42. Úprava obsažená v § 305 odst. 1 nového zákoníku práce vytváří podle navrhovatelů nerovnost mezi zaměstnavateli. Jde o diskriminaci zaměstnavatelů podle toho, zda u nich působí odborová organizace, neboť neexistují objektivní a rozumné důvody pro rozdílné zacházení se zaměstnavateli. Klíčové místo zde má i princip proporcionality. Je třeba si prý položit otázku, zda je větším problémem nerovnost zaměstnavatelů nebo nerovnost zaměstnanců, zda jde o svévolnou diskriminaci nebo o opatření k vyrovnání nerovného postavení zaměstnanců podle toho, kde působí odborová organizace. Je třeba i posoudit, zda je nová úprava přiměřeným prostředkem, zda skutečně existuje nebezpečí omezování práv odborů (kolektivní smlouvy) pomocí vnitřních předpisů, či zda zde naopak není žádný rozumný důvod k takovým obavám (v ochraně zaměstnanců) a jde jen o pokus zákonodárce posílit postavení odborů.
43. Ustanovení § 322 odst. 2 je v napadených částech navrženo ke zrušení, neboť zakotvuje právo odborových organizací zakázat práci v případě nebezpečí z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví nebo právo zakázat (pozn.: v případě takového nebezpečí) práci přesčas či práci v noci. To prý v podstatě znamená výkon státní správy. Kontrola dodržování právních předpisů a rozhodování o zákazu práce přesčas a vydávání závazných pokynů k odstranění závad je zde svěřeno odborovým organizacím, tj. právnickým osobám soukromého práva. Novým zákoníkem práce nejsou prý dostatečně upřesněny právní vztahy a postupy při výkonu tohoto oprávnění, tj. chybí pravidla pro výkon takovéto činnosti, jak to předpokládá čl. 2 odst. 3 Ústavy. Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, nelze na tento typ kontrolní činnosti aplikovat, protože ten se vztahuje jen na správní orgány a nepředpokládá státní kontrolu prováděnou odborovými organizacemi. Není stanoveno, které osoby mají, resp. mohou za odborové organizace kontrolní činnost provádět; zda členové odborové organizace nebo její zaměstnanci nebo i jiné odborovou organizací pověřené osoby, a jaké kvalifikační předpoklady pro výkon kontrolní činnosti mají tyto osoby splňovat, jde-li – jako v tomto případě – o odbornou činnost. V NZP také chybí dostatečná úprava v případě kolize. Je-li kontrolní činnost prováděná odborovými organizacemi (včetně ukládání závazných pokynů a zákazů práce) výkonem přenesené působnosti státu, pak to znamená, že se na postup odborových organizací podle § 322 odst. 2 bude vztahovat správní řád (viz § 1 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění). Úprava uvedená v NZP však není jednoznačná, pokud jde o řízení o přezkoumávání těchto rozhodnutí, bude-li odvolacím orgánem orgán inspekce práce nebo jiný zvláštní orgán, na které odkazuje § 322 odst. 3 nového zákoníku práce. Pokud jde o vlastní výkon těchto kompetencí odborové organizace, je také velmi sporné, zda postup odborových orgánů bude dostatečně objektivní a nestranný, neboť principiálně stojí odborová organizace na straně zaměstnanců, a přitom by měla kontrolovat činnost zaměstnavatele, u kterého působí, a vést s ním případně správní řízení. Při aplikaci ustanovení o vyloučení pro podjatost (při kontrole i ve správním řízení) by pak na úrovni příslušné odborové organizace zřejmě prakticky neměl kdo tuto činnost provádět. S ohledem na výše uvedené a pro nesoulad s čl. 2 Ústavy navrhují navrhovatelé dotčené části ustanovení § 322 odst. 2 nového zákoníku práce zrušit.
III.
44. Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení v souladu s ustanovením § 69 zákona o Ústavním soudu účastníkům řízení – Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky. Dále si vyžádal i stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí, Svazu průmyslu a dopravy České republiky, Českomoravské konfederace odborových svazů a Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky (§ 48 odst. 2, § 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Až na Ministerstvo práce a sociálních věcí, které pouze stručně sdělilo, že se ztotožňuje s názory uvedenými v návrhu skupiny poslanců, poskytly ostatní orgány Ústavnímu soudu značně obsáhlá vyjádření či stanoviska. Právní zástupce skupiny poslanců jako navrhovatelů v řízení před Ústavním soudem požádal následně o zaslání kopií předmětných vyjádření a stanovisek, v čemž mu bylo vyhověno. V dalším podání uvedl, že navrhovatelé považují za nutné reagovat na stanovisko Českomoravské konfederace odborových svazů, a zaslal Ústavnímu soudu obsáhlou repliku, kterou lze podle jejího obsahu do jisté míry považovat za doplnění návrhu na zahájení řízení a ústavněprávní argumentace v dané věci (srov. níže).
