26. Ústavní soud připomíná jiný svůj nález sp. zn. II. ÚS 42/97 ze dne 4. 10. 2000 (N 141/20 SbNU 173), v němž bylo konstatováno, že i když má každý pozemek samostatné parcelní číslo, a je tedy v právním slova smyslu samostatnou nemovitou věcí, je nutno předpoklady pro vydání každého pozemku posuzovat sice samostatně, ale s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní posuzované věci. V projednávaném případě je proto nutno přihlédnout právě k tomu, že předmětné pozemky jsou součástí jednoho funkčního celku s budovami [obdobně viz nález sp. zn. IV. ÚS 545/98 ze dne 18. 5. 1999 (N 77/14 SbNU 141), nález sp. zn. II. ÚS 78/98 ze dne 14. 6. 2000 (N 89/18 SbNU 261) nebo nález sp. zn. I. ÚS 167/03 ze dne 14. 7. 2005 (N 142/38 SbNU 107)], neboť spolu tvoří areál zahradnictví, kdy jedna bez druhé ztrácí svou ekonomickou a užitnou hodnotu. Z tohoto důvodu je pak na předmětné pozemky a stavby nutno nahlížet jako na jeden funkční celek, a nikoli, jak to provedly obecné soudy (vymezujíce se k argumentaci stěžovatele), pouze jako na samostatné oprávněné předměty vlastnictví, na něž nelze analogicky aplikovat § 135c OZ. Ústavní soud si je vědom, že současná právní úprava stojí na zásadě superficies solo non cedit (nicméně srov. návrh rekodifikace občanského zákoníku), tedy že stavba není součástí pozemku; právní řád pak výslovně umožňuje řešit vztahy mezi vlastníky pozemku a oprávněné stavby na něm stojící, nedohodnou-li se, pouze zřízením věcného břemene práva cesty (viz § 151o odst. 3 OZ), což vzhledem k funkčnímu propojení věcí a jejich účelu (zahradnictví) je zcela nedostatečné. Vzhledem k tomu je dle názoru Ústavního soudu třeba dospět k závěru, byť v typických případech by šlo se závěry o nemožnosti aplikace § 135c OZ na oprávněné stavby souhlasit (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1920/08 ze dne 2. 6. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že v daném případě se zcela zjevně jedná o mezeru v právu (k otázce mlčení zákona viz např. Eliáš, K. a kol: Občanský zákoník, Velký akademický komentář - díl II., Linde 2008, str. 2560), kterou je v zájmu hájení práv účastníků třeba zaplnit pomocí analogie.
27. Lze tedy učinit dílčí závěr, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na důvěru v rozhodovací činnost státu (bod 19), neboť omezily právní hodnocení věci pouze k stěžovatelem vymezenému § 135c OZ, přičemž jejich závěr o vědomé mezeře v právu (pozn. výhradní aplikace § 151o odst. 3 OZ), kterou není možno zaplnit analogií dle § 853 OZ, neodpovídá konkrétním okolnostem daného případu a vede ke stavu, kdy stěžovatel nemá žádný efektivní prostředek ochrany svého vlastnického práva ke stavbám (body 17 a 18). Přitom právě funkční propojení těchto nemovitostí (případně i staveb, jež mají povahu věcí movitých), jejichž oddělením by každá byla znehodnocena, staví účastníky do pozice ne nepodobné spoluvlastnictví.
28. Obecné soudy dále argumentovaly tím, že případnému přikázání předmětných pozemků (viz žalobní petit) nelze vyhovět z důvodu absence souhlasu na straně žalované (bod 14). Dle názoru Ústavního soudu je však tento závěr chybný, neboť žalovaný (stát) svou vůli zcela jednoznačně a opakovaně projevil, když udělil souhlas s převodem pozemků stěžovateli v rámci malé privatizace. Následné zjištění existence zákonné překážky takového převodu nemůže jít k tíži jednotlivce, který zcela oprávněně důvěřoval ve správnost postupu státu (bod 19), neboť platí zásada, že stát objektivně zná své právo. Ostatně sám žalovaný jako důvod neuznání žalobního nároku uvedl pouze, že předmětné pozemky jsou dotčeny blokačním paragrafem, a tudíž je nelze převádět (bod 11).
