Své odlišné stanovisko odůvodňuji nesouhlasem s výrokem (resp. s tím, co v něm chybí) a s tomu odpovídajícími pasážemi odůvodnění nálezuPl. ÚS 25/07.
Pokud jde o výrokovou část zmíněného nálezu, domnívám se, že plénum Ústavního soudu mělo při ústavněprávní kontrole zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, zrušit i ustanovení § 7 odst. 6 věty poslední ve znění „Členství v Radě je neslučitelné s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí.“ a ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) ve znění „Členem nebo kandidátem Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska“.
Pomineme-li převážně politickou, polemicky historickou či obecně právní argumentaci navrhovatelů, ústavněprávní relevanci mají podle mého názoru pouze argumenty vytýkající zmíněnému zákonu rozpor s článkem 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), zaručujícím svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, a s články 3 odst. 1 Listiny (zákaz diskriminace), čl. 20 odst. 2 , čl. 21 odst. 4 a čl. 44 Listiny.
Pokud jde o tvrzený rozpor zmíněného zákona zřizujícího Ústav pro studium totalitních režimů (dále jen „Ústav“) s článkem 15 odst. 2 Listiny, sdílím většinový názor pléna Ústavního soudu, podle kterého samotné zřízení Ústavu nemá žádný ústavněprávní rozměr. Naštěstí žijeme v demokratických poměrech, kde je možnost politického či jiného zneužití takovéhoto Ústavu podstatně omezena, neřku-li vyloučena. Existuje a je zaručena svoboda historického bádání. Zřízením Ústavu nehrozí postátnění historického bádání a hodnocení doby, o které je v zákoně řeč. Nic totiž neomezuje další historiky či instituce v tom, nezávisle se věnovat zmíněnému období a kvalitou svých prací konkurovat produkci zmíněného Ústavu. V budoucnosti rozhodne jen kvalita těchto výstupů a jediné nebezpečí lze snad vidět jen v tom, že produkce Ústavu bude možná vycházet na křídovém papíře, vázaná v kůži, zatímco produkce ostatních bude pouze brožovaná, na recyklovaném papíře.
Nutno podotknut, že v těchto končinách se historické vědě nijak zvlášť dobře nevedlo, zejména v druhé polovině 20. století, viz např. víceméně pravidelně se opakující „odstřel historiků“. Po roce 1989 je sice svoboda vědeckého bádání zajištěna, ale historické bádání není pro mladou generaci nijak atraktivní, protože je mizerně placené. O tom svědčí i útěky některých historiků (Bašta, Špidla) do politiky. Existence Ústavu tak může paradoxně napomoci oživení stále více upadajícího zájmu o dějiny.
Jiná je situace, pokud jde o ustanovení § 7 odst. 6 věty poslední zmíněného zákona ve znění: „Členství v Radě je neslučitelné s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí“. Toto ustanovení je podle mého názoru v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 20 odst. 2, čl. 21 odst. 4 a čl. 44 Listiny.
Podle článku 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Článek 20 odst. 2 Listiny přináší právo občanů zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. Toto právo může být omezeno zákonem, jestliže je to v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.
Z článku 21 odst. 4 Listiny vyplývá právo občanů na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek.
Podle čl. 44 Listiny zákon může soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo uvedené v čl. 20 odst. 2; zaměstnancům státní správy a územní samosprávy ve funkcích, které určí, též právo uvedené v čl. 27 odst. 4; příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených sil též práva uvedená v čl. 18, 19 a čl. 27 odst. 1 až 3, pokud souvisí s výkonem služby. Osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví, může zákon omezit právo na stávku.
Pravomoci Rady jsou směrovány převážně dovnitř Ústavu a většinou nemají povahu výkonu státní správy. Ústav je, podle ustanovení § 3 zákona, veřejnoprávní institucí, a členství v Radě je tudíž veřejnou funkcí. Výjimky z obecného zákazu diskriminace, zakotvené v čl. 20 odst. 3 ve spojení s čl. 44 Listiny, nelze tedy na členství v Radě aplikovat, protože členství v Radě nelze, s ohledem na její působnost, zakotvenou v § 9 zmíněného zákona, podřadit pod žádnou z činností uvedených v čl. 44 Listiny.
Podle mého názoru mělo být zrušeno i ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zmíněného zákona, podle kterého se za nespolehlivého, ve smyslu posuzovaného zákona, považuje člen nebo kandidát Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska, který jím byl kdykoliv v době od 25. února 1948 do 15. února 1990.
