xiii. Předmětem posouzení Ústavního soudu dle mého názoru mělo být, zda v zákoně č. 3/2002 Sb. obsažené vymezení účelu činnosti církevních právnických osob dostatečně a v plné šíři naplňuje požadavky kladené na zákon článkem 16 Listiny a nálezy Ústavního soudu. Toto hledisko naznačuje i většina pléna Ústavního soudu, když se v bodech 67 a 78 odůvodnění nálezu ptá po rozsahu činností chráněných čl. 16 odst. 2 Listiny.
xiv. Přestože si většina pléna Ústavního soudu takto formulovanou otázku skutečně položila, nenacházím na ni v odůvodnění nálezu odpověď.
xv. V bodě 70 si odůvodnění nálezu záporně odpovídá na otázku, zda mohou církve zřizovat právní subjekty s právní subjektivitou bez jakékoliv evidence, což ovšem navrhovatelé nepožadují, neboť neodmítají evidenci, nýbrž registraci. V bodě 80 obsažený závěr vztažený k úvaze, zda mají církve „absolutní autonomii“ při zakládání právnických osob, je rovněž odpovědí na požadavek, který nikdo nepředkládá, resp. závěr o tom, že autonomie církví není bezbřehá, neodpovídá na otázku v bodech 67 a 78 nálezu.
xvi. Pokud většinové stanovisko při zamítavém výroku zamýšlelo provést ústavně konformní interpretaci zákona č. 3/2002 Sb. a především ustanovení § 15a, pak takový interpretativní závěr v odůvodnění nenalézám. V bodě 82 odůvodnění je v podstatě provedeno shrnutí adjektiv vztahujících se k činnosti církevních právnických osob, vyskytujících se v různých ustanoveních zákona č. 3/2002 Sb., což by snahu dopátrat se odpovědi na otázku vymezenou v bodech 67 a 78 signalizovalo. Dle mého názoru však nelze pominout úvahu, zda vůbec takovýto výkladový postup – výčet, který je nutno kumulovat ze tří různých ustanovení – s ohledem na dosavadní vývoj zákonné úpravy a zkušenosti s ní, odpovídá ústavním nárokům na přehlednost a jasnost zákona jako obecného předvídatelného pravidla chování.
xvii. Patrně nosný závěr většinového stanoviska obsažený v bodu 84 odůvodnění k této problematice uzavírá, že současná právní úprava nebrání tradičnímu spojení vyznávání náboženské víry s působením „kulturním, charitativním a sociálním“, což je výčet podstatně se kryjící se slovy zákona. S tímto názorem se lze zcela ztotožnit, ovšem ani tento závěr se nevztahuje k dříve samotným plénem vymezené otázce rozsahu činností chráněných čl. 16 odst. 2 Listiny, resp. dostatečnosti rozsahu těchto činností v nynější zákonné úpravě. Navrhovatelé totiž netvrdili, že je církevním právnickým osobám nějak bráněno v činnostech v zákoně uvedených, nýbrž namítali, že zákon jim znemožňuje spojení víry s činnostmi v zákoně neuvedenými, ačkoliv tyto rovněž požívají ochrany čl. 16 Listiny.
xviii. To se týká, jak jsem již uvedla, především evidence církevních právnických osob za účelem provozování církevních škol a školských zařízení. K podstatě věci v otázce rozsahu činností církevních právnických osob se tak většinové stanovisko nevyjádřilo, což lze interpretovat tak, že s ohledem na znění zákona není vyloučena přímá aplikace čl. 16 odst. 2 Listiny pro situace, kdy se registrované církve pokusí o evidenci církevní právnické osoby založené za účelem provozování škol a školských zařízení. Případné zamítavé rozhodnutí Ministerstva kultury pak otevírá prostor ve smyslu § 27 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. pro přezkoumání takového rozhodnutí ve správním soudnictví. V tomto směru lze plně odkázat i na bod 131 většinového odůvodnění nálezu.
