27. Ústavní soud tedy posuzoval především otázku, zda norma zakotvující omezující rozsah skutečností, za kterých může být omezena svoboda pohybu držitele cestovního dokladu, je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého platí, že "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Smyslem a účelem tohoto ustanovení je stanovení povinnosti státu poskytnout ochranu práva každému, neboť v právním státě nemůže existovat situace, v níž by se nositel práva nemohl domoci jeho ochrany (u soudu či jiného orgánu). Obecně platí, že stát je zde proto, aby své občany (ale i osoby zdržující se na jeho území) chránil a aby jim poskytoval záruky, že jejich práva budou chráněna. Jak Ústavní soud vyložil již v nálezu ze dne 29. 1. 2008sp. zn. Pl. ÚS 72/06(N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.), odstavec 4 čl. 36 Listiny (na který v podstatě odkazuje odstavec 1 čl. 36 Listiny textací "stanoveným postupem") sice odkazuje na zákon, který upravuje "podmínky a podrobnosti" v relaci ke všem předcházejícím odstavcům čl. 36 Listiny, nicméně takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, je ustanovením čl. 36 Listiny vázán, od jeho obsahu se tedy nemůže odchýlit. Smyslem a účelem "obyčejného" zákona dle čl. 36 odst. 4 Listiny je pouze stanovit podmínky a podrobnosti realizace co do svého obsahu (již) ústavodárcem v čl. 36 Listiny zakotvených práv, tedy podmínky a podrobnosti čistě procesní povahy. Má-li každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu, přičemž podmínky a pravidla realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu v té které situaci zcela negovat, a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť i toliko v určitých případech, popřít. Článkem 36 odst. 1 Listiny je každému ústavně garantována možnost domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu ve všech situacích jeho porušení (neexistuje zde ústavní restrikce). Jinými slovy, žádná osoba nemůže být zákonem naprosto vyloučena z možnosti domáhat se ochrany svého práva, byť pouze v určitém případě, neboť její právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo anulováno. Opačný výklad by rovněž značil, že zakotvení práv každého obracet se na soudní a jiné orgány ochrany pro ochranu svých práv učiněné ústavodárcem - nadané nejvyšší právní silou - by v podstatě ztrácelo smysl, neboť by mohlo být pro tu kterou situaci anulováno vůlí toliko zákonodárce.
28. V posuzovaném případě napadené ustanovení zákona o cestovních dokladech neposkytovalo (a ani nyní platné ustanovení zákona neposkytuje) správnímu orgánu rozhodujícímu o odnětí cestovního dokladu k žádosti orgánu činného v trestním řízení jakoukoliv možnost úvahy v rámci třetí podmínky, neboť byl-li splněn zákonný důvod - žádost orgánu činného v trestním řízení, který vedl proti dotčené osobě trestní stíhání pro úmyslný trestný čin - neměl správní orgán vůbec žádný prostor pro správní uvážení o nezbytnosti či přiměřenosti takového opatření a cestovní doklad odejmout musel. Z ústavněprávního hlediska není klíčové (avšak současně není bezvýznamné - srov. dále odst. 33), zda pravomocí uvážit nevyhnutelnost či nezbytnost použití prostředku, jímž dochází k omezení základního práva či svobody jednotlivce v zájmu ochrany jiné ústavně chráněné hodnoty, je nadán ten či onen orgán veřejné moci (správní orgán pasový nebo orgán činný v trestním řízení), rozhodné je, že jeho rozhodnutí nesmí být vyňato z efektivní soudní kontroly. Napadené ustanovení zákona o cestovních dokladech správnímu orgánu žádnou úvahu neposkytovalo, což ve svých důsledcích výrazně limitovalo možnosti přezkumu jeho rozhodnutí správním soudem. Jinými slovy, správní soud nemohl zpochybnit rozhodnutí správního pasového orgánu v té části, ve které se odmítl zabývat námitkami nepodřaditelnými pod napadené zákonné ustanovení, neboť opačný postup správního pasového orgánu by byl s touto normou v rozporu. Ústavní soud tedy dovozuje, že zákonodárce v napadeném ustanovení omezil právo držitele cestovního dokladu domáhat se u soudu či jiného orgánu ochrany svých práv takovým způsobem, že ústavně garantované posouzení zásahu do práv z hlediska nevyhnutelnosti či nezbytnosti omezení svobody pohybu soudem zcela vyloučil.
29. Stručně řečeno, Ústavní soud nepopírá, že odepření vydání či odejmutí cestovního dokladu stanovené zákonem a ospravedlněné odůvodněným veřejným zájmem (legitimním cílem) může být nevyhnutelným (nezbytným) opatřením; rozhodnutí o takovém opatření nemůže však být vyňato ze skutečné soudní ochrany nahrazené soudní ochranou jen iluzorní.
30. Ústavní soud se ve shora citovaném nálezuPl. ÚS 72/06vyjádřil rovněž k výjimkám z principu všeobecné soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí soudem, neboť podle čl. 36 odst. 2 Listiny: "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.". Ústavní soud poukázal na to, že i když ústavodárce ve větě druhé čl. 36 odst. 2 Listiny deleguje na zákonodárce připuštění výjimek z přezkoumatelnosti správních rozhodnutí soudem, je toto ústavní zmocnění omezeno v tom, že z přezkumné pravomoci soudu nesmí být vyloučeno rozhodnutí týkající se základních práv a svobod zaručených Listinou. Ústavodárce přitom zjevně reflektoval odlišnou relevanci základních práv a svobod a "obyčejných" práv a svobod; těm významnějším právům přísluší z jejich rozdílné povahy logicky vyšší ochrana.
31. V projednávané věci se rozhodnutí o odejmutí cestovního dokladu týká základního práva na svobodu pohybu; uvedená legální výjimka z pravidla zde proto není dovolena. Závěry uvedené k čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny platí ve vztahu k čl. 36 odst. 2 Listiny identicky, tj. zákon stanovující "podmínky a pravidla" dle čl. 36 odst. 4 Listiny se nemůže od obsahu čl. 36 odst. 2 Listiny odchýlit. Má-li tedy každý dle čl. 36 odst. 2 Listiny právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy týkajících se základních práv a svobod, přičemž podmínky a pravidla realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže uvedený nárok každého, byť třeba toliko v určitém rozsahu, zcela vyloučit. Článkem 36 odst. 2 Listiny není zákonu dovolena žádná obsahová restrikce práva na soudní přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Napadené ustanovení tak sice nevylučuje, aby rozhodnutí správního pasového orgánu o odnětí cestovního dokladu bylo podrobeno soudnímu přezkumu, ten je však ve vztahu k rozhodnutí správního pasového orgánu limitován a přezkum postupu (žádosti) orgánu činného v trestním řízení nezahrnuje.
IX.
Ústavněprávní konsekvence de lege ferenda
32. Z uvedeného ovšem vyplývá, že vyslovením rozporu přezkoumávaného zákonného ustanovení s ustanoveními garantujícími základní práva závěr Ústavního soudu zpochybňuje - a to především právě pro absenci efektivního soudního přezkumu - samu kompetenci příslušného správního úřadu rozhodovat o tom, zda vydání cestovního dokladu odepře či vydaný cestovní doklad odejme. Je přitom zřejmé, že řečené platí nejen ve vztahu k návrhem dotčenému ustanovení zákona o cestovních dokladech, ale i ve vztahu k dnes platné a účinné právní úpravě.
33. Není na Ústavním soudu, aby zákonodárci detailně naznačoval, jakou právní úpravu má ohledně posuzované problematiky přijmout. Před jejím přijetím však bude na zákonodárci, aby důkladně a konzistentně uvážil, zda je únosné, aby o odepření vydání či odnětí cestovního dokladu rozhodovaly správní úřady a správní soudy. Ve svých důsledcích jde totiž o zajišťovací institut; rozhodnutí o tom, že ho je třeba použít, by měly spíše činit orgány veřejné moci, jež řízení, v němž má být takovýto zajišťovací prostředek použit, vedou; přezkoumání takového rozhodnutí soudem v témže řízení nese s sebou řadu nesporných výhod. Nejde jen o operativnost a větší znalost důvodů, pro něž příslušný orgán veřejné moci považoval za nezbytné k zajištění přistoupit, ale především - a dále uvedené zahrnuje v sobě i možný aspekt ústavněprávní - o odstranění nežádoucího prolínání různých procesů vedených různými orgány. Na to ostatně upozornil i Senát ve vyjádření k podanému návrhu. Vyslovením protiústavnosti napadeného ustanovení zákona o cestovních dokladech proto Ústavní soud v žádném případě nehodlá přisvědčit mínění, dle něhož právě široká diskreční pravomoc správního úřadu, doplněná soudním přezkumem v plné jurisdikci správními soudy, je tou cestou, kterou by se zákonodárce měl a musel vydat.
X.
Závěr
34. Ústavní soud pro uvedené uzavírá, že ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech), ve znění zákona č. 217/2002 Sb. a zákona č. 320/2002 Sb., neumožňovalo obecným soudům dostát svým povinnostem při ochraně základních práv a svobod jednotlivce při přezkoumání žádosti orgánu činného v trestním řízení o odejmutí cestovního dokladu osobě, proti které vede trestní stíhání pro úmyslný trestný čin, z hlediska limitů třetí podmínky, což představuje nerespektování principů zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Tím bylo upřeno dotčenému jedinci právo na účinnou soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny, což v konečném důsledku vedlo k porušení čl. 14 odst. 1 Listiny a čl. 2 Protokolu č. 4. Ústavní soud proto návrhu navrhovatele podle čl. 95 odst. 2 Ústavy vyhověl s tím, že s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny promítnout do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat.
-----------------------------------------------
1) § 23 zákona o cestovních dokladech ve znění zákona č. 559/2004 Sb., účinného od 1. 1. 2005, zní:
"Vydání cestovního dokladu občanovi se odepře nebo vydaný cestovní doklad se odejme na žádost
a) soudu, je-li proti občanovi nařízen výkon soudního rozhodnutí,
b) soudního exekutora, pověřeného soudem provedením exekuce, jestliže zjevně hrozí nebezpečí, že by občan exekuci cestou do ciziny zmařil,
c) orgánu činného v trestním řízení, je- li proti občanovi vedeno trestní stíhání pro trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody nejméně 3 léta, nebo
d) orgánu, který vykonává rozhodnutí nebo jeho výkon zařizuje podle zvláštního právního předpisu, nevykonal-li občan trest odnětí svobody; to neplatí, jestliže mu byl trest prominut nebo byl jeho výkon promlčen.".
2) pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, usn. č. 13, str. 349, 351
3) pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 164, str. 201, 223, vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.
1. Odlišné stanovisko soudkyně Vlasty Formánkové k odůvodnění nálezu
Odlišné stanovisko, které uplatňuji podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu, nesměřuje proti výroku nálezu, ale směřuje k doplnění právních argumentací uvedených v odůvodnění nálezu.
Domnívám se, že Ústavní soud měl v odůvodnění nálezu, konkrétně v čl. IX zdůraznit, že institut odnětí cestovního pasu, resp. jeho právní úprava, by měla být zakotvena de lege ferenda v trestním řádu, stejně jako je tomu v případě řízení podle hlavy čtvrté oddílu třetího až pátého trestního řádu (např. odnětí věci, zajištění nemovitosti, zajištění peněžních prostředků na účtu, domovní prohlídka, zajištění a otevření zásilek apod.). Trestní řád má vlastní prostředky k zajištění osoby obviněného a dosažení účelu trestního stíhání, přičemž orgány činné v trestním řízení by měly možnost aktuálně, na základě stavu a vývoje trestního stíhání uvážit, zda je nezbytné omezit odejmutím cestovního pasu svobodu pohybu a pobytu trestně stíhané osoby. Zákonem uložená povinnost řádně odůvodnit každé takové rozhodnutí za současného založení přezkoumatelnosti vydaných rozhodnutí by pak zabránila obcházení zákonných procesních postupů a byla by i zárukou ústavnosti takového postupu.
2. Odlišné stanovisko soudce Pavla Holländera k odůvodnění nálezu uplatněné podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb.
Smyslem a účelem postupu obsaženého v ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 217/2002 Sb. a zákona č. 320/2002 Sb., je zákonné zakotvení zajišťovacího opatření v trestním řízení, tj. zakotvení opatření, jež má zamezit obviněnému vyhýbat se trestnímu řízení.
Souhlasím s tenorem nálezu potud, pokud v něm byla při aplikaci předmětného zákonného ustanovení zvažována nutnost poměřování mezi na straně jedné dosažením účelu trestního řízení a na straně druhé ochranou svobody pohybu a pobytu (čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina").
Jelikož institut odepření vydání nebo odejmutí vydaného cestovního dokladu z důvodu zajištění účelů trestního stíhání vůči obviněnému není zakotven v trestním řádu, lze předmětné zákonné ustanovení interpretovat prima facie dvojím způsobem:
* Dle alternativy první jde o nepřímou novelu trestního řádu, přičemž vůči postupu policejního orgánu by bylo lze brojit žádostí dle § 157a odst. 1 trestního řádu. Obsahem rozhodování soudu v soudním řízení správním je toliko přezkum naplnění formálních podmínek pro provedení zákonného ustanovení správními orgány, nikoli ale posouzení proporcionality mezi dosažením účelu trestního řízení a ochranou svobody pohybu a pobytu. Deficitem této výkladové alternativy je skutečnost, že se ocitá v rozporu s čl. 4 Listiny, dle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, jelikož v meritu, tj. v otázce naplnění podmínek omezení svobody pohybu a pobytu obviněného vzhledem k důvodnosti dané účely trestního stíhání, by bylo rozhodováno státním zastupitelstvím, a nikoli soudem.
* Dle alternativy druhé, obsažené v nálezu, je předmětné ustanovení považováno ve své úplnosti za součást správního práva, čímž je založena pravomoc správních soudů dle § 4 soudního řádu správního včetně přezkumu proporcionality mezi dosažením účelu trestního řízení a ochranou svobody pohybu a pobytu. Deficitem této výkladové alternativy je svěření rozhodování o účelech trestního řízení soudům ve správním soudnictví, což je v rozporu s § 13 trestního řádu, § 4 a § 7 odst. 1 soudního řádu správního, jakož i zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Organizační diferenciace výkonu soudnictví v trestních, civilních a správních věcech není toliko výsledkem historického vývoje evropské právní kultury v průběhu 19. a 20. století, zrcadlící jednak přítomnost prvků dělby moci i uvnitř moci soudní, a jednak důvody profesní specializace dané zásadní odlišností rozhodované materie. Nadto je tato diferenciace spjata i maximou vnitřní nerozpornosti a konzistentnosti práva. Posuzoval-li by ve smyslu nosných důvodů nálezu Ústavního soudu správní soud vztah mezi naplněním účelů trestního řízení (tj. nutně i důvodností podezření obviněného ze spáchání trestného činu) a ochranou svobody a pobytu obviněného, mohl by dospět k závěru o absenci důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu, a tudíž i absenci důvodnosti odepření vydání nebo odejmutí vydaného cestovního dokladu. Předpokládejme, že následně by státní zastupitelství ve snaze zamezit vyhýbání se obviněného trestnímu stíhání podalo návrh na jeho vzetí do vazby, jemuž by bylo soudem vyhověno, přičemž by soud (trestní) konstatoval důvodnost podezření ze spáchání trestného činu. Právní systém by vedl tudíž k možnosti přijímání rozporných soudních rozhodnutí, u nichž by neexistoval procesní postup odstranění tohoto rozporu. Vyvedení rozhodování o účelech trestního řízení do jiného typu soudního řízení považuji proto za rozporné s pojmem demokratického právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Vycházeje z uvedených argumentů, zastávám názor o důvodnosti zakotvení institutu odepření vydání nebo odejmutí vydaného cestovního dokladu (příp. zadržení cestovního dokladu) jako zajišťovacího opatření v trestním řízení v trestním řádu, včetně zakotvení postupu soudního přezkumu takového rozhodnutí policejního orgánu (resp. státního zastupitelství). Důsledkem mého stanoviska v rozhodovaném případě, v návaznosti na právní názor Ústavního soudu obsažený v nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/06ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), týkající se řízení o kontrole norem, by pak pro správní soudy byla nezbytnost zastavit řízení pro nedostatek pravomoci.
3. Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké k odůvodnění nálezu
Ústavní soud v bodě 33 odůvodnění nálezu konstatuje, že odejmutí cestovního dokladu dle ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb. je institutem zajišťovacím, a přiznává rovněž ústavněprávní aspekt nežádoucímu prolínání různých procesů vedených různými orgány (orgány činnými v trestním řízení, správními úřady, správními soudy). Pouze v rámci "ústavněprávních konsekvencí de lege ferenda" však dává na zvážení zákonodárci, "zda je únosné, aby o odepření vydání či odnětí cestovního dokladu rozhodovaly správní úřady a správní soudy".
Domnívám se, že shora uvedený ústavněprávní aspekt měl být právě důvodem pro vyslovení rozporu napadeného ustanovení zákona s ústavním pořádkem.
4. Odlišné stanovisko soudce Jana Musila k odůvodnění nálezu
S výrokem nálezusp. zn. Pl. ÚS 12/07souhlasím.
Nesouhlasím toliko s částí odůvodnění tohoto nálezu. Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám k odůvodnění odlišné stanovisko:
Domnívám se, že jako důvod ke zrušení ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, měla být v odůvodnění nálezu uvedena především ta skutečnost, že odejmutí cestovního dokladu v souvislosti s vedením trestního řízení nespadá vůbec do kompetence správních orgánů a příslušný procesní postup nemá být upraven správní normou.
Rozhodovat o takovém opatření by mělo být výlučnou kompetencí orgánů činných v trestním řízení a řízení by mělo být upraveno trestním řádem. Pro případ, že takové opatření činí orgán činný v přípravném řízení, měla by být trestním řádem upravena soudní kontrola (realizovaná trestním soudcem).
Odejmutí cestovního dokladu v rámci trestního řízení je svou povahou zajišťovacím opatřením, připodobitelným k jiným zajišťovacím úkonům podle hlavy čtvrté trestního řádu.
Toliko orgány činné v trestním řízení mohou totiž na základě shromážděných důkazů věcně posoudit, nakolik je důvodná obava, že obviněná osoba může útěkem do ciziny zmařit účel probíhajícího trestního stíhání, a zároveň posoudit, zda zájem efektivního trestního stíhání v konkrétním případě převažuje nad kolidujícím právem občana na svobodu pohybu podle článku 14 Listiny. Pokud je taková rozhodovací pravomoc svěřena správnímu orgánu (a v soudním přezkumu soudu ve správním soudnictví), nemohou tyto orgány pro nedostatek potřebných informací rozhodnout se znalostí věci. Jejich rozhodnutí je vystaveno nebezpečí nekritické závislosti na informacích (zpravidla velmi kusých), poskytnutých orgány činnými v trestním řízení, a kontrola zákonnosti postupu je zcela formální a neúčinná.
Jako inspirativní příklad vhodné úpravy lze uvést nynější německou úpravu tzv. zabavení věci (Beschlagnahme) podle § 111c německého trestního řádu (StPO) nebo předběžného odnětí řidičského průkazu podle § 111a StPO. Taková procesní úprava poskytuje vhodné garance zákonnosti (souhlas soudce, opravné prostředky apod.), což současná česká úprava v zákoně č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, neumožňuje.
Dosavadní česká úprava, při níž dochází k chaotickému prolínání institutů a prostředků trestního a správního řízení, odporuje atributům právního státu zakotveným v preambuli a v článku 1 odst. 1 Ústavy a ohrožuje princip ochrany základních práv a svobod soudní mocí, zakotvený v článku 4 Ústavy.
5. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k odůvodnění nálezu
S odůvodněním nálezu nesouhlasím, a to z následujících důvodů:
Dle mého názoru bylo třeba před posouzením napadeného ustanovení z hlediska "přípustnosti" omezení základního práva na svobodný pohyb vyřešit otázku, zda onen orgán, který měl napadené ustanovení aplikovat, byl orgánem kompetentním. Nejde přitom o formálně pojímanou kompetenci, tj. takovou, která byla založena zákonem (zde napadeným ustanovením), nýbrž jde o kompetenci, která by obstála i z pohledu ústavně materiálního, tj. pod zorným úhlem principů plynoucích z ústavního pořádku jako celku.
V první řadě je třeba zmínit, že účel napadeného ustanovení je třeba hledat v trestním řízení, tedy v řízení, na jehož základě lze jedině rozhodovat o vině a trestu. Na taková rozhodnutí, která jsou ovšem vyústěním trestního procesu, má ústavní monopol soud (čl. 40 odst. 1 Listiny).
Rozhodování o odejmutí (nevydání) cestovního dokladu obviněnému je realizací jednoho z trestněprávních zajišťovacích institutů, které mají vyloučit nezbytnost razantnějšího zásahu do základních práv obviněného. V daném případě jde o zajišťovací prostředek, jehož pomocí má být vyloučena nutnost omezit osobní svobodu vazbou, přičemž zároveň tento prostředek vytváří podmínky k tomu, aby mohl řádně proběhnout trestní proces, jehož účelem je finální rozhodnutí o vině a trestu.
Z uvedeného je zřejmé, že z důvodu ústavního monopolu soudů při rozhodování o vině a trestu v pojetí shora vyloženém, který nachází reflexi v ústavním principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy), je třeba trvat na tom, že rozhodování o předmětném zajišťovacím institutu musí zůstat uvnitř soustavy orgánů činných v trestním řízení s vyvrcholením v podobě soudního přezkumu, ovšem stále v rámci trestního řízení.
Pokud napadené ustanovení svěřovalo rozhodování o předmětném zajišťovacím institutu správnímu orgánu, založilo mu kompetenci, která není ústavně materiálně legitimizovatelná, resp. aprobovatelná. Nad rámec uvedeného lze podpůrně dodat, že správní orgán, který rozhodoval v dané věci, neměl a ani nesměl mít žádnou znalost o potřebách úkonů v trestním řízení, a proto ani nebyl schopen zvažovat přiměřenost svého rozhodnutí.
Protože zákonodárce v daném případě nerespektoval ústavní příkazy plynoucí z čl. 40 odst. 1 Listiny a z čl. 2 odst. 1 Ústavy, vyložené způsobem uvedeným shora, bylo třeba konstatovat rozpor napadeného ustanovení s těmito ustanoveními ústavního pořádku s důsledkem, že rozhodnutí správního orgánu vydané za aplikace napadeného ustanovení bylo rozhodnutím vydaným ultra vires, tedy rozhodnutím vydaným orgánem jednajícím za hranicí materiální ústavnosti, a jako takové by mělo být zrušeno a řízení zastaveno.