Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 22. února 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010 sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008 sp. zn. 64 Co 378/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. května 2007 sp. zn. 20 C 202/2005, ve sporu o vlastnictví pozemků, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení.
Výrok I. Postupem porušujícím čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 64 Co 378/2007 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 20 C 202/2005 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění
I.
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na pokojné užívání majetku.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v postupu obecných soudů, kdy ty neochránily majetek stěžovatele, neboť nedostály své povinnosti rozhodovat i přes absenci konkrétní právní úpravy. Stěžovatel je toho názoru, že v daném případě se jedná o konkurenci dvou relativně samostatných a nezávislých režimů vlastnictví - vlastnictví k pozemkům a vlastnictví ke stavbám na nich stojícím, které tvoří jeden ekonomický celek (pozn. zahradnictví); byť se v daném případě jedná o situaci neobvyklou, zákonem výslovně neupravenou, je povinností soudu věc řešit individuálně, s přihlédnutím k principům občanského práva tak, aby řešení bylo pokud možno rozumné a spravedlivé. Stěžovatel je přesvědčen, že k ochraně pokojného užívání svého majetku (zemědělských staveb) je oprávněn podat žalobu na uspořádání vztahů mezi vlastníky [pozn. § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "OZ")] a o tom, že musí mít právo navrhnout přinejmenším stejné způsoby vypořádání, jaké může dle zákona navrhovat vlastník neoprávněné stavby. Vlastník pozemku a vlastník staveb na něm stojících jsou v podobném postavení jako spoluvlastníci, protože zemědělské stavby a půda tvoří jeden ekonomický celek, přičemž existence více vlastníků k jednomu ekonomickému celku představuje faktickou komplikaci jeho fungování [odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Navíc argumentace obecných soudů a žalovaného, že by vyhověním žalobě bylo zasaženo do práv církví, které absenci právní úpravy [pozn. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "blokační paragraf")] nevyvolaly, stojí proti argumentaci stěžovatele, že ani on nevyvolal stávající právní stav, neboť vždy se řídil rozhodnutím státních orgánů a orgánů, jimž byl státem svěřen proces privatizace majetku. Vzhledem k 19leté nečinnosti českého státu ve věci církevních restitucí je stěžovatel přesvědčen, že jakýkoliv odkaz na církevní restituce, který by byl důvodem odmítnutí ve věci rozhodnout, porušuje jeho občanská práva, zejména právo na soudní ochranu. Závěrem stěžovatel poukázal na skutečnost, že rozdílné vlastnictví pozemků a staveb mu způsobuje problémy při jeho činnosti, zejména v oblasti rozvoje jeho podnikání a provádění dlouhodobějších pěstebních záměrů a ekonomického využití jeho staveb; Ústavní soud přitom již v nálezu ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 59/2000 (N 90/22 SbNU 249; 278/2001 Sb.) zdůraznil význam ekonomických činitelů pro výklad ustanovení ústavního pořádku, která upravují problematiku fungování tržní ekonomiky.
3. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 svým nálezem zrušil.
4. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu 22 Cdo JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., uvedl, že obecné soudy žalobě stěžovatele nevyhověly v podstatě s tím, že uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu. Dle Nejvyššího soudu nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že platné právo neupravuje vztah mezi vlastníkem pozemku a oprávněné stavby na něm stojící, když jednak umožňuje její ponechání na cizím pozemku tím, že (dle konstantní judikatury i odborné literatury) nepřipouští žalobu na odstranění stavby, jednak upravuje povinnost vydat bezdůvodné obohacení, které vlastníkovi stavby užíváním cizího pozemku vzniká; je ovšem pravda, že tyto vztahy neupravuje platné právo tak, jak si představuje stěžovatel. Pokud jde o možnost analogické aplikace § 135c OZ, odkázal Nejvyšší soud na úvahy obsažené v publikaci Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku (Spáčil, J.: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2002, str. 198 a násl.). Ovšem i pokud by analogie možná byla, byl by to vlastník pozemku, kdo by se mohl domáhat přikázání stavby do vlastnictví, ne naopak. Nejvyšší soud proto navrhl ústavní stížnost jako zjevně nedůvodnou odmítnout. Městský soud v Praze prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 64 Co JUDr. Anisjy Pillerové uvedl, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry učiněnými obecnými soudy, přičemž ty jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž městský soud odkázal, dostatečně vysvětleny, a navrhl ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítnout. Obvodní soud pro Prahu 4 prostřednictvím příslušného předsedy senátu 20 C Mgr. Dušana Doubka plně odkázal na spisový materiál a odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž neučinil účastnický návrh na rozhodnutí Ústavního soudu.
5. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka (Pozemkový fond České republiky) k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Vedlejší účastník ve stanovené lhůtě uvedl, že se svého účastenství na řízení vzdává.
6. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
7. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 20 C 202/2005, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
8. Stěžovatel uzavřel s Obvodním podnikem služeb v Praze 4, státní podnik v likvidaci, dne 16. 7. 1990 smlouvu o dočasném užívání pozemků a budov na nich stojících za účelem provozování zahradnictví. Na základě souhlasu Pražské komise pro privatizaci národního majetku ze dne 10. 8. 1992 a souhlasu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 10. 8. 1992 uzavřel stěžovatel s tímto státním podnikem dne 21. 8. 1992 kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo převedení vlastnictví k pozemkům a budovám na nich stojícím, která byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 4 dne 26. 8. 1992. Dne 14. 10. 1999 podala Česká republika - Pozemkový fond České republiky proti stěžovateli žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 2. 2001 sp. zn. 42 C 257/99, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2002 sp. zn. 51 Co 169/2002, bylo určeno, že předmětné pozemky jsou z důvodu částečné absolutní neplatnosti kupní smlouvy ve vlastnictví Pozemkového fondu České republiky. Obecné soudy dospěly k závěru, že § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění tehdejších předpisů, (dále též "zákon o půdě"), stanovil, že dnem jeho účinnosti (pozn. 24. 6. 1991) zaniká ohledně majetku uvedeného v § 1 odst. 1 tohoto zákona právo hospodaření k nemovitostem v tomto vlastnictví; zároveň uvedené nemovitosti, u nichž byl výkon vlastnického práva zajišťován právě prostřednictvím tohoto práva, byly § 17 odst. 1 zákona o půdě dány do správy Pozemkovému fondu České republiky. V době uzavření kupní smlouvy tak prodávající nemohl s předmětnými pozemky disponovat.
9. Žalobou ze dne 20. 12. 2005 se stěžovatel domáhal u Okresního soudu pro Prahu 4 vůči Pozemkovému fondu České republiky přikázání pozemků do svého vlastnictví, a to za náhradu formou započtení vzájemných pohledávek. Stěžovatel, vědom si absence konkrétní opory jeho nároku v právním řádu, předložil obecným soudům obsáhlou argumentaci ve prospěch možnosti aplikace § 135c OZ. Stěžovatel učinil nesporným, že v daném případě existuje rozdílné vlastnictví k pozemkům a ke stavbám, přičemž při řešení těchto vztahů nelze použít § 126 OZ. Speciální úprava v zákoně obsažena není, a proto je nutno se přiklonit k tomu ustanovení zákona, které bude svou povahou danému problému nejbližší; tímto ustanovením je § 135c OZ, který řeší problematiku neoprávněné stavby na cizím pozemku. Soud by pak měl přihlédnout k specifikům případu, a to oprávněnosti staveb stěžovatele (část byla postavena bývalým vlastníkem, část stěžovatelem v době nájmu pozemků se souhlasem bývalého vlastníka a část v době, kdy byl stěžovatel evidován jako vlastník), stěžovatel byl o oprávněnosti svého vlastnického práva přesvědčován několika orgány státu (privatizační komise, ministerstvo, státní notář, katastrální úřad), stěžovatel nikterak nezavinil neplatnost kupní smlouvy, předmětné stavby činí s pozemky jeden funkční celek - provozovnu zahradnictví, žalovaný se po 7 let o své vlastnictví nezajímal a nečiní tak ani po právní moci rozhodnutí, jímž byl určen vlastníkem předmětných pozemků, obdobně nečinná byla i Římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha jako potenciální vlastník, přičemž její stávající prostory přímo s předmětnými pozemky sousedí, žalovaný nemůže sám předmětné pozemky využívat, neboť dle zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nepatří hospodaření na půdě do jeho působnosti, tyto pozemky jsou předmětem spekulací, neboť probíhají žaloby na nahrazení projevu vůle. Dle stěžovatele jsou možnosti uspořádání vztahů mezi vlastníky dle § 135c odst. 1 a 2 OZ v daném případě vyloučeny. V úvahu tak připadá pouze vypořádání "jiným způsobem" dle odstavce 3, jelikož tam demonstrativním výčtem uvedená možnost zřízení věcného břemene k zastavěným pozemkům není vzhledem k charakteru pozemků a staveb (skleníky, pařníky apod.) jako jednoho ekonomického a funkčního celku postačující, neboť by činilo oběma vlastníkům spíše přítěž, a není tak racionálním řešením jejich poměrů. Na jednání dne 15. 5. 2007 pak stěžovatel k dotazu soudu výslovně uvedl, že zřízení věcného břemene práva cesty nenavrhuje (č. l. 61). Žalobce je přesvědčen, že současný vlastník (stát) předmětné pozemky nepotřebuje, což dal najevo již v roce 1992, kdy je určil k privatizaci. Pouze v důsledku nesprávné činnosti svých orgánů a nečinnosti státu při řešení problematiky "církevních restitucí" je stát dosud jejich vlastníkem. Orgány státu pochybily již při původním prodeji pozemků a staveb, čímž vytvořily stav, který bude muset řešit i případný nový vlastník pozemků, jímž může být i některá církevní organizace. Za toto pochybení by tedy stát měl nést odpovědnost, ať již vůči žalobci či vůči možnému církevnímu restituentovi. Tento stav se jeví jako nanejvýš účelné vyřešit rozhodnutím, které bude skýtat jisté záruky trvalosti; soudy by neměly svými rozhodnutími vytvářet provizorní nebo polovičatá řešení. K možnostem "jiného uspořádání" odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1627/99, ve kterém byla připuštěna možnost přikázání pozemků za náhradu vlastníkovi neoprávněné stavby; je-li tato možnost dána u neoprávněného stavebníka, kdy ten porušil některou zákonem mu uloženou povinnost, musí být dána i stavebníku oprávněnému.
10. K výši náhrady za odnětí (přikázání) vlastnického práva k pozemkům (viz § 135c OZ ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále též "Listina") uvedl stěžovatel, že cena stanovená v roce 1992 odpovídá i jiným náhradám za zemědělské pozemky vyplaceným státem v důsledku liknavosti Pozemkového fondu České republiky, to jest náhradám vyplaceným za restituční náhrady, za něž do 31. 12. 2005 nestačil Pozemkový fond České republiky vydat náhradní pozemky. Ve vztahu k občanům si tak tuto cenu stát sám určil zákonem, a je tedy jedině spravedlivé, aby obdobná cena byla použita v případě, kdy má být náhrada naopak zaplacena státu.
11. Ve vyjádření k žalobě stěžovatele uvedl žalovaný, že nárok žalobce neuznává, neboť v dané věci není možno aplikovat § 135c OZ, který upravuje pouze vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby na něm postavené. Žalovaný dále uvedl, že Pozemkový fond České republiky je právnickou osobou, která byla zřízena zákonem č. 569/1991 Sb., a jeho působnost je striktně vymezena právními předpisy. Pozemkový fond České republiky převádí pozemky oprávněným, popř. dalším osobám úplatně i bezúplatně na základě zákona č. 229/1991 Sb. a dále zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Předmětné nemovitosti jsou původně církevním majetkem, přičemž blokační paragraf výslovně stanoví, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Tyto zákony nebyly doposud přijaty a není vinou Pozemkového fondu České republiky, že tomu tak není; nelze mu tedy tuto skutečnost přičítat k tíži. Žalovaný uvedl, že § 5 zákona č. 95/1999 Sb. sice umožňuje Pozemkovému fondu České republiky převádět pozemky do vlastnictví majitelům staveb, na nichž jsou postaveny, ale v daném případě převodu brání právě výše uvedený blokační paragraf.
12. Rozsudkem ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 20 C 202/2005 zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") v celém rozsahu žalobu stěžovatele. Soud přitom vyšel z toho, že účastníci řízení učinili nesporným, že předmětné stavby jsou stavbami oprávněnými, a tato skutečnost sama svědčí o nedůvodnosti žaloby (nemožnosti úpravy poměrů dle § 135c OZ), a stěžovatel výslovně odmítl možnost zřízení věcného břemene práva cesty [viz § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 151o odst. 3 OZ]. Nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl obvodní soud, že "předmětné pozemky, resp. jejich valná část jsou tzv. historickým církevním majetkem. Takové pozemky nelze v souladu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb. převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Zmíněný zákaz se vztahuje rovněž na dispozice s církevním majetkem v rámci řízení před soudem. Pokud by proto soud při vypořádání vztahů účastníků řízení přiznal předmětné pozemky do vlastnictví žalobce, rozhodl by v rozporu se zákonem, a to i kdyby snad žalovaná s takovýmto řešením souhlasila" (str. 5 rozsudku).
13. Shora uvedený rozsudek obvodního soudu byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 64 Co 378/2007. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu, když uvedl, že vyhověním žalobě bez opory v právní úpravě by soud rozhodl v rozporu s blokačním paragrafem a takový postup by nebyl v souladu s právními principy uznávanými demokratickými státy, neboť by šel k tíži církvím, které absenci právní úpravy týkající se tzv. historického majetku církví nezapříčinily; nadto stěžovatel sám odmítl možnost spravedlivého řešení v podobě zřízení věcného břemene práva cesty.
14. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. 22 Cdo 1654/2009 jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. K důvodům svého rozhodnutí odkázal Nejvyšší soud na rozsudek ze dne 16. 5. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, ve kterém uvedl, že rozhodnutí soudu o zřízení věcného břemene nelze vydat na základě analogické aplikace zákona (§ 853 OZ). Již z toho vyplývá, že analogická aplikace § 135c odst. 3 OZ na jinou než neoprávněnou stavbu je vyloučena. Nadto žalobce uplatňuje nárok na přikázání zastavěného pozemku do svého vlastnictví, přičemž této žalobě by nebylo možno vyhovět ani při aplikaci § 135c OZ, neboť tomu brání nesouhlas vlastníka pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1627/99); za této situace by bylo nadbytečné zabývat se otázkami ohledně případného vrácení pozemku církvi.
III.
15. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek České republiky, neboť základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
16. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání (srov. O´Hood, Philips, Paul Jackson: Constitutional and Administrative Law, 7. Edition, Sweet and Maxwell, London 1987, s. 33n.). Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu a, není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu [viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)].
17. Jak Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19), "funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem prozařují. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním."
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, jímž za použití sofistikované argumentace odůvodňují zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)]. Přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru pak znamená porušení základních práv [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008 (N 177/51 SbNU 195)]. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení [nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 187/58 SbNU 647)].
18. Garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se sice bezprostředně týká toliko vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, avšak kromě toho, že tato ustanovení zajišťují povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezasahovala, zavazují veřejnou moc ve smyslu povinnosti poskytovat vlastníkovi ochranu v případě, kdy je jeho vlastnické právo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 456/05 ze dne 23. 9. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Vlastnické právo tedy není pouze ochranou před zásahy ze strany veřejné moci (status negativus), nýbrž zakotvuje i nárok na určité pozitivní plnění (zejména ochranu) ze strany státu (status positivus) (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008).
19. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [nález sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509)].
IV.
20. V předmětném řízení jde z ústavněprávního pohledu o střet vlastnického práva stěžovatele jako majitele staveb sloužících k podnikání a vlastnického práva státu [viz IV. B, ve smyslu bodu 47 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.)] k pozemkům dotčeným blokačním paragrafem, resp. práva na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod církve (viz IV. A), a to v řízení o přikázání těchto pozemků do vlastnictví stěžovatele. Obecné soudy dospěly k závěru, že v daném řízení, vzhledem k oprávněnosti staveb stěžovatele, nelze analogicky aplikovat § 135c OZ, a žalobu stěžovatele zamítly, aniž by se blíže zabývaly okolnostmi případu v jejich širším kontextu, zejm. povahou předmětných věcných práv účastníků. Při střetu dvou základních práv, tak jako je tomu v daném případě, musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře (bod 17), a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu (bod 17), musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip (bod 16).
IV. A
21. Nejprve je dle názoru Ústavního soudu třeba se vypořádat s tím, že předmětné pozemky jsou dotčeny blokačním paragrafem, byť dovolací soud se touto otázkou nezabýval vůbec a soudy prvního a druhého stupně pouze nad rámec nosných důvodů jejich rozhodnutí uvedly, že bez ohledu na nemožnost analogické aplikace § 135c OZ na předmětnou věc nebylo by možno žalobě vyhovět již jen proto, že předmětné pozemky je zákonem výslovně zakázáno převádět (body 12 a 13). Ústavní soud se opakovaně zabýval účelem a smyslem blokačního paragrafu a v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 uvedl, že "[z]e smyslu napadeného ustanovení a z jeho dosavadní interpretace Ústavním soudem plyne, že jeho účelem není toliko samotná "blokace" určité části státního majetku (zčásti též majetku evidovaného ve vlastnictví třetích osob, zejm. obcí), tedy např. snaha o zachování určitého majetkového statu quo. Podstatu napadeného ustanovení je nutno spatřovat především v závazku (příslibu) zákonodárce v časově odložené době přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností, která zohlední objektivní specifika pojednávané materie a ustanovení § 29 zákona o půdě fakticky konzumuje. Dispoziční omezení s historickým církevním majetkem slouží toliko k ochraně tohoto majetku do doby přijetí zvláštního zákona. Takto pojatý účel napadeného ustanovení vychází jak z konkrétních historických okolností tvorby tzv. restitučního zákonodárství, neboť tento unikátní proces provázející nejzásadnější společenské změny lze hodnotit výhradně v dobových kontextech, tak i z pozdějšího výkladu provedeného Ústavním soudem ve věcech sp. zn. II. ÚS 528/02, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 a sp. zn. I. ÚS 663/06."
22. V rámci abstraktní kontroly norem pak dospěl ve shora citovaném nálezu Ústavní soud k závěru, že "[v] posuzované věci je především zřejmé, že zrušení § 29 zákona o půdě by umožnilo převod historického majetku církví třetím osobám, čímž by bylo podstatně ohroženo, ne-li znemožněno, majetkové vyrovnání prostřednictvím naturální restituce (jako jedné z klíčových metod zmírňování majetkových křivd). Převod vlastnického práva k původnímu církevnímu majetku na třetí osoby (nabývající tento majetek v dobré víře) by v praxi znamenal podstatné zúžení diskrece zákonodárce o metodách jakéhokoliv budoucího majetkového narovnání, nadto s možnými zvýšenými nároky na státní rozpočet. Ačkoliv v obecné rovině je věcí zákonodárce, jak bude při nápravě křivd postupovat a které prostředky zvolí (v teoretické rovině je myslitelná restituce naturální či relutární - resp. kombinace těchto prostředků), je právě naturální restituce i s ohledem na dosavadní "restituční zákonodárství", příp. při ochraně jiných základních práv a svobod, metodou primární." Ústavní soud tak neshledal, že by zákonodárce měl k dispozici mírnější prostředek než blokaci dotčeného majetku, pokud má být do jisté míry teprve na jeho budoucím ekonomickém i politickém uvážení, jaké metody zmírnění křivd zvolí, resp. jakou diferenciaci ve svých úvahách ve vztahu k určitým okruhům majetku, typům dotčených subjektů či dalším okolnostem zvolí. Jak ovšem zdůraznil Ústavní soud, to neznamená, že by zákonodárce měl ve vztahu k naložení s blokovaným majetkem zcela volnou úvahu. Naopak budoucí legislativní řešení musí být založeno na vážení oprávněných zájmů všech dotčených subjektů. Právě vzhledem k jejich (ústavně chráněným) zájmům, jak budou existovat v době přijetí legislativního řešení, zákonodárce musí zvolit konkrétní kombinaci metod zmírnění křivd, aby - kromě jiného - nevznikly křivdy nové.
