Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, proč stěžovatel přikládá k ústavní stížnosti i listinu datovanou dne 30. 3. 1999, na níž je uvedena údajná žádost jeho obhájce o písemné vyrozumívání o všech nařízených úkonech. Na této listině je napsáno ručně, že ji převzal dne 30. 3. 1999 v 14h05 Mgr. Ing. J. Z. (pozn.: vyšetřovatel) a pod tím je uveden údajný podpis Mgr. Ing. J. Z. Tato listina však není vůbec číslována a ostatně i stěžovatel tvrdí, že ve spise (který měly k dispozici soudy) chybí jen jedna - a to jiná - listina, a to na č. l. 139, již též stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil (srov. text výše). Zjevně tedy jde o listinu, která se nenacházela v žádné verzi spisu ve věci stěžovatele (opak netvrdí ani stěžovatel). Pokud by taková listina, s výslovnou údajnou akceptací vyšetřovatele, byla skutečně pravá, není důvodu, aby nebyla založena ve spise, a aby byla v dispozici jen stěžovatele. Navíc, pokud ani stěžovatel netvrdí, že tuto listinu okopíroval z konceptu vyšetřovacího spisu (tomu svědčí také to, že listina není číslována), stěžovatel již rozumně nevysvětluje, proč ji přiložil až k ústavní stížnosti a nikoli v řízení předcházejícím. Přitom například již v odvolání namítal, že nebyl vyrozuměn o příslušných vyšetřovacích úkonech a že jeho obhájce vyvinul vůli být o všech úkonech vyrozumíván (srov. č. l. 7694), a proto se nabízelo předložení citované listiny. To pak zapadá do kontextu poněkud nevěrohodně vedené obhajoby stěžovatele v tom smyslu, jak generalizuje Nejvyšší soud: "Obviněný Ing. A. B. např. po letech trestního stíhání předložil zcela nové skutečnosti, když je objektivně vysoce nepravděpodobné, aby poté, co byl jako obviněný seznámen se skutkem jemu kladeným za vinu a především s jeho právní kvalifikací, kdy byl ohrožen poměrně vysokou trestní sazbou, neuplatnil vše, čímž by vyvrátil podezření ze spáchání tak závažného trestného činu, a aby tak učinil prakticky před skončením řízení u soudu prvního stupně bez toho, aniž by (poznámka: správně " bez toho, že by") existovaly závažné okolnosti, pro které by nemohl svou obhajobu uplatnit dříve.". K tomu lze dodat, že citovaná listina je kopií originálu, přičemž kopii neměl vyhotovit orgán činný v trestním řízení, nýbrž Magistrát města Přerova, a to na základě předloženého prvopisu (originálu). Je vskutku málo pravděpodobné, že by byl vyšetřovatel potvrdil svým podpisem převzetí citované listiny (žádosti dle § 165 odst. 2 tr. ř.), leč pak by tuto listinu stěžovateli (jeho obhájci) vrátil, aniž by byl originál založil do spisu, popř. aniž by si pořídil jeho kopii. K tomu je nutno uvést, že citovaná listina není opatřena hlavičkou obhájce stěžovatele (i když jiná podání téhož obhájce hlavičkou opatřeny jsou - srov. např. č. l. 138), podpis vyšetřovatele mjr. Ing. J. Z. se nápadně odlišuje od jeho podpisů obsažených na originálech jiných listin ve spise (srov. např. č. l. 226) a ve spise je obsažena žádost téhož obhájce dle § 165 odst. 2 tr. ř., datovaná však později (dne 31. 3. 1999) a doručená policejnímu vyšetřovateli až dne 9. 4. 1999; pokud by skutečně byla vyšetřovateli předána písemná žádost obhájce dle § 165 odst. 2 tr. ř. již dne 30. 3. 1999, stěžovatel neuvádí rozumný důvod, proč by byla další den napsána stejná žádost a podána znovu. To vše ve svém souhrnu svědčí spíše pro to, že žádost ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř. datovanou již dne 30. 3. 1999 a údajně předloženou téhož dne vyšetřovateli, nelze brát jako relevantní doklad. To ostatně zapadá i do kontextu způsobu vedení své obhajoby stěžovatelem, kdy i obecné soudy dovodily, že obvinění v rámci obhajoby odkazovali na neexistující dokumenty (srov. např. str. 10 napadeného usnesení dovolacího soudu) či dokonce, že stěžovatel předkládá soudům falzifikáty listin na svou obhajobu (srov. např. str. 41 dole rozsudku odvolacího soudu).
VI.
Stěžovatel dále namítá i jiná procesní pochybení. Tvrdí, že výslechy svědků (dne 30. - 31. 3. 1999, konkrétně výslechy N., B., Š., K., D. a obžalovaného K.) byly provedeny souběžně, tedy tak, že pokud by se jich chtěla obhajoba stěžovatele zúčastnit, museli by být činní tři obhájci; ve spise neexistuje úřední forma vyrozumění obhajoby ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k výslechu svědka P. a obhájce stěžovatele se proto výslechu tohoto svědka nezúčastnil.
I tyto námitky - materiálně podřaditelné pod námitku porušení práva obhajoby, tedy základního práva stěžovatele - stěžovatel v dovolání včas nevznesl, a proto ani v řízení o ústavní stížnosti nejsou přípustné (srov. obdobně bod V. tohoto nálezu Ústavního soudu).
Nadto, toliko jako obiter dictum - pokud jde o věcnou stránku citovaných námitek - Ústavní soud dovozuje, že i kdyby tyto námitky nyní přípustné byly, ani věcně by stěžovateli vyhověno být nemohlo.
K souběžně konaným výslechům lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 22.1.2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000: "Pokud jde o zčásti souběžný výslech stěžovatele a uvedeného svědka, tato samotná skutečnost nepředstavuje porušení práva na obhajobu... Nebylo také zjištěno, že by obhájkyně stěžovatele prohlásila, že se tohoto vyšetřovacího úkonu chce zúčastnit, přičemž jí to bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení znemožněno. Na základě těchto skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném ohledu nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody...", nebo na usnesení ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1267/08: "...případná absence obhájce u prvotních výslechů svědků by mohla být z ústavně právního hlediska napravena opětovným výslechem svědků za účasti obhájce (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 56/99).". Jak též konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 243/2000 k interpretaci a aplikaci § 165 odst. 2 trestního řádu: "Jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o místu a době provádění vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit, a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění o jejich konání žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý trestní proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením a nevznesl přitom námitku porušení § 165 odst. 2 (§ 2 odst. 13) trestního řádu vyšetřovatelem, spočívající v nemožnosti napadat úkony přípravného řízení. Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkon vyloučil (např. by neprovedl výslech svědka, jehož se obhájce v přípravném řízení neúčastnil) nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval.". V kontextu citované judikatury se sluší uvést, že ani stěžovatel nepopírá, že v hlavním líčení byli předmětní svědci vyslechnuti, se zaručením práv na jeho obhajobu. Ostatně, obdobně usuzoval ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně výslechu svědka P. v napadeném rozsudku odvolací soud: " Je pravdou, že z protokolu o výslechu svědka nevyplývá, že by tomuto výslechu byl přítomen obhájce obžalovaného, avšak tento svědek byl velice podrobně vyslechnut dne 2.11.2006 u hlavního líčení Č.l 6530 - 6551 za přítomnosti obhájců i obžalovaných. Odvolací soud proto nepovažuje tuto vadu za vadu podstatnou dle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., zejména když ani obhajoba na tuto skutečnost v řízení přípravném nereagovala a nápravy se domáhá až v odvolacím řízení.".
Námitku stěžovatele sub b) - tedy že ve spise absentuje úřední forma vyrozumění obhajoby ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k výslechu svědka P., a že se proto obhájce stěžovatele výslechu tohoto svědka nezúčastnil - považuje Ústavní soud za potřebné uvést do souladu s realitou.
Totiž, v protokolu o výslechu svědka P. je na závěr uvedeno, že obhájce stěžovatele JUDr. P. byl písemně vyrozuměn (srov. č. l. 351). Podstatné pak je, že tomu odpovídá kopie tohoto písemného vyrozumění ze dne 19. 10. 2000, založená ve spise (na č. l. 333), v níž je uváděno, že v trestní věci bude dne 26. 10. 2000 v době 8h-10h proveden výslech dvou svědků (přitom výslech svědka P. započal dne 26. 10. 2000 v 9h30). Tato písemná výzva byla doručena obhájci stěžovatele dne 23. 10. 2000 (srov. doručenku na č. l. 333). Není tedy pravdou, že ve spise absentuje úřední forma vyrozumění obhajoby ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř. ohledně provedení výslechu svědka provedeného dne 26. 10. 2000. Tohoto si odvolací soud zřejmě vědom nebyl, jinak by patrně argumentoval právě tak, jak činí nyní Ústavní soud. Uváděná argumetnace odvolacího soudu, že svědek P. byl vyslechnut i v hlavním líčení při garanci práv obhajoby, se tak jeví v tomto kontextu nadbytečná, neboť odvolací soud si existenci vyrozumění obhajoby stěžovatel o konání výslechu dne 26. 10. 2000 patrně neověřoval a spokojil se jen s údajem, že obhájce stěžovatele příslušnému výslechu přítomen nebyl. Obhajobě stěžovatele tedy bylo reálně umožněno zúčastnit se výslechu i dne 26. 10. 2000 a pokud totoho práva nevyužila, nemůže se stěžovatel seriózně dovolávat porušení svého práva na obhajobu, zásad spravedlivého procesu apod. Lze ještě dodat, že právě s ohledem na žádost stěžovatele ze dne 17. 10. 2000 o neprodlené předvolání P. k výslechu (č. l. 348) mohlo být obhajobě zřejmé, že v bezprostředně navazujícím vyrozumění Policie o konání výslechu 2 svědků půjde mimo jiné o výslech P. dne 26. 10. 2000.
Dále, pokud stěžovatel namítá, že jeho obhájce nebyl informován o konání výslechů dne 30. - 31. 3. 1999 [tj. svědků N., B., Š., K., D. a obžalovaného K. (str. 18 úst. stížnosti)], sám stěžovatel přikládá k ústavní stížnosti listinu (která měla být dle stěžovatele součástí spisu), dokládající (patrně) opak (srov. obiter dictum v bodě V. tohoto usnesení Ústavního soudu). Tedy citovaný dokument spíše nasvědčuje tomu, že obhájce stěžovatele o konání příslušných úkonů dne 30. 3. a 31. 3. 1999 naopak vyrozuměn byl.
Pokud stěžovatel namítá, že se nemohl zúčastnit výslechů prováděných dne 30.-31. 3. 1999, neboť byly časově souběžné, nelze této námitce přisvědčit ani věcně. Například výslech K. byl proveden až dne 31. 3. 1999 od 14h-15h (č. l. 184), zatímco jiní stěžovatelem uvádění svědci byli vyslechnuti již dne 30. 3. 1999; z toho plyne, že účasti obhájce stěžovatele na výslechu K. výslech svědků z předchozího dne bránit nemohl (poznámka: v listině přiložené k ústavní stížnosti je dokonce uvedeno, že obhájce stěžovatele "byl srozuměn a vyrozuměn se dne 31.3.1999 od 13.45 hod. ve věznici v Olomouci bude konat výslech obv. M. K. Toto obhájce vzal na vědomí..."). Rovněž se z příslušné listiny podává, že obhájce stěžovatele odešel v 16h, ačkoli některé výslechy byly prováděny až právě v 16h; u některého z nich tak obhajoba stěžovatele přítomna být mohla, pokud by byla chtěla (srov. výslech svědka D. dne 30. 3. 1999 od 16h-17h45 na č. l. 259, svědka Š. dne 30. 3. 1999 od 17h-17h55 na č. l. 307).
Konečně, stěžovatel v podstatě namítá, že absence jeho obhajoby u výslechů ze dne 30. - 31. 3. 1999 je o to závažnější, jestliže příslušní svědci v hlavním líčení (kterého se účastnila též obhajoba) své verze změnili a obecné soudy vzaly za pravdivé právě jen jejich výpovědi prvotní (tedy ze dne 30. - 31. 3. 1999). Tím však stěžovatel zřejmě vychází z premisy, že před změnou svědectví příslušných svědků v příslušném hlavním líčení neměla obhajoba možnost - ve vztahu k těmto svědkům -se realizovat. Tato premisa však správná není.
Například dne 14. 10. 1999 byla konána konfrontace mezi B. a K., přičemž v protokolu je uvedeno, že se obhájce stěžovatele (JUDr. P.) nedostavil (srov. č. l. 504). Jiní obhájci se však dostavili; stěžovatel ani netvrdí neexistenci vyrozumění svého obhájce o konání tohoto výslechu a ostatně je ve spise dokumentováno, že obhájce byl o této konfrontaci informován (č. l. 161 a 162). Přitom svědek B. při konfrontaci potvrdil svoji výpověď ze dne 30. 3. 1999 (srov. např. str. 31 dole a str. 32 nahoře rozsudku odvolacího soudu). Obdobné přitom platí o konfrontaci svědka N. s K. provedené dne 14. 10. 1999. Též o této konfrontaci byl obhájce stěžovatele vyrozuměn (č. l. 161 a 162) a nedostavil se k ní (č. l. 511). I při této konfrontaci s N. - které se obhájce stěžovatele objektivně zjevně zúčastnit mohl - N. pouze potvrdil svoji výpověď ze dne 30. 3. 1999, kterou změnil až u výslechu v hlavním líčení (srov. str. 32 napadeného rozsudku odvolacího soudu; navíc N. potvrdil svoji verzi ze dne 30. 3. 1999 i při pozdějším výslechu v přípravném řízení).
Jinými slovy, obhajoba stěžovatele - pokud by však byla chtěla - se mohla realizovat ve vztahu k příslušným svědkům i po jejich prvotních výsleších, a to ještě v přípravném řízení, neboť tito svědci v přípravném řízení opakovaně setrvávali na svých prvotních verzích.
VII.
Stěžovatel dále kritizuje (i v doplnění ústavní stížnosti), že odvolací soud nepřipustil důkaz výslechem znalce Mgr. et Mgr. P. a jím vypracovaným znaleckým posudkem.
Leč, odvolací soud racionálně obhajitelně odůvodnil, proč tento důkaz nepřipustil (srov. např. str. 41-2 rozsudku odvolacího soudu), takže o opomenutý důkaz jít nemůže; tím se současně ústavněprávní přezkum dané otázky nutně vyčerpává.
VIII.
Konečně stěžovatel namítá konání veřejného zasedání (případně hlavního líčení) bez dodržení minimální 5denní zákonné lhůty k přípravě (dle § 233 odst. 2 tr. ř.), neboť bylo povinností odvolacího soudu dotázat se stěžovatele, zda se zkrácením lhůty souhlasí.
Leč i s touto námitkou se obecné soudy racionálně akceptovatelně vypořádaly [srov. str. 29 dole rozsudku odvolacího soudu: "K další námitce ohledně nezachování 5-ti denní lhůty k přípravě na hlavní líčení je nutno uvést, že se jedná o ojedinělý případ, přičemž vzhledem k tomu, že se v dané věci konalo celkem 45 hlavních líčení, nelze konstatovat, že namítaná vada je vadou podstatnou ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř."; str. 6 dole usnesení Nejvyššího soudu: "Nedodržení ustanovení § 233 odst.. 2 tr.ř. ve vztahu k obv. v dané věci totiž neovlivnilo jeho přítomnost u veřejného zasedání, neboť se k němu dostavil i se svým obhájcem a v jeho průběhu uplatňoval veškerá svá obhajovací práva."].
I tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná. Tudíž je bezvýznamné, zda na stěžovatele dopadala 5denní lhůta pro přípravu či jen lhůta 3denní; to ostatně stěžovatel rozebírá nově až v doplnění ústavní stížnosti - tedy téměř až 8 měsíců od uplynutí zákonné lhůty k podání řádné ústavní stížnosti - čímž tuto zákonnou lhůtu zjevně obchází. Právě tak je zjevně nepodstatněná i námitka, že ani spoluodsouzenému P. ani jeho obhájci nebylo doručeno odvolání stěžovatele; to platí již proto, že stěžovatel tím ve skutečnosti argumentuje porušením práv jiné osoby než sama sebe.
IX.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost odmítl (z části jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu - srov. výše), zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Za tohoto stavu nevyhověl Ústavní soud ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu. K tomuto návrhu Ústavní soud dodává, že byl Ústavnímu soudu doručen až dne 4. 8. 2011 (tedy nikoli spolu s ústavní stížností, která mu byla doručena dne 11. 1. 2011). Tedy, Ústavní soud rozhoduje velmi krátce poté, co mu byl doručen návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti. Tím Ústavní soud reaguje i na to, že dne 4. 8. 2011 mu byl doručen rovněž návrh stěžovatele na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí, zdůvodněný naléhavostí věci. V kontextu s těmito žádostmi stěžovatele lze zmínit poněkud kontrastující fakt, že ústavní stížnost byla podána až poslední den zákonné lhůty v trvání 60 dnů k podání ústavní stížnosti. Lze ještě dodat, že stěžovatel podal též podnět ke stížnosti pro porušení zákona, a proto trvalo určitou dobu, než Ústavnímu soudu byl předmětný spis doručen. Nadto, Ústavnímu soudu byla předložena vadná plná moc a výzva k odstranění této vady a její odstranění si též jistý čas vyžádalo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Ivana Janů předsedkyně senátu