Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 17. května 2011 sp. zn. I. ÚS 3248/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. P. a L. P. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010 č. j. 28 Cdo 2851/2010-317, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2009 č. j. 14 Co 168/2009-283, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu České republiky - Ministerstva obrany o určení, že žalobce je vlastníkem pozemků, změněn tak, že jako vlastník pozemků byla učena Česká republika - Ministerstvo obrany, a vzájemná určovací žaloba stěžovatelů byla zamítnuta, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva obrany jako vedlejšího účastníka řízení.
VýrokRozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010 č. j. 28 Cdo 2851/2010-317 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2009 č. j. 14 Co 168/2009-283 se zrušují.
Odůvodnění
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 11. 2008 č. j. 11 C 209/2005-249 byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce Česká republika - Ministerstvo obrany je vlastníkem konkrétně uvedených pozemků. Současně bylo vyhověno vzájemné žalobě stěžovatelů o určení, že příslušné pozemky patří do společného jmění stěžovatelů.
2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního národního výboru v Břeclavi ze dne 19. 7. 1962 došlo k vyvlastnění sporných pozemků původním vlastníkům F. F. a K. Z. (provdané S.) pro účely realizované vojenské bytové výstavby. Na základě kupní smlouvy ze dne 30. 7. 1997 s prodávajícími K. S. a B. O. (jež děděním vstoupila do práv původního vlastníka F. F.) proto stěžovatelé vlastnické právo k příslušným pozemkům - které vyvlastněním přešlo na stát - nabýt nemohli. Podle okresního soudu však stěžovatelé nabyli vlastnické právo originárně vydržením (podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku), neboť na základě kupní smlouvy a zápisu v katastru nemovitostí se stali oprávněnými držiteli pozemků. Do vydržecí doby byla započtena i doba oprávněné držby jejich právních předchůdců, kteří se o vyvlastnění příslušných pozemků nedozvěděli a i po vyvlastnění se chovali jako vlastníci pozemků.
3. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že za vlastníka příslušných pozemků určil Českou republiku - Ministerstvo obrany a vzájemnou určovací žalobu stěžovatelů zamítl.
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o přechodu vlastnického práva na stát vyvlastněním v roce 1962, a proto shodně uzavřel, že kupní smlouva ze dne 30. 7. 1997, jež má být titulem vzniku vlastnického práva stěžovatelů, je smlouvou neplatnou. Neztotožnil se však s posouzením, že vlastnické právo k pozemkům nabyli stěžovatelé vydržením. Uvedl, že z usnesení okresního soudu o povolení zápisu vlastnického práva České republiky - Ministerstva obrany k příslušným pozemkům do pozemkové knihy vyplývá, že vyvlastňovací rozhodnutí nabylo právní moci. Dále konstatoval, že v obci Přibice došlo v roce 1962 k vyvlastnění většího množství pozemků, na nichž bylo postaveno 32 bytových jednotek a garáží, kdy některé pozemky dokonce zastavěny nebyly a byly užívány nájemníky bytů či obyvateli obce. Jednalo se tedy o poměrně velkou výstavbu, o níž se v malé obci s počtem obyvatel asi 1000 (v současné době) muselo vědět, několika desítkám jejích obyvatel byly pozemky pro výstavbu prováděnou vedlejším účastníkem vyvlastněny a původní vlastníci pozemků (které se nacházely v místě výstavby nebo v jeho bezprostřední blízkosti a byly poté užívány zaměstnanci vedlejšího účastníka, kteří v bytových domech bydleli, jako jejich jakési příslušenství) tak museli mít důvodné pochybnosti o tom, z jakého důvodu právě jim zůstalo vlastnické právo zachováno, přestože pozemky byly užity k účelu, pro který došlo v obci k vyvlastění. K. S. sice již v uvedené době v obci nežila, žily zde však její matka i sestra a od těch měla mít informace o tom, co se v obci v souvislosti s jejím pozemkem děje. Za minimální míru opatrnosti by bylo proto třeba považovat to, že by se původní vlastníci zajímali o to, z jakého důvodu jsou jejich pozemky vedlejším účastníkem užívány (byť lze připustit, že v době nesvobody existovaly i případy, kdy se stát chopil držby pozemků bez právního důvodu, leč v takovém případě by k zániku vlastnického práva nedošlo a dle příslušných restitučních předpisů by to byl zákonný důvod k vydání nemovitostí), a tehdy by zjistili, že došlo k jejich vyvlastnění. Pokud si však takto nepočínali a pouze trpěli užívání pozemků vedlejším účastníkem, aniž by se jako vlastníci chovali tak, že by se například domáhali placení nájemného za užívání pozemků jako svých vlastních, nelze u nich dovodit dobrou víru jako podmínku oprávněné držby a možnosti vzniku vlastnického práva vydržením. Krajský soud proto uzavřel, že k oprávněné držbě vykonávané na základě smlouvy od roku 1997 si stěžovatelé nemohou připočíst dobu, po kterou měli pozemky v držbě jejich právní předchůdci. K završení desetileté vydržecí doby podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku tedy nedošlo, jelikož ke ztrátě dobré víry, že jim pozemky patří, došlo u stěžovatelů již v roce 1998, kdy se v průběhu stavebního řízení dozvěděli o tvrzených vlastnických nárocích vedlejšího účastníka. Krajský soud dodal, že právní předchůdci stěžovatelů své vlastnické nároky mohli uplatnit podle restitučních předpisů, které pamatují i na přechod nemovitostí na stát vyvlastněním bez náhrady, eventuálně převzetím nemovitostí bez právního důvodu; neuplatněním práva ve lhůtách stanovených restitučními předpisy práva zanikají a jejich prosazení se nelze domáhat ani podle obecných předpisů.
