43. Jak bylo uvedeno v nálezu ze dne 17. 5. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 62/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nález č. 108, vyhlášen pod č. 280/2005 Sb.), Ústavní soud respektuje místní samosprávu jako výraz práva a způsobilosti místních orgánů spravovat veřejné záležitosti v mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva. Reakce na společensky nežádoucí jevy v obci však nelze řešit autoritativním určením poměrů jednotlivců cestou své vlastní normotvorby, ke které obec nebyla zákonem zmocněna. Namísto přijetí vyhlášky mohou obce využít jiné, ústavně souladné cesty řešící problémy vyvstalé v obci v souvislosti se zabezpečením místních záležitostí veřejného pořádku, např. tím, že by "upozorněním" publikovaným na úřední desce obce odkázalo i s přesnou citací na existující ustanovení těch či oněch zákonů, eventuálně i s avízem, že plnění povinností z těchto zákonných regulací vyplývajících bude důsledně sledováno a jejich porušení v souladu se zákonem trestáno, a to s odkazy na příkladmo uvedené sankce. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud zejména na zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který v ustanovení § 47 definuje přestupky proti veřejnému pořádku a jako přestupek uvádí i chování, které ruší noční klid [§ 47 odst. 1 písm. b)], budí veřejné pohoršení [§ 47 odst. 1 písm. c)] či kterým je znečištěno veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení [§ 47 odst. 1 písm. d)]. Pro takovéto upozornění by ovšem obec nemohla z hlediska formálního zvolit označení "vyhláška", neboť vyhláška vydaná v samostatné působnosti obce plní jiné funkce. Zákon o obcích výslovně umožnil obcím v obecně závazných vyhláškách stanovit povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, tyto povinnosti však směřují k činnostem neupraveným státní správou ve speciálních zákonech. Veřejný pořádek přitom není kategorií absolutní, ale je veličinou proměnlivou, jehož obsah se řídí sociálními, etickými, politickými, a hospodářskými poměry a názory. Posoudit, zda se určitý stav příčí či nikoliv veřejnému pořádku, je na vlastním uvážení příslušného.správního subjektu. Je to dáno skutečností, že v oblasti veřejného pořádku plní obec jednu ze svých policejních funkcí a mnohdy při nedostatečné znalosti zákonné úpravy a jejího rozsahu se snaží vydáváním vlastních zákonných předpisů stanovit zákazy určitého chování, které považuje za škodlivé a které přitom je již regulováno platnými zákony. Právě forma i obsah stanovení nových zákazů či dokonce povinností spočívajících v aktivním jednání se může dostat do rozporu s ústavní zásadou, že povinnosti lze ukládat jen na základě zákona. Ústavní soud má za to, že stávající právní úprava vytváří obcím dostatečný prostor pro postihování závadného jednání fyzických i právnických osob, které by mohlo narušit veřejný pořádek. Obce však nejsou schopny tento prostor dostatečně přesně identifikovat, takže skutečností zůstává, že při vydávání obecně závazných vyhlášek do značné míry pouze reprodukují jednotlivá ustanovení platných zákonů. To se však míjí, jak bylo výše uvedeno, s účelem vydávání obecně závazných vyhlášek obcí, kterým je správa vlastních záležitostí, a nelze jej spatřovat v pouhé volné reprodukci zákonů týkajících se úkolů státní správy, či dokonce v normování této oblasti.
VII.
Vlastní přezkum
44. Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce napadenou obecně závaznou vyhlášku města Ústí nad Labem (dále též jen "město") a zjistil, že ve zrušovacím výroku tohoto nálezu uvedená ustanovení napadené vyhlášky jsou v rozporu s ústavním pořádkem a se zákonem.
45. Ustanovení § 34 zákona o obcích definuje veřejné prostranství jako všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejnou zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Město tedy v článku 2 odst. 1 vyhlášky pouze přejímá zákonnou definici veřejného prostranství, přičemž takový postup nepovažuje Ústavní soud za protiústavní. Samotné použití tohoto právního pojmu v obecně závazné vyhlášce není v rozporu s principem právní jistoty, který nevyžaduje, aby obec výslovně vymezila pozemky, které považuje za veřejné prostranství.
