Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 12. května 2011 sp. zn. I. ÚS 3571/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. S. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 1. 2010 č. j. 13 C 145/2009-53 ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2010 č. j. 13 C 145/2009-96, kterým bylo žalované stěžovatelce uloženo vyklidit garážové stání, a proti potvrzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010 č. j. 18 Co 251/2010-125, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí a s návrhem na nařízení předběžného opatření insolvenčnímu správci úpadce Pražského stavebního bytového družstva, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a za účasti JUDr. T. P., insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva, jako vedlejšího účastníka řízení.
VýrokI. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 1. 2010 č. j. 13 C 145/2009-53 ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2010 č. j. 13 C 145/2009-96 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010 č. j. 18 Co 251/2010-125 se zrušují.II. Návrh na nařízení předběžného opatření proti insolvenčnímu správci úpadce Pražského stavebního bytového družstva se odmítá.
Odůvodnění
I.
1. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým bylo žalované stěžovatelce uloženo do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit ve výroku specifikované garážové stání (nebytovou jednotku - garáž); současně byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalobci (vedlejší účastník) k rukám právního zástupce insolvenčního správce náklady řízení před soudem prvního stupně. Výrokem II rozsudku odvolacího soudu byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalobci k rukám právního zástupce insolvenčního správce náklady odvolacího řízení.
2. V nyní posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o žalobě na vyklizení nebytové jednotky - garážového stání, podané s odůvodněním, že vlastníkem této jednotky, kterou užívá stěžovatelka bez právního důvodu, je původní žalobce (Pražské stavební bytové družstvo). Stěžovatelka s žalobou nesouhlasila s poukazem na to, že za předmětný nebytový prostor řádně zaplatila a žalobce se zavázal převést vlastnické právo k této garáži na stěžovatelku; svoji povinnost však nesplnil. Dovolávala se též § 3 občanského zákoníku.
3. Po provedeném dokazování obvodní soud dovodil důvodnost žaloby. Vycházel ze zjištění, že Pražské stavební bytové družstvo je zapsáno jako vlastník předmětné nebytové jednotky v katastru nemovitostí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009 č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256 bylo rozhodnuto o úpadku Pražského stavebního bytového družstva, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. T. P. Pražské stavební bytové družstvo (označené jako pronajímatel) a žalovaná stěžovatelka (označená jako nájemce) uzavřeli dne 28. 7. 1997 smlouvu nazvanou "nájemní smlouva", na základě které byl předmětný nebytový prostor přenechán do užívání žalované na dobu určitou od podpisu smlouvy do dne vkladu práva vlastnického k této věci ve prospěch stěžovatelky do katastru nemovitostí. Nájem byl sjednán jako bezúplatný. Na úhradu zamýšlené koupě předmětné nebytové jednotky a spoluvlastnického podílu na pozemku stěžovatelka zaplatila Pražskému stavebnímu bytovému družstvu 110 000 Kč. Tato zjištění právně posoudil obvodní soud tak, že smlouva ze dne 28. 7. 1997 neobsahuje jednu ze základních náležitostí - ujednání o výši nájemného, a proto je neplatná. Skutečnost, že účastníci zamýšleli převod vlastnického práva k předmětné garáži na stěžovatelku, soud prvního stupně nezhodnotil jako právně významnou. S odkazem na § 126 odst. 1 občanského zákoníku proto žalobě vyhověl, neboť stěžovatelka prý užívala nebytový prostor - garáž - bez právního důvodu. K argumentaci stěžovatelky uvedl, že ani ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka a že takový postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod [zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 109/94 (pozn. red.: jedná se o usnesení, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
