Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí problematikou tzv. opomenutých důkazů zabýval, spolu s podmínkami, za nichž je nutno hodnotit neprovedení důkazů jako porušení ústavních práv a svobod; na podrobné zdůvodnění těchto judikátů je možno odkázat (srov. např. sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, IV. ÚS 570/03 a další). K povinnostem obecného soudu patří o důkazních návrzích stran rozhodnout a v případě, že jim nevyhoví, takové rozhodnutí náležitě odůvodnit. Ne vždy je však pochybení obecného soudu v tomto ohledu natolik závažné, aby zavdalo důvod ke zrušení vlastního pravomocného rozhodnutí. Tak je tomu v případech, kdy se obecný soud opomněl v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s návrhy důkazů, jejichž provedení je pro zjištění skutkového stavu a prokázání viny obviněného zcela zjevně irelevantní, zejména pokud je jinak vina nezvratně prokázána množstvím navzájem se podporujících usvědčujících důkazů. V případě námitek stěžovatele ohledně neprovedených výslechů je zjevné, že uvedené svědkyně by nevypovídaly ke skutkovým okolnostem spáchání trestného činu, ale toliko k okolnostem prohlídky jiných prostor, kterou stěžovatel považuje za provedenu v rozporu se zákonem. Dále lze opět odkázat na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, v němž se obecný soud na straně 18 rozsudku roli svědkyň N. a H. věnuje a srozumitelně námitky stěžovatele vyvrací.
Pokud jde o stěžovatelem namítané nevyužití možností mezinárodní pomoci na základě Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, Evropské úmluvy o poskytování informací o cizím právu a jejího Dodatkového protokolu, Ústavní soud konstatuje, že této otázce se obecné soudy náležitě věnovaly. Rozhodující je skutečnost, že obecné soudy náležitým způsobem odůvodnily, proč by takový postup obstarání důkazů cestou mezinárodní právní pomoci byl v daném případě nadbytečný, a sice s odkazem na dostatečné množství již provedených usvědčujících důkazů. Dále lze poukázat na marné pokusy o dožádání výslechu svědka G. v přípravném řízení, jež ztroskotaly na nevstřícném postoji gibraltarských orgánů (viz korespondenci mezi ředitelkou mezinárodního odboru Nejvyššího státního zastupitelství ČR a Generální prokuratury Gibraltaru na č. l. 262 a násl. tr. spisu).
K argumentaci stěžovatele Ústavní soud ještě podotýká, že článek 25 odst. 1 jím citované Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních stanoví, že tato úmluva bude platit pro metropolitní území smluvních stran. Gibraltar má status tzv. zámořského území (dřívější tzv. ,,korunní kolonie") ve smyslu zákona British Overseas Territories Act z roku 2002 a jako takový není součástí metropolitního území Spojeného království.
K průběhu dokazování a k protokolaci v hlavním líčení:
Část argumentace stěžovatele, v níž označil postup předsedkyně senátu v hlavním líčení za porušení ust. § 213 odst. 1 a § 214 tr. řádu, je opakováním námitek, jež stěžovatel uváděl již ve svých návrzích v řízení před obecnými soudy a jež uplatnil rovněž ve svém řádném opravném prostředku proti rozhodnutí nalézacího soudu. Obecné soudy se uvedenými námitkami stěžovatele zabývaly nejprve v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003 č. j. 48 T 1/2003-595 a v navazujícím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2003 č. j. 3 To 154/2003. Stížnostní soud přitom porovnal obsah protokolace z hlavního líčení s materiálem předloženým stěžovatelem, přičemž s jeho závěry ohledně postupu soudu prvého stupně se s ohledem na spisový materiál lze ztotožnit. Jak již vrchní soud konstatoval, z obsáhlých protokolů o hlavních líčeních v trestní věci stěžovatele nelze dovodit, že by nebyl stěžovateli dán prostor pro prezentaci jeho výpovědi či k námitkám a dotazům ke slyšeným svědkům. Při porovnání protokolace z hlavních líčení a stěžovatelem předloženého dokumentu vrchní soud neshledal, že by soud I. stupně při protokolaci záměrně vypouštěl, či překrucoval obsahy provedených důkazů, které by měly význam pro konečné rozhodnutí. Vrchní soud se ztotožnil i s argumentací soudu nalézacího, že stěžovatel písemné námitky proti protokolaci uplatnil až v závěru konání řízení před nalézacím soudem, ačkoliv na vyžádání měl k dispozici opisy protokolů z jednotlivých hlavních líčení již následující dny po jejich konání (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 48 T 1/2003, str. 2).
Ani Ústavní soud na základě vyžádaného spisového materiálu nezjistil v postupu obecných soudů v hlavním líčení nic, co by nasvědčovalo závažnému porušení procesních pravidel ve smyslu výše citovaných ustanovení či ust. § 55 a násl. tr. řádu o protokolaci. Skutečnost, že se stěžovatel mohl k prováděným důkazům vyjadřovat, je zjevná ze samotného protokolu o hlavním líčení, v němž je několik stran věnováno protokolaci jeho námitek. Nalézací soud z podnětu stěžovatele řadě jeho námitek k protokolaci vyhověl, jak tomu bylo i v případě protestů stěžovatele proti protokolaci uplatněných v písemné podobě dne 22. 4. 2003. Pokud jde o postup obecného soudu při čtení listinných důkazů, je pravda, že stěžovatel v průběhu procesu namítl krácení svých práv v tom smyslu, že při provádění těchto důkazů byl na svůj názor tázán vždy po přečtení 5 až 7 listin, nikoli po přečtení každé jednotlivé listiny. Tato námitka byla zachycena v protokole na č. l. 505 a 506. Jak již v citovaném usnesení upozornil nalézací soud, bylo stěžovateli předsedkyní senátu nabídnuto provedení nového dokazování podle § 131 odst. 1 tr. řádu, v jehož rámci by mu bylo umožněno po přečtení každé jednotlivé listiny, aby se k důkazu vyjádřil. Toto opakování dokazování ale stěžovatel odmítl s tím, že není zapotřebí a požádal pouze o možnost znovu prostudovat spisy a pořídit si fotokopie, což mu bylo umožněno. Lze se ostatně ztotožnit s názorem vyjádřeným předsedkyní senátu nalézacího soudu o tom, že ust. § 214 tr. řádu nelze vykládat natolik rigidně v tom smyslu, že obžalovaný musí být po každé jednotlivé přečtené listině vyzván, aby k ní vyjádřil své stanovisko, neboť u procesů, kdy je postupem podle § 213 odst. 1 tr. řádu nutno přečíst několik tisíc stran, by tak docházelo k neúměrnému prodlužování procesu. Lze mít za to, že v případě čtení většího počtu listinných důkazů, lze výzvu ve smyslu § 214 tr. řádu učinit na počátku takového čtení a opakovat je vždy po přečetní několika listin, avšak s tím, že obžalovaný musí mít možnost sám kdykoli vznést námitku a vyjádřit se k jednotlivému přečtenému listinnému důkazu.
K případným nezaprotokolovaným protestům stěžovatele během hlavního líčení se již dostatečně vyjádřil stížnostní soud ve výše citovaném stížnostním usnesení. Ústavní soud přitom považuje za vhodné připomenout, že stěžovatel byl v hlavním líčení vždy zastoupen svým obhájcem, resp. obhájci, kteří mohli kdykoli navrhnout zaprotokolování dalších námitek stěžovatele.
Dále nelze stěžovateli přisvědčit ani v té části jeho argumentace, v níž polemizuje s hodnocením dalších důkazů, zejména svědeckých výpovědí, jež provedly obecné soudy. Na základě vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že skutková zjištění obecných soudů a na nich spočívající rozhodnutí o vině stěžovatele trestným činem spočívají na zákonným způsobem provedeném značně rozsáhlém dokazování. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o výpovědi celé řady svědků, jakož i o řadu listinných důkazů a zejména o závěry znaleckého posudku z oboru účetnictví. Z uvedených důkazů, jež tvoří navzájem nerozporný, logicky provázaný řetězec, lze bez důvodných pochybností dovodit, že se stěžovatel dopustil podvodného jednání v úmyslu zkrátit clo. Obviněný věděl, že do ČR doveze maso od společnosti Hebei, popř. Schroeder, přičemž od počátku byl srozuměn s tím, že obchod proběhne tak, že maso bude dodáno lodí do Hamburku a poté přepraveno kamiony do ČR, přičemž přepravu z Hamburku do ČR sám zajišťoval a prostřednictvím vyhotovených faktur v celním řízení vytvořil dojem, že obchodoval s firmou Nimeg Ltd. z Gibraltaru, ač tomu tak nebylo a fakturace proběhla pouze za účelem snížení původní ceny zboží, za kterou bylo nakoupeno, a dosažení nižšího základu pro výpočet cla.
K námitce podjatosti senátu nalézacího soudu
Jde opět o námitku, jíž se obsáhle zabývaly obecné soudy v příslušných rozhodnutích, zejména v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003 č. j. 48 T 1/2003-592, jímž uvedený soud dle ust. § 31 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že předsedkyně senátu JUDr. Veronika Čeplová a přísedící Dagmar Krupičková a Ing. Stanislav Mach nejsou vyloučeni z úkonu tohoto řízení. Obsáhle se otázkou podjatosti soudců nalézacího soudu zabýval i příslušný vrchní soud jako soud stížnostní ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2003 sp. zn. 3 To 96/2003. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatelem vznesená námitka podjatosti byla aktem ryze účelovým, vedeným snahou oddálit konečné rozhodnutí ve věci. Vrchní soud v Praze odmítl stěžovatelovu námitku, že předsedkyně senátu nalézacího soudu dr. Čeplová je ovlivňována jiným proti stěžovateli zaujatým soudcem Městského soudu v Praze, který s ní sdílí kancelář a zároveň projednává jinou trestní věc stěžovatele. Vrchní soud zdůraznil, že přijetí oprávněnosti takových námitek při mnohosti projednání věcí totožných pachatelů před jedním soudem by činnost soudů zcela ochromilo, nehledě na to, že se nevylučuje, aby stejný soudce v rámci rozvrhu práce rozhodoval různé kauzy stejného pachatele. Navíc, jak vrchní soud podotýká, je uvedená námitka stěžovatele založena toliko na jeho spekulacích.
Vrchní soud v Praze dále odmítl námitku stěžovatele, že předsedkyně senátu od počátku řízení před soudem nerespektovala zásadu presumpce neviny, chovala se vůči stěžovateli nepřístojně a znemožnila jeho obhájcům zasahovat v jeho prospěch, zejména ohledně již zmíněné protokolace. Vrchní soud na základě spisového materiálu logickou argumentací vyvrátil tvrzení stěžovatele, že předsedkyně senátu nalézacího soudu v rozporu se zásadou uvedenou v ust. § 2 odst. 5 tr. řádu v úmyslu přitížit stěžovateli prý záměrně z vlastní iniciativy vyhledávala důkazy o jeho vině trestným činem. Vrchní soud dospěl k závěru, že postup uvedené soudkyně byl naopak veden snahou opatřit co nejvíce důkazů pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu.
Ani Ústavní soud na základě důkladného přezkoumání spisového materiálu nezjistil nic, co by jej vedlo k závěrům o podjatosti uvedeného senátu nalézacího soudu. Lze připomenout, že obhájce stěžovatele podjatost soudu namítl až na samém závěru řízení před soudem prvého stupně, na což ostatně obecné soudy v citovaných rozhodnutích právem poukazují. Zejména však samy námitky, jež stěžovatel uplatňuje, nelze subsumovat pod žádný z důvodů podjatosti ve smyslu ust. § 30 tr. řádu. Skutečnost, že jednání před soudem prvého stupně probíhalo místy konfliktním způsobem (z části ovšem vinou procesní taktiky stěžovatele a jeho obhájců), nemůže sama o sobě založit podjatost soudce.
K námitkám stěžovatele k rozhodnutím odvolacího soudu a Nejvyššího soudu
Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s argumentací, jíž stěžovatel brojí proti postupu Vrchního soudu v Praze, pokud jde o údajné porušení zákazu reformationis in peius. Je třeba připomenout, že výše uvedený soud zrušil rozhodnutí soudu prvého stupně pouze z důvodů nápravy formálního pochybení v podstatě stylistického charakteru, k němuž došlo v jinak správném rozhodnutí. Odvolací soud vložil do skutkové věty výslovné označení formy zavinění stěžovatele (,,v úmyslu dosáhnout snížení poplatků spojených s dovozem"), čímž reagoval na námitky stěžovatele ohledně nedostatečně vyjádřené subjektivní stránky trestného činu, a to i přesto, že vrchní soud měl za to, že v předmětném skutku popsaném v rozsudku nalézacího soudu je subjektivní stránka náležitě vyjádřena v samotném popisu jednání stěžovatele, které jednoznačně směřovalo k vyměření nižšího cla a snížení dalších daňových povinností. Podobně z důvodů větší srozumitelnosti vrchní soud skutkovou větu rozšířil o výslovné uvedení jednotlivých obchodních případů podle faktur založených ve spisovém materiálu, aby tak zpřesnil původní výrok, který uvádí, že jednání se stěžovatel dopustil v deseti případech. Vrchní soud v Praze přitom rozhodoval plně na základě skutkového stavu, tak jak jej zjistil nalézací soud a uložil stěžovateli i stejný trest. Postup odvolacího soudu tak byl v souladu s ust. § 259 odst. 3 věta první tr. řádu, jež umožňuje odvolacímu soudu samostatně rozhodnout rozsudkem ve věci, pokud je možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn. Rozhodnutí, které je v podstatě totožné s napadeným rozhodnutím prvoinstančním, jehož skutková věta toliko precizněji vyjadřuje stejné jednání a následek, jako skutková věta rozhodnutí soudu nalézacího, není vydáno v rozporu se zásadami uvedenými v ust. § 259 odst. 4 a 5 tr. řádu.
Ani v jiných ohledech Ústavní soud nezjistil v postupu vrchního soudu nic, co by nasvědčovalo porušení základních práv stěžovatele. Stěžovateli nelze přisvědčit, označuje-li postup odvolacího soudu za toliko formální, nedostatečně se zabývající jeho námitkami. Vrchní soud se argumentací stěžovatele, uvedenou v odůvodnění odvolání, zabýval podrobně a své závěry dovodil důsledně ze skutkových zjištění soudu prvého stupně. Svými závěry o fakturách gibraltarské společnosti Nimeg navázal odvolací soud na dokazování provedené soudem nalézacím, konkrétně na znalecký posudek z oboru technického zkoumání listin, z něhož je patrno, že nejde o materiály autentické, ale o technické padělky. Je třeba zdůraznit, že obecné soudy tento závěr znaleckého posudku hodnotily v souvislosti s řadou dalších důkazů a indicií, z nichž bez důvodných pochybností vyplývá, že se o pravé doklady nemůže jednat. Pokud jde o hodnocení těchto důkazů, Ústavní soud nemá, co by postupu obecných soudů z hlediska ústavnosti vytkl.
Ústavní soud nesdílí ani výhrady stěžovatele pokud jde o aplikaci hmotněprávních trestních předpisů obecnými soudy z hlediska časové působnosti trestních zákonů. S uvedenými námitkami stěžovatele se již velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud, na jehož rozhodnutí lze odkázat. Podle § 16 odst. 1 tr. zákona platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Pro otázku, jakého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení jako celek (tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákona, tak i se zřetelem k ustanovení jeho obecné části) je pro pachatele příznivější (srov. například rozh. č. 19/1962, č. 35/1962 a č. 11/1991 Sb. rozh. trest.). Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného a účinného v době činu, anebo jen práva pozdějšího. Použití nového práva bude pro obviněného příznivější jen tehdy, jestliže jeho ustanovení (posuzovaná jako celek) skýtají obviněnému posouzení příznivější než právo předchozí.
Nejvyšší soud přisvědčil úvahám Vrchního soudu v Praze, že pro stěžovatele byla příznivější právní kvalifikace účinná v době jeho rozhodování. V mezidobí (od spáchání skutku do rozhodnutí soudu) byl sice trestní zákon opakovaně novelizován, v dané věci však mají, jak Nejvyšší soud uvádí, větší význam jen dvě novely. První z nich - zákon č. 253/1997 Sb. - zavedla samostatnou skutkovou podstatu podle § 148 odst. 2 tr. zák. a v důsledku toho byly dosavadní odstavce 2 a 3 označeny jako odstavce 3 a 4; ke změně v právním vymezení těchto kvalifikovaných skutkových podstat nedošlo. Druhá z nich - zákon č. 265/2001 Sb. - byla daleko zásadnější. S účinností od 1. 1. 2002 došlo v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. k novému vymezení výší hraničních škod a od té doby škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000,- Kč (předtím to byla částka nejméně 1 000 000,- Kč). Už z tohoto vymezení je dle názoru Nejvyššího soudu evidentní, že pro stěžovatele byla (i při současném hodnocení všech dalších okolností činu ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zákona) příznivější právní kvalifikace účinná v době rozhodování odvolacího soudu. Nejvyšší soud však připomíná, že tomu tak je i při souběžném posouzení této trestní normy s mimotrestní normou, která v daném případě jako jediná přichází v úvahu - zákonem č. 13/1993 Sb., celním zákonem. Ten sice byl v uvedeném mezidobí rovněž novelizován (zásadnější význam měla především novela provedená zákonem č. 187/2004 Sb., jímž byla s účinností od 1. 5. 2004 zrušena celá řada jeho ustanovení), avšak ani poté nelze dle Nejvyššího soudu činit závěr, že by jednání obviněného nemělo být trestně postižitelné. Skutek zjištěný soudy prvního a druhého stupně nepochybně byl v rozporu jak s celním zákonem účinným v době jeho spáchání (od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997), tak se zákonem účinným v době rozhodování Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud výše uvedenou argumentaci obecného soudu považuje za přiléhavou. Jako klíčovou však lze označit tu část argumentace Nejvyššího soudu, v níž tento soud vysvětlil, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 5 Tdo 411/2006). To znamená, že v popisu skutku, v němž je uvedený trestný čin shledáván, nemusí být uveden odkaz na příslušná ustanovení (mimotrestních) zákonů, jejichž porušením došlo ke zkrácení cla. Jak Nejvyšší soud správně uvádí, je podstatné především to, co je obsaženo v popisu zjištěného skutku z hlediska místa a doby jeho spáchání, konkrétního způsobu jednání obviněného, výše způsobené škody apod. Případná změna způsobu vyměření cla podle mimotrestních předpisů, na niž stěžovatel upozorňuje, je pak při aplikaci ust. § 16 odst. 1 tr. řádu irelevantní. Ústavní soud ovšem připomíná, že ač v době mezi spácháním trestného činu a rozhodováním odvolacího soudu byla celá řada ustanovení celního zákona zrušena, klíčové ustanovení § 66 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb. (podle nějž se tzv. celní hodnotou dováženého zboží, která je základem pro vyměření cla, rozumí převodní hodnota, tzn. cena skutečně placená nebo která má být zaplacena za zboží, prodané pro vývoz do tuzemska) zůstalo beze změn.
K otázce respektování práva na obhajobu v odvolacím řízení:
Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně namítal, že mu Vrchní soud v Praze v rozporu s ust. § 38 odst. 1 tr. řádu neurčil lhůtu ke zvolení nového obhájce poté, co jeho dosavadní obhájce Mgr. Zápotočný obhajobu stěžovatele ukončil. V rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, se uvedenou námitkou obsáhle zabýval již Nejvyšší soud v řízení o dovolání, jež stěžovatel opíral mimo jiné o důvod dovolání vymezený v ust. § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Nejvyšší soud na základě přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že stěžovatel možnosti zvolit si (jiného) obhájce postupem soudu druhého stupně zbaven nebyl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení podotýká, že odvolací soud sice nepostupoval zcela v souladu s ustanovením § 38 odst. 1 tr. řádu a stěžovateli neurčil lhůtu ke zvolení obhájce, nýbrž mu rovnou podle § 39 odst. 1 tr. řádu a § 40 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 36 odst. 3 tr. řádu ustanovil obhájkyní Mgr. Flekovou, avšak učinil tak až dne 7. 1. 2005, tedy teprve poté, co původně zvolení obhájci buď stěžovateli vypověděli smlouvu o právní pomoci (Mgr. Zápotočný a dr. Kavinek) nebo sdělili, že plná moc udělená jim k obhajobě obviněného byla odvolána (dr. Červenka), a to s dostatečným časovým odstupem od nařízeného veřejného zasedání. Stěžovatel tak měl dostatek možností sám si obhájce zvolit, jak o tom byl v průběhu trestního řízení opakovaně poučován (znovu tak byl poučen i v opatření o ustanovení obhájce, které mu bylo doručeno 7. 2. 2005). Stěžovatel tak nejenže neučinil a jiného obhájce si nezvolil, ačkoliv mu v takovém postupu podle § 37 odst. 2 tr. řádu nic nebránilo, ale ani v období před veřejným zasedáním konaném o jeho odvolání žádnou výhradu ve směru k ustanovené obhájkyni neuplatnil.
Ústavní soud shledal, že výše uvedená argumentace Nejvyššího soudu má v předloženém spisovém materiálu plnou oporu. Postup vrchního soudu nebyl sice zcela standardní, v zásadě však nezasáhl do práva na obhajobu stěžovatele takovou měrou, aby tím byla zdůvodněna kasace napadených rozhodnutí Ústavním soudem. V projednávaném případě totiž nelze odhlédnout od očividně obstrukčního jednání stěžovatele, který se k řízení před odvolacím soudem v roce 2004 a 2005 ani jednou nedostavil, údajně z důvodů pracovní zaneprázdněnosti.
Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na příslušný spisový materiál, zejména na postup vrchního soudu zachycený v protokole o veřejném zasedání konaném u tohoto soudu dne 7. ledna 2005 a dále na odůvodnění usnesení vrchního soudu č. j. 3 To 92/2004-871 ze dne 7. 1. 2005 a na opatření předsedy senátu na č. l. 873 i na protokoly z dalších veřejných zasedání. Je zjevné, že jak soud nalézací, tak odvolací soud se po celou dobu řízení potýkaly s velkými obtížemi, pokud jde o zajištění účasti stěžovatele a jeho obhájce na hlavním líčení a veřejném zasedání. Obhájce stěžovatele Mgr. Zápotočný se nedostavil k veřejnému zasedání dne 12. 10. 2004, přičemž obhájce svou nepřítomnost odůvodnil povinností účasti u jiných soudních jednání v uvedený den a obecnému soudu sdělil, že jak jeho klient, tak on sám trvají na svém právu, aby byl osobně přítomen projednání věci. Opět dne 7. 1. 2005 byl předseda senátu ve veřejném zasedání nucen konstatovat, že se ani stěžovatel ani obhájce neodstavili, přičemž poukázal na doručenky, z nichž plyne, že lhůty k přípravě veřejného zasedání u všech procesních stran byly zachovány.
Veřejná zasedání byla přitom určena na delší dobu, s ohledem na to, aby mohlo být zabezpečeno zdárné ukončení celého řízení a byla stanovena na termíny 7. 1. 2005, 14. 1. 2005, 21. 1. 2005, 28. 1. 2005, 11. 2. 2005, 18. 2. 2005, 25. 2. 2005, 4. 3. 2005, 11. 3. 2005, 18. 3. 2005, 25. 3. 2005, 1. 4. 2005, 8. 4 2005, 15. 4. 2005, 22. 4. 2005 a 29. 4. 2005 a v tomto smyslu byli stěžovatel a jeho obhájce vyrozuměni a v pokynech bylo též stanoveno, že veřejné zasedání stanovené na den 7. 1. 2005 bude konáno v následujících termínech pouze za předpokladu, že uvedený den bude konání veřejného zasedání zmařeno a další termíny zůstávají v platnosti do doby, než bude veřejné zasedání provedeno.
Obhájce stěžovatele dr. Zápotočný sdělil přípisem, který byl podán na poště dne 3. 1. 2005, že stěžovateli ve smyslu ust. § 20 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, vypovídá plnou moc pro ztrátu důvěry a oznamuje, že se již veřejného zasedání 7. ledna 2005 nezúčastní. Jako přílohu obhájce předložil dopis, který údajně zaslal stěžovateli a který je datován dne 20. 12. 2004. Vrchní soud v Praze v reakci na toto sdělení obhájce stěžovatele, které došlo dva dny před konáním veřejného zasedání, zaslal telefaxem dr. Zápotočnému dopis, ve kterém mu sdělil, že je ve smyslu ust. § 37 odst. 2 tr. řádu povinen dokončit, za situace kdy obžalovaný nemá advokáta, obhajobu obžalovaného. I přes toto upozornění se obhájce, jak je z protokolu zřejmé, k veřejnému zasedání nedostavil. Za tohoto stavu vrchní soud veřejné zasedání odročil a dne 7. 1. 2005 byla stěžovateli opatřením předsedy senátu s odkazem na § 39 odst. 1 tr. řádu a § 40 tr. řádu z důvodu dle § 36 odst. 3 tr. řádu obhájkyní ustanovena Mgr. Helena Fleková, přičemž stěžovatel byl náležitě poučen o svém právu zvolit si kdykoliv na plnou moc jiného obhájce z řad advokátů. K veřejnému zasedání dne 21. ledna 2005 se stěžovatel nedostavil, obhájkyně Mgr. Fleková byla seznámena s dosavadním průběhem řízení ve věci a na základě jejího požadavku jí bylo umožněno prostudování spisu. Opatření o ustanovení obhájce stěžovatel převzal dne 7. 2. 2005, avšak obhájkyni Mgr. Flekovou až do konání veřejného zasedání dne 18. 2. 2005 žádným způsobem nekontaktoval, zaslal toliko předsedovi senátu doplněk svého odvolání a omluvil svou nepřítomnost tím, že je pracovně zaneprázdněn. Přitom o době konání veřejného zasedání, která byla vypsána na pravidelné termíny v určenou dobu, stěžovatel věděl již od 8. 11. 2004. Z výše uvedených protokolů je zřejmé, že obecný soud učinil maximum pro to, aby právo na obhajobu stěžovatele bylo šetřeno. Na základě soustavného obstrukčního jednání stěžovatele mohl obecný soud oprávněně předpokládat, že stěžovatel se ani v budoucnu s velkou pravděpodobností nedostaví osobně k soudu, ani si nezvolí nového obhájce z řad advokátů a bude spoléhat na další odročení veřejného zasedání. V takové situaci bylo konání veřejného zasedání za účasti ustanovené obhájkyně, ke které stěžovatel ostatně žádné námitky nevznesl, zcela na místě.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že řízení v trestní věci stěžovatele bylo vedeno v souladu s procesními předpisy, a že rozhodnutí z něj vzešlá nenesou znaky libovůle. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nedošlo ze strany obecných soudů k pochybením, jež by měla ústavněprávní relevanci, bylo nutno ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu