40. Jazykovým výkladem by bylo možno dospět k závěru, že okruh osob, z něhož může prezident republiky realizovat svoji jmenovací pravomoc dle čl. 62 písm. f) Ústavy, není omezen na soudce přidělené k Nejvyššímu soudu, jak již bylo – s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu – konstatováno, jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je spíše pouze východiskem pro objasnění jejího smyslu a účelu. Za situace, kdy argument jazykovým výkladem, který vychází v jistém smyslu jen z „formy“ („qui haeret in litera, haeret in cortice“ – „kdo lpí na liteře, lpí na povrchu“), zůstal v posuzovaném případě osamocen, je namístě důvodně dát oproti takovému výkladu přednost výše uvedenému souboru argumentů interpretujících dané ustanovení v širších souvislostech a pohlížejících na něj hodnotovým pohledem. Tudíž je zřejmé, že čl. 62 písm. f) Ústavy zakotvující jmenovací pravomoc prezidenta republiky je třeba vyložit tak, že se vztahuje nikoliv k okruhu soudců přidělených k jakémukoliv soudu, ale pouze k soudcům přiděleným k Nejvyššímu soudu. Z uvedených principů vycházel ostatně zákonodárce i ve vztahu ke jmenování předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu (podle § 13 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „předsedu a místopředsedu Nejvyššího správního soudu jmenuje a odvolává z řad soudců tohoto soudu prezident republiky.“).
41. Ústavní soud konstatuje, že jím zvolenému výkladu odpovídala rovněž i dosavadní praxe stran realizace uplatňované ústavní pravomoci, neboť prezident republiky do pozice předsedů a místopředsedů Nejvyššího soudu jmenoval soudce k Nejvyššímu soudu přidělené. Stejným způsobem postupoval ostatně při realizaci své jmenovací pravomoci prezident republiky i v nyní projednávané věci.
VII.
42. Po zodpovězení „předběžné otázky“, k jakému okruhu osob se vztahuje jmenovací pravomoc prezidenta republiky dle čl. 62 písm. f) Ústavy, Ústavní soud mohl posoudit, zda lze návrh navrhovatelky podřadit pod rozsah čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a § 120 a násl. zákona o Ústavním soudu, tedy zda se jedná o návrh na zahájení řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy ve smyslu citovaných ustanovení a zda mohla být dotčena kompetence navrhovatelky uplatněním kompetence prezidenta republiky.
43. V projednávané věci byl prezidentem republiky jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu JUDr. Jaroslav Bureš, který byl k Nejvyššímu soudu přidělen rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006, avšak rozhodnutím zrušeným nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006sp. zn. Pl. ÚS 17/06(viz výše), a to právě pro absenci předchozího souhlasu předsedkyně Nejvyššího soudu. Ústavní soud v tomto nálezu výslovně poukázal na právní účinky kasačního nálezu ex tunc, a přiznal prioritu pouze principu oprávněné ochrany důvěry občanů (třetích osob) v právo, resp. principu ochrany dobré víry, a proto konstatoval, že zůstávají platná rozhodnutí přijatá senátem Nejvyššího soudu v období od 14. 2. 2006 do dne nabytí vykonatelnosti tohoto nálezu, v němž v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu zasedal soudce JUDr. Jaroslav Bureš.
44. Pro nyní projednávanou věc je klíčový závěr učiněný v nálezu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 17/06(viz výše), že v době vydání rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu nebyl platně udělen zákonem vyžadovaný souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu s jeho přidělením. Zákonná pravomoc předsedy Nejvyššího soudu ve vztahu k rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu nebyla tak realizována. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že ministr spravedlnosti při realizaci své pravomoci (přidělování soudců) v individuálním (projednávaném) případě nesmí přehlédnout, že proces výkonu této kompetence a vydání jeho rozhodnutí vyžadují ke své perfektnosti předcházející souhlas předsedy (předsedkyně) Nejvyššího soudu, jakožto podmínky sine qua non ve smyslu naplnění zákonných požadavků na takové ministrovo rozhodnutí kladených. Akt ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je tak aktem se subsumpcí, tedy podmíněným, přičemž podstatná vada, eventuálně absence podmiňujícího aktu působí i nezhojitelnou vadu aktu finálního.
