Pro posouzení těchto výhrad je rozhodující právní postavení Ústavu. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona je organizační složkou státu, do jejíž činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona, a dle odstavce 3 je účetní jednotkou a jeho činnost je hrazena ze samostatné kapitoly státního rozpočtu. Jde tedy o státní organizaci. Rada Ústavu, jak vyplývá z ustanovení § 9 odst. 1 zákona, má zásadní vliv na fungování této instituce. Úkolem Ústavu pak je podle § 4 zákona zkoumat a nestranně hodnotit dobu nesvobody a období komunistické totalitní moci, zkoumat antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii, analyzovat příčiny a způsob likvidace demokratického režimu v období komunistické totalitní moci, dokumentovat účast domácích a zahraničních osob na podpoře komunistického režimu a odporu proti němu, získávat a zpřístupňovat veřejnosti dokumenty vypovídající o době nesvobody a období komunistické totalitní moci, zejména o činnosti bezpečnostních složek a formách pronásledování i odporu, převést bez zbytečného odkladu převzaté dokumenty do elektronické podoby, dokumentovat nacistické a komunistické zločiny, poskytovat veřejnosti výsledky své činnosti, zejména zveřejňovat informace o době nesvobody, o období komunistické totalitní moci, o činech a osudech jednotlivců, vydávat a šířit publikace, pořádat výstavy, semináře, odborné konference a diskuse, spolupracovat s vědeckými, kulturními, vzdělávacími a dalšími institucemi za účelem výměny informací a zkušeností v odborných otázkách a spolupracovat se zahraničními institucemi nebo osobami, které mají obdobné zaměření.
Podle čl. 20 odst. 2 Listiny mají občané právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. Toto právo může být omezeno zákonem, jestliže je to v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům, nebo pro ochranu práv a svobod druhých. Podle čl. 44 Listiny zákon může soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo uvedené v čl. 20 odst. 2; zaměstnancům státní správy a územní samosprávy ve funkcích, které určí, též právo uvedené v čl. 27 odst. 4; příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených sil též práva uvedená v čl. 18, 19 a čl. 27 odst. 1 až 3, pokud souvisí s výkonem služby. Osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví, může zákon omezit právo na stávku.
Členství v Radě nelze podřadit pod žádnou z činností uvedených v čl. 44 Listiny. Do působnosti Rady podle § 9 zákona náleží stanovit metody pro naplňování úkolů Ústavu, jmenovat a odvolávat ředitele a dohlížet na jeho činnost, schvalovat organizační řád Ústavu a další vnitřní předpisy Ústavu, schvalovat roční plán činnosti Ústavu, zřizovat vědeckou radu jako odborný poradní orgán ředitele pro badatelskou činnost Ústavu a na návrh ředitele jmenovat její členy a schvalovat její jednací řád, schvalovat podklady pro návrh rozpočtu a závěrečného účtu Ústavu, schvalovat výroční zprávu o činnosti Ústavu a předkládat ji k projednání Senátu, rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí Ústavu, sledovat a vyhodnocovat zabezpečení přístupu k dokumentům a archiváliím uloženým v Archivu a výsledky předkládat jednou ročně k projednání Senátu, a dále je oprávněna požádat vládu ve výjimečných případech o diplomatickou podporu při získávání přístupu k důležitým dokumentům uchovávaným v archivech cizích států, které se týkají zaměření Ústavu. Pravomoci Rady jsou směrovány převážně dovnitř Ústavu a ve většině případů nemají povahu výkonu státní správy, pro kterou je rozhodující oprávnění vydávat správní akty, které zakládají, mění či ruší práva a povinnosti fyzických a právnických osob. Výjimkou je jen řízení Archivu, který je správním úřadem a plní funkce státního orgánu, a příslušnost Rady rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí Ústavu založená § 9 odst. 1 písm. h) zákona. Ústav je, jak vyplývá z ustanovení § 3 zákona, veřejnoprávní institucí, a členství v Radě je proto veřejnou funkcí.
Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Omezení vyplývající z ustanovení § 7 odst. 6 zákona, poslední věty ve znění „Členství v Radě je neslučitelné s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí“, je porušením zákazu diskriminace uvedeného ve výše citovaném článku Listiny. Je tomu tak proto, že výjimky z obecného zákazu diskriminace zakotvené v Listině v čl. 20 odst. 3 ve spojení s čl. 44 nelze na členství v Radě vztahovat. Lze tedy uzavřít, že ustanovení § 7 odst. 6 zákona, poslední věty, je v rozporu s čl. 20 odst. 2 ve spojení s čl. 44, s čl. 21 odst. 4 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
Zákon stanoví v ustanovení § 19 podmínky spolehlivosti a bezúhonnosti. Navrhovatelé navrhli zrušit ustanovení § 19 odst. 1 písm. a), podle kterého se za nespolehlivého považuje člen nebo kandidát Komunistické strany Československé nebo komunistické strany Slovenska, který jím byl kdykoliv v době od 25. února 1948 do 15. února 1990. Občan, který podle zákona není spolehlivým, nemůže být zvolen členem Rady Ústavu, jmenován ředitelem Ústavu, jmenován ředitelem Archivu, ani vedoucím zaměstnancem Ústavu a Archivu přímo podřízeným řediteli Ústavu nebo Archivu. Ostatní zaměstnanci musí splňovat předpoklady podle zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. lustrační zákon). Důvodem nespolehlivosti je tedy pouze formální členství v uvedených politických stranách, a vůbec se nepřihlíží k faktickému chování těchto osob. Přitom členství v Radě je veřejnou funkcí (§ 10 zákona) a podle čl. 21 odst. 4 Listiny má každý státní občan právo a možnost se podílet na vedení veřejných záležitostí.
Ústavní soud ve svém nálezusp. zn. Pl. ÚS 9/01dovodil, a to i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že prosazování idey „demokracie schopné se bránit“ je legitimním cílem zákonodárství každého demokratického státu, a to v kterékoli fázi jeho vývoje. Na tomto základě pak učinil závěr, že demokratický stát může vázat vstup jednotlivce do státní správy a veřejných služeb na splnění určitých předpokladů. Současně se ale také v citovaném nálezu jednoznačně vyjádřil v tom smyslu, že „postoje jednotlivce k demokratickému zřízení určují především jeho reálné činy“. V této souvislosti připomněl zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a nález k tomuto zákonu publikovaný pod č. 14/1994 Sb. Citovaný zákon vypočítává zločiny a další srovnatelné skutečnosti, k nimž docházelo na území dnešní České republiky v období let 1948–1989, a v operativní části svého textu za ně přisuzuje plnou spoluodpovědnost těm, „kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti“. V preambuli konstatuje zvláštní odpovědnost předlistopadové KSČ, včetně jejího vedení i členů. Je tedy zřejmé, že těsná sounáležitost jednotlivce s předlistopadovým režimem a jeho represivními složkami je skutečností způsobilou působit nepříznivě na důvěryhodnost veřejné funkce, kterou tento jednotlivec v demokratickém státě zastává, neboť komunistický režim byl Parlamentem českého demokratického státu označen za „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“. I když tento zákon v preambuli zmiňuje i odpovědnost členů předlistopadové KSČ, v normativní části zákona mluví jako o hrozbě pro demokracii o „sounáležitost jednotlivce s předlistopadovým režimem a jeho represivními složkami“.
Ze smyslu a podstaty nyní posuzovaného zákona nelze dovodit, proč by pouhé členství v komunistické straně v rozhodné době, které např. mohlo trvat jen několik měsíců, mělo být tak závažnou okolností, že by mohlo ohrozit demokratické fungování Ústavu a Archivu v případě, že by do některé z funkcí, pro kterou se vyžaduje spolehlivost a bezúhonnost podle § 18 odst. 1 zákona, byla ustavena osoba s takovou minulostí. Podle čl. 4 odst. 3 Listiny zákonná omezení základních práv musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Podle § 3 odst. 2 zákona je Ústav organizační složkou státu. Podle § 12 odst. 2 zákona je Archiv správním úřadem, který je přímo řízen Ústavem. Zaměstnanci a funkcionáři těchto institucí jsou státními zaměstnanci, a není proto žádný důvod, proč by zákonná omezení základních práv a svobod ve vztahu k nim měla být zásadně jiná než ve vztahu k ostatním státním zaměstnancům.
Takto formulovaný požadavek „minulostní čistoty“ je nepřiměřený i v porovnání s vymezením bezúhonnosti jako formálního požadavku pro zastávání jiných funkcí. Ve výše zmiňovaném nálezusp. zn. Pl. ÚS 9/01označil Ústavní soud lustrační zákony, jimiž se zabýval, za legitimní nástroj ochrany demokratického státu před nebezpečím, jež by mu mohly přivodit nedostatečně loajální veřejné služby, ale i veřejné služby málo důvěryhodné, neboť takové vnímání veřejností by podrývalo důvěru v samotný právní stát. Při zkoumání napadeného zákona vycházíme z přesvědčení, že je právem i povinností demokratického právního státu aktivně své zřízení bránit, a to i omezením přístupu do státních a veřejných služeb formulováním podmínky loajality uchazečů. Mezi takto nastavenými podmínkami, byť je samozřejmě nelze již s ohledem na různou váhu jednotlivých funkcí formulovat shodně, musí existovat alespoň principiální shoda. Lustrační zákony, které se svou materií zkoumanému ustanovení zákona nejvíce blíží, stanoví určité předpoklady pro výkon některých funkcí ve státě. Tyto předpoklady reflektují postavení jedince-uchazeče v období let 1948 až 1989, tedy zda toto postavení naplňuje znaky uvedené v lustračních zákonech, znemožňující přístup k veřejné funkci. Ve vztahu k předlistopadovému režimu však vyvozují následky jen z určitého stupně, určitých kvalifikovaných forem zapojení. Naproti tomu napadené ustanovení zákona stanoví jako překážku pro výkon funkce prosté členství či kandidaturu na členství v Komunistické straně Československa nebo Komunistické straně Slovenska. Nepřihlíží se tedy k faktické angažovanosti konkrétního kandidáta. Takto nastavené podmínky považujeme za neproporcionální, a to zejména ve vztahu ke kvalifikačním předpokladům na výkon jiných funkcí ve státě, a to i těch, jejichž výkon bezprostředně ovlivňuje demokratický charakter země. Vždyť podmínky pro uchazeče o vedoucí funkce v Ústavu a Archivu jsou v zákoně v tomto směru nastaveny přísněji než například pro kandidáty na úřad prezidenta republiky, tedy nejvýznamnější ústavní funkci ve státě.
Nelze opomenout ani další skutečnost. Ústav, jenž „přímo řídí Archiv“, který je „správním úřadem“ (§ 12 odst. 2 zákona), plní funkci státního orgánu v oboru archivnictví [viz např. § 13 odst. 1 písm. f), g), h) zákona]. Radě přitom přísluší dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutí Ústavu. Rozhodnutí Rady dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona [tj. meritorně se týkající např. odepření informace dle zákona č. 106/1999 Sb. (viz nálezsp. zn. III. ÚS 686/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 30), eventuálně věcí dle § 13 odst. 1 písm. f), g), h) zákona (viz výše bod 67 odůvodnění)] jsou tudíž ve smyslu § 4 odst. 1 soudního řádu správního přezkoumatelná ve správním soudnictví a eventuálně i Ústavním soudem. Vzniká tím situace, v níž jsou pro státní orgány rozhodující o téže právní otázce instančně po sobě stanoveny rozdílné podmínky pro jejich složení, neboť na přezkumné orgány rozhodující v téže věci se podmínka dle § 19 odst. 1 písm. a) zákona nevztahuje. Platí-li pro utváření státních orgánů disponujících stejnou věcnou příslušností maxima, dle níž pro působení v orgánech s vyšší funkční působností musí platit podmínky stejné anebo náročnější než pro působení v orgánech s funkční působností nižší, v dané věci platí opak – což vede k absurdním důsledkům. Z pohledu metodologie ústavněprávního přezkumu jde o aplikaci prvního kritéria principu proporcionality, kritéria vhodnosti, jehož obsahem je posuzování zvoleného normativního prostředku z pohledu možného naplnění sledovaného účelu (ochranu jiného základního práva nebo veřejného statku), přičemž není-li daný normativní prostředek způsobilý sledovaného účelu dosáhnout, jde ze strany zákonodárce o projev svévole, jenž se považuje za rozporný s principem právního státu. V dané věci nutno poměřovat hodnotu ochrany demokracie se základním právem na rovný přístup k veřejným funkcím. Pokud by v tomto případě (jako legi speciali ve vztahu k zákonu č. 451/1991 Sb.) byla dána přednost ochraně demokracie před rovným přístupem k výkonu veřejných funkcí, pak by ale podmínka dle § 19 odst. 1 písm. a) zákona musela platit i pro všechny přezkumné orgány, tj. pro senáty krajských soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví, pro Nejvyšší správní soud, jakož i pro Ústavní soud.
Lze tedy uzavřít, že ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona je v rozporu s právem garantovaným čl. 21 odst. 4 ve spojení s čl. 4 odst. 3 Listiny.
Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Toto své poslání v tomto případě nesplnil, neboť v rámci abstraktní kontroly ústavnosti předmětného zákona nezrušil ta jeho ustanovení, která jsou ve zřejmém rozporu s ústavním pořádkem České republiky, s použitím argumentace více politické než právní.
5. Odlišné stanovisko soudce Pavla Rychetského
Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje jak proti výroku II, kterým byl s výjimkou zrušení dvou slov v ustanovení § 7 odst. 9 napadeného zákona návrh na zrušení zákona zamítnut, tak proti vlastnímu odůvodnění nálezu.
1. Soudím, že Ústavní soud se měl zabývat při svém posuzování návrhu na zrušení celého zákona nejen argumentací navrhovatelů, ale zejména ústavněprávní rovinou zákona, kterým je zřizován Ústav s posláním vědeckého bádání jako státní organizace sui generis pod politickou kuratelou jedné z komor Parlamentu – tedy orgánu čistě politického, generovaného v soutěži politických sil ve všeobecných volbách a ústavně pověřeného k zákonodárné činnosti. Skutečnost, že napadený zákon predestinuje poslání vědecké instituce, která má být zcela nezávislou na politických vlivech, používáním hodnotových soudů (např. „období komunistické totalitní moci“) nepovažuji samu o sobě za důvod protiústavnosti přijatého zákona. S použitými hodnotícími termíny se dokonce v převážné míře ztotožňuji; pouze soudím, že zákonodárci nepřísluší v normativní části zákonů mimo jejich preambuli hodnotit historii a de facto tak „zaskakovat“ za ta vědecká historická pracoviště, kterým je toto poslání svěřeno. A pokud se politické složky moci ve státě – tj. moc zákonodárná a výkonná – domnívají, že výsledky vědeckého bádání v nějaké konkrétně určené oblasti nejsou dostatečné, je jejich nepochybnou povinností zvýšit formy podpory vědě a výzkumu, která je v naší zemi tradičně nedostatečná a například ve srovnání s ostatními členskými zeměmi Evropské unie na téměř nejnižší míře. Skutečně demokratický právní stát nemusí přijímat zákony, kterými hodnotí svou vlastní minulost; s lítostí jsem nucen na tomto místě své úvahy konstatovat, že k takovým legislativním praktikám se zpravidla uchylují právě režimy autokratické. Protiústavnost napadeného zákona tudíž argumentuji ze zcela jiného kritéria – tím je v daném případě dle mého názoru porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2 a čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Podle ústavních kautel obsažených v těchto ustanoveních je Česká republika demokratický právní stát založený na demokratických hodnotách a úctě k lidským právům a svobodám, který se s o hledem na absolutní svobodu myšlení a svědomí, založenou na pluralitě a soutěžení názorů, nesmí vázat ani na výlučnou ideologii ani náboženské vyznání. Základním ústavním pokynem pro naplňování těchto ústavních principů stanoví Listina slovy „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“. V oblasti, do které napadený zákon zasahuje, pak nutno uvedené ústavní kautely interpretovat v souladu s čl. 15 odst. 2 Listiny, zaručujícím svobodu vědeckého bádání, v poloze svobody absolutní, kterou nelze omezit. Pro oblast vědeckého bádání se České republice podařilo imperativ plynoucí z požadavku svobody vědy dosud naplňovat tím, že jak vysoké školy, tak Česká akademie věd, jejichž společným posláním je cestou nezávislého vědeckého bádání rozvíjení poznání, mají zákony zaručenou a institucionalizovanou autonomii, akademické svobody a nezávislost vědeckého výzkumu. Tak byly vysoké školy i Česká akademie věd úplně odstátněny a zákonem dostaly podobu veřejnoprávní korporace, samy vytvářejí své orgány (v tajných volbách) a stát není oprávněn do jejich vědecké a výzkumné činnosti, stejně jako do otázek personálních, zasahovat. V případě napadeného zákona bylo pracoviště s posláním vědeckého zkoumání naší novodobé historie zřízeno jako organizační jednotka státu, u které si horní komora Parlamentu naopak vyhradila v ustanovení § 7 výlučnou pravomoc volit a odvolávat vedení Ústavu. Soudím, že přijetím napadeného zákona, který uvedené principy zřizování a činnosti vědeckých pracovišť nerespektoval, Parlament projevil nejen nedůvěru v existující systém institucionálního uspořádání vědeckých a výzkumných pracovišť a vysokého školství, ale i nedůvěru v demokratický právní stát a jeho stávající instituce. Shrnuji: záměr o co nejhlubší a nejvědečtější studium a bádání tragických období našich moderních dějin beze zbytku sdílím, ať se již realizuje navýšením prostředků na vědu a výzkum, grantovou podporou anebo i zřízením dalšího vědeckého pracoviště. Pokud však takové pracoviště zákonodárce zřídí cestou zákona, ve kterém současně stanoví, kdo v něm smí (nebo naopak nesmí působit), a rozhodování o tomto výběru vyhradí výlučně politickému orgánu, je možné tento legislativní krok hodnotit jenom jedním ze dvou způsobů. V prvním případě tak vyjádřil nedůvěru (ne-li dokonce pohrdání) k existujícím vědeckým a pedagogickým pracovištím a rozhodl se pouze tomu, které nově vytváří, svěřit privilegovaný monopol na historickou pravdu. V druhém případě se rozhodl vytvořit exkluzivní pracoviště pro ty „vyvolené“, kteří by ve standardním výběru pro vědecká a akademická pracoviště (výběrová řízení, konkursy) neobstáli. Takové účinky zákona ovšem porušují ústavní princip zákazu diskriminace, svobody vědeckého bádání a ideologické neutrality státu. Napadený zákon tak z mého pohledu neobstojí v testu proporcionality, účelnosti i rozumnosti, a měl být zrušen.
2. S ohledem na shora uvedený závěr, že v daném případě měl být napadený zákon pro neústavnost celý zrušen, se ve svém separátním vótu již věnuji pouze dvěma ustanovením, která soudce zpravodaj správně navrhoval zrušit pro rozpor s ústavním pořádkem, a většina pléna Ústavního soudu (byť ta nejmenší možná) tento návrh neschválila. Ustanovení § 7 odst. 6 poslední věty zní: „Členství v Radě je neslučitelné s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí.“. Listina v hlavě druhé upravuje základní lidská práva a základní svobody, mezi která v čl. 20 odst. 2 řadí právo občanů zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. Podle odstavce 3 citovaného článku Listiny lze toto právo omezit pouze zákonem, přičemž čl. 44 Listiny explicitně stanoví, že uvedené právo lze omezit pouze soudcům a prokurátorům, zaměstnancům státní správy a územní samosprávy, příslušníkům bezpečnostních sborů a ozbrojených sil. Podle mého názoru nelze členství v Radě podřadit pod žádnou z uvedených profesí a ustanovení poslední věty v § 7 odst. 6 je zjevně protiústavní. Původní soudce zpravodaj kolega Nykodým dále navrhl i zrušení ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) napadeného zákona, podle něhož se za nespolehlivého považuje každý, kdo byl kdykoli v době od 25. února 1948 do 15. února 1990 člen nebo kandidát Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska. S takto zavedeným institutem nespolehlivosti zákon spojuje zákaz být členem Rady Ústavu, ředitelem Ústavu, ředitelem Archivu nebo vedoucím zaměstnancem Ústavu nebo Archivu. K otázce ústavnosti zákazu povolání, respektive omezení přístupu k vybraným veřejným funkcím ve státě, se Ústavní soud již opakovaně vyslovil v řadě svých nálezů, např. k zákonu č. 451/1991 Sb. nazvanému lustrační. Uvedený zákon realizuje zákaz přístupu k vedoucím funkcím ve státních orgánech, přičemž tento zákaz povolání spojuje s minulým zapojením v represivních orgánech komunistického režimu (StB, LM) nebo se zastáváním vysokých funkcí v KSČ. Ústavní soud ČSFR ve svém nálezusp. zn. Pl. ÚS 1/92z 26. listopadu 1992 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, č. 14) seznal ústavně legitimním zákonné uplatnění takového zákazu, neboť posuzovaný zákon se týká jen velmi omezeného okruhu pracovníků, a to výlučně v mocenském, správním a hospodářském aparátu nebo v koncesovaných živnostech, které jsou nebo mohou být zdrojem určitých rizik, ať již z hlediska ochrany demokratického zřízení a jeho principů, bezpečnosti státu nebo ochrany státního tajemství nebo takových funkcí, z nichž je možno zjevně nebo skrytě ovlivňovat vývoj společnosti. Současně Ústavní soud ČSFR dodal, že „podmínky stanovené zákonem pro výkon takových funkcí jsou navíc časově omezené na poměrně krátké období, v němž se předpokládá dovršení demokratického procesu.“. Český Ústavní soud pak ve svém nálezuPl. ÚS 9/01dovodil, že prosazování idey „demokracie schopné se bránit“ je legitimním cílem zákonodárství demokratického státu, přičemž současně vyjádřil, že „postoje jednotlivce k demokratickému zřízení určují především jeho reálné činy“. Nyní posuzovaný zákon se však těmto závěrům ústavního soudnictví zcela vymyká. Jednak rozšiřuje zákaz přístupu k vyjmenovaným funkcím na pouhé „prosté“ členství či kandidaturu v KSČ nebo KSS (kdykoliv v nově vymezeném rozhodném období) a dále tento zákaz aplikuje nikoli na veřejné funkce v orgánech státní moci, ale na vědeckém pracovišti. Argumentace požadavkem ochrany demokracie pak nemůže obstát, je-li u Ústavu i Archivu naopak základním posláním rozvíjení svobodného bádání, které musí být založeno na pluralitě a soutěži názorů. Právě pro totalitní režimy, které má Ústav zkoumat, bylo vlastní, že a priori vyloučili např. z účasti na vědecké (později i jakékoli jiné) činnosti celé skupiny občanů podle rasové, třídní nebo jiné příslušnosti (např. nacismus Židy). Argumentace většiny mých kolegů, že zákonem použitý pojem nespolehlivosti, jako kritéria pro zákaz přístupu k uvedeným funkcím v Ústavu a Archivu, je třeba interpretovat jako svého druhu formu podjatosti, se mi pak jeví přinejmenším komická. V duchu takto uplatněného principu by mohl být zamezen přístup k vědecké práci historika např. z období náboženských válek, inkvizice, reformace a protireformace každému, kdo je praktikujícím příslušníkem nebo věřícím některé z církví nebo náboženských hnutí, nebo kdo jím dokonce v minulosti pouze na krátko byl. Na tomto místě svého disentu jsem se rozhodl poněkud vybočit z ustálených ústavněprávních mezí argumentace svým osobním vyznáním: Dopadem ustanovení § 19 odst. 1 je vyloučení z přístupu k vybraným funkcím v Ústavu a Archivu řady významných historiků, kteří se pro objasnění zločinů autoritativních režimů v naší zemi nepochybně přičinili mírou dosud nejvyšší. Za všechny lze jmenovat Bartoška, Kaplana, Křena, Mlynárika, Otáhala, Pichlíka, Prečana, Reimana, Tesaře a další, z nichž navíc řada byla vězněna nebo dohnána k emigraci, neboť právě oni patřili k těm, kteří měli odvahu se komunistické zvůli postavit na odpor, což o většině zákonodárců, kteří pro toto diskriminační ustanovení zvedli ruku, ani soudců Ústavního soudu, kteří toto ustanovení aprobovali, říci nelze.
Shrnutí: V rámci ústavněprávního přezkumu mělo být ustanovení § 7 odst. 6 zákona zrušeno pro přímý rozpor s čl. 20 odst. 2 a čl. 44 Listiny. Ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona je při aplikaci kritéria proporcionality v rozporu s právem garantovaným v čl. 21 odst. 4 ve spojení s čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny.
6. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
Moje odlišné stanovisko směřuje proti výroku nálezu potud, pokud zamítl i návrh na zrušení ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) a ustanovení § 7 odst. 6 poslední věty napadeného zákona, a distancuji se i od odůvodnění nálezu, a to z následujících důvodů:
Pýcha anebo sebeukolébávání?
1. Ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) konstruuje spolehlivost podle napadeného zákona tak, že za spolehlivého se považuje ten, kdo v době od 25. 2. 1948 do 15. 2.1990 nebyl členem nebo kandidátem KSČ nebo KSS. Toto ustanovení tak vytváří dvě kategorie osob – spolehlivé a nespolehlivé, přičemž dělící linií je pouhé prosté členství v KSČ nebo v KSS. Pouze první kategorie osob je způsobilá ucházet se byť i jen o pouhé zařazení do seznamu osob, z nichž Senát Parlamentu České republiky volí Radu Ústavu, jakož i o vedoucí funkce v Ústavu (§ 18 první věta).
2. Než začneme ustanovení analyzovat, přibližme si dvě zahraniční úpravy týkající se způsobilosti vykonávat určité funkce v obdobných institucích. Z jedné strany jde o tzv. Gauckův úřad ve SRN zřízený zákonem o materiálech Stasi (Stasi-Unterlagen-Gesetz- StUG). Jeho šéf- spolkový pověřenec, volený Bundestagem, musí splňovat podmínky stanovené pro všechny státní zaměstnance. Podle ustanovení § 4 odst. 1 bodu 2 rámcového zákona o právu státních zaměstnanců (BRRG), který je provedením ústavního příkazu obsaženého v čl. 33 odst. 5 Základního zákona, je předpokladem pro přijetí do německé veřejné služby přihlášení se ke svobodnému demokratickému základnímu řádu ve smyslu Základního zákona. Ve smlouvě o sjednocení (Einigungsvertrag) se mj. uvádí, že prosté členství v SED není na překážku činnosti ve veřejné službě, oproti angažmá ve prospěch SED z vysokých pozic nomenklatury. Z druhé strany jde o slovenský Ústav pamäti národa, zřízený zákonem o pamäti národa č. 553/2002 Z. z. Pro účely tohoto zákona se za bezúhonného (§ 11) považuje ten, kdo mj. nebyl členem KSČ, KSS ani dalších politických stran sdružených v Národní frontě.
3. Je zřejmé, že všechny právní úpravy sledují účel spočívající v personálním zajištění činnosti spočívající v takovém nakládání s materiály někdejších tajných policií (včetně jejich interpretace tam, kde je instituci umožněna) a v takovém jejich zpracování, které by zaručovalo principiální soulad s „novým“ hodnotovým řádem zachyceným v ústavním pořádku (tj. pokud možno férovou interpretaci materiálů ve smyslu zohledňování všech relevantních fazet problému, jakož i zohledňování všech demokraticky a liberálně orientovaných úhlů pohledu, tj. hodnotících soudů, projevujících se třeba i jen ve výběru metod zkoumání zpracovávané materie, ale jistě i např. nevyužívání materiálů ke skandalizaci, k vydírání apod. skrze „úniky“). Tento účel lze bezpochyby považovat za legitimní. Druhou otázkou jsou ovšem zákonodárcem zvolené prostředky, které mají k tomuto účelu dovést.
4. Na první pohled je přitom zřejmé, že obecná německá úprava zvolila prostředek dopadající na všechny osoby, které nebyly schopny či nechtěly si internalizovat hodnoty nového ústavního pořádku, jsou spjaty s různými, ústavnímu pořádku nepřátelskými ideologiemi. Zde jde o úpravu obecnou, postihující všechny „mimoústavní pozice“ bez ohledu na to, zda na demokratický právní stát, tj. hodnotově chápaný demokratický právní stát, útočí názory osoby usilující o vstup do státní či veřejné služby „zprava či zleva“. Taková úprava je jistě výrazem uznání nejvyššího normativního a aktivního působení ústavy, která skrze hodnoty v ní obsažené stanovuje meze aktům a činnostem všech orgánů veřejné moci, v daném kontextu převedených na jejich personální substrát, který skrze provádění jemu vyhrazených úkolů participuje na výkonu veřejné moci. Rozhodně tuto úpravu nelze označit za vybočující z požadavku rovnosti před zákonem, který rezultuje jak z principu materiálního právního státu, tak z hodnotově chápané demokracie, v níž musí být zajišťován rovný přístup k veřejným funkcím. Z jiného úhlu posuzováno – nelze tuto úpravu považovat ani za nepřípustně omezující základní práva těch osob, na které taková zákonná úprava dopadá, neboť tyto osoby se dobrovolně postavily mimu sféru vymezenou ústavním pořádkem, avšak zároveň hodlají participovat na výkonu veřejné moci, který lze provádět jen „uvnitř“ prostoru tímto pořádkem vymezeného.
5. Jinak je tomu s prostředky zvolenými českou a slovenskou úpravou. Na první pohled je zřejmé, že především nejsou způsobilé bezmezerovitě ochránit hodnotový prostor vytvořený ústavním pořádkem, když namísto obecné formulace nároků na mravní profil osoby (skrytý pod pojmem spolehlivost) ucházející se o určité pozice v Ústavu, zvolily časově podmíněné členství jen v určitých politických stranách, ač se šíře jejich počtu v obou úpravách liší. Českou úpravu lze označit za nejméně obecnou a tudíž i nejméně schopnou skrze zvolený prostředek dosáhnout kýženého účelu – tj. obsadit zákonem předvídaná místa v Ústavu osobami oddanými demokratickému právnímu státu tak, aby byly schopny plnit funkce Ústavu tak, jak vymezeno shora.
6. Nelze také nevidět, že napadená úprava doslova útočí na skutečná lidská práva těch osob, které skrze zcela nepřijatelnou definici spolehlivosti jaksi automaticky spadly do druhé kategorie osob nikoli spolehlivých, tedy přímo řečeno nespolehlivých, tj. osob, které se neidentifikovaly s hodnotami nového ústavního pořádku a které jsou stále, dle zjevného mínění zákonodárce, jaksi spjaty s předlistopadovým, totalitním režimem, neboť dle jeho slov by účast v radě Ústavu mohly využívat k „omlouvání“ vlastní minulosti. Tuto zákonodárcovu „obavu“ bezelstně sdělil Ústavnímu soudu při ústním jednání reprezentant Senátu Parlamentu České republiky. Takto vymezený účel zákonného omezení v přístupu k veřejným funkcím se ovšem hrubě dotýká cti a dobré pověsti všech těch, kteří se od své minulosti dokázali odpoutat. Námitka, že těchto osob je málo, je lichá. Zcela nepatřičně, neboť bezostyšně a pyšně pak vyznívá toto hodnocení ve vztahu k těm, kteří opustili KSČ, resp. KSS ještě před listopadem 1989 a začali aktivně vystupovat proti tehdejšímu politickému systému, za což byli různou měrou perzekuováni od ztráty zaměstnání spojené s nuceným přechodem do dělnické profese, jako např. P. Pithart, až po věznění uvalené za kritiku režimu, jak o tom svědčí případ J. Mlynárika, máme-li uvést příklady osob, které by se z hlediska své profese legitimně mohly ucházet o funkci v Ústavu. Přitom oba dva jmenovaní celým svým dílem za posledních čtyřicet let prokazují, jak hluboce se jejich myšlení vzdálilo těm ideologickým koncepcím, s nimiž je zákonodárce zcela paušálně, formalisticky a ve výsledku nestoudně spojil.
7. Tvrzení uvedené v bodě 73 nálezu o tom, že „sounáležitost“ osob uvedených v § 19 odst.1 zákona s totalitním režimem je údajně stále tou okolností, která může zpochybňovat politickou loajalitu, evokuje představu, že ona sounáležitost s totalitním režimem byla založena jen členstvím v KSČ či KSS, ač je zřejmé, že sounáležitost jsme vykazovali všichni, kdo jsme byli (zletilými) součastníky této nedávné historie, a že ve skutečnosti jde jen o míru oné „sounáležitosti“, lépe selhání. Toto přiznání zjevně stále bolí …
8. Rok po 2. světové válce píše Karl Jaspers (Otázka viny, Praha Academia 2006): „Každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu.“. A jak správně upozorňuje autor předmluvy českého vydání, křesťanský filosof, chartista Ladislav Hejdánek: „(…) německé slovo Schuld neznamená jen vinu, ale také dluh; českému slovu „vina“ trochu chybí ona budoucnostní dimenze, volající po „nápravě“, po „splacení“ dluhu a „odčinění“ zla (…)“, a dále pokračuje „Často se u nás ozývají hlasy, že jsme se dosud nevyrovnali se svou minulostí (…). Chceme celý problém zjednodušit a omezit jen na to, že jsme trestně nepostihli většinu kriminálních činů (…)? Nebo to snad ještě rozšířit na vyvození politických a některých majetkoprávních důsledků jako nápravy toho, co se stalo? Kdo si může myslet, že by něco takového stačilo (…)? (…) Základní problém totiž vůbec nespočívá v něčem, co lze řešit soudně nebo nějakými právními nebo organizačními opatřeními.“. A odpověď doplňuje citací z Jasperse: „(…) chceme se sami sebe ptát, neúprosně si sami pro sebe ujasňovat: kde jsem cítil falešně, myslil falešně, jednal falešně – chceme hledat vinu tak dalece, jak jen je možno, u sebe, a ne ve věcech nebo u druhých …“. Naznačené otázky si tvůrci zákona ani moji vzácní kolegové, kteří hlasovali pro nález, zřejmě nekladli. Na otázku proč, si musí každý odpovědět sám, neboť jedinou instancí při řešení morální viny je dle Jasperse jen vlastní svědomí …
9. A je zde ještě jeden důvod, proč se nemohu ztotožnit s nálezem, k němuž se vymezuji. Je to požadavek minimální férovosti kladené obecně na obsah zákona. Jinými slovy, jde o minimální spravedlnostní požadavek rezultující z civilizačně ovlivněného konceptu férovosti, resp. spravedlnosti, který lze doložit na tisíce let platném mravním přikázání – „kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna necítíš“ (Matouš, 7. kapitola). Převedeno do dnešního jazyka – neslučuje se se základně pojímanou spravedlností klást vyšší mravní nároky na druhého než na sebe samého. V daném případě jsou vyšší mravní nároky kladeny na osoby plnící úkoly správního úřadu než na osobu soudce, který bude rozhodnutí úřadu přezkoumávat. A totéž platí i pro členy Ústavního soudu, což v rovině obecné považuji za naprosto nepřijatelnou a neudržitelnou konstrukci. Je snad funkce soudců obecných soudů méně náročná na propojení s ústavním pořádkem? Vždyť členové Ústavního soudu nejsou vázáni ničím jiným než právě ústavním pořádkem (pominu-li zákon o Ústavním soudu). Přesto mají být vnímáni tak, že jejich oddanost ústavnímu pořádku může být menší než oddanost vyžadovaná od členů Ústavu? Tyto otázky kladu proto, že i vyřčené slovo je faktem, a faktem jsou i slova zákonodárce. Tato fakta ovlivňují realitu už jen svou existencí, což se uplatní i při svrchu uvedeném implicitním hodnocení soudů a Ústavního soudu zvláště. Samozřejmě tuto výhradu vznáším toliko v obecné rovině mravních požadavků kladených na výkon různých veřejných funkcí, když z důvodů vysvětlených v předchozích odstavcích považuji napadeným zákonem zformulovanou definici „spolehlivosti“ za zcela lichou, ba nemravnou, která by neměla být uplatňována ve vztahu k žádné osobě, bez ohledu na to, v jaké veřejné funkci působí.
10. Ostatně soudím, že zákonnými normami se s minulostí vůbec nelze vypořádávat. Vypořádávat se s minulostí může jen sama občanská společnost, která o minulosti, a její jednotliví členové o svém působení v minulosti, vede otevřený dialog.
Neskutečně lehké krácení politických práv ve jménu demokracie …