46. Je třeba dát navrhovateli za pravdu v tom, že pokud město stanovilo v článku 3 vyhlášky činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek ve městě, pak bylo v souladu s § 10 písm. a) zákona o obcích zásadně povinno napadenou vyhláškou určit místo a čas pro konání těchto činností, popřípadě stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány. Jak již bylo shora uvedeno, podle čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. S ohledem na tato pravidla je nutno interpretovat čl. 104 odst. 3 Ústavy tak, že obecně závazná vyhláška, kterou se ukládají fyzickým a právnickým osobám povinnosti, předpokládá zákonné ustanovení, které ji k takovému uložení povinností zmocňuje. Takovým zákonným ustanovením je kromě jiného i § 10 zákona o obcích, jehož relevantní část zní:
"Povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou
a) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranství v obci jsou takové činnosti zakázány, (...)".
47. Znění § 10 zákona o obcích neobsahuje výslovné pravidlo, podle kterého by obec nesměla uvedené činnosti zakázat na všech veřejných prostranstvích. Tento závěr lze dovodit z citovaného ustanovení jen pomocí argumentu a contrario. Výsledkem užití tohoto argumentu je, že zákaz vztahující se na všechna veřejná prostranství již nelze opřít o § 10 písm. a) část věty před středníkem. Tento závěr je však třeba podrobit bližšímu zkoumání. V citovaném ustanovení se zákonodárce pokoušel zejména řešit střet ústavně zaručené svobody jedince, jeho práva na podnikání na jedné straně a ochrany veřejných zájmů a práva obce na samosprávu na straně druhé. Tento střet rozhodl zásadně tak, že obec může výkon určitých činností omezit, přizpůsobit svým podmínkám, nikoli však úplně zakázat. To však nemůže platit absolutně. Zcela zřejmé je to u ochrany takových ústavně chráněných právních statků, jako je zdraví a život. Neexistuje žádný racionální důvod, proč by obec měla mít povinnost trpět na některých svých veřejných prostranstvích činnosti, které ohrožují tyto základní chráněné hodnoty. Bylo by v rozporu s ústavně zaručenou ochranou nedotknutelnosti osoby (čl. 7 Listiny), která zahrnuje ochranu proti zásahům do osobní integrity každého jedince, aby obec byla povinna vymezit na svém území taková veřejná prostranství, kde nezakazuje činnosti, které by mohly být v rozporu s ochranou zdraví. To samé platí i pro činnosti jsoucí v rozporu s ochranou majetku (srov. čl. 11 Listiny). Ustanovení § 10 písm. a) zákona o obcích je proto nutno interpretovat tak, že pokud činnosti narušující ochranu zdraví, majetku či bezpečnosti do těchto ústavně chráněných právních statků zasahují jen na některých veřejných prostranstvích, je obci zapovězeno zakázat je na celém území obce. Citované ustanovení je proto nutno chápat jako konkrétní projev obecného principu proporcionality.
48. Stejně jako je veřejná moc povinna chránit zdraví a majetek, je povinna chránit i veřejný pořádek. Ačkoli citované ustanovení rozlišuje veřejný pořádek a dobré mravy, není možné vést mezi těmito pojmy ostrou hranici. Veřejný pořádek může být narušován i jednáním jsoucím v rozporu s dobrými mravy. Typickým příkladem je právě nabízení prostituce na veřejných prostranstvích. Toto jednání je jak jednání v rozporu s dobrými mravy, tak i jednání narušující veřejný pořádek. I na zákaz těchto činností je nutno aplikovat výše uvedené závěry týkající se ochrany zdraví a majetku. Pokud tedy určitá činnost může být na určitých veřejných prostranstvích obce provozována, aniž by narušila veřejný pořádek či byla v rozporu s dobrými mravy, nesmí ji obec zakázat na všech veřejných prostranstvích obce. Pokud naproti tomu provozování určité činnosti představuje potenciální zásah do chráněného statku, ač je provozována na kterémkoli veřejném prostranství obce, může ji obec zakázat provazovat na všech veřejných prostranstvích. Vždy je též třeba hodnotit i intenzitu zásahu a význam ohroženého právem chráněného statku na straně jedné a význam činnosti, která má být zakázána, na straně druhé.
