POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 16. PROSINCE 2014 SP. ZN. Pl. ÚS 20/14
Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., právně zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Kovářská 17/1169, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005 sp. zn. 8 Tdo 916/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2005 sp. zn. 3 To 92/2004, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2003 sp. zn. 48 T 1/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2 a 3, článkem 38 odst. 2 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článkem 5 odst. 1, článkem 6, článkem 7 odst. 1 a článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva").
Ve svém podání ze dne 1. března 2006 stěžovatel vznesl námitku podjatosti proti soudcům Jiřímu Muchovi a Janu Musilovi, kteří byli rozvrhem práce určeni jako soudci III. senátu Ústavního soudu a soudce Jan Musil navíc jako soudce zpravodaj v řízení o projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud usnesením č. j. III. ÚS 209/06-61 a usnesením č. j. III. ÚS 209/06-63 dne 27. března 2006 rozhodl, že uvedení soudci nejsou vyloučeni z projednávání této ústavní stížnosti.
II.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 1/2003, založil stěžovatel v roce 1994 společnost Partners ČR, s. r. o. (dále ,,společnost stěžovatele"), jejímž se stal jediným společníkem a zároveň jedním ze dvou jednatelů. V rámci svého předmětu podnikání se společnost stěžovatele zabývala ve větším rozsahu dovozem a následným prodejem kuřecího masa. Kontrolou Celního úřadu v Praze 1, Inspektorátu celní a finanční stráže byl zjištěn celní únik za zboží dovezené uvedenou společností během roku 1997, a proto došlo k doměření cla vůči deklarační firmě Petýrek, s. r. o. Dalším šetřením celních orgánů a následným prověřováním orgánů činných v trestním řízení vyvstalo proti stěžovateli podezření, že stěžovatel během roku 1997 krátil clo o mnohamilionové částky tím způsobem, že při celním odbavení dováženého kuřecího masa předkládal fiktivní faktury gibraltarské společnosti Nimeg, které zněly na podstatně nižší finanční částky, než byla cena zboží, které společnost stěžovatele nakoupila v Číně a SRN.
Dosavadní rozhodnutí obecných soudů:
V trestní věci stěžovatele bylo postupně vydáno několik rozhodnutí obecných soudů tří stupňů. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 48 T 1/2003 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zákona ve znění zákona č. 152/95 Sb., za nějž mu byl podle § 148 odst. 3 tr. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu dále soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2004 sp. zn. 3 To 97/2003 podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným skutkem, jejž popsal shodně jako soud prvého stupně, avšak právně ho posoudil jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. s odkazem na znění zák. č. 265/2001 Sb. Výrok o trestu zůstal shodný s výrokem soudu prvého stupně.
K dovolání stěžovatele (v pořadí prvému) Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. 8 Tdo 574/2004 citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004 sp. zn. 3 To 97/2003 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém odvolacím řízení Vrchní soud v Praze rozhodl k odvolání obviněného ve věci rozsudkem ze dne 18. 2. 2005 sp. zn. 3 To 92/2004 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným výše uvedenými trestnými činy. Popis skutku byl v novém rozhodnutí odvolacího soudu upraven tak, že stěžovatel "od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997 jako jednatel a společník obchodní společnosti Partners ČR s. r. o., se sídlem v Praze, v deseti případech dovezl ze zahraničí kuřecí maso a pro účely celního řízení podle zákona č. 13/1993 Sb., vedeného Celním úřadem pro Prahu 5 - Holešovice, se sídlem Praha 7, Jankovcova 18, v úmyslu dosáhnout snížení poplatků spojených s dovozem, předkládal prostřednictvím svého deklaranta, tj. společnosti Petýrek, s. r. o., zahraniční faktury znějící na odesilatele zboží firmu Nimeg Ltd. Gibraltar, ačkoliv věděl, že tato společnost s jeho firmou neobchodovala a faktury nevystavila, přičemž skutečnými dodavateli tohoto zboží byly zahraniční společnosti Hebei Import and Export v Číně a firma Schroeder KG. GmbH and CO v Hamburku - SRN, přičemž na fakturách skutečně těmito společnostmi vystavenými byla uváděna několikanásobně vyšší cena zboží, než na fakturách předkládaných obžalovaným k celnímu řízení". Dále jsou ve výroku odvolacího soudu konkrétně uvedeny fiktivní faktury, které měl stěžovatel celnímu úřadu předkládat, s tím, že stěžovatel svým jednáním zkrátil clo nejméně o částku 6.881.919,- Kč, což je částka bez DPH. Za tento čin uložil odvolací soud stěžovateli dle ust. § 148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném znění stejný trest, k jakému byl stěžovatel odsouzen již předchozími rozsudky obecných soudů, tj. pět let odnětí svobody ve věznici s dozorem a pět let zákazu činnosti.
