55. Obecné soudy vycházely v napadených rozhodnutích z ustálené judikatury [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3. 6. 2004 (U 35/33 SbNU 545)], dle které ke kvalifikaci držby jako oprávněné nestačí subjektivní přesvědčení, že držiteli věc patří, ale je třeba, aby se dobrá víra opírala o objektivně omluvitelný omyl (pohledem běžné opatrnosti).
56. O takový (skutkový) omyl však podle krajského soudu (a posléze i podle Nejvyššího soudu) v daném případě nešlo; to proto, že není objektivně omluvitelné, pokud se původní vlastníci (do roku 1990) nezajímali o to, z jakého důvodu jsou jejich pozemky vedlejším účastníkem užívány (a spokojili se s vlastním subjektivním přesvědčením, že jsou stále vlastníky sporných pozemků a že stát - armáda jejich pozemky jen užívá, nikoli vlastní). Pokud by se o to - dle odvolacího soudu - zajímali, zjistili by, že došlo k jejich vyvlastnění. Jestliže si však takto nepočínali a pouze trpěli užívání pozemků vedlejším účastníkem, aniž by se jako vlastníci chovali tak, že by se například domáhali placení nájemného za užívání pozemků jako svých vlastních, nelze u nich dovodit dobrou víru jako podmínku oprávněné držby a možnost vzniku vlastnického práva vydržením.
57. Tyto závěry však považuje Ústavní soud za nepřesvědčivé. To platí z následujících důvodů.
58. Jakkoli by byla uvedená argumentace v aktuálních poměrech, resp. po pádu totalitního režimu v roce 1989 racionálně obhajitelná, obecné soudy opomenuly, že v nyní posuzované věci zkoumaly objektivní omluvitelnost omylu (právních předchůdců stěžovatelů) před rokem 1990, tedy posuzovaly chování právních předchůdců stěžovatelů v období režimu totalitního.
59. Pojem dobrá víra a vydržení (jakož i jiné pojmy, např. tíseň v restitučním zákonodárství) je z povahy věci nutno interpretovat v souvislosti s poměry v totalitním státu, tedy ve spojitosti s neexistencí státu právního a demokratického. I sám Ústavní soud konstatoval - kupříkladu - v bodu 38 nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217), že ústavně konformní řešení toho kterého případu vyžaduje vzít v úvahu charakter minulého nedemokratického totalitního režimu.
60. Tu platí, že se totalitní režim v letech 1948-1989 vyznačoval silným despektem (nejen) k soukromému vlastnictví. [Ostatně i sám krajský soud, aniž by to však důsledně promítl do svých závěrů, v napadeném rozsudku, konstatoval - i když patrně jen v diskusní a v poněkud bagatelizující textaci "lze připustit" - že v době nesvobody existovaly "i" případy, kdy se stát chopil držby pozemků bez právního důvodu.] Dále platí, že i jen samotné dovolání se základních lidských práv a svobod - tedy i ochrany svého majetku - mohlo být samo o sobě a často i bylo v době totalitního státu důvodem perzekuce. Konečně samotné napadené rozsudky uvádějí, že sporné pozemky byly užívány právě státem (armádou) - tedy státem tehdy totalitním.
61. Z uvedených tezí plyne, že výtku právním předchůdcům stěžovatelů ze strany krajského soudu a Nejvyššího soudu, že se nezajímali o důvod užívání sporných pozemků orgány totalitního státu - a že se nechovali jako vlastníci, např. tak, že by se domáhali placení nájemného za užívání pozemků jako svých vlastních - je nutno hodnotit jako krajně necitlivou, extrémní a ignorující drsnou realitu tehdejší doby.
62. S ohledem na poměry totalitního státu byla bdělost vlastníků (tedy i právních předchůdců stěžovatelů) a jejich vůle hájit svůj majetek proti státu - nutně (z pochopitelných důvodů) - značně oslabena. Vlastníci totiž mohli důvodně předpokládat - především v případném konfliktu s totalitním státem - že nejen nedosáhnou ochrany svého vlastnického práva, ale že posléze budou za takovou aktivitu perzekuováni. Proto v zásadě nelze tehdejším vlastníkům rozumně a spravedlivě vytýkat, že se o důvod užívání svých nemovitostí totalitním státem nezajímali a že vlastně rezignovali na případné hájení svého majetku nacházejícího se tehdy ve faktickém držení orgánů totalitní moci.
VI.
63. Podle Nejvyššího soudu dospěl dále odvolací soud ke skutkovému zjištění o doručení rozhodnutí o vyvlastnění právním předchůdcům stěžovatelů (srov. str. 4 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu).
64. Ústavní soud sice přiznává význam otázce doručení rozhodnutí o vyvlastnění právním předchůdcům stěžovatelů z hlediska otázky jejich dobré víry, zda byli vlastníky sporných pozemků. Nicméně v předchozím bodě (tj. 63) odkaz na rozhodovací důvody odvolacího soudu (provedený Nejvyšším soudem) je příliš excesivní a neracionální. To proto, že z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu toliko plyne, že doručení rozhodnutí o vyvlastnění právním předchůdcům stěžovatelů prokázáno nebylo.
65. Totiž odvolací soud výslovně uznal, že vedlejší účastník (žalobce) nepředložil doklady o doručení rozhodnutí o vyvlastnění právním předchůdcům stěžovatelů (srov. str. 8 poslední odstavec napadeného rozsudku odvolacího soudu), a uvedl, že "tato skutečnost však na zjištění o provedení vyvlastnění nemůže mít žádný vliv ..." (srov. str. 8 poslední odstavec napadeného rozsudku odvolacího soudu). Posléze již odvolací soud explicitně pracuje s hypotézou, že rozhodnutí o vyvlastnění nebylo řádně doručeno (srov. str. 8 poslední odstavec napadeného rozsudku odvolacího soudu: "... i kdyby rozhodnutí o vyvlastnění nebyla řádně doručena, nemohlo by to mít za následek jejich nevykonatelnost ... nastává vykonatelnost vydáním rozhodnutí bez ohledu na okamžik jeho doručení.").
66. Odvolací soud tak považoval otázku doručení za nepodstatnou (zřejmě proto, že svůj závěr o absenci dobré víry na straně právních předchůdců opřel o argumentaci jinou - srov. část V tohoto nálezu).
67. Na tom nic nemění ani následující úvahy odvolacího soudu, navíc uvedené v napadeném rozsudku patrně jen nad rámec věci (srov. str. 8 poslední odstavec a str. 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
68. Odvolací soud v tomto směru podotkl, že "Žalovaní ani netvrdili, že by rozhodnutí nebylo doručeno, když pouze poukazovali na nedostatek průkazu o tomto doručení". K tomu je však třeba uvést více. Ze skutečnosti, že snad stěžovatelé netvrdili neexistenci doručení vyvlastňovacího rozhodnutí svým právním předchůdcům, nemohlo racionálně vyplynout skutkové zjištění, že doručeno bylo; to jednoduše proto, že stěžovatelé netvrdili (tím méně prokazovali) ani existenci doručení. Především však platí, že stěžovatelé z povahy věci ani nemohli vědět - a tak ani tvrdit - zda bylo vyvlastňovací rozhodnutí doručeno někomu jinému než jim - tj. jejich právním předchůdcům.
69. Byl to vedlejší účastník, který své vlastnické právo odvíjel od tvrzené existence právoplatného vyvlastnění, a tím i od doručení (dle tehdejších předpisů) vyvlastňovacího rozhodnutí právním předchůdcům stěžovatelů, a z toho vyvozoval svou další argumentaci. Jak však případně konstatoval již odvolací soud, vedlejší účastník doklady o doručení vyvlastňovacího rozhodnutí právním předchůdcům stěžovatelů nepředložil. Tedy sám vedlejší účastník tvrzenou skutečnost - doručení (dle tehdejších předpisů) vyvlastňovacího rozhodnutí právním předchůdcům stěžovatelů - neprokázal.
70. Tento závěr o neprokázání tvrzeného doručení zjevně nemohla vyvrátit ani odvolacím soudem uvedená (pouhá) spekulace - tedy neprokázaná skutečnost - že "vyvlastňovací výměry mohly být vlastníkům doručeny i tímto způsobem, aniž by se tak o jejich obsahu vůbec dozvěděli", tedy že mohly být doručeny náhradním způsobem podle § 14 vládního nařízení č. 91/1960 Sb., o správním řízení. Toho si však byl zřejmě i odvolací soud vědom, a proto hovořil toliko v rovině spekulativní.