49. Pokud město stanovilo v článku 3 vyhlášky činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek ve městě, pak bylo v souladu s § 10 písm. a) zákona o obcích povinno napadenou vyhláškou zásadně určit místo a čas pro konání těchto činností, popřípadě stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány, nejsou-li dány výše uvedené důvody, pro které je může zakázat na všech veřejných prostranstvích obce.
50. V čl. 3 odst. 1 písm. c) napadené vyhlášky město zakazuje nabízení sexuálních služeb na veřejném prostranství. Tím zakazuje nabízení sexuálních služeb na všech veřejných prostranstvích obce. Tato oblast není s ohledem na níže uvedenou Newyorskou úmluvu zákonem upravena. Z použití pojmu "sexuální služba" a z toho, že se jedná o činnost, která může narušit veřejný pořádek, lze dovodit, že zákaz směřuje k úplatnému poskytování sexuálních služeb, jinými slovy je v tomto ustanovení napadnuté vyhlášky zakázána prostituce. Provozování této činnosti ohrožuje dobré mravy obecně a velice výrazně ohrožuje mravní výchovu dětí a mládeže. Již samotné provozování prostituce, které je zřejmé dětem a mládeži, v nich může vyvolat pocit něčeho "normálního", přípustného. Význam zejména tohoto právem chráněného statku, tj. mravní výchovy dětí a mládeže, je třeba hodnotit velice vysoce. Extrémním způsobem jsou tak dotčeny etické hodnoty, které je společenství občanů, kterou obec je, oprávněno chránit. Podobné extrémnosti zásahu do záležitostí veřejného pořádku tak podle názoru Ústavního soudu nedosahuje žádná z dalších v čl. 3 napadené vyhlášky uvedených činností, a to ani žebrání. Tyto ohrožené právem chráněné statky je dále třeba poměřit se zásahem do svobody jedinců poskytujících sexuální služby. Ochrana provozování této činnosti na očích veřejnosti však nemůže ve sporu s ochranou mravní výchovy dětí a mládeže obstát.
51. Při interpretaci § 10 písm. a) zákona o obcích je třeba též vycházet z čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle kterého Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Česká republika je vázána Úmluvou o potlačování obchodu s lidmi a potlačování prostituce druhých osob [OSN New York, 2. 12. 1949; Československá republika k ní přistoupila 14. 3. 1958 (dále jen "Newyorská úmluva")]. Tato úmluva považuje prostituci za zlo, které spočívá v obchodování s lidmi a jejich lidskou důstojností, což ohrožuje jednotlivce, rodinu i celou pospolitost. Smyslem této úmluvy je kromě jiného zákaz regulace prostituce a tím vlastně jejího uznání a schválení (srov. čl. 6 Newyorské úmluvy). Podle čl. 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ačkoli tato mezinárodní smlouva nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů a není tak mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, která je součástí právního řádu, nelze ji při interpretaci jednoduchého práva s ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy pominout. I když mezinárodní smlouva není součástí českého právního řádu ve smyslu čl. 10 Ústavy, je třeba jednoduché právo, které připouští několikerý výklad, interpretovat způsobem, který je souladný s mezinárodněprávními závazky České republiky. Jak shora uvedeno, § 10 zákona o obcích neobsahuje jednoznačné řešení otázky, zda obec může prostituci zakázat vůbec na všech svých veřejných prostranstvích. S mezinárodněprávními závazky České republiky vyplývajícími z Newyorské úmluvy je více slučitelný výklad, podle kterého může obec prostituci zakázat nejen na