Konečně i proti posledně uvedenému rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání (v pořadí druhé), o němž Nejvyšší soud ČR rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením sp. zn. 8 Tdo 916/2005 tak, že je jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
III.
Námitky stěžovatele
Odůvodnění projednávané ústavní stížnosti, jež je značně obsáhlé, nepřehledné a v němž stěžovatel řadu námitek v několika obměnách opakuje, lze shrnout následujícím způsobem:
Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým orgány činné v trestním řízení postupovaly v případě tzv. prohlídky jiných prostor, kterou policejní orgán provedl přibližně půl roku před zahájením trestního stíhání jako běžný úkon a nikoli jako úkon neodkladný či neopakovatelný. Stěžovatel dále namítá, že policejní orgán neprovedl ve smyslu § 84 tr. řádu předchozí výslech osoby, u níž se má prohlídka vykonat. Zdůraznil, že se vyšetřovatelka o provedení takového výslechu ani nepokusila, což do protokolu o provedené prohlídce zdůvodnila tím, že se majitel firmy (tzn. stěžovatel) zdržuje v Rakousku. Stěžovatel však upozorňuje na přítomnost jeho zástupců při provádění prohlídky, kteří však rovněž vyslechnuti nebyli.
Stěžovatel má dále výhrady proti tomu, jakým způsobem byl popsán skutek, pro nějž mu policejní orgán dne 9. 3. 2001 sdělil obvinění ve smyslu ust. § 160 odst. 1 tr. řádu, jež dle jeho názoru nesplňuje podmínky uvedené v § 160 tr. řádu, neboť chybí popis subjektivní stránky trestného činu. Nesouhlasí přitom s názorem Nejvyššího soudu, který v dovolacím řízení vyslovil názor, že záměr obviněného zkrátit clo nemusí být vyjádřen slovem ,,úmyslně", nýbrž je postačující taková formulace, která o úmyslu obviněného způsobit zákonem předpokládaný následek nepochybně svědčí.
Stěžovatel rovněž namítal, že Městský soud v Praze připustil v hlavním líčení důkazy dle názoru stěžovatele protizákonně opatřené. Tím má stěžovatel na mysli především korespondenci českých celních úřadů s celním úřadem na Gibraltaru, v níž je obsaženo vyjádření muže jménem S. G. ze společnosti Nimeg, v němž tento obchodník s drůbeží popřel obchodní spojení se stěžovatelem. Stěžovatel upozorňuje, že toto vyjádření bylo obecnými soudy provedeno jako listinný důkaz i přesto, že výše uvedený gibraltarský celní úřad svou zprávu poskytl jen pro informační účely, s výslovnou výhradou, že ji nelze použit v trestním řízení. Stěžovatel má za to, že obecné soudy opomněly možnosti, jež skýtají instrumenty mezinárodní justiční spolupráce, jestliže posléze odmítly provést dožádání výslechu jmenovaného S. G. a spokojily se s výše uvedeným vyjádřením celního úřadu. Obdobně má stěžovatel za to, že si Policie ČR od celního úřadu vyžádala účetní doklady jeho společnosti, aniž by přitom byly splněny podmínky, za nichž může orgán činný v trestním řízení vyžadovat údaje získané při správě daní ve smyslu tehdy platného znění zákona o správě daní a poplatků. Za procesně nepoužitelný považuje stěžovatel tím pádem i znalecký posudek z oboru účetnictví, který byl vypracován ,,První znaleckou a. s." právě na základě výše uvedených účetních dokladů.
Dále stěžovatel argumentuje i ohledně tzv. opomenutých důkazů, jež nalézací soud na závěr hlavního líčení odmítl provést. Stěžovatel zejména navrhoval, aby byla slyšena osoba jménem N., úřednice Celní a finanční stráže a dále vyšetřovatelka případu H., a to k okolnostem výše uvedené prohlídky jiných prostor. Stěžovatel dále navrhoval objasnit právní možnosti mezinárodní pomoci na základě Evropské úmluvy o poskytování informací o cizím právu (č. 221/1998 Sb.) a upozorňuje na to, že i přes dikci článku 1 Dodatkového protokolu této úmluvy, rozšiřující její působnost i na oblast trestního práva, nalézací soud jeho návrh zamítl.
Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti dále vznesl řadu námitek ohledně průběhu dokazování a protokolace prováděné v hlavním líčení. Zdůraznil, že jedním ze základních práv je právo obžalovaného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (článek 38 odst. 2 Listiny) . Stěžovatel tvrdí, že se nalézací soud neřídil ustanovením § 214 tr. řádu, podle nějž musí být obžalovaný po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu. Stěžovatel poukazuje na postup předsedkyně senátu nalézacího soudu, která v hlavním líčení konaném dne 25. 3. 2003 vyjmenovala téměř 60 listinných důkazů, aniž by je přečetla dle ust. § 213 odst. 1 tr. řádu a aniž by se stěžovatele jedinkrát dotázala, zda se k nim chce vyjádřit. Dle stěžovatele uvedené listiny v daném časovém prostoru přečíst ani nebylo možné. Stěžovatel se v uvedeném hlavním líčení proti popsanému postupu soudu ohradil, byl však dle svého tvrzení výroky předsedkyně senátu učiněnými mimo protokol zastrašen, a proto na čtení zmíněných listin již netrval. Obdobně dle stěžovatele nalézací soud opomíjel ust. § 214 tr. řádu i při výsleších některých svědků, při jejichž provedení stěžovatel nebyl dotazován, zda se k nim nechce vyjádřit.
Dále stěžovatel namítal, že sám způsob vedení protokolu v hlavním líčení fakticky vylučoval vznesení námitek v průběhu jeho pořizování. Stěžovatel uvádí, že v průběhu výslechů nebylo ani možné rozeznat, zda předsedkyně senátu mluví se svědkem či diktuje do protokolu, ve výhledu na ni a zapisovatelku bránily stěžovateli monitory, při protokolování se předsedkyně senátu často vracela a dávala zapisovatelce různé pokyny, jejichž smysl nemohl stěžovatel a jeho obhájce bez vlastního monitoru sledovat. Stěžovateli byl opis protokolu k dispozici až následující den po hlavním líčení, a to s odkazem na potřebu opravy chyb. Stěžovatel má za to, že v protokolu o hlavním líčení byly vynechávány celé věty z výpovědí svědků, svědčících ve prospěch obhajoby. Stěžovatel dále rekapituluje průběh řízení o opravných prostředcích, jimiž se domáhal nápravy ohledně uvedeného postupu nalézacího soudu při protokolaci, včetně řízení o ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 609/03.
Stěžovatel je ohledně rozhodnutí nalézacího soudu přesvědčen o podjatosti senátu a především jeho předsedkyně, jež byla seznámena s obsahem nezákonně opatřených a procesně nepřípustných důkazů. Podjatost předsedkyně měla na výsledný rozsudek nalézacího soudu dle názoru stěžovatele o to větší vliv, že další členka senátu zjevně o průběh procesu projevovala malý zájem a nejméně polovinu hlavního líčení prospala. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů o námitce podjatosti, kterou v hlavním líčení vznesl a odkazuje přitom na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Dále vyjadřuje nesouhlas s hodnocením svědeckých výpovědí nalézacím soudem a s úvahami nalézacího soudu o fiktivním charakteru obchodních vztahů společnosti stěžovatele s výše uvedenou gibraltarskou firmou.
Dále stěžovatel vznáší četné námitky k řízení před soudem odvolacím. Stěžovatel je přesvědčen, že vrchní soud svým rozhodnutím porušil zásadu zákazu reformationis in peius i právo stěžovatele na řádný opravný prostředek, pokud zrušil rozsudek nalézacího soudu a ve svém vlastním rozhodnutí užil odlišné právní kvalifikace a bez vlastního dokazování opravil popis skutku tak, že do výrokové věty vložil skutkový znak úmyslu. Stěžovatel poukazuje na to, že se Vrchní soud v Praze s jeho odvolacími námitkami vypořádává převážně pouze v obecné rovině, aniž by svá tvrzení přezkoumatelným způsobem zdůvodnil a stereotypně je odbývá paušálně hodnotícími výroky. Stěžovatel zejména nesouhlasí s postupem vrchního soudu ohledně návrhů obhajoby na dožádání gibraltarských orgánů. Za nesprávný považuje stěžovatel i způsob, jakým vrchní soud dovozuje, že ve spise založené faktury společnosti Nimeg Ltd. jsou ve skutečnosti technické padělky. Podobně kriticky se stěžovatel vyjadřuje i k řadě dalších tvrzení obsažených v rozsudku, týkajících se jednotlivých výpovědí svědků v hlavním líčení a listinných důkazů. Pokud jde o samotné rozhodnutí vrchního soudu, stěžovatel zdůrazňuje, že Vrchní soud v Praze posoudil trestnost činu a výši škody podle práva platného v době spáchání skutku, zatímco výši trestu stanovil na základě právní úpravy platné v době vynesení rozsudku. Vrchní soud v Praze totiž staví svá skutková zjištění na úpravě celních předpisů platných v době spáchání skutku. Přitom podle právní úpravy platné v době jeho rozhodnutí neměla cena zboží na výši vyměření cla žádný vliv.