xix. Zpochybněná novela zákona č. 3/2002 Sb. přinesla opět určitou kategorizaci a omezení účelů, pro které mohou být evidovány církevní právnické osoby. Uvedený výčet je sice širší než v původním znění zákona č. 3/2002 Sb., ve znění, ve kterém byl již dříve předmětem přezkumu Ústavním soudem, avšak opět obsahuje pouze některé z činností, které církve tradičně vyvíjejí, a ostatní aktivity bez zřejmého důvodu vytěsňuje do jiných právních forem mimo církve. A to v situaci, kdy po rozhodnutí Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 6/02byl již jednou navozen vyvážený stav ústavně konformním výkladem. Nedomnívám se, že požadavku náboženské svobody a autonomie církví v České republice vyhovuje koncept církví jako konglomerátu mnoha, byť personálně a majetkově provázaných, samostatných (civilních) právnických osob. V tom nejsou splněny nároky čl. 16 Listiny ve spojení s nálezemsp. zn. Pl. ÚS 6/02. Zákonný odkaz na jiné právní formy subjektů zakládaných církvemi (§ 15a odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb.) by se měl týkat především typicky aktivit podnikatelských, přičemž je známo, že církve např. právních forem obchodních společností pro podnikatelské aktivity běžně využívají, což lze ověřit v obchodním rejstříku.
2. Otázka procesu evidence církevních právnických osob
xx. Podle bodu 90 a násl. odůvodnění nálezu provedlo většinové stanovisko Ústavního soudu nové posouzení režimu evidence „evidovaných právnických osob“. Jako důvod tohoto postupu odůvodnění nálezu uvádí, že zákon č. 3/2002 Sb. v původním znění, Ústavním soudem z části zrušeném, pojednával o „církevních právnických osobách“, tehdy se zákonem úzce vymezenou činností, přičemž nyní jde o posouzení situace „evidovaných právnických osob“ se šíře vymezenou činností.
xxi. V tomto spatřuji zásadní nedostatek většinového názoru, neboť k posouzení okolností založení a vzniku církevních právnických osob došlo již v nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02, a to v dostatečně obecné rovině a za společenské a právní situace, která se dosud nezměnila. Své závěry o „podstatně volnějším“ a „evidenčním“ režimu tehdy Ústavní soud učinil poté, co činnost církví a církevních právnických osob sám vymezil široce (oproti původnímu znění § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb.) – viz výše. To vše ve světle čl. 16 odst. 2 Listiny.
xxii. Proto pokud nyní většina pléna činí závěry „nové“ a připouští v nich ústavnost „patrných rysů registračních“ (bod 112), tak se od původně vysloveného závěru Ústavního soudu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 6/02odchyluje a mění jej. K tomu, domnívám se, není důvodu, protože závěry již vyslovené tehdy vůči subjektům teorií i zákonem označovaným jako „církevní právnické osoby“ lze beze zbytku vztáhnout na ty samé entity v zákoně nyní již označované jako „evidované právnické osoby“. Označení „církevní právnické osoby“ se v teorii užívá nadále (a užívalo se i před vznikem zákona č. 3/2002 Sb.). Jestliže se tedy Ústavní soud zjevně vyjádřil v nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02k podmínkám evidence církevních právnických osob ve zřetelně širším smyslu, nikoliv jen ve smyslu zrušovaného § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb., ve znění tehdy účinném, což by ani nebylo logické, není důvodu tyto závěry měnit, neboť současné „evidované právnické osoby“ jsou stejnými entitami, na něž dopadají závěry ve věcisp. zn. Pl. ÚS 6/02. K tomu je nutno uvést, že zcela opačná konkluze je obsažena v bodu 124 odůvodnění.
xxiii. Lze se důvodně domnívat, že záměrem předkladatele zákona č. 495/2005 Sb., jak ze stenografických záznamů z legislativního procesu (přístupných na www.psp.cz) vyplývá, bylo vyvázat se ze závěrů plynoucích z nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02, k čemuž má sloužit i změna označení evidovaných subjektů zřizovaných církvemi. Je proto zarážející, že většinový názor tento postup akceptoval a předchozí závěry Ústavního soudu změnil, resp. utvořil závěry nové, ačkoliv se posuzovaná situace v reálu vůbec nezměnila.
xxiv. Většinové stanovisko nepřekonává závěr nálezu sp. zn. Pl. 6/02, který vyšel ze zjištění, že např. „běžná“ občanská sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb. mají právo zřizovat své organizační jednotky jako tzv. vedlejší právnické osoby, disponující právní subjektivitou podle § 6 odst. 2 písm. e). Ke zřízení těchto právnických osob v zásadě postačuje úprava ve stanovách spolku tuto možnost připouštějící. Vznik těchto vedlejších právnických osob tedy není podmíněn akceptací ze strany státu. K tomu Ústavní soud tehdy uvedl, že „církve a náboženské společnosti jsou svým významem nezaměnitelné s tzv. běžnými spolky (sdruženími)“, a není proto důvodu klást na vznik církevních právnických osob přísnější nároky (dnes odůvodněním většinového stanoviska označované jako „registrační rysy“) než na vznik organizačních jednotek spolků. Proto s ohledem na čl. 16 Listiny vyslovil komparativní požadavek zajistit pro vznik církevních právnických osob podstatně „volnější režim“ než pro jiné právnické osoby, které zná české právo.