71. Náhradní doručení vyvlastňovacího rozhodnutí (náhradním způsobem) nemohlo být prokázáno - a to z více důvodů - ani výpovědí svědkyně A. S., která dle odvolacího soudu měla hovořit (například) "o doručování písemnosti týkající se nemovitosti její matce" (srov. str. 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Svědkyně A. S. totiž hovořila jen obecně o písemnosti týkající se (související s) nemovitosti, což mohlo být ve skutečnosti i něco jiného než rozhodnutí o vyvlastnění. Především však odvolací soud opomenul výpověď této svědkyně v řízení před soudem prvního stupně, která umožňuje upřesnit její neurčité vyjádření před odvolacím soudem v podobě "nějakého papíru ohledně pozemku" (srov. č. l. 271). Totiž v řízení před nalézacím soudem svědkyně hovořila konkrétněji o tom, že její matka "dostala nějaký papír, že se měla zúčastnit v Přibicích nějakého jednání ohledně pozemku, byla však nemocná, jednání se nezúčastnila." (srov. č. l. 239).
72. Konečně doručení vyvlastňovacích rozhodnutí právním předchůdcům stěžovatelů nemohlo být prokázáno ani tím, že v pozemkové knize bylo uvedeno u sporných pozemků "právoplatně vyvlastněno" (srov. str. 3 nahoře rozsudku soudu prvního stupně v nyní posuzované věci, str. 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu a str. 4 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Totiž tím je prokázáno jen to, že kdosi do pozemkové knihy zapsal, že sporné pozemky byly právoplatně vyvlastněny. Jakkoli sice právoplatné vyvlastnění implikovalo nutnost doručení vyvlastňovacích rozhodnutí, v nyní posuzovaném řízení nebyly provedeny důkazy potvrzující to, že by příslušný orgán vskutku doručoval (v souladu s tehdejším právním řádem) vyvlastňovací rozhodnutí právním předchůdcům stěžovatelů. V tomto smyslu je třeba opět vidět rozdíl mezi totalitním státem a demokratickým právním státem; jak konstatoval například nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10 (viz výše), "komunistický režim soustavně porušoval flagrantně práva jak "běžná", tak i základní lidská práva a svobody (i vlastní právní předpisy), a dodržoval je v podstatě jen tehdy, jestliže se to jeho mocenským záměrům hodilo - srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1211/07, I. ÚS 746/02, I. ÚS 508/99, I. ÚS 82/99 (pozn. red.: ve SbNU nepublikována), nález sp. zn. I. ÚS 320/08 [pozn. red.: sic - správně zřejmě nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)] aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx).". V zájmu totalitního státu tedy bylo i později pokrýt případný předchozí protiprávní postup (i dle tehdejšího právního řádu) v rámci vyvlastňovacího procesu (tedy eventuálně absenci doručení vyvlastňovacích rozhodnutí a neodevzdání náhrady právním předchůdcům stěžovatelů za vyvlastnění), a to tím, že by bylo zapsáno do pozemkové knihy "právoplatně vyvlastněno". Právě kupříkladu v takovém případě se mocenským záměrům totalitního státu nemuselo hodit dodržování vlastních právních předpisů. Jinými slovy, ve srovnání s demokratickým právním státem, pro období totalitního státu - za situace jeho kolidujících zájmů se zájmy jednotlivce - nelze bez dalšího presumovat správnost toliko zápisu do pozemkové knihy o údajném právoplatném vyvlastnění, provedeného zase jen totalitním státem samotným, aniž by byl takový toliko záznam podložen dalšími důkazy.
73. Vysvětlená, nutně snížená obecná spolehlivost záznamu v pozemkové knize ve prospěch totalitního státu nabývá na významu i s ohledem na konkrétní, tedy nyní posuzovaný případ. Totiž podmínkou právoplatnosti vyvlastnění nebylo jen doručení vyvlastňovacích rozhodnutí, nýbrž - jak již bylo uvedeno - (i) to, že podle tehdejších právních předpisů příslušela za vyvlastnění původním majitelům náhrada za vyvlastnění (srov. např. § 27 odst. 4 zákona č. 40/1961 Sb., o obraně Československé socialistické republiky). Přitom jak bylo shora vysvětleno, v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že k vyplacení náhrady za vyvlastnění nedošlo. (K tomu srov. dále bod 81 a násl. tohoto nálezu).
VII.
74. Ze shora uvedeného plyne, že názor odvolacího soudu a dovolacího soudu (dle kterého právní předchůdci stěžovatelů nedrželi sporné pozemky v dobré víře) lze stěží považovat za racionálně obhajitelný. Obsah spisu nasvědčuje tomu, že právní předchůdci stěžovatelů - i do roku 1990 (resp. minimálně v jisté části intervalu do roku 1990, dostačující přitom k uplynutí desetileté vydržecí lhůty v součtu s dobrou vírou stěžovatelů) - sporné pozemky v dobré víře drželi. Tudíž stěžovatelé si - k oprávněné držbě vykonávané na základě smlouvy od roku 1997 - mohou připočíst takovou dobu, po kterou měli pozemky v držbě jejich právní předchůdci, jež je dostačující k vydržení, a tím i k nabytí jejich vlastnického práva. To plyne z více důvodů, uvedených zejména v bodech 18 až 25 tohoto nálezu - Ústavní soud na ně pro stručnost na tomto místě odkazuje. K tomu příkladmo dodává následující.
75. Jde mimo jiné o obsah evidence nemovitostí a posléze katastru nemovitostí, z něhož plynulo vlastnictví právních předchůdců stěžovatelů. I po roce 1993 vedlejšímu účastníku nic nebránilo, pokud se považoval za vlastníka sporných pozemků, uvést zápis v katastru do souladu s tímto tvrzeným stavem (či být jinak aktivní v rámci hájení svých práv). Vedlejší účastník však svůj vlastnický nárok vůči stěžovatelům začal tvrdit až v roce 1998 a až v roce 1999 či 2000 se v katastru nemovitostí objevil duplicitní zápis jeho vlastnictví. Takový liknavý postup (průtahy) vedlejšího účastníka nemůže jít spravedlivě k tíži stěžovatelům; je to vedlejší účastník, který z něj musí nést negativní důsledky (a to i z hlediska preventivně-výchovného - aby byl napříště motivován postupovat bez průtahů při hájení svých tvrzených vlastnických práv).
76. Jak bylo v části V tohoto nálezu vysvětleno, nelze rozumně a spravedlivě vytýkat právním předchůdcům stěžovatelů, že se nezajímali o důvod užívání pozemků totalitním státem, že se spokojili s vlastním přesvědčením, že stát (armáda) jejich pozemky "jen" užívá (nevlastní) a že pouze trpěli užívání pozemků státem.
77. Nelze rozumně a spravedlivě vytýkat ani K. S. - která prodala pozemek par. č. X/2 stěžovatelům - že v podstatě musela, mohla či měla znát místní poměry v obci (v níž došlo k vyvlastnění - srov. např. str. 11 napadeného rozsudku odvolacího soudu). To i proto, že v obci již v té době (v době vyvlastňování a násl.) nežila; na tom nemění nic podstatného ani to, že v obci žil někdo jiný než ona, byť to byly matka a sestra K. S.).
78. Tím méně lze rozumně a spravedlivě vytýkat F. F. (strýci B. O., která zdědila pozemek par. č. X/1 a prodala jej stěžovatelům), že v podstatě musel, mohl či měl znát místní poměry v obci (v níž došlo k vyvlastnění - srov. např. str. 11 napadeného rozsudku odvolacího soudu). To proto, že F. F. disponoval shora uvedenou identifikací parcel ze dne 9. 7. 1976, v níž byl sám uveden jako výlučný vlastník pozemku parc. č. X/1 a v níž byla zapsána pouze jako uživatel - a contrario vlastník - socialistická organizace. Z toho plyne, že i kdyby se F. F. (z toho kterého podnětu) dozvěděl, že v obci Přibice došlo k vyvlastnění mnoha pozemků - a kdyby tak mohl mít důvodné pochybnosti, z jakého důvodu právě jemu zůstalo vlastnické právo zachováno, přestože jeho pozemek byl užíván armádou (tedy snad k účelu, pro který došlo k vyvlastnění) - takové případné pochybnosti by mu objektivně mohla odstranit citovaná identifikace parcel (tedy minimálně od získání identifikace parcel, vydané dne 9. 7. 1976, svědčila F. F. objektivně dobrá víra, že je vlastníkem pozemku). K dobré víře právních předchůdců stěžovatelů ohledně vlastnictví pozemku parc. č. X/1 je dále třeba poukázat na shora uvedenou aprobaci vlastnictví právním předchůdcům stěžovatelů cestou státních aktů (státního notářství v dědickém řízení - srov. bod 19).
79. K tomu lze dodat, že pokud k vyplacení náhrad za pozemky nedošlo, tím spíše mohli být právní předchůdci objektivně v dobré víře, že nedošlo ani k vyvlastnění, neboť v opačném případě by jim náhrada za vyvlastnění vyplacena byla (k tomu navíc srov. shora uvedený text, dle kterého nedošlo ani k prokázání doručení vyvlastňovacího rozhodnutí právním předchůdcům stěžovatelů v souladu s tehdejším právním řádem).
80. Nezbývá proto než zopakovat, že dle obsahu spisu právní předchůdci stěžovatelů - i do roku 1990 (resp. minimálně v jisté části intervalu do roku 1990, dostačující přitom pro uplynutí desetileté vydržecí lhůty v součtu s dobrou vírou stěžovatelů) - drželi sporné pozemky v dobré víře. Tudíž stěžovatelé si - k oprávněné držbě vykonávané na základě smlouvy od roku 1997 - mohou připočíst takovou dobu, po kterou měli pozemky v držbě jejich právní předchůdci a jež je dostačující k vydržení, a tím i k nabytí jejich vlastnického práva.
81. Tento závěr (uvedený v předchozím bodě) nevyvrací ani fakt, že údaj o údajném "právoplatném" vyvlastnění byl zapsán do pozemkové knihy. Nelze totiž objektivně vytýkat právním předchůdcům stěžovatelů, že se nepřesvědčili prostřednictvím údajů v pozemkové knize o tom, zda jim stále svědčilo vlastnické právo (zda nedošlo k vyvlastnění sporných pozemků). K tomu směřují následující důvody.
82. Totiž vyvlastňující rozhodnutí bylo vydáno až dne 19. 7. 1962 - nejdříve v tento okamžik mohla být informace o "právoplatném" vyvlastnění zapsána do pozemkové knihy; pravděpodobnější však je, že tento údaj byl do pozemkové knihy zapsán později (z výpisu z pozemkové knihy, provedeného jako důkaz před obecnými soudy, není seznatelné přesné datum zápisu - srov. č. l. 23 a 24). Přitom již dne 1. 4. 1964 nabyl účinnosti zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, který zakotvoval novou veřejnou knihu o nemovitostech - evidenci nemovitostí, která měla nahradit i pozemkové knihy (srov. následující bod tohoto nálezu). Právní předchůdci stěžovatelů by tak měli jen relativně krátký interval k ověření svého vlastnictví v pozemkové knize.
83. Dále je obecně známo, že pozemková kniha přestala v tehdejší době (přibližně od přijetí občanského zákoníku v roce 1950) vypovídat o skutečných a aktuálních právních vztazích k nemovitostem, zápisy do ní přestaly být řádně prováděny, což vedlo k extrémnímu stavu, kdy se jen obtížně zjišťovaly údaje o vlastnících nemovitostí. Právě absence řádné evidence vlastnických vztahů k nemovitostem vedla v roce 1964 k přijetí zákona o evidenci nemovitostí [srov. např. bod 22 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 349/03 ze dne 1. 8. 2006 (N 148/42 SbNU 199)]. I důvodová zpráva k návrhu zákona č. 22/1964 Sb. (kupříkladu) uváděla, že došlo k nesouladu mezi (mimo jiné) skutečným stavem a údaji v pozemkových knihách, že bylo zastaveno i udržování souladu pozemkového katastru se skutečností a s pozemkovou knihou, a že uvedení dosavadních veřejných knih (tím měla na mysli i pozemkovou knihu) do souladu se skutečným stavem by si vyžádalo neúměrných finančních nákladů (apod.). Proto měla vzniknout nová veřejná kniha - evidence nemovitostí, která měla vést "v patrnosti skutečné vztahy užívací i právní vztahy vlastnické" (srov. uvedenou důvodovou zprávu). I z tohoto důvodu nelze objektivně vytýkat právním předchůdcům stěžovatelů, že se nepřesvědčili prostřednictvím údajů v pozemkové knize o tom, zda jim stále svědčilo vlastnické právo.