5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelů zamítl. Ztotožnil se s odůvodněním napadeného rozsudku krajského soudu a v podstatě toliko rekapituloval jeho rozhodovací důvody. Závěrem dodal, že je nadbytečné řešit otázku, zda právní předchůdci stěžovatelů mohli svá práva uplatnit podle restitučních předpisů.
II.
6. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
7. V konkrétnostech uvádějí zejména následující. Stěžovatelé sporné pozemky již řadu let užívali a v roce 1997 je koupili od původních vlastníků (na základě kupní smlouvy uzavřené s prodávajícími K. S. a B. O.). Vedlejší účastník neprokázal, že by byli původní vlastníci pozemků o vyvlastnění vyrozuměni nebo že by jim byla za vyvlastněné pozemky vyplacena náhrada. Rozhodnutí o vyvlastnění, ke kterému mělo dojít v roce 1962, se sice mělo promítnout do zápisu v pozemkové knize, avšak podle identifikace parcel ze dne 9. 7. 1976 byl výlučným vlastníkem pozemku p. č. X/1 F. F., a nikoli stát. Jako uživatel byla uvedena socialistická organizace. Na základě tohoto zápisu pak proběhlo u Státního notářství ve Znojmě dědické řízení a novými vlastníky pozemku se rovným dílem stali dědicové Ing. L. O. a B. O. Tento stav pak byl ještě dále potvrzen rozhodnutím Státního notářství v Brně-městě ze dne 6. 11. 1987 pod sp. zn. 5 D 678/87, kdy se po smrti Ing. O. stala výlučným vlastníkem pozemku p. č. X/1 (opět) jeho žena B. O. Ve výpisu z evidence nemovitostí ze dne 18. 12. 1990 je paní O. vedena jako výlučný vlastník pozemku p. č. X/1 a ve výpisu ze dne 4. 11. 1991 paní K. S. jako výlučný vlastník pozemku p. č. X/2; toto vlastnické právo získala v srpnu 1938. Jak paní S., tak paní O. tedy neměly žádný objektivní důvod domnívat se, že v mezidobí došlo ke změně jejich vlastnického práva, která by se nepromítla do zápisu v evidenci nemovitostí; to i s ohledem na to, že o žádné takové změně nebyla ani jedna z těchto původních majitelek dotčených pozemků nijak informována (např. právě doručením rozhodnutí o vyvlastnění). Duplicitní zápis vlastnictví se v katastru nemovitostí objevil až někdy v roce 2000. Jednání o prodeji sporných pozemků mezi stěžovateli a pí S. a O. započala již v roce 1990, kdy již obě vlastnice opět mohly svobodně se svým majetkem disponovat.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu - rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2009 č. j. 14 Co 168/2009-283 - je správné. Odkázal na odůvodnění svého (napadeného) rozhodnutí, nepostrádající ani odkazy na konstantní a nerozpornou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní. Namítají-li stěžovatelé, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejich práva na pokojné užívání majetku, pak dle Nejvyššího soudu přehlížejí, že se vlastníky předmětných nemovitostí - jak se ze skutkových zjištění a právního posouzení věci obecnými soudy podává - nestali a vlastnické právo k nim nenabyli ani vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Odkaz stěžovatelů na plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.) je zjevně nepřípadný, jelikož tímto nálezem je řešena zcela jiná právní otázka, než o kterou jde v nyní posuzované věci (a to otázka účinků odstoupení od smlouvy na vlastnické právo nabyté v mezidobí jinou osobou). Nejvyšší soud posléze vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
9. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