Stěžovatel dále napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, který prý sice uznal uvedené námitky stěžovatele ohledně aplikace právních předpisů ve smyslu § 16 tr. zákona, přesto však dospěl k závěrům o vině stěžovatele trestným činem. Nejvyšší soud však dle názoru stěžovatele svévolně vymezuje skutek, jehož se měl stěžovatel dopustit, pokud uvádí, že stěžovatel ,,dovážel kuřecí maso převážně z Číny, avšak při celním řízení předstíral, že jde o zboží nakoupené u společnosti Nimeg Ltd. Gibraltar, ačkoliv s ní neobchodoval a společnost předkládané faktury, které soudy označily jako fiktivní, nevystavila. Právě tímto podvodným jednáním stěžovatel způsobil státu zkrácením cla škodu ve výši nejméně 6.881.919,- Kč". Stěžovatel namítá, že předchozí řízení se soustředilo nikoli na to, zda stěžovatel oklamal celní úřad ohledně země původu zboží, ale jednalo se v něm především o deklarovanou cenu zboží, která byla podle dřívější právní úpravy pro vyměření cla rozhodující. Podle úpravy platné v době vynesení odsuzujícího rozsudku však byla pro výpočet cla rozhodující hmotnost a země původu zboží a nikoli cena.
Dle názoru stěžovatele Nejvyšší soud ve své úvaze dále opomenul, že výše cla není závislá na zemi dodavatele, ale na zemi původu zboží, která je deklarována nezávisle na obsahu faktury v Jednotné celní deklaraci (JCD). Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jako země původu zboží byla v souladu se skutečností vždy deklarována Čína. Nové a překvapivé zjištění Nejvyššího soudu o tom, že by stěžovatel ohledně země původu podváděl, je dle jeho názoru v extrémním rozporu s výsledkem provedeného dokazování. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že právní posouzení skutku Nejvyšším soudem by nebylo správné ani za předpokladu chybné deklarace země původu. I kdyby celní úřad při vyměřování cla vycházel z původu zboží na Gibraltaru, nemohla by nejvyšší možná způsobená škoda přesáhnout 5 000 000,- Kč, což stěžovatel obsáhle odůvodňuje s odkazem na platný celní kodex (Tarif -Code 0207) ve smyslu Rozhodnutí Evropské komise č. R1251/96, resp. R1357/00. Právní závěr o škodě ve výši 6 881 919,- Kč je dle stěžovatele v rozporu s právní úpravou celních předpisů a závěr Nejvyššího soudu o tom, že rozsudek vrchního soudu spočívá na správném právním posouzení skutku, je chybný, přičemž správné právní posouzení výše škody by mělo rozhodující vliv na právní posouzení skutku i na výrok o trestu.
Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy nevysvětlily kauzální souvislost mezi jednáním uvedeným v popisu skutku a nesprávným vyměřením cla a opominuly uvést odkaz na zákonná ustanovení, z nichž jejich závěr o porušení celního zákona vyplývá. Stěžovatel je toho názoru, že z napadených rozhodnutí nelze zjistit, jaké konkrétní ustanovení zákona č. 13/1993 Sb. mělo být stěžovatelem porušeno. Je-li smyslem ustanovení o trestném činu zkrácení cla dle § 148 tr. zákona ochrana zájmu státu na správném vyměření cla, jsou podle názoru stěžovatele soudy povinny vyložit důvody, proč k jeho správnému vyměření nedošlo, jinak jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná.
