Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. B., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G. Masaryka 11, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 29 T 11/2002, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 2 To 25/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 700/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění dalších předpisů, (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil společně s dalším obviněným M. K. (bod A. I. výroku o vině). V bodě A. II. téhož výroku o vině byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustil spolu s dalším obžalovaným Z. P. Za uvedenou trestnou činnost soud uložil stěžovateli podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Dále mu soud podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání sedmi roků.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod A. I. výroku o vině rozsudku krajského soudu) se měl stěžovatel dopustit v podstatě tím, že v září až říjnu 1998 v P. a jinde společně se spoluobviněným M. K. po vzájemné dohodě vylákali od společnosti TRANS JKC, s. r. o., motorovou naftu v hodnotě 23.090.400,- Kč tak, že stěžovatel jako jednatel společnosti Weber reklama, s. r. o., odebral od TRANS JKC, s. r. o., na celkem 19 faktur naftu, kterou následně v rámci fiktivního obchodního vztahu údajně založeného kupní smlouvou ze dne 3. 9. 1998 převedl na M. K., jenž ji prodal koncovým odběratelům, převážně společnosti MJM group, a. s., přičemž obvinění od počátku věděli, že TRANS JKC, s. r. o., za odebranou naftu nebude zaplaceno, vzájemný obchodní vztah pouze předstírali, motorovou naftu dodávali nejméně společnosti MJM group, a. s., za výrazně nižší než nákupní cenu, a v souvislosti s odběry zboží, fiktivními doklady, a to kupní smlouvou, kterou údajně M. K. dne 14. 9. 1998 uzavřel se společností H+N, s. r. o., jejíž zástupce Z. B. měl na jejím základě převzít jako zálohu na dodávku motorové nafty 12.000.000,- Kč, a smlouvou o půjčce, již údajně dne 6. 10. 1998 uzavřel M. K. s I. N., který na jejím základě měl převzít částku 8.200.000,- Kč, a v souvislosti s dalšími materiály, předstírali druhotnou platební neschopnost společnosti Weber reklama, s. r. o., a M. K., pročež nebyly uhrazeny faktury společnosti TRANS JKC, s. r. o., (až na první fakturu, která byla částečně uhrazena ve výši 850.000,- Kč), čímž této obchodní společnosti byla způsobena škoda ve výši nejméně 22.240.000,- Kč.
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem A. II. měli stěžovatel a Z. P. spáchat společně pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1 tr. zák., který spočíval ve stručnosti v tom, že dne 11. 12. 1997 v R. n. K. podali u zdejšího katastrálního úřadu návrh na zahájení řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, a to stěžovatel jako zplnomocněný zástupce prodávajícího Ing. K. J. a Z. P. jako jednatel společnosti KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., za stranu kupující. Chtěli tak ve svůj prospěch dosáhnout realizace kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1997, kterou stěžovatel na základě plné moci jako zástupce Ing. K. J. prodal kupujícímu KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., zastoupenému jednatelem Z. P. za kupní cenu 2.000.000,- Kč ve výroku o vině specifikované nemovitosti, čímž jednali v rozporu s dispozicemi Ing. K. J., který předmětné nemovitosti chtěl prodat minimálně za částku ve výši několika desítek milionů Kč, a takto jednali i přesto, že věděli, že tržní cena prodávaných nemovitostí je výrazně vyšší než sjednaná kupní cena, avšak jejich společný záměr se nezdařil, když příslušný katastrální úřad jejich návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí zamítl, přičemž v případě dokonání činu by Ing. K. J. způsobili škodu ve výši nejméně 8.900.000,- Kč, což je minimální cena nemovitostí v té době, neboť neměli v úmyslu zaplatit ani sjednanou kupní cenu, když fiktivním příjmovým pokladním dokladem ze dne 10. 12. 1997, podle něhož údajný syn poškozeného L. J. měl převzít od stěžovatele jako zálohu na koupi nemovitosti 2.000.000,- Kč, směnkou ze dne 13. 1. 1998, podle níž měl Ing. K. J. do 13. 2. 1998 zaplatit společnosti KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., částku 2.100.000,- Kč, a dalšími souvisejícími doklady v rozporu se skutečností předstírali, že k úhradě kupní ceny již došlo.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a na vyjádření se k prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jeho právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 1 a 2, dle čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Konkrétní námitky ústavní stížnosti budou specifikovány v dalším textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z převážné většiny je v ní argumentováno obdobně, jako v přípravném řízení, v hlavním líčení, a v rámci odvolacího, či dovolacího řízení. Postoje jednotlivých soudů k těmto námitkám jsou přehledně rozvedeny v napadených rozhodnutích. Konkrétně se krajský soud vyjádřil jen k námitce neprovedení a neodůvodnění výslechu svědka V. K.; před krajským soudem takový důkaz navržen k provedení nebyl, takže rozhodnutí uvedeného soudu logicky neobsahuje odůvodnění, proč takový úkon nebyl realizován. Vzhledem k důkazní situaci, která po nadstandardně provedeném hlavním líčení byla ustálena, by však prý jakékoli svědectví V. K. nemohlo napadené rozhodnutí zvrátit.
Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v podstatě jen odkázaly na svá napadená rozhodnutí.
Stěžovatel v replice k vyjádřením obecných soudů požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu a tento návrh odůvodnil. Dále uvedl, že obecné soudy měly při ukládání trestu zákazu činnost zohlednit, že stěžovatel může být propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v lednu 2017 (stěžovateli v té době bude 49 let) a trest zákazu činnosti mu vyprší v lednu 2024, což je 27 let od spáchání tr. činu a stěžovateli bude v té době 56 let. Dále prohlásil, že vzhledem k délce trestního stíhání a k trestnímu stíhání samotnému musel rezignovat na funkci předsedy správní rady DONATOR, o.p.s., odstoupit z pozice zmocněnce NF TRAVEL, s. r. o., a jako OSVČ byl zcela odstaven od účastí na stavebních zakázkách, kde je podmínkou, aby proti osobě účastné nebylo vedeno tr. stíhání. Kvůli uloženému trestu zákazu činnosti je u stěžovatele po nepřiměřenou dobu (od páchání trestného činu a od sdělení obvinění) v sázce jeho budoucí profesní a společenská existence, jelikož do svých 61 let nesmí vykonávat funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev, včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. K neprovedenému výslechu svědka P. stěžovatel uvádí, že vady výslechu tohoto svědka v přípravném řízení sice nenamítal již v přípravném řízení, což mu však nemůže být vytýkáno k jeho tíži, jestliže pochybení nalézacího soudu zjistil až po vynesení rozsudku soudu prvního stupně; je toliko jeho věcí, kdy s obhajobou vystoupí, nebo taktika a způsob vedení obhajoby je výlučně v dispozici obviněného a jeho obhájce. Stěžovatel dále brojí proti vyjádření KS, že "vzhledem k důkazní situaci, (...), by jakékoliv svědectví V. K. nemohlo zvrátit rozhodnutí, ...".
Stěžovatel zaslal až dne 26. 8. 2011 - tedy po téměř 8 měsících od uplynutí zákonné lhůty k podání řádné ústavní stížnosti - doplnění ústavní stížnosti. V něm především namítá: že vrchní soud nesprávně postupoval ohledně (ne)připuštění znaleckého posudku Mgr. P.; že soudy při stanovení trestu nereflektovaly polehčující okolnost v podobě řádného života stěžovatelem před spácháním skutku A.II. výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu; že na případ stěžovatele nedopadala 3-denní lhůta na přípravu, ale lhůta 5-ti denní; že nalézací soud od ostatních obžalovaných a účastníků řízení nevyžadoval prokazování jejich zdravotního stavu v souvislosti s jejich omlouvání z neúčastí na hlavním líčení. K prokázání nesprávnosti znaleckých posudků ohledně svého zdravotního stavu navrhl stěžovatel důkaz zdravotním potvrzením ze dne 18. 8. 2011.
III.
Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v prvé řadě namítá nepřiměřenou délku trestního řízení (přes 10 let) s tím, že se měla promítnout do stanovení trestu na samém prahu spodní hranice pro § 250 odst. 1 a 4 tr. zák. či pod touto hranicí anebo do zastavení trestního řízení dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Stěžovatel tedy nesouhlasí s podobou kompenzace porušení jeho práva na přiměřenou dobu řízení. To prý platí především z následujících důvodů.
Zájem státu na potrestání pachatele (stěžovatele) totiž - podle stěžovatele - za tu dobu poklesl více než znatelně. V době, kdy byl trestný čin spáchán, se jednotlivci, soukromé společnosti a instituce ještě stále učili podnikat a dopouštěli se chyb. Průtahy v řízení jdou na vrub státních orgánů. Pokud stěžovatel předkládá listinné důkazy později či až po výslechu svědků, bylo to dáno strategií obhajoby stěžovatele, byť některé ihned předložit nemohl. Jeho strategie obhajoby mu nemůže být kladena k tíži, stejně tak složitost věci. Stěžovatel se neúčastnil jen 2 hlavních líčení. Alibistické je vyhotovení dvou znaleckých posudků, které měly potvrdit obstrukce stěžovatele pramenící z jeho neúčasti na dvou hlavních líčeních. Stěžovatel shledává v délce řízení časové úseky, po které soudy či policejní orgán nekonaly aktivně. Nezastavil-li nalézací soud či odvolací soud trestní řízení podle ust. § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neměla být vytýkaná jednání kvalifikována podle § 250 odst. 4 tr. z., ale podle některého odstavce nižšího vzhledem k nesplnění předpokladu § 88 odst. 1 tr.z. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud snaží ospravedlňovat nesnížení výše trestu "možností domáhat se kompenzace podle zákona č. 82/1998 Sb....; takový vývod se však jeví lichý, neboť finanční kompenzace je prostředkem komplementárním a vždy připadá v úvahu až tehdy, není-li jiný, efektivnější prostředek nápravy již možný (např. až po vykonání trestu).
Ústavní soud k tomu uvádí, že se obecné soudy s otázkou přiměřenosti délky trestního řízení a jejím dopadem na druh a výši trestu vypořádaly řádně (str. 197-8 rozsudku nalézacího soudu; str. 48-49 rozsudku odvolacího soudu; str. 13-18 usnesení dovolacího soudu). Námitky stěžovatele v tomto směru jsou jen pokusem o přehodnocení racionálně a logicky odůvodněného závěru obecných soudů, který je tak i z hlediska ústavněprávního plně přijatelný. Sám Ústavní soud není další instancí v obecném soudnictví, které by příslušelo přehodnocovat "správnost" (přiléhavost) závěrů obecných soudů; Ústavní soud je toliko soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Tedy, obecné soudy zohlednily určitou míru porušení základního práva stěžovatele na přiměřenou dobu řízení a promítly ji do uložených druhů a výše trestů (tedy i trestu zákazu činnosti), a to plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu.
V konkrétnostech lze zmínit např. i fakt, že již v rámci posuzování otázky viny bylo - ve prospěch stěžovatele - aplikováno pozdější znění trestního zákona (ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb.), které příznivěji pro stěžovatele vymezilo hranice jednotlivých kategorií škod (srov. též str. 15 usnesení dovolacího soudu či str. 49 rozsudku odvolacího soudu).
Délka řízení dále plynula z povahy věci. To bylo dáno její mimořádnou složitostí, konáním společného řízení ohledně tří skutků proti třem obviněným (samotné hlavní líčení trvalo 45 jednacích dní apod.), a potřebou objasňovat fiktivní, zmanipulované děje a poměrně sofistikované jednání obviněných. Délka řízení byla ovlivněna i samotnými obviněnými, včetně stěžovatele, kupříkladu jejich absencí na některých úkonech a pozdním uplatňováním důkazních návrhů, byť (snad) šlo o procesní strategii obhajoby. V této souvislosti je bezvýznamné, zda šlo ze strany stěžovatele o záměrné obstrukce směřující k protahování trestního řízení nebo zda takovou taktiku obhajoby volil z jiných důvodů; klíčové je, že z logiky věci nelze k tíži orgánů trestního řízení přičítat prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv obviněného a jeho taktikou, popřípadě jeho zdravotním stavem. Také proto není významné - z hlediska ústavního - zkoumat, zda stěžovateli jeho zdravotní stav objektivně bránil v účasti na dvou hlavních líčení či zda šlo o obstrukci, a proto logicky ani není důvod provádět o této otázce dokazování, čehož se stěžovatel domáhá (navíc až v doplnění ústavní stížnosti téměř až 8 měsíců od uplynutí zákonné lhůty k podání řádné ústavní stížnosti).
Konečně, obecné soudy přihlédly při uložení trestu i k vysoké typové nebezpečnosti protiprávního jednání, vedoucí k nutnosti uložit poměrně vysoké nepodmíněné tresty odnětí svobody (srov. str. 15 usnesení dovolacího soudu). Konkrétně obecné soudy argumentovaly tak, že stupeň společenské nebezpečnosti zvyšuje především výše způsobené škody, která několikanásobně přesahuje spodní hranici zákonné sazby, vysoký počet protiprávních útoků a do značné míry i sofistikovaný způsob provedení činu (str. 192 a str. 194 rozsudku nalézacího soudu). Při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti soudy přihlédly i k tomu, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 6 T 159/2002, uznán vinným trestným činem zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zákona (srov. str. 199 rozsudku nalézacího soudu). Obecné soudy dovodily, že stěžovateli - mimo jiné - přitěžovalo to, že spáchal více trestných činů a že způsobil trestným činem vyšší škodu (srov. str. 199 rozsudku nalézacího soudu). Na druhé straně přihlédly i k tomu, že určité průtahy jdou na vrub orgánů činných v trestním řízení.
Řečeno ještě jinak, dle judikatury Ústavního soudu je možné, aby obecné soudy ke kompenzaci zjištěných průtahů v trestním řízení využily také prostředky spadající do rámce trestního práva (srov. i stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 36, r. 2005, s. 707); takto předestřená úvaha se opírá o závěry plynoucí ze známé judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž ke zjištěným průtahům lze přihlížet při utváření rozhodnutí o druhu a výši trestu.
V projednávané věci - na rozdíl od případu, jehož se týká citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 - se však obecné soudy délkou trestního řízení ve vztahu k uložení trestů výslovně zabývaly. Rozhodné je, že soudy v posuzované věci kritérium délky řízení při ukládání trestu ve svém rozhodnutí vyjádřily a reflektovaly; výslovně uvedly, že kompenzovaly porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě v podobě výrazně nižší výměry trestů, než by mu byly uloženy v případě zachování práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. např. str. 200 dole rozsudku krajského soudu). Nejednalo se přitom jen o formální tvrzení soudu, neboť soudy je v uloženém trestu vyjádřily i obsahově; stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výši sedmi roků a šesti měsíců, tedy ve spodní polovině trestní sazby 5-12 let.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy dodržely intence citovaného nálezu Ústavního soudu a do úvahy o trestech délku řízení promítly, tedy i do úvahy o trestu zákazu činnosti (zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej), a to v trvání sedmi roků (srov. např. str. 200 rozsudku nalézacího soudu: "...ochrana společnosti vyžaduje, aby všem obžalovaným byly uloženy i další tresty. To souvisí s tím, že všichni obžalovaní se trestné činnosti dopustili v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti...všechny uložené tresty svým charakterem a výší plně postihují jak konkrétní a typovou nebezpečnosti protiprávního jednání, kterého se obžalovaní dopustili, tak jejich osoby. Již v předchozích pasážích byly jmenovány skutečnosti, které soud zohlednil při výměře trestu, ať již jde o výši způsobené či hrozící škody, způsob provedení činu, opakování protiprávních útoků a podobně. Je tedy na místě dodat, že dalším faktorem, který naprosto zásadně soud ovlivnil zejména při stanovení výše trestů, baly značná dílka řízení, které proti všem obžalovaným bylo vedeno. Nebýt této skutečnosti, všem obžalovaným by musely být uloženy tresty výrazně citelnější.").
Stěžovatel nesouhlasí ani s pasáží usnesení Nejvyššího soudu, poukazující na možnou finanční kompenzaci dle zákona č. 82/1998 Sb. Tu nelze přehlédnout, že to bylo uvedeno jednak nad rámec předtím uvedených rozhodovacích důvodů, které obstojí samy o sobě, jednak - kontextuálně vyloženo - tím nebylo myšleno popření teze, že odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. je jen prostředkem komplementárním. Dle Nejvyššího soudu totiž obecné soudy porušení práva stěžovatele na přiměřenou dobu řízení uložením trestů odnětí svobody právě v jeho spodní polovině adekvátně kompenzovaly.
Námitky, že obecné soudy při stanovení trestu nepřihlédly k polehčující okolnosti, že stěžovatel vedl před 8. 12. 1997 (tj. před spácháním tr. činu pro skutek A. II.) vedl řádný život, a že nalézací soud od ostatních obžalovaných a účastníků řízení nevyžadoval prokazování jejich zdravotního stavu v souvislosti s jejich omluvami z neúčastí na hlavním líčení, vznesl stěžovatel nově až v doplnění ústavní stížnosti, tedy téměř až 8 měsíců od uplynutí zákonné lhůty k podání řádné ústavní stížnosti; tím tuto zákonnou lhůtu zjevně obchází. Proto nelze tuto námitku právně relevantně přezkoumat věcně. Jako obiter dictum však Ústavní soud (například) uvádí, že stěžovatel ani neargumentuje, že by byl před spácháním trestného činu pro skutek A. II. vedl řádný život. Zjevně tomu tak nebylo, což plyne z data spáchání skutku, pro který byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 6 T 159/2002 uznán vinným trestným činem zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zákona; tento rozsudek přitom obecné soudy reflektovaly (srov. str. 199 rozsudku nalézacího soudu).
IV.
Stěžovatel dále namítl, že neprovedení a neodůvodnění výslechu svědka K. - který stěžovatel navrhoval v odvolacím řízení - znamená opomenutý důkaz, tedy porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podle ustálené judikatury nemají obecné soudy povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže provedení navržených důkazů není pro rozhodnutí nezbytné (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995).
Právě taková situace nastala i v této souzené věci. Odvolací soud nevyhověl stěžovatelovým důkazním návrhům s odůvodněním, že v opačném případě "by trestní řízení pouze protáhlo bez vlivu na objasnění rozhodných skutečností" (srov. str. 44 rozsudku vrchního soudu), tedy v podstatě pro nadbytečnost. Odvolací soud tedy vycházel z kontextu posuzovaného případu, obdobně jako již soud nalézací. Odůvodnění, proč nebylo vyhověno návrhu na provedení důkazů soudem je z hlediska ústavní konformity námitky stěžovatele klíčové.
Zde lze citovat i judikaturu Ústavního soudu, dle níž (v tam souzeném případě) odmítnutím důkazního návrhu pro nadbytečnost nedošlo k porušení základních práv či svobod, a to dokonce ani tehdy, jestliže tato nadbytečnost nebyla v rozhodnutí obecného soudu explicitně zmíněna; tím spíše je citovaná judikatura použitelná pro nyní posuzovanou věc. Kupříkladu v usnesení sp. zn. I. ÚS 452/07 Ústavní soud uvedl: "Implicitní závěr okresního soudu o nadbytečnosti provedení těchto důkazů přitom plyne i z toho, že paušálně neodmítl navržené důkazy, ale dva navržené důkazy provedl (sv. R., K.) a následně ihned (srov. str. 471 spisu) přistoupil k vyhlášení rozsudku. Tedy v samotné okolnosti, že okresní soud v protokolu o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl důvody, které jej vedly k zamítnutí určitých stěžovatelem navržených důkazů, nelze v dané věci spatřovat dosah do ústavněprávní roviny, tj. zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994) [srov. např. II. ÚS 391/05]." V usnesení sp. zn. II. ÚS 744/06 Ústavní soud konstatoval: "Za vadu lze považovat pouze stav, kdy neprovedení navrženého důkazu není soudem zdůvodněno. Jde o případ tzv. opomenutých důkazů, tj. o stav, kdy z celého průběhu řízení a z obsahu odůvodnění nelze dovodit, že možnost provedení takového důkazu soud nebral vůbec do úvahy. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá jeho závěr, že provedené důkazy postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. Z toho lze dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. V okolnosti, že obecné soudy v protokole o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedly důvody, které je vedly k neprovedení uvedeného důkazu, je možno spatřovat pochybení, nejde však o pochybení tak závažné, že by nutně muselo způsobit porušení základních práv (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 189/05). Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci rozhodnutí. Nelze totiž přehlížet, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnuje též právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě.".
Ústavní soud k tomu dodává - jak plyne z ústavní stížnosti - že účelem citovaného důkazního návrhu stěžovatele na výslech svědka K. mělo být zodpovězení otázky, zda společnost KKM půjčku poškozenému Ing. J. poskytla, resp. otázky prodeje příslušné nemovitosti; svědek K. prý měl potvrdit, že sám převzal půjčku, vydávaje se za syna poškozeného (a to po dohodě s poškozeným). Soudy však velmi podrobně, logicky a celkově přesvědčivě odůvodnily (a neopíraly se jen o svědeckou výpověď poškozeného) - tedy ústavně souladně - svoji odpověď na příslušné otázky (srov. např. str. 38 - 44 rozsudku odvolacího soudu či str. 177-183 rozsudku nalézacího soudu); proto tuto otázku, zodpovězenou bez důvodných pochybností, nebylo podle obecných soudů zapotřebí prostřednictvím navrhované svědecké výpovědi znovu řešit; tato úvaha obecných soudů neracionální vskutku není. Jinými slovy, obecné soudy zjevně vycházely z premisy, že i kdyby svědek K. potvrdil, že sám převzal půjčku, vydávaje se za syna poškozeného, nic by to nemohlo změnit na soudy přijaté skutkové verzi případu, neboť jinou verzi by vylučovala řada jiných důkazů, tvořící souvislý řetězec, nevyvolávající o předmětném skutku důvodné pochybnosti.
V tomto směru - tedy i v kontextu návrhu důkazu výslechem svědka K., předloženého stěžovatelem až v odvolacím řízení - poukazuje Ústavní soud na zjištění soudů, že ohledně příslušných skutků byla patrná snaha obhajoby (i stěžovatele) průběžně upravovat vylíčení průběhu událostí v závislosti na aktuálním vývoji trestního řízení (srov. např. str. 10 napadeného usnesení dovolacího soudu). I z tohoto pohledu obecné soudy patrně pohlížely na příslušný důkazní návrh stěžovatele.
Ústavní soud tedy usuzuje - s přihlédnutím k odůvodnění napadených rozhodnutí jako celku (v kontextu s obsahem spisu) - že se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly jak z formálního, tak i z materiálního hlediska s citovaným důkazním návrhem stěžovatele, jestliže mu pro nadbytečnost nevyhověly.
V.
Stěžovatel uplatňuje též námitky procesního pochybení obecných soudů.
a) Konkrétně především namítá nemožnost použití svědeckých výpovědí účiněných v přípravném řízení ve dnech 30. - 31. 3. 1999 (tj. výslech svědků N., B., Š., K., .a odsouzeného K.). To proto, že ani stěžovatel ani jeho obhájce prý nebyli o těchto úkonech vyrozuměni, ačkoli obhájce ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř. deklaroval vůli účastnit se všech vyšetřovacích úkonů, a tedy i o nich být vyrozuměn. Existenci onoho procesního úkonu obhajoby dle § 165 odst. 2 tr. ř. dovozuje stěžovatel z listiny přiložené k ústavní stížnosti, která je označena č. l. 139 a je nazvána "Záznam" (k jejímu obsahu, srov. text níže). Tato listina dle stěžovatele ve spise 29 T 11/2002 chybí a má se nacházet toliko v "policejním vyšetřovacím (souběžném) spisu", z něhož stěžovatel pořídil kopii (stěžovatel též přiložil k ústavní stížnosti "úřední záznam o nahlédnutí do konceptu vyšetřovacího spisu", v němž se uvádí, že si stěžovatel pořídil fotokopii listu č. 139). Odvolací soud naopak dovodil, že stěžovatel (jeho obhájce) neučinil v příslušné době úkon ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř.
Obsahově tak stěžovatel namítá porušení svého práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny; ostatně, i v doplnění zdůvodnění odvolání, v němž namítal nemožnost použití příslušných svědeckých výpovědí z důvodu nevyrozumění jeho obhajoby o konání těchto výslechů, výslovně argumentoval v tomto kontextu porušením svých základních práv a svobod: "Hodnocením takto neprocesních důkazů provedeným soudem I. stupně dle mého názoru došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod obž. Ing. A. B., co do práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, tkvících co do účasti jeho právního zástupce na úkonech tr. řízení." - srov. č. l. 7694).
V (nálezové) judikatuře Ústavního soudu se uplatňuje názor, že obecné soudy - bez ohledu na instanci, ve které rozhodují (tedy i Nejvyšší soud) - jsou vždy oprávněny i povinny poskytnout ochranu základnímu právu a jakákoli námitka, která může být uplatněna v řízení o ústavní stížnosti, musí být rovněž uplatnitelná v řízení před obecným soudem. Tento náhled na posuzování přípustnosti dovolání se uplatňuje v judikatuře Ústavního soudu od roku 2004; ponejprve se explicitně objevil v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405), v němž Ústavní soud odmítl restriktivní výklad § 265 odst. 1 písm. g) trestního řádu [posléze se však tato koncepce uplatnila rovněž v případě dovolání civilního - srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) či sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301)]. Na citované rozhodnutí pak navázal např. nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), dle kterého "z hlediska práva na spravedlivý proces platí, že ne každá námitka zhojitelná v dovolacím řízení je zhojitelná v řízení o ústavní stížnosti, a nikoli naopak, že ne každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem dovolání". Podstata ústavní garance kompetence obecných soudů podle čl. 4 Ústavy ve vztahu k účastníku řízení tedy spočívá v tom, že pokud účastník řízení namítá porušení svého základního práva nebo svobody, obecné soudy se nemohou - odkazem na nedostatek kompetence v tzv. jednoduchém (podústavním) právu - zbavit povinnosti tuto námitku věcně přezkoumat.
V této souzené věci je však významné, že stěžovatel uvedenou námitku (tedy nemožnost použití svědeckých výpovědí účiněných v přípravném řízení ve dnech 30. -31. 3. 1999, zejména s odkazem na listinu přiloženou k ústavní stížnosti, označenou "č. l. 139") v dovolacím řízení včas nevznesl (srov. dovolání na č. l. 7859).
Stěžovatel neuvádí důvod - tím méně důvod vážný - proč tak neučinil. V ústavní stížnosti se však zřejmě snaží tvrdit, že citovanou námitku v dovolání vznesl včas, neboť uvádí, že "domníval se, že dovolací soud pochybení odv. soudu co do hodnocení tohoto důkazu - č. l. 139 tr. s. v rámci rozhodování o dovolání stěžovatele odstraní, což se nestalo". Těžko se však stěžovatel mohl vážně domnívat, že dovolací soud bude reflektovat takto formulovaný neurčitý odkaz na listinu "č. l. 139" - a tím odstraní tvrzené pochybení odvolacího soudu - jestliže sám (stěžovatel) věděl, že tato listina není součásti spisu, na podkladě kterého přitom rozhodovaly obecné soudy, tedy i soud dovolací; stěžovatel přiložil až k ústavní stížnosti listinu nazvanou "Záznam o nahlížení do spisu" ze dne 2. 7. 2009, v němž se uvádí, že stěžovatel tvrdí pracovnici soudu, že ve spise chybí č. l. 139; dále stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti listinu ze dne 12. 10. 2009, z níž se podává, že si stěžovatel pořídil fotokopii č. l. 139 z konceptu vyšetřovacího spisu.
Uvedené námitky tedy stěžovatel uplatnil opožděně, až po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010; ve spise je založeno jeho doplnění dovolání datované až dne 7. 10. 2010, doručené Nejvyššímu soudu dne 11. 10. 2010, jež teprve tuto procesní námitku obsahuje.
Ústavní soud se proto citovanou námitkou zabývat nemohl. Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny. Proto v tomto rozsahu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou
K tomu Ústavní soud dodává, že i kdyby snad bylo možné dovozovat, že by se dovolací soud citovanou námitkou zabývat nemohl proto, že by šlo o nové tvrzení či důkaz, nepřípustnost ústavní stížnosti by byla dána tím spíše, protože pak by bylo namístě uvažovat o nevyčerpání návrhu na povolení obnovy řízení, jejíž podmínky vymezuje § 278 tr. ř.
b) Nadto, toliko jako obiter dictum Ústavní soud usuzuje, že by ústavní stížnosti vyhověno být nemohlo, i kdyby Ústavní soud mohl citovanou námitku přezkoumat věcně.
Totiž, ze "záznamu" ze dne 30.3.1999 - který je označen jako č. l. "139" - neplyne to, co tvrdí stěžovatel, tedy že by snad obhájce stěžovatele ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř. deklaroval vůli účastnit se všech vyšetřovacích úkonů, a tedy i o nich být vyrozuměn. Z citovaného dokumentu plyne pouze to, že obhájce stěžovatele byl vyrozuměn vyšetřovatelem o konání vyšetřovacích úkonů dne 30. a 31. 3. 1999. Leč nejen to, citovanou listinu lze dokonce vyložit opačně než dovozuje stěžovatel. Je v ní totiž uvedeno, že obhájce stěžovatele byl vyrozuměn "o tom, že mimo plánovaných úkonů dne 30.3.1999 s nimiž byl srozuměn a vyrozuměn se dne 31.3.1999 od 13.45 hod. ve věznici v Olomouci bude konat výslech obv. M. K. Toto obhájce vzal na vědomí...". Tedy citovaný dokument naopak nasvědčuje tomu, že obhájce stěžovatele o konání výslechů dne 30. 3. a 31. 3. 1999 vyrozuměn byl. Na to obhájce dle citovaného dokumentu uvedl, že "dnešního dne již přítomen u dalších úkonů nebude, vzdálil se v 16 hod., a žádá o zaslání kopií protokolu z úkonů, které dnešního dne ještě budou prováděny, jedná se o výslech 4 svědků.". Tudíž, dle citované listiny obhájce stěžovatele vyjádřil naopak vůli příslušných úkonů dne 30. 3. 1999 se neúčastnit. To pak zcela kontrastuje s verzí ústavní stížnosti o porušení práv obhajoby v uvedeném směru.