba znát jméno dlužníka z okruhu církevního, pokud by kdosi k tomu tradičně určený pozapomněl dát příkaz k úhradě …
II.
Quod licet Iovi, non licet bovi
Ač by se tu mohlo zdát, že naznačím, jak Iupiter jsou odbory a bovis církev, mám na mysli jinou historii.
Představa, že návrhem napadená úprava zjednoduší orientaci o „evidovaných právnických osobách“, vychází z premisy, že drobná chybička v označení účastníka právního vztahu či soudního řízení je téměř fatální. Není divu, že jsem nalezl jistou analogii v „ďábelské myšlence zastavovat řízení“ (srov. S. Balík, „Obec“ či „obecní úřad“, aneb „Quod licet Iovi non licet bovi“, Bulletin advokacie č. 8/1994, str. 28–33) v restitučních sporech, kde žalován byl „obecní úřad“. Není divu, že se tehdy zvedla vlna nevole (srov. i J. Nykodým, Nad jedním rozhodnutím, Bulletin advokacie č. 4/1994, str. 25–26), kterou jsem podpořil úvahou, že „ten, kdo způsobem, jenž vyústil v usnesení obdobné onomu v Bulletinu advokacie č. 4/1994 uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, vymýšlel pro soudce návod, jak snadno „vyčistit“ stůl od složitých věcí, si zajisté ideu přirozeného práva a spravedlnosti příliš nepřipouštěl“.
Bylo by nutné přistoupit k formalismu a z hlediska ústavnosti diskutabilnímu řešení danému napadenou právní úpravou, pokud bychom si osvojili čtvrt století starý judikát (R 22/1982), dle něhož „jestliže však z obsahu podání je jasné, že jde jen o nesprávné označení skutečného účastníka, který subjektivitu má (žalována je např. stavební správa podniku, ač správně měl jako žalovaný být označen podnik), nepostupuje soud podle § 104 odst. 1; tu postačí když účastníci – za případné pomoci soudu – toto formální pochybení opraví“? Mohu jen zopakovat, že by toto byla „právně nejčistší varianta likvidace následků právnického ľart pour ľartismu“ …
III.
Ecclesia vivit lege romana
Platívalo, že poměry v církvi upravovalo římské právo.
„Teprve za císařů křesťanských bylo lze založiti nadace k účelům dobročinným tak, že byly zřízeny samostatné ústavy (pia corpora), sloužící přímo a samostatně určitému účelu, jako nemocnice (nosocomia), sirotčince (orphanotrophia), chudobince (ptochotrophia), ústavy na pohoštěnou pocestných (xenodochia), pro výchovu dětí (brephotrophia) apod. Jmění nadační tu nenáleží ani státu nebo obci nebo jiné korporaci, ani jednotlivé fyzické osobě, zejména ne snad jednotlivým osobám, jichž prospěchu nadace má sloužiti (destinatářům), jako nemocným, sirotkům, chudým, kmetům, pocestným, dětem, nýbrž činí zvláštní jmění, příslušející samostatně a výhradně k tomu neb onomu účelu zbožnému. Samostatné nadace toho druhu, tzv. piae causae jsou tedy samy pro sebe právnickými osobami, jsou samy subjektem práv a právních závazků, příslušejících k účelu nadačnímu. Za takové subjekty vlastního jmění uznávají se též křesťanské kostely (ecclesiae), kláštery (monasteria) a jiná místa pro konání pobožnosti. Jelikož pak nejen kostely a podobné ústavy pro křesťanskou bohoslužbu, nýbrž i dobročinné nadace pokládají se v novějším právu římském rovněž za ústavy církevní, jest ke zřízení jejich třeba povolení církevního. Nadace zřízená tímto povolením je bez dalšího právnickou osobou. Zvláštního státního propůjčení právní osobnosti se nevyhledává.
Co do způsobilosti k právům a k činům rovnají se nadace celkem korporacím ... Právního obchodu mohou se účastniti skrze své zástupce. Nadace bývají zastupovány a jmění jejich spravováno zvláštními, biskupskému dozoru podrobenými přednosty (administratores, curatores), pro jichž dosazení jsou rozhodná předem ustanovení zakladatelova“ (srov. L. Heyrovský, Dějiny a systém soukromého práva římského, Bratislava 1927, str. 87–88).
IV.
Ora et labora
Předmět obecně prospěšné, podnikatelské a jiné výdělečné činnosti …
Lze oddělit benediktýnské orare od laborare?
„Od nejstarších dob starala se církev o osoby ochrany potřebující, zejména o chudé … Též v jiných směrech humanitní péče byla církev činna, o čemž svědčila různá hospitalia, collegia, montes pietatis a jiná zařízení. Ve středověku se pokládala veřejná dobročinnost za věc ryze církevní. Mezi účely církevními a dobročinnými nebylo rozeznáváno. Ústavy dobročinné měly povahu ústavů církevních.
Tridentium ukládá biskupům péči o ústavy humanitní. Ve smyslu tohoto ustanovení byly založeny četné ústavy, z nichž mnohé trvají dodnes.“ (srov. A. Hobza, J. Tureček, Úvod do církevního práva, Praha 1936, str. 236).
V.
Sub specie aeternitatis
Arménský katholikos Narses Velkomyslný napsal:
„Kláštery jsou sloupy země, pevnosti proti nepříteli, zářící hvězdy.“.
Arménské kláštery, Matenadaran, arménské písemnictví … Bylo oznamováno v zemi právě přítomným Mongolům, Peršanům, Rusům či Turkům, kdo je tu či onde varpadetem?
Měl Michelangello pochybnost o tom, pro koho zdobí Sixtinskou kapli, resp. s kým by snad měl uzavírat – řečeno dosud nepozapomenutou terminologií – hospodářskou smlouvu o přípravě dodávek?
Kláštery na „hoře Athónské“ a jejich zřízení …
Postavení církví v období totality …
Nenalezl jsem dost věcných argumentů pro odchylku od nosných důvodů nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 6/02.
VI.
Finis coronat opus?
Závěrem „vypůjčím“ si přiléhavá slova Pekařova:
„Vím, že výklad, jejž uzavírám, má nejednu mezeru nebo nejasnost. Nesouvisí to jen … se stručností, ale i s faktem, že tu jde o stanovisko, jež svou oprávněnost nebo míru její musí osvědčiti plněji v boji názorů.“.
Nyní k nálezusp. zn. Pl. ÚS 2/06.
Měly být více zohledněny jednotlivé kapitoly z dějin poměru státu a církve nebo vážně šlo „jen“ o tu hypotetickou neproplacenou fakturu?
Soudíte, že připomenutí širšího kontextu a úvahy o tradičních duchovních hodnotách jsou nepřípadné?
Pro „guelfa“ jsou tyto otázky toliko otázkami řečnickými …
2. Odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů
Proti výroku a části odůvodnění nálezu podávám podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. odlišné stanovisko:
V souhrnu lze říci, že za problematické okruhy, které jsou v odůvodnění nálezu pojednány, považuji především
1. otázku rozsahu činnosti církví a náboženských společností spadajících pod čl. 16 Listiny a
2. otázku režimu evidence/registrace církevních právnických osob
Odůvodnění nálezu považuji za formálně konstruované a v určitých okruzích postrádající nezbytné nosné (byť interpretativní) závěry. Jsem přesvědčena, že některými závěry vyslovenými většinovým stanoviskem pléna dochází ke změně právních závěrů dřívějších nálezůsp. zn. Pl. ÚS 6/02(asp. zn. I. ÚS 146/03).
1. Rozsah činností církevních právnických osob spadajících pod čl. 16 Listiny
i. První z námitek, které považuji za klíčové, je navrhovateli předestřená otázka rozsahu činností církevních právnických osob, které jsou chráněny čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny.
ii. Součástí aktivit, které církve tradičně veřejně vyvíjejí jako součást náboženského života, což je typické zvláště pro křesťanské denominace, je i široké veřejné působení sociální, kulturní, vzdělávací, obecně prospěšné apod., aniž by se jednalo o výčet úplný.
iii. Návrat života církví a náboženských společností z ideologicky motivované izolace a ilegality přinesl opět až polistopadový návrat demokracie a postupné zavádění praxe právního státu. Za jediný účel působení církví a náboženských společností již nelze považovat „uspokojování náboženských potřeb věřících“, příp. „organizaci, vyznávání a šíření náboženské víry“ (§ 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb., ve znění účinném do 13. 1. 2003). Hovořím-li nadále o „církvích“, mám tím na mysli i „náboženské společnosti“.
iv. Zásadní společenské změny tak přinesly celkovou liberalizaci působení jak v podnikatelském sektoru, tak sejmutí restrikcí v oblasti sdružování občanů a působení tzv. nestátního sektoru. V demokratickém právním státě nejsou namístě samoúčelné restrikce činnosti tradičních společenství, neuplatňuje se etatistický model monopolního působení státu ve všech oblastech života důležitých pro celou společnost.
v. V současné společnosti nelze efektivně veřejně působit bez právní subjektivity, vstupovat za tím účelem do hospodářských a právních vztahů, v zásadě ani účinně hájit svá práva. Vzdělávací činnost nelze provozovat jinak, než prostřednictvím škol, charitativní činnost prostřednictvím charit a diakonií, zdravotnickou péči prostřednictvím nemocnic a zdravotnických zařízení, sociální péči prostřednictvím sociálních ústavů, hospiců apod. Taková aktivita pojímaná jako služba je integrální součástí života církví, což již potvrdil Ústavní soud ve svých nálezechsp. zn. Pl. ÚS 6/02,sp. zn. I. ÚS 146/03. K takovému působení je rozpoznání právem nezbytné. Z mezinárodně komparativního hlediska je příznačné, že v některých (ideologicky a nábožensky neutrálních) státech je uvedená celospolečenská prospěšnost církví dokonce „oceňována“ statusem veřejnoprávní korporace a ústavním zakotvením (srov. Německo, Rakousko), z komparativního hlediska jsou běžnou pozitivní sankcí fungování církví (i v České republice) např. daňová zvýhodnění. Staletí evropských zkušeností s působením církví nedávají v současné realitě důvod pro apriorní nedůvěru a podezíravost ze strany státní moci obecně se projevující v regulaci života církví a restrikcích v jejich svobodném veřejném působení. Takže tehdejší plénum Ústavního soudu bylo v tomto směru názorově jednotné.
vi. Přípustná omezení církevního života jako života věřících (nebytnost pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých, viz čl. 16 odst. 4 Listiny) jsou konkretizovatelná pouze např. s ohledem na právní, sociální, hospodářskou a společenskou realitu.
vii. K ústavněprávnímu rozměru rozsahu činností církevních právnických osob se vyjádřil již nálezsp. zn. Pl. ÚS 6/02. Ústavní soud tehdy dospěl k závěru, že nelze zákonem omezovat aktivity církevních právnických osob pouze na „organizaci, šíření a vyznávání víry“. Dále nález např. odkazem na znění návrhu textu Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů hovoří např. o působení v oblasti „školství, zdravotnictví, sociální a charitativní péče“. S uvedenou myšlenkou se zjevně rovněž ztotožnili i soudci s odlišným stanoviskem k odůvodnění tehdejšího nálezu, kteří z hlediska mezinárodní komparace dospěli k závěru, že vyloučení činnosti „charitativní, kulturní, sociální péče apod.“ z širšího působení církevních právnických osob je v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny.
viii. V nálezusp. zn. I. ÚS 146/03vyslovil Ústavní soud rovněž přesvědčení, že „aktivity církví a náboženských společností – a tedy i jimi zřizovaných církevních právnických osob – se nemohou redukovat toliko na oblasti náboženské víry; mezi ně patří i aktivity orientované navenek, typicky např. činnosti humanitární, charitativní, vzdělávací apod.“.
ix. Co do rozsahu zákonem aprobovaných činností církevních právnických osob, ustanovení § 15a odst. 1 rozeznává dva základní typy církevních právnických osob. Podle písmene a) jsou to orgány registrované církve a náboženské společnosti, řeholní a jiné instituce založené za účelem vyznávání náboženské víry; podle písmene b) jsou to účelová zařízení pro poskytování charitativních služeb. Tento výčet považuji nadále za nepřiměřeně úzký, resp. rozporný se závěry nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02asp. zn. I. ÚS 146/03.
x. Náplň činnosti jednotlivých církví (a jejich církevních právnických osob) akceptovalo v tzv. základních dokumentech církví podle § 10 odst. 2 písm. d) a odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. Ministerstvo kultury při registračním procesu. Tyto tzv. základní dokumenty jsou součástí rejstříku Registrovaných církví a náboženských společností. Dle těchto dokumentů je vzdělávání (církevní školství) aktivitou podstatné části relevantních církví (srov. Církev římskokatolická, Českobratrská církev evangelická, Československá církev husitská i např. náboženské společnosti Federace židovských obcí v České republice).
xi. Označení „církevní školství“ nevystihuje podstatu dnešního stavu, neboť se nejedná o školy provozované církvemi – jako součásti církve – nýbrž je tak pouze formálním (názvovým) označením pro činnost „civilních, světských“ právnických osob. Není zde argumentu, který by ospravedlňoval užití čl. 16 odst. 4 Listiny a v důsledku toho vytěsnění církevních škol ze struktur církví v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny („své instituce“), resp. argumentu, který by odůvodňoval provozování církevní školy pouze necírkevní právnickou osobou. Zvláště pokud zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve svém § 8 odst. 6 tuto možnost připouští, neboť právnickými osobami podle zvláštních právních předpisů jsou bezpochyby i církevní právnické osoby evidované podle zákona č. 3/2002 Sb.
xii. Podle napadeného znění zákona č. 3/2002 Sb. i setrvalé praxe Ministerstva kultury tak nelze zaevidovat církevní právnickou osobu za účelem provozování školy nebo školského zařízení, o čemž svědčí desítky zamítaných žádostí. Tento aspekt je shodný se situací posuzovanou – a již jednou kritizovanou – nálezemsp. zn. Pl. ÚS 6/02. Dochází tak především k (bezdůvodnému) oddělování materiálních prostředků a lidských zdrojů ze sféry jednotlivých církví.