xxv. Nesouhlasím s kritériem, které odůvodnění nálezu použilo k diferenciaci církevních právnických osob a občanských sdružení (body 117, 118). Neaplikovatelnost režimu obdobného pro vznik organizačních jednotek občanských sdružení ve smyslu § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb. na vznik církevních právnických osob je dovozována z existence ustanovení § 15a odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb., které omezuje oprávnění církevních právnických osob podnikat pouze na „doplňkovou činnost“ k hlavní „obecně prospěšné činnosti charitativní, sociální nebo zdravotnické“. „Klíčovou odlišností“ podle většinového odůvodnění má být, že občanským sdružením je v § 1 odst. 3 písm. b) a § 12 odst. 3 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb. výdělečná činnost (podnikání) zakázána, rozuměno zcela. S touto interpretací nesouhlasím. V uvedených ustanoveních zákona č. 83/1990 Sb. ani v jiných ustanoveních právního řádu dle mého názoru není obsažen absolutní zákaz provozovat výdělečnou činnost, nýbrž toliko zákaz sdružovat se podle tohoto zákona za primárním („hlavním“) účelem výkonu výdělečné činnosti. Výdělečnou činnost jako vedlejší („doplňkovou“) aktivitu považuji za přirozenou součást, v souladu s cíli stanov, spolkové činnosti. Tomu odpovídá i koncepce zákona č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je „mezinárodní nevládní organizaci“ (rovněž spolku) výslovně umožněno vedle své (hlavní) činnosti provozovat ještě „hospodářskou činnost“ (srov. § 3 odst. 2 zákona č. 116/1985 Sb.). K obcházení § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle mého názoru dochází až za situace, kdy občanské sdružení je založeno právě za účelem podnikání (výdělečné činnosti). Bod 118 odůvodnění většinového stanoviska proto považuji za zcela zásadní a extenzivní výklad § 1 odst. 3 písm. b) zákona č. 83/1990 Sb. a práva svobodně se sdružovat dle čl. 20 odst. 1 Listiny. K tomu srov. Telec, I.: Spolkové právo. Praha. C. H. Beck, 1998, ISBN 80-7179-194-6, str. 166; Lisse, L.: K ustanovení § 1 zákona o sdružování občanů, in: Právník 11/2005, Ústav státu a práva AV ČR, ISSN 0231-6625, str. 1292; Břeň, J. – Jemelka, L.: Zákon o sdružování občanů, zákon o právu shromažďovacím, zákon o právu petičním s komentářem, ASPI Wolters Kluwer, Praha, 2007, ISBN 978-80-7357-279-2, komentář k § 13 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.
xxvi. S respektem k závěrům nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02na rozdíl od většinového odůvodnění (bod 112) nepovažuji v tomto ohledu za únosné, aby si stát přisvojil registrační pravomoc („registrační rysy“) ve vztahu k (některým) církevním právnickým osobám (především § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb.).
xxvii. Většinové odůvodnění nálezu tak dovozuje, že pouhá evidence církevních právnických osob nezaručuje „ochranu práv a svobod třetích osob a právní jistotu“. Není však zřejmé, jaké úvahy vedou většinu pléna Ústavního soudu k závěru, že „volný“ evidenční princip vede ke snížení ochrany práv třetích osob a právní jistoty (bod 97). Není spolehlivě doloženo, resp. není doloženo nijak, že by (pouhá) evidence církevních právnických osob vedla k nejasným či nespolehlivým údajům o právní existenci konkrétního církevního subjektu. A to za situace, kdy typy zakládaných právnických osob a způsoby jednání jsou obecně uvedeny v již dříve zaregistrovaných tzv. základních dokumentech církví, které jsou součástí veřejně přístupného rejstříku vedeného Ministerstvem kultury (Rejstřík registrovaných církví a náboženských společností), a za situace, kdy prostřednictvím internetu je informativně přístupný samotný Rejstřík evidovaných právnických osob (www.mkcr.cz).