84. Pokud tedy měla dle tehdejšího zákonodárce evidence nemovitostí svou spolehlivostí a úplností nahradit nespolehlivé (mj.) pozemkové knihy, je namístě naopak zdůraznit, že zápisy v evidenci nemovitostí již u sporných pozemků vyvlastnění neuváděly, a naopak konstatovaly výlučné vlastnictví právních předchůdců stěžovatelů. V kontrastu zápisu vlastnictví v pozemkových knihách a evidenci nemovitostí je proto namístě - z důvodů uvedených v bodech 82 a 83 tohoto nálezu - přiznat v nyní posuzované věci jako opodstatněnou objektivní důvěru v zápis v (pozdější) evidenci nemovitostí. Pokud by se byli právní předchůdci stěžovatelů prostřednictvím údajů v evidenci nemovitostí ujišťovali, zda jim stále svědčilo vlastnické právo (zda nedošlo k vyvlastnění sporných pozemků), zjistili by, že jim vlastnické právo nadále svědčí. Ostatně F. F. právě takto učinil, když disponoval výpisem z evidence nemovitostí z roku 1976 (srov. text shora tohoto nálezu). Koneckonců ani nalézací soud ani krajský soud neargumentovaly v rozhodovacích důvodech tak, že by snad zápis v pozemkové knize měl vylučovat dobrou víru právních předchůdců stěžovatelů.
85. I kdyby (hypoteticky) však platil opačný závěr - tedy že právní předchůdci stěžovatelů kvůli zápisu vyvlastnění do pozemkové knihy nemohli být objektivně v dobré víře ve své vlastnictví v době totalitního státu - okolnosti 90. let (v textu tohoto nálezu výše popsané, tzn. včetně chování státu) zapříčinily jejich objektivní dobrou víru ve své vlastnictví. To ostatně připustil v napadeném rozsudku i Nejvyšší soud (srov. str. 4), byť usoudil, že u stěžovatelů později jejich dobrá víra zanikla. A právě dobrá víra právních předchůdců v 90. letech (tedy v době uplatnitelnosti restitučního nároku) vede nutně sama o sobě - z důvodů v částech III i IV tohoto nálezu - k závěru o protiústavnosti napadených rozhodnutí a k nutnosti přisvědčit existenci vlastnictví stěžovatelů.
VIII.
86. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Je ochráncem ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do rozhodování obecných soudů, pokud se jen domnívá, že by rozhodnutí obecných soudů měla být jiná, "správnější". Zde Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, a to i nezávislost na Ústavním soudu.
87. Nicméně nezávislost obecných soudů neznamená možnost jejich libovůle, což posouzení ze strany Ústavního soudu i objektivizuje. Tedy nezávislost obecných soudů nevytváří prostor pro (například) možnost přijetí objektivně racionálně neakceptovatelného odůvodnění - a tím i závěrů - rozhodnutí obecného soudu, což zakládá porušení základního práva účastníka řízení na spravedlivý proces a případně i porušení jiných základních práv a svobod. Porušením základního práva je též rozhodnutí přijaté v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (v jejím objektivním smyslu, tedy spravedlnosti zjevné, o níž je, resp. musí být převážně obecně názorová shoda), např. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)]. Pokud takový případ nastane, je povinností Ústavního soudu - za účelem ochrany základních práv či svobod účastníka řízení - zasáhnout a ochranu poskytnout.
88. Jak přitom vyplynulo ze shora uvedeného (část III tohoto nálezu), napadené rozsudky obecných soudů - v intencích nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 - postupovaly protiústavně tím, že stěžovatelům neposkytly ochranu jejich vlastnického práva se zřetelem na jejich dobrou víru (resp. dobrou víru jejich právních předchůdců), jež - v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku - existovala; to i proto, že strůjcem jejich dobré víry byl právě stát. Tím porušily základní právo stěžovatelů vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
89. Dalším relativně samostatným kasačním důvodem tohoto nálezu (část IV) bylo, že odvolací soud a dovolací soud založily svá rozhodnutí na formalistickém výkladu podústavního práva v otázce (ne)obcházení restitučních předpisů. I tím porušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jejich základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
90. Konečně relativně samostatným kasačním důvodem tohoto nálezu (části V-VII) bylo, že oba soudy přijaly objektivně (racionálně) neobhajitelný názor, podle kterého si stěžovatelé - k oprávněné držbě vykonávané na základě smlouvy od roku 1997 - nemohou připočíst žádnou dobu, po kterou měli pozemky v držbě jejich právní předchůdci před rokem 1990, a že tak nedošlo k vydržení sporných pozemků stěžovateli. Rovněž tím došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a základního práva stěžovatelů na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
91. Pokud odvolací soud a dovolací soud neposkytly ochranu dobré víře stěžovatelů (příp. jejich právním předchůdcům), jejich důvěře - mimo jiné - v akty státní a v celkový postup státu ve vztahu k jejich vlastnictví v uváděném časovém období, porušily též základní právo stěžovatelů na právní jistotu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
92. Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů ve výroku uvedená [podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] zrušil.