Občan, jehož nespolehlivost je takto definována, nemůže být zvolen členem Rady Ústavu, nemůže být jmenován ředitelem Ústavu, ani ředitelem Archivu, ani vedoucím zaměstnancem Ústavu a Archivu přímo podřízeným řediteli Ústavu nebo Archivu. Ostatní zaměstnanci musí splňovat předpoklady podle zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. lustrační zákon). Znamená to, že pouhé členství v komunistické straně v rozhodné době, které mohlo trvat jen krátce, je podle zmíněného zákona natolik závažnou okolností, způsobilou ohrozit „demokratické fungování“ Ústavu a Archivu, pokud by byla, do některé ze zmíněných funkcí, takováto osoba ustavena.
Podle čl. 4 odst. 3 Listiny zákonná omezení základních práv musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Ústav je organizační složkou státu podle § 3 odst. 2 zákona. Podle § 12 odst. 2 zákona je Archiv správním úřadem, který je přímo řízen Ústavem. Zaměstnanci a funkcionáři těchto institucí jsou státními zaměstnanci. Není tedy dán žádný důvod, pro který by zákonná omezení základních práv a svobod měla zde být zásadně odlišná od vztahu k jiným státním zaměstnancům. Takto formulovaný požadavek „spolehlivosti“ je nepřiměřený i v porovnání s vymezením bezúhonnosti jako formálního požadavku pro zastávání jiných funkcí ve státě.
Ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) tak vůbec nepřihlíží ke konkrétní angažovanosti dané osoby. Takto nastavené podmínky jsou neproporcionální, zejména ve vztahu ke kvalifikačním předpokladům na výkon jiných funkcí ve státě, včetně těch, jejichž výkon bezprostředně ovlivňuje charakter země. Podmínky pro uchazeče o vedoucí funkci v Ústavu a Archivu jsou stanoveny mnohem přísněji než například pro kandidáty na úřad prezidenta republiky či jiné vysoce významné ústavní funkce ve státě. Takto stroze stanovené podmínky vylučují z uvedených funkcí i takové jednotlivce – historiky z řad bývalých komunistů, kteří svou prací a pozdější angažovaností prokázali velmi cenné služby demokratickému vývoji v této zemi.
V této souvislosti pokládám za vhodné poznamenat, že ne každému je dán dar té „pravé víry“ již od narození. Je nutno vždy respektovat právo osobního vývoje každé osobnosti. Podle mého názoru je již čas opustit „revoluční princip kolektivní odpovědnosti“, který bývá často aplikován po každém významném historickém zvratu. Vražda se promlčuje za 20 let, členství v komunistické straně vlastně nikdy. Zákon tak paradoxně znovu přináší naruby převrácený starý bolševický přístup, kdy zejména po r. 1968 vyloučený či vyškrtnutý z KSČ se stal až do konce svého života (pokud se nedožil roku 1989) občanem nižší kategorie. Jako takový byl permanentně postihován nejen on sám, ale i jeho rodina, např. jeho děti, vyloučením možnosti studovat.
Podmínky spolehlivosti a bezúhonnosti je nutné vždy formulovat způsobem, který bude respektovat požadavky moderní demokratické společnosti na obsazení dané konkrétní funkce a zájem na obraně demokratických hodnot, vyjádřených zejména v ústavním pořádku České republiky.
2. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
S ostatními disentujícími soudci sdílím názor, že navrhovatelům mělo být vyhověno též v části, v níž návrh na zrušení zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, směřuje proti jeho ustanovením a) § 7 odst. 6 věty druhé, a b) § 19 odst. 1 písm. a).
Ad a) Neslučitelnost členství v Radě Ústavu s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí, již zakládá ustanovení § 7 odst. 6 zákona, odporuje čl. 20 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť regulérní omezení zde zakotveného práva sdružovat se v politických stranách a hnutích, předjímané v čl. 20 odst. 3, resp. čl. 44 Listiny, se zde – se zřetelem k povaze Ústavu a postavení Rady v něm – uplatnit nemůže; ani kauzální ani subjektové podmínky ústavně možného omezení nejsou, a to zcela zjevně, ve vztahu ku členství v Radě, splněny, resp. rozhodné znaky tohoto členství se těmto podmínkám ani nepřipodobňují, natožpak aby jim mohly být podřazeny.
