5. Vágnost zákonné formulace "do přijetí zákonů o tomto majetku" neumožňuje specifikovat, co má být obsahem zamýšlených zákonů - zda to má být restituce naturální či relutární, resp. kombinace těchto prostředků, jaký má být její rozsah, kdy má být provedena, které subjekty mají být povinnými a které oprávněnými, nejsou stanovena žádná pravidla procesu uplatnění nároků apod. Toto neurčité zákonné ustanovení podle mého názoru nemůže zakládat legitimní očekávání ve smyslu individuálního právního nároku či nového individuálního majetkového práva, které by spadalo pod ochranu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podmínka konkretizace legitimního očekávání je vyslovena také Evropským soudem pro lidská práva např. v bodě 25 rozsudku ve věci Bazil proti České republice (stížnost č. 6019/02).
6. Pokládám za potřebné znovu připomenout, že restituční zákonodárství vychází obecně z koncepce, že na restituce není ústavně založený nárok a že takový nárok neplyne ani z mezinárodních závazků České republiky. To konstatoval v několika svých rozhodnutích samotný Ústavní soud České republiky, který např. ve stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 uvádí: "Zákonodárce při ... konstituování (restitučních předpisů - vsuvka J. M.) vycházel z faktického stavu v roce 1990 nebo o málo později, vědom si nejen v té době ještě se z paměti nevytrácejících důvodů, které jej k takovému zásahu do vlastnických práv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován a který je nejlépe vyjádřen právě v ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb. a preambuli zákona č. 87/1991 Sb., tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v té době panovalo. Takto jasně vyjádřená vůle má o to závažnější obsah, neboť k tomuto kroku nebyl povinován. Byť k majetkovým křivdám, které mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, které v mezidobí tento majetek nabyly, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.".
7. Stejné stanovisko zaujímá Evropský soud pro lidská práva, podle jehož názoru Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nijak neomezuje smluvní státy v jejich volnosti určit pole působnosti legislativy v oblasti restituce majetku a zvolit si podmínky, za kterých akceptují navracení majetku osobám, které jej byly dříve zbaveny [viz např. rozhodnutí Jantner proti Slovensku (Application no. 39050/97), Kopecký proti Slovensku (Application no. 44912/98), Blücher proti České republice (Application no. 58580/00)].
8. Je samozřejmé, že zákonodárce může na úrovni jednoduchého práva deklarovat svůj záměr legislativně upravit jakékoli právní otázky, tedy též vypořádat vztahy týkající se bývalého majetku církví a náboženských společností; to český zákonodárce činí v ustanovení § 29 zákona o půdě. Splnění tohoto záměru ovšem nezbytně vyžaduje komplexně posoudit nesmírně složité společenské, politické a ekonomické problémy, jejichž řešení leží nepochybně na zákonodárci, nikoli na Ústavním soudu. Jak známo, zákonodárce se opakovaně o řešení tohoto problému v posledních letech pokoušel, nedospěl však (též s ohledem na velkou ekonomickou zátěž a na současné hospodářské potíže) k nalezení nezbytného společenského konsensu. Domnívám se, že za těchto okolností nelze zákonodárci vyčítat "dlouhodobou nečinnost" a dovozovat z ní porušení ústavnosti.
4. Odlišné stanovisko soudce Pavla Rychetského
Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje proti oběma výrokům nálezusp. zn. Pl. ÚS 9/07. Vedou mne k tomu následující důvody:
1. Většina pléna se přiklonila k závěru, že ani uplynutím doby delší než devatenáct let se ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nestalo s ohledem na dlouhotrvající pasivitu zákonodárce protiústavním. Předmětné ustanovení bylo nepochybně přijato jako dočasný institut, kterým se zákonodárce rozhodl pouze na přechodnou dobu omezit vlastnické právo obcí (případně i jiných subjektů se zaknihovaným vlastnickým právem k majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace). Zákonem stanovené omezení vlastnického práva v podobě zákazu dispozice s majetkem je nepochybně v rozporu s ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k evropské Úmluvě. Za ústavně konformní je možno takové zákonné ustanovení považovat pouze za účelem dočasné ochrany jiného ústavně chráněného práva nebo aprobovaného veřejného zájmu, přičemž i toto časové omezení jinak protiústavního stavu musí být časově ohraničeno. Jde-li o časové omezení odůvodněné potřebou přijetí nového aktu legislativní povahy, vyžadujícího ústavně konformní proceduru přípravy, projednání a přijetí nové normy - lze považovat za mezní konec takové lhůty konec volebního období zákonodárného sboru, který takové omezení vyslovil a současně závazek k přijetí nové normy vyslovil. S ohledem na to, že v daném případě šlo o zákon přijatý Federálním shromážděním bývalé ČSFR cca 1 rok před jejím zánikem, bylo by možné považovat za ústavně konformní prodlevu dalšího funkčního období zákonodárného sboru zvoleného poprvé po konstituování samostatné České republiky. V daném případě však nečinnost zákonodárného sboru a omezení vlastnického práva trvaly více než 19 let, přičemž ve vztahu k obcím, kterým je takto dlouhodobě bráněno v nerušeném výkonu práva územní samosprávy, jde i o porušení práva zaručeného v čl. 8 Ústavy. Z těchto důvodů jsem podporoval při jednání pléna návrh původního zpravodaje (JUDr. J. Muchy) na zrušení napadeného ustanovení s přiměřeným odkladem účinnosti derogace tak, aby moc výkonná i zákonodárná měly prostor pro politické i legislativní řešení neústavního stavu.
2. Ve výroku sub II většina pléna Ústavního soudu shodně konstatuje, že "Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní ...". I když se shoduji s většinou argumentace nálezu, kritizující skutečnost, že výkonná ani zákonodárná moc nebyly schopny po dobu trvající téměř 20 let přijmout legislativní řešení, které by odstranilo stav navozený tzv. blokačním ustanovením § 29, nemohu se ztotožnit s jediným naznačeným závěrem většiny pléna - totiž, že toto ustanovení založilo legitimní očekávání restitucí historického církevního majetku. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že proces zmírňování majetkových křivd způsobených komunistickým režimem cestou tzv. restitučních zákonů je svrchovaně politickým a morálním aktem, avšak nárok na restituci neplyne ani z českého ústavního pořádku ani z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. To Ústavní soud (i Evropský soud pro lidská práva) konstatoval v celé své dosavadní nálezové judikatuře a shrnul ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Stanovení rozsahu a způsobu zmírňování majetkových i ostatních křivd způsobených minulým režimem je ve výlučné kompetenci zákonodárce, jíž se nemůže chopit ani Ústavní soud ani soudy obecné. Ostatně zákonodárce přikročil k obecné úpravě restitucí pouze u majetkových křivd způsobených fyzickým osobám, zatímco ohledně osob právnických zvolil cestu tzv. výčtových restitučních zákonů, které navíc vztáhl pouze na omezený okruh oprávněných osob (církve, řády a kongregace, Junák, Sokol apod.).