29. Podstatným a obecnými soudy zcela ignorovaným specifikem daného případu je dále skutečnost, že stěžovatel jako někdejší nájemce a provozovatel v dobré víře zprivatizoval předmětné zahradnictví, což bylo posvěceno řadou státních orgánů (bod 8). K rozdělení vlastnictví k pozemkům a stavbám došlo až následným (po více než 7 letech) prohlášením kupní smlouvy v rozsahu převodu pozemků za absolutně neplatnou, neboť v době jejich prodeje nebyl prodávající oprávněn s nimi disponovat (resp. vlastníkem byl jiný státem zřízený orgán, viz § 6 odst. 1 větu druhou zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, v tehdejším znění). Stěžovatel, který se po celou dobu choval právně souladným a obezřetným způsobem, se tak ne svou vinou, nýbrž jednáním orgánů státu (bod 8), dostal do situace, kdy mu právní řád neposkytuje efektivní možnost ochrany jeho vlastnických práv, případně jejich výkonu, jestliže orgán státu, tj. Pozemkový fond České republiky převést dané pozemky nehodlá (s odkazem na blokační paragraf) a jediný výslovný právní institut (§ 151o odst. 3 OZ) řeší pouze možné zřízení věcného břemene práva cesty přes přilehlý pozemek.
30. V daném případě proti sobě stojí vlastnické právo státu (Pozemkového fondu České republiky), jehož obsahem je pouze formální správa [viz právní postavení fondu dané zákonem č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, popř. jeho vyjádření v řízení před obecnými soudy (bod 11)] předmětných pozemků, a vlastnické právo stěžovatele ke stavbám funkčně s nimi provázaným, neboť existence jednoho zároveň významně snižuje ekonomickou a užitnou hodnotu druhého. Tato dvě konkurující si formálně rovná vlastnická práva však mají zcela odlišný obsah. Za situace, kdy formální vlastnické právo státu (ve smyslu jeho institucionální garance), navíc zeslabené v daném případě legitimním očekáváním církve na majetkové vypořádání (bod 21), je v kolizi s reálným vlastnickým právem stěžovatele jako právem základním, je dle přesvědčení Ústavního soudu namístě poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatele. Stát reprezentovaný Pozemkovým fondem České republiky se nemůže dovolávat ochrany vlastnictví k pozemkům, neboť svými úkony (bod 8) kolizi práv přivodil. Shora uvedené specifické okolnosti případu (body 26, 27 a 29) také odůvodňují dle názoru Ústavního soudu výjimečné prolomení blokace církevního majetku (bod 24), protože jejího účelu (bod 21) a naplnění legitimního očekávání církve (bod 23) může být dosaženo i jinými prostředky. Nadto, jak je uvedeno výše (bod 22), je maximou při volbě metod zmírnění křivd nezpůsobení křivd nových, a to i na straně třetích osob. Vlastnické právo stěžovatele totiž vymezuje, resp. tvoří hranici pro domáhání se ochrany legitimního očekávání církve skrze naturální restituci.
31. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy při rozhodování dané věci zcela přehlédly existenci vlastnického práva stěžovatele, jehož ochranu měly vážit, stejně jako zvažovat ochranu vlastnického práva státu, ovšem s ohledem na skutečnosti uvedené shora (bod 8). Přitom z důvodů výše uvedených, reflektujících konkrétní okolnosti případu, bylo namístě poskytnout ochranu základnímu vlastnickému právu stěžovatele, a to skrze analogickou aplikaci příslušných ustanovení OZ, jímž prozařují základní práva do interpretace a aplikace podústavního práva tak, aby výsledné rozhodnutí bylo možno vnímat jako spravedlivé z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených subjektů.
32. S ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů ponechává Ústavní soud stranou svých úvah otázku výše náhrady za přikázání předmětných pozemků do vlastnictví stěžovatele a pouze uvádí, že stěžovatelově argumentaci nelze nepřiznat jistou relevanci (bod 10).
33. Vzhledem k trvající protiústavní nečinnosti zákonodárce a vyjádřením některých politických představitelů v médiích (viz např. Radek John: "[n]ávrhy se různí. Návrh Věcí veřejných je velmi odlišný, čili toto není věc, kterou je třeba vyřešit v koaliční smlouvě, máme na to roky. Kdybychom to začali řešit teď, tak se strašně protáhnou všechna jednání." http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/vyporadani-s-cirkvemi-je-nutne-resit-rychle-shoduje-se-koalice--754809) nezbývá Ústavnímu soudu než nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí opětovně okázat na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07.
34. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadená a ve výroku I tohoto nálezu uvedená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Odlišná stanoviska
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
Ve smyslu § 22 zákona o Ústavním soudu podávám odlišné stanovisko k výroku a k odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2166/10. Uvedeným nálezem vyhověl Ústavní soud stížnosti stěžovatele a zrušil rozhodnutí obecných soudů, dle názoru většiny I. senátu, pro údajné porušení jeho základního práva na ochranu majetku zaručeného v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Těmito rozhodnutími byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal přikázání dvou individualizovaných pozemků do svého vlastnictví (a to pozemků, na kterých stojí jeho stavby). Zamítnutí žaloby bylo primárně odůvodněno neexistencí stěžovatelova hmotněprávního nároku na přikázání pozemků do jeho vlastnictví a nad rámec této argumentace soud prvního stupně i odvolací soud připomenuly, že předmětné pozemky, resp. jejich valná část, jsou tzv. historickým církevním majetkem.
S výrokem nálezu a s jeho odůvodněním nesouhlasím, a to ze dvou základních důvodů:
a) nález je v rozporu s ustáleným výkladem § 135c občanského zákoníku a s aplikačními postupy dle tohoto ustanovení,
b) odůvodnění nálezu dezinterpretuje a posléze obchází závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, a dostává se tak s nimi do rozporu.
Ad a)
Se závěrem většinového stanoviska, že v občanskoprávní rovině lze v souzené věci analogicky postupovat podle právě citovaného § 135c občanského zákoníku, navíc nemohu souhlasit z těchto důvodů:
Ustanovení § 135c občanského zákoníku zní:
"(1) Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby").
(2) Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.
(3) Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě."
Pojmovým znakem neoprávněné stavby je okolnost, že je neoprávněná. To znamená, že v okamžiku vzniku stavby stavebník neměl věcné ani obligační právo, na základě něhož by stavbu mohl na pozemku zřídit. Obecné soudy dospěly k jednoznačnému a správnému závěru, jejž nezpochybňuje ani většinové stanovisko, že v posuzovaném případě o neoprávněnou stavbu nešlo. Z tohoto důvodu je přímá aplikace § 135c občanského zákoníku vyloučena.
Přikázání zastavěného pozemku do vlastnictví stěžovatele, jenž je vlastníkem stavby na něm zřízené, není možné ani na základě analogické aplikace § 135c občanského zákoníku. Takové rozhodnutí by bezpochyby mělo konstitutivní povahu, neboť v důsledku něj by zaniklo vlastnické právo jedné osoby a bylo by založeno vlastnické právo osobě jiné. K základům procesního práva, uznávaným jak judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1438/2004), tak i literaturou (např. Winterová, A. in Winterová A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 229, 230; ze zahraniční např. Paulus, Ch. G. Zivilprozessrecht. 3. vydání. Berlin: Springer-Verlag, 2004, s. 46), patří poznatek, že soud může v civilním sporu rozhodovat konstitutivně jenom tam, kde mu zákon takovou pravomoc výslovně svěřuje. Soud v civilním sporu rozhoduje převážně deklaratorně: jeho poznávací činnost je zaměřena na sporný hmotněprávní vztah, který existoval již před procesem a nezávisle na něm; rozhodnutí soudu tento hmotněprávní vztah nijak nemění, neruší, ba ani nezakládá nový hmotněprávní vztah. Právní mocí rozsudku pouze vznikne nový procesní poměr mezi účastníky, jenž bude existovat paralelně vedle vztahu hmotněprávního; z mocenskoprávní (veřejnoprávní) povahy civilněprocesního poměru plyne, že se vůči vztahu hmotněprávnímu prosadí, a tím závazně a autoritativně vyřeší spornou situaci. Naproti tomu konstitutivní rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší hmotněprávní vztah, tj. je právní skutečností z hlediska hmotného práva. V souladu s principem autonomie vůle je však takový způsob vzniku, změny nebo zániku soukromoprávních vztahů netypický a výjimečný; je totiž věcí soukromoprávních subjektů, aby své právní vztahy utvářely, měnily a rušily především samy svými právními úkony. Civilní proces tedy neslouží k tomu, aby hmotněprávní vztahy vytvářel, měnil či rušil, ale aby jim poskytoval ochranu; konstitutivní rozhodování nevyplývá z objektivní funkce sporného řízení, a proto se vždy musí pravomoc soudu opírat o výslovné ustanovení zákona. Konstitutivní rozhodování soudu tam, kde mu pro to chybí výslovná zákonná opora, by představovalo porušení pravidla, dle něhož lze státní moc uplatňovat jenom v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z tohoto důvodu jsem přesvědčena, že v souzené věci nelze na základě analogické aplikace § 135c občanského zákoníku konstitutivním rozhodnutím přikázat pozemky do vlastnictví vlastníka stavby.
Účelem § 135c občanského zákoníku je ochrana toho, do jehož právní sféry bylo neprávem zasaženo, proti tomu, komu chyběl právní důvod k takovému jednání. Tím, jehož právní sféra byla porušena, je vlastník pozemku; tím, kdo do ní neprávem zasáhl, je vlastník neoprávněné stavby. Analogické použití institutu upravujícího vypořádání neoprávněné stavby na stavbu oprávněnou je i z tohoto hlediska zcela nepřiléhavé.
I kdyby se měl § 135c občanského zákoníku analogicky použít - což se nedomnívám - nelze vytrhnout jeho jednu část, ale je nutno jej chápat jako celek. Řízení o vypořádání neoprávněné stavby je sporem, v němž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. I když stěžovatel navrhuje přikázání pozemků do svého vlastnictví, soud tímto návrhem není dle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán a musel by se nejprve zabývat otázkou, zda není účelné stavbu stěžovatele odstranit (§ 135c odst. 1 občanského zákoníku), dále zda nejsou splněny podmínky pro to, aby stavba byla přikázána do vlastnictví vlastníku pozemku (§ 135c odst. 2 občanského zákoníku), a teprve potom by se mohl zabývat dalšími možnostmi uspořádání vztahů vlastníka pozemku a vlastníka stavby (§ 135c odst. 3 občanského zákoníku). Tímto způsobem bude muset - možná (k tomu viz další bod) - soud prvního stupně postupovat; většinové stanovisko mu totiž neukládá, aby pozemky přikázal do vlastnictví stěžovatele, ale aby zvážil v kolizi stojící vlastnická práva (bod 31 odůvodnění). V této souvislosti poznamenávám, že teze o "formálním vlastnickém právu státu" (bod 30) je v rozporu s pravidlem, podle něhož má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu.