23. Ve vztahu k blokačním paragrafem dotčenému majetku dovodil opakovaně Ústavní soud existenci legitimního očekávání (majetkového zájmu) dotčených církevních subjektů, které plyne jak ze zákonného ustanovení, tak z ustálené interpretační a aplikační praxe (blíže viz zejm. přesvědčivá a vyčerpávající část XI./b nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07). Legitimní očekávání církevních subjektů se však, vzhledem k výše uvedenému (bod 22), neváže jen na vydání předmětného pozemku, ale je odrazem snahy státu, institucializované na blokační paragraf navazující činností (ve skutečnosti však spíše nečinností, viz část X nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07) veřejnoprávních orgánů, o nápravu majetkových křivd (bod 21), neboť volba prostředků nápravy je v jeho dikci (bod 22).
24. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 uvedl Ústavní soud, že "[p]ři abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadené ustanovení (pozn. blokační paragraf) v individuálním případě může vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické případy jednotlivých vlastníků, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem včetně např. relevance nabývacího titulu, k existenci dobré víry či k dosavadní roli typu dotčeného subjektu v restitučním procesu může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu [k obdobnému odkazu na individuální přezkum srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.), bod 112; k precizaci a konkretizaci dřívějšího obecnějšího právního názoru uvedeného ve stanovisku pléna Ústavního soudu došlo při hledání spravedlnosti v individuálním případě i např. ve vztahu ke stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) pozdějšími nálezy sp. zn. II. ÚS 519/08 ze dne 25. 9. 2008 (N 157/50 SbNU 399), sp. zn. I. ÚS 428/06 ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673), sp. zn. I. ÚS 89/07 ze dne 25. 6. 2009 (N 150/53 SbNU 825), sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209)]." Lze ještě doplnit, že případné legislativní nedůslednosti různého druhu, vzniklé v průběhu delší doby, nota bene zahrnující období totalitního režimu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nelze vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale - ve vztahu ke konkrétní věci - s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky [nález sp. zn. I. ÚS 428/06 ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673)]. Jinak řečeno, po konstatování ústavní konformity blokačního paragrafu v rámci abstraktní kontroly norem připustil Ústavní soud, že individuální okolnosti případu mohou odůvodnit jeho "prolomení."
IV. B
25. Dle přesvědčení Ústavního soudu jsou to právě specifické okolnosti daného případu, které obecné soudy zcela opominuly, a mechanicky žalobu stěžovatele zamítly. Obecné soudy přitom ignorovaly povahu a účel předmětných nemovitostí, neboť stavby ve vlastnictví stěžovatele slouží historicky (viz např. znalecký posudek č. 180-62/92, založený ve spise v rubrice příloh) k výkonu zemědělské činnosti (zahradnictví), přičemž jsou stavebně a zejména funkčně propojeny s předmětnými pozemky ve vlastnictví státu. Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyjadřoval k povinnosti státních orgánů a soudů při rozhodování přihlédnout i k funkčnímu propojení pozemků a staveb na nich stojících či k nim přiléhajících. Tak např. ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 492/97 ze dne 9. 12. 1998 (N 151/12 SbNU 389) uvedl Ústavní soud, že "zastavěný pozemek je sice stavbou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy samostatnou věcí a jako o takové je o ní nutno samostatně rozhodovat. Je však nutno přihlédnout k tomu, že původní zemědělská usedlost tvořila jeden neoddělitelný funkční celek s pozemky zastavěnými nejen obytnou budovou, ale i dalšími stavbami sloužícími zemědělské výrobě. Proto je nutno podle citovaného ustanovení spojit právní režim restituovaných budov i s pozemky jimi zastavěnými. K této pevné vazbě staveb na pozemky jimi zastavěnými, případně sloužícími k provozu jak obytných, tak i hospodářských budov přihlédl zákonodárce, pokud přímo v ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. deklaroval, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělskou a lesní půdu, obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící a sloužící původní zemědělské usedlosti, a to včetně pozemků těmito stavbami zastavěnými. Pokud tedy, a to je nepochybné ze znění citovaného ustanovení zákona o půdě, bylo úmyslem zákonodárce při naplnění podmínek ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. spojit právní režim restituovaných budov s pozemky jimi zastavěnými, pak není možné rozhodovat o přechodu vlastnictví k těmto nemovitostem v mezích oběma soudy vysloveného restriktivního výkladu, a to tím spíše, že tento výklad by v budoucnu zapříčinil vznik dalších, zcela zbytečných sporů, plynoucích z různého vlastnictví budov a pozemků a s tím spojených užívacích vztahů."