IV.
45. Ve vyjádření Poslanecké sněmovny k návrhu skupiny poslanců je uvedeno, že zákoník práce byl předložen Poslanecké sněmovně vládou, která v důvodové zprávě k návrhu zákona uvedla, že návrh vychází z Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod. Zároveň vláda ubezpečila, že při přípravě NZP dbala na to, aby organicky zapadal do právního řádu České republiky. Rovněž garantovala, že NZP je v souladu s právem Evropských společenství. V průběhu projednávání v Poslanecké sněmovně se návrhem zákoníku práce zabýval i ústavněprávní výbor, který na své 78. schůzi dne 19. ledna 2006 přijal usnesení č. 234, v němž doporučuje Poslanecké sněmovně, aby vládní návrh zákona schválila. Při projednávání prý byla odstraněna pochybnost o ústavnosti kontroly odborových organizací týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Byla „přijata“ změna v tom smyslu, že odborové orgány nejsou oprávněny přímo zasahovat do činnosti zaměstnavatele, nýbrž mají oprávnění předkládat požadavky na odstranění zjištěných závad. Pokud jde o nerovné postavení mezi jednotlivými odborovými organizacemi a o řešení situace, kdy není možné uzavřít smlouvu proto, že to blokuje některá odborová organizace proti vůli ostatních organizací působících u zaměstnavatele, přiklonila se Poslanecká sněmovna, v souladu s mezinárodními úmluvami, zejména s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 98 o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat a s doporučením Mezinárodní organizace práce č. 163 (1981) o kolektivním vyjednávání, k vymezení většinové reprezentativní odborové organizace. V průběhu projednávání návrhu zákona Poslaneckou sněmovnou byla rovněž diskutována otázka smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů, na kterou rovněž poukazují předkladatelé návrhu. Poslanecká sněmovna si byla vědoma, že jedním ze základních cílů pracovněprávních norem je plnit ochrannou funkci ve vztahu k zaměstnanci. V pracovním poměru je kogentními ustanoveními zákoníku práce garantováno zaměstnanci relativně pevné postavení, které mu zajišťuje odpovídající pracovní podmínky, omezenou dobu výkonu práce při relativním odpočinku, náhradu škody a ochranu před jednostranným skončením pracovního poměru. Nový zákoník práce v tomto ohledu – podle vyjádření – vyhovuje mezinárodním standardům, vyplývajícím z mezinárodněprávních dokumentů, zejména z příslušných úmluv Mezinárodní organizace práce. Z důvodové zprávy zákoníku práce navíc plyne, že NZP posiluje princip liberalizace rozšířením smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů při respektování principu rovného zacházení; kogentními normami jsou zaměstnancům garantovány základní práva a pracovní podmínky, v dalších otázkách se vytváří prostor zejména pro smluvní ujednání. K přijetí předmětného právního předpisu Poslanecká sněmovna uvedla, že návrh zákoníku práce byl schválen Poslaneckou sněmovnou dne 8. února 2006, kdy ze 182 přítomných poslanců při potřebném počtu 92 hlasů pro něj hlasovalo 104 poslanců. Senát návrh zákoníku práce dne 29. března 2006 zamítl. Poslanecká sněmovna dne 21. dubna 2006 návrh zákoníku práce znovu schválila, neboť ze 178 přítomných se pro něj vyslovilo 106 poslanců. Prezident republiky zákoník práce nepodepsal. Poslanecká sněmovna dne 23. května 2006 setrvala na vráceném zákoníku práce, neboť ze 179 přítomných pro něj hlasovalo 107 poslanců. Tím byl zákoník práce po řádně provedeném zákonodárném procesu přijat, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů jako zákon č. 262/2006 Sb. Za tohoto stavu nelze podle vyjádření Poslanecké sněmovny než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s ústavním pořádkem a s právním řádem České republiky.
