Základní myšlenkou mého přístupu k posuzování věci je z křesťansky orientovaného konzervativního myšlení vycházející princip subsidiarity, podle kterého má mít důstojný jednotlivec právo na zabezpečování svých životních potřeb a potřeb své rodiny skrze příjmy, které dosahuje vlastními silami, přičemž toto právo má zásadní přednost před pomocí ze strany státu, která je poskytována formou různých sociálních dávek. Nezdaňovanou spodní hranicí takových příjmů musí být částka rovnající se existenčnímu minimu. To, co je stát povinen poskytnout jednotlivci k zabezpečení jeho důstojné existence ze státního rozpočtu, to mu nesmí předtím strhnout z jeho příjmu jako daňový či skrytě daňový odvod.
Ústavní soud ovšem předchozím nálezem nezabránil zdaňování tzv. superhrubé mzdy bez možnosti odpočtu pojistného od zdaňovacího základu, jehož prostřednictvím si pojištěnec svými silami zajišťuje důstojnou lidskou existenci.
Ústavní konstrukci, kterou nabízím, odpovídá spojení následujících základních práv: především práva na lidskou důstojnost (čl. 10 odst. 1 Listiny), která je materiálním aspektem autonomního (svobodného) jednotlivce [čl. 2 odst. 3 Listiny – viz např. nález ve věci I. ÚS 167/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 70)], jenž jeden každý musí být beze zbytku přijímán jako rovný právě v lidské důstojnosti se všemi ostatními členy lidského společenství [čl. 1 Listiny, jehož naznačený výklad vychází z dnes standardního pojetí sdíleného v euroatlantské civilizaci, viz např. Barak, Aharon, The Judge in a Democracy, Princeton University Press, 2006, s. 85 a násl., nebo Mahlmann, Matthias, The antimony of Freedom and Equality, in Abuse- The Dark Side of Fundamentals Rights (eds. A. Sajó), Eleven International Publishing, 2006, s. 217 a násl.], a práva na rodinný a soukromý život (čl. 10 odst. 2 Listiny), resp. rodičovského práva pečovat o své děti a vychovávat je (čl. 32 odst. 4 Listiny).
Při stanovování daňových a skrytě daňových odvodů je třeba respektovat v čase pohyblivou částku odpovídající existenčnímu minimu, které by mělo být měřeno podle skutečných a realitě odpovídajících potřeb. Do částky představující životní minimum by bylo třeba započítávat kromě věcných nákladů (např. náklady na obživu, ošacení, na domácnost, bydlení, otop atd.) i náklady vynaložené na pojistné od nemocenského pojištění přes zdravotní, penzijní, důchodové a sociální pojištění, neboť jde o pojištění, skrze která si jednotlivec zajišťuje příjmy, jež mu mají umožnit vést důstojný život i poté, co případně dojde k pojistné události. (Na podobných úvahách je založeno např. rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 13. 2. 2008 2 BvL 1/06.)
Od akceptace zdanění superhrubé mzdy se odvinul i přístup většiny při posuzování dnešní věci, který důsledně vycházel z toho, že posuzovanou úpravu je nutno hodnotit jen z pohledu sociálních práv, která nemají předstátní charakter. Moje východisko je jiné potud, že pro hodnocení je třeba použít jako referenční hledisko „klasická“ základní práva, vykládaná ovšem s přihlédnutím k jejich sociální dimenzi. Z mnou svrchu naznačeného pohledu totiž nemohu vidět jako otázku sociálních práv ta plnění státu, která poskytuje v důsledku placení pojištění pojištěncem samým, na rozdíl od plnění, která jsou skutečně poskytována pouze z prostředků státu, které získal z obecných daní, a jsou poskytována jen na základě potřebnosti konkrétní osoby. Ponecháme-li stranou základní nemocenské pojištění (které je ovládáno z dobrých důvodů principem solidarity a ekvivalenci lze vyloučit z důvodu rovnosti lidí v důstojnosti), je zřejmé, že již v případě zdravotního pojištění by mělo jít při stanovení výše jeho dávek o ekvivalent toho, co bylo pojištěncem do systému vloženo.
O tom, jak přísně je v evropských státech posuzována ekvivalence plnění z titulu pojištění, svědčí např. rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 24. 5. 2000 1 BvL 1/98, 4/98, 15/99. Za protiústavní byla prohlášena ta ustanovení sociálního zákoníku, která umožňovala, aby jednorázově vyplacené příjmy, např. tzv. Urlaubsgeld (příspěvek na dovolenou) nebo Weihnachtsgeld (vánoční příspěvek) sloužily za základ pro výpočet příspěvku na sociální pojištění bez toho, že by byly také zohledněny v základu pro výpočet dávek, jako jsou podpora v nezaměstnanosti (Arbeitslosengeld) nebo dávky nemocenského (Krankengeld). Toto nepromítnutí zvýšených částek zaplacených na pojistném dle soudu odporovalo příkazu rovnosti před zákonem, který je obsažen v čl. 3 odst. 1 Základního zákona, a proto byla vyslovena neslučitelnost napadených ustanovení se Základním zákonem. Naše Listina sice právo na rovnost před zákonem explicitně negarantuje, avšak toto právo je garantováno čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který je jako součást ústavního pořádku rovněž referenčním měřítkem pro Ústavní soud [Pl. ÚS 36/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.)].
Z odpovědí místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky při ústním jednání však spíše vyplynulo, že nemocenské a sociální pojištění považuje za jakési „dávky“, patrně skrytou daň, a tento názor, jak se zdá z informací z dostupných veřejných zdrojů, má být ještě legislativně posilován. Že jde o nepřijatelnou tendenci, je nasnadě z důvodů uvedených shora, neboť zrušením principu pojistného a jeho nahrazení dávkami poskytovanými pečovatelským státem, by se odpovědnost jednotlivců za sebe samé zcela eliminovala, a s ní by se také vytratila i lidská důstojnost. „Hospodaření“ státu s prostředky vybranými na zdravotním a sociálním pojištění způsobem, který popsali při ústním jednání zástupci navrhovatelů, který spočívá ve vyvádění těchto prostředků z použití k účelu, na který byly od jednotlivých osob-pojištěnců vybrány, a v jejich následném použití v řádu miliard k různým jiným účelům, je nejen nezodpovědné a nežádoucí, jak správně poznamenává stanovisko většiny, nýbrž je dle mého názoru ve frapantním rozporu se základním strukturálním i materiálním znakem našeho ústavního pořádku, totiž se zákazem libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny). Libovůli shledávám v tom, že stát dle vlastní úvahy zachází s, co do účelu, „cizími“ penězi, tedy s penězi vybranými od jednotlivých osob za účelem krytí jejich možných příštích pojistných dávek. Dochází-li k podobnému jednání na úrovni občanské společnosti, je takové jednání státem sankcionováno jako zpronevěra.