4. Městský soud v Praze dovodil, že smyslem předmětné smlouvy bylo upravit právo stěžovatelky na bezúplatné užívání garážového stání, a to až do vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí v její prospěch, k čemuž však dosud nedošlo. Smlouvu z 28. 7. 1997 proto odvolací soud právně posoudil jako smlouvu o výpůjčce podle § 659 občanského zákoníku, neboť naplňuje její základní náležitosti, tedy bezplatnost užívání a dočasnost tohoto užívání. Odvolací soud se tedy odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně, podle něhož nebyla smlouva od počátku platnou. Odvolací soud však usoudil, že to nic nemění na povinnosti stěžovatelky k návrhu insolvenčního správce garážové stání vyklidit. Uzavřel, že i přes skutečnosti, že dosud nedošlo k ukončení doby bezplatného užívání dle uzavřené smlouvy (nebyl proveden vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky), vzniklo podle § 255 insolvenčního zákona [pozn. red.: zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů] prohlášením konkursu právo insolvenčního správce požadovat vrácení předmětu výpůjčky. Toto právo insolvenční správce využil a jeho uplatněním pozbyla stěžovatelka právní titul věc užívat. K námitkám stěžovatelky o výkonu práva žalobce v rozporu s dobrými mravy odvolací soud - kromě argumentace soudu prvního stupně (dle které nelze prostřednictvím tohoto ustanovení konstituovat neexistující oprávnění věc užívat) - odkázal i na základní principy insolvenčního řízení, mezi které patří právo jednotlivých věřitelů na uspokojení jejich pohledávek a jiných oprávněných nároků v mezích insolvenčního zákona. Stěžovatelka proto nemůže být zvýhodněna oproti jiným věřitelům odkazem na dobré mravy a své finanční nároky vůči dlužníkovi může uplatňovat jen v rámci insolvenčního řízení.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudky obou soudů porušují její základní práva zaručená jí ústavním pořádkem, konkrétně právo na ochranu jejího legitimního očekávání nabytí majetku a dále právo na soudní ochranu.
6. V konkrétnostech namítá stěžovatelka zejména následující.
7. Pražské stavební bytové družstvo (dále též "PSBD" nebo "úpadce") uzavřelo dne 14. 8. 1995 se stěžovatelkou smlouvu (označenou v jejím záhlaví jako "smlouva o uzavření budoucí smlouvy kupní registrační číslo 815/163"), na jejímž základě vznikl PSBD závazek převést do osobního vlastnictví stěžovatelky nebytovou jednotku - garáž č. 2548/163 (garážové stání). Stěžovatelka uhradila dle této smlouvy úpadci kupní cenu. Dne 28. 7. 1997 došlo ze strany PSBD k předání nebytové jednotky - garáže - do oprávněné držby stěžovatelce. Až do okamžiku podání žaloby na vyklizení garážového stání faktické vlastnictví stěžovatelky ke garáži č. 2548/163 ani úpadce (a ani nikdo jiný) nezpochybňoval a téměř 12 let proti tomuto faktickému stavu nikdo nepodnikl žádné právní kroky. Vzhledem k tomu, že v okamžiku předání nebytové jednotky - garáže - do oprávněné držby stěžovatelce tato nemovitost jako nebytová jednotka i nadále právně neexistovala [prohlášení vlastníka budovy - kterým se určují prostorově vymezené části budovy, které se za podmínek stanovených zákonem o vlastnictví bytů (pozn. red.: zákonem č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) stanou jednotkami - bylo do katastru nemovitostí vloženo až dne 10. 7. 2000], nezbylo stěžovatelce než přistoupit na uzavření PSBD předložené smlouvy, označené v záhlaví jako nájemní; přitom s ohledem na účel této smlouvy ze dne 28. 7. 1997 bylo smluvními stranami výslovně ujednáno bezúplatné užívání shora uvedené nemovitosti až do okamžiku vložení vlastnického práva ve prospěch stěžovatelky do katastru nemovitostí. Stěžovatelka od okamžiku předání předmětné garáže až dosud hradí veškeré náklady spojené s užíváním jako vlastník a je plátcem daně z nemovitosti. Je proto názoru, že existuje její legitimní očekávání dosáhnout účinného nabytí vlastnického práva. Uplynutím zákonné vydržecí doby se stěžovatelka stala ex lege vlastníkem předmětné nemovitosti. Již od počátku byla jejím oprávněným držitelem s přesvědčením, že jí patří. Důvody toho, že smlouva neobsahuje náležitosti nezbytné k tomu, aby na jejím základě došlo již v minulosti k vložení práva vlastnického ve prospěch stěžovatelky, lze zjevně spatřovat na straně PSBD, které de facto již těmito smlouvami prodávalo v té době ještě "právně" i "fakticky" neexistující a nezkolaudované nemovitosti do osobního vlastnictví kupujících (tedy i stěžovatelky) a za tyto kontrakty vždy předem inkasovalo od kupujících celou sjednanou kupní cenu; z těchto PSBD inkasovaných plnění byla výstavba takových nemovitostí také financována. Dále stěžovatelka uvádí, že se mezi ní a úpadcem o výpůjčku nemohlo jednat. Pro tento závěr svědčí dle ní jak druhové a účelové určení věci (garáž), tak i skutečnost, že úmyslem úpadce byl od samotného počátku převod vlastnického práva k nemovitosti na stěžovatelku; sám úpadce se od samého počátku choval ke stěžovatelce jako "prodávající" a se stěžovatelkou jednal jako s "kupující", která prokazatelně zaplatila na účet PSBD celou dohodnutou "kupní cenu".