45. I když tedy v nyní projednávané věci nešlo, obdobně jako ve věcisp. zn. Pl. ÚS 17/06(viz výše), mezi účastníky o kompetenční spor v tradičně chápané podobě, Ústavní soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že se jedná o spor mezi dvěma státními orgány navzájem o to, zda rozsah kompetencí platným právním řádem jim přiznaných za účelem naplnění nezbytných podmínek předcházejících realizaci jmenovací pravomoci prezidenta republiky dle čl. 62 písm. f) Ústavy byl či nebyl realizován v souladu s vymezením de lege lata. Uvedené pojetí kompetenčního sporu v souvislosti s danou věcí – zatíženou nezhojitelnou vadou v procesu ustanovování soudce (v podobě neplatného rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, a to v důsledku protizákonné absence souhlasu předsedy Nejvyššího soudu s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k tomuto soudu) – ostatně zcela odpovídá i zásadě zákazu nepřímého užití výsledků protiprávních aktů ve smyslu doktríny „ovoce z otráveného stromu“. Jestliže v dané věci nebyla realizována obligatorní součinnost předsedkyně Nejvyššího soudu v procesu ustanovování soudce (ve vztahu k rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce), důsledky této protizákonné absence se nutně promítají též do uplatněné kompetence prezidenta republiky dle čl. 62 písm. f) Ústavy. Přístup Ústavního soudu, nezohledňující shora uvedené, by nereflektoval obecnou právní zásadu „ex iniuria ius non oritur“ („z bezpráví právo vzejít nemůže“). Byť tedy tento spor, obdobně jako ve věcisp. zn. Pl. ÚS 17/06, nelze charakterizovat jako obvyklý kladný či záporný kompetenční konflikt, jde o spor o rozsah kompetencí státních orgánů ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy. I z hlediska zákonné úpravy (§ 70 zákona o soudech a soudcích) je realizace subsumpčního oprávnění předsedy Nejvyššího soudu v procesu ustanovování soudců, obligatorně předcházejícího rozhodnutí ministra spravedlnosti, ve svých důsledcích plněním kompetence předsedy Nejvyššího soudu, přičemž uvedený přidělovací akt je – jak jest již výše vyloženo – obligatorním předpokladem pro jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu dle čl. 62 písm. f) Ústavy. Lze tudíž nastalý konflikt považovat za kladný v tom slova smyslu, že předsedkyně Nejvyššího soudu v uvedeném sporu (byla v konkrétním případě) nadána jí výlučně svěřenou kompetencí, při jejímž nerespektování, resp. obejití ministrem realizované rozhodnutí, a v důsledku toho i následné jmenování místopředsedou Nejvyššího soudu prezidentem republiky, postrádalo podklad de lege lata.
46. S ohledem na shora uvedené závěry Ústavní soud podřadil návrh navrhovatelky pod rozsah čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a § 120 a násl. zákona o Ústavním soudu, neboť jej bylo možné posoudit jako návrh na zahájení řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy ve smyslu citovaných ustanovení a shledal, že k jeho projednání je tedy příslušný (srov. nález ve věcisp. zn. Pl. ÚS 17/06).
47. V otázce aktivní legitimace navrhovatelky postačí toliko odkázat na její posouzení Ústavním soudem ve věcisp. zn. Pl. ÚS 17/06(viz výše).
48. V „doplnění“ návrhu sice navrhovatelka sdělila Ústavnímu soudu informaci o svém podání správní žaloby proti rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování JUDr. Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu, nicméně řízení o této správní žalobě není k řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a podle § 120 a násl. zákona o Ústavním soudu ve vztahu subsidiarity. Zatímco předmětem řízení o správní žalobě ve správním soudnictví je ochrana veřejného subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby, předmětem řízení o rozsah kompetencí u Ústavního soudu je spor o objektivní právo. Ve smyslu § 122 zákona o Ústavním soudu se v projednávané věci jedná tedy o návrh přípustný.
VIII.
49. Ústavní soud tedy shledal existenci kompetence navrhovatelky, která by mohla být napadeným rozhodnutím prezidenta republiky dotčena, a to kompetenci udělit její zákonem obligatorně vyžadovaný předchozí souhlas s přidělením soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, přičemž již ve věcisp. zn. Pl. ÚS 17/06(viz výše) dospěl Ústavní soud k závěru, že tento souhlas nebyl platně udělen. Rozhodnutí ministra spravedlnosti vyžadovalo tedy ke své platnosti podle ustanovení § 70 zákona o soudech a soudcích souhlas navrhovatelky. Ústavní soud proto tehdy uzavřel, že „jelikož tento souhlas napadenému rozhodnutí nepředcházel, dostalo se rozhodnutí do rozporu s citovanými zákonnými ustanoveními, ale i s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud dle § 125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil, neboť uvedená vada ministrova právního aktu je nezhojitelná.“.
50. Z citovaného závěru, kterým je Ústavní soud vázán i v nyní projednávané věci, vyplývá, že prezident republiky jmenoval místopředsedou Nejvyššího soudu soudce JUDr. Jaroslava Bureše, ačkoliv nebyl jako soudce, s ohledem na absenci nezbytné součinnosti jiných státních orgánů, k Nejvyššímu soudu platně přidělen, a to s účinky ex tunc. Prezident republiky uplatnil tak svoji jmenovací pravomoc dle čl. 62 písm. f) Ústavy ve vztahu k jiné osobě, než je de lege lata možné. Ústavní soud tak ve smyslu ustanovení § 124 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu je prezident republiky, avšak okruh soudců, z nichž může být místopředseda jmenován, je omezen na soudce Nejvyššího soudu, tedy na soudce přidělené k Nejvyššímu soudu platným rozhodnutím ministra spravedlnosti, vydaným po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu. S ohledem na to, že prezident republiky nejmenoval místopředsedu Nejvyššího soudu ze soudců Nejvyššího soudu, napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a z tohoto důvodu Ústavní soud dle § 125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí prezidenta republiky zrušil.
51. Navrhovatelkou předestřenou otázkou počtu místopředsedů Nejvyššího soudu se Ústavní soud v projednávané věci nezabýval, neboť její posouzení bylo – s ohledem na to, že již uvedené důvody samy o sobě vedly nutně k vyhovění návrhu a ke kasaci napadeného rozhodnutí – nadbytečné.
52. K vyhovění návrhům předsedkyně Nejvyššího soudu, vzneseným podle § 63 a 39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud neshledal důvody.
1. Odlišné stanovisko předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského
Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje jak proti výrokům nálezu, tak proti právním argumentacím obsaženým v odůvodnění nálezu.
1) Můj zásadní nesouhlas s nálezem se opírá o závěr, že v daném případě nebyla naplněna základní podmínka řízení podle čl. 87 odst.1 písm. k) Ústavy a § 120 zákona o Ústavním soudu. Podle těchto ustanovení Ústavní soud rozhoduje o sporech státních orgánů o rozsah jejich kompetencí. V daném případě bylo návrhem předsedkyně Nejvyššího soudu napadeno rozhodnutí prezidenta republiky, kterým prezident republiky jmenoval podle čl. 62 písm. f) Ústavy soudce J. B. místopředsedou Nejvyššího soudu. Navrhovatelka přitom nezpochybňovala pravomoc prezidenta republiky k vydání takového rozhodnutí a namítala pouze „prolomení ústavní zvyklosti“ tím, že ke jmenování došlo bez souhlasu předsedy Nejvyššího soudu, a porušení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), který v § 15 počítá jen s jedním místopředsedou Nejvyššího soudu. Předsedkyně Nejvyššího soudu tedy netvrdila a ani nedoložila existenci sporu dvou státních orgánů o rozsah jejich kompetencí (kompetenčního sporu), ale pouze pod předstíranou záminkou kompetenčního sporu dvou státních orgánů ve skutečnosti požadovala, aby Ústavní soud přezkoumával ústavní akt vydaný prezidentem republiky podle čl. 62 Ústavy z hlediska „dodržování ústavních zvyklostí“ a posuzoval i jeho zákonnost z hlediska souladu s podústavním právem. To je ovšem kompetence, která nebyla Ústavou Ústavnímu soudu svěřena.
2) Tvrdím, že v daném případě nebyla k přijatému rozhodnutí založena pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst.1 písm. k) Ústavy a podle § 120 a násl. zákona o Ústavním soudu. Navíc tvrdím, že návrh byl podán subjektem k podání takového návrhu zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud řeší podle shora citovaných ustanovení spory o kompetenci mezi státními orgány, tj. spory o příslušnost vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Ústavnímu soudu tedy byla svěřena pravomoc rozhodovat spory, ve kterých dva nebo více státních orgánů popírají svou příslušnost vydat rozhodnutí (rozhodnutí v užším slova smyslu, opatření nebo jiný zásah) v konkrétní věci označené jedním z nich v návrhu na zahájení řízení nebo naopak navrhovatel a jiné státní orgány si takovou příslušnost k rozhodnutí v totožné věci osobují (srov. § 121 zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu pak § 124 citovaného zákona ukládá, aby nálezem rozhodl, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Zrušit rozhodnutí napadené návrhem na zahájení kompetenčního sporu pak může podle § 125 citovaného zákona Ústavní soud pouze tehdy, jestliže bylo vydáno státním orgánem nepříslušným. Ústava v čl. 87 odst. 1 písm. k) sice svěřuje Ústavnímu soudu pravomoc určit rozsah (meze) kompetencí státního orgánu nebo orgánu územní samosprávy, avšak Ústavní soud může k takovému určení přikročit výlučně v rámci existujícího kompetenčního sporu, jak je vymezen v zákoně o Ústavním soudu. Nález, který tímto napadám, se s otázkou pravomoci Ústavního soudu dle mého názoru nedokázal úspěšně vypořádat. Ostatně sám připouští, že „Ústavní soud není oprávněn vykročit z pravomocí svěřených mu zákonodárnou mocí, neboť by takovým vykročením popřel základní principy právního státu. Nelze proto meritorně rozhodovat o věcech, kdy sice je mezi státními orgány spor, ale ten nedopadá na žádné ze specifických řízení upravených zákonem o Ústavním soudu.“ (viz bod č. 21 odůvodnění nálezu). V odůvodnění nálezu si pak většina pléna Ústavního soudu klade otázku, zda je „Ústavní soud oprávněn rozhodovat i takové kompetenční spory, v nichž se nejedná o kladný či záporný konflikt dvou státních orgánů“, a odvolává se na nálezsp. zn. Pl. ÚS 14/01ze dne 20. 6. 2001 (N 91/22 SbNU 267; 285/2001 Sb.), jakož i nálezsp. zn. Pl. ÚS 17/06ze dne 12. 12. 