10. Česká republika - Ministerstvo obrany jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla následující. Oba soudy vycházely z řádně a úplně zjištěného skutkového stavu, posoudily projednávanou právní věc podle správného právního předpisu a aplikovaný právní předpis správně vyložily, a to i v souladu s konstantní soudní judikaturou českých soudů včetně Nejvyššího soudu a v souladu s právními závěry Ústavního soudu. V průběhu soudního řízení bylo prokázáno, že se vedlejší účastník uvedených pozemků nezmocnil bez právního důvodu, získal je již v roce 1962 na základě rozhodnutí o vyvlastnění provedeného v souladu s tehdy platnou právní úpravou (podle ustanovení § 25 zákona č. 40/1961 Sb., o obraně Československé socialistické republiky) za finanční náhradu a pozemky se staly nedílnou součástí staveb - obytných domů, a sloužily tedy účelu, ke kterému byly vyvlastněny. Oba soudy rovněž velmi precizně analyzovaly otázku možného vydržení vlastnického práva ze strany stěžovatelů a přesvědčivě zdůvodnily, že ani stěžovatelé ani jejich právní předchůdci nemohli být v dobré víře, že jim sporné pozemky náleží; o tom svědčí nejen listinné důkazy, ale i výpovědi stěžovatelů i svědků, které soud vyslechl. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník uvedené nemovitosti získal na základě rozhodnutí o vyvlastnění provedeného v souladu s tehdy platnou právní úpravou a stěžovatelé nikdy vlastníky předmětných pozemků nebyli, nelze v žádném případě hovořit o tom, že by stěžovatelům bylo napadenými rozhodnutími obou účastníků porušeno jejich právo vlastnit majetek.
11. Stěžovatelé vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání; při té příležitosti požádali Ústavní soud, aby bylo o jejich ústavní stížnosti rozhodnuto co nejdříve, neboť v současné době dochází k vyhrocení celé situace a hrozí, že dotčené pozemky budou prodány třetím osobám, čímž by mohla být stěžovatelům - v případě jejich úspěchu - způsobena značná škoda.
12. S ohledem na výslovně udělený (stěžovatelé, Nejvyšší soud) či presumovaný (Krajský soud v Brně) souhlas účastníků řízení s postupem podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
III.
13. Ústavní soud uvádí, že se skutkově srovnatelnou věcí ve své rozhodovací nálezové praxi již zabýval, a to v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509).
14. V citovaném nálezu Ústavní soud řešil případ, kdy (podle obecných soudů) v období totalitního státu (v letech 1957-1959) došlo k přechodu vlastnictví pozemků - o kterých tehdejší stěžovatelé tvrdili v žalobě, že jsou jejich vlastníky - na stát; proto obecné soudy v tehdejší věci uzavřely, že stěžovatelé si měli o pozemky zažádat v restitučním řízení, a jejich žalobě na ochranu vlastnického práva (konkrétně žalobě na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejich majetku bez právního důvodu) nevyhověly (pro obcházení restitučních předpisů).
15. I v nynější souzené věci došlo - podle obecných soudů - k přechodu vlastnického práva ke sporným pozemkům na stát v období totalitního státu (konkrétně mělo dojít k vyvlastnění sporných pozemků v roce 1962), a proto zde byl též dán restituční důvod [minimálně podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., neboť za vyvlastnění nebyla vyplacena náhrada - k tomu srov. text tohoto nálezu níže].
16. V uvedené věci sp. zn. IV. ÚS 42/09 stěžovatelé (či jejich právní předchůdci) byli v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci (srov. bod 21 nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09). Dále z jednání s pracovníky pozemkového úřadu v roce 1993 vyplynulo, že o vlastnictví tehdejších stěžovatelů nebylo v rozhodné době žádných pochyb a stěžovatelé byli do katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí na základě rozhodnutí státního notářství ve znění opravného usnesení soudu, resp. na základě soudního rozhodnutí (srov. bod 22 nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09). Z toho Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 vyvodil závěr, že stěžovatelé žádný objektivní důvod k podání restituční žaloby neměli (srov. bod 21 nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09).
17. I skutkové okolnosti uvedené v předchozím odstavci tohoto nálezu jsou podobné následujícím okolnostem nyní posuzované věci.