Stěžovatel dále zdůraznil, že dle jeho názoru k nesprávnému právnímu posouzení skutku přispělo též neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru cel v předchozím důkazním řízení. Pokud by bylo porušené právní ustanovení uvedeno, bylo by v pozdějším přezkoumání zřejmé, že mezitím již není v platnosti.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že poté, co jeho obhájce v trestním řízení Mgr. Zápotočný dne 20. 12. 2004 oznámil Vrchnímu soudu v Praze, že ukončil obhajobu stěžovatele, nepostupoval obecný soud podle ustanovení § 38 odst. 1 tr. řádu a neurčil stěžovateli v postavení obviněného lhůtu ke zvolení nového obhájce, nýbrž mu podle ust. § 39 odst. 1 tr. řádu a ust. § 40 tr. řádu z důvodu uvedeného v ust. § 36 odst. 3 tr. řádu rovnou ustanovil obhájkyni Mgr. Helenu Flekovou. Stěžovatel upozorňuje, že skutečností, že vrchní soud fakticky neposkytl stěžovateli žádný čas ke zvolení obhájce, se Nejvyšší soud při svém rozhodování o dovolání odmítl zabývat. Stěžovatel popisuje, jak obecný soud dne 8. 11. 2004 doručil stěžovateli vyrozumění, že v případě, že dne 7. 1. 2005 bude z jakýchkoli důvodů jednání zmařeno, je veřejné zasedání nařízeno též na všechny pátky v měsíci leden až duben 2005. O vypovězení právního zastoupení Mgr. Zápotočným a o ustanovení obhájkyně Mgr. Flekové byl však stěžovatel soudem vyrozuměn až 7. 2. 2005, tedy po uplynutí pěti nařízených zasedání, aniž by mu bylo známo, zda se uskutečnila. Nespojila se s ním a neinformovala jej ani soudem stanovená obhájkyně Mgr. Fleková, za což byla, jak stěžovatel připomíná, mezitím Advokátní komorou kárně potrestána. Stěžovatel zdůrazňuje, že nejen, že nedostal žádnou lhůtu ke zvolení nového obhájce, ale v okamžiku, kdy se o změně obhájce dozvěděl, ani nemohl předpokládat, v jakém stadiu se řízení nachází a zda vůbec ještě má smysl jiného obhájce hledat. O stavu řízení se stěžovatel dle svého tvrzení dozvěděl až při prvním telefonickém kontaktu s advokátkou dne 21. 2. 2005, tedy tři dny po veřejném zasedání vrchního soudu. Z tohoto důvodu dle stěžovatele neodpovídá skutečnosti vyjádření Nejvyššího soudu v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, že si stěžovatel jiného obhájce nezvolil, ačkoliv mu v takovém postupu nic nebránilo.
IV.
Ústavní soud důkladně přezkoumal vyžádaný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a charakter kasace rozhodnutí obecných soudů jako krajního prostředku, k němuž je přípustné sáhnout jen tedy, pokud jsou tato rozhodnutí výsledkem řízení, jež jako celek nebylo spravedlivé, tzn. odporovalo kautelám práva ústavního, vyjádřeným v příslušných článcích Listiny. Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu (viz jednotlivá ust. § 2 tr. řádu). Kasační pravomoc Ústavního soudu se uplatní jen tehdy, jsou-li skutkové či na ně navazující právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s faktickými výsledky provedeného dokazování. V případě stěžovatele šlo o trestní věc skutkově i právně relativně složitou, nicméně meritorní rozhodnutí obecných soudů vzešla z řízení, v němž nedošlo k pochybením, jež by měla za následek porušení základních práv stěžovatele. Naopak lze říci, že obecné soudy postupovaly v řízení zcela standardně a věnovaly zjišťování skutkového stavu i právním otázkám náležitou pozornost.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků i trestní spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 1/2003. Na základě spisového materiálu Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům ohledně jednotlivých námitek stěžovatele.
K tzv. prohlídce jiných prostor
Jak Ústavní soud zjistil, vyšetřovatelka Policie ČR vydala dne 27. 6. 2000 v rámci šetření ve smyslu ust. § 158 odst. 3 tr. řádu příkaz k prohlídce jiných prostor dle ust. § 83a odst. 1 tr. řádu a nařídila prohlídku v kanceláři obchodní společnosti stěžovatele. Stěžovatel poukazoval na to, že policejní orgán vydal uvedený příkaz a prohlídku provedl přibližně půl roku před zahájením trestního stíhání ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti namítal, že uvedená prohlídka neproběhla v souladu s ust. § 158 odst. 1 písm. i) tr. řádu jako úkon neodkladný a neopakovatelný. Stěžovatel zdůraznil, že z vydaného příkazu k prohlídce neplyne, proč úkon nebylo možné odložit na pozdější stadium trestního řízení a odkazuje na zásady vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 298/05. Ústavní soud může k této námitce stěžovatele toliko zopakovat základní zásadu časové působnosti procesních předpisů, že totiž orgány činné v trestním řízení postupují vždy podle zákona právě platného. Zákonnost postupu policejního orgánu je tudíž v daném případě třeba posuzovat podle předpisů platných ke dni 27. 6. 2000, kdy trestní řád ještě nevyžadoval, aby v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu bylo uvedeno, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Tento výslovný požadavek v ust. § 160 odst. 4 in fine tr. řádu zavedla až velká novela tr. řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., takže po této stránce absence bližšího vysvětlení neodkladnosti prohlídky jiných prostor v příkazu vyšetřovatelky a v následném protokole neznamenala v době konání prohlídky výslovné porušení zákona. Stejně tak stěžovatel cituje ust. § 158 odst. 1 písm. i) tr. řádu, jež v době konání uvedené prohlídky ještě neexistovalo. Naopak tehdy platný trestní řád umožňoval policejnímu orgánu provádět způsobem uvedeným v hlavě čtvrté a páté neodkladné nebo neopakovatelné úkony tehdy, pokud nebylo možno zahájit trestní stíhání proto, že osoba, která mohla být obviněna, nebyla ještě známa nebo jí dosud nebylo možno sdělit obvinění (ust. § 160 odst. 2 věta první tr. řádu ve znění zák. č. 152/1995 Sb.). Tak tomu bylo i v případě stěžovatele, který se, jak již v napadených rozhodnutích zdůraznily obecné soudy, v době šetření své trestné činnosti trvale zdržoval v zahraničí a nebylo mu možno ani doručovat ani zahájit jeho trestní stíhání ve smyslu ust. § 160 odst. 1 věta druhá tr. řádu.
