Dle explicitní regulace v čl. 23 Ústavy Rakouské republiky odpovídají spolek, země, okresy nebo obce a jiné korporace a ústavy veřejného práva za škodu způsobenou při provádění zákonů. To, jestli by mělo být právo odpovědnosti státu konstruováno na nejobecnější úrovni, „kromě jiného, zdali by mělo být vyvozováno rovněž v případech protiústavní nečinnosti zákonodárce, je předmětem otevřené diskuse“. (poznámka pod čarou č. 2)
Autor tohoto odlišného stanoviska v žádné zemi Evropské unie ústavní, resp. zákonnou úpravu takovéto odpovědnosti státu nedohledal, v pohledu komparatistiky přesahující rámec Evropy lze ji nalézt v judiciální praxi Argentiny. (poznámka pod čarou č. 3) Tato doktrína je založena na systému difúzní kontroly ústavnosti, v jejímž rámci – s účinky inter partes – může každý argentinský soud označit zákon za protiústavní. V praxi je pertraktována navzdory tomu, že spolkový soud ji označil za možné zneužití vztahu mezi soudní a zákonodárnou mocí a odkázal na možné dalekosáhlé negativní důsledky pro státní finance. (poznámka pod čarou č. 4) Ilustrací praktického uplatnění zmíněné doktríny je kauza platnosti zákona, jenž zakazoval plnit vínem mimo místa jeho původu láhve menší než 930 ccm a větší než 1500 ccm, přičemž v prvním ze soudních rozhodnutí byla žaloba firmy plnící láhve zamítnuta s odůvodněním, že zákon nezakazuje plnění vína, nýbrž toliko provádění této činnosti (sic!), v druhém – měnícím – rozhodnutí pak soud přiznal žalobci náhradu škody. (poznámka pod čarou č. 5)
K první otázce lze tudíž uzavřít: Na úrovni ústavních a zákonných úprav, jakož i v oblasti doktrinární nelze v evropském rámci mluvit o existenci principu odpovědnosti státu za „protiústavní mlčení zákonodárce“, spočívající v povinnosti nahradit škodu. Důvodem této skutečnosti je odlišení právní a politické odpovědnosti: Nastane-li takový – nežádoucí – stav, v němž zákonodárná autorita neakceptuje v zákonodárné aktivitě ústavněprávní pokyn vyslovený ústavním soudem v derogačním rozhodnutí, je tím založen důvod vyvození politické odpovědnosti nejen parlamentní opozicí, nýbrž i voliči ve volbách, občanskou společností a v případech extrémních i občanskou neposlušností. Na tomto místě lze odkázat na Jaspersovo varování před záměnou rozdílných druhů odpovědnosti (viny). (poznámka pod čarou č. 6) Kromě tohoto základního argumentu, argumentem dalším jsou nepředvídatelné důsledky pro veřejné finance v případě precedenčního působení právního názoru vysloveného ve stanovisku. Nadto moci soudní v demokratickém parlamentním systému nepřísluší omezovat proces demokratického přijímání zákonů, jehož nezbytnou součástí je i nepřijetí návrhů zákonů (Parlamentu České republiky byly opakovaně překládány návrhy zákona upravujícího nájemní vztahy, avšak tyto nebyly přijaty – šlo o vládní návrh zákona o nájemném, předložený Poslanecké sněmovně dne 20. března 2003, návrh skupiny poslanců ze dne 22. června 2004, další návrh vlády ze dne 26. července 2005, jenž byl schválen Poslaneckou sněmovnou dne 2. ledna 2006, dne 3. února 2006 byl Senátem vrácen, dne 14. března 2006 přijat Poslaneckou sněmovnou v opakovaném hlasování, vyhlášen ve Sbírce zákonů byl pak pod č. 107/2006 Sb.). V této souvislosti nelze si nevšimnout bezradnosti stanoviska, v němž (bod 15) se konstatuje, že „nelze nalézt přesnou hranici, odkdy již nebylo možné považovat omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného za ústavně konformní“. Pokud tuto hranici není s to identifikovat Ústavní soud, jakým způsobem tak mají učinit obecné soudy u žalob dle poslední věty výroku II. stanoviska? (Pokud majorita pléna předpokládá pro uplatnění uvedeného „nároku“ použití institutu promlčení – § 26 zákona č. 82/1998 Sb. – počátek plynutí promlčecí lhůty může být dán toliko přijetím stanoviska.) Nadto stanovisko vnáší do rozhodování obecných soudů nejasnost a nejistotu – zakládajíc „nárok“, resp. „nároky“, při absenci hledisek jejich specifikace, jakož i procesních podmínek jejich uplatnění.
Ústavněprávní odůvodnění stanoviska rovněž zakládá pochybnosti. Uvádí-li se v jeho bodu 13 teze, dle níž „protiústavnost dlouhodobé nečinnosti zákonodárce“ nezakládá ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny „nárok na náhradu škody“, pak dle bodu 18 takováto nečinnost zakládá uvedený důsledek toliko v případě dotčení v základním právu dle čl. 11 odst. 4 Listiny. Majorita pléna tímto z celé soustavy základních práv a svobod vybírá pro jí konstituovaný „nárok“ toliko jediné, základní právo vlastnické, z čehož plyne, že protiústavnost dlouhodobé nečinnosti zákonodárce, jež by měla za následek dotčení v základním právu na život, osobní svobodu, lidskou důstojnost, svobodu pohybu a pobytu, svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svobody projevu atd., atd., by stanoviskem konstituovaný „nárok“ způsobilá založit nebyla.
Z uvedeného lze dovodit odpověď i na otázku druhou: Stanovisko zakládá změnu ústavního pořádku, vytváří ústavní sankci vůči zákonodárci, změnu, jež není založena demokratickým konsenzem předpokládaným čl. 39 odst. 4 Ústavy České republiky.
K sankčnímu mechanismu dle Úmluvy, jakož i dle judikatury Evropského soudního dvora existuje mimořádně rozsáhlá odborná literatura. Jakkoli účelem prvního je garance zachovávání základních práv a svobod, druhého pak evropského práva členskými zeměmi Evropské unie, oběma je společná nadstátní povaha. Tato okolnost představuje základní argument vůči analogickému použití ve vnitrostátním právu.
Ačkoli se shoduji s majoritou pléna Ústavního soudu v kritickém náhledu vůči Parlamentu České republiky ve věci nerespektování právního názoru vysloveného v derogačních nálezech k otázce deregulace nájemného, zvolený prostředek reakce z výše uvedených důvodů považuji za rozporný jak s ústavním pořádkem, tak i se zákonem o Ústavním soudu. _________________________ 1) Viz G. Brüggemeier, Haftungsrecht: Struktur, Prinzipien, Schutzbereich: Ein Beitrag zur Europäisierung des Privatrechts. Berlin-Heidelberg 2006, s. 164 a násl. Obdobně k odpovědnosti státu ve Velké Británii a Francii viz D. Fairgrieve, State liability in tort: a comparative law study. Oxford 2003. 2) W. Berka, Lehrbuch Verfassungsrecht. Wien 2006, s. 222. 3) U. Junge, Staatshaftung in Argentinien. Tübingen 2002, s. 206 a násl. 4) Tamtéž, s. 207. 5) Tamtéž, s. 212. 6) K. Jaspers, Die Schuldfrage. Český překlad: Otázka viny. Praha 2006.
3. Odlišné stanovisko soudců Vladimíra Kůrky, Jiřího Muchy a Jiřího Nykodýma ku stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (dále jen „Stanovisko“)
I. Judikatorní stav před Stanoviskem
1. Pro formování oponentury proti Stanovisku není bez významu primárně obrátit pozornost k tomu, co bylo na půdě Ústavního soudu (dále též jen „ÚS“) dosud řečeno, a s jakou argumentací.
2. Dotčeny jsou dva druhy řízení, vedených před obecnými soudy, jež spolu souvisejí; za prvé spory pronajímatelů proti státu o náhradu škody a za druhé spory pronajímatelů proti nájemcům o zvláštní nárok na plnění nad rámec sjednaného (regulovaného) nájemného (dále pro zjednodušení „o zvýšení nájemného“).
3. Co do prvního okruhu ÚS vydal několik nálezových rozhodnutí (zejména senátu II. ÚS a IV. ÚS) a několik usnesení (senátu III. ÚS); první se odvíjejí (a opisují) z nálezusp. zn. IV. ÚS 175/08[viz kupříkladu nálezsp. zn. II. ÚS 1133/08ze dne 25. 9. 2008 (N 158/50 SbNU 415), nálezsp. zn. IV. ÚS 156/06ze dne 20. 10. 2008 (N 174/51 SbNU 149)], druhé od usnesenísp. zn. III. ÚS 294/06ze dne 30. 10. 2008 aIII. ÚS 2319/08ze dne 11. 12. 2008 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V obou skupinách jde již o rozhodnutí relativně četná; forma usnesení v senátu III. ÚS byla zvolena proto, že první z nich bylo vydáno po nálezusp. zn. IV. ÚS 175/08, a zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti mohla být založena na tom, že namítané porušení ustavně relevantních práv bylo (s negativním výsledkem) Ústavním soudem již posouzeno.
4. Leitmotivem (a rozhodujícím důvodem) obou skupin rozhodnutí je – ve vztahu k nárokům proti státu – uplatnění principu jejich subsidiarity jakožto principu, jenž obecně reflektuje vztah priority vypořádání obligačních vztahů (instrumenty z nich samých) s tím, že teprve poté by mohl přicházet v úvahu režim náhradově škodový. Společným znakem obou skupin rozhodnutí tedy je závěr, že primárně se musí pronajímatel obrátit se svými nároky (reflektujícími jeho majetkovou nespokojenost v nájemním vztahu s nájemným toliko regulovaným) vůči nájemci. Odlišnost procesního výsledku mezi nálezy na jedné straně a usneseními na straně druhé je ve sledovaných souvislostech nevýznamná, neboť se nedotýká tzv. rozhodovacích důvodů (tím je shoda v prosazení zmíněného principu subsidiarity náhradového nároku), a je výrazem – pouze – divergence v procesním poučení stěžovateli, jak postupovat dále; v prvním případě je veden ku změně žalovaného (ve prospěch nájemce) a žaloby co jejího předmětu (v rámci stávajícího řízení), v druhém ku podání jiné žaloby a proti jinému subjektu (nájemci).
5. Jelikož uplatnění principu subsidiarity náhradově škodových režimů logicky předpokládá existenci efektivních nástrojů pro primární vypořádání vlastního závazkového vztahu pronajímatel – nájemce, bylo nevyhnutelné se konfrontovat s názorem jemu odpovídajícího požadavku, adresovaného obecným soudům na „dotváření práva“ v nálezusp. zn. Pl. ÚS 20/05, a to v podobě, jež byla později, počínaje nálezemsp. zn. I. ÚS 489/05, vyjádřena jakožto dotváření práva „konstitutivním rozhodnutím pro futuro“. Tato potřeba vyvstala proto, že uvedený názor – byl-li vykládán obecnými soudy ze slovního vyjádření a ve vztahu k tradičním institutům procesního práva – působil účinkem v podstatě likvidačním ve všech řízeních, jež byla zahájena proti nájemcům a ve kterých pronajímatelé žalovali o „zvýšení nájemného“ za dobu minulou; k nim se však při prosazování principu subsidiarity nároků na náhradu škody logicky obrací zásadní pozornost, neboť možnost jejich vedení je podmínkou zmíněné efektivity jiných než náhradově škodových režimů [ilustrativní je kupříkladu usnesení ze dne 15. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 1342/2008-70, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že sice „nelze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že neexistoval-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládalo ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., ve znění platném do 30. 3. 2006, nebyl obecný soud oprávněn určit výši nájemného“, avšak „vyplývá-li z ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu, že nájemné lze určit konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), ale zvýšeného nájemného se nelze domáhat zpětně, což v projednávané věci činil žalobce, je napadený rozsudek (pozn.: zamítavý) ve výroku ve svém důsledku – z tohoto pohledu – věcně správný“].
6. V nálezusp. zn. IV. ÚS 175/08se tak vůči nálezusp. zn. I. ÚS 489/05činí úvahou, že „má-li mít v něm vyslovená podmínka rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu“. V nálezu ze dne 4. 12. 2008sp. zn. III. ÚS 3158/07, vydaném ve sporu pronajímatele proti nájemci o „zvýšení nájemného“ za dobu minulou, a který navazuje – ve shora předznačené souvztažnosti obou uvažovaných druhů řízení – na odmítavá rozhodnutí senátu III. ÚS co do sporů o náhradu škody, se prezentuje výklad efektivnější potud, že se připouští, „že požadavek, adresovaný obecným soudům v klíčovém nálezusp. zn. Pl. ÚS 20/05, že i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 obč. zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů“, nelze redukovat jen na právní vztahy budoucí, resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali „nájemného“ nad rámec nájemného, sjednaného v nájemní smlouvě, za vymezenou dobu minulou (tj. i před podáním žaloby).
7. Senát III. ÚS v tomto nálezu též připomenul, že ostatně ve všech případech, kdy Ústavní soud přistoupil ke kasaci zamítavých rozhodnutí obecných soudů, bylo předmětem řízení „nájemné“ za dobu minulou, což platí i o věci posuzované kritickým nálezemsp. zn. I. ÚS 489/05, jakož i o věcech dalších [nálezsp. zn. II. ÚS 121/06ze dne 9. 8. 2007 (N 125/46 SbNU 181), nálezsp. zn. II. ÚS 361/06ze dne 26. 7. 2007 (N 117/46 SbNU 111) a nálezsp. zn. IV. ÚS 111/06ze dne 16. 5. 2006 (N 102/41 SbNU 303)]; přísně vzato, při důsledném prosazování dotváření práva konstitutivně pro budoucno by totiž zamítavá rozhodnutí obecných soudů, byť z jiného důvodu, musela před Ústavním soudem obstát (stejně jako ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 1342/2008-70).
8. Uvedené pochopení nálezusp. zn. I. ÚS 489/05(a nálezů na něj navazujících) je zde pojato coby jen výklad, resp. posun výkladu, a to ať již v nálezusp. zn. IV. ÚS 175/08nebosp. zn. III. ÚS 3158/07, pročež zde nebylo nutné se uchýlit k postupům podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Zdálo se, že důsledky judikátusp. zn. I. ÚS 489/05jsou v rozhodovací praxi Ústavního soudu překonány a že ve vztazích pronajímatelů a nájemců již Ústavní soud nemíní korigovat obecné soudy ohledně vymezení příslušných nároků, resp. že původně uplatňované nároky „za dobu minulou“, případně i před podáním žaloby, jsou zase akceptovatelné (srov. nález ze dne 2. 3. 2009sp. zn. IV. ÚS 2525/07). Stojí za připomenutí, že v době vydání Stanoviskem oponovaných rozhodnutí senátu III. ÚS a IV. ÚS (v druhé polovině roku 2008) byly jimi pojímané žaloby pronajímatelů (proti nájemcům) ještě efektivním prostředkem jejich ochrany, a to (alespoň relativně) i co do žalob „nových“, tehdy případně podaných.
9. Senát I. ÚS v předestřeném návrhu Stanoviska, jež bylo posléze přijato většinou pléna, však mínil jinak.
II. K první větě právní věty (I.) Stanoviska
10. Stanovisko se znovu (zpětně) hlásí k nálezu navrhovatelůsp. zn. I. ÚS 489/05, byť již uznává, že znak konstitutivního rozhodnutí (později rozhodnutí „s konstitutivními účinky“), který se soudcovskému rozhodnutí povahy „dotváření práva“ připíná, vede „teoreticky“ nutně k tomu, že by jím založená „změna v obsahu nájemního vztahu“ mohla působit až teprve od okamžiku, kdy takové rozhodnutí nabude právní moci. Současně si je též vědomo, že dotváření „konstitutivně pro futuro“ podle nálezusp. zn. I. ÚS 489/05by mohlo vést k praktickým obtížím, jelikož žaloby, o nichž dosud nebylo rozhodnuto, by musely být od 1. 1. 2007 zamítnuty (viz bod 12 Stanoviska). Proto se pak nově předestírá, že pro futuro může být i do minula, což ovšem bylo uvažováno jak v nálezusp. zn. IV. ÚS 175/08, taksp. zn. III. ÚS 3158/07; připouští se však „budoucí“ působení „do minulosti“ jen od okamžiku podání žaloby (pronajímatelem proti nájemci), nikoli již předtím, čímž favorizuje ten výklad nálezusp. zn. I. ÚS 489/05, který podal senát IV. ÚS (v nálezusp. zn. IV. ÚS 175/08) a oponuje naopak výkladu senátu III. ÚS (v nálezusp. zn. III. ÚS 3158/07). Přehlíží se však, že nález senátu IV. ÚS si nečinil jiné ambice než pro potřeby jím posuzované věci a sledovaného řešení potlačit – právě – jinak překážlivý účin nálezusp. zn. I. ÚS 489/05, na jeho základě obecné soudy, poté, co se o existenci tohoto nálezu dozvěděly, po zpravidla několikaletém řízení se znaleckými posudky na téma rozdílu mezi „tržním“ nájemným a nájemným regulovaným, obratem ruky žaloby pronajímatelů zamítaly s argumentem, že „do minula“ jít nelze (opět viz usnesení Nevyššího soudu ze dne 15. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 1342/2008-70 nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 1. 2007 č. j. 23 Co 68/2006-139, jenž byl předmětem ústavní stížnosti ve věci Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 7/07– usnesenísp. zn. Pl. ÚS 7/07ze dne 14. 8. 2008, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Proč tomu tak má být (tj. proč „pro futuro“ je sice i „do minula“, avšak ne dále než od podání žaloby), zdůvodněno Stanoviskem ale není; není jakkoli zřejmé, z jakého důvodu, když už konstitutivní rozhodnutí může působit do minula, to má být právě a jen od zahájení řízení, a nikoli od okamžiku jiného, ať už dřívějšího nebo pozdějšího. Poukazuje-li se na okolnost jinak neefektivních žalob, pak nutno říci, že (z týchž důvodů, jež jsou uvedeny v bodu 12 Stanoviska) takovými budou i žaloby podané po 1. 1. 2007, pročež zvolené vybočení z „konstitutivnosti pro futuro“ tomuto svému zdůvodnění mnoho efektu nepřináší. Ani odkaz na odlišné stanovisko soudce J. Musila k nálezusp. zn. III. ÚS 3158/07, že „až teprve od tohoto okamžiku může nájemce reálně reagovat na skutkové a právní argumenty, uplatněné pronajímatelem v žalobě“, není přesvědčivý, a to už z toho primitivního důvodu, že o těchto „argumentech“ se žalovaný nájemce nedozvídá už při podání žaloby, nýbrž až doručením jejího stejnopisu (tedy „nahodile“ později), zpravidla však naopak již dříve, z očekávatelné předprocesní výzvy pronajímatele k dobrovolnému plnění „zvýšeného“ nájemného. Ostatně ze skutečně vedených řízení není známo, že by žalovaný nájemce „reagoval“ jinak než právě obranou, že obecné soudy do smluvně sjednaného nájemního vztahu nesmí v žádném případě zasáhnout (pozn.: stejně tak není známo, že by po doručení stejnopisu žaloby nájemce „reagoval“ tak, že vyměnil byt s regulovaným nájemným za jiný – logicky – s nájemným neregulovaným, rozuměj vyšším). Nikde jinde než v řečeném se „ústavní hlediska“, ač údajně použita (bod 12 Stanoviska), již nezjevují.
12. Je namístě zde znovu připomenout, co zaznamenáno pod bodem 7 shora, že v případech, kdy Ústavní soud přistoupil ke kasaci zamítavých rozhodnutí obecných soudů, bylo předmětem řízení „nájemné“ za dobu minulou [viz kupříkladu nálezysp. zn. IV. ÚS 611/05ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281),II. ÚS 121/06,II. ÚS 361/06aIV. ÚS 111/06(všechny viz výše)], přičemž tím, že oponoval závěrům obecných soudů, že „nájemné“ (obvykle kapitalizované za konkrétní vymezené období před podáním žaloby) přiznat nelze, dal implicite najevo (když jiný názor na povahu možného nároku neuplatnil), že takové „nájemné“ za dobu minulou naopak úspěšně žalovat lze, a pozdější žalobce tím přirozeně inspiroval.
13. Klíčový nálezsp. zn. Pl. ÚS 20/05ostatně vychází z téhož skutkového základu žaloby pronajímatele (proti nájemci), jestliže jejím předmětem bylo zaplacení rozdílu mezi „obvyklým“ nájemným „podle znaleckého posudku“ a nájemným zaplaceným (regulovaným) „za měsíc červenec 2003“. Úkol pro obecné soudy – na této bázi založený – že „i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 obč. zák.“ musí rozhodnout „o zvýšení nájemného“, zde Ústavní soud vyslovil při vědomí, že je připraven „návrh vlády České republiky na vydání zákona o jednostranném zvyšování nájemného“, avšak současně s připomenutím, že může obsahovat pravidla, aplikovatelná jen pro futuro; tím dal navenek rovněž najevo, že „soudní cesta“ je obrácená – a to právě – do minulosti.
14. Co do Stanoviskem odmítaného působení soudního „dotváření objektivního práva“ (sp. zn. I. ÚS 489/05) do minulosti se sluší poukázat konečně i na to, že nálezsp. zn. Pl. ÚS 20/05není prvním, kterým Ústavní soud dal jemu obdobný názor najevo; v právní větě tohoto nálezu se mimo jiné poukazuje na to, že obecným soudům k „rozhodovacímu“ působení v situaci „neexistence příslušné právní úpravy“ již „otevřel svými (pozn.: předchozími) rozhodnutími cestu“. V nálezuPl. ÚS 2/03ze dne 19. 3. 2003 se vskutku konstatuje, že „vzhledem k výše konstatované protiústavnosti právního stavu (a pro uvedená právní specifika nájemních smluv s regulovaným nájemným), nebude-li do českého právního řádu zavedena ústavně konformní regulace nájemného, nezbude Ústavnímu soudu než dostát svým povinnostem, jež pro něj vyplývají z Ústavy, a alespoň v individuálních případech zajistit fungování principů vycházejících z ústavního pořádku České republiky, eventuálně příslušných mezinárodních úmluv, i když takové řešení je nedostatečné, nesystémové a v podstatě jen provizorní, kdy jediným skutečným východiskem je evidentně přijetí příslušného právního předpisu ve smyslu předchozího nálezu Ústavního soudu.“.
15. Je evidentní, že žaloby před obecnými soudy o „doplacení nájemného“ za vymezenou dobu minulou, tj. před podáním žaloby (viz výše body 7 a 9), často již za období 2003 až 2005, v citovaném nálezu nacházely podporu (stejně jako v nálezech dřívějších,sp. zn. Pl. ÚS 3/2000,sp. zn. Pl. ÚS 8/02), resp. žalobci je s touto podporou podávali, a obecné soudy (z jiných důvodů) zamítaly; jestliže naopak Ústavní soud tato rozhodnutí rušil, dal tím zjevně zcela odlišný signál, než co se podává z nyní přijatého Stanoviska.
16. Úvahy, co jest správně „pro futuro“, zakládá Stanovisko na tvrzení, že soudcovské dotváření práva má výraz v „konstitutivním“ soudním rozhodnutí (sp. zn. I. ÚS 489/05); jelikož je prý výrazem výslovného uznání nálezemsp. zn. Pl. ÚS 20/05, jiný argument ve prospěch konstitutivní povahy rozhodnutí soudů „o zvýšení nájemného“ již proto neuvádí. Pravdou je toliko, že ve zmíněném nálezu se konstatuje, že Ústavní soud od soudů obecných požaduje, aby pronajímatelům poskytly proporcionální ochranu tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující „určení zvýšeného nájemného“, což je však vyjádření zjevně jen přibližné, bez ambicí na procesní úplnost, jmenovitě jestliže se v nálezu dále uvádí výslovně, že se Ústavní soud „zdržuje toho, aby nabízel konkrétní rozhodovací postup a nahrazoval tak poslání soudů obecných“. Znak „konstitutivnosti“ soudních rozhodnutí se proto odtud nepodává.
17. Omezení účinků „pro futuro“ na jen některou „minulost“ je tedy Stanoviskem zdůvodněno „konstitutivností“ soudního zásahu do vztahů pronajímatele a nájemce, ta však zdůvodněna jakkoli není, a je pouze tvrzena. Nehledě na to, že pro tento znak důvod ani místo není na první pohled; jen pro ilustraci: konstitutivními rozhodnutími jsou například rozhodnutí o rozvodu, zbavení způsobilosti k právním úkonům, zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vypořádání nároků z neoprávněné stavby apod., a klade se tedy otázka, zda rozhodnutí, ke kterému jsou obecné soudy v nyní sledovaných souvislostech vedeny, lze k některému z nich připodobnit…
18. Názory, že řešení přijaté v nálezusp. zn. III. ÚS 3158/07je protiústavní svým zásahem do minulosti, přehlíží, že zásah „konstitutivností“ do nájemní smlouvy je očividně invazivnější (tím, že soudní rozhodnutí nahrazuje jednu z jejích esenciálních složek, ujednání o výši nájmu), a to zejména v kontextu důrazu, který Ústavní soud klade jinak na „autonomii vůle a smluvní volnost stran“, a přiznává jim „ústavněprávní dimenzi“ (viz nálezsp. zn. Pl. ÚS 20/05). Obojí je nepochybně výrazněji potlačeno přímým impaktem do smlouvy než uložením vnější povinnosti k doplnění toho, co jinak je – coby obsah smlouvy – chráněno.
19. Proto se v usneseníchsp. zn. Pl. ÚS 7/07,sp. zn. III. ÚS 294/06, jakož i v kritizovaném nálezusp. zn. III. ÚS 3158/07, Ústavní soud pokusil o ukotvení (výklad) „konstitutivnosti“ dotváření práva (podlesp. zn. I. ÚS 489/05) nikoli v tradičním procesualistickém smyslu, nýbrž ve smyslu deklarace, resp. zjištění „nové“, „další“ peněžní povinnosti (nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy), vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu.
20. Stanovisko se blíže nevěnuje ani tomu, jak má vlastně žalobní návrh pronajímatele proti nájemci (ten, který uznává) vypadat; sděluje jen to, že se má cosi určit „od podání žaloby“, a to nejspíš jakožto „zvýšení nájemného“. Není však jakkoli patrné, o jakou procesně předjímanou žalobu má jít, přičemž ale právě to je pro žalobce podstatné; pronajímatel totiž nemůže nerespektovat ustanovení § 80 písm. a) až c) o. s. ř.
21. Rozhodnout o „zvýšeném nájemném“ do budoucna si podle názorů v bodech 10 a 11 Stanoviska lze představit buď jako „určení“, že nájemné činí konkrétní, soudem stanovenou, částku, nebo jako uložení povinnosti platit „nově“ stanovenou částku na nájemném měsíčně. V prvním případě však půjde o žalobu, která nemá podklad v procesním právu [o určení práva nebo právního vztahu podle § 80 písm. c) o. s. ř. zde samozřejmě nejde], a její základ se nepodává ani z nálezusp. zn. Pl. ÚS 20/05(viz bod 16 výše). Předpokladem druhé verze pak je, aby povinnost k plnění soudem určeného zvýšeného nájemného měla charakter plnění tzv. opětujícího, tedy srovnatelného s plněním výživného, jiné renty atp., který však bezpochyby nemá.
22. Oproti tomu nálezem III. ÚS 3158/07, usnesením III. ÚS 294/06 a dalšími předpokládané žaloby jsou procesně nepochybné, neboť mají charakteristiky žalob o plnění podle § 80 písm. b) o. s. ř., a hmotněprávní základ čerpají z nálezů Ústavního soudu, odkazovaných v nálezusp. zn. Pl. ÚS 20/05, jmenovitěsp. zn. Pl. ÚS 3/2000,sp. zn. Pl. ÚS 8/02, resp.Pl. ÚS 2/03, jestliže jejich leitmotivem je zjištění, že pronajímatelé jsou přetrvávající regulací nájemného protiústavně (absencí předpisů předvídaných v tehdejším § 696 odst. 1 obč. zák.) postiženi ve výkonu svých vlastnických práv, a že se s tím musí něco – posléze „soudcovsky“ – ve smyslu adekvátní nápravy učinit (viz bod 14 shora).
23. Jak již bylo řečeno v bodu 19 výše, v rozhodnutích senátu III. ÚS je pak tento nárok pochopen jakožto deklarace „nové“, „další“ peněžní povinnosti (nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy), vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu. A to v přesvědčení, že není v kolizi s názory uplatněnými v předchozích nálezech Ústavního soudu (v nálezusp. zn. III. ÚS 3158/07vypočtených), jmenovitě v nálezech ze dne 8. 2. 2006sp. zn. IV. ÚS 611/05, ze dne 26. 7. 2007sp. zn. II. ÚS 361/06či ze dne 8. 6. 2006sp. zn. II. ÚS 93/05(N 118/41 SbNU 475). V nálezu posledně uvedeném Ústavní soud konstatoval, že porušení práva na soudní ochranu – a v konečném důsledku též porušení práva na ochranu majetku – způsobily obecné soudy tím, že zamítly stěžovatelovu žalobu s odkazem na neexistenci zvláštního právního předpisu, předvídaného v § 696 odst. 1 občanského zákoníku, tj. předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného právním úkonem pronajímatele, ačkoliv jeho jedinou možnou obranou byla právě žaloba proti nájemci o kapitalizované peněžité plnění za minulou dobu (ÚS zde dokonce uvažoval o bezdůvodném obohacení).
24. Pro pochopení, jak senát III. ÚS pojímal obsah možného nároku pronajímatele proti nájemci, postačí opět citovat pasáž z nálezusp. zn. III. ÚS 3158/07: „Obecné soudy budou muset v následujícím řízení přijmout taková výkladová hlediska, která zajistí vzájemně vyváženou ochranu obou subjektů rozhodných právních vztahů, jak byl tento požadavek ve všech dřívějších (a výše zmíněných) rozhodnutích Ústavního soudu traktován. Vypořádají se též s tím, jak stěžovatel uplatněný nárok odůvodnil; že sleduje nárok ze závazkového vztahu (nikoli z bezdůvodného obohacení) a že v intencích nálezusp. zn. Pl. ÚS 20/05je nezbytné v situaci právní mezery (vzniklé neexistencí předpisu podle § 696 odst. 1 obč. zák.) si učinit představu, jak by tato mezera byla vyplněna zákonodárcem, pokud by nebyl nečinný.“. Na druhé straně bude na stěžovateli, uvedl dále Ústavní soud, aby doložil, jak těmto hlediskům odpovídá žaloba, konstruovaná co do výše uplatněného nároku na základě zjištění „tržního“ nájemného „v dané lokalitě“.
25. Jestliže Ústavní soud vždy vycházel z neexistence předpisů podle tehdejšího § 696 odst. 1 obč. zák. (a z potřeby tuto mezeru „vyplnit“ soudcovským angažmá), pak je logické (a užitečné) o „starých“ nárocích uvažovat – alespoň – obdobně jako o nárocích „nových“, které posléze vydaný předpis (zákon č. 107/2006 Sb.) založil. Zde může být instruktivní, že konstrukce nároků na „zvýšené“ nájemné se odvíjí od výzvy pronajímatele, a pakliže nájemce toto vyšší nájemné nezaplatí, pronajímatel jej zažaluje o zaplacení kapitalizovaného nájemného za jím stanovenou dobu minulou (od zákonné účinnosti výzvy do určeného okamžiku „neplacení“ před podáním žaloby); nájemce má v tomto sporu obranu, že pronajímatelova výzva nemá zákonný podklad, případně napadne „platnost“ zvýšení nájemného vlastní žalobou (srov. § 3, 5 a 6 zákona č. 107/2006 Sb.).
26. Pojetí dotčených „starých“ nároků senátem III. ÚS je s tím zjevně konformní; názory vyjádřené Stanoviskem tyto dispozice však definitivně potlačují.
27. Je namístě shrnutí: závěr vyslovený v první větě právní věty (I.) Stanoviska je nejen nesprávný (jeho zdůvodnění v právu neobstojí), nýbrž i neúčelný; namísto toho, aby sledoval praktické a vyvážené vypořádání dotčených právních vztahů, naopak ty možnosti, jež existovaly a byly tomu přiléhavé, bez adekvátního zdůvodnění likviduje. Činí tak za cenu opětovného (a zásadního) obratu v judikatuře Ústavního soudu, jež dosud – zdá se – přinesla již i usměrnění rozhodovací činnosti soudů obecných. Nyní bude zase vše jinak, což je zhoubné potud, že dříve zahájená řízení pronajímatelů proti nájemcům jsou ještě v běhu. Vnucuje se úvaha, že se tak činí jen proto, aby se otevřela cesta k nárokům proti státu, již zakotvuje druhá věta právní věty (II.) Stanoviska, a Ústavní soud se bude obtížně zbavovat podezření, že tak reaguje primárně na to, že Parlament jeho dříve vyjádřených názorů nedbal.
III. K druhé větě právní věty (II.) Stanoviska
28. Výše bylo řečeno (bod 2), že se sporem pronajímatelů proti nájemcům souvisejí před obecnými soudy probíhající spory pronajímatelů proti státu „o náhradu škody“; tak tomu bylo až do přijetí Stanoviska, které – nově a zcela původně – tyto spory podřazuje posouzení „z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod“. Pro hodnocení vzájemného vztahu těchto dvou sporů (nároků) jde o změnu nepodstatnou, pročež – v oponentuře ku Stanovisku – se obdobně uplatní to zásadní, co bylo již dříve Ústavním soudem (v rozhodnutích senátů III. a IV. ÚS, ale i senátu II. ÚS) vysloveno.
29. Jak nálezsp. zn. IV. ÚS 175/08, taksp. zn. III. ÚS 3158/07vycházejí ze zásady subsidiarity náhradově škodových režimů vůči režimům vlastního vypořádání dotčeného závazkového vztahu. V druhém ze zmíněných nálezů se tak činí úsudkem (viz bod 4 shora), že je tím reflektován obecný princip, „že pro vypořádání poruchy v závazkovém právním vztahu je nevyhnutelné primárně využít ty reparační instrumenty, jež jsou vlastní jeho obsahu a jemu odpovídajícím (závazkovým) právním nástrojům, a teprve poté, nejsou-li způsobilé zajistit úplnou nápravu, lze uvažovat o nástrojích tomuto vztahu vnějších, včetně institutu náhrady škody, budou-li splněny zákonné podmínky pro jeho aplikaci“. Okolnost, že napříště mají být nároky na náhradu škody posuzovány jako náhrady za nucené omezení vlastnického práva, na tom evidentně ničeho nemění; ostatně se tak chová i Stanovisko samo (viz jeho body 5, 7 a 19, resp. druhá věta druhé právní věty). O náhradě škody proti státu je v obou zmíněných nálezech (jakož i usneseníchsp. zn. III. ÚS 294/06,sp. zn. III. ÚS 2319/08a dalších) uvažováno jen hypoteticky, „pokud bude přicházet v úvahu“, aniž by byla jakkoli řeč o existenci a povaze (titulu) případného nároku.
30. Princip subsidiarity náhradově škodových nároků (náhradových) je principem obecným, který prostě musí být každému žalobci objektivně znám, a nemá vůbec žádnou vazbu na specifické potíže co do „dotváření práva“ ve prospěch pronajímatelů ve vztazích k nájemcům. Pronajímatelé tedy mohli (a měli) vždy vědět, že primárně jest se hojit na svých partnerech v rozhodném závazkovém vztahu, neboť tak je tomu podle obecných právních zásad. Že se má právo „dotvářet“ v situaci neexistence jinak předjímané právní normy, bylo (výslovně) proklamováno „veřejně a pro každého“ již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2104/2001 (č. 63/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a co do konkrétně dotčených právních poměrů se tak podává nejpozději z nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 2/03ze dne 19. 3. 2003.
31. Stanovisko, ač uznává (bod 7), že „myšlenka subsidiarity nároku na náhradu škody vůči státu je obecně správná“, její použití vylučuje – a to toliko – proto, že konkrétní pronajímatel proti nájemci (podle názoru, že jej lze žalovat jen pro futuro) již žalobu neměl, pročež ve věcisp. zn. IV. ÚS 175/08prý o „žádnou konkurenci nároků nešlo“. To by ovšem mohlo obstát jen tehdy, kdyby objektivně žádný právní instrument proti nájemci neexistoval, což však zde samozřejmě neplatí, jelikož i z pohledu Stanoviska přece není důvod k úsudku, že by v minulosti pronajímatel neměl mít vůči nájemci žádný nárok; vždyť se připouští (dokonce konstruuje) nárok „na vyšší nájemné“, jenž „se upíná k podání žaloby“. Pronajímatel pak takovou žalobu tedy dříve podat mohl, a tím mohl dosíci i vypořádání svého vztahu k nájemci od tohoto dřívější data (a žaloby přec pronajímatelé po nálezech ÚS z let 2000–2003 proti nájemcům vskutku podávali).
32. Je pravdou, že konstrukci vycházející ze subsidiarity náhradového režimu odpovídá existence efektivního primárního právního prostředku z vlastního obligačního vztahu; nutno však zdůraznit, že to platí obecně, resp. v obecném doktrinárním smyslu, nikoli samozřejmě tak, že v každé konkrétní situaci, kdy pronajímatel svůj primární prostředek ochrany svého práva opomene či jinak způsobí, že přestane být prostředkem efektivním, se může – již proto – dovolávat prostředku subsidiárního. Argumentace Stanoviska je však opačná; dovedeno ad absurdum by muselo platit, že ti pronajímatelé, kteří v minulosti vedli (a dosud vedou) spory s nájemci, si je mohli odpustit (nepodat žalobu), neboť pronajímatelé ostatní mohli zažalovat rovnou stát právě proto, že žalobu proti nájemcům nepodali, a – jak se ve Stanovisku uvádí – po 1. 1. 2007 žalovat nájemce už ani nemohou.
33. Vyplývá-li ze Stanoviska (bod 20), že nelze nárok pronajímatele proti státu podmínit tím, že má napřed uplatnit efektivní prostředky k ochraně práva vůči nájemci (jelikož pronajímatel vůči nájemci za dobu minulou žádný nárok nemá), pak se v nálezech Ústavního soudu dosud respektovaný princip subsidiarity náhradových nároků zcela opouští; jestliže pronajímatel má vždy žalobu proti státu „za dlouhodobou nečinnost zákonodárce“, je iluzorní uvažovat o situaci dle druhé a třetí věty druhé (II.) právní věty, neboť k žalobě proti nájemci pronajímatel nemá (a vlastně nikdy neměl) žádný logický důvod. Jinak řečeno; ačkoli princip subsidiarity Stanovisko míní navenek respektovat (body 7 a 20), jeho uplatnění činí výlučně závislým na vůli žalobce, zda (primární) žalobu z původního obligačního vztahu podá či nikoli; rozhodne-li se ji nepodat, nastupuje bez dalšího v čase neomezený nárok „subsidiární“ proti státu (zatímco – kuriózně – podal-li ji, má proti státu nárok jen za určitou dobu).
34. Pakliže podle druhé a třetí věty druhé (II.) právní věty má „nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby“ (pozn. podle opakovaně projevovaného názoru většiny pléna jde o žalobu proti nájemci), a „za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo“, zjevuje se dosud řečené markantně v logicky navazující otázce, co se stane, když pronajímatel žalobu proti nájemci (nikdy) nepodal… Co v takovém případě tyto dvě věty vlastně sdělují, těžko uchopit.
35. Stanoviskem nezodpovězena zůstává i otázka, zda okolnost, že pronajímatel nepodal žalobu proti nájemci (jež mu otevírá cestu proti státu „přímo“), ač tak učinit mohl (jak učinili jiní pronajímatelé ve srovnatelné situaci), má nějaký vliv na jeho nárok vůči státu, resp. zda jej oslabuje, kupříkladu o to, co opomenul „si vyžalovat“ jinak.