2006 (N 222/43 SbNU 457). Kladnou odpověď na tuto otázku tedy většina Ústavního soudu opírá o dva případy, kdy Ústavní soud posuzoval rozsah kompetencí (pravomoci prezidenta jmenovat guvernéra a viceguvernéry České národní banky s nebo bez kontrasignace předsedou vlády a rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu ve vztahu k zákonnému požadavku předchozího souhlasu předsedy tohoto soudu). Ani jeden z těchto nálezů, o které se nyní mnou kritizovaný nález opírá, však nelze na tento případ vztáhnout, neboť šlo o situaci, za které podstatou sporu o výkon pravomoci byla tzv. sdílená kompetence. V prvém případě totiž stál Ústavní soud před otázkou reálného konfliktu dvou ústavních orgánů (prezidenta a vlády), přičemž napadené rozhodnutí prezidenta bylo realizací jeho pravomoci svěřené mu toliko zákonem, tudíž pravomoci, kterou s ním podle čl. 63 odst. 3 Ústavy sdílí předseda nebo pověřený člen vlády. I v druhém případě (kde navíc dle mého soudu nešlo o kompetenční konflikt dvou státních orgánů) posuzoval Ústavní soud situaci, kdy v totožné věci existoval požadavek součinnosti dvou institucí. V odlišném stanovisku k nálezuPl. ÚS 17/06jsem též objasnil, proč nepovažuji funkci předsedy Nejvyššího soudu za státní orgán ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, a proto s odkazem na tuto argumentaci tvrdím, že předsedkyně Nejvyššího soudu nemá v dané věci ani aktivní legitimaci k podání návrhu. Navíc soudím, že i nadále platí definice kompetenčního konfliktu, jak ji formuloval J. Hoetzel: „Konflikt předpokládá, že v téže věci se několik úřadů prohlásilo nepříslušnými nebo si příslušnost osobilo. Všecko závisí na otázce, co je tatáž věc. Identita věci je dána dvěma momenty: tatáž skutková podstata se subsumuje pod týž právní předpis. Souvisí to s individualizací právní věci.“ (srov. J. Hoetzel a V. Hora, Kompetenční konflikty, in: Slovník veřejného práva československého, sv. II, Praha 1932). Nález se podle mého soudu zřetelně účelově snaží i v tomto případě posoudit akt prezidenta republiky, kterým dochází ke jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu, jako akt sdílené kompetence dvou státních orgánů – na jedné straně prezidenta a na druhé straně předsedy Nejvyššího soudu – přičemž jeho „sdílenou kompetenci“ odvozuje od zákonného požadavku souhlasu s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu. Tato jediná „vnější pravomoc“ předsedy Nejvyššího soudu však nemá absolutně žádný vztah k pravomocem prezidenta republiky podle čl. 62 Ústavy – týká se výlučně procesu přidělování soudců k Nejvyššímu soudu správním aktem ministra spravedlnosti. Rozhodnutí prezidenta republiky, kterým byl soudce J. B. jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu, je však rozhodnutím podle čl. 62 Ústavy, tj. rozhodnutím ve výlučné pravomoci prezidenta republiky nevyžadujícím součinnost žádného jiného státního orgánu. Jestliže se v daném případě navrhovatelka „domáhala zrušení rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 8. 11. 2006, kterým byl J. B. jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu“, nešlo o návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ní, jakožto předsedkyní Nejvyššího soudu, a prezidentem republiky; netvrdí totiž, a tvrdit ani nemůže, že k jmenování byla příslušná ona sama. Tvrzení navrhovatelky, že takovému jmenování měl předcházet její souhlas s přidělením soudce J. B. k Nejvyššímu soudu, pak přenáší celou věc z roviny kompetenčního sporu podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy do roviny přezkoumávání aktů prezidenta republiky, nehledě k tomu, že uvedené tvrzení je v příkrém rozporu s literou Ústavy i zákona o soudech a soudcích, jak uvádím dále. Napadený nález se tento vlastní defekt snaží zhojit v rozporu s dosud zcela nezpochybňovanou doktrínou o vázanosti Ústavního soudu navrženým petitem tím, že rozhodl ultra petitum výrokem I. tak, že prezident republiky je státním orgánem příslušným k vydání napadeného rozhodnutí (ačkoliv takový výrok nebyl v petitu návrhu na zahájení řízení navržen, a nelze tudíž o něm rozhodovat). K vázanosti Ústavního soudu petitem návrhu na zahájení řízení, od kterého se dotčený nález odchyluje, proto pouze poukazuji na řadu judikátů pléna i senátů Ústavního soudu [např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 30/04ze dne 14. 3. 2006 (N 55/40 SbNU 533; 261/2006 Sb.), nálezsp. zn. I. ÚS 89/94ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151), nálezsp. zn. II. ÚS 242/98ze dne 25. 4. 2000 (N 62/18 SbNU 71), nálezsp. zn. II. ÚS 372/04ze dne 8. 8. 2005 (N 152/38 SbNU 215) – cituji: „Ústavní soud je vázán petitem a nemůže jej měnit“, nálezsp. zn. III. ÚS 177/04ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315), nálezsp. zn. III. ÚS 558/06ze dne 31. 1. 2007 (N 20/44 SbNU 251), nálezsp. zn. IV. ÚS 276/04ze dne 3. 8. 2005 (N 149/38 SbNU 189), nálezsp. zn. IV. ÚS 364/2000ze dne 8. 8. 2002 (N 100/27 SbNU 139)] i odbornou literaturu (např. J. Filip: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, MU Brno 2001, str. 414, V. Šimíček: Je Ústavní soud vázán podaným návrhem?, Bulletin advokacie 9/1998). Za paradoxní pak považuji, že v následujícím výroku II. je rozhodnutí prezidenta republiky vzápětí zrušeno (sic!), a to, jak z odůvodnění nálezu vyplývá, na základě vykonstruované úvahy o quasi složené proceduře geneze soudce, která je údajně završena až aktem přidělení ke konkrétnímu soudu, ačkoliv čl. 93 odst. 1 Ústavy explicitně stanoví, že soudce „se své funkce ujímá složením slibu“. Tvrdím tedy, že v daném případě nejde o kompetenční spor kladný ani záporný. I kdyby byla pravda, že „prezident republiky uplatnil svoji jmenovací pravomoc podle čl. 62 písm. f) Ústavy ve vztahu k jiné osobě, než byl de lege lata oprávněn“ (bod 50), což dále popírám, nepřisvojil si tímto rozhodnutím pravomoc náležející předsedkyni Nejvyššího soudu.
3) V kompetenčním sporu je Ústavní soud povinen rozhodnout nálezem, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci (§ 124 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); takový výrok však vůbec nebyl navržen, a neměl tedy být ani přijat. Současně byl přijat výrok, kterým se napadené rozhodnutí prezidenta republiky ruší, ačkoliv podle § 125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze zrušit pouze rozhodnutí orgánu, který je vydal, ačkoliv k němu nebyl příslušný (příslušný byl jiný orgán). V daném případě byl prezident republiky nepochybně k vydání rozhodnutí o jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu příslušný a většina Ústavního soudu jeho rozhodnutí ruší, protože mu vytýká obsahovou nezákonnost a neústavnost, kterou však v rámci kompetenčního sporu posuzovat nelze, nedojde-li Ústavní soud ke zjištění, že k vydání rozhodnutí byl ve vymezené věci příslušný orgán jiný.
4) S ohledem na shora uvedený závěr, že v daném případě se nejednalo o kompetenční spor, a nebyla tudíž založena kasační pravomoc Ústavního soudu, uplatňuji k vlastnímu odůvodnění nálezu pouze následující výhrady. Především nesouhlasím s argumentací, podle níž může prezident republiky jmenovat místopředsedy Nejvyššího soudu pouze ze soudců Nejvyššího soudu, přičemž zvlášť zarážející je, že v daném případě je to jediná argumentace, na které je celý nález vystavěn. Ústava používá zcela záměrně v čl. 62 písm. f) dikci „jmenuje ze soudců“, přičemž i zákon o soudech a soudcích přejímá doslovně stejnou citaci ve svém ustanovení § 102 odst. 1 („z řad soudců“). Není nejmenších pochyb o tom, že úmysl ústavodárce i zákonodárce byl v tomto případě totožný – umožnit jmenování funkcionářů Nejvyššího soudu i z řad soudců působících na nižších stupních soudní soustavy, což ostatně shodně konstatují všechny dostupné prameny (např. všechny dosud publikované komentáře k Ústavě – viz in Pavlíček, Hřebejk: Ústava a ústavní řád České republiky, Linde Praha 1994, str. 150, Hendrych, Svoboda a kol.: Ústava České republiky, komentář, C. H. Beck Praha 1997, str. 99, Klíma a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Čeněk s. r. o., Plzeň 2005, str. 309 a Sládeček, Mikule, Syllová: Ústava České republiky, komentář, C. H. Beck Praha 2007, str. 442; viz též Malenovský: Sborník vystoupení na konferenci „Role nejvyšších soudů v evropských ústavních systémech“ MU Brno 2007, str. 164). Argumentace navrhovatelky, že funkcionářem Nejvyššího soudu se může stát pouze stávající soudce tohoto soudu, kterou většina Ústavního soudu převzala, tedy nemá oporu ani v ústavním pořádku, ani v zákoně o soudech a soudcích a je evidentně spíše v rovině přání jejích autorů, které má sice logické opodstatnění v podmínkách vyspělého demokratického státu, avšak nic více. Většina pléna Ústavního soudu tedy dospěla k závěru, že v případě pravomoci prezidenta republiky podle čl. 62 písm. f) Ústavy nejde o výlučnou pravomoc prezidenta, ale o pravomoc, kterou sdílí s dalším státním orgánem, konkrétně v daném případě s předsedou Nejvyššího soudu. Tento charakter sdílené kompetence dovozuje z konstrukce, že „proces ustanovování soudce sestává z více fází“ (posuzování splnění předpokladů, jmenování soudce, složení slibu soudce a přidělení soudce k určitému soudu) a že soudce, který složil do rukou prezidenta republiky slib, je jakýsi neúplný soudce. Tato úvaha má sice oporu v zákoně o soudech a soudcích, ale lze ji vztáhnout pouze z technického hlediska na vlastní výkon soudcovské práce v souladu s ústavním principem „práva na zákonného soudce“. Pokus vztáhnout ji i na rozhodnutí prezidenta republiky, kterým „jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu“, však neobstojí v konfrontaci s explicitním zněním čl. 93 odst. 1 věty in fine Ústavy. Argumentace nálezu připouští, že gramatický výklad jednoznačně nasvědčuje tomu, že právo prezidenta republiky při výběru funkcionářů Nejvyššího soudu není omezeno pouze na jeho soudce, avšak tento výklad zavrhuje a uchyluje se ke kombinaci výkladu systematického a komparativního. Avšak právě obě použité výkladové metody (spolu s výkladem historickým) lze interpretovat i zcela opačně – z hlediska systematiky byla podle mého soudu nesprávně použita podústavní norma (zákon o Ústavním soudu) k výkladu Ústavy a poukaz na obsazování a kreaci soudců a funkcionářů Nejvyššího správního soudu pomíjí přechodná ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, která naopak po dobu 5 let od účinnosti zákona „otevřela“ Nejvyšší správní soud nejen soudcům nižších stupňů, ale dokonce i odborníkům z nesoudcovských řad. V daném případě pak nelze přehlédnout jistou účelovost tohoto výkladu, když v den jmenování soudce J. B. místopředsedou Nejvyššího soudu tento soudcem přiděleným k Nejvyššímu soudu byl, a nález Ústavního soudu tak přičítá následné derogaci jeho přidělení nálezemsp. zn. Pl. ÚS 17/06(viz výše) jednoznačnou a přímou retroaktivitu. I když nezpochybňuji účinky rozhodnutí pléna Ústavního soudu ve sporu mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a ministrem spravedlnosti ex tunc, nelze je podle mého soudu vztáhnout i na rozhodnutí prezidenta republiky, kterým byl J. B. jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. Jednak by důsledkem takové interpretace bylo znemožnění jakýchkoli jmenovacích aktů prezidenta republiky, neboť zákon o Ústavním soudu pro podání návrhu ve věci kompetenčního sporu, jenž reflektuje již vydané rozhodnutí, nestanoví žádnou lhůtu. Především však platí, že pro posuzování rozhodnutí státního orgánu v kompetenčním sporu je stejně jako při přezkoumávání správních aktů v rámci správního soudnictví rozhodující právní a skutkový stav v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno. A ten byl takový, že J. B. byl nejen soudcem, ale i soudcem přiděleným k výkonu soudcovské funkce k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud tudíž dle mého soudu porušil princip předvídatelnosti, proporcionality i ratione temporis, když zrušil rozhodnutí prezidenta republiky na základě skutečností (právních i skutkových), které nastaly nesporně až déle než měsíc poté, co bylo rozhodnutí vydáno.
5) O zbývající námitce navrhovatelky ohledně rozporu v počtu místopředsedů Nejvyššího soudu nález Ústavního soudu explicitně uvádí, že se jí „pro nadbytečnost nezabýval“ (bod 51). Ústava stanoví (čl. 62), že prezident republiky jmenuje místopředsedy (plurál!) Nejvyššího soudu, zatímco podle zákona o soudech a soudcích (§ 102) však jmenuje místopředsedu (singulár!). Podle mého soudu však skutečnost, že Ústava nedává pro takové zúžení cestou zákona žádný prostor (např. cestou zmocňovací klauzule), nelze interpretovat jinak, než jak již Ústavní soud opakovaně judikoval: „je nepřípustné interpretovat Ústavu z ustanovení obyčejného zákona“ (viz např.Pl. ÚS 14/01). K tomu navíc dodávám, že Ústavní soud při konstatování „že se předestřenou otázkou počtu místopředsedů Nejvyššího soudu nezabýval“ užil zásadu ultra petitum partium iudex condemnare non potest způsobem, který ve vlastní judikatuře k principům spravedlivého procesu ve vztahu k obecným soudům soustavně kritizuje, když požaduje důsledné vypořádání se se všemi námitkami účastníků a porovnávání jejich relevance. Nevypořádal se tak s námitkou, která je dle mého soudu z hlediska ústavního práva sice závažnější, avšak neunese konstrukci sdílené kompetence.
2. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
I.
Ve shodě s odlišným stanoviskem k nálezu v předchozí věcisp. zn. Pl. ÚS 17/06ze dne 12. 12. 2006 (N 222/43 SbNU 457) zastávám opětovně názor, že ani tento návrh předsedkyně Nejvyššího soudu I. B. podřadit článku 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, resp. ustanovením § 120 až 125 zákona o Ústavním soudu, nelze, jinak řečeno, že nejde o tzv. kompetenční spor.
Také zde není především splněna podmínka, aby „spor o rozsah kompetencí“ byl náležitě vymezen subjektově. Předsedkyně Nejvyššího soudu nejenže není státním orgánem ve vztahu k prezidentovi republiky v „navzájem rovnocenném postavení a plné svrchovanosti“ [srov. nálezPl. ÚS 14/01ze dne 20. 6. 2001 (N 91/22 SbNU 267; 285/2001 Sb.)], nýbrž jím není vůbec; nese toliko znaky orgánu vnitřní správy státního orgánu, jímž je Nejvyšší soud. Ústavní soud znovu přehlíží zákonné vymezení „správního“ postavení předsedkyně Nejvyššího soudu, coby součásti správním režimům příznačného hierarchizovaného systému, v jehož čele stojí Ministerstvo spravedlnosti jako ústřední orgán státní správy soudů. Nic na tom nemění (dokonce správní znaky naopak potvrzuje) dílčí autonomie předsedy Nejvyššího soudu založená tím, že jeho správu vykonává Ministerstvo spravedlnosti nikoli přímo, nýbrž jeho prostřednictvím, stejně jako – zde klíčové a oproti předsedům jiných soudů exkluzivní – oprávnění ovlivnit personální složení soudu potud, že k přidělení soudce k němu je zapotřebí jeho souhlasu.
Rovněž je podstatné, a z uvedeného vyplývá, že předsedkyně Nejvyššího soudu nedisponuje jakoukoli „kompetencí“, jíž by se vůbec mohla ocitnout ve střetu s nezpochybnitelnou a zcela nezávislou kompetencí prezidenta republiky jmenovat místopředsedu (jakož i předsedu) Nejvyššího soudu. To je očividné v situaci, kdy prezident místopředsedou Nejvyššího soudu jmenuje již stávajícího soudce tohoto soudu, anebo i v případě, že by bylo „mezi všemi“ nesporné, že prezident může jmenovat místopředsedou kohokoliv, tedy i soudce soudu jiného. Pak i z pohledu odůvodnění oponovaného nálezu by předsedkyně Nejvyššího soudu prezidentovi oponovat nemohla, i kdyby třeba jmenoval Jaroslava Bureše. Zde, a tímto, se zjevuje skutečný rámec věci; není totiž vůbec – z pozic předsedkyně Nejvyššího soudu – pojmově (a „kompetenčně“) napadnutelné, že prezident si vybral „špatně“; nevýznamné „špatně“ pak logicky zahrnuje i to, co většina pléna Ústavního soudu má naopak za významné, totiž výběr mimo okruh možných osob, jak jej tento většinový názor vymezil. Nemá-li předsedkyně Nejvyššího soudu ve vztahu k jmenování místopředsedy kompetence žádné, nemůže mít ani kompetence s prezidentem „sdílené“ (viz zejména body 23 a 45 odůvodnění nálezu).
Ostatně i kdyby byl správný názor, že místopředsedou lze jmenovat jen stávajícího soudce Nejvyššího soudu, tj. již dříve k němu přiděleného, nemohlo by jít o nic jiného než o vadu (ve smyslu správnosti či zákonnosti) prezidentova jmenovacího aktu, což je ovšem něco úplně jiného než výraz nedostatku prezidentovy kompetence, jenž byl oponovaným nálezem dovozen. Věcná vada aktu správního je tradičně spojena se standardními právní důsledky (včetně uplatnění zásady presumpce jeho správnosti), nikoli však se závěrem, že proto je takový akt výrazem excesu z „kompetence“. Těžko lze připustit, že o nedostatku kompetence lze hovořit vždy, když státní orgán vydal akt vadný, poněvadž je „kompetentní“ vydávat jen akty bezvadné. Platí-li toto – bez jakýchkoli pochybností – o aktech správních, musí to – tím spíše – platit i o aktech ústavních, a tím je nerozhodné, jak prezidentův akt jmenování místopředsedy bude kvalifikován.
II.
Je tudíž nadbytečné se zabývat otázkou, zda je okruh osob, z nichž prezident vybírá toho, koho míní jmenovat místopředsedou, omezen na soudce Nejvyššího soudu nebo mu jsou k dispozici i soudci jiní, čemuž se odůvodnění nálezu naopak věnuje obšírně.
Proto už jen nad rámec věci poznamenávám, že závěrům, k nimž dospěla většina pléna, lze efektivně oponovat, resp. nic nepřekáží se ztotožnit s názorem, který vyjádřil v odlišném stanovisku předseda Ústavního soudu P. Rychetský.
K tomu lze připojit argument, který vychází ze znění a intencí ustanovení § 67 zákona o soudech a soudcích, podle něhož „po složení slibu ministr spravedlnosti přidělí soudce na základě jeho předchozího souhlasu k výkonu funkce k určitému okresnímu soudu, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.“. Odtud totiž (jakož i z čl. 93 odst. 1 věty druhé Ústavy) plyne nejen, že „soudcem“ se stává již ten, kdo byl prezidentem jmenován a složil slib, nýbrž i ta důležitá okolnost, že přidělení ministra spravedlnosti ku konkrétnímu soudu (aby se soudce mohl reálně ujmout funkce) – byť principiální – není bezvýjimečné; může být totiž stanoveno jinak. Tak je tomu však právě v případě předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu, neboť Ústava (jiný „zvláštní“ předpis není) jinak stanovila tím, že v čl. 62 písm. f) vyžaduje pro jejich jmenování, aby byli toliko „soudci“ (viz výše), nikoli již i soudci Nejvyššího soudu. Co do jejich vlastního „soudcovského“ mandátu proto platí, že vzniká jinak (oproti pravidlu opačně), než jak dovozuje nález, totiž jako přímý důsledek založení jejich funkcí předsedy, resp. místopředsedů; funkcí soudců se pak „ujímají“ tím, že byli jmenováni předsedy, resp. místopředsedy. Odtud plyne ještě silnější (a kontrérní) závěr, než jaký byl oproti nálezu uvažován, neboť ku jmenování předsedou (místopředsedy) Nejvyššího soudu postačí již jmenování soudcem (složení slibu), aniž by bylo nezbytné, aby předcházel akt přidělení k soudu ministrem spravedlnosti, tj. aby tyto osoby byly soudci již předtím přidělenými k určitému (jinému než Nejvyššímu) soudu.
Přímé jmenování předsedy (místopředsedů) z osob stojících dotud tomuto soudu vně není nijak neobvyklé a odůvodnění nálezu to ostatně připouští. Je-li poukazováno (bod 38 odůvodnění) na vhodné, resp. potřebné „doplnění“ takových režimů určitou formou soudcovského vlivu, resp. alespoň „konzultativního“ působení „soudcovského orgánu“, třeba mít na zřeteli, že v tuzemských poměrech nemůže být jakkoli suplováno (jak většina pléna uvažuje) „vlivem“ předsedkyně Nejvyššího soudu už prostě proto, že ji za „soudcovský orgán“ (představitele soudní moci) mít nelze zcela nepochybně; jak bylo výše řečeno, ze zákonného vymezení je správním funkcionářem a své soudce nepředstavuje, neboť je povolána k jejich správě, resp. řízení (v podobném duchu se ostatně předsedkyně Nejvyššího soudu vyjádřila při ústním jednání ve věci).
Ať tak či onak, není zřetelného důvodu, aby sporná otázka, z jakých soudců může prezident vybírat kandidáty na posty předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu, mohla nabýt rozměrů ústavněprávních.
III.
Ústavní soud znovu klade (ve svých výkladových východiscích) větší důraz na to, jak by podle jeho názoru (a vnějších standardů) mělo být soudnictví organizováno, oproti tomu, jak skutečně, vnitřně i ve vztahu k ostatním mocím, dle platného ústavního a zákonného stavu vymezeno je. V chápání principů dělby moci tím zdůrazňuje požadavky autonomie moci soudní (a vyvozuje odtud ve sporech předsedkyně Nejvyššího soudu jí příznivé závěry), ačkoli protisměrně působící požadavky zdůrazňující prvky vzájemné interakce a vyvažování („brzd a kontrol“) soudní moci a moci výkonné (z nichž vycházel prezident) jsou koncepci dělby moci inherentní tradičně; byť jmenovací kompetence prezidenta již samy o sobě tyto brzdy a kontroly – proti (jinak nezávislé) soudní moci – představují, Ústavní soud míní (bod 37 odůvodnění), že i je nutno podrobit zpětně omezením, jež musí vycházet ze soudní moci. Ambice kultivovat a civilizovat prostor veřejné (státní) moci je bezpochyby chvályhodná, je však na pováženou, překračuje-li existující ústavní a zákonný rámec. Výklad „komparatistický“ (bod 38 odůvodnění) rovněž nasvědčuje tomu, že se Ústavní soud nechává inspirovat idejemi, které do tuzemského právního prostředí přenášet přímo nelze, neboť se zde zmiňovanými ústavními režimy (Francie, Itálie, Slovensko či Německo, Finsko, Nizozemsko), resp. s postavením tam působících „subjektů s výraznou soudcovskou profilací“, evidentně postavení správního funkcionáře (orgánu vnitřní správy), jímž předsedkyně a místopředsedové Nejvyššího soudu jsou, jakkoliv srovnávat nelze, a fakticky obdobné instituce v českém právním prostředí prostě (dosud) neexistují.
Je tedy obtížně přijatelné předsedkyni Nejvyššího soudu (v tomto vymezení) identifikovat s jakýmkoli – byť jen „v jistém smyslu“ (bod č. 34 odůvodnění nálezu) – nositelem „projevu soudní moci“, který má být podle většiny pléna Ústavního soudu (coby žádoucí výraz prosazované koncepce dělby moci) způsobilý omezit jmenovací kompetence prezidenta republiky. Totéž platí o ztotožnění předsedkyně Nejvyššího soudu s „orgánem samotné moci soudní“, jak se uvádí v bodu 35 odůvodnění nálezu.