15. Ani se nestačil sejít rok s rokem a plénum Ústavního soudu rozhodlo o změně východisek, resp. referenčních kritérií pro posouzení řádnosti návrhů zákonů, popř. pozměňovacích návrhů sledujících zajištění předvídatelnosti, transparence a samotné seznatelnosti práva tak, jak byly vymezeny v části III. nálezusp. zn. Pl. ÚS 77/06. Dnešní nález redukoval tam uvedené principy na pouhé zkoumání absence úzkého vztahu pozměňovacího návrhu k návrhu zákona a závěry učiněné v loňském nálezu trivializoval. Nejenže popřel již citovaným nálezem provedené odsouzení „utajeného zákonodárství“ (bod 54 nálezuPl. ÚS 77/06), nýbrž naopak doslova aproboval fenomén „utajeného zákonodárství“ v mých očích neodůvodněnou spekulací o měnících se paradigmatech, z nichž je třeba vycházet při posuzování právního systému. Viděl-li ještě loňský nález ústavní problém v neseznatelnosti práva, neboť orientace v zákonech se stává nemožnou bez využití elektronických informačních systémů, a odůvodnil, proč je nepřijatelné stavět bez dalšího adresáty práva před přizpůsobení se této deviaci, shledává dnešní nález orientaci v právním řádu za pomoci automatizovaných právních informačních systémů za dostatečnou, ba aprobuje, aby samostatné zákony (v daném případě šlo o čtyři samostatné zákony) byly publikovány pod jedním číselným označením zákona a obklopeny novelizujícími ustanoveními vztahujícími se k dalším desítkám zákonů. I takto ukryté zákony nález zřejmě aprobuje, patrně i z hlediska požadavku předvídatelnosti zákona, rezultujícího z principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a z něho odvoditelného principu právní jistoty. Tento stav považuje dnešní nález za odpovídající požadavku přehlednosti a určitosti práva, ba přichází s novým označením takového zákona za „zákon smíšený“, byť jak známo, bylo toto označení vyhrazeno těm právním předpisům, které obsahovaly jak právní normy hmotné, tak i procesní povahy (např. volební zákon).
16. Futuristické vize, které přinesl dnešní nález, jsou v rozporu s doktrinárními závěry teorie práva traktovanými právními vědci napříč 20. stoletím (za všechny V. Knapp: Teorie práva, C. H. Beck, 1995, s. 114, 126–127), a ač nález skromně uvádí, že jeho ambicí je učinit toliko poukaz na probíhající změny právního systému, a dále že je i výrazem zdrženlivého hodnocení (zřejmě napadeného zákona), přesto nelze přehlédnout, že se spokojuje jen s analýzou českého právního řádu po roce 1990, přičemž z četnosti novelizací, jakož i novelizací novelizací dovozuje jakousi trvalejší „změnu doby“, aniž by hodnotil nepopiratelný fakt, že hodnocené období bylo obdobím tranzitivním, neboť šlo o přechod z jednoho politického systému zásadně se odlišujícího od politického systému nového, že politické elity ani státní administrativa nedisponovaly potřebnými znalostmi a zkušenostmi, což rezultovalo v přijímání řady vadných zákonů, které bylo třeba novelizovat nikoli z důvodu změněného politického konsenzu, resp. nalezení nové parlamentní většiny, ani z důvodu sociálních změn, nýbrž šlo o nápravu mnohdy banálních, v důsledcích však často fatálních pochybení. Nález rovněž nebere v úvahu překotné změny v právním řádu České republiky uskutečňované v souvislosti s přístupem České republiky k EU. Pokud bychom tedy chtěli vážně uvažovat o tom, zda nenazrál čas pro změnu paradigmatu pro nazírání práva jako systému, museli bychom provést analýzu právních řádů v těch státech, kterým osud dopřál v posledních desetiletích procházet klidnou evolucí. Nemáme-li takovou analýzu relevantních skutkových dat k dispozici, nejsou futuristické úvahy o „nové době“ měnící zažité nároky na právní systém ničím jiným než projevem vizionářství, jehož důsledky ovšem nejsme schopni dohlížet.
17. Ostatně stejně, jako toho zjevně nebyli schopni francouzští revolucionáři, kteří po nezdařeném pokusu královského páru o útěk ze země a po jeho popravě nahradili první sieyesovskou ústavu z roku 1791 rousseauovskou egalitářsko demokratickou jakobínskou ústavou, přijatou v roce 1793. Dějiny však šly příliš rychle, Francie se ocitla ve válečném stavu se všemi evropskými monarchiemi a ústavu, resp. výkon moci bylo třeba modifikovat ještě před tím, než tato ústava začala platit. Tentokrát došlo na její úplné suspendování a Konvent svěřil veškerou moc do rukou revoluční vlády s centrálním orgánem v čele – totiž do rukou později neblaze proslulého Výboru pro obecné blaho a bezpečnost. Poprava Robespierrea v roce 1794 ukončila teror a přinesla potřebu opět nové ústavy. Tak v roce 1795 spatřila světlo světa tzv. direktoriální ústava, avšak konflikty mezi direktoriem a legislativou vedly k převratu vedenému Napoleonem a následně byla přijata v roce 1799 tzv. konzulátní ústava. Tento historický exkurs dokládá, že někdy dějiny doslova překotně pádí. Zároveň však naznačený francouzský ústavní kvapík svědčí o tom, že některé, byť jen vyslovené, a ve své době nerealizované, překotné změny paradigmat mohou mít velkou přitažlivou sílu i po staletích, ač byly od počátku provázeny utrpením současníků.
18. Autorka disentu chce zůstat spjata s půdou pod nohama, nemá ambice reformátorky, a proto jí nezbývá než trvat ve vztahu k předvídatelnosti, transparentnosti, přehlednosti a konzistentnosti právního řádu na závěrech, které jsou obsaženy v odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 77/06.