Ad b) Úsudek o protiústavnosti definice „spolehlivosti“ v podobě členství nebo kandidátství v Komunistické straně Československa nebo Komunistické straně Slovenska v době od 25. února 1948 do 15. února 1990 ve smyslu § 19 odst. 1 písm. a) zákona, a tedy založení překážky pro výkon funkce člena Rady těmito osobami, se odvíjí od její všeobecnosti a paušálního založení, jež naprosto rezignuje na individuální hodnocení, resp. okolnosti konkrétního režimního „zapojení“, jeho důvodů, jakož i externích společenskopolitických projevů. Již tím ztrácí tato úprava ústavněprávní kvalitu opatření účelného, vhodného (šetrného) a proporcionálního, což se pak zjevuje zvláště ilustrativně v poměru k úpravě tzv. zákonů lustračních (jejich předmětu a důvodu). Členství v komunistické straně v rozhodném období mohlo být ve vztahu k podmínkám členství v Radě posuzováno naopak jen individuálně, v konkrétním „příběhu“ jednotlivce (včetně jeho vnějšně projevené reflexe), jmenovitě v poloze hodnocení individuálně mravního, které by umožnilo jeho výsledek podřadit nikoli kategorii „spolehlivosti“, nýbrž „bezúhonnosti“; to ostatně konstrukce této podmínky negativním vymezením v ustanovení § 19 odst. 2 zákona bezezbytku umožňuje.
Existenci (naopak) proporce mezi „veřejným zájmem na ochraně demokracie“ a právem na přístup k veřejné funkci staví většinové vótum v podstatě na jediném argumentu, totiž „podjatosti sui generis“ (rozumí se bývalého člena komunistické strany), což je nejen málo, nýbrž i nepřípadné, neboť ani obava z eventuální „podjatosti“ člena Rady úrovně chráněného veřejného zájmu samozřejmě nedosahuje, resp. mu – prima facie – není adekvátní. Sporný efekt uplatněného argumentu je zdůrazněn pak tím, že dle samotného odůvodnění nálezu je coby pozitivní vnímáno, že omezení podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona nepostihuje samotné interní badatele Ústavu, tj. že zde již „podjatost“ nevadí.
3. Odlišné stanovisko soudce Jana Musila
Nesouhlasím s výrokem II. a s odůvodněním nálezusp. zn. Pl. ÚS 25/07. Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám k nálezu odlišné stanovisko.
Celý zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, pokládám za protiústavní pro rozpor s několika ustanoveními ústavního pořádku:
I. Porušení svobody vědeckého bádání
1. Na prvém místě se domnívám, že tímto zákonem je porušena svoboda vědeckého bádání, která je garantována článkem 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Toto ustanovení praví: „Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.“.
Povinnost států „respektovat svobodu, nezbytnou pro vědecký výzkum a tvůrčí činnost“ zakotvuje také článek 15 odst. 3 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.), jehož je Česká republika signatářem.
2. Z ústavněprávního hlediska je třeba svobodu vědeckého bádání chápat ve dvojím smyslu:
a) Především jde o individuální lidské právo – každý člověk, který se zabývá vědeckou činností („vědec“), je chráněn před tím, aby do procesu jeho vědecké činnosti jakkoli zasahoval stát. Ingerence veřejné moci do procesu vědeckého bádání je zcela vyloučena. Ve svobodném „chráněném prostoru“ vědy se vědec pohybuje autonomně, pouze na svou osobní odpovědnost. Tato svoboda je absolutní, nepodléhá žádným výhradám a zcela se vymyká právní reglementaci, nevyžaduje ke své realizaci žádné zmocnění nebo prováděcí právní normy. Svoboda vědeckého bádání poskytuje každému vědci právo na svobodnou osobní seberealizaci, neomezovanou vnějšími zásahy státní moci.
V tomto prvním smyslu představuje princip svobody vědeckého bádání zákaz státních zásahů do obsahu a metod vědeckého bádání.
Je samozřejmé (jako je tomu u všech lidských práv), že také svoboda vědeckého bádání má své hranice – končí tam, kde koliduje s jinými ústavními právy (např. s právem na život, na lidskou důstojnost). Přirozeným korektivem svobody vědeckého bádání jsou také etické normy.
b) V moderním kulturním státě má svoboda vědeckého bádání ještě jeden, a to sociální aspekt. Věda je pokládána za veřejný statek, který slouží prospěchu lidstva. Rozvoj současného vědeckého poznání je nemyslitelný toliko cestou individuálního úsilí, neboť vyžaduje součinnost vědeckých týmů a vynaložení obrovských nákladů, které nemůže zajistit svými slabými silami jednotlivec. Z toho vyplývá požadavek, aby stát aktivně jednal ve prospěch vědy – aby vědu podporoval tím, že pro její rozvoj poskytne finanční a jiné materiální prostředky a přijme vhodná organizační a právní opatření pro pěstování vědy a pro předávání vědeckých poznatků budoucím generacím.
Povinností státu je postarat se, aby všem občanům byla umožněna přiměřená účast na vědeckém poznání, projeví-li o to zájem. Stát má přitom vyloučit jakýkoli monopol na vědu; to by se totiž příčilo přirozeným právům člověka, i pokroku a šíření vzdělanosti, pokojnému soužití občanů a ideji pluralismu.
V tomto druhém smyslu představuje princip svobody vědeckého bádání příkaz, aby stát vědecké bádání chránil a podporoval. Ani to však nedává státu žádné oprávnění, aby jakkoli mocensky zasahoval do obsahu a metod vědeckého bádání.
3. Diskuse o podstatě vědy a o svobodě vědeckého bádání probíhá už po staletí a nebude patrně nikdy uzavřena. Přesto se zdá, že tento staletý vývoj dospěl dnes k několika konstantním a nezpochybnitelným závěrům, např.:
- neexistuje žádná vědecká autorita stojící nad ostatními; jakýkoli pokus vytvořit takovou autoritu byl v historii často zdrojem vědecké stagnace, omylu a omezování; hierarchie, vztah nadřízenosti a podřízenosti je cizí podstatě vědeckého bádání;
- je nepřípustné provádět vnější selekci témat, které má či nemá věda zkoumat;
- neexistuje monopol vědeckosti, nelze vymezovat cesty vědění a prosazovat svůj pohled, aby byl závazný i pro ostatní; výsledkem takových snah je homogenizace, která vede k ustrnutí vědeckého pokroku;
- vývoj vědy spočívá v diskursu mezi vědci navzájem a mezi vědci a ostatními členy lidského společenství;
- věda je otevřená vůči novým myšlenkám a metodám; spory o metodu a teorii jsou nutné, je důležité neomezovat se v procesu hledání cest a způsobů poznání;
- věda nepřináší jednou provždy „definitivní pravdu“, ale přibližuje se k možným pravdám prostřednictvím různých přístupů; výklady, považované v určité době za platné, byly v dějinách mnohokrát vyvráceny; Thomas Kuhn pokládá za přínosné pro vývoj vědy zahrnout do vědeckých debat i kontroverzní problematiku a nevylučovat a priori možnost existence poznatků, které překračují rámec v dané době uznávaných standardů (Kuhn, T.: Struktura vědeckých revolucí. Praha : OIKOYMENH, 1997);
- vědeckost spočívá v metodě, ne v tématu; jakékoliv téma může být analyzováno vědeckým nebo nevědeckým způsobem;
- bádání ve všech oblastech lidské činnosti přináší neustále nové a pro lidstvo přínosné poznatky, ale je též plné pokusů, omylů, slepých cest i překvapivých rozuzlení; je-li prostor pro zkoumání světa administrativně vymezován nebo jsou-li „povoleny“ jen jisté metody, hrozí nebezpečí, že mineme mnohé žádoucí cíle a rezignujeme na poznání světa v celé jeho variabilitě.
4. Z historie je známa řada pokusů o státní dirigování a o právní reglementaci vědeckého bádání a o zřizování státních vědeckých institucí nebo institucí podřízených státnímu dohledu. U zrodu některých takových státu podřízených vědeckých institucí stáli absolutističtí feudálové, jako byl např. francouzský ministr a kardinál Richelieu, který v roce 1635 založil Francouzskou akademii (Académie française); také král Ludvík XIV. založil roku 1666 Francouzskou akademii věd (Académie des sciences); Pruskou akademii věd (Preußische Akademie der Wissenschaften) založil v roce 1700 tehdejší brandenburský kurfiřt a pozdější pruský král Friedrich I. Tyto historické modely, založené na koncepci „pečovatelského“ státu, velmi záhy vyčerpaly svůj rozvojový potenciál a staly se později spíše brzdou vědeckého poznání. Ukázalo se, že kuratela státu neprospívá rozvoji vědeckého poznání a vyvolává řadu negativních společenských důsledků.
5. Již začátkem 19. století se prosadilo poznání, že skutečný rozvoj vědy je možný pouze za podmínky rozsáhlé autonomie a nezávislosti vědců a vědeckých institucí, především univerzit, na státu. Myšlenku rozsáhlé akademické autonomie prosazoval např. zakladatel berlínské univerzity Wilhelm von Humboldt (1810). Ve střední Evropě se podařilo poprvé zakotvit liberální zásadu svobody vědeckého bádání do německé říšské ústavy, přijaté frankfurtským sněmem v roce 1849.
Ve dvacátém století se právo na svobodu vědeckého bádání stalo součástí ústavních předpisů téměř všech demokratických států. Ustanovení o tom, že „vědecké bádání a hlásání jeho výsledků … jest svobodné, pokud neporušuje trestního zákona“, obsahovala v § 118 ústavní listina Československé republiky z roku 1920 (uvozená zákonem č. 121/1920 Sb.).
Ještě Ústava Československé republiky z roku 1948 (č. 150/1948 Sb.) měla v § 19 ustanovení, že „svoboda tvůrčí činnosti duševní se zaručuje. Vědecké bádání a hlásání jeho výsledků, jakož i umění a jeho projevy jsou svobodné, pokud neporušují trestní zákon“.
6. Tragický historický zvrat nastal v zemích ovládaných režimy, které jsou označovány jako totalitní. Zrůdné podoby nabylo zasahování do vědeckého bádání za nacistického režimu v Německu, kde byla zřízena řada státních pseudovědeckých institucí, produkujících lživé argumenty na podporu rasových teorií [např. Himmlerem v roce l935 zřízená „Badatelská společnost německého dědictví předků“ (Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe) nebo v roce 1941 založený „Institut pro ochranné vědecké bádání“ (Institut für wehrwissenschaftliche Forschung)], provádějící ohavné „lékařské pokusy“ na lidech.
Tendence prosazující státní dirigování vědy a ideologickou indoktrinaci vědy a školství byly příznačné též pro komunistické státní režimy, usilující zejména o ovládnutí společenských věd.
7. Po všech zmíněných neblahých historických zkušenostech, jednoznačně dokazujících, že státní a politický vliv je schopen brzdit a deformovat směr a výsledky vědeckého poznání a zneužívat je k prosazování politicky utilitárních nebo dokonce nehumánních cílů, dospěly demokratické státy po pádu totalitních režimů znovu k jednoznačnému uznání svobody vědeckého bádání jako ústavněprávního principu. V Německu byla svoboda vědeckého bádání zakotvena v článku 5 odst. 3 Základního zákona (Grundgesetz) z roku 1949, československý (federální) ústavodárce tak učinil v roce 1991 v článku 15 odst. 2 Listiny.
8. Je všeobecně uznáváno, že politické a ideologické manipulace s vědou jsou mimořádně nebezpečné zejména proto, že věda dnes požívá v očích veřejnosti (zejména u mladé generace) velkou autoritu; vědecké poznatky, nebo poznatky prezentované jako vědecké, jsou, často i nekriticky, s důvěrou přijímány. Jestliže se vládnoucí politické moci podaří zapřáhnout vědu do svých služeb, získává mocného spojence k prosazení svých politických cílů, což deformuje normální demokratické prostředí.
9. Pokud zahraniční moderní demokratické státy zřizují nebo z veřejných prostředků financují vědecké instituce, snaží se pro ně vytvořit takový právní a organizační rámec, který jim poskytne vysoký stupeň autonomie a zbaví je bezprostředního vlivu státních orgánů. Rozhodně se dnes v demokratických státech nepokládají vědecké instituce za součást státu. Některé ze zahraničních vědeckých společností jsou sice z hlediska právní subjektivity pokládány za veřejnoprávní instituce, avšak vliv státu na obsah jejich činnosti je buď zcela vyloučen, nebo je minimalizován. Např. současné německé vědecké instituce, jichž je celá řada (Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, Berlin-Brandenburgische Akademie der Wissenschaften, Bayerische Akademie der Wissenschaften, Sächsische Akademie der Wissenschaften a další), nebo rakouská Österreichische Akademie der Wissenschaften mají právní status tzv. veřejnoprávních společností (korporací) odloučených od státu (Staatsferne Körperschaften öffentlichen Rechts).
10. Všechny moderní státy pokládají za samozřejmost, že vědecké bádání je sice finančně podporováno z veřejných zdrojů (často mnohem štědřeji, než je tomu v České republice), avšak demokratický právní stát se ve většině zemí úzkostlivě zdržuje toho, aby jakkoli zasahoval do metod a obsahu vědeckého bádání a do vnitřního života vědeckých institucí. Vědecké instituce požívají rozsáhlé autonomie při konstituování svých vrcholných orgánů, při výběru a řízení svých členů a zaměstnanců a při hodnocení výsledků vědecké činnosti.
11. Shora uvedené principy svobodného vědeckého bádání, které jsou dnes ve vyspělých evropských zemích pokládány za běžný ústavněprávní standard, lze dobře doložit na zásadním nálezu německého Spolkového ústavního soudu ze dne 29. 5. 1973 (tzv. „Hochschul-Urteil“, BVerfGE 35, 79, sp. zn. 1 BvR 424/71 a 325/72). Z tohoto nálezu, který vešel do všech renomovaných evropských učebnic ústavního práva, si dovoluji citovat několik myšlenek:
- „Pokud je věda pěstována v institucích, které jsou zřizovány nebo vydržovány z veřejných prostředků, musí stát vhodnými organizačními opatřeními dbát o to, aby základní právo na svobodnou vědeckou činnost nebylo nikým narušováno, pokud je to jen možné s přihlédnutím k jiným legitimním úkolům vědeckého zařízení a s přihlédnutím k základním právům různých zúčastěných osob.“ [Právní věta nálezu].
- „Nositelům základního práva na svobodnou vědeckou činnost vyplývá z článku 5 odst. 3 GG (Grundgesetz) právo na taková státní opatření, která jsou nezbytná pro ochranu ústavně garantovaného svobodného prostoru, umožňujícího volnou vědeckou činnost. … v tomto prostoru panuje absolutní svoboda a je vyloučena jakákoli ingerence veřejné moci.“ [Právní věta nálezu].
- „Svoboda vědeckého bádání se nevztahuje pouze na jedno určité pojetí vědy nebo na jednu určitou vědeckou teorii. Záruka svobody je poskytována víceméně každé vědecké činnosti, tj. všemu, co svým obsahem a formou lze chápat jako vážný a promyšlený (systematický) pokus o zjištění pravdy.“ [Bod 128 odůvodnění nálezu].
- „Svoboda vědeckého bádání zahrnuje zvláště svobodu stanovení témat (Fragestellung), zásady metodiky, hodnocení výsledků bádání a jejich šíření.“ [Bod 130 odůvodnění nálezu].
- „Svoboda vědeckého bádání prospívá jak seberealizaci jednotlivce, tak celospolečenskému vývoji … znamená nejen odmítnutí zasahování státu do oblasti vědy, ale též závazek státu vědu chránit a podporovat a zabránit tomu, aby garance této svobody byly likvidovány.“ [Bod 131 odůvodnění nálezu].
- „Stát má vhodnými organizačními opatřeními dbát na to, aby základní právo na svobodnou vědeckou činnost zůstalo nedotčeno … Jádro vědecké činnosti (Kernbereich) musí být zásadně vyhrazeno autonomii samotných vědců.“ [Bod 133 odůvodnění nálezu].
- „Vědecké bádání co do svého obsahu a metod musí být osvobozeno od vlivu státní moci. Stát se má omezit toliko na řízení vnějších záležitostí vědy a vysokých škol, jmenovitě na financování v rámci státního rozpočtu a na nezbytnou administrativní kontrolu.“ [Bod 138 odůvodnění nálezu].
12. Zákonem zřizovaný Ústav pro studium totalitních režimů má podle ustanovení § 4 citovaného zákona realizovat úkoly, které jsou svou povahou typickými vědeckými činnostmi: Má provádět historická zkoumání, analyzovat příčiny historických dějů a dokumentovat je, má spolupracovat s dalšími vědeckými a vzdělávacími institucemi, zveřejňovat výsledky své činnosti, vydávat a šířit publikace, pořádat semináře, odborné konference a diskuse atd.
13. Zákon č. 181/2007 Sb. porušuje svobodu vědeckého bádání v mnoha ohledech:
- právní normou je závazně stanoven objekt vědeckého bádání, který je v daném případě vymezen pevně ohraničenou časovou periodou; o přesnosti tohoto časového určení mohou být oprávněně vznášeny pochybnosti, z nichž některé legitimně zmiňují navrhovatelé (např. zda z hlediska historické periodizace obstojí směšování období druhé republiky s obdobím protektorátu; zda všechna období komunistického režimu, např. dobu tzv. „Pražského jara“, lze označit jako součást totalitního období). Namísto toho, aby tyto pochybnosti byly rozptýleny či potvrzeny odbornou diskusí, jež sama má být součástí vědeckého bádání, zvolil zákonodárce cestu normativního dekretování – to je postup, který stěží má něco společného s vědou;
- zákonodárce předem označuje celé zkoumané časové období hodnotící etiketou „totalitní“, navozující apriorně pejorativní konotace; tím předem naznačuje, jaký má být výsledek bádání; navíc takové označení je v politologii neostře a nejednotně definováno a pokud je přeneseno do právní normy, nesplňuje ústavněprávní požadavek určitosti;
- konstituování a odvolávání nejvyššího orgánu Ústavu pro studium totalitních režimů, tj. Rady Ústavu, je výlučně v rukou státních a politických orgánů; tato Rada je volena a odvolávána Senátem Parlamentu České republiky, a ani její další fungování není nijak ovlivňováno samosprávnými prvky, tj. zástupci samotné vědecké komunity; takové samosprávné orgány jsou přitom přirozenou součástí života vědeckých a vysokoškolských institucí v demokratických státech (viz např. Sněm Akademie věd České republiky, senáty a akademické rady vysokých škol) a jsou pokládány za důležitého garanta svobody vědeckého bádání;
- Rada Ústavu dokonce podle ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona „stanoví metody pro naplňování úkolů Ústavu“; takového direktivní stanovení metod vědecké práce je podle mého názoru naprosto neslučitelné se svobodou vědeckého bádání.