46. Ve vyjádření Poslanecké sněmovny k návrhu skupiny senátorů je zejména uvedeno, že podle zákoníku práce je vnitřní předpis mimo jiné určen k tomu, aby jím zaměstnavatel upravil pracovněprávní nároky zaměstnanců, které lze podle pracovněprávních předpisů upravit kolektivní smlouvou. Dřívější právní stav platný do 31. prosince 2006 umožňoval vydat takový vnitřní předpis pouze zaměstnavateli, u něhož nepůsobila odborová organizace. (V opačném případě by byl takový předpis neplatný.) Vnitřní předpis může i nyní vydat zaměstnavatel, u něhož odborová organizace nepůsobí. Na rozdíl od předchozího právního stavu však NZP umožňuje vydat vnitřní předpis i takovému zaměstnavateli, u něhož odborová organizace působí, a to v případě, že je to na něj kolektivní smlouvou přeneseno. Nadále však zaměstnavatel nemůže vydat sám vnitřní předpis za situace, kdy u něho odborová organizace působí, ale nedošlo k uzavření kolektivní smlouvy. To, že tento zaměstnavatel nemůže vydat vnitřní předpis, zatímco zaměstnavatel, u něhož odborová organizace nepůsobí, takový vnitřní předpis vydat může, nelze však prý posuzovat jako nerovné postavení zaměstnavatelů, ale je to třeba vnímat spíše jako důsledek strategie a taktiky při kolektivním vyjednávání jedné nebo i obou stran. Navrhovatelé dále namítali, že ustanovení § 322 odst. 2 je protiústavní, neboť zakotvuje právo odborových organizací zejména zakázat práci. Ve vyjádření k tomu se praví, že sice v průběhu projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně byla navržena změna v tom smyslu, že odborové orgány nejsou oprávněny přímo zasahovat do činnosti zaměstnavatele a že mají jen oprávnění předkládat požadavky na odstranění zjištěných závad; přesto však převážil názor, že právě s ohledem na bezprostřední ohrožení života nebo zdraví zaměstnanců má být ponecháno odborové organizaci právo zakázat další práci, s povinností přezkumu opatření odborového orgánu orgánem inspekce práce na základě žádosti zaměstnavatele.
V.
47. Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření k návrhu skupiny poslanců uvedl, že návrhu zákoníku práce byla věnována pozornost již v období jeho projednávání ve vládě. Senát 15. září 2005 rozhodl o konání 8. veřejného slyšení Senátu na téma „Nová úprava pracovního práva“, s cílem seznámit se s argumenty všech zúčastněných stran, orientovat se v nich a připravit se tak co nejlépe na projednávání návrhu zákoníku práce v orgánech Senátu. Na toto veřejné slyšení, které se konalo 4. října 2005, byli pozváni zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí, zaměstnavatelů, odborových orgánů, kateder pracovního práva právnických fakult a z oblasti justice. Zúčastnilo se ho 104 účastníků a 18 senátorů. K projednávanému návrhu zákoníku práce byly prezentovány velmi protikladné názory.
48. Ze strany zástupců zaměstnavatelů byly k návrhu zákoníku práce vzneseny výhrady zhruba v těchto směrech:
- příprava návrhu zákoníku práce probíhala nestandardně, neboť se k paragrafovanému zpracování přistoupilo, aniž by byly vypořádány připomínky k návrhu věcného záměru NZP, a proto nebylo dosaženo shody na základních přístupech přípravy nového zákoníku práce
- navrhovaná úprava ani po 15 letech diskusí a příprav nenaplňuje očekávání zásadní a koncepčně nové úpravy, jednoduché a srozumitelné, která stanoví jen základní práva a povinnosti pro zaměstnavatele a zaměstnance v návaznosti na příslušné mezinárodní dokumenty
- návrh zákoníku práce v převážné míře pouze novelizuje stávající právní úpravu, v řadě případů je téměř doslovně přebírán původní text a v důsledku toho jsou nadále zakonzervovány principy vycházející z odlišných ekonomických a společenských podmínek
- návrh nenaplňuje požadavek na komplexní a samostatnou právní úpravu, neboť je zpracováván metodou delegace ve vztahu ke zhruba 130 ustanovením stávajícího občanského zákoníku, které by měly být při úpravě pracovněprávních vztahů použity, což povede k nutným změnám při přijetí nového občanského zákoníku
- navrhovaný zákoník práce se prý tváří jako dispozitivní norma, ale kromě četných zákazů toho uživateli v podobě skutečně dispozitivních norem mnoho nenabízí; zákoník práce nebere v úvahu, že většina zaměstnavatelů jsou malé a střední firmy a kdyby musely plnit všechny povinnosti, které jsou jím nově stanoveny, budou s tím mít velké problémy, a to jim podstatně ztíží podnikatelskou činnost
- nebyl naplněn požadavek na zásadní přehodnocení stávajícího postavení zástupců zaměstnanců, odborových organizací a rad zaměstnanců. Současný právní stav – co do postavení odborových organizací – je prý posilován bez ohledu na jejich skutečné postavení, zejména v souvislosti s posílením smluvního principu a dojednáváním dalších pracovních podmínek v kolektivních smlouvách. Zaměstnavatelé i nadále požadují stanovení určitých kritérií, ze kterých by byla zřejmá většinová vůle kolektivu zaměstnanců, za který budou odbory partnerem zaměstnavatele
- předložený návrh je podle názoru odborníků, včetně Legislativní rady vlády, v některých ustanoveních protiústavní. Otázka ústavnosti souvisí s postavením odborů; jde o otázku reprezentativnosti odborů, neboť málo reprezentativní odborová organizace je schopna bránit vlastníkovi v realizaci jeho vlastnických práv. Ponechává se zastupování odborů vůči nečlenům nejen v oblasti kolektivního vyjednávání, v oblasti informování a projednávání obecných otázek, ale i ve věcech individuálních, u výpovědi, okamžitého zrušení pracovního poměru, převedení na jinou práci, a to dokonce proti jejich vůli. Za neústavní je považováno i kontrolní oprávnění odborů, zejména pokud jde o možnost zakázat práci přesčas a práci v noci.
49. Proti tomu byly ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí a odborových orgánů uvedeny argumenty poukazující na to, že
- přípravě návrhu zákoníku práce předcházela analýza dosavadní právní úpravy, byl k dispozici věcný záměr, i když vládou neschválený, bylo zadání na základě programového prohlášení vlády
- při přípravě návrhu došlo k situaci, že se zástupci zaměstnavatelských svazů od počátku postavili proti návrhu zákoníku práce jako celku, odmítli se podílet na jeho přípravě, požadovali zastavení práce a aktivitu projevili až těsně před předložením návrhu zákona do vlády a v průběhu jeho projednávání ve vládě. Předkladatel přesto projevil vstřícnost a při projednávání návrhu zákona ve vládě bylo četným připomínkám zaměstnavatelských svazů vyhověno
- návrh zákoníku práce jednoznačně uvolňuje smluvní volnost a vytváří liberálnější prostředí v pracovněprávních vztazích než stávající zákoník práce
- na úpravu vztahu k občanskému zákoníku z hlediska principu delegace nebo subsidiarity nebyly zcela jednoznačné názory ani v Legislativní radě vlády; zřejmě byl většinový názor pro princip subsidiarity, byly však i názory pro vhodnější uplatnění principu delegace, který byl předkladatelem zvolen
- v otázce větší liberalizace navrhované úpravy bylo třeba vycházet z toho, že určité standardy, které je stát povinen garantovat z hlediska členství v EU, ale i ústavních principů, mezinárodních úmluv atd., musí být zajištěny v zákoně, neboť druhý možný a v Evropě nejrozšířenější způsob formou kolektivních smluv je prý v našich podmínkách zatím možný pouze v rozsahu 30 %, protože pouze cca 30 % zaměstnanců je „pokryto“ kolektivními smlouvami, zatímco v západní Evropě to je 80–90 % zaměstnanců
- návrh zákoníku práce neposiluje současné postavení odborů, jejich postavení zůstává na současné úrovni
- názory na neústavnost úpravy, podle níž odbory jednají i za nečleny, nebyly ve stanovisku Legislativní rady vlády vyjádřeny jednoznačně tak, že je to neústavní, bylo doporučeno zvážit přepracování příslušných ustanovení. Jde o princip běžný v rámci EU
- úprava kontrolního oprávnění odborů a oprávnění zakázat v určitých případech práci přesčas nebo práci v noci (§ 321, 322 návrhu zákoníku práce) je obsažena i ve stávajícím zákoníku práce; tato úprava dosud nebyla z hlediska nyní namítané neústavnosti zpochybněna. K této úpravě oprávnění odborů byl také uplatněn názor, že jde o oprávnění, které vychází mimo jiné z mezinárodních úmluv o postavení odborů, a o naplňování práv, které mají odbory mezinárodně uznány na ochranu a zastupování zaměstnanců.
50. Podle vyjádření Senátu výše uvedené výhrady a argumentace proti nim v podstatě stejně zaznívaly i při projednávání návrhu zákoníku práce (schváleného Poslaneckou sněmovnou) v příslušných výborech Senátu a na plénu Senátu. Při vědomí, že se jedná o úpravu, která se bezprostředně dotýká několika milionů občanů, zcela jednoznačně převážil názor, že návrh zákona postoupený Poslaneckou sněmovnou svým celkovým pojetím neodpovídá základním principům právního státu, mezi které patří zásada předvídatelnosti zákona a jeho srozumitelnosti; některá jeho ustanovení lze odůvodněně považovat za protiústavní. Protože nešlo o výhrady, které by ve všech jejich aspektech bylo možné řešit případnými pozměňovacími návrhy v časových podmínkách, ve kterých jsou návrhy zákonů projednávány v Senátu, byl návrh zákoníku práce ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou zamítnut. Z výše uvedeného je vcelku zřejmé, že naprosto většinový názor Senátu na problematická ustanovení projednávaného návrhu zákoníku práce byl v obecné poloze shodný s tím, co je vyjádřeno v návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, předloženém skupinou poslanců.
51. Ve vyjádření Senátu k návrhu skupiny senátorů na zrušení některých ustanovení zákoníku práce se toliko odkazuje na vyjádření, které již Senát zaslal k návrhu skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení zákoníku práce.
VI.
52. Svaz průmyslu a dopravy České republiky ve svém stanovisku konstatuje, že obsah předloženého návrhu na zrušení zákoníku práce je v zásadě shodný s jeho názory, které uplatňoval již v době přípravy a při projednávání návrhu tohoto zákona. Vzhledem k celkově problematickému obsahu zákoníku práce považuje výčet jeho ustanovení navrhovaných ke zrušení za minimální. Svaz průmyslu a dopravy věnoval maximální pozornost přípravě návrhu NZP v očekávání, že bude připraven návrh zákona, který bude odpovídat požadavkům 21. století a plně reflektovat ekonomické a společenské změny v naší zemi. Oproti tomu byl schválen návrh zákona, který neodráží společenskou potřebu zásadně nové koncepční úpravy, neboť do jeho obsahu byla zapracována téměř doslovně právní úprava dosavadní bez výrazné modernizace. V NZP jsou i nadále zakonzervovány právní principy vycházející ze zcela odlišných ekonomických a společenských podmínek let šedesátých minulého století. Pokud jde o přípravu návrhu NZP, lze ji podle stanoviska označit za absolutně nestandardní, zejména proto, že se jednalo o návrh zákona kodexového typu. Předkladatel prý neprovedl žádnou analýzu ani vyhodnocení stávající právní úpravy, chyběla odborná diskuse, včetně posouzení možnosti využití zahraničních zkušeností. Při přípravě návrhu paragrafovaného znění NZP nebyl využit již schválený věcný záměr zákoníku práce, neboť připomínky k němu byly zcela opomenuty. Nebylo tedy dosaženo konsenzu sociálních partnerů nad základními přístupy a koncepcí nového předpisu. V rámci přípravy NZP dále vůbec nebyla řešena situace, kdy jeden ze sociálních partnerů (zástupce zaměstnavatelů, zastoupený v Radě hospodářské a sociální dohody České republiky) s návrhem předmětného zákona zásadně nesouhlasil, a přesto byl takový návrh dále předkládán a projednáván, aniž by bylo dosaženo sociálního smíru. Takový postup Svaz průmyslu a dopravy považuje za zcela bezprecedentní a s Ústavou nekonformní. Svaz průmyslu a dopravy jak v období příprav nového zákoníku práce, tak i v jednotlivých fázích legislativního procesu uplatňoval požadavky na zásadně koncepčně novou, jednoduchou a srozumitelnou právní úpravu, která by stanovila jen základní práva a povinnosti pro zaměstnavatele a zaměstnance v návaznosti na právní pořádek České republiky, na příslušné mezinárodní dokumenty, umožňující vysokou míru dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, vyhovující požadavkům na flexibilitu při výkonu zaměstnání. Prostřednictvím svých zástupců se účastnil též mnoha jednání v legislativních orgánech vlády, ve výborech Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, včetně 8. veřejného slyšení Senátu na téma „Nová úprava pracovního práva (Rekodifikace zákoníku práce)“. Na těchto jednáních byla prezentována jeho zásadní nesouhlasná stanoviska s obsahem návrhu NZP, včetně pochybností o ústavní konformnosti tohoto návrhu. Podkladem pro tato vyjádření byla věcná argumentace předních odborníků působících v pracovněprávní oblasti, včetně členů Legislativní rady vlády. Při konečném rozhodování o obsahu NZP však byla rozhodující pouze hlediska politická, a nikoli věcná a odborná.
53. Svaz průmyslu a dopravy považuje za jeden ze základních problémů celého NZP zejména to, že se v něm nepodařilo fakticky naplnit základní ústavní zásadu, uvedenou v ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tj. že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, tedy „co není zakázáno, je dovoleno“. Tato ústavní zásada měla být plně promítnuta do obsahu NZP, jak je proklamováno v důvodové zprávě k vládnímu návrhu tohoto zákona, a měl být posílen princip liberalizace a rozšířena smluvní volnost. Proklamované ambice však NZP nenaplňuje, neboť v 396 paragrafech je jednomu z účastníků pracovněprávních vztahů, tj. zaměstnavateli, uloženo cca 450 povinností, zatímco právní postavení druhé strany a jejích zástupců, odborových organizací, je asymetricky posíleno. Rovněž tak proklamovaná liberalizace a rozšíření smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů jsou vzhledem k ustanovení § 2 odst. 1 předmětného zákona v podstatě nerealizovatelné, neboť zákon deklarovanou smluvní volnost neumožňuje již tím, že přímo stanoví pro téměř polovinu ustanovení zákaz odchylné úpravy. V ustanovení § 2 odst. 1 je sice dále možnost odchýlení od zákoníku práce připuštěna v případech, kdy „z povahy ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit“, avšak tato právní úprava je pro aplikační praxi téměř nepoužitelná, protože je neurčitá a nesrozumitelná. Za další ústavně nekonformní ustanovení zákoníku práce považuje Svaz průmyslu a dopravy zejména ustanovení § 33 odst. 3, § 305 odst. 1, § 306 odst. 4 a § 364 odst. 3 zákoníku práce, která zakládají nerovné postavení mezi zaměstnavateli, a v důsledku toho i mezi zaměstnanci obecně, specificky pak podle toho, zda u zaměstnavatele působí či nepůsobí odborová organizace. Ústavně nekonformní jsou prý i ustanovení vymezující působnost odborových organizací, zejména z pohledu jejich reprezentativnosti, jejich působnosti při kolektivním vyjednávání a následně i závaznosti kolektivní smlouvy pro všechny zaměstnance. Ponechání monopolního postavení odborovým organizacím i pro zastupování nečlenů odborů nejen v oblasti kolektivního vyjednávání a v oblasti informování a projednávání obecných otázek, ale i u otázek ryze individuálních (např. při výpovědi, okamžitém zrušení pracovního poměru, při převedení na jinou práci), a to i proti vůli nečlena odborů, lze považovat za protiústavní. Zákoník práce tedy zasahuje do ústavně zaručených práv a svobod, aniž to vyžadoval obecný zájem. Výrazně porušuje zásadu rovnosti mezi všemi zúčastněnými subjekty pracovněprávních vztahů. Přes proklamované původní záměry je nová úprava zákoníku práce v převážné míře kogentní povahy a opomíjí princip autonomie vůle a smluvní volnosti. V těchto souvislostech Svaz průmyslu a dopravy České republiky dále zdůrazňuje, že nová právní úprava neodůvodněně zasahuje do celé řady ústavně zaručených základních práv a svobod, popírá princip právní jistoty, požadavek stability a předvídatelnosti práva a není v potřebném souladu s ústavní garancí demokratického právního státu, jak stanoví čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
VII.
54. Ve stanovisku Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky (dále „KZPS“) je k ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce zejména uvedeno, že zaměstnanci nejsou schopni vést odborné diskuse o právní povaze jednotlivých ustanovení zákoníku práce, tedy zda se od daného ustanovení mohou či nemohou odchýlit. Ani od zaměstnavatelů nelze žádat, aby při běžném pracovním procesu, pokud to z dikce zákona zcela jasně nevyplývá, zkoumali, zda má konkrétní ustanovení povahu kogentní či dispozitivní. Věc je komplikovanější o to, že zákon omezuje možnost odchylek několika vzájemně neprovázanými způsoby. Mj. k této otázce dále stanoví, že odchýlení není možné od ustanovení ukládajících povinnost, což však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Autorům stanoviska pak není jasné, kdo bude v jednotlivých případech a u konkrétních zaměstnanců posuzovat „prospěch zaměstnance“. Dále vzhledem k tomu, že v ustanovení § 4 zákoníku práce je výslovně stanoveno, že „občanský zákoník se na pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona použije jen tehdy, jestliže to tento zákon výslovně stanoví“, je otázkou, jak tedy mohou být práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích upravena odchylně od zákoníku práce, a podle kterého právního předpisu v těchto případech odchylné úpravy postupovat, jestliže podle občanského zákoníku (jako základní soukromoprávní normy) to jde jen v případech, kdy to zákoník práce výslovně povoluje, a v žádných jiných. Z toho podle stanoviska plyne jediné – odchýlení se není vůbec možné a věta prvá § 2 odst. 1 NZP je pouze proklamací směřující k tomu, aby byla formálně naplněna nutnost postavit zákoník práce na zásadě „co není zakázáno, je dovoleno“.
55. Zákoník práce podle stanoviska nejenom nepřináší právní jistotu všem účastníkům pracovněprávních vztahů, ale naopak ji v nepřijatelné míře narušuje. Jde o nesrozumitelnost, neurčitost, vzájemně nepropojenou úpravu a o faktickou nemožnost aplikace se všemi důsledky, které takový stav má (narušení principu seznatelnosti právního stavu a předvídatelnosti právního předpisu). Nikdo prý nebude mít ani pomyšlení na proklamovanou možnost odchýlení se od právní úpravy, a bude dělat přesně jen to, co zákoník práce výslovně dovoluje; ani to však v mnoha případech není jasné, protože zákon není provázán nejen s ostatní úpravou, ale ani sám se sebou.
56. Stanovisko KZPS dále uvádí – k ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) zákoníku práce, podle něhož zaměstnavatel nesmí požadovat ani sjednat zajištění závazku v pracovněprávním vztahu, s výjimkou konkurenční doložky a srážek z příjmu z pracovněprávního vztahu – že toto ustanovení je hrubým zásahem do vlastnického práva a do zásady rovnosti. Zajištění závazku je obecně jedním z nejúčinnějších právních instrumentů závazkového práva, a to zejména z hlediska prevence porušování závazků. Není prý žádný oprávněný důvod, proč by tomu tak nemělo být mezi osobami, které jsou v pracovněprávním vztahu, a proč by zde měla být ochrana vlastnictví narušena ve prospěch dlužníka ve vztahu závazkovém.
57. K ustanovení § 20 zákoníku práce je ve stanovisku uvedeno, že v právním státě není přijatelné, aby byla zcela vyloučena absolutní neplatnost právních úkonů. Navíc odstavec 2 § 19 říká, že „neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám“; neplatnost by neměla být na újmu nikomu, kdo ji nezpůsobil, tedy nejen zaměstnanci.
58. Stanovisko KZPS souhlasí s argumenty ke způsobu přijetí zákoníku práce. Zákon byl prý přijat uspěchaně, bez zřetele na argumenty oponentů a bez vazby na související právní předpisy; to např. v otázce rovného zacházení a zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích. Dosavadní komplexní úprava, která byla v souladu s požadavky Evropské unie, vyplývajícími z příslušných směrnic, byla zrušena s odkazem na neexistující právní předpis. Jiným příkladem je to, že zákon zavedl nový pojem, a to „zařízení pracovnělékařské péče“; aniž by existovala návaznost v jakémkoli jiném souvisejícím právním předpisu, začalo se používat něco, co neexistuje. Přitom s touto otázkou souvisejí významné úkony a právní důsledky v pracovněprávních vztazích. Lékařské posudky vydané „zařízením pracovnělékařské péče“ mají být podkladem pro povinnost převést zaměstnance na jinou práci [§41 odst. 1 písm. a), b) a d)], možnost rozvázání pracovního poměru výpovědí [§ 52 písm. d)], když současně jiné ustanovení [§ 103 odst. 1 písm. a)] zakazuje přidělovat zaměstnanci práci, která neodpovídá jeho zdravotní způsobilosti. Pokud by tedy zaměstnanec předložil zaměstnavateli lékařský posudek, vydaný jakýmkoli příslušným zdravotnickým zařízením, z něhož by vyplynula jeho zdravotní nezpůsobilost k doposud vykonávané práci, tento posudek by musel zaměstnavatel respektovat a zaměstnanci již nadále dosavadní práci nepřidělovat. Zároveň by však tento posudek nebyl podkladem pro převedení na jinou práci, případně pro výpověď dle § 52 písm. d) nebo e) zákoníku. Jak tuto otázku řešit, včetně toho, zda by měl zaměstnanec v takovém případě právo na náhradu mzdy (na čí straně by byla překážka v práci), to je otázkou značné právní nejistoty.
59. Stanovisko KZPS kritizuje, že dalším důsledkem neprovázanosti s právním řádem je nově zavedená nemožnost zrušit pracovní poměr ve zkušební době po dobu prvních 14 dní nemoci. Souvisí to s tím, že podle původního návrhu (účinnost byla odsunuta o jeden rok) měl stát platit nemocenskou až od 15. dne pracovní neschopnosti. Stát si takto pro sebe jednoduše vyřešil otázku, kdo bude platit oněch prvních 14 dnů pracovní neschopnosti dotčeného zaměstnance, a přenesl tuto povinnost na zaměstnavatele. V praxi tak může nastat případ, kdy zaměstnanec onemocní v den sjednaný jako den nástupu do práce a aniž by pro zaměstnavatele cokoli udělal, je zaměstnavatel povinen zaplatit mu prvních 14 dnů jeho nemoci; po jejich uplynutí může sám zaměstnanec rozvázat okamžitě pracovní poměr.
60. Podle stanoviska KZPS přinesla účinnost zákoníku práce značnou právní nejistotu v zásadních otázkách pracovněprávních vztahů, v některých případech až nemožnost postupovat v souladu s ním, anebo nejistotu v tom, co je vůbec v souladu se zákonem. Výše uvedené jsou pouze flagrantní nedostatky a právní vady nové právní úpravy, vedle řady dalších. Jakákoliv věcná připomínka ze strany zaměstnavatelů byla prý interpretována jako snaha omezit ochranu zaměstnanců. NZP však obsahuje řadu ustanovení, které jsou naopak překážkou zaměstnanosti.
61. Stanovisko dále namítá – aniž by byla jakkoli zaručena minimální odborná fundovanost – že odbory mohou vydávat jakési blíže nespecifikované a nikde neupravené „závazné pokyny“ týkající se závad v provozu na strojích a zařízeních, při pracovních postupech, a ve stanovených případech mohou zakázat další práci. Přezkoumávání těchto opatření provádí inspektorát práce pouze na žádost zaměstnavatele a až do jeho rozhodnutí platí opatření odborové organizace. Co se stane v případě, jestliže inspektorát zjistí, že „závazný pokyn“ nebo zákaz práce nemusel být vydán, zákon neřeší.
62. Stanovisko napadá i ustanovení § 24 odst. 2 a § 278 a násl. zákoníku práce, zakládající nerovné postavení zástupců zaměstnanců (odborové organizace a rady zaměstnanců, odborových organizací navzájem). Nerovnost subjektů a sympatie k jedné z forem zastupování zaměstnanců (resp. k jednomu subjektu) provází prý celý NZP, takže se dotýká i vzájemné konkurence zaměstnavatelů.
63. K ustanovení § 33 odst. 3 zákoníku práce stanovisko uvádí, že toto ustanovení zakládá neodůvodněné nerovné postavení zaměstnavatelů „státních“ (či se státem nějak spojených) a zaměstnavatelů ostatních („nestátních, soukromých“) při uzavírání pracovních poměrů. Zatímco stát si pro sebe ponechal jmenování jako způsob vzniku pracovního poměru u vedoucích zaměstnanců (se všemi souvisejícími důsledky, tj. možnosti odvolání z takového místa a možnosti odstoupení), pro ostatní zaměstnavatele tento způsob zrušil. Učinil tak zpětně, neboť pracovní poměry založené před účinností zákoníku práce se nyní považují za pracovní poměry založené smlouvou, s výjimkou pracovních poměrů, kde je zaměstnavatelem stát, státní podnik, státní fond atd.). To platí se všemi důsledky, takže od 1. 1. 2007 nadále neexistuje možnost odvolání (a odstoupení) z takového místa. Tedy pro pracovní poměry, které byly založeny jmenováním za určitých podmínek, o kterých obě strany věděly (možnost odvolání), se najednou tyto podmínky změnily, a odvolat takového zaměstnance již nelze; to však platí pouze pro určité zaměstnavatele. Toto je podle stanoviska zcela flagrantní porušení rovného postavení účastníků právních vztahů a právní jistoty vůbec. Námitka, že odvolání z pracovního místa lze dohodnout, neobstojí, neboť dohoda předpokládá souhlasnou vůli obou stran a stávající vedoucí zaměstnance, kteří byli na pracovní místo jmenováni, samozřejmě nelze k takové dohodě přinutit. Odvoláním sice pracovní poměr nekončil, jde však o to, že se jedná o pracovní místa ve vrcholných funkcích, kde se často projevuje potřeba provést velmi flexibilně změnu; byť třeba zaměstnanec neporuší žádnou svoji pracovněprávní povinnost, přesto může činit nesprávná a nevhodná opatření mající vliv na hospodářský výsledek zaměstnavatele, a tím i na jistoty zaměstnanců ostatních.
64. Stanovisko KZPS k § 305 odst. 1 a § 306 odst. 4 zákoníku práce, pojednávajících o rozdílu v postavení zaměstnavatelů, u kterých působí odborová organizace, a zaměstnavatelů, u kterých nepůsobí, konstatuje, že zaměstnavatel může vydat vnitřní předpis ve stanovených případech jen tehdy, jestliže u něj nepůsobí odborová organizace, nebo v rámci jejího zmocnění. Samotné působení odborové organizace však ještě neznamená, že bude o daných otázkách uzavřena kolektivní smlouva. Tato nerovnost není odůvodněna ani v případě, že by kolektivní smlouva upravovala tyto otázky vedle vnitřního předpisu.
65. Stanovisko KZPS se konečně vyjadřuje k ustanovením § 46 a § 61 odst. 1 zákoníku práce, týkajících se povinnosti projednat s odborovou organizací převedení na jinou práci nebo výpověď či okamžité zrušení pracovního poměru, a to i pro zaměstnance, „kteří nejsou zastupováni odborovou organizací“. Bez ohledu na to je však otázkou, proč je vůbec třeba projednávat výpověď či okamžité zrušení s odborovou organizací. Pro oba právní úkony je nutné přesně naplnit podmínky stanovené zákonem, které jsou poměrně složité a přísné, jinak to totiž učinit nelze. Není tedy jasné, jaký je praktický smysl předchozího projednání uvedených právních úkonů s odborovou organizací.
VIII.
66. Českomoravská konfederace odborových svazů (dále jen „ČMKOS“) ve svém velmi rozsáhlém stanovisku podtrhuje, že návrh skupiny poslanců vychází z jiné představy hospodářské, sociální a kulturní politiky, než na které stojí NZP. V první řadě tedy nejde o odborný právní problém hledání souladu NZP s ústavním pořádkem České republiky, ale o problém politický, který přesahuje kompetence soudní moci a je řešitelný, pokud jde o podstatu sporu, ústavně konformním způsobem výlučně ve sféře celospolečenské politiky, volnou soutěží politických stran. ČMKOS je přesvědčena, že základní principy, smysl a cíle NZP jsou v organickém souladu s Ústavou i s Listinou základních práv a svobod i s dalšími relevantními normami českého právního řádu, včetně zřetele k tzv. „euronovele“ čl. 1 a 10 Ústavy.
67. K jednotlivým bodům ČMKOS mj. uvádí.