45. Lze uvažovat i tak, že případná veřejná diskuse (zejména odborná), nikoli bezdůvodně kritizující nepravomocné rozsudky, může jistě svou argumentační fundovaností přispět ke spravedlivému výsledku v pokračujícím soudním řízení. V tom lze stěží rozumně vidět zásah do nezávislosti a nestrannosti soudní moci; ostatně i podle § 82 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších zákonů, je soudce povinen dbát soustavným vzděláváním o prohlubování svých odborných právních a dalších znalostí potřebných pro řádný výkon funkce.
46. Hypotetické mínění obhajující - z důvodu ochrany nezávislosti a nestrannosti soudní moci - generální zákaz poskytnutí nepravomocných rozsudků a současně paušálně připouštějící poskytnutí pravomocných rozsudků, naráží též na logickou úvahu, že i pravomocné rozsudky mohou být reálně změněny; to se též relativně často děje cestou mimořádných opravných prostředků či ústavní stížnosti nebo stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.
VI. e)
47. Existuje i názor, že stát by v soukromoprávních vztazích vůbec neměl být osobou povinnou poskytovat informace a že pokud nepravomocný rozsudek řeší soukromoprávní vztah mezi státem (disponujícím tak v soudním řízení rovným postavením jako každý jiný účastník řízení) a fyzickou či právnickou osobou, stát by neměl mít - dokonce nikdy - povinnost nepravomocné rozsudky poskytovat; je-li z titulu účastenství v řízení požadováno od státu poskytnutí nepravomocného rozsudku, pak by stát - v takovém případě - musel nést větší míru povinností než druhý účastník řízení. Míry povinností jsou ale dány občanským soudním řádem a jsou pro obě strany soukromoprávního sporu stejné.
48. Takový závěr se však míjí se shora uvedenou ústavněprávní argumentací, která stojí na tom, že v případě kolize ústavních hodnot je třeba je řešit s ohledem na konkrétní okolnosti každé věci.
49. Uvedený názor dále vychází z nepřípadné premisy, že poskytnutí nepravomocného rozsudku je požadováno od státu v postavení účastníka řízení před obecným soudem v soukromoprávním sporu z titulu takového účastenství v soudním řízení. Základní práva (tedy i právo na informace) jsou však veřejnými subjektivními právy, tedy adresátem povinností (tj. dbát těchto práv a chránit je, tj. pozitivně něco činit) je veřejná moc. Poskytnutí nepravomocného rozsudku je požadováno od státu jako od nositele veřejné moci, protože požadovaná informace (nepravomocný rozsudek) je výsledkem rozhodovací pravomoci, tedy výsledkem realizace veřejné moci (nikoli soukromoprávních úkonů). Proto by v případě povinnosti vyhovět požadavku na poskytnutí takové informace stát nenesl větší míru povinností než druhý účastník řízení; taková povinnost státu - jako vrchnosti - je totiž založena zcela jiným právním titulem, který se netýká jeho právního postavení účastníka řízení ve vlastním soukromoprávním sporu.
50. Závěru, že adresátem základního práva na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod není stát jako účastník soukromoprávního soudního řízení, nýbrž stát jako nositel veřejné moci, se nepříčí ani názor, že nejen soud, ale i jiný státní orgán - např. vystupující předtím jako účastník soudního řízení - bude mít povinnost poskytnout nepravomocný rozsudek, pokud jej o to žadatel požádá a on bude mít požadovanou informaci k dispozici. Adresátem základního práva na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod je stát (jako nositel státní moci), nikoli soud či jiný státní orgán. Pokud tedy existuje právo na poskytnutí informace a tomu odpovídající povinnost státu informaci poskytnout, pak z hlediska smyslu a účelu tohoto práva je nerozhodné, který státní orgán požadovaný údaj poskytne. Takový jiný státní orgán (v případě navrhovatele Ministerstvo financí) bude vystupovat jako orgán státní moci, stejně jako soud, v obou případech půjde o orgán téhož (státu). Tím je též vymezen rozdíl mezi hypotetickou situací, kdy by v občanskoprávním řízení nevystupoval jako účastník stát, nýbrž kupř. dvě fyzické osoby; v takovém případě by pak nemohlo být umožněno vyžadovat informaci (nepravomocný rozsudek) od účastníka řízení, tedy od osoby soukromé.
51. Koneckonců, povinnost poskytnout nepravomocný rozsudek stěží může být (z povahy věci) porušením principu rovnosti zbraní, rovnosti procesního postavení podle občanského soudního řádu. Jde o akt mimo rámec občanského soudního řízení, s ním nijak nesouvisející. Jde o realizaci veřejnoprávní povinnosti opírající se o jiný právní předpis než o normu soukromoprávní (tato povinnost je založena právem správním a právem ústavním). Ostatně, i kdyby neplatilo uvedené shora, nebylo by tím nijak zasahováno do procesních práv účastníka řízení podle občanského soudního řádu. Smyslem a účelem principu rovnosti zbraní, rovných práv a povinností v civilním (a jiném) řízení před státním orgánem je garantovat podmínky pro spravedlivý výsledek řízení; ten by totiž mohl absentovat, jestliže by jedna ze stran byla v procesu znevýhodněna (typicky nemožností předkládat vlastní tvrzení a důkazy apod.). O takový případ se však v souzené věci zjevně nejedná.
52. Lze též uvést, že co do smyslu a účelu základního práva na informace není (v zásadě) podstatné, zda se nepravomocný rozsudek týká soukromoprávního sporu (např. mezi státem jako vlastníkem a třetí osobou aj.) nebo věci veřejnoprávní. Smyslem a účelem práva na informace je totiž veřejná kontrola výkonu státní (tedy i soudní) moci; ta je z logiky věci realizována - a tím i způsobilá podléhat legitimní kontrole - nejen v rozhodování o veřejnoprávních věcech, ale i v rozhodování ve sporech soukromoprávních (i v tomto posledně uvedeném případě jde o autoritativní rozhodování o právech a povinnostech osob, které může být kupř. zneužito aj.). Z hlediska teleologie čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy může rozdíl mezi rozhodováním soukromoprávních sporů a veřejnoprávních věcí spočívat toliko v míře (nikoli v principu) zájmu veřejnosti, neboť ta může být často vyšší v případě projednávání věci veřejného zájmu; veřejnost pak bude kontrolovat nejen samotné počínání soudu, ale bude mít zájem znát, příp. hodnotit skutkové informace o tom, co se událo před zahájením soudního řízení, kupř. o hospodaření státu. Veřejný zájem je možné shledávat - jak ostatně konstatoval Ústavní soud např. v nálezusp. zn. I. ÚS 260/06ze dne 24. 1. 2007 (N 10/44 SbNU 129) - i v činnosti státu v podobě hospodaření s majetkem státu; hospodaření s majetkem státu se mj. děje uzavíráním soukromoprávních smluv, což v budoucnu může generovat právě i soukromoprávní spory. V citovaném nálezu Ústavní soud mj. aproboval názor Nejvyššího správního soudu v tehdejším řízení, dle kterého jednání státního podniku lze kvalifikovat jako jednání ve veřejném zájmu z důvodu podnikání s využitím státem svěřeného majetku. Ústavní soud v citovaném nálezu poukázal též na názory části odborné literatury, dle které je možné pod pojem "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím (a tedy pod subjekt povinný poskytnout informace) zahrnout i obchodní společnosti zakládané státem.
53. Mínění, že stát by v soukromoprávních vztazích vůbec neměl být osobou povinnou poskytovat informace, je tedy v rozporu s tezí, že i hospodaření s majetkem státu (tedy mj. soukromoprávní vztahy, na jejichž jedné straně vystupuje stát) je nepochybně veřejným zájmem (a to již proto, že jde o hospodaření s penězi vybranými mj. od daňových poplatníků, pročež ti mají legitimní nárok kontrolovat jej; k tomu srov. též maximu priority jednotlivce před státem coby náležitost právního státu), takže na něj smysl a účel čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy dopadá. Ostatně úvaha, že stát by v soukromoprávních vztazích vůbec neměl být osobou povinnou poskytovat informace, nereflektuje důsledně smysl a účel i podústavní úpravy. Do nabytí účinnosti novely zákona o svobodném přístupu k informacím provedené zákonem č. 61/2006 Sb. totiž platilo, že povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím je též "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky". Tím tak zákonodárce zdůraznil explicitně, že otázka hospodaření s veřejnými prostředky je ve veřejném zájmu, že má podléhat veřejné kontrole. Legální definice "veřejných prostředků" je obsažena v § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole): "veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a)". I když bylo citovanou novelou informačního zákona sousloví "hospodařící s veřejnými prostředky" vypuštěno (§ 2 odst. 1), pak kupříkladu v nálezusp. zn. I. ÚS 260/06(viz výše) bylo vysvětleno, že smyslem bylo garantovat právo na informace vztahující se k působnosti veřejné instituce bez ohledu na to, zda hospodaří s veřejnými prostředky či nikoli. Je třeba si též uvědomit, že názor, že stát by v soukromoprávních vztazích vůbec neměl být osobou povinnou poskytovat informace, otevírá potenciální prostor pro korupci a další podobné negativní jevy.
54. Zbývá ještě dodat, že smysl poskytnutí nepravomocných rozsudků může tkvět i v předvídatelnosti soudních rozhodnutí a může jít též o pramen interpretace práva, tedy o zdroj právní argumentace. Na tom z logiky věci nic nemění ani skutečnost, že tyto rozsudky mohou být později změněny. Koneckonců i pravomocný rozsudek může být zrušen a publikována bývají i odlišná stanoviska soudců k názoru většinovému.
VI. f)
55. Ústavní soud však nalezl i další důvod podporující závěr o protiústavnosti napadené právní normy.
56. Uvedený právní předpis nesplňuje podmínku nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti i proto, že bude nezřídka možné dosáhnout sledovaného legitimního cíle (ochrany citovaných hodnot) využitím jiného prostředku, neomezujícího základní právo v takové míře (čili popření základního práva na svobodu projevu nebude nezbytné). Napadená norma tedy nesplňuje (v rámci poměřování ve vzájemné kolizi stojících ústavních hodnot) podmínku potřebnosti, tj. podmínku spočívající v porovnání legislativního prostředku zasahujícího do ústavní hodnoty s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak ústavní hodnoty se nedotýkajícími.
57. Vyjádřeno poněkud jinak, napadená právní norma v tomto smyslu neobstojí již se zřetelem na svůj rozpor s čl. 4 odst. 4 Listiny, který přikazuje při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřit jejich podstatu a smysl. Má-li tedy každý právo na informace, pak zákon, který právo vyhledávat a šířit informace omezuje (čl. 17 odst. 4 Listiny), nemůže toto právo v podstatě anulovat (negovat), a tím je tedy vyloučit. Napadená norma tudíž nerespektuje princip minimalizace zásahu do základních práv a svobod v podobě jejich případného omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty práva základního.
58. V této souvislosti lze poukázat především na ustanovení § 7 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle kterého je-li požadovaná informace v souladu s právními předpisy (zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti) označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup, povinný subjekt ji neposkytne. Podle § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje poskytne povinný subjekt jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu (například § 11 až 16 občanského zákoníku, § 5 a 10 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů). Podle § 9 zákona o svobodném přístupu k informacím platí, že pokud je požadovaná informace obchodním tajemstvím (§ 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), povinný subjekt ji neposkytne. Podle § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení, povinný subjekt podle tohoto zákona neposkytne. Ustanovení § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím pak zakotvuje další omezení práva na informace; například v odstavci 2 písm. c) zakazuje poskytnutí informace, pokud by tím byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského. Ustanovení § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím pak uvádí, že všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon (právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření; v odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá). Obsahem § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím je tak pravidlo selekce; to odpovídá požadavku, aby oprávněné omezení přístupu k informacím bylo vždy uplatněno jen v nejmenším nutném rozsahu. Toliko toto ustanovení tedy naplňuje a garantuje požadavek minimalizace zásahu do základního práva či svobody, nikoli napadená norma, která v podstatě popírá základní právo na informace - v ní uvedeném případě - vůbec.
59. Zde se lze dovolat i důvodové zprávy k těmto ustanovením zákona o svobodném přístupu k informacím. Tam se praví: "Výjimkou z tohoto pravidla budou informace, jejichž poskytnutí návrh zákona výslovně vylučuje nebo v nutné míře omezuje. Jde zejména o informace, které jsou na základě zákona prohlášeny za utajované, nebo informace, které by porušily ochranu osobnosti a soukromí osob ... Daná ustanovení upravují výjimky z práva na přístup k informacím, které je vyjádřeno v předchozích ustanoveních. Omezení práva na přístup k informacím je založeno ústavně. Listina základních práv a svobod povoluje chránit informace před poskytnutím "jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu a veřejnou bezpečnost" (čl. 17 odst. 4 Listiny), popř. vyslovuje pozitivně právo každého na ochranu osobnosti a na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě (čl. 10 Listiny). Předmětné výjimky (omezení) garantuje zákon tak, že vymezuje kritéria k určení informací, které povinný subjekt nesmí, popř. nemusí poskytnout." (srov. www.psp.cz).
VI. g)
60. Navrhovatel argumentuje i poukazem na čl. 96 odst. 2 in fine Ústavy, podle kterého "Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.". V této souvislosti logicky namítá, že samotný rozsudek je pouze písemným vyhotovením toho, co již veřejně vyhlášeno bylo.
61. Argumentace Nejvyššího správního soudu je v tomto směru značně nepřesvědčivá. Omezuje se v podstatě jen na deklaraci, že poskytování informací o rozsudku a podmínky jeho veřejného vyhlášení jsou dva zcela odlišné právní instituty.
62. Tím však Nejvyšší správní soud opomíjí maximu vnitřní bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu. Právní řád založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích [srov. např. nález Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 72/06ze dne 29. 1. 2008 (N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.), bod 50]. Z obdobných principů vycházel přitom ve své judikatuře i samotný Nejvyšší správní soud. Kupříkladu v rozsudku sp. zn. 2 Afs 81/2004 (dostupný na www.nssoud.cz) uvedl shodně, že "právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích.". V rozsudku sp. zn. 5 Afs 138/2004 (dostupný na www.nssoud.cz) zase Nejvyšší správní soud konstatoval, že "Nelze přijmout výklad, podle něhož mezi veřejnoprávním a soukromoprávním ručením existuje podstatný rozdíl; to ostatně vyplývá již z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (1 Afs 86/2004, příst. www.nssoud.cz).".
63. Není přitom pochyb o tom, že smysl ústavní podmínky veřejného vyhlášení rozsudku bez výjimky a smysl poskytnutí i nepravomocného rozsudku je obdobný; tj. umožnit účast veřejnosti jako záruky veřejné kontroly justice. Tím se Ústavní soud zabýval i v předchozím textu tohoto nálezu (bod 44).
64. Jak konstatoval Ústavní soud již ve svém nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/04ze dne 8. 11. 2005 (N 205/39 SbNU 171; 20/2006 Sb.), "Obecné právní vědomí tradičně vnímá právo na veřejné projednání věci jako nástroj veřejné kontroly justice. Účelem veřejného jednání "jest, aby se každý přesvědčiti mohl o tom, jak ze strany státu koná se spravedlnost, kteroužto kontrolou obecenstva nemožnou se stává všeliká strannost soudců" (srov. heslo "Veřejný", Riegrův slovník naučný, IX, Praha 1872, str. 997). Tento účel veřejného projednání věci byl po dlouhou dobu v českých zemích pokládán za jediný. Z judikatury prvorepublikového československého Nejvyššího soudu se opakovaně podává, že "účel, který zákon ustanovením o veřejnosti hlavního líčení jedině sleduje, jest, by se soudní řízení nekonalo bez umožnění veřejné jeho kontroly. V tomto jediném účelu veřejnosti hlavního přelíčení není podle zákona rozdílu mezi řízením před porotou a před senátem a nesleduje zákon zejména ani při porotě záměr, by bylo mocným dojmem nálady posluchačstva v porotní síni působeno na porotu" [srov. rozhodnutí č. 4336/1932 in: F. Vážný, Rozhodnutí Nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních (dále jen "Vážný"), XIII, 1932, str. 568]. Obdobně pak dospěl prvorepublikový Nejvyšší soud k závěru, že "účelem zákona je veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti, souzení na bílém dni, nikterak v temnu tajnosti soudního řízení. Podává se tudíž pojem veřejnosti jako protiklad tajnosti a je jen otázkou praktikability, do jaké míry zjednán býti může obecenstvu přístup k líčení za šetření neporušitelného postulátu nepřípustnosti vlivů nepříznivě působících na zákonný postup řízení a na činitele na něm súčasněné" (srov. rozhodnutí č. 1729/1925, in: Vážný, VI, 1925, str. 549).".
65. Navrhovateli je tedy třeba v tomto směru dát za pravdu, že i z pohledu čl. 96 odst. 2 in fine Ústavy nemůže obstát apriorní vyloučení poskytovat nepravomocné rozsudky tomu, kdo o jejich poskytnutí požádá.
VII.
66. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud návrhu vyhověl a slovo "pravomocných" v § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil, a to pro rozpor s čl. 17 odst. 1, 2, 3, 4 a 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a s čl. 10 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
67. Ústavní soud jen pro jistotu dodává, že argumentace a závěry v tomto nálezu se netýkají rozsudků zrušených nebo změněných [poznámka: v tomto případě ostatně nemůže jít o "rozsudek" ve smyslu § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, neboť zrušený či změněný rozsudek již de iure nebude - v rozsahu, v němž byl zrušen či změněn - existovat].
1. Odlišné stanovisko soudců Pavla Holländera, Vlasty Formánkové, Jiřího Muchy, Jiřího Nykodýma a Michaely Židlické k výroku nálezu
O zrušení ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud rozhodl v řízení o konkrétní kontrole norem. Ve věcisp. zn. I. ÚS 1885/09(usnesení ze dne 4. 1. 2010; ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), v níž se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009 č. j. 8 As 50/2008-75, spojil totiž podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s ústavní stížností návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení.
Ke smyslu konkrétní kontroly norem se Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí. V usnesenísp. zn. Pl. ÚS 51/05ze dne 3. 3. 2009 (U 4/52 SbNU 773) pak zformuloval v této souvislosti východiskovou tezi: "Smyslem konkrétní kontroly norem ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu je ochrana subjektivních základních ústavních práv. Řízení o návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, který podle tohoto ustanovení může podat stěžovatel, má akcesorickou povahu.".
Stěžovatel brojil žalobou u Městského soudu v Praze proti rozhodnutí ministra financí ze dne 30. 10. 2006 č. j. 10/99 897/2006-RK, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 9. 2006 č. j. 22/92219/2006/3341IK-255 a současně potvrzeno toto rozhodnutí o částečném odmítnutí informací, resp. neposkytnutí rozsudků soudů ve věcech žalob proti nabyvatelům majetku úplatně převedeným Fondem dětí a mládeže v "likvidaci" podle zákona č. 364/2000 Sb., jež nenabyly právní moci. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2008 č. j. 9 Ca 4/2007-43 žalobu zamítl a následně Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost směřující proti tomuto rozsudku městského soudu.
Stěžovatel tudíž podle zákona o svobodném přístupu k informacím požadoval poskytnutí nepravomocného rozsudku od účastníka řízení (České republiky, jejímž jménem jednalo Ministerstvo financí), a to v civilním sporu.
Podle ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím povinné subjekty neposkytnou informace o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných rozsudků. Podle § 2 odst. 1 a 2 uvedeného zákona povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce; povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.
Podle § 21 občanského zákoníku pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou. Dle názoru doktrinárního "není pochyb, že stát jako vlastník má stejná práva a povinnosti jako jiní vlastníci" (J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kol., Občanský zákoník I. Komentář. Praha 2008, s. 261), resp. "jestliže stát vstupuje do právních vztahů jako osoba v rovném postavení s jinými účastníky těchto vztahů, jestliže v těchto vztazích prosazuje své zájmy využíváním principu autonomie vůle stran ... stává se stát účastníkem soukromoprávních, resp. občanskoprávních vtahů" (K. Eliáš a kol., Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek, Praha 2008, s. 199-200).
Je-li stát účastníkem občanského soudního řízení podle § 7 o. s. ř., je účasten soudního projednávání a rozhodování sporu nebo jiné právní věci vyplývajících z občanskoprávních, pracovních nebo obchodních vztahů, přičemž podle § 18 o. s. ř. mu přísluší práva plynoucí z principu rovnosti účastníků řízení.
Z uvedeného plyne, že stát v postavení účastníka občanského soudního řízení je právnickou osobou, a nikoli subjektem veřejné moci disponujícím vrchnostenskou pozicí, pročež v tomto svém postavení není povinnou osobou podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Interpretace opačná by založila prolomení principu rovnosti účastníků občanského soudního řízení, a tím i dotčení v právech plynoucích z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod [k postavení státu jako subjektu základních práv - kupř. práva vlastnického - viz a contrario stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372)]. Poukazuje-li v této souvislosti většinové vótum na janusovskou podobu státu, lze namítnout, že tato se projevuje v jeho rozdílných rolích (roli subjektu veřejnoprávního a subjektu soukromoprávního); vystupuje-li ale v jedné z nich, nelze na něj nahlížet hlediskem druhé. Toto rozlišení nijak nebrání uplatnit práva plynoucí ze zákona o svobodném přístupu k informacím vůči státu jako veřejnoprávní korporaci ve věcech veřejného vlastnictví [viz a fortiori též nálezsp. zn. III. ÚS 686/02ze dne 27. 2. 2003 (N 30/29 SbNU 257)], a to nejsou-li dány důvody odepření poskytnutí informace anebo přednosti legi speciali, kterým je v dané věci občanský soudní řád.
Pro uvedené zastáváme názor, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky projednání návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu, jelikož nosný důvod - bez ohledu na soudy použitou argumentaci - ústavní stížností napadených rozhodnutí nutno spatřovat v ustanovení § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. Pakliže nutno dospět k závěru, že v dané věci vystupoval stát jako právnická osoba v občanskoprávním vztahu, pak nesplňuje podmínku veřejnoprávního statusu povinné osoby podle uvedeného zákona, a tudíž použití § 11 odst. 4 písm. b) již nepřichází v úvahu.
Toliko nad rámec uvedené argumentace vyjadřujeme zároveň stanovisko, dle kterého většinovým vótem citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva na uvedenou věc nedopadá. Jak kauza Campos Daâmaso proti Portugalsku, tak i kauza Sunday Times proti Spojenému království se netýkají povinnosti státu (soudů) poskytovat nepravomocné rozsudky třetím osobám v probíhajícím neskončeném soudním řízení, nýbrž přisuzují ochranu svobodě tisku informovat o probíhajících soudních řízeních, v tom rámci i ochranu zdrojů jejich informací. Neplyne z nich ale v žádném případě povinnost státu (soudů) na aktivní jednání - doručování nepravomocných rozsudků nad rámec stanovený procesními řády.
Přijatý nález pak ve svých důsledcích prolamuje zásadu, kterou Ústavní soud zformuloval v nálezusp. zn. Pl. ÚS 41/02ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) a dle které v kolizi zákonných úprav týkajících se pravomocí a povinností státu a jeho orgánů (zákona o ochraně utajovaných skutečností, zákona o svobodném přístupu k informacím apod.) a zákonů upravujících postup soudů v občanském soudním řízení, v řízení trestním a v soudním řízení správním mají procesní řády postavení legi speciali. V uvedené věci - vycházeje ze zásady potřebnosti - Ústavní soud argumentoval skutečností, že účely zákona o ochraně utajovaných skutečností jsou v soudním řízení zajištěny specifickými procesními instituty. Rovněž v posuzované věci je svobodný přístup k informacím (k nepravomocnému rozsudku) v soudním řízení zajištěn procesním institutem jeho veřejného vyhlášení.
Konečně, většinové vótum za "klíčovou" považuje tezi, "že nelze (přirozeně) a priori vyloučit, že v konkrétním případě bude ochrana základního práva převažovat nad citovanými hodnotami, tj. že nebude dána existence ,naléhavé společenské potřeby' na omezení základního práva. Právě proto je nutné zkoumat v každém konkrétním případě (podle okolností konkrétní věci) splnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti.". Z uvedeného plyne diskrece v rozhodování soudu (případně jiného státního orgánu či orgánu veřejné moci, příp. veřejné instituce) o poskytnutí nebo neposkytnutí nepravomocného rozsudku, a to - podle soudního řádu správního - pod soudním přezkumem. Jsme tak pod praporem "kontroly státu" svědky jeho bujení, rakovinového bujení procesu, a to s tak paradoxními důsledky, kdy postup kupř. soudu v trestní věci bude přezkoumávat soud správní.
Uvedené argumenty nás vedou k nesouhlasu s výrokem nálezu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 2/10a k formulování tohoto odlišného stanoviska.
2. Odlišné stanovisko soudce Pavla Rychetského k výroku nálezu
Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje proti výroku, kterým většina pléna Ústavního soudu odstranila z ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím slovo "pravomocných". Jádrem posuzovaného problému je v daném případě konflikt dvou zájmů chráněných ústavním pořádkem. Na jedné straně je právo na svobodný přístup k informacím (a jemu korelující povinnost státu jejich zpřístupňování), které je komplementárním derivátem základního práva na svobodu slova a svobodné získávání a šíření informací. Na druhé straně je Listinou zakotvený princip možného omezení tohoto práva zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Z uvedeného pohledu se jeví nepochybné, že omezení práva na svobodu projevu ve vztahu k soudní moci pouze na pravomocně skončená řízení je nepřípustné, neboť v obecné (paušalizující rovině) nejde o žádný z ústavních limitů umožňujících omezení svobody projevu. Soudím však, že při výkladu práva na přístup k informacím, které nelze zcela ztotožnit s právem na svobodu projevu a šíření informací, nelze pominout dikci čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který ukládá státním orgánům a orgánům územní samosprávy "přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti", přičemž "podmínky a provedení stanoví zákon". V daném případě zákonodárce při taxativním výčtu výjimek z povinnosti orgánů veřejné moci poskytovat o své činnosti informace vyňal pro oblast moci soudní "informace o rozhodovací činnosti soudů s výjimkou pravomocných rozsudků". Jeví se mi vcelku zřejmým, že tímto zákonným omezením přístupu k informacím je sledován cíl ochrany integrity, nezávislosti a nestrannosti soudního řízení jako jedné ze základních Ústavou chráněných hodnot demokratického právního státu. Tuto zákonnou výjimku navíc nevnímám jako zákaz šíření informací nebo veřejné diskuse o probíhajících soudních řízeních, ale pouze jako zákonný pokyn pro soudy, aby se po dobu probíhajících soudních řízení takového diskursu žádnou formou neúčastnily. Informování veřejnosti a její přístup k informacím jsou přitom dostatečně zabezpečeny obecnou úpravou veřejnosti soudního řízení ve všech procesních předpisech (trestní řád, občanský soudní řád a soudní řád správní). Soudím, že většina pléna Ústavního soudu toto specifikum dostatečně nedocenila, když široce v předmětném nálezu argumentuje, proč by byla žádoucí úprava bez uvedeného omezení. S touto argumentací nelze nesouhlasit a ani já nepovažuji právní úpravu, která zpřístupní veřejnosti i nepravomocné rozsudky soudů za protiústavní - naopak jde o nepochybně komfortnější úpravu práva na informace. Úlohou Ústavního soudu však není hledání optimálních podob podústavního práva (to je výlučnou doménou zákonodárce), ale v souladu s principem zdrženlivosti pouze derogace těch norem, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem, jejž nelze odstranit ani ústavně konformním výkladem práva. Takový rozpor jsem u napadeného ustanovení neshledal.
3. Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké k odůvodnění nálezu
Ztotožňuji se s nosnými důvody odůvodnění nálezu ohledně možnosti poskytování nepravomocných rozsudků z hlediska naplnění základních práv zakotvených v článku 17 Listiny. Poskytnutí nepravomocných rozsudků za situace, kdy neexistuje ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny naléhavá společenská potřeba omezení základního práva, umožňuje v konkrétních případech zprostředkovat veřejnosti přesnější, nezkreslené informace.
Respektuji rovněž názor vyjádřený v odůvodnění nálezu ohledně nezbytnosti kontroly výkonu státní moci (což je ostatně smyslem a účelem práva na informace), a to v jisté míře i výkonu moci soudní.
Odlišné stanovisko uplatňuji pouze k některým pasážím odůvodnění nálezu, a to k argumentaci obsažené např. v bodech 39, 42, 43 a zejména v bodu 45.
Kontrola výkonu moci soudní prostřednictvím poskytování informací nesmí v žádném případě zasáhnout ústavní hodnotu spočívající v nezávislosti a nestrannosti moci soudní, což je sice v bodu 42 nálezu uvedeno, avšak pouze slovy "veřejná diskuse o věci řešené soudem bez dalšího (tj. automaticky) nemusí zasahovat do nezávislosti či nestrannosti soudní moci".
Výše citované body dle mého názoru akcentací veřejné diskuse, a to nejenom odborné, která "může jistě svou argumentační fundovaností přispět ke spravedlivému výsledku v pokračujícím soudním řízení", připouštějí jistou možnost dopadu veřejné diskuse do další rozhodovací činnosti soudů. Jakkoli nezpochybňuji možnost veřejné diskuse ani ve vztahu k výkonu soudní moci, jsem přesvědčena, že soudci nemohou a nesmí být takovouto diskusí při své rozhodovací činnosti nikterak ovlivňováni.
V tomto směru se mi jeví i určitý nesoulad citovaných pasáží odůvodnění s bodem 42, jakož i s citací uvedenou v bodu 64 "V tomto jediném účelu veřejnosti hlavního přelíčení není podle zákona rozdílů mezi řízením před porotou a před senátem a nesleduje zákon zejména ani při porotě záměr, by bylo mocným dojmem nálady posluchačstva v porotní síni působeno na porotu".