některých, nýbrž též na všech veřejných prostranstvích. Vymezení prostituce jen do určitých veřejných prostranství v obci je ve své podstatě její regulace, které chce Newyorská úmluva zabránit. Ústavní soud však obiter dictum poukazuje na to, že mezinárodní smlouvu, která nesplňuje náležitosti čl. 10 Ústavy, nelze užít k popření jednoznačného ustanovení vnitrostátního práva. Pokud je ustanovení jednoduchého práva jednoznačné (lex clara), nelze aplikovat mezinárodní smlouvu, která není smlouvou podle čl. 10 Ústavy, nýbrž se má aplikovat nesporné ustanovení jednoduchého práva České republiky. Toto pravidlo je významné při řešení otázky, zda existence Newyorské úmluvy zabraňuje obcím, aby pouze vymezily určité veřejné prostranství, na kterých může být prostituce nabízena. Tuto otázku však již § 10 písm. a) zákona o obcích řeší jednoznačně. Jasně z něj vyplývá, že obec může vymezit určitá veřejná prostranství, na kterých lze prostituci nabízet. V tomto ohledu je výklad uvedeného ustanovení zcela jasný a nelze jej zavrhnout jen odkazem na mezinárodní smlouvu, která nesplňuje náležitosti čl. 10 Ústavy. Lze tedy shrnout, že současná právní úprava dává obci na výběr, aby buď prostituci neupravovala vůbec, nebo ji na všech veřejných prostranstvích obce zcela zakázala, anebo aby negativně či pozitivně vymezila určitá veřejná prostranství, na kterých lze prostituci nabízet.
52. Ve vztahu k nabízení prostituce lze tento závěr podpořit i historickým výkladem. Shora citovaný § 10 písm. a) zákona o obcích je inspirován ustanovením § 17 předcházejícího zákona o obcích, tj. zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), podle něhož mohla obec obecně závaznou vyhláškou vydanou v samostatné působnosti stanovit k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci, lze vykonávat pouze na místech a v čase vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejně přístupných místech v obci jsou takové činnosti zakázány. Toto ustanovení bylo do tehdejšího zákona o obcích zařazeno zákonem č. 279/1995 Sb., kterým se mění zákon České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu je prostituce sociálně patologický jev, který podle historických zkušeností nelze zcela vymýtit. Lze ji však regulovat tak, aby nenarušovala veřejný pořádek, neohrožovala výchovu dětí a mládeže a neurážela mravní cítění veřejnosti. Cílem navrhované právní úpravy je proto umožnit obcím, aby v rámci své samostatné působnosti mohly formou obecně závazné vyhlášky podle místních podmínek negativním důsledkům provozování prostituce účelně čelit. Byla-li úprava § 17 dosavadního zákona o obcích téměř doslova převzata do současného zákona o obcích, lze mít za to, že tím zákonodárce akceptoval i důvody, které vedly k dosavadní právní úpravě. Ani z uvedené důvodové zprávy žádným způsobem nevyplývá, že by obce měly být nuceny prostituci na některých veřejných prostranstvích trpět, pokud i zde její provozování může narušovat veřejný pořádek, ohrožovat výchovu dětí a mládeže či urážet mravní cítění veřejnosti. Naopak z ní vyplývá, že mají možnost prostituci zakázat všude, kde může její provozování mít tyto následky.
53. Z těchto důvodů a též proto, že oblast prostituce není upravena Parlamentem na zákonné úrovni, tak Ústavní soud dospěl k závěru, že město Ústí nad Labem nepřekročilo zákonem danou působnost, když obecně závaznou vyhláškou zakázalo nabízení sexuálních služeb na veřejném prostranství na celém území města, a vykázalo tak prostituci za zavřené dveře.
54. Město v článku 3 odst. 1 písm. a) a b) vymezuje také další činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek ve městě, aniž by určilo místo a čas, kde mohou být tyto činností vykonávány, a aniž by stanovilo, že takové činnosti jsou na některých veřejných prostranstvích v obci zakázány. Žádná z těchto činností nenarušuje tak závažným způsobem veřejný pořádek, jako výše uvedené nabízení sexuálních služeb na veřejnosti. Neexistuje také žádný mezinárodněprávní závazek České republiky, který by regulaci těchto činností zakazoval. Není také jako u provozování prostituce obecně zřejmé a ani to nevyplývá z vyjádření města, že by provádění těchto činností zasahovalo do právem chráněných zájmů na všech veřejných prostranstvích ve městě. Proto je nutno vycházet z toho, že město nebylo oprávněno zakázat tyto činnosti obecně, nýbrž jen na některých veřejných prostranstvích. Ta však nebyla v napadené obecně závazné vyhlášce vymezena. Vzhledem k této skutečnosti shledal Ústavní soud tato ustanovení vyhlášky v rozporu s § 10 písm. a) zákona o obcích, a proto je zrušil.
55. V čl. 3 písm. e) se stanoví, že produkce lunaparků, kolotočů, cirkusů a hromadných sportovních akcí na veřejném prostranství je možná pouze po předchozím souhlasu příslušného ÚMO na místech dle připojené přílohy. Zde dává Ústavní soud za pravdu navrhovateli v tom, že ustanovení § 10 písm. b) zákona o obcích zmocňuje obec, aby obecně závaznou vyhláškou stanovila závazné podmínky pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, v rozsahu nezbytném pro zajištění veřejného pořádku, nikoli však k tomu, aby vázala možnost konání takových veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků na předchozí souhlas obce. Dané ustanovení vyhlášky je tedy v rozporu s § 10 písm. b) zákona o obcích.
56. Pokud jde o článek 4 odst. 1 vyhlášky, týkající se rušení nočního klidu, na právní vztahy upravené tímto ustanovením se vztahuje § 47 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který stanoví, že "přestupku se dopustí ten, kdo poruší noční klid". Vzhledem k této skutečnosti nemůže být stanovení povinností týkající se dodržování nočního klidu předmětem obecně závazné vyhlášky obce. Navrhovatel též poukazuje na úpravu občanského zákoníku, který v § 127 stanoví zákaz nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem. Soukromoprávní předpisy však zásadně neupravují záležitosti veřejného pořádku, nýbrž soukromé zájmy svých adresátů. Proto i soukromoprávní úprava obsažená v § 127 občanského zákoníku (na rozdíl od úpravy zákona o přestupcích) není právní úpravou, která by zabraňovala obci upravit záležitosti veřejného pořádku v souvislosti s rušením hlukem. Pokud by obec vyhláškou chtěla upravit soukromoprávní vztahy obdobně jako je tomu v § 127 občanského zákoníku, jednala by ultra vires, neboť soukromoprávní vztahy nejsou záležitostí veřejného pořádku.
57. Odpovědnost za nepřekročení hygienických limitů hluku upravená článkem 4 odst. 2 vyhlášky je zakotvena v § 32 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, tak, že splnění této povinnosti zajistí osoba provozující službu a, jde-li o veřejnou produkci hudby, pořadatel, a nelze-li pořadatele zjistit, pak osoba, která k tomuto účelu stavbu, jiné zařízení nebo pozemek poskytla. Vzhledem ke skutečnosti, že citovaný zákon jednoznačně upravuje odpovědnost za překročení hygienických limitů hluku z provozoven služeb a hluku z veřejné produkce hudby, není město oprávněno na základě zmocňovacího ustanovení § 10 písm. b) zákona o obcích tuto odpovědnost upravit odchylně obecně závaznou vyhláškou. Dané ustanovení vyhlášky je tedy v rozporu s § 35 odst. 3 písm. b) zákona o obcích i čl. 104 odst. 3 Ústavy.
58. Zákaz pořádání veřejně přístupných hudebních produkcí mimo prostory určené k tomuto účelu rozhodnutím stavebního úřadu vyplývá z § 85 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož lze užívat stavbu jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Pokud vyhláška v čl. 4 odst. 3 omezuje pořádání veřejně přístupných hudebních produkcí pouze na nebytové či bytové prostory, které jsou k tomuto účelu určeny rozhodnutím stavebního úřadu, jedná se tedy o úpravu, která se jeví s ohledem na znění § 85 odst. 1 tohoto zákona jako nadbytečná, současně jde o právní úpravu upravující vztahy regulované zákonem, což činí, jak bylo výše uvedeno, toto ustanovení v rozporu s § 35 odst. 1 zákona o obcích, neboť město učinilo předmětem vyhlášky vztahy, které spadají do oblasti upravené zákony, a dodržování povinností z těchto vztahů vyplývajících je pod dozorem orgánů státní zprávy.
59. Pokud jde o odpovědnost pořadatele za zajištění dostatečně početné a řádně označené pořadatelské služby upravenou v čl. 4 odst. 4 vyhlášky, nesdílí Ústavní soud názor navrhovatele, že citovaný článek je v rozporu s principem právní jistoty, z něhož pro všechny obecně závazné předpisy plyne požadavek přesné, jasné a srozumitelné formulace. Toto ustanovení do značné míry odpovídá § 6 odst. 5 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, podle kterého je svolavatel povinen zajistit dostatečný počet způsobilých pořadatelů starších 18 let. Na legislativní činnost obce však nelze klást vyšší požadavky než na legislativní činnost zákonodárce. V daném případě je užití relativně neurčitého právního pojmu věcně opodstatněno různorodostí situací, na které má být aplikován, jak na to poukazuje město Ústí nad Labem. Toto ustanovení se tak pohybuje v mezích určitosti, která je nutná pro respektování právní jistoty. Na druhou stranu však touto úpravou město Ústí nad Labem reguluje oblast, která je již upravena zákonem, a to zákonem o právu shromažďovacím. Proto i toto ustanovení musel Ústavní soud z výše uvedených důvodů zrušit.
60. Ústavní soud však dává navrhovateli naopak za pravdu v tom, že článek 4 odst. 5 vyhlášky, který stanoví, že místní omezení hluku platí v dále jmenovaných lokalitách, je s ohledem na neurčitost obsahu tohoto ustanovení, z něhož není zřejmé, co je míněno místním omezením hluku, v rozporu s výše uvedeným principem právní jistoty.
61. Posuzování, zda obec jednala rozumně, není jednoduše otázkou, zda jednala v souladu s oprávněním poskytnutým jí zákonem. Posouzení nerozumnosti spíše vyžaduje zvážit napadenou vyhlášku z hlediska jejích dopadů měřených obecnou rozumností [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 57/05 (Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 160, vyhlášen pod č. 486/2006 Sb.). Pokud již ze zjištěného plyne, že v některých částech napadená vyhláška neobstojí ani z hlediska přezkoumání otázky, zda se obec při jejím vydání nepohybovala ultra vires z hlediska zneužití zákonem obci svěřené působnosti, nebylo již nutno přezkoumávat její obsah v těchto částech z hlediska nerozumnosti. V těch částech napadené vyhlášky, ve kterých se obec pohybovala v rámci jí svěřené pravomoci, neshledal Ústavní soud žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly obecné nerozumnosti těchto ustanovení napadené vyhlášky.
VIII.
62. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu, než čl. 3 odst. 1 písm. a), b) a e) a čl. 4 obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem č. 1/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pro rozpor jak s citovanými ustanoveními Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, tak zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zrušit. Vzhledem ke skutečnosti, že obecně závazná vyhláška města Ústí nad Labem č. 1/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku v ustanoveních čl. 3 odst. 1 písm. d) a čl. 5 pozbyla ještě před skončením řízení před Ústavním soudem platnosti, Ústavní soud podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení v této části zastavil. Ve zbývající části pak návrh ministra vnitra zamítl.