xxviii. Není proto vůbec zřejmé, co má na mysli k této problematice bod 106 odůvodnění: „Stojí za připomenutí, že není splněn předpoklad, že ve vnitřních předpisech všech církví a náboženských společností je organizační režim vzniku posuzovaných právnických osob v adekvátní podobě upraven.“. K tomu dodávám, že v tzv. základním dokumentu [§ 10 odst. 2 písm. d) zákona č. 3/2002 Sb.] je podle § 10 odst. 3 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. obsažen popis organizační struktury církve a náboženské společnosti, včetně výčtu všech typů právnických osob, které budou navrhovány k evidenci, způsob jejich zřizování a rušení, včetně případného uvedení právního nástupce při jejich zániku, označení jejich statutárních orgánů, způsob jejich ustavování a odvolávání, délky funkčního období členů statutárních orgánů. Tento dokument je „registrován“ Ministerstvem kultury, rovněž tedy lze předpokládat, že „adekvátnost“ obsažených údajů bude dostatečně prověřena registračním orgánem. V této souvislosti není důvodu odkazovat na vnitřní předpisy církví a náboženských společností, když právě různost jejich forem a obsahu zjevně odůvodňuje povinnost zpracovat unifikovaný tzv. základní dokument s údaji prověřenými registračním řízením a přístupnými ve veřejném rejstříku (registrovaných církví a náboženských společností).
3. Závěr
xxix. S ohledem na výše uvedené se domnívám, že při rozhodování Ústavního soudu mělo být aplikováno ustanovení § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, podle kterého je pro přijetí rozhodnutí přijímaného na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, potřeba, aby se pro ně vyslovilo alespoň devět přítomných soudců.
3.Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké
Ústavní soud v nálezu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 6/02, jímž zrušil některá ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, shledal nesoulad právní úpravy týkající se zřizování církevních právnických osob s čl. 16 odst. 2 a 4 Listiny. Přijaté závěry se týkaly okruhu církevních právnických osob, na něž dopadá čl. 16 odst. 2, jakož i principu nezávislosti církví na státu při jejich zřizování, a to i ve vztahu k taxativně vymezeným důvodům možného omezení výkonu práva (čl. 16 odst. 4 Listiny). Ústavní soud mj. konstatoval:
»Jestliže tedy ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. omezuje právo církve a náboženské společnosti navrhnout k evidenci církevní právnickou osobu toliko „za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry“, je takto restriktivně vymezené pojetí ve zjevném rozporu se samotným cílem a smyslem církví a náboženských společností ... Toto omezení zjevně odporuje čl. 16 odst. 2 Listiny neboť tento článek garantuje právo církví a náboženských společností zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech, zatímco ustanovení § 6 odst. 2 (stejně jako ustanovení navazující – § 28 odst. 5) podmiňuje právní vznik církevních právnických osob evidencí prováděnou ministerstvem … Přitom je zřejmé, že omezení právního vzniku církevních právnických osob vyplývající z citovaných ustanovení nekoresponduje ani s taxativně vyjádřenými důvody, pro které je možné omezit výkon těchto práv, pozitivně zakotvenými v čl. 16 odst. 4 Listiny … Je totiž zjevné, že zákonem stanovené omezení základního práva zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny stanovenou podmínkou evidence církevních právnických osob ministerstvem nespadá pod žádnou z uvedených ústavních kautel, a jedná se proto i z tohoto důvodu o omezení protiústavní, nerespektující autonomii církví a náboženských společností a pluralitu jejich činnosti. Z těchto ustanovení totiž podle přesvědčení Ústavního soudu přímo vyplývá podmíněnost právního vzniku církevních právnických osob rozhodnutím státu, tzn. de facto jejich registrace, byť v zákoně formálně označená jako evidence. Ústavní soud neshledal přesvědčivé důvody pro zpochybnění samotného principu evidence těchto subjektů (a to v jejím skutečném smyslu, nikoliv ve významu zastřené registrace, jak tomu je v kontextu derogovaného ustanovení § 6 odst. 2 zákona) a zastává názor, že jejich evidence je případná zejména z hlediska naplnění informační funkce a funkce ochrany práv třetích osob.«.