Závěry uvedené v nálezu sp. zn. III. ÚS 298/05 ostatně nelze ani v současnosti aplikovat na libovolný případ mechanicky, neboť nesplnění podmínky neodkladnosti nebo neopakovatelnosti nemusí mít v každém libovolném případě za následek neúčinnost takto získaného důkazu. K tomu je třeba zvažovat, zda následkem takového opomenutí došlo k závažnému zásahu do práv, k jejichž ochraně citované ustanovení tr. řádu směřuje. Pokud úkon byl proveden, aniž byla splněna podmínka neodkladnosti či neopakovatelnosti, nemusí to automaticky způsobit neúčinnost důkazu; je třeba zvážit též konkrétní okolnosti případu a specifičnost informací, které byly v okamžiku provádění úkonu k dispozici.
S dalšími námitkami stěžovatele k provedení prohlídky jiných prostor se již vyčerpávajícím způsobem vypořádaly obecné soudy. Jak v odůvodnění svého rozsudku uvedl soud nalézací, pokud jde o předběžný výslech ve smyslu ust. § 84 tr. řádu, není pravdivé tvrzení stěžovatele o tom, že byl osobně k dispozici orgánům činným v trestním řízení. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry nalézacího soudu, který na základě spisového materiálu dovodil, že v době, kdy vyšetřovatelka zjišťovala pobyt stěžovatele a mínila provést domovní prohlídku, se stěžovatel zdržoval ve Vídni, kam mu po řadu měsíců nebylo možno doručit ani korespondenci českých soudů. Z úředního záznamu na č. l. 74 vyplývá, že stěžovatel dne 13. 2. 2000 dokonce sám sdělil vyšetřovatelce, že se zdržuje v Rakousku a po delší dobu Českou republiku nenavštíví. Námitka stěžovatele, že jeho předběžný výslech mohl být proveden českým konzulem ve Vídni, je zcela nepřípadná, neboť takto provedený výslech by byl zcela v rozporu s účelem citovaného ustanovení, jak již nalézací soud rovněž zdůraznil. Vzhledem k tomu, že předběžný výslech stěžovatele zjevně možný nebyl, nelze hovořit o porušení citovaného ustanovení trestního řádu, natož o zásahu do základních práv stěžovatele ve smyslu jím citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 486/98. Na okraj lze navíc poznamenat, že písemnosti zajištěné při prohlídce kanceláří firmy stěžovatele beztak v dalším řízení neposloužily jako významné důkazy, o něž by obecné soudy především opíraly svá skutková zjištění.
K popisu skutku, pro nějž bylo sděleno obvinění ve smyslu ust. § 160 odst. 1 tr. řádu.
Jak Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, sdělila dne 9. března 2001 Policie ČR stěžovateli obvinění (č. j. ČVS - ÚVP - 2094 - 272/2000) pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ust. § 148 odst. 1, 3 tr. zákona, přičemž skutek byl popsán tak, že stěžovatel měl (zkráceně řečeno) dovážet kuřecí maso, a pro účely celního řízení předkládat zahraniční faktury znějící na odesílatele Nimeg Ltd. Gibraltar, ačkoliv tato zahraniční společnost s jeho společností neobchodovala a faktury nevystavila, skutečnými vývozci zboží byly firmy HEBEI IMPORT AND EXPORT z Číny a I. SCHROEDER KG. GmbH. and CO ze SRN a na fakturách vystavených těmito zahraničními firmami byla uváděna několikanásobně vyšší cena zboží než na fiktivních fakturách předkládaných k celnímu projednání. Stěžovatel je přesvědčen, že takto popsaný skutek nenaplňuje náležitosti dle ust. § 160 tr. řádu, neboť chybí popis subjektivní stránky trestného činu. Stěžovatel v tomto postupu spatřuje zásah do svého práva na obhajobu a odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99, v nichž Ústavní soud konstatoval, že pokud jde o úmyslný trestný čin, musí být v úkonu, kterým se zahajuje trestní stíhání, uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popřípadě i pohnutka. Pokud v úkonu zahajujícím trestní stíhání chybí tato či jiná podstatná náležitost, nelze trestní stíhání považovat za řádně zahájené, neboť právě zahájením trestního stíhání ve smyslu ust. § 160 tr. řádu je realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v článku 8 Listiny.
Uvedenou námitkou stěžovatele se zabýval již Nejvyšší soud, který v odůvodnění svého usnesení sp. zn. 8 Tdo 916/2005 správně dovodil, že záměr stěžovatele zkrátit clo ke škodě českého státu nemusí být výslovně vyjádřen slovem "úmyslně", naopak vhodné a pro posouzení úmyslné formy jeho zavinění je postačující, pokud je v popisu skutku obsažena taková formulace, která o úmyslu obviněného způsobit zákonem předpokládaný následek nepochybně svědčí. Právě tak tomu bylo i ve zmiňovaném záznamu o sdělení obvinění, jehož jednotlivé fragmenty o úmyslném zavinění obviněného jednoznačně svědčí, přičemž Nejvyšší soud podrobně rozebírá znění skutkové věty, z nějž úmyslné zavinění stěžovatele nepochybně vyplývá. Ústavní soud se se závěry obecného soudu ztotožňuje a pro úplnost podotýká, že odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 není případný. Citované nálezy byly vyneseny na základě naprosto odlišných skutkových a procesních okolností. Na rozdíl od citovaných případů v trestní věci stěžovatele nepřipouštěla dikce výše citovaných skutkových vět jiný výklad, než že se stěžovatel popsaného jednání dopouštěl úmyslně, se záměrem zkrátit clo a tak se obohatit na úkor státu. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku posléze upravil skutkovou větu tak, aby výslovně zahrnovala úmyslné zavinění stěžovatele, což nelze pokládat za porušení procesních pravidel, jak se domnívá stěžovatel.
K otázce přípustnosti důkazů
Další, stěžovatelem v odůvodnění ústavní stížnosti několikrát opakovanou a zdůrazňovanou námitkou, bylo tvrzení, že Městský soud v Praze připustil v hlavním líčení důkazy, které byly získány protizákonně. Kromě již zmíněných písemností zajištěných při domovní prohlídce, se mělo jednat zejména o vyjádření celního úřadu na Gibraltaru, obsahující vyjádření osoby jménem S. G., jež dle názoru stěžovatele český soud neměl právo použít jako důkaz v trestním řízení, neboť vyjádření pro tento účel nebylo výslovně určeno. Místo toho měl obecný soud dle názoru stěžovatele cestou mezinárodní právní pomoci dožádat svědecký výslech uvedeného G.
Na základě vyžádaného spisového materiálu se však Ústavní soud s touto námitkou nemohl ztotožnit a naopak musel dát za pravdu soudu nalézacímu, který se s ní v odůvodnění napadeného rozhodnutí již vypořádal.
V přípise gibraltarského královského celního úřadu ze dne 13. 7 1999 (č. l. 25), který je adresován pracovníku Ministerstva financí ČR dr. P., je pod bodem 6 skutečně uvedeno doporučení, že v případě, že by uvedené informace měly být použity pro účely trestního řízení, bude třeba podat oficiální žádost adresovanou justičním a nikoli celním orgánům Gibraltaru. Toto doporučení ovšem nelze považovat za výhradu bránící uvedený přípis použít jako listinný důkaz v hlavním líčení před českým soudem. Nejedná se o důkaz nezákonně získaný, byť jeho charakter a relevance musí být obecným soudem ve smyslu ust. § 2 odst. 6 tr. řádu odpovídajícím způsobem hodnocena. Předsedkyně senátu nalézacího soudu ve fázi řízení před soudem posléze sama vstoupila v písemný styk s uvedeným cizozemským celním orgánem, který jí přípisem ze dne 24. ledna 2003 potvrdil některé informace, jež již předtím sdělil českému celnímu úřadu, přičemž tentokrát výslovně uvedl, že tyto informace vydává pro potřeby soudu, bude-li to požadováno (viz český překlad na č. l. 451).
Stěžovatelem namítaný úřední přípis cizozemského celního orgánu, v němž se celnímu orgánu tuzemskému sdělují informace mimo jiné o tom, co jistá osoba vypověděla, samozřejmě není důkazem stejného charakteru, jako např. úředně přeložený protokol o výslechu svědka, provedeném na základě dožádání ve smyslu příslušných mezinárodních smluv o justiční spolupráci, avšak zahrnutí uvedeného přípisu do dokazování před obecnými soudy nic nebrání. Stejně tak nelze za nezákonný považovat postup, kdy se soudkyně obecného soudu sama dopisem obrátí na orgán cizího státu o poskytnutí určitých informací. Je toliko třeba v dalším řízení náležitě hodnotit, jakým způsobem byly tyto informace získány, tzn. v konkrétním případě vzít v úvahu skutečnost, že se u sdělení S. G. jednalo nikoli o výpověď svědka ve smyslu trestního řádu, ale pouze o písemné sdělení o jeho vyjádření z druhé ruky. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že uvedený důkaz hodnotily způsobem odpovídajícím jeho charakteru a jejich závěr o vině stěžovatele trestným činem na tomto důkazu rozhodně není vybudován, ba naopak se s ohledem na množství dalších usvědčujících důkazů výpověď S. G. jeví jako nadbytečná.
Omyl stěžovatele spočívá mimo jiné v tom, že zmíněnou vzájemnou korespondenci mezi celními úřady a vzájemné podávání informací nesprávně podřazuje pod režim příslušných smluv o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, konkrétně Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z roku 1959 (č. 550/1992 Sb.) ve znění jejích dvou Dodatkových protokolů. Z této úmluvy, stejně jako z příslušných ustanovení trestního řádu, ovšem neplyne, že by měl obecný soud povinnost vyžadovat informace výše uvedeného charakteru toliko cestou dožádání justičních orgánů cizího státu. Není porušením závazků z mezinárodního práva, pokud český soud k důkazu užije přípis zaslaný zahraničním celním orgánem, ať již českému správnímu orgánu či soudu. Zprostředkování vrcholných justičních orgánů dožádaného státu nastupuje obligatorně toliko v případech v úmluvě uvedených (jde zejména o výslech svědků, provedení domovních prohlídek, zajištění opisů a informací z rejstříků trestů atd.). Podle této úmluvy by tedy bylo s ohledem na znění ust. § 375 odst. 1 věta druhá tr. řádu nutné postupovat, pokud by se český soud domáhal výslechu svědka G. cestou dožádání gibraltarských justičních orgánů. V případě trestní věci stěžovatele však jde o listiny, jež byly toliko součástí informativní korespondence mezi celními orgány dvou zemí. Výše uvedená argumentace je ovšem nadbytečná, neboť Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních se v rozporu s tím, co stěžovatel tvrdí na str. 42 ústavní stížnosti, na Gibraltar vůbec nevztahuje, jak bude vysvětleno níže.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně účetních údajů jeho společnosti, jež si měl dle jeho názoru policejní orgán v rozporu s procesními předpisy vyžádat, je možné opět odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jež se touto námitkou obsáhle zabýval. Ve skutečnosti totiž ze spisového materiálu vyplývá, že se u uvedených ,,účetních údajů" jednalo o hlavní účetní knihu společnosti stěžovatele, kterou stěžovatel v rámci celního řízení poskytl Inspektorátu Celní a finanční stráže, odkud si ji posléze vyzvedl vyšetřovatel. Nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že by uvedený důkaz byl použitelný jen v tom případě, pokud by ho vyšetřovatel získal přímo od stěžovatele. V předpisech platných v době, kdy k uvedenému postupu policejního orgánu došlo, však uvedená argumentace stěžovatele nemá oporu. Ust. § 8 odst. 2 tr. řádu stanoví, že podmínky, za nichž může orgán činný v trestním řízení vyžadovat údaje získané v daňovém řízení, stanoví zvláštní zákon, jímž je konkrétně zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, resp. jeho ust. § 24 odst. 5 písm. b), podle nějž se povinnosti zachovávat mlčenlivost nelze dovolávat, ,,jestliže je toho v trestním řízení třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán v souvislosti s daňovým řízením trestný čin neodvedení daně, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení".
K otázce tzv. opomenutých důkazů
Stěžovatel dále důrazně poukazoval na skutečnost, že nalézací soud na závěr hlavního líčení odmítl provést celou řadu důkazů, zejména výslech pracovnice Celní a finanční stráže N., policejní vyšetřovatelky případu H., a to k okolnostem výše uvedené prohlídky jiných prostor.