14. Nabyl jsem přesvědčení, že Ústav pro studium totalitních režimů, tak, jak byl zákonem koncipován, vznikl vysloveně na politickou objednávku a své proklamované vědecké poslání pouze předstírá – ve skutečnosti jeho činnost neskýtá žádné záruky objektivního vědeckého poznání. Příkaz, který zákon dává Ústavu v ustanovení § 4 písm. a), totiž zkoumat a hodnotit vymezené období „nestranně“, je jen prázdnou proklamací, pokud pro jeho naplnění neexistují žádné garance.
15. Úvahy vyslovené v bodě 54 odůvodnění nálezu, že prý „ke zneužití zákona nemůže dojít“ v podmínkách „fungující demokracie“ a že vyslovené obavy navrhovatelů ze zneužití jsou prý „vyjádřením jejich nedůvěry k demokracii“, jsou, mírně řečeno, velmi zjednodušené. Lidské dějiny znají tisíce případů zneužití politické moci, a to i v demokratických systémech. Kdyby „imunita“ demokratického systému vůči zneužití moci fungovala tak automaticky, jak předpokládá nález, byly by patrně zbytečné všechny kontrolní a korekční mechanismy, včetně ústavněprávního přezkumu prováděného Ústavním soudem. Tamtéž vyslovený argument, že ostatně i „období, která mají být předmětem bádání Ústavu … (byla) zaplněna případy takových zneužití“, poněkud připomíná příslovečné „vymítání ďábla Belzebubem“ .
16. Chci dodat, že naprosto nezpochybňuji potřebu a užitečnost historického zkoumání daného období. Pro takové bádání jsou ovšem v České republice vytvořeny vhodné instituce v podobě rozsáhlé sítě vysokých škol a pracovišť Akademie věd České republiky, skýtající dostatečné záruky nezaujatého a seriózního vědeckého poznání, vylučujícího mocenské a politické ovlivňování. Pokud snad vláda či Parlament nabyly dojmu, že personální či materiální kapacity těchto pracovišť nejsou s to tento úkol zvládnout, nic nebránilo tomu, aby bylo posíleno financování těchto institucí. Ke splnění tohoto úkolu nebyla vůbec zapotřebí speciální legislativa, přispívající toliko k hypertrofickému bujení nových a nových právních předpisů a nových státních institucí. Je pro mě s podivem, že vláda a ta část české politické reprezentace, která hlásá deetatizaci, ideu „štíhlého státu“ a úsporná rozpočtová opatření, vytváří nové instituce, které rozhodně těmto proklamacím nevyhovují.
17. Zajisté je třeba také uznat, že vědecký historický výzkum daného období potřebuje servisní a technickou podporu pro zpracování velkého množství dokumentačního materiálu. I pro tento účel však v České republice, podobně jako v jiných demokratických zemích, existuje soustava státních a jiných archivů s vysoce kvalifikovaným odborným personálem, a bylo nepochybně možno vhodnými finančními, organizačními či právními opatřeními zvýšit jejich výkonnost. Zákonem vytvořený Archiv bezpečnostních složek je nadbytečný a duplicitní.
18. Pokud se při prosazování tohoto legislativního počinu argumentovalo některými podobnými úpravami a institucemi z jiných tzv. postsocialistických zemí, je vhodné připomenout, že nikoliv vše, co je předkládáno jako zahraniční vzor, je vskutku následováníhodné. Navíc lze v zahraničí nalézt mnohem vhodnější modely.
Jako příklad takové zahraniční úpravy, která se osvědčila a přitom nevzbuzuje ústavněprávní námitky, lze uvést německý zákon o dokumentech služeb státní bezpečnosti bývalé Německé demokratické republiky (Stasi-Unterlagen-Gesetz z 20. 12. 1991 – BGBl. I, 1991, S. 2272), zřizující úřad zvláštního pověřence pro dokumenty bývalé Stasi (tzv. Gauckův úřad). Tento zákon přesně vymezuje předmět činnosti tohoto úřadu, zpracovávajícího dokumentační materiál ministerstva státní bezpečnosti bývalé DDR a jím řízených služeb a stanoví přesná a ústavně konformní pravidla pro nakládání s osobními daty občanů. Tato instituce nepracuje s žádným předem vymezeným ideologickým či politickým zadáním, neplní žádné vlastní vědecké úkoly; přitom však obstarává perfektní dokumentační servis pro vědce – historiky z univerzit a jiných nezávislých institucí. Tento úřad získal v Německu všeobecný respekt a v jeho činnosti nejsou zaznamenány žádné vážné excesy. Proto také není v Německu nikterak zpochybňována ústavnost této instituce.
19. Závěrem této části bych mimochodem připojil myšlenku jednoho z nejvýznamnějších českých nemarxistických sociologů Arnošta I. Bláhy, který napsal, že věda má představovat ostrov rozvahy, kam nedoléhají vlny případných nenávistných vzmachů politického života (Bláha, A. I.: Sociologie. Praha : Academia, 1968, s. 173). Kéž by se takové přání stalo v České republice realitou!
II. Porušení svobody práva sdružovat se v politických stranách a hnutích
20. Ustanovení § 7 odst. 6 poslední věty o tom, že „členství v Radě je neslučitelné s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí“, porušuje podle mého názoru základní právo občanů sdružovat se v politických stranách a politických hnutích, zakotvené v článku 20 odst. 2 Listiny. Pokládám za vyloučené, aby omezení tohoto základního práva bylo zdůvodňováno odkazem na ustanovení článku 20 odst. 3 Listiny, podle něhož toto právo lze omezit „jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých“. Členství v Radě Ústavu rozhodně nemá povahu takové činnosti, z níž by nezbytnost omezení sdružovacího práva vyplývala.
Argumentace použitá v bodě 61 odůvodnění nálezu k vyvracení námitek navrhovatelů je podle mého názoru nepřiléhavá.
III. Porušení zákazu diskriminace a práva podílet se výkonem veřejné funkce na správě veřejných věcí
21. Ustanovením § 19 odst. 1 napadeného zákona, které vymezuje podmínky spolehlivosti pro výkon funkce člena Rady Ústavu (§ 7 odst. 5 zákona), ředitele Ústavu (§ 11 odst. 2 zákona), ředitele Archivu (§ 12 odst. 4 zákona), vedoucího zaměstnance Ústavu přímo podřízeného jeho řediteli a vedoucího zaměstnance Archivu přímo podřízeného řediteli Archivu (§ 18 zákona), dochází podle mého názoru k porušení zákazu diskriminace ve smyslu článku 3 odst. 1 Listiny a k porušení práva podílet se výkonem veřejné funkce na správě veřejných věcí (článek 21 odst. 1 a 4 Listiny).
22. Za zvláště flagrantní případ porušení uvedených ústavních práv pokládám ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona, uvádějící jako důvod nespolehlivosti členství v Komunistické straně Československa nebo v Komunistické straně Slovenska v době od 25. února 1948 do 15. února 1990.
Argumentace, obsažená v bodě 73 odůvodnění nálezu, vycházející z jakéhosi modelu „podjatosti či nepodjatosti soudce“, je podle mého názoru zcela nepřípadná a nemající žádnou ústavněprávní relevanci. Pokud by připodobnění toho, „kdo je činný v oblasti historiografie“, k soudci mělo být bráno jako vážně míněný argument, potom se vnucuje otázka: Je pojetí historiografa jako soudce opravdu tím pojetím, které má skýtat záruku objektivního vědeckého poznání, o něž má Ústav usilovat?
23. Ztotožňuji se rovněž s odůvodněním odlišného stanoviska předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a z důvodu stručnosti na ně odkazuji.
Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že celý zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, měl být jako protiústavní zrušen.
4. Odlišné stanovisko soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Holländera
V rovině akademické je zcela legitimní vést diskusi na téma účelnosti zřizovat zákonem státní instituci, která se má zabývat historickým vývojem v určitém, zákonem vymezeném období v situaci, kdy jsou zde jiné státem zřízené instituce, které se zabývají studiem stejných období. Ústavnímu soudu nepřísluší v rámci abstraktního přezkumu ústavnosti zákona hodnotit jeho účelnost, pokud sama neúčelnost není zásahem do ústavně chráněných práv. Zákon se hlásí ke svobodě vědeckého bádání a z jeho obsahu nelze bez dalšího dovodit, že při jeho praktické realizaci bude tato ústavní zásada porušována. V zákoně jsou však ustanovení, která mají zřejmý diskriminační obsah a která měla být zrušena.
Navrhovatelé navrhli zrušit ustanovení § 7 odst. 6 zákona, podle kterého členství v Radě Ústavu je neslučitelné s členstvím v politické straně nebo politickém hnutí. Argumentovali čl. 20 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý občan právo se sdružovat v politických stranách a hnutích a omezení tohoto práva dovoluje jen v souvislosti s výkonem určitých funkcí, zaměstnání a činností taxativně uvedených v čl. 44 Listiny. Podle nich o žádný takový případ v souvislosti s Radou Ústavu nejde a nejde ani o žádný z případů, pro které Listina dovoluje omezení tohoto základního práva. Z toho činí závěr, že napadeným ustanovením dochází k porušení zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny) a k porušení práva podílet se výkonem veřejných funkcí na správě veřejných věcí (čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny).