3. Oproti situaci nálezusp. zn. Pl. ÚS 55/05, kdy byl Ústavní soud poprvé konfrontován se zákonnou úpravou, kterou nedošlo "ke snížení nebo odnětí dalšího platu nebo jiné nárokové složky odměny soudce za výkon funkce", je věc nyní posuzovaná tou, kdy se tak stalo opětovně, zákonem přijatým dnem 19. 9. 2007, tj. nedlouho poté, co Ústavní soud nálezem rozhodl (16. 1. 2007). Byť kontextem tohoto zákona byla "reforma veřejných financí", okolnosti srovnatelné s okolnostmi akceptovatelně "výjimečnými", například s mimořádně tíživou situací státu (finanční či hospodářskou krizí), tvrzeny nebyly.
4. Z této situace, ačkoli se výslovně předesílá, že Ústavní soud je konfrontován "s opakovaným zmrazením tempa růstu platů soudců" (bod 45), většina pléna nevyvozuje překvapivě žádný důsledek, resp. - a to dokonce - jej nijak nereflektuje. Po zcela popisném (nehodnotícím) vylíčení změn v "platové základně" (body 46 až 50) následuje toliko - a bez dalšího - shrnutí (v bodu 51), že tak jako v dřívějším případě "zastavení nárůstu platu soudců po dobu jednoho roku", tak i v případě zastavení téhož "po dobu tří let" nejde o stav ústavně nepřípustný. Relevantní zdůvodnění tohoto závěru chybí.
5. Většinový názor tím ignoruje ideje, jež ve zmiňovaném nálezusp. zn. Pl. ÚS 55/05Ústavní soud vyložil k podmínkám, za kterých lze mít zásah do zákonné úpravy platového ohodnocení soudců (vzhledem k současně interpretovanému principu soudcovské nezávislosti) ještě ústavněprávně akceptovatelným (viz zejména body 49 až 51). Kdyby nic jiného, plyne odtud požadavek mimořádné zdrženlivosti a existence mimořádných důvodů k "platovému" zásahu, což vede logicky - právě - i k mimořádně silnému zdůvodnění toho hodnocení Ústavního soudu, jímž by mínil takový zásah aprobovat. Nic z toho většinový závěr nepostihuje, resp. uspokojivě nedokládá.
6. Odpovídá-li většinový názor na kritickou otázku, zda platová restrikce, ač opakovaná a na dobu "delší než jeden rok", není již ústavně nekonformní, "rovněž negativně" (bod 51), pak a) pouze v závorce napovídá, že by tomu tak mohlo být "při současném nárůstu skutečného příjmu", a b) současně proto, že se tak stalo vlastně "poprvé" (bod 51).
7. I kdyby tyto argumenty byly obhajitelné, nelze jim nevyčítat, že jsou - ve vztahu k vážnosti problému - skromné, pokud je za takové - zejména se zřetelem k přísným nárokům (viz odstavec 5 výše) - lze vůbec pokládat.
8. Není snadné nalézt v odůvodnění nálezu oporu pro zjištění "současného nárůstu skutečného příjmu", neboť odpovídající údaje nejsou zaznamenány v jiných jeho částech než ve vyjádření Ministerstva spravedlnosti (zřejmě jakožto amicus curie), jemuž však ve vyjádření navrhovatel oponoval (srov. body 12, 14, 19 až 23), a nikterak se nedokládá, co je zde součástí vlastního "hodnocení Ústavního soudu", resp. jeho vlastním skutkovým poznatkem (oddíl IX. odůvodnění). Pakliže Ústavní soud míní pojímat "skutečný příjem" jakožto příjem čistý (čemuž nasvědčují shrnutí vyjádření Ministerstva spravedlnosti), je namístě oponentura zcela zjevně; čistý příjem v daných souvislostech nemá systémovou kvalitu, a "soudcovská nezávislost" by musela být v platové rovině měřena vždy ve vztahu k té či oné úpravě daňové, dotčena i případným zvýšením daňových sazeb, eventuálně by musela být posuzována individuálně ve vztahu ku konkrétnímu soudci podle toho, do kterého daňového pásma jeho plat spadá (při daňové progresi, kupříkladu).
9. Jestliže pak většinový názor uvažuje o tom (v bodu 51), že posuzovaná platová restrikce je vlastně "poprvé", pak evidentně nejde než o eufemismus, a to i když - popravdě - se tak ohlašuje "po přijetí nové koncepce výpočtu platové základny". Dotčeným soudcům může totiž být lhostejné, že je tomu tak "poprvé" od určité doby (či skutečnosti), jestliže je to poněkolikáté vůbec, a ostatně i ona "nová koncepce" znamenala rovněž "přibrzdění" soudcovských platů, jak se uvádí v nálezu v bodu 48. Jak to je s platovými restrikcemi "ve skutečnosti", se v nálezu uvádí pod bodem 3, a byť jde o přepis stanoviska navrhovatele, není zřejmě mu cokoli věcně vytknout; v obdobném smyslu vyznívá ostatně shrnutí, které provedl Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 55/05ohledně těch zásahů do platové úpravy soudců, jež se posléze staly předmětem jeho minulých hodnocení (body 41 až 51).
10. Zřejmě za podporu svého závěru pokládá většina pléna i zachování "pojistek a záruk konstruovaných zákonem o platu představitelů státní moci" (bod 52), čímž se odkazem na bod 59 odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 55/05míní existence "přímé vazby mezi platem představitelů moci zákonodárné a výkonné na straně jedné a platem soudců na straně druhé". Tato "přímá vazba" má nepochybně pozitivní smysl, leč ten působí očividně jen jednosměrně, pakliže se zvýšením platů představitelů je spojeno i zvýšení platů soudců; ve směru opačném je to již pochybné, neboť není vyloučeno, že snížení platů představitelů bude kompenzováno jiným benefitem či politickým efektem, případně jej lze vyrovnat příjmy odjinud, zatímco u soudců nic takového v úvahu nepřichází.
11. I když odůvodnění nálezu v bodu 52 připouští, že je tu "trend snižování poměru mezi platem soudce (a ostatních ústavních činitelů) k zákonem stanovenému násobku průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře", většina pléna se odmítla zabývat opakovaně navrhovatelem dokládaným tvrzením, že ve sledovaném období zmrazení soudcovských platů platy v jiné části veřejného sektoru rostly, resp. mají růst nadále, a to s odůvodněním, že rozhodný je toliko "skutečný dopad do příjmové situace soudců" (bod 52). Tento přístup však obstojí jen stěží, neboť plat je "vysoký nebo nízký" (má určitou "cenu") - z povahy věci - právě především v relaci s platy jinými. Platy soudců jsou fakticky "zmrazeny" jen tehdy, nedochází-li "v jejich státnězaměstnaneckém okolí" k platovému nárůstu; pakliže ano, nejsou jen zmrazeny, nýbrž i reálně sníženy.
12. Je přiléhavé zde ostatně připomenout, co z nálezusp. zn. Pl. ÚS 55/05přejímá i odůvodnění nálezu oponovaného (v bodu 43), že přiměřené materiální zajištění soudců je jednou z významných podmínek jejich nezávislosti a že "ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje, z čehož plyne i omezený dispoziční prostor pro zákonodárce" v oblasti odměňování soudců. A dále, že zásah do materiálního zabezpečení soudců "nesmí být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být zohledněna odlišnost funkce soudců a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k obavám, nedotýká-li se omezení důstojnosti soudců [viz doporučení Výboru ministrů Rady Evropy (94) 12 ze dne 13. října 1994], příp. není-li výrazem ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci výkonné na moc soudní" (bod 49 odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 55/05).
13. Citovanému textu koresponduje rovněž, že jen zčásti lze souhlasit s většinovým názorem, že "budoucí platové restrikce", včetně již účinného zákona č. 418/2009 Sb., natožpak "další připravovaná novela zákona č. 236/1995 Sb.", nemohou být pro daný přezkum relevantní (bod 53), neboť smysluplné je se zabývat i otázkou, jakou tendenci tyto další předpisy, spolu s těmi, jež byly nositeli zásahů do zákonem stanovených platových poměrů soudců v minulosti, vystihují. Ta je totiž očividná, a Ústavní soud ji už v minulosti identifikoval, jestliže v nálezu ze dne 11. 6. 2003sp. zn. Pl. ÚS 11/02konstatoval, že "... platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení např. proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou. Jinými slovy, lze-li akceptovat aplikaci principu rovnosti ve svrchu uvedeném smyslu co do výjimečného ekonomicky odůvodněného krácení platů všech, nelze akceptovat rovnost všech svrchu uvedených skupin (ani jako cílovou kategorii) co do konečné výše platů. Usilování o takovou rovnost vybočuje z kategorie ústavnosti, jde o politický cíl, který nemá oporu v ústavně chápaném principu rovnosti. Tento princip nalézá v materiálním smyslu své hranice ve vyjádření, dle kterého "stejné nesmí být upravováno libovolně nestejně, avšak zároveň nestejné nesmí být upravováno libovolně stejně". Princip rovnosti nelze chápat jako nivelizaci ve výsledku, nýbrž je třeba jej interpretovat jako garanci stejných startovních šancí". Většina pléna se k tomuto hledisku, nepochybně již zde uplatnitelnému, nepřihlásila, a to navzdory tomu, že intence "srovnat" platy soudců s platy v jiných veřejných sektorech (zejména sektoru exekutivy) a napravit tím "chybu", kterou výchozí zákon č. 236/1995 Sb. založil, se postupnými novelizujícími úpravami táhne jako červená niť: zákon č. 287/1997 Sb. odejmul soudcům další plat za druhé pololetí roku 1997, zákon č. 268/1998 Sb. další plat za druhé pololetí roku 1998, zákon č. 308/1999 Sb. za druhé pololetí roku 1999 a roku 2000, zákon č. 416/2001 Sb. další plat za druhé pololetí roku 2001 a stanovil výši dalších platů za první a druhé pololetí roku 2002, zákon č. 420/2002 Sb. odňal soudcům plat v době nemoci, který jim dosud náležel po dobu šesti měsíců, zákon č. 425/2002 Sb. zmrazil platovou základnu soudců pro rok 2003 a snížil další plat za první a druhé pololetí roku 2003 na polovinu, zákon č. 427/2003 Sb. zmrazil platovou základnu na roky 2004, 2005, 2006 a snížil další plat za první pololetí roku 2004 na polovinu, zákon č. 590/2004 Sb. odejmul soudcům další plat za druhé pololetí roku 2004, zákon č. 626/2004 Sb. zrušil další plat a zmrazil platy soudců v letech 2003 a 2004, a konečně - nyní posuzovaným - zákonem č. 261/2007 Sb. byla zmrazena platová základna soudců v letech 2008, 2009 a 2010. V důvodové zprávě k nedávno uvažované další novele zákona č. 236/1995 Sb., spjaté se zákonným "rozmrazením" platů představitelů a soudců ku dni 1. 1. 2011, se pak "výstižně" mimo jiné uvádí, že "valorizační principy byly stanoveny v době, kdy díky předchozím nerealistickým mechanismům stanovování platů těchto osob ... bylo dosaženo nepřiměřeně vysoké relace k ostatním platům hrazeným ze státního rozpočtu ... Snížení absolutních hodnot platů těchto osob nebylo politicky průchodné. Navíc snížení platů pro soudce, jejichž úhrada činí nejvyšší výdaje státního rozpočtu této skupiny osob, by bylo problematické i z hlediska ústavního principu nezávislosti soudců. Proto byla zvolena evoluční metoda nápravy chybně stanovené platové základny ... Vedle finančního přínosu lze jako přínos označit i mírné sevření nůžek mezi platy hrazenými ze státního rozpočtu, respektive zamezení jejich dalšímu rozevírání. Přitom je třeba upozornit, že výše platu začínajícího soudce okresního soudu nedosahuje a v nejbližší době ani nedosáhne většina vysokoškolsky vzdělaných odborníků s nejdelší praxí, jejichž platy jsou rovněž hrazeny z veřejných zdrojů ... V žádném ohledu pak nelze navržené řešení posuzovat jako omezení důstojnosti soudců, ani jako výraz ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci výkonné na moc soudní, protože platy soudců budou i po realizaci navržených opatření vysoce nadstandardní a navržené opatření se ve stejné míře dotýká i představitelů moci zákonodárné a výkonné.". O co exekutivě ve vztahu k soudní moci (soudcům a jejich platům) jde ve skutečnosti, je tedy evidentní, a určený cíl uskutečňuje - s rozličným jiným zdůvodněním - dlouhodobě a efektivně. Ústavní soud - oproti tomu - promeškal příležitost se vyjádřit, byť i jen připomenutím toho, co dal najevo dříve (viz nález ze dne 11. 6. 2003sp. zn. Pl. ÚS 11/02citovaný výše).
14. Netřeba již věnovat příliš prostoru pro úvahy o vztahu nezávislosti soudce a jeho materiálního zabezpečení, neboť byl Ústavním soudem mnohokrát popsán. Rozhodně nutno odmítnout to zjednodušení, jež inklinuje k představě, že jde - v podstatě - o zajištění podmínek, aby soudce nebyl korumpovatelný, čemuž odpovídá podobně triviální úvaha, že odborně a mravně vyspělý soudce rozhoduje nestranně vždy, ať jsou jeho "materiální" podmínky jakékoli, tj. napříště i "horší". Oproti tomu stojí za zdůraznění, co již ostatně Ústavní soud taktéž opakovaně zmínil [a co bylo vyjádřeno v doporučení Výboru ministrů Rady Evropy (94) 12 ze dne 13. 10. 1994], že mezi "řádné pracovní podmínky" se řadí i "zajištění přiměřenosti postavení a odměňování soudců s ohledem na důstojnost jejich profese a pracovní zatížení". Ochranu důstojnosti soudců pak lze ve sledovaném kontextu ustavit i tím, že nebudou opakovaně a dlouhodobě vystavováni soustředěnému tlaku exekutivy (potažmo moci zákonodárné) k postupnému snižování jejich - dotud zákonem garantovaného - materiálního postavení a tomu korespondujících společenských očekávání; důstojnosti soudců nesvědčí, aby vždy poté, co spor s exekutivou prohrají (což je tradicí, neboť nemají zastánce), v poměrech mediálně ustaveného pocitu zahanbení, se v roli prosebníků museli upínat k naději, že pomůže Ústavní soud.
14. Návrhu mělo být vyhověno.
4. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
I. Úvod
Nesouhlasím ani s výrokem ani s odůvodněním nálezu v této věci, a to z následujících důvodů:
Zamítavý nález, pro který hlasovalo toliko sedm soudců ze čtrnácti, se dovolává a odkazuje na části nálezu, avšak značně selektivně, přijatého ve věcisp. zn. Pl. ÚS 55/05, který ve vybraných částech považuje za precedent, podle kterého bylo třeba rozhodnout i danou věc. Tento názor nesdílím, považuji jej za mylný, neboť obě věci rozhodně nejsou identické a podobají se jen tím, že v obou případech jde o "zmrazení" platů soudců, avšak vždy v jiném kontextu. Naopak mám za to, že nález bez jakéhokoli vysvětlení pomíjí obecné principy, které byly formulovány v předchozí judikatuře Ústavního soudu a které jsou uplatnitelné i v dané věci. Mám na mysli následující principy a východiska zformulované zejména v nálezusp. zn. Pl. ÚS 11/02, který se rovněž zabýval, obecně řečeno, odměňováním soudců, konkrétně odnětím jejich dalších platů v letech 2001 a 2002:
II. Relevantní precedenční judikatura
V tomto nálezu Ústavní soud prezentoval názor, dle kterého bylo třeba ústavnost zásahů do platových poměrů soudců hodnotit ve světle změn v právním řádu, vztahujících se k celkovému hmotnému zabezpečení soudců, k nimž došlo v době vymezené předchozím a aktuálním rozhodováním Ústavního soudu o zásazích do odměňování soudců, což tehdy znamenalo hodnotit změny v právním řádu, k nimž došlo od července roku 2000 do doby rozhodování ve věcisp. zn. Pl. ÚS 11/02, tj. do 11. 6. 2003. K tomuto postupu Ústavní soud uvedl, že byť posuzoval zákon vydaný v roce 2001, je při posouzení jeho ústavnosti vázán maximou, podle které je pro Ústavní soud rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí. Konstatoval také, že v řízení o kontrole norem představuje skutkový stav i platný stav právního řádu existující ke dni rozhodování o věci.
V této souvislosti zkoumal, jak se měnila (snižovala) délka doby, po kterou byl soudci poskytován plat v době jeho nemoci, a vzal v úvahu i skutečnost, jak bylo i pro období 2003, tj. období, které následovalo zkoumané úpravě, kráceno odměňování soudců. Takto zjištěný stav pak vyhodnotil tak, že již byl překročen ústavní limit pro akceptaci "výjimečnosti" aktu, který zasahoval do odměňování soudců.
Dále se pak Ústavní soud principiálně vyjádřil k platovým restrikcím ve vztahu k soudcům z hlediska rovnosti. Uvedl, že lze-li za zcela výjimečných okolností akcentovat princip rovnosti v oblasti restrikcí v odměňování státních zaměstnanců, ústavních činitelů a soudců před principem komplexně chápané nezávislosti soudců, neplatí tato relace obou principů obecně jako jednou pro vždy a za všech okolností daná. Naopak, platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení např. proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou. Jinými slovy, lze-li akceptovat aplikaci principu rovnosti ve svrchu uvedeném smyslu co do výjimečného ekonomicky odůvodněného krácení platů všech, nelze akceptovat rovnost všech svrchu uvedených skupin (ani jako cílovou kategorii) co do konečné výše platů. Usilování o takovou rovnost vybočuje z kategorie ústavnosti, jde o politický cíl, který nemá oporu v ústavně chápaném principu rovnosti. Tento princip nalézá v materiálním smyslu své hranice ve vyjádření, dle kterého "stejné nesmí být upravováno libovolně nestejně, avšak zároveň nestejné nesmí být upravováno libovolně stejně". Princip rovnosti nelze chápat jako nivelizaci ve výsledku, nýbrž je třeba jej interpretovat jako garanci stejných startovních šancí.
Dále Ústavní soud z interpretace a konkretizací čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy dovodil, že je povinností státu zajistit soudcům i materiální nezávislost, jejíž funkcí je garance nestranného a spravedlivého rozhodování o právech osob. Znovu pak zdůraznil, že rozpor tehdy napadené části zákona s těmito ústavními ustanoveními dovodil při jejím posouzení v kontextu shora uvedené nové právní úpravy, která v souhrnu již skutečně mohla představovat reálnou hrozbu pro soudcovskou nezávislost se všemi negativními důsledky pro ochranu práv soukromých osob. Dále Ústavní soud shledal rozpor napadené části zákona i s čl. 1 odst. 1 Listiny, který stanoví rovnost v právech, neboť dovodil, že v daném případě zákonodárce upravil stejně poměry nestejných profesních kategorií s cílem přiblížit se k nivelizaci ve výsledku, a tento cíl shledal Ústavní soud za nelegitimní.
III. Vady rozhodnutí
Dnešní rozhodnutí mělo zkoumat ústavnost zásahů do soudcovského odměňování v létech 2008 až 2010. Shora naznačené maximy rozhodnutí zčásti mlčky přechází a zčásti výslovně a dosti nepochopitelně popírá (viz bod 53 nálezu), především zcela pomíjí hodnocení napadené úpravy z hlediska rovnosti v intencích dříve vyslovených, shora traktovaných názorů, což je dle mého názoru nepřípustné s ohledem na vázanost pléna dříve vysloveným právním názorem. (Ostatně existenci nálezusp. zn. Pl. ÚS 11/02dnešní nález v podstatě smlčuje.) Proto lze mít čistě procesně za to, že s ohledem na ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu bylo sice při nedosažení devíti hlasů pro zrušení napadených zákonných ustanovení třeba vyslovit zamítnutí návrhu, nicméně protože devět soudců nehlasovalo ani pro zamítnutí návrhu, nebylo možno měnit právní názory vyslovené v dřívější judikatuře, a naopak mělo být odůvodnění rozhodnutí "relevantní menšiny" ve vyslovování názorů pokud možno minimální, sebeomezující. Tento názor zastávám přesto, že odůvodnění rozhodnutí se snaží, po mém soudu však značně nepřesvědčivě, o odlišení situací při "odebrání platu" a "zmrazení platu", neboť shora uvedené maximy plynoucí z rozhodnutísp. zn. Pl. ÚS 11/02se týkají obecné problematiky odměňování soudců.
Souhrnně lze konstatovat, že nález řádně nezjistil skutkový stav v podobě právní úpravy vztahující se k odměňování soudců tak, aby mohl posoudit komplexně chápanou nezávislost soudců, resp. její záruky v kontextu napadené úpravy, resp. učiněná skutková zjištění hodnotil mechanicky, bez zhodnocení souvislostí. Bez řádného zhodnocení zůstaly mj. i následující skutečnosti:
a) Posuzovaná úprava je již v pořadí třetím zmrazením soudcovských platů, přičemž toto poslední (přezkoumávané) zmrazení je, jako jednorázový akt, třikrát delší než dvě jednotlivá předchozí zmrazení soudcovských platů.
b) Protože se zvyšoval a zvyšuje základ pro výpočet soudcovského platu, tj. průměrná nominální měsíční mzda fyzických osob v nepodnikatelské sféře (soudcovský plat má být jejím trojnásobkem), muselo dojít k poklesu soudcovských platů v minulém roce, tj. v roce 2009 (tento rok rozhodnutí nemapuje), neboť dosáhnout na ono "zastropení" platu, nad něž již nebyly prováděny odvody na zdravotní a důchodové a sociální pojištění, bylo obtížnější, neboť základna pro výpočet soudcovského platu, na rozdíl od něj samotného, rostla.
c) Navíc, bylo-li "zastropení" pro účely odvodů veřejnoprávního pojištění až do konce loňského roku (2009) rovno 48násobku shora zmíněné průměrné nominální mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře (což do jisté míry zvýšilo některé, zdůrazňuji jen některé, soudcovské platy), činí zastropovací hranice pro rok 2010 72násobek téhož, přičemž je jasné, že tohoto limitu již nedosáhne ani jeden jediný soudce v České republice. Bylo by vypovídající, pokud by si býval Ústavní soud zjednal informace o tom, kolik osob a z jakých profesních okruhů by vzhledem ke svým příjmům na novou hranici zastropení dosáhlo, pokud by platila již loni.
d) Dále od 1. 1. 2008 došlo k výraznému, z komparativního hlediska nevídanému, zhoršení hmotného zajištění soudců v nemoci.
e) Nadto od 1. 1. 2010, tj. v relevantním, resp. posuzovaném období 2008 až 2010, a navíc v době rozhodování platilo již také snížení soudcovských platů o 4 % (od 1. 1. 2010), které je poměrně neseriózně odůvodňováno nutností krýt rozpočtový deficit, avšak které naopak nedopadlo na státní zaměstnance, jichž je, co do počtu, mnohonásobně víc než soudců.
f) Snížení platů, stejně jako zmrazení platů, nebylo tedy obecné, nedotklo se žádného ze státních zaměstnanců. Zdá se mi, že v posledních letech žel neoblíbená profesní skupina - soudci, mající nadto nenahraditelné, specifické postavení v ústavním systému, které vyplývá z funkce, kterou soudci plní, se stala jakýmsi rukojmím politiky, instrumentem v jejích populistických krocích, které však, jak shora naznačeno, nemají žádný reálný dopad. Relevantní (úřednická) místa přitom pravidelně smlčují, že odměňování některých zaměstnanců státu může představovat i násobek soudcovských platů už proto, že jejich mzdu, na rozdíl od soudců, nemusejí tvořit jen pevné tarify, nýbrž i další, buď pravidelně se opakující finanční částky (osobní ohodnocení), a/nebo doplněné jednorázovými částkami (odměny). Omezím-li se na mechanickou optiku, kterou si osvojil nález, a kterou já nezastávám, pak zůstala nezodpovězená otázka, proč alespoň vysokopříjmovým zaměstnancům státu nebyly platy zmrazeny za účelem "stabilizace veřejných rozpočtů", resp. snížen plat stejně jako soudcům.
Z uvedených důvodů je pro mne zcela nepochybné, že napadenou úpravou byla porušena rovnost soudcovských legitimních očekávání na nezmrazený plat v letech 2008 až 2010 v porovnání s týmž, platným pro ostatní zaměstnance státu, resp. zaměstnance placené z veřejných rozpočtů. Nadto byl porušen i neakcesorický princip rovnosti, pokud snad byla důvodem zmrazení platů snaha o řešení dluhů ve státním rozpočtu, přičemž v případě stanovení hmotného zajištění soudců je třeba vždy přihlížet jak k naprostému zákazu podnikání, jakož i jiných než zákonem povolených (nelukrativních) činností, tak k tomu, že hmotné zajištění soudce je, ať se to komu líbí či nikoli, evropsky uznávanou pojistkou jeho nezávislosti. Šlo-li o politický cíl o nivelizaci platů soudců a úředníků státu, pak je třeba opět navázat na odmítnutí takové snahy poukazem na závěry učiněné v nálezusp. zn. Pl. ÚS 11/02k této otázce, které jsou zcela jednoznačné.
Považuji za potřebné dodat, že shora vyjádřená fakta, uvedená pod body a) až f), zřetelně svědčí o setrvalé restriktivní tendenci ve vztahu ke hmotnému zabezpečení soudců, což je trend, který považuji za nesmírně nebezpečný pro osoby žijící v tomto státu. Odpovědné politickosprávní orgány připravující změny v hmotném zabezpečení soudců, a samozřejmě i Parlament, by si měly uvědomovat svou odpovědnost i za symboliku takových návrhů, které předkládají, resp. zákonů, které přijímají. Výše odměňování, vedle zajištění plnění funkcí soudců, vyjadřuje i míru respektu, kterou stát chová k této, ze své povahy nezávislé moci, a těm, kdo ji vykonávají. Považuji za velkou chybu, že naznačený destruktivní trend Ústavní soud dnešním rozhodnutím posvětil.
Plošně pěstovaná neobliba soudců, která došla sluchu u, zdá se, dosti velké části společnosti a především u médií, není rozumná, ba je kontraproduktivní. Záruky pro ochranu práv jednotlivců se umenšují a nechuti k soudcům nakonec mohou využívat ke svým mimoústavním účelům nejlépe ti, jimž je silné a nezávislé soudnictví, tj. soudci odolávající politickým tlakům a rozhodujícím bez ohledu na svou popularitu přísně ústavně konformně, trnem v oku. Z druhé strany je bezpochyby správné volat k odpovědnosti a exemplárně trestat všechny ty soudce, kteří se zpronevěří efektivnímu výkonu spravedlnosti, k němuž byli jmenováním povoláni. Je pozoruhodné, že k tomu, na rozdíl od plošných změn v odměňování soudců, dochází jen spoře. To je však už jiný příběh.