18. Totiž rovněž právní předchůdci nynějších stěžovatelů byli - v době možného uplatnění restitučního nároku - evidováni v evidenci nemovitostí a posléze katastru nemovitostí jako vlastníci sporných pozemků. To platilo až do roku 1999 nebo 2000, kdy se objevil v katastru nemovitostí duplicitní zápis vedlejšího účastníka (srov. např. str. 8 nahoře napadeného rozsudku odvolacího soudu); až v roce 1998 byli - a to nikoli původní vlastníci, nýbrž stěžovatelé - konfrontováni se skutečnostmi, z nichž mohlo vyplynout zjištění, že zakoupené pozemky nepatřily prodávajícím (právním předchůdcům stěžovatelů), nýbrž státu, který je řadu let předtím získal vyvlastněním.
19. Dále platí, že jeden ze dvou sporných pozemků (parc. č. X/1) byl v celé své výměře - po vydání vyvlastňovacího rozhodnutí (z roku 1962) - předmětem dědického řízení v rodině právních předchůdců stěžovatelů, vedeného státním notářstvím v osmdesátých letech, a to dokonce dvakrát (srov. např. str. 3 a 5 dole napadeného rozsudku nalézacího soudu). Tedy samotný stát se svými rozhodnutími (rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví) i takto podílel na dobré víře právních předchůdců stěžovatelů v jejich vlastnictví ohledně pozemku parc. č. X/1.
20. F. F. (strýc B. O., která převedla kupní smlouvou pozemek parc. č. X/1 na stěžovatele) disponoval identifikací parcel ze dne 9. 7. 1976, v níž byl uveden jako výlučný vlastník pozemku parc. č. X/1 a v níž byla zapsána pouze jako uživatel - a contrario vlastník - socialistická organizace (srov. č. l. 224 a str. 3 druhý odstavec rozsudku nalézacího soudu).
21. Stát - v době běhu lhůty k uplatnění restitučního nároku - vlastnické právo právních předchůdců stěžovatelů nijak nezpochybňoval; to učinil až v roce 1998 (srov. bod 18 tohoto nálezu). Naopak, stát v té době postupoval tak, že dobrou víru právních předchůdců stěžovatelů potvrzoval, a to nejen evidencí jejich vlastnického práva, ale i postupem následujícím.
22. Totiž v reakci na "výpověď z užívaného pozemku" parc. č. X/1, podanou dne 20. 8. 1991 rodinou právních předchůdců stěžovatelů (konkrétně J. O. - č. l. 125), vedlejší účastník (konkrétně Vojenská ubytovací a stavební správa Brno) sdělil (dne 4. 12. 1991), že výpověď z užívání byla vzata na vědomí a že věc byla zároveň postoupena "k přímému vyřízení (tj. realizaci vyklizení) příslušné vojenské součásti." (č. l. 126). Tedy i v důsledku takové reakce se vedlejší účastník podílel na existenci dobré víry právních předchůdců stěžovatelů, neboť je ponechal dlouhá léta při vědomí, že jejich "výpověď z užívání" byla akceptována.
23. Obdobně, pokud jde o pozemek parc. č. X/2, svědkyně (A. S.) opakovaně uvedla, že někdy na začátku 90. let jednala s vojenskou správou o placení nájemného státem, a bylo jí řečeno, že pozemek už nepotřebují a že si s ním právní předchůdci stěžovatelů mohou dělat, co chtějí (srov. č. l. 239 a 271).
24. V době možného uplatnění restitučního nároku tedy stát již sporné pozemky fakticky neužíval a osoby, které je skutečně užívaly, právním předchůdcům stěžovatelů jejich vlastnictví zjevně nepopíraly. Kupříkladu krátce po roce 1990 navštívil paní K. S. pan Š., který užíval část sporného pozemku, a chtěl ji od ní odkoupit (srov. např. str. 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Dalšími uživateli sporných pozemků byli právě stěžovatelé a ani ti vůči svým právním předchůdcům jejich vlastnické právo zjevně nezpochybňovali (ke kontaktům mezi stěžovateli a jejich právními předchůdci ohledně sporných pozemků těsně po pádu totalitního režimu srov. např. výpověď stěžovatelů na č. l. 206).
25. Faktickou držbu sporných pozemků pak právní předchůdci stěžovatelů vykonávali prostřednictvím stěžovatelů, jak ostatně dovodil i Nejvyšší soud.
26. Z uvedeného plyne, že právní předchůdci stěžovatelů byli nejen subjektivního přesvědčení o svém vlastnictví sporných pozemků, ale - mimo jiné v době rozhodné k uplatnění restitučního nároku - se zřetelem ke všem okolnostem (tedy objektivně) v dobré víře, že jsou jejich vlastníky. To ostatně připouští i Nejvyšší soud v napadeném rozsudku (na str. 4), kde uvádí: "Připustíme-li, že v roce 1990 se předchůdci žalovaných chopili znovu držby pozemků (bez uplatnění práva podle restitučních předpisů), držbu vykonávali prostřednictvím jiných osob (žalovaných) a jednali v dobré víře, že jim pozemky patří ...".
27. Ústavní soud se nyní - pro porovnání - vrací k citovanému nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 (viz výše).
28. Ze shora uvedených skutkových okolností věci rozhodnuté nálezem sp. zn. IV. ÚS 42/09 - podobných skutkovým okolnostem i v nyní posuzované věci - pak nález sp. zn. IV. ÚS 42/09 vyvodil právní závěr, že byla založena a po velmi dlouhou dobu trvala dobrá víra jednotlivců jednajících v důvěře ve správnost aktů veřejné moci (bod 28 nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09). V nálezu se uvádí, že obecné soudy jsou povinny interpretovat a aplikovat právo tak, aby poskytly ochranu důvěře jednotlivců ve správnost aktů veřejné moci a "aby nepostupovaly" v přímém rozporu s účelem restitučního zákonodárství a dobrou vírou stěžovatelů (srov. bod 27 nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09). Nález dovodil, že soudy porušily základní právo stěžovatelů vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a základní právo na spravedlivý proces, jež je jim garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. bod 29 nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09). K tomu Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 (bod 30) dodal - což je významné pro nyní posuzovanou věc - že "Otázkou vydržení předmětných pozemků se již Ústavní soud zabývat nemusel, neboť její zodpovězení se jeví ve světle řečeného jako nadbytečné.".
29. S ohledem na shora vysvětlenou skutkovou podobnost nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 a nyní posuzované věci dopadají právní závěry vyslovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 i na případ nynějších stěžovatelů. Tudíž - podle uvedeného nálezu - nebylo vůbec nutné zkoumat - jak činily obecné soudy v nynější věci - zda k vydržení sporných pozemků na straně stěžovatelů došlo (a nebylo tak nezbytné řešit, zda si stěžovatelé mohli ke své dobré víře připočíst dobrou víru svých právních předchůdců před rokem 1998). Obecné soudy totiž - v intencích nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 - postupovaly protiústavně již tím, že byla založena a po velmi dlouhou dobu trvala dobrá víra stěžovatelů (a jejich právních předchůdců) jednajících v důvěře ve správnost aktů veřejné moci, a že (obecné soudy) neinterpretovaly a neaplikovaly právo tak, aby poskytly ochranu důvěře stěžovatelů (a jejich právních předchůdců) ve správnost aktů veřejné moci, neboť postupovaly v rozporu s dobrou vírou stěžovatelů, jejímž strůjcem byl právě sám stát.
30. Konkrétně, v tomto kontextu nález sp. zn. IV. ÚS 42/09 argumentoval: "... po roce 1993 státu nic nebránilo, pokud se považoval za vlastníka předmětných nemovitostí, uvést zápis v katastru do souladu s tímto tvrzeným stavem. Pokud tak neučinil, založil (resp. potvrdil) dobrou víru stěžovatelů, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí ... 23. Je nepřípustné, aby vlastnické právo stěžovatelů konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívajících, že jsou vlastníky předmětných pozemků, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno soudy (tj. jinými státními orgány v jiném řízení) právě odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce. Obdobné závěry ostatně vyplývají již z dřívější judikatury Ústavního soudu. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 398/04 ze dne 29. 8. 2006 (N 154/42 SbNU 257) a v nálezu sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855) Ústavní soud vyslovil, že z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat, aby jeden státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán, ve zcela jiném řízení, téže osobě totéž právo odňal jako důsledek toho, že jeho původní rozhodnutí bylo údajně vadné. 24. Obdobně judikoval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 709/09 ze dne 20. 10. 2009 (N 222/55 SbNU 85) ... 25. V posuzované věci totiž nebylo restitučních předpisů užito k nápravě majetkové křivdy, nýbrž - jen jakoby mimochodem - ke zpochybnění existence vlastnického práva stěžovatelů a k "výrobě" křivdy nové. 26. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 437/03 ze dne 12. 1. 2006 (N 11/40 SbNU 91)], podle níž je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly veškeré relevantní okolnosti konkrétního případu, tedy aby vycházely z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Účelem restitučních zákonů je zmírnění a odčinění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující základní lidská práva. Případné nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu státních orgánů nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale vždy (ve vztahu ke konkrétní věci) s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. K restitucím nelze přistupovat formálně, ale je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy akty dřívějšího totalitního státu, jež byly učiněny v rozporu se základními zásadami demokratické společnosti.".
31. Poněvadž - jak již bylo uvedeno - pro obdobu skutkových i právních okolností dopadají uvedené právní závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 srovnatelně i na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud dovozuje, že obecné soudy porušily napadenými rozsudky základní právo stěžovatelů vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces, jež je jim garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
32. I kdyby však Ústavní soud abstrahoval od argumentace uvedené v části III tohoto nálezu, napadené rozsudky by byly protiústavní i z důvodu následujícího (samostatného).
33. V nyní posuzované věci všechny obecné soudy (včetně nalézacího soudu) vyšly z názoru, že stěžovatelé nemohli nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1997 s prodávajícími K. S. a B. O., neboť vlastnické právo již předtím (v 1962) přešlo na stát vyvlastněním.
34. Nalézací (okresní) soud však posléze dovodil, že stěžovatelé nabyli vlastnické právo originárně vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák., neboť do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby jejich právních předchůdců. Proto zamítl žalobu vedlejšího účastníka na určení vlastnictví, a naopak určil vlastnictví stěžovatelům. Odvolací soud a dovolací soud však s tímto názorem nalézacího soudu nesouhlasily a dovodily, že si stěžovatelé - k oprávněné držbě vykonávané na základě smlouvy od roku 1997 - nemohou připočíst dobu, po kterou měli pozemky v držbě jejich právní předchůdci, neboť nedrželi sporné pozemky v dobré víře. Proto odvolací soud (a poté i soud dovolací) dospěl k závěru, že stěžovatelé vlastnické právo vydržením nenabyli, a vyhověl tak žalobě vedlejšího účastníka na určení vlastnictví a vzájemnou žalobu stěžovatelů na určení jejich vlastnictví zamítl.
35. Ústavní soud tudíž konstatuje, že obecné soudy vyšly z premisy, že stát nabyl vlastnictví ke sporným pozemkům formou vyvlastnění.
36. Zde je namístě zdůraznit obecnými soudy poněkud opomíjenou skutečnost - Nejvyšší soud ji v rozhodovacích důvodech ani nezmiňuje, odvolací soud jen okrajově v závěru napadeného rozsudku - že za vyvlastnění sporných pozemků nebyla vyplacena náhrada.
37. Zjištění o nevyplacení náhrady za vyvlastnění sporných pozemků (pozn.: vyvlastňovací rozhodnutí bylo vydáno v roce 1962) vyvodil odvolací soud ze svědeckých výpovědí (dětí původních vlastníků); ostatně vyplynulo i z dalších důkazů. V místopřísežném prohlášení K. S. - tedy osoby, jíž měl být sporný pozemek vyvlastněn - ze dne 16. 3. 1999 se uvádí, že "náhrada nebyla vyplacena" (č. l. 135 a str. 4 rozsudku nalézacího soudu). I v místopřísežném prohlášení B. O. - která zdědila spornou nemovitost po svém strýci F. F. - se praví, že dle dřívějšího sdělení jejího strýce nebyla sporná nemovitost nikdy vyvlastněna za náhradu (č. l. 134 a str. 4 rozsudku nalézacího soudu). To platí tím spíše, jestliže - jak dovodila judikatura obecných soudů (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 1997 č. j. 15 Co 739/95-117), aprobovaná i Ústavním soudem [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 478/97 ze dne 17. 6. 1999 (N 94/14 SbNU 275)] - ve vztahu k restitučnímu řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. leží důkazní břemeno na státu, který musí prokázat, že k vyplacení náhrady za vyvlastnění došlo. Tím více platí tento názor o nositeli důkazního břemene v řízení o určení vlastnického práva (jako v nynější věci), neboť je to stát, který tvrdí existenci vyvlastnění jako právního titulu, od kterého odvozuje své vlastnické právo; není to tedy žalobce-restituent, který by svůj nárok opíral o tvrzené nevyplacení náhrady za vyvlastnění.
38. K vyvlastnění sporných pozemků přitom došlo podle § 25 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1961 Sb., o obraně Československé socialistické republiky, (srov. např. str. 8 napadeného rozsudku krajského soudu), takže podle § 27 odst. 4 téhož zákona příslušela za vyvlastnění náhrada. I tehdejší zákon o obraně Československé socialistické republiky tak zjevně vycházel z premisy, že vyvlastnění musí mít nejen legitimní cíl (obrana státu), ale musí být i přiměřené, což garantoval právě vyplacením náhrady původnímu vlastníku pozemku. Tudíž pokud k vyvlastnění došlo bez vyplacení náhrady, došlo tím k odnětí vlastnického práva (právním předchůdcům stěžovatelů) v rozporu (i) s tehdy platným právním řádem [srov. obdobně např. str. 5 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1824/96 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 322/98 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) citovaný rozsudek Nejvyššího soudu aprobující].
39. Z toho plyne, že právě předmětným odnětím vlastnictví právním předchůdcům stěžovatelů (vyvlastňujícím rozhodnutím) - na kterém přitom založily obecné soudy své závěry - byla právním předchůdcům stěžovatelů způsobena totalitním státem křivda. [Obdobně - jak bylo uvedeno ve vztahu k protiprávnosti vyvlastnění z důvodu nezaplacení náhrady - lze přitom argumentovat i ohledně toho, že doručení vyvlastňovacího rozhodnutí právním předchůdcům stěžovatelů prokázáno nebylo (k tomu srov. bližší argumentaci v části VI tohoto nálezu).]
40. V předchozím bodě uvedený závěr o křivdě způsobené protiprávním odnětím vlastnictví právním předchůdcům stěžovatelů však nemůže sám o sobě mít za důsledek protiústavnost napadených rozsudků.
41. Totiž zákonodárce se rozhodl odčinit nejen některé majetkové a jiné křivdy způsobené totalitním režimem, ale dále u těch, u kterých takovou reparaci vůbec umožnil, možnost takové reparace časově omezit. Tak je tomu například i u zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, (srov. např. § 5). Proto pokud krajský soud a Nejvyšší soud napadenými rozsudky křivdu (způsobenou právním předchůdcům stěžovatelů) důsledně vzato aprobovaly (tím, že určily vlastnictví státu), nelze v tom samotném - byť na první pohled - shledávat protiústavnost.
42. Uvedená křivda způsobená vyvlastněním sporných pozemků (ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatelů) bez náhrady byla totiž reparovatelná restitučním zákonem [srov. § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích]. Právní předchůdci stěžovatelů se však jako oprávněné osoby nápravy křivdy (jím způsobené) cestou restitučního zákona nedomáhali a zákonné lhůty k podání restituční žaloby již zjevně uplynuly (srov. str. 11 dole napadeného rozsudku odvolacího soudu).
43. Z toho - alespoň opticky - plyne, že v nyní rozhodované věci křivdu způsobenou právním předchůdcům stěžovatelů po uplynutí lhůt podle restitučního zákona cestou obecných občanskoprávních žalob - tedy i určovací žalobou - napravovat nelze. To proto, že opačný závěr by značil obcházení restitučních zákonů, podle kterých majetkové a jiné křivdy způsobené totalitním režimem jsou napravitelné jen některé a jen v případě uplatnění restitučních nároků v zákonné lhůtě. Takto argumentoval i odvolací soud v napadeném rozsudku (srov. str. 11). Z těchto úvah by mohlo být vyvozováno, že odnětí vlastnického práva právním předchůdcům stěžovatelů (vyvlastnění) v rozporu i s tehdy platným právním řádem je pro nyní posuzovanou věc právně bezvýznamné, a že proto bylo namístě určit vlastnictví státu ke sporným pozemkům s odkazem na předmětné vyvlastnění (byť bez náhrady) a (vzájemnou) určovací žalobu stěžovatelů zamítnout.
44. Leč úvahy uvedené v předchozím bodě platí jen na první pohled.
45. Totiž, jak připomněl obecným soudům Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 709/09 či v nálezu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09 (oba viz výše), konstantní judikaturu týkající se nemožnosti obcházet restituční předpisy pomocí předpisů obecných nelze aplikovat formalisticky, bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétní věci. Je proto tedy třeba hledat i odpověď na otázku, zda oprávněný mohl nárok uplatnit podle restitučního předpisu, popřípadě zda důvod jeho neuplatnění byl objektivně (rozumně) akceptovatelný.
46. Konkrétně ve věci rozhodnuté nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 709/09 se stěžovatelé domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku. Obecné soudy jejich žalobu zamítly s odůvodněním, že stěžovatelé neuplatnili restituční nárok ke sporným pozemkům, a šlo tedy o nepřípustné obcházení restitučního zákonodárství. Ústavní soud však přihlédl ke skutečnosti, že v době běhu lhůty k uplatnění restitučního nároku byli stěžovatelé v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, a tudíž by uplatnění restitučního nároku bylo zcela nesmyslné. O této skutečnosti rovněž svědčila evidence vlastnických práv (výpis z evidence z let 1986 a 1990), stěžovatelé se jako vlastníci se rovněž chovali (nájem předmětné nemovitosti). I stát se k nim jako k vlastníkúm choval a nijak nezpochybňoval jejich vlastnické právo. Stěžovatelé tak zjevně nechtěli obcházet restituční zákonodárství, ale legitimním způsobem se domáhali ochrany vlastnického práva. Jestliže teprve později, po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu, došlo ke změně v katastru nemovitostí, nebylo dle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska možné určovací žalobu zamítnout pro údajné obcházení účelu restitučního zákonodárství. Stěžovatelé totiž mohli oprávněně cítit, že jsou orgány veřejné moci vmanipulováni do situace, která nemá řešení; pokud by nárokovali nemovitosti podle restitučního zákona, byl by jejich návrh zamítnut s odkazem na to, že jsou v katastru nemovitostí zapsaným vlastníkem předmětné nemovitosti; poté, co byl zápis v katastru nemovitostí změněn, byla by jejich žaloba zamítnuta s odůvodněním, že měli postupovat podle restitučních zákonů.
47. Tuto judikaturu Ústavního soudu začal posléze uvádět "v život" i Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2609/2010 a rozsudek ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2700/2010).
48. Jinými slovy, jestliže v době běhu lhůty k uplatnění restitučního nároku existovala dobrá víra na straně osoby oprávněné podle restitučních zákonů v to, že je vlastníkem, nelze zpravidla pozdější určovací žalobu za obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství považovat.
49. V nyní posuzované věci přitom bylo již na jiném místě tohoto nálezu (srov. body 13 až 26) vysvětleno, že stěžovatelé (resp. jejich právní předchůdci) byli v době běhu lhůty k uplatnění restitučního nároku (podle zákona č. 87/1991 Sb.) v dobré víře, že jim sporné pozemky patří. Nadto okolnosti, o které svou dobrou víru opírali, jsou obdobné okolnostem zmíněným ve shora citované nálezové judikatuře Ústavního soudu; proto ta na nyní posuzovanou věc dopadá. Tudíž právní předchůdci neměli objektivní (rozumný) důvod k uplatnění restituční žaloby. Proto ani v nyní posuzované věci o obcházení restitučního zákonodárství v naznačeném smyslu jít nemohlo.
50. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelé se legitimním způsobem domáhali ochrany vlastnického práva, neboť neobcházeli restituční zákonodárství. Bylo proto povinností obecných soudů neignorovat fakt, že předmětné vyvlastnění značilo protiprávní odnětí vlastnictví právním předchůdcům stěžovatelů; měly z toho vyvodit náležité důsledky. Tedy soudy nebyly oprávněny - z důvodu uvedené protiprávnosti - předmětné vyvlastnění aprobovat a zpětně mu poskytnout právní ochranu tím, že jen z důvodu předmětného vyvlastnění konstatovaly neplatnost příslušné kupní smlouvy (z roku 1997 mezi právními předchůdci stěžovatelů jako prodávajícími a stěžovateli jako kupujícími sporné pozemky) a toliko na podkladě takové argumentace určily vlastnictví státu, a naopak zamítly (vzájemnou) určovací žalobu stěžovatelů.
51. Krajský soud a Nejvyšší soud takovým formalistickým výkladem podústavního práva porušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jejich základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
V.
52. I kdyby však Ústavní soud abstrahoval od argumentace v části III a v části IV tohoto nálezu - jež by samy o sobě měly vést k závěru o zamítnutí žaloby státu a vyhovění určovací žalobě stěžovatelů - ke stejnému výsledku by vedly i následující důvody uplatněné v částech V-VII tohoto nálezu.
53. Napadená rozhodnutí byla založena na názoru, dle kterého si stěžovatelé - k oprávněné držbě vykonávané na základě smlouvy od roku 1997 - nemohou připočíst dobu, po kterou měli pozemky v držbě jejich právní předchůdci; tedy na tom, že právní předchůdci stěžovatelů sporné pozemky v dobré víře nedrželi.
54. Z § 134 odst. 1 občanského zákoníku plyne, že se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Základními podmínkami vydržení jsou oprávněná držba podle § 130 občanského zákoníku a uplynutí stanoveného času, po který má mít oprávněný držitel movitou nebo nemovitou věc nepřetržitě v držbě. Podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.