Nová právní úprava provedená zákonem č. 495/2005 Sb. respektuje závěry vyjádřené ve shora citovaném nálezu pouze zdánlivě, respektive částečně. Provedenou novelizací se sice rozšířil okruh právnických osob zřizovaných církví, na něž dopadá čl. 16 odst. 2 Listiny, a to i o právnické osoby, které „doplňkově“ podnikají nebo mají jinou výdělečnou činnost (přičemž však např. školy a nemocnice zřizované církví jsou nadále podřazeny režimu jiných zákonů). Ve vlastním zřizování církevních právnických osob ve smyslu nezávislosti na státu (čl. 16 odst. 2 Listiny) však k žádným změnám v podstatě nedošlo, neboť proces a obsah evidence, se všemi vytýkanými znaky registrace, nenaplňujícími princip nezávislosti na státu, zůstal zachován a dopadá pouze na širší okruh církví zřizovaných právnických osob.
Přijatým nálezemsp. zn. Pl. ÚS 2/06byla nová právní úprava shledána ústavně souladnou, a to v důsledku uznání priority ochrany práv třetích osob před nezávislostí církví na státu při zřizování právnických osob, a to v rozporu se závěrem Ústavního soudu v nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02.
Odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 2/06zužuje derogační důvody předchozího nálezu, neboť v bodu 79 uvádí: »Především právě pro úzké určení předmětu činnosti církví evidovaných podle zákona 3/2002 Sb. omezené toliko na „organizaci, vyznávání a šíření náboženské víry“ Ústavní soud nálezemsp. zn. Pl. ÚS 6/02tehdejší ustanovení § 6 odst. 2 zákona zrušil.«. Z výše uvedené citace z nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02je však zřejmé, že Ústavní soud posuzoval soulad příslušných ustanovení zákona s čl. 16 odst. 2 Listiny primárně z jiných hledisek, zejména z hlediska naplnění principu nezávislosti při zřizování subjektů registrovanými církvemi.
Rovněž bod 87 odůvodnění nereflektuje závěry týkající se evidence církevních právnických osob v celém kontextu, poněvadž vychází pouze z konstatování, že »Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02deklaroval, že podle čl. 16 odst. 2 Listiny je obecně „právní vznik církevních právnických osob vázán na evidenci a nikoli na registraci“, přičemž evidence představuje „deklaratorní právní akt“ a „je případná zejména z hlediska naplnění informační funkce a funkce ochrany práv třetích osob“.«. Zcela je však opomíjen závěr o právní úpravě „evidence“, která je ve skutečnosti zastřenou registrací, nesplňuje tedy požadavek zřizování církevních právnických osob nezávisle na státu, a není ani přiměřeným prostředkem k omezení výkonu práva ve smyslu čl. 16 odst. 4 Listiny.
V nové právní úpravě tak nejsou adekvátně promítnuty závěry předchozího nálezu Ústavního soudu k postavení církví a jí zřizovaným subjektům, nadále porušuje principy zakotvené v čl. 16 odst. 2 a odst. 4 Listiny.
Ze shora uvedených důvodů se domnívám, že napadená ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., ve znění zákona č. 495/2005 Sb., měla být jako protiústavní zrušena.
Zamítavým nálezem, jakož i jeho odůvodněním se Ústavní soud odchýlil od právního názoru vysloveného v nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02, tudíž mělo být postupováno podle § 13 zákona o Ústavním soudu.
4. Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného
S většinově přijatým nálezem jsem nesouhlasil v přesvědčení, že jím jsou popřeny právní názory, k nimž ve vztahu k řešené problematice Ústavní soud opakovaně v minulosti dospěl zejména v nálezechsp. zn. Pl. ÚS 6/02asp. zn. I. ÚS 146/03. Přitom podmínky k překonání vlastní judikatury Ústavním soudem v doktríně souhrnně vytýčené nálezemsp. zn. Pl. ÚS 11/02*) v projednávané věci dle mého úsudku naplněny nebyly; absence vysvětlení, proč dřívější názory Ústavního soudu zůstaly opominuty, v odůvodnění přijatého nálezu nahrazena je opakovaným – avšak dle mého názoru nepřiléhavým – tvrzením, že prý k odklonu od dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo.
_____________________ *) Publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 87,str. 309; vyhlášen pod č. 198/2003 Sb.
„Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu [čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy České repub-liky (dále jen „Ústava“)]. První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociál-ních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře anebo změna kulturních představ společnos-ti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezu-jí princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku České republiky, nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj., nejde-li o změny podstatných náležitostí demo-kratického právního státu.“.
5.Odlišné stanovisko soudkyně Vlasty Formánkové
Ve věci se zcela ztotožňuji s odlišným stanoviskem soudce Miloslava Výborného a připojuji se k němu.
6. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
S nálezem přijatým ve shora uvedené věci se neztotožňuji a mám za to, že návrhu skupiny senátorů mělo být vyhověno.
Především se domnívám, že nález znamená názorový posun při hodnocení obdobné problematiky, která byla řešena v nálezu ze dne 27. 11. 2002sp. zn. Pl. ÚS 6/02(byť v bodu 145 tvrdí opak), aniž by v odůvodnění nálezu byly obsaženy důvody pro takový názorový posun Ústavního soudu odpovídající nárokům obecně definovaným v nálezusp. zn. Pl. ÚS 11/02.
Hlasovala jsem pro vyhovění návrhu z toho důvodu, že napadenou právní úpravu považuji za úpravu, která neproporcionálně omezuje právo sdružovací, které církvím garantuje čl. 20 odst. 1 Listiny. Zákon o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností je totiž třeba považovat za speciální právní úpravu ve vztahu k obecnému zákonu o sdružování.
Neproporcionálnost omezení sdružovacího práva, které musí být interpretováno tak, že dopadá i na možnost kreovat právnické osoby, vynikne při srovnání možností odborových organizací a organizací zaměstnavatelů, kde pro ustavení samostatné právnické osoby stačí, aby se tak stalo v souladu se stanovami, a vznik takové právnické osoby je vázán toliko na její evidenci Ministerstvem vnitra, přičemž právnická osoba vytvořená odborovou organizací nebo organizací zaměstnavatelů se stává právnickou osobou dnem, který následuje po dni, ve kterém byl ministerstvu doručen návrh na její evidenci. Oproti tomu podléhá vznik církevních právnických osob z hlediska obsahu nároků na množinu zákonem vyžadovaných podkladů principu registračnímu.
Protože nevidím rozumný důvod pro odlišení způsobu vytváření právnických osob církvemi z jedné strany a z druhé strany odbory, resp. organizacemi zaměstnavatelů, a také z nálezu takový odlišovací důvod nevyplývá, je samotná právní úprava týkající se odborů a organizací zaměstnavatelů příkladem pro to, že lze omezit základní právo sdružovací způsobem šetrnějším.
Ze shora nastíněných důvodů jsem se nemohla ztotožnit s názorem většiny.
7. Odlišné stanovisko soudkyně Michaely Židlické
Ve svém nálezu ze dne 27. 11. 2002sp. zn. Pl. ÚS 6/02, jímž rozhodoval o návrhu na zrušení zákona o církvích a náboženských společnostech či některých jeho ustanovení, se Ústavní soud zabýval problematikou, jež ve značné míře odpovídá otázkám řešeným Ústavním soudem v nyní posuzované záležitosti. V odůvodnění tohoto nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02pak Ústavní soud zaujal stanoviska, která dopadají, a to nikoliv jen okrajově, také na právě zkoumané.
V odůvodnění přijatého nálezu Ústavní soud existenci nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02uvažuje, k tomuto se na mnoha místech vyjadřuje, přičemž dle odůvodnění přijatého nálezu Ústavní soud v jeho rámci respektuje relevantní závěry jím vyslovené v nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02. S tímto se nemohu ztotožnit. Ač totiž odůvodnění přijatého nálezu, tedy jeho jednotlivé slovní formulace, naznačují či deklarují přidržení se závěrů, na nichž byl nálezsp. zn. Pl. ÚS 6/02vystavěn, a jejich případné pozměnění pouze tam, kde je toto žádáno odlišností předmětu přezkoumávaného, dle mého přesvědčení odůvodnění přijatého nálezu a nález samotný nešetří podstatu argumentace přednesené Ústavním soudem v jeho nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02, čehož důsledkem je, že se tato rozhodnutí Ústavního soudu dostávají do vzájemného rozporu.
Již ve svém nálezu ze dne 11. 6. 2003sp. zn. Pl. ÚS 11/02Ústavní soud vymezil okolnosti, za jejichž nastoupení by se Ústavní soud mohl a směl odchýlit od své předcházející judikatury, a to aniž by se takto dopouštěl libovůle. Mám za to, že okolnosti, resp. možnosti pro překonání vlastní judikatury Ústavním soudem v dané věci nenastaly, nadto tyto přijatý nález ani nekonstatuje. Skutečnost, že Ústavní soud opustil názor ve smyslu nálezusp. zn. Pl. ÚS 6/02bez přesvědčivého osvětlení, na jakém podkladě tak činí, vnímám jako nedostatek přijatého nálezu. S ohledem na výše předestřené tak s výrokem, stejně jako s odůvodněním přijatého nálezu nesouhlasím.