Zvláštní okolnosti případu, na základě nichž se většinové stanovisko dovolává analogické aplikace § 135c občanského zákoníku, se odvíjejí od úsudku, dle něhož pozemky a budovy tvoří takový funkční celek, že jedny bez druhých ztrácejí ekonomickou hodnotu (bod 26 odůvodnění). Uvedený závěr se však neopírá o žádná skutková zjištění, a proto chápu úvahy většinového stanoviska o analogické aplikaci § 135c občanského zákoníku pouze jako hypotetické, vyslovené pro případ, kdyby na základě dokazování učiněného soudem prvního stupně vyšlo najevo, že o takový funkční celek skutečně jde. V rámci toho bude nutno uvážit, zda pozemek bez staveb opravdu ztrácí svou ekonomickou hodnotu, či nikoliv; stejně tak je nutno posoudit, zda stavba nemůže stát na pozemku i na základě jiného právního důvodu než vlastnického práva, aniž by to mělo za následek ztrátu její ekonomické a užitné hodnoty.
Většinové stanovisko tvrdí, že stěžovatel byl po více než sedm let v dobré víře, že je vlastníkem pozemku. Toho, kdo drží věc po delší dobu v dobré víře, soukromé právo chrání prostřednictvím institutu vydržení, je-li dobrá víra držitele dána se zřetelem ke všem okolnostem. Jedním z předpokladů vydržení je uplynutí vydržecí doby, jež činí u nemovitostí deset let. Pokud však dle většinového stanoviska již sedmiletá držba v dobré víře má stačit k tomu, aby se někdo stal vlastníkem nemovitosti, měla by patrně být zrušena část § 134 odst. 1 občanského zákoníku, která stanovuje desetiletou vydržecí dobu. Krom toho nesdílím ani závěr o dobré víře stěžovatele, natož o dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Smlouva, na základě níž měl stěžovatel nabýt pozemky, byla absolutně neplatná. Za absolutně neplatnou ji neprohlásil po sedmi letech soud, jak se většinové stanovisko domnívá; absolutní neplatnost nastává ex lege a ex tunc, a proto případné soudní rozhodnutí má vždy jenom deklaratorní povahu. K rekapitulaci věci dodávám jen tolik, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že stěžovatel je vlastníkem staveb (zejm. skleníků souvisejících s provozem zahradnictví) na pozemcích v majetku České republiky, ve správě Pozemkového fondu České republiky. Skutečnost, že jejich vlastníkem není stěžovatel, je nepochybná a byla v řízení před obecnými soudy pravomocně prokázána již dříve, neboť bylo shledáno, že příslušná smlouva byla absolutně neplatná ve smyslu § 39 OZ, neboť prodávající s ohledem na ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb. nebyl oprávněn s předmětnými pozemky hospodařit, a tedy, že vlastníkem pozemků je Česká republika [rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. února 2001 sp. zn. 42 C 257/99, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2002 sp. zn. 51 Co 169/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003 sp. zn. 30 Cdo 2398/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. března 2003 sp. zn. II. ÚS 698/02]. Důvodem neplatnosti tak nebylo blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.
Krom toho dne 21. 8. 1992, kdy byla absolutně neplatná kupní smlouva uzavřena, díky účinnosti § 29 zákona č. 229/1991 Sb., by nebylo možné právní omyl, spočívající v neznalosti tohoto ustanovení, považovat za omluvitelný, což samo o sobě objektivní dobrou víru stěžovatele vylučuje. To však dodávám pouze na okraj, jelikož žalobě stěžovatele nemělo být vyhověno z řady jiných důvodů, a proto nebylo nutno se ani touto otázkou v řízení zabývat, jak ostatně výstižně konstatoval Nejvyšší soud.
Ad b)
V bodech 20-24 většinové stanovisko obsáhle cituje části odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, se kterými se sice v obecné rovině ztotožňuji (byla jsem ostatně v uvedené věci soudkyní zpravodajkou), ovšem nesouhlasím s tím, že by citované závěry dopadaly na posuzovanou situaci stěžovatele, navíc způsobem, který se závěrům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 zjevně příčí.
Stěžovatel má zájem získat předmětný pozemek do svého vlastnictví. Vzhledem k tomu, že předmětný pozemek je tzv. historickým majetkem církví a dopadá na něj ustanovení § 29 zákona o půdě (tzv. blokační paragraf), většinový názor prvního senátu opřel své závěry právě o nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07.
Ten, stručně řečeno, potvrdil ústavně aprobovatelný účel blokačního paragrafu (zejm. bod 25 nálezu) a při zvažování účinků tohoto ustanovení uvedl, že "převod (přechod) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, resp. jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání) ...." Zároveň bylo opakovaně konstatováno legitimní očekávání na straně církevních subjektů váznoucí na dotčeném majetku a rovněž "protiústavní nečinnost Parlamentu České republiky," který dosud selhává v povinnosti toto legitimní očekávání naplnit. Rovněž bylo shledáno dotčení oprávněných zájmů třetích osob, a to zejména obcí, které byly souhrnně pojednány jako subjekty odlišné od státu, "které jsou evidovány jako vlastníci určité části nemovitostí, na něž dopadá dispoziční omezení plynoucí z § 29 zákona o půdě."
Teprve ve světle těchto závěrů je možno řádně interpretovat bod 54 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 citovaný v bodu 24 většinového stanoviska. Ten totiž sice hovoří o možném individuálním prolomení účinků blokačního paragrafu při soudním hledání spravedlnosti, ovšem s ohledem na "specifické případy jednotlivých vlastníků," resp. při ochraně existujícího legitimního očekávání [srov. odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 663/06]. Závěry, které nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 vyslovil k určitým fyzickým a právnickým osobám, tedy zjevně dopadají buď na nositele konstatovaného legitimního očekávání, nebo na aktuální evidované vlastníky blokovaného majetku odlišné od státu. Toliko na straně těchto subjektů Ústavní soud shledal existenci práv, kterým může být poskytnuta ochrana. Naopak žádnou část nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 nelze interpretovat tak, že by konstatovala existenci základních práv (tím méně jejich kolizi se základními právy jinými a nutnost soudní ochrany) vztahujících se k historickému majetku církví na straně jakýchkoliv dalších osob - tj. lapidárně řečeno: všech nevlastníků historického majetku církví.
Tedy ani v případě stěžovatele, který jako nevlastník má zájem získat část blokovaného historického majetku církví zcela nově do svého vlastnictví, postrádá rozumného smyslu odvolávání se na nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, který stěžovateli žádného práva nepřiznal, neboť ten není ani (historickou) církevní právnickou osobou ani evidovaným vlastníkem blokované nemovitosti. Naopak, prolomení blokačního paragrafu v tomto případě se jeví jako jdoucí přímo proti závěrům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, neboť se jedná zjevně o případ "jdoucí proti smyslu majetkového vyrovnání" (myšleno státu s církvemi), a zároveň není zřejmé, jaké eventuální křivdy ze strany státu (bod 22 většinového stanoviska) by stěžovateli nevydáním pozemku mohly nastat, pokud by se z rozhodnutí soudu nově nestal jeho vlastníkem a jeho právní postavení tak zůstalo nezměněno. Nota bene pokud v této souvislosti nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 zákonodárci sice zapovídá takový postup, který by způsobil křivdy nové, to ovšem výslovně a poměrně logicky "na straně oprávněných či povinných osob" (na kterýžto potenciální status stěžovatel jako nevlastník a nerestituent nemůže v eventuálním restitučním procesu dosáhnout).
Tedy nenalézám jakékoliv opory pro závěr většinového stanoviska, který individuální soudní ochranu ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 bez dalšího vztahuje na rozšiřující se okruh třetích osob ("jiných osob" dle znění § 29 zákona o půdě) - tedy zájemců o budoucí převod částí historického majetku církví do svého vlastnictví.
Vzhledem k těmto skutečnostem měla být ústavní stížnost zamítnuta jako nedůvodná, neboť k žádnému zásahu do základního práva stěžovatele chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod napadenými rozsudky obecných soudů nedošlo.