8. Stěžovatelka proto navrhla zrušit v záhlaví tohoto nálezu uvedená rozhodnutí obecných soudů.
9. Stěžovatelka s ústavní stížností rovněž spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 18. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 3571/10 vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů odložil.
10. Stěžovatelka s ústavní stížností též spojila návrh na nařízení předběžného opatření, podle něhož se insolvenčnímu správci úpadce Pražského stavebního bytového družstva zakazuje do okamžiku právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatelky zpeněžit v konkursu předmětnou garáž.
III.
11. Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na napadená usnesení obecných soudů a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
12. Městský soud v Praze uvedl ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména následující.
13. Městský soud - k námitce nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí a právní jistoty stěžovatelky - prohlásil, že není pravda, že by ke dni rozhodnutí odvolacího soudu ve věci 18 Co 251/2010 existovalo jiné konečné soudní rozhodnutí Městského soudu v Praze v obdobné právní věci. Je-li stěžovatelkou argumentováno rozhodnutími sp. zn. 64 Co 164/2010, 64 Co 586/2009, 15 Co 375/2010, 15 Co 259/2010 či 23 Co 146/2010, nejedná se o konečná meritorní rozhodnutí, ale o zrušující usnesení odvolacího soudu, jež byla vesměs vydána pro neúplné závěry, neboť se soudy nižších stupňů nezabývaly veškerou argumentací účastníků, "a také třeba tím", zda vyklizení garáže či garážového stání není v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. V dané věci se však soud prvního stupně námitkami stěžovatelky z hlediska dobrých mravů zabýval, odvolací soud se s tímto posouzením zčásti ztotožnil a zčásti je i doplnil o další argumentaci poukazující na práva věřitelů insolvenčního řízení, a proto nebyl dán žádný důvod zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Prvním konečným rozhodnutím ve shora uvedených obdobných věcech je tedy právě předmětné rozhodnutí senátu 18 Co.
14. Městský soud dodal, že jediné zamítavé konečné rozhodnutí, na které stěžovatelka ve stížnosti odkazuje, je rozsudek ve věci sp. zn. 22 Co 249/2010 ze dne 16. 9. 2010, jenž však byl vydán ve skutkově i právně jiné věci, neboť předmětem sporu nebylo vyklizení garáže či garážového stání, ale vyklizení bytu ve vlastnictví družstva. Jednalo se tedy o ochranu pokojného práva bydlení, nadto v konkrétním případě rodiny s nezletilými dětmi; šlo proto o zcela jiný právní nárok, než kterým je užívání garáže k parkování automobilu. I k této argumentaci stěžovatelky městský soud uvádí, že táž odkazuje pouze na ta rozhodnutí, která považuje pro sebe za příznivější, zřejmě se jí však nepodařilo dohledat jiné rozhodnutí, které pro ni příznivé není. Ještě před rozhodnutím senátu 22 Co bylo vydáno rozhodnutí Městského soudu v Praze soudu ze dne 22. října 2008 č. j. 19 Co 394/2008-146 týkající se vyklizení bytu družstva, které rozsudek o povinnosti vyklidit tento byt za obdobné skutkové i právní situace potvrdilo, neboť nebyly shledány žádné důvody, pro které by vyklizení bytu bylo rozporné s dobrými mravy.
15. Městský soud dále uvedl, že stěžovatelka žádnou námitku, v níž by poukázala na konkrétní obsah jiných rozhodnutí, ani v odvolání, v doplňku odvolání a ani při jednání odvolacího soudu nevznesla, byť nepochybně mohla. Stěžovatelce totiž musela být známa rozhodnutí týkající se právě jejího obecného zmocněnce Ing. B. S. (ve věcech sp. zn. 64 Co 164/2010 a 64 Co 586/2009), na která odkazuje až v ústavní stížnosti. Senát 18 Co se tak teprve nyní seznamuje s argumenty stěžovatelky, s nimiž se nemohl v rámci odůvodnění rozsudku vypořádat. Avšak ani rozhodnutí jiných senátů ve věcech vyklizení garáží či garážových stání nelze považovat za odchylná od předmětného rozsudku senátu 18 Co, neboť se nejednalo o rozhodnutí meritorní.
16. Městský soud dále ve svém vyjádření - k legitimnímu očekávání stěžovatelky - uvedl následující.
17. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka svá tvrzení o legitimním očekávání vyvozuje zejména ze smlouvy o smlouvě budoucí, jež byla uzavřena v roce 1995. Tato tvrzení o písemné smlouvě o smlouvě budoucí však byla stěžovatelkou nepřípustně uplatněna teprve v odvolacím řízení. Dále z ustanovení § 50a odst. 2 obč. zák. vyplývá, že nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Smlouva o smlouvě budoucí se může týkat i nemovitostí, kterou převodci do vlastnictví teprve nabudou. Z uvedeného vyplývá, že okamžikem vkladu vlastnického práva na Pražské stavební bytové družstvo (dne 10. 7. 2000, na což sama žalovaná poukazuje teprve v ústavní stížnosti) začala stěžovatelce běžet výše uvedená roční lhůta k podání návrhu u soudu na nahrazení projevu vůle Pražského stavebního bytového družstva k uzavření kupní smlouvy. Pokud tak neučinila, její právo zaniklo. Tuto právní argumentaci odvolací soud v rozhodnutí neuváděl, neboť byla použita v důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně, nicméně z hlediska nynějších námitek stěžovatelky je třeba opakovaně na zákonný zánik práva žalované (stěžovatelky) ze smlouvy o smlouvě budoucí v důsledku marného uplynutí lhůt poukázat. Došlo-li k zákonnému zániku práva žalované na uzavření kupní smlouvy, stěží se může ještě deset let poté důvodně domnívat (resp. být v legitimním očekávání), že se stane vlastníkem věci, jíž se smlouva týkala.
18. Vedlejší účastník - insolvenční správce JUDr. T. P. - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména následující.
19. Co do přípustnosti ústavní stížnosti je třeba zejména připomenout zásadu pravidelně opakovanou v rozhodnutích Ústavního soudu, že ten není dalším stupněm soustavy obecných soudů. Argumentace v předložené ústavní stížnosti je meritorní skutkovou a právní argumentací, která měla své místo před soudem prvního stupně, při dodržení zásady koncentrace před soudem odvolacím, a v rozsahu právní argumentace pak případně před Nejvyšším soudem. Předkládat tuto rozsáhlou meritorní argumentaci teprve v ústavní stížnosti je dle názoru insolvenčního správce snahou o bagatelizaci civilního procesu České republiky.
20. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že je vlastníkem předmětné jednotky (na základě vydržení), pak vedlejší účastník - insolvenční správce odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1164/10 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http:nalus.usoud.cz), kterým byla jako zjevně neopodstatněná obdobná ústavní stížnost odmítnuta. Ať již byla případná práva stěžovatelky "k jednotce" jakákoli, z okolností případu i ze samotných tvrzení uvedených v ústavní stížnosti je evidentní, že nikdy nemohla být v objektivní dobré víře, že je jejím vlastníkem (oprávněná držba), což je hlavním předpokladem vydržení.
21. Vedlejší účastník - co do legitimního očekávání stěžovatelky - dodal, že v tomto konkrétním případě nepřipadá tento institut vůbec v úvahu, neboť v rámci řízení nebyla řádně doