V kompetenčních ustanoveních týkajících se prezidenta republiky, tj. čl. 62, resp. čl. 63 Ústavy oproti tomu kompetenci opravňující k samostatnému posouzení ústavnosti zákona nenalezneme. Z čl. 59 odst. 2 Ústavy, který obsahuje slib prezidenta republiky, naopak vyplývá, že prezident republiky se zavazuje zachovávat Ústavu a zákony České republiky. Ostatně vázanost exekutivy zákony, byť v daném případě jde o hlavu státu, je maximou dodržovanou ve střední Evropě již po dvě století jako maximou charakteristickou i jen pro formální právní stát. Tato maxima ostatně platí i ve státech s difuzním ústavním soudnictvím.
Pokud tedy prezident republiky sám posoudil ústavnost příslušných ustanovení zákona o soudech a soudcích a rozhodl se je jako neústavní neaplikovat a aplikovat přímo Ústavu, je třeba jeho jednání hodnotit jako jednání ultra vires, na jehož základě nemůže vzniknout právní akt. Akt, který byl za těchto okolností vydán, je třeba považovat za nicotný, nezpůsobilý vyvolat jakékoli právní účinky. Bylo-li tímto aktem významně ovlivněno složení Nejvyššího soudu, bylo přímo povinností předsedkyně Nejvyššího soudu, jak shora uvedeno, bránit řádné, tj. právně bezvadně provedené obsazení Nejvyššího soudu soudci proti neústavní ingerenci ze strany prezidenta republiky.
Zbývá zodpovědět otázku, zda jednání prezidenta republiky by bylo možno konvalidovat případným rozhodnutím Ústavního soudu o zrušení § 15 zákona o soudech a soudcích, což prezident republiky Ústavnímu soudu navrhl, avšak téměř s ročním odstupem od okamžiku, kdy si sám ústavnost tohoto ustanovení vyhodnotil. Na rozdíl od většinového stanoviska zastávám názor, který opírám o názory zastávané evropskou ústavní komparatistikou [viz např. Weber, A.: Generalbericht: Vefrassungsgerichtsbarkeit in Westeuropa, in.: Vefrassungsgerichtsbarkeit in Westeuropa, Starck, Ch., Weber, A. (Hrsg.), Nomos Verlag, Baden-Baden 1986, str. 114 a násl.], že i rozhodnutí, které bylo učiněno v řízení o abstraktní kontrole norem, může získat účinky ex tunc, pokud mu je Ústavní soud svým rozhodnutím udělí. Z důvodu právní jistoty lze k takovému kroku samozřejmě přistoupit jen v odůvodněných případech. Jím však tento případ není. To proto, že prezident republiky byl i před rokem aktivně legitimovaným navrhovatelem oprávněným učinit návrh, který učinil nyní a který je veden u Ústavního soudu podsp. zn. Pl. ÚS 17/07. A teprve po eventuálním zrušujícím rozhodnutí Ústavního soudu by mohl přikročit ke jmenování dalšího místopředsedy, ovšem jen v situaci, pokud by mu nebránila navrhovatelkou zmíněná ústavní zvyklost [k pojetí ústavní zvyklosti viz odlišné stanovisko soudců P. Holländera a V. Jurky k nálezusp. zn. Pl. ÚS 14/01ze dne 20. 6. 2001 (N 91/22 SbNU 267; 285/2001 Sb.): „Domníváme se, že vznik ústavních zvyklostí praeter constitutionem je pravidelnou a přirozenou součástí fungování demokratických ústavních systémů v rámci evropské kontinentální právní kultury, tedy v kontextu tradice psaných ústav a psaného práva. Tento jev nezůstal v současnosti nereflektován i judikaturou ústavních soudů. Pro ilustraci v této souvislosti zmiňujeme toliko nález Spolkového ústavního soudu BVerfGE, 72, 189, v němž byl akceptován aktivismus dohodovacího výboru mezi Spolkovým sněmem a Spolkovou radou praeter constitutionem, a to v postavení ústavní zvyklosti.“].
Výše popsaným jednáním ultra vires zasáhl prezident republiky však především do kompetencí Ústavního soudu. Poněkud mne udivuje, že většina tento aspekt ponechala stranou své pozornosti.