50. Druhou částí návrhu II.b je napadení oprávnění ministra spravedlnosti dočasně zprostit soudce výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu z důvodu zahájení kárného řízení proti němu podle § 100a zákona o soudech a soudcích (viz argumentaci navrhovatele sub 18 a 19). K tomu Ústavní soud uvádí, že podle § 8 odst. 3 písm. b) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, je návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti předsedy nebo místopředsedy soudu oprávněn podat ministr spravedlnosti proti kterémukoliv předsedovi nebo místopředsedovi soudu. Ve spojení s tímto ustanovením vložil zákon č. 314/2008 Sb. do zákona o soudech a soudcích ustanovení § 100a, které rozšiřuje možnost uvážení ministra spravedlnosti při rozhodování o dočasném zproštění výkonu funkce soudce rovněž o možnost dočasného zproštění výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu. Navrhovatel požaduje, aby toto ustanovení bylo zrušeno jako celek, ačkoli jeho argumentace směřuje podle svého obsahu pouze k důvodu možného (nikoli obligatorního) zproštění funkce předsedy nebo místopředsedy soudu podle § 100a odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích.
51. Podle tohoto ustanovení ministr spravedlnosti může dočasně zprostit výkonu funkce předsedu nebo místopředsedu soudu, je-li kárně stíhán pro takové kárné provinění, pro které je v kárné žalobě navrženo uložení kárného opatření odvolání z funkce soudce nebo odvolání z funkce předsedy nebo místopředsedy soudu, a to na dobu do pravomocného skončení kárného řízení. Právě tento důvod navrhovatel výslovně napadá a zaměřuje na něj výlučně svou argumentaci, aniž v návrhu zmiňuje další možný důvod podle § 100a odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích. V případě tohoto dalšího možného důvodu se jedná o situace, se kterými rovněž počítá citovaný zákon, tj. stav podle § 100 odst. 1 písm. a), kdy je předseda nebo místopředseda soudu trestně stíhán nebo stav podle § 100 odst. 1 písm. c), tedy bylo-li z důvodu uvedeného v § 91 zákona o soudech a soudcích proti němu zahájeno řízení o jeho nezpůsobilosti vykonávat soudcovskou funkci, a to na dobu do pravomocného skončení tohoto řízení. Důvody, pro které by měla být zrušena i tato část napadeného ustanovení § 100a zákona o soudech a soudcích, však navrhovatel nikde neuvádí.
52. Protože je navrženo zrušení § 100a zákona o soudech a soudcích jako celku, považuje nicméně k této části napadeného ustanovení Ústavní soud za potřebné uvést, že v těchto případech se jedná o stavy, které svým postupem nemůže přivodit či navodit sám ministr spravedlnosti. V případě trestního stíhání jde o rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení spolu s předběžným souhlasem prezidenta republiky (§ 76 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). V případě § 91 zákona o soudech a soudcích se pak jedná o situace, které jsou dány rovněž jinými důvody než případně myslitelným arbitrárním postupem ministra spravedlnosti, a jejich použití je spojeno s možností ochrany ze strany dotčeného soudce. Podle § 91 zákona o soudech a soudcích se jedná především o případ, kdy je soudce nezpůsobilý vykonávat soudcovskou funkci, jestliže mu to nedovoluje dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Dále to jsou situace, kdy byl soudce pravomocně odsouzen za trestný čin a takové odsouzení nebylo důvodem k zániku funkce soudce podle § 94 písm. c), jestliže čin, za který byl soudce odsouzen, svou povahou zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v soudcovské funkci, nebo byl v posledních 5 letech před podáním návrhu na zahájení řízení o způsobilosti soudce vykonávat svou funkci nejméně třikrát pravomocně uznán vinným kárným proviněním, jestliže tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v soudcovské funkci (tzv. zásada třikrát a dost). Proto Ústavní soud v této části návrh jako nedůvodný zamítl, když v samotné právní úpravě porušení ústavního pořádku neshledal, což však nevylučuje, že k němu může dojít její svévolnou aplikací nebo jejím zneužitím v konkrétním řízení.
53. Svůj návrh v této části tak směřuje navrhovatel ve skutečnosti jen proti § 100a odst. 1 písm. b) novelizovaného zákona o soudech a soudcích. S ohledem na to se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda výše uvedené oprávnění ministra spravedlnosti lze považovat za zneužitelný instrument proti nezávislosti výkonu soudní moci zejména tehdy, působí-li ministr jako kárný žalobce, který sám příslušnou sankci navrhl podle § 8 odst. 3 písm. b) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů. Bylo proto třeba posoudit, zda samotná úprava je neústavní nebo zda není ještě neústavní, avšak může v konkrétním případě vést k neústavnímu zásahu do nezávislosti soudů, anebo zda již v abstraktní rovině nedává možnost ústavně konformního výkladu.
54. Navrhovatel zde na prvém místě namítá dosti vágní formulaci skutkové podstaty kárného provinění. Nutno však v této souvislosti zdůraznit, že ovšem nenavrhl zrušení příslušných ustanovení § 87 odst. 2 a § 88 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, aniž alespoň tato ustanovení zmínil. Tudíž sám své námitky též blíže nekonkretizoval. Proto Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že skutkovou podstatu funkcionářského kárného provinění podle § 87 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, tj. "zaviněné porušení povinností spojených s funkcí", je třeba vykládat v souvislosti s vymezením povinností soudních funkcionářů, jak to vyžaduje čl. 91 odst. 2 Ústavy, a je možné ji hodnotit především v souvislosti s konkrétním případem.
55. Dále na podporu svého tvrzení navrhovatel uvedl, že ministr jako kárný žalobce vytváří podmínky pro to, aby jako představitel ústředního orgánu státní správy soudů dočasně zprostil soudního funkcionáře jeho funkce. Týž ministr bude současně muset zajistit provizorní řízení soudu, který se tak do doby případného zprošťujícího verdiktu kárného soudu může výrazně proměnit. Tím se zasahuje do nezávislosti soudců a soudů, dělby moci a otevírá se možnost svévole a nahodilosti při výkonu státní správy soudnictví. Základní ústavní vadu napadeného § 100a zákona o soudech a soudcích navrhovatel spatřuje nikoli v jednotlivých důvodech pro dočasné zproštění (k tomu sub 56), ale v nedostatečnosti právní ochrany ve srovnání s dočasným zproštěním funkce soudce, kdy je možné podat ke kárnému soudu námitky (srov. § 100 odst. 4 téhož zákona). Ve všech případech upravených v § 100a tak během dočasného zproštění funkce mohou nastat nevratné skutečnosti, a to zásahem orgánu výkonné moci. Přitom omezení dočasného zproštění pouze na funkci soudního funkcionáře naznačuje, že nemá jít o delikty fatální důležitosti, takže riziko výkonu funkce nevhodnou osobou se stává ve srovnání s ohrožením nezávislosti méně zřetelným. Navrhovatel proto shledává dostatečnou možnost dočasného zproštění funkce předsedy a místopředsedy soudu v důsledku sistace funkce soudce, a tím i soudního funkcionáře (akcesorium soudcovské funkce), a proto navrhuje zrušení celého § 100a zákona o soudech a soudcích. Pokud by zákonodárce nebyl téhož názoru, měl by upravit dočasné zproštění výlučně funkce předsedy či místopředsedy soudu způsobem co do právní ochrany srovnatelným s ochranou soudce před dočasným zproštěním výkonu funkce.
56. V tomto směru se Ústavní soud s námitkami navrhovatele ztotožnil v té části, která směřuje proti chybějícímu opravnému prostředku proti dočasnému zproštění z funkce předsedy nebo místopředsedy soudu. Ústavní soud zde zastává názor, který byl podrobně zdůvodněn v nálezu sp. zn. Pl. 18/06 (č. 397/2006 Sb. - viz výše) a podle kterého není možné konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé. Stále se jedná o tutéž osobu a osobnost, která v sobě spojuje dění v obou funkcích. To se musí týkat nejen způsobu odvolávání funkcionářů soudů, nýbrž i jejich dočasného zproštění funkce. I taková úprava musí respektovat ústavní principy dělby moci a nezávislosti soudní moci, tzn. že v daném případě musí mít předseda nebo místopředseda soudu možnost dovolat se ochrany před zásahem do svého veřejného ústavně zaručeného subjektivního práva, ale i právě ochrany před zásahem moci výkonné do moci soudní způsobem, který umožňuje § 100a odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích, a to tím spíše, že uplatnění takového zásahu je v dispozici ministra spravedlnosti jak z hlediska podání návrhu na kárné řízení před Nejvyšším správním soudem, tak z hlediska dočasného zproštění výkonu funkce. Prostředky ochrany soudních funkcionářů proto musí být srovnatelné s prostředky ochrany soudce. Do doby, než se tak stane, je § 100a odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích, viděno v kontextu ostatních ustanovení, v rozporu s ústavním principem dělby moci a nezávislosti soudní moci před zásahy moci výkonné.
V.c
Ústavnost neurčitého počtu místopředsedů Nejvyššího soudu
57. Navrhovatel dále napadá (sub II.c) neurčitý počet místopředsedů Nejvyššího soudu vyjádřený ve slovech "místopředsedů" v § 15 odst. 1, § 23 odst. 1 a v § 102 odst. 2, slovo "místopředsedové" v § 15 odst. 2 a v § 121 odst. 2, slovo "místopředsedy" v § 102 odst. 1 a v § 168 a slova "místopředsedové Nejvyššího soudu" v § 119 odst. 2 v zákoně o soudech a soudcích. V novelizovaném znění zákona o soudech a soudcích se tak v podstatě jedná o záměnu jednotného čísla slova "místopředseda" slovem "místopředsedové" v různých pádech. Navrhovatel poukazuje na to (podrobně sub 22n.), že tato změna není zdůvodněna s výjimkou tvrzeného rozporu mezi čl. 62 písm. f) Ústavy, kde je použit plurál, zatímco v zákoně o soudech a soudcích je používán singulár. Podle navrhovatele zde vzniká neústavní stav z toho důvodu, že u ostatních obecných soudů limituje svým návrhem počet místopředsedů předseda soudu, u Nejvyššího soudu je to však ponecháno úvaze jmenujícího orgánu, tedy prezidenta republiky. Tím se otevřel prostor moci výkonné pro zcela neadekvátní a arbitrární zasahování do poměrů na Nejvyšším soudě. To je podtrženo tím, že prezident republiky nenese za činnost Nejvyššího soudu odpovědnost, přitom se mu nyní přiznává oprávnění jmenovat neurčitý počet místopředsedů, čímž může změnit postavení předsedkyně Nejvyššího soudu, model řízení soudu, zatížit rozpočet soudu finančními a jinými materiálními nároky nových místopředsedů, navíc u řadových soudců Nejvyššího soudu může taková situace vzbuzovat kariérní očekávání, což nemusí být bez dopadu na jejich rozhodování.
58. Podle názoru Ústavního soudu samotné použití jednotného nebo množného čísla v právním předpisu ještě definitivně neurčuje, kolika osob se může dotýkat, neplyne-li to z povahy věci samé (srov. k tomu i čl. 40 odst. 4 Legislativních pravidel vlády). Proto ani výslovné použití množného čísla v Ústavě by bez dalšího nevylučovalo i existenci pouze jednoho místopředsedy, popř. ukládalo jmenování většího počtu místopředsedů. Totéž platí i pro použití množného čísla v obyčejném zákoně. V daném případě je však třeba spatřovat ve vložení množného čísla do uvedených ustanovení zákona o soudech a soudcích záměr zákonodárce, kterým se má umožnit prezidentu republiky jmenování většího počtu místopředsedů Nejvyššího soudu. Tím zákonodárce využil zmocnění, které mu dává čl. 91 odst. 2 Ústavy, podle kterého je v působnosti obyčejného zákonodárce stanovit organizaci soudů, a současně tím odstranil vnější odlišnosti v textu čl. 62 písm. f) Ústavy a v textu zákona o soudech a soudcích do přijetí zákona č. 314/2008 Sb. V tomto ohledu se proto s námitkami navrhovatele o rozporu zákona o soudech a soudcích a Ústavy nemohl Ústavní soud ztotožnit. Platí ovšem, že stejně jako dosud jmenování pouze jednoho místopředsedy nebylo v rozporu s Ústavou, tak jím nebude takový stav ani po novelizaci zákona o soudech a soudcích.
59. Výše uvedené však neznamená, že má zákonodárce, stejně jako jmenující orgán, tj. prezident republiky, možnost volné úvahy. Ústavní soud v rámci rozhodování o postavení a roli soudní moci již vícekrát zdůraznil, že není možné klást důraz pouze na jazykový výklad. Postavení prezidenta republiky ve vztahu k soudní moci (včetně jmenovacích kompetencí) je třeba vykládat z hlediska pravidel dělby moci a potřeby zajistit nezávislost výkonu soudnictví. Prezident republiky proto musí respektovat základní ústavní východiska úpravy postavení, organizace a fungování soudní soustavy jako celku, nikoli jen z pohledu čl. 62 písm. f) a čl. 91 odst. 2 Ústavy. Proto v této souvislosti je otázkou, zda nebylo ústavní povinností zákonodárce současně stanovit určitý počet místopředsedů (jako např. v § 1 zákona o Ústavním soudu). To by ovšem znamenalo, že prezident republiky již nemůže zůstat u jmenování pouze jednoho místopředsedy, i když zákon umožňuje jmenování většího počtu. Samotný faktický počet místopředsedů Nejvyššího soudu o nezávislosti výkonu soudní moci nemůže rozhodovat. Může však na něj mít dopad s ohledem na faktické okolnosti, za kterých ke jmenování dochází. Zejména však jde o to, zda jako v případě oprávnění předsedů ostatních soudů nebylo třeba vázat jmenování místopředsedů na návrh předsedy Nejvyššího soudu. Ohrožení principu nezávislosti soudní moci by bylo sníženo v situaci, kdy by bylo možné chápat § 70 zákona o soudech a soudcích jako souhlas nejen s přidělením k výkonu funkce soudce, ale i s jmenováním do funkce (zde místopředsedy) u Nejvyššího soudu. Tak tomu ale není, takže v tomto směru se dostává předseda Nejvyššího soudu do odlišného postavení, než jaké zaujímají při řízení činnosti svých soudů předsedové vrchních, krajských a okresních soudů podle § 103 až 105 zákona o soudech a soudcích.
60. Napadené ustanovení tak není v rozporu s ústavním pořádkem proto, že by nemohl být z pohledu Ústavy u Nejvyššího soudu větší počet místopředsedů než jeden, nýbrž proto, že tímto způsobem se vytváří prostor pro zásah do fungování tohoto soudu jako nejvyšší soudní instance ze strany výkonné moci, aniž by zde bylo nějaké vyvážení jako v případě § 70 zákona o soudech a soudcích. V tomto případě je úkolem Ústavního soudu předem samotnou možnost vzniku takových problémů odstranit, i když je možné, že v praxi již na základě dosavadní judikatury Ústavního soudu [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 17/06ze dne 12. 12. 2006 (N 222/43 SbNU 457),sp. zn. Pl. ÚS 18/06(viz výše) a zejména nálezsp. zn. Pl. ÚS 87/06ze dne 12. 9. 2007 (N 139/46 SbNU 313)] v tomto směru problém nevznikne. To platí tím více, že ve srovnání s předsedy ostatních soudů je postavení předsedy Nejvyššího soudu zvláštní v tom směru, že Ministerstvo spravedlnosti správu Nejvyššího soudu vykonává jeho prostřednictvím (§ 120 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), nikoli přímo, a že místopředsedové Nejvyššího soudu vykonávají státní správu Nejvyššího soudu v rozsahu předsedou určeném (§ 121 odst. 2 citovaného zákona). Dále je třeba, s ohledem na možný počet místopředsedů Nejvyššího soudu, zdůraznit tu skutečnost, že zde působí rovněž předsedové kolegií Nejvyššího soudu jmenovaní jeho předsedou (§ 18 a § 102 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Neurčitý počet místopředsedů proto může v budoucnu vytvořit situaci, kdy by mohlo být na základě tohoto ustanovení do výkonu soudnictví Nejvyšším soudem zasaženo. Je to o to významnější, že v České republice neexistuje orgán soudcovské samosprávy srovnatelný se zahraničními vzory, působící při rozhodování o personálních otázkách soudnictví, a že předseda Nejvyššího soudu zde není ve stejné pozici jako v případě přidělení soudce k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud však z hlediska maximy minimalizace zásahu dospěl k závěru, že není třeba rušit všechna návrhem napadená ustanovení obsahující plurál slova "místopředseda Nejvyššího soudu", nýbrž je možné omezit zásah na právní východisko jmenování obsažené v § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Vedly ho k tomu tyto důvody.
61. Ústavní soud si je v této souvislosti vědom toho, že jeho dosavadní judikatura [zejména nálezsp. zn. Pl. ÚS 87/06ze dne 12. 9. 2007 (N 139/46 SbNU 313)] řeší požadavek zachování záruk nezávislosti soudnictví jen částečně, když určuje ústavní limity pro určení soudce, který může být místopředsedou jmenován. Podle Ústavního soudu z postavení místopředsedy Nejvyššího soudu, jakož i z obsahové náplně jeho funkce vyplývá, že nejdřív se musí stát soudcem tohoto soudu, aby mohl jeho státní správu vykonávat. Proto Ústavní soud vyloučil, že by pravomoc prezidenta republiky jmenovat místopředsedy Nejvyššího soudu v sobě zahrnovala, a tím v důsledku nahrazovala, kteroukoliv etapu procesu ustanovování soudce, tedy i fázi přidělení soudce k Nejvyššímu soudu ministrem spravedlnosti, po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu, neboť se jedná o pravomoc ve vztahu k funkcionářům Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto vyslovil právní názor, podle kterého pravomoc prezidenta republiky jmenovat místopředsedu Nejvyššího soudu nezahrnuje, a tudíž ani nenahrazuje kteroukoliv etapu procesu ustanovování soudce tohoto soudu, neboť by to mohlo vést k obcházení kompetencí jiných státních orgánů (ministra spravedlnosti, předsedy Nejvyššího soudu). Protože však na rozdíl od jmenovacího postupu v případě místopředsedů jiných soudů (§ 103 odst. 1, § 104 odst. 1, § 105 odst. 1) v případě Nejvyššího soudu ustanovení § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích neobsahuje dostatečnou záruku zachování nezávislosti soudní moci z hlediska účasti soudcovské rady Nejvyššího soudu, stejně jako především z hlediska předsedy tohoto soudu, bylo uvedené ustanovení nutno zrušit v té části, která pro takový možný zásah do nezávislosti soudní moci vytváří předpoklady. Úkolem Ústavního soudu je takovou možnost odstranit. Protože možná ohrožení spočívají nikoli v samotném počtu místopředsedů (jeho upřesnění ani Ústavnímu soudu nenáleží), nýbrž v popsaných vadách postupu jmenování místopředsedů Nejvyššího soudu, jak je zakotven v § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, omezil se Ústavní soud na zrušení této části uvedeného ustanovení. Navrhovatel sice požadoval pouze zrušení slova "místopředsedy". Protože by však tímto způsobem došlo ke vzniku zmatečné podoby § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, bylo rozhodnuto o zrušení slov "a místopředsedy". Úkolem zákonodárce bude, aby upravil (do doby případného zřízení orgánů soudcovské samosprávy nikoli pouze poradní povahy) postup jmenování místopředsedů Nejvyššího soudu takovým způsobem, aby nemohla být nezávislost soudní moci i v této oblasti zpochybněna nebo dokonce zasažena. K tomu využil Ústavní soud možnosti odložit vykonatelnost nálezu a podle § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak učinil s odkladem přibližně jednoho roku od vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Současně je třeba respektovat nekontrasignovanou jmenovací pravomoc prezidenta republiky, což ve svém důsledku znamená, že vázat jmenování na souhlas by bylo možné jen v případě, že by ústavní předpis nějakému orgánu takovou kompetenci svěřil. Ústavní princip nezávislosti soudní moci tak neumožňuje omezit obyčejným zákonem tento ústavní prerogativ prezidenta republiky souhlasem jiného státního orgánu. Je přitom třeba zohlednit tu okolnost, že zařazení jmenovací kompetence prezidenta republiky mezi nekontrasignované není vedeno snahou ústavodárce posílit roli prezidenta, nýbrž posílit nezávislost soudnictví tím, že ze jmenovacího (a tím spíše odvolávacího) procesu - viz nálezsp. zn. Pl. ÚS 18/06a účast vlády na odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu - bude vyřazen politický vliv v podobě rozhodování vlády, která za takové rozhodnutí navíc nese odpovědnost před Poslaneckou sněmovnou podle čl. 63 odst. 4 a čl. 68 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepovažuje doslovné převzetí citace ustanovení Ústavy v čl. 62 písm. f) - množné číslo u místopředsedů Nejvyššího soudu - do obyčejného zákona za dostatečně určité. Aniž by byla zpochybňována nekontrasignovaná jmenovací pravomoc prezidenta republiky ve vztahu k místopředsedům Nejvyššího soudu, neznamená to, že by měl prezident republiky pravomoc určovat jejich počet. Tento deficit je přitom možné odstranit např. zákonným stanovením počtu místopředsedů Nejvyššího soudu ve smyslu čl. 91 odst. 2 Ústavy nebo úpravou analogickou jmenování místopředsedů v případě soudů okresních, krajských a vrchních.
V.d
Ústavnost zavedení funkčního období předsedů a místopředsedů soudů
62. Dále navrhovatel napadl zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů okresních, krajských a vrchních soudů a Nejvyššího soudu v ustanoveních § 102 odst. 2, § 103 odst. 2, § 104 odst. 2, § 105 odst. 2, § 108 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Argumentace navrhovatele (podrobně viz sub 25 až 27) je založena na tom, že "má pocit", že to je pokus obejít judikaturu Ústavního soudu (zejména nálezysp. zn. Pl. ÚS 7/02asp. zn. Pl. ÚS 18/06- oba viz výše) a omezit princip nezávislosti soudnictví výslovně vyjádřený v čl. 81 a 82 Ústavy a čl. 36 Listiny. Navrhovatel mimo jiné uvedl, že to, co by mohlo být tolerováno u rozhodování kolegiálního orgánu s podílem soudcovské reprezentace, by nemělo být tolerováno při rozhodování politických orgánů exekutivy. Proto je třeba v zájmu soudcovské nezávislosti určité atributy nezávislosti přiznat i soudnímu funkcionáři, který má být případně zbaven funkce jen rozhodnutím nezávislého a nestranného orgánu. Zákon kárná řízení jako cestu k odvolání soudních funkcionářů akceptuje, aby ji vzápětí devalvoval stanovením dalšího důvodu, kdy k zániku funkce dochází, což lze považovat podle navrhovatele i za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Zdůraznil, že je-li současně připuštěno opakované jmenování s téměř prázdnou množinou kritérií, vytváří se riziko ovlivňování chování soudců, kteří ve funkci chtějí pokračovat a blíží se konec jejich funkčního období.
63. Ústavní soud se s touto argumentací neztotožnil a návrh v této části jako nedůvodný zamítl. Argumentace navrhovatele vychází z jiné právní situace a nerozlišuje důsledně mezi odnětím funkce z důvodu kárného provinění (sankce) a zánikem funkce v důsledku uplynutí času. Na rozdíl od časově neomezeného jmenování do funkce soudce v čl. 93 odst. 1 Ústava takovouto podmínku pro výkon funkce předsedy nebo místopředsedy soudu nestanoví, s výjimkou nejvyšších soudů ani takové funkce výslovně neuvádí. Rozhodl-li se proto zákonodárce pro zavedení funkčního období, může se to stát předmětem přezkumu Ústavního soudu jen z hlediska možného zásahu do jiných ústavně zakotvených zásad organizace a činnosti soudů, neboť samotný princip časového výkonu omezení určitých funkcí není sám o sobě v rozporu s principem dělby moci (je spíše jeho konkretizací), zejména netýká-li se přímo vlastního výkonu soudnictví. Časové omezení výkonu funkce státní správy soudu (byť soudcem) proto nemusí být neústavní. Nutno však zdůraznit, že jmenování na omezenou dobu musí být (jako v jiných případech) nepřímo úměrné ztíženým nárokům na předčasné odvolání z dočasné funkce. Čím kratší je funkční období, tím větší nároky je třeba klást na možnost předčasného zbavení funkce. Tento aspekt je však v dané věci Ústavním soudem řešen v jiné souvislosti (sub 53 až 56). Přiměřenost stanovení délky funkčního období podle názoru Ústavního soudu odpovídá tomu, že do funkce jsou soudní funkcionáři jmenováni v případě předsedů a místopředsedů výkonnou mocí, nikoli volbou soudcovskou samosprávou (v takovém případě je v zahraničí funkční období kratší).
64. Další ústavní kautelou je doba, na kterou se jmenování provádí. V tomto směru je stanovené funkční období 10 let pro předsedy a místopředsedy nejvyšších soudů a 7 let pro předsedy a místopředsedy ostatních soudů srovnatelné s postavením funkcionářů jiných orgánů nebo institucí (Bankovní rada České národní banky 6 let, prezident a viceprezident Nejvyššího kontrolního úřadu 9 let), kterým Ústava zaručuje nezávislost postavení. Délka funkčního období též přesahuje délku funkčního období jmenujícího orgánu, takže si tímto způsobem výkonná moc nevytváří "svou" funkcionářskou sestavu. Argumentace navrhovatele tak směřuje k otázkám možnosti odvolání soudního funkcionáře [zejména nálezsp. zn. Pl. ÚS 18/06(č. 397/2006 Sb.) - viz výše], nikoli k problematice ústavnosti stanovení pevného funkčního období. Stejně tak v tomto případě, na rozdíl od přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti podle § 68 odst. 1, § 68 odst. 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích (sub V.a), nejde o porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť zavedení funkčního období soudních funkcionářů dosud Ústavní soud meritorně neřešil. Argumentace jinými státy, zejména z oblasti anglosaského práva, v tomto směru nemůže být relevantní již s ohledem na to, jaké jsou podmínky pro jmenování a jaký je zpravidla věk v případě jmenování soudců a soudních funkcionářů. Úkolem Ústavního soudu též není posuzování, zda je zde problém "manažerského opotřebování" či nikoli, popř. kolik funkcionářů a jak dlouho je či není aktuálně ve své funkci.
V.e
Ústavnost možnosti opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů
65. V tomto bodě se Ústavní soud ztotožnil s návrhem sub II.e, tj. s napadením možnosti opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů v § 105a zákona o soudech a soudcích, které navrhovatel považuje za zásah do nezávislosti soudců a soudů s ohledem na formulaci kritérií opětovného jmenování (podrobně sub 29 a 30). Argumenty, které zde navrhovatel uvádí, spočívají v nedostatečnosti úpravy kritérií pro opětovné jmenování. Tato kritéria uvedená v napadeném ustanovení § 105a zákona o soudech a soudcích, tj. výkon funkce předsedy nebo místopředsedy bez kárného provinění a bez pravomocného odsouzení za trestný čin, ovšem nelze ještě sama o sobě považovat za ohrožení nezávislosti výkonu soudní moci. Nelze jim v tomto směru z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout, neboť v tomto směru rozhodnutí není výsledkem volné úvahy orgánu výkonné moci, která může sloužit jako prostředek možného zásahu. Problém podle názoru Ústavního soudu spočívá v samotné možnosti opětovného jmenování, která může vést soudní funkcionáře k tomu, aby postupovali způsobem vytvářejícím předpoklady pro jejich opětovné jmenování, resp. aby jejich jednotlivé kroky, včetně způsobu rozhodování (funkcionáři soudů jsou především soudci), byly vnějším světem takto nahlíženy a posuzovány. V podmínkách neexistence soustavy brzd a vyvážení k exekutivě s jejími výlučnými rozhodovacími pravomocemi v personální oblasti tuto možnost nelze vyloučit. Proto na ni v řízení o abstraktní kontrole napadených norem musí vzít Ústavní soud zřetel, neboť zákonná úprava nesmí vytvářet podmínky pro vznik personální korupce, která by ohrožovala ústavně přikázanou nezávislost a nestrannost soudců. Možné protiústavní stavy je třeba v tak závažné oblasti předem eliminovat. Konzultativní role, kterou přisuzuje zákon o soudech a soudcích soudcovským radám v § 51 odst. 1 písm. a), § 52 odst. 1 písm. a) a § 53 odst. 1 písm. a), je v tomto směru nedostatečnou zárukou. V případě předsedů a místopředsedů nejvyšších soudů ovšem není upravena ani tato možnost. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že v řízení o abstraktní kontrole ústavnosti norem posuzuje napadenou právní úpravu z hlediska jejího potenciálu ohrozit ústavní příkaz zachovávání nezávislosti a nestrannosti soudce, tzn. nezkoumá konkrétní chování několika set soudců, kteří se v daném okamžiku podílejí na soudní správě. Z naznačeného pohledu je derogovaná úprava také způsobilá vyvolat vnější pochybnosti stran soudního řízení.
66. Navrhovatel též zpochybňuje přesun části jmenovacích oprávnění od ministra spravedlnosti k prezidentu republiky, který není nikterak vybaven pro sledování činnosti justičních funkcionářů. To ovšem může stěží sloužit jako důvod pro to, aby Ústavní soud takový přesun prohlásil v případě vrchních a krajských soudů za neústavní s ohledem na ústavní zakotvení těchto oprávnění přímo v Ústavě. Kromě toho je zde třeba uvést, že jmenování těchto funkcionářů nespadá do rámce nekontrasignovaných kompetencí prezidenta republiky podle čl. 62 Ústavy, nýbrž pod čl. 63 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 91 odst. 2 Ústavy. Konečně je třeba jako v jiných souvislostech uvést, že jmenovací oprávnění prezidenta republiky je třeba vidět v kontextu principů organizace a fungování soudní moci zakotvených v Ústavě. K námitce navrhovatele, že citlivost této tematiky je dále umocněna zachováním stáží soudců na Ministerstvu spravedlnosti, je ovšem třeba uvést, že se stane tato námitka vykonatelností tohoto nálezu bezpředmětnou.
V.f
Ústavnost přechodných ustanovení pro zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů soudů
67. Navrhovatel dále napadá přechodná ustanovení v bodech 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 a 11 čl. II části první zákona č. 314/2008 Sb. k zavedení funkčních období předsedů soudů, která jsou kratší než nově stanovená funkční období příslušných funkcionářů. Zde nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že přechodné období samo o sobě nemůže být neústavní, není-li v nepoměru k samotnému funkčnímu období. Takovýto nepoměr nebyl zjištěn s ohledem na poměr 19 let výkonu funkce a 1 rok přechodného období u funkcionářů jmenovaných do roku 1989, 18 let výkonu funkce a 2 roky přechodného období u funkcionářů jmenovaných v roce 1990, 14 až 17 let výkonu funkce a 3 roky přechodného období u funkcionářů jmenovaných v letech 1991 až 1994, 10 až 13 let výkonu funkce a 4 roky přechodného období u funkcionářů jmenovaných v letech 1995 až 1998, 8 až 9 let výkonu funkce a 5 let přechodného období u funkcionářů jmenovaných v letech 1999 až 2000, 6 až 7 let výkonu funkce a 6 let přechodného období u funkcionářů jmenovaných v letech 2001 až 2002 a přechodné období v délce funkčního období u funkcionářů jmenovaných od roku 2003 do účinnosti zákona č. 314/2008 Sb. Proto Ústavní soud návrh na zrušení přechodných ustanovení k zavedení funkčních období předsedů soudů v bodech 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10 čl. II části první zákona č. 314/2008 Sb. zamítl jako nedůvodný.
68. Co se týče přechodného ustanovení k zavedení funkčního období předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu v bodě 11 čl. II části první zákona č. 314/2008 Sb., dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě předsedy Nejvyššího soudu se tento nepoměr jeví jako závažný, a to jak z hlediska časového, tj. poměru stanoveného přechodného období k délce funkčního období, tak i v poměru k místopředsedovi Nejvyššího soudu a předsedovi Nejvyššího správního soudu. Zde se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací navrhovatele (sub 32), který poukazuje na okolnosti případu a zneužití formy zákona v konkrétní věci. Proto bylo toto ustanovení zrušeno jako neústavní, neboť jako projev svévole zákonodárce představuje zásah do principů právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Současně je s ohledem na okolnosti případu porušením práva na přístup k veřejným funkcím za rovných podmínek podle čl. 21 odst. 4 Listiny. Vzhledem k okolnostem případu se současně jedná o nepřípustnou skrytou formou individuálního právního aktu namířeného proti konkrétní osobě, a proto o pokus o zásah do nezávislosti výkonu soudní moci.
69. Protože derogací přechodného ustanovení v bodě 11 čl. II části první zákona č. 314/2008 Sb. by došlo k nastolení nerovnosti, neboť předseda a místopředseda Nejvyššího soudu by byli jedinou dvojicí funkcionářů v celé soudní soustavě, jejichž funkční období by zůstalo neomezeno, tj. k nerovnosti, jež by jen obtížně mohla být ústavněprávně akceptovatelná, využil Ústavní soud možnosti odložit vykonatelnost tohoto výroku nálezu a podle § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak učinil s odkladem přibližně jednoho roku od vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Úkolem zákonodárce bude, aby upravil přechodným ustanovením funkční období stávajících funkcionářů Nejvyššího soudu stejně, jako je tomu v případě funkcionářů Nejvyššího správního soudu.
V.g
Ústavnost funkčního období předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu a možnosti jejich opětovného jmenování do funkce
70. Navrhovatel se dále z obdobných důvodů jako v případě předsedů a místopředsedů okresních, krajských a vrchních soudů a Nejvyššího soudu domáhá (sub 33) zrušení novelizovaných ustanovení § 13 odst. 3 a § 13a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., tzn. zavedení funkčního období 10 let pro funkci předsedy Nejvyššího správního soudu a možnost opakovaného jmenování do této funkce. V tomto případě však není napadeno přechodné ustanovení čl. IV zákona č. 314/2008 Sb.
71. V případě předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že tento návrh musí sdílet osud obdobných návrhů v případě II.d a II.e. Návrh byl proto ze stejných důvodů (viz sub 62n.) zamítnut jako nedůvodný, co se týče zavedení funkčního období funkcionářů Nejvyššího správního soudu. Ze stejných důvodů jako sub 65 bylo naopak vyhověno návrhu na zrušení § 13a soudního řádu správního. Pominutí čl. IV zákona č. 314/2008 Sb., který je přechodným ustanovením k § 13 odst. 3 a § 13a soudního řádu správního, je v tomto případě bezvýznamné, neboť ani kdyby se tak nestalo, nebylo by zde možno, s ohledem na to, co bylo uvedeno sub 68, rozhodnout jinak, když jak délka funkčního období, tak délka přechodného období 10 let jsou ve vzájemném poměru. Konečně přechodné období v tomto případě ani navrhovatel nenapadá, neboť sám uvádí, že by snad ústavně konformní možností bylo vyčerpání celého funkčního období stanoveného zákonem, a to počítáno od účinnosti zákona. Tento požadavek je v tomto případě splněn.
VI.
Závěr
72. Ústavní soud závěrem shrnuje, že návrh shledal zčásti důvodným. Proto přistoupil podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k derogaci
a) ustanovení § 68 odst. 1 ve slovech "ministerstvu nebo" a ustanovení § 68 odst. 2 písm. b) ve slovech "ministerstvu nebo" zákona č. 6/2002 Sb. pro rozpor s ústavním principem dělby moci podle čl. 2 odst. 1 Ústavy a nezávislosti moci soudní a nestrannosti soudců podle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 a 3 Ústavy a pro rozpor s čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby,
b) ustanovení § 100a odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. pro rozpor s ústavním principem dělby moci podle čl. 2 odst. 1 Ústavy a nezávislosti moci soudní podle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy a pro rozpor s ústavně garantovaným právem na rovný přístup k veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny ve spojení s ústavně garantovaným právem na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem podle čl. 36 odst. 2 Listiny,
c) ustanovení § 102 odst. 1 ve slovech "a místopředsedy" zákona č. 6/2002 Sb. pro rozpor s ústavními principy určitosti zákona a zákazu svévole při výkonu státní moci, vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, pro rozpor s ústavním principem dělby moci podle čl. 2 odst. 1 Ústavy a nezávislosti moci soudní podle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy a pro rozpor s ustanovením čl. 91 odst. 2 Ústavy, podle něhož je stanovení organizace soudů v působnosti zákonodárce, který tak musí učinit ve formě zákona,
d) ustanovení bodu 11 čl. II zákona č. 314/2008 Sb. pro rozpor s principy demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, zakazujícími svévolný výkon státní moci a zneužití formy zákona k přijetí individuálního právního aktu proti konkrétní osobě, pro rozpor s ústavně garantovaným právem na rovný přístup k veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny a pro rozpor s ústavním principem nezávislosti moci soudní podle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy a konečně
e) ustanovení § 105a zákona č. 6/2002 Sb. a § 13a zákona č. 150/2002 Sb. pro rozpor s ústavním principem dělby moci podle čl. 2 odst. 1 Ústavy a nezávislosti moci soudní a nestrannosti soudců podle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 a 3 Ústavy,
přičemž vykonatelnost nálezu v případě derogace ustanovení § 102 odst. 1 ve slovech "a místopředsedy" zákona č. 6/2002 Sb. a ustanovení bodu 11 čl. II zákona č. 314/2008 Sb. podle § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odložil přibližně o jeden rok, aby poskytl zákonodárci dostatečný časový prostor k přijetí ústavně konformní právní úpravy a aby předešel závažným důsledkům, které by byly spojeny s případnou okamžitou derogací těchto ustanovení. Ve zbývající části návrh důvodným neshledal, a proto jej podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Odlišná stanoviska
1. Odlišné stanovisko soudce Jana Musila k části výroku I derogující slova "ministerstvu nebo" v § 68 odst. 1 a v § 68 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. a k výroku IV