48. Ostatně obecné soudy při vlastní (dez)interpretaci nálezu sp. zn. II. ÚS 190/94 přehlédly i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. Cpjn 6/2009 (srov. např. č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kde se mj. uvádí: "Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, odepře soud (zcela či zčásti) ochranu. Toto obecné pravidlo se vztahuje na výkon veškerých "soukromých" práv a není tu jediný zákonný důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob.". V případě stěžovatelky šlo právě o druh vlastnické žaloby vedlejšího účastníka (na vyklizení garáže). Na tom nic nemění to, že citované stanovisko Nejvyššího soudu - (až) posléze - hovořilo výslovně jen o žalobě na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení). Ani z citovaného sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu nelze dovodit rozumný důvod, proč by žaloba na vyklizení bytu nebo nemovitosti sloužící k bydlení mohla být zamítnuta pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy na jedné straně, a proč by - na straně druhé - a priori (paušálně) žaloba na vyklizení garáže zamítnuta pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy být nemohla. K tomu Ústavní soud dodává, že citované stanovisko bylo zřejmé i jinému senátu Městského soudu v Praze v rozsudcích ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 15 Co 259/2010 a ze dne 9. 11. 2010 sp. zn. 15 Co 375/2010, kterými bylo rozhodováno o žalobě téhož vedlejšího účastníka (insolvenčního správce JUDr. T. P. úpadce Pražského stavebního bytového družstva) na vyklizení nemovitosti. Byť v těchto rozsudcích senát 15 Co rozhodoval o žalobě na vyklizení bytu (v případě stěžovatelky jde o žalobu na vyklizení garáže), interpretace nálezu sp. zn. II. ÚS 190/94 (viz výše) provedená obecnými soudy ve věci stěžovatelky by nutně značila nemožnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.; to je v rozporu s citovanými rozsudky senátu 15 Co téhož soudu, který naopak - ve srovnatelných věcech - na možnost použití § 3 odst. 1 obč. zák. explicitně poukázal. Lze ještě podotknout, že nepřípadná interpretace nálezu sp. zn. II. ÚS 190/94 provedená nyní napadenými rozhodnutími je v rozporu i s dalšími rozhodnutími jiných senátů Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze vydanými v obdobných věcech (ať již šlo o žalobu na vyklizení bytu či garáže, když žalobce byl stejný jako v nyní posuzované věci, tedy insolvenční správce JUDr. T. P. úpadce Pražského stavebního bytového družstva), z nichž plyne právní názor o možnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. na případ vlastnické žaloby (na vyklizení nemovitosti) - srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. 22 Co 249/2010, ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 64 Co 164/2010, ze dne 25. 6. 2010 sp. zn. 64 Co 586/2009 nebo rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 34 C 134/2009, ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 21 C 143/2009 a č. j. 9 C 47/2009-267.
49. Dále městský soud (v napadeném rozsudku) na podporu svého názoru, že ve věci stěžovatelky nejsou dány důvody odepření ochrany výkonu práva vedlejšího účastníka pro rozpor s dobrými mravy, argumentoval tak, že stěžovatelka své finanční nároky vůči dlužníkovi může uplatňovat jen v rámci insolvenčního řízení, neboť nemůže být zvýhodněna oproti jiným věřitelům. Tu však městský soud vycházel z premisy pouhého finančního (peněžitého) nároku stěžovatelky. To proto, že v řízení před obecnými soudy nebyl proveden důkaz smlouvou o kupní smlouvě budoucí. Městský soud zřejmě vycházel jen z toho, že stěžovatelka zaplatila vedlejšímu účastníku určitou částku, které se může v insolvenčním řízení domáhat zpět.
50. Jak však plyne ze shora uvedených úvah, situace se v řízení před obecnými soudy (po vydání tohoto nálezu) může změnit tak, že by mohla být prokázána existence smlouvy o budoucí smlouvě kupní, a tudíž i základní právo stěžovatelky na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku převodem vlastnického práva k nemovitosti (garáži). Tedy, je možné, že bude vyvrácena jako mylná premisa městského soudu, že stěžovatelčin nárok je povahy pouze finančně-peněžní, pokud by měl povahu věcného práva - legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k nemovitosti. Jinými slovy, stěžovatelka by stěží mohla uplatňovat svůj případný nárok na uzavření kupní smlouvy k předmětné garáži (tedy nárok na převedení nemovitosti) v insolvenčním řízení - čímž argumentuje městský soud - jestliže by již byla předmětná garáž vyklizena a posléze v insolvenčním řízení zpeněžena (vydražena).
51. Bude věcí Obvodního soudu pro Prahu 5 též zvážit, zda nejsou dány důvody přerušení řízení o žalobě vedlejšího účastníka na vyklizení předmětné garáže vzhledem k případně ještě probíhajícímu řízení o žalobě (mj.) stěžovatelky na uložení povinnosti vedlejšího účastníka uzavřít kupní smlouvu (mj.) se stěžovatelkou. Důvod pro nepřerušení řízení totiž shledalo napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen v tom, že stěžovatelka (prý) netvrdila, že by byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní; to je však závěr mylný, jak bylo shora podrobněji vysvětleno.
52. Konečně pokud by obecné soudy - po případném prokázání existence smlouvy o budoucí smlouvě kupní a dalších tvrzení stěžovatelky - zamýšlely rozhodnout ve výroku shodně (tedy vyhovět žalobě na vyklizení), bude namístě odůvodnit jejich názor, proč je opačný výrok v již vydaných rozhodnutích jiných soudů - v eventuálně obdobných věcech - nesprávný. Totiž komponentem právního státu je předvídatelnost a jednotnost soudního rozhodování, zahrnující právní jistotu. Tu může mít význam i porovnání výsledku řízení sice různých účastníků, leč ve věcech skutkově i právně zcela srovnatelných.
53. Tedy obecné soudy by měly přesvědčivě reflektovat a zvážit i argumentaci rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 249/2010-80 z 16. 10. 2010 ve srovnatelné věci (kde žalobcem byl též insolvenční správce JUDr. T. P. úpadce Pražského stavebního bytového družstva): "Odvolací soud tedy uzavírá, že v daném případě je žaloba o vyklizení sporného bytu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy právě s ohledem na od počátku zcela zřejmou vůli bytového družstva převést bytovou jednotku do vlastnictví žalovaných, přičemž nelze pominout ani úhradu plné kupní ceny první žalovanou, s tím, že navzdory tomu všemu nebyl předmět vlastnictví na žalované převeden, a to nikoli pro překážky na jejich straně, nýbrž pro překážky na straně bytového družstva. Žalovaní řádně platili sjednané úplaty, družstvo dlouhodobě nezpochybňovalo, že je má za nájemce sporného bytu, proto nelze přičítat žalovaným k tíži ani to, že ačkoli nebyla naplněna smlouva o smlouvě budoucí, těchto svých práv se nedomáhali - nepochybně v domnění, že jejich užívání bytu je ošetřeno písemnou nájemní smlouvu, tím spíše v době, kdy měli existující stav za pokojný.". K tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že se jednalo o ochranu pokojného práva bydlení, nadto v konkrétním případě rodiny s nezletilými dětmi, takže šlo o zcela jiný právní nárok, než kterým je užívání garáže k parkování automobilu. Městský soud v Praze tak zřejmě dává najevo názor, že argumentace a závěry vyslovené v uvedeném rozsudku jsou nepřenositelné na nyní posuzovanou věc. Takové interpretaci citovaného rozsudku senátu 22 Co Městského soudu v Praze však nelze přisvědčit. Senát Městského soudu v Praze 22 Co až po shora citované argumentaci - která svým obsahem a smyslem může (po provedeném řízení) dopadat i na nyní posuzovaný případ stěžovatelky - uvedl zcela nad její rámec to, na co nyní odkazuje městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, tedy že "Jsou také rodinou s dětmi a nemají ani jinou možnost bydlení.".
54. Obecné soudy by se dále měly inspirovat argumentací rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 7. 2010 č. j. 21 C 143/2009-54 či rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2010 č. j. 34 C 134/2009-77 (kde žalobcem byl též insolvenční správce JUDr. T. P. úpadce Pražského stavebního bytového družstva), dle které: "Žalobce se po více než deseti letech, co žalovaný garáž užívá, uhradil její kupní cenu a hradí poplatky s jejím užíváním spojené, kdy se žalobce dostal do finančních potíží, pro něž byl na jeho majetek prohlášen konkurs, dovolává neplatnosti výše uvedené smlouvy. Za shora popsaných okolností se tento postup soudu jeví jakožto výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 o. z., který soud nemůže a nechce aprobovat ... Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.". Šlo i tam o žaloby na vyklizení garážového stání.
55. Obecné soudy by dále měly zvážit přesvědčivou argumentaci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 9 C 47/2009-267 (kde žalobcem byl též insolvenční správce JUDr. T. P. úpadce Pražského stavebního bytového družstva): "žalovaní splnili své závazky ze smlouvy a naproti tomu žalobce svou smluvní povinnost porušil ... nelze odhlédnout od délky doby, která již uplynula od uzavření smlouvy ... Časové průtahy v majetkové sféře nejsou sice výjimečné, ale uplynulá doba od uzavření smlouvy činí 17 let, což svědčí o tom, že hranice právní jistoty byla značně překročena. Družstvo (žalobce) disponovalo od roku 1993 značnými finančními prostředky žalovaných, předalo jim do užívání předmětné nemovitosti a od té doby mu objektivně nic nebránilo v tom, aby smlouva z roku 1993 byla ještě doplněna v té části, kdy bude kupní smlouva skutečně uzavřena ... Za tohoto stavu je soud přesvědčen, že žalovaní při splnění smluvních závazků získali právo tzv. legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k uvedeným nemovitostem. Tomuto právu je třeba poskytnout právní ochranu proti žalobci přesto, že je jejich vlastníkem. Soud vychází z § 3 odst. 1 obč. zák. ... soud postupuje se závěrem rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/04 ... byla žaloba za použití § 3 odst. 1 obč. zák. jako nedůvodná zamítnuta.". Šlo i zde o žalobu na vyklizení bytů a garáže téhož žalobce a téhož insolvenčního správce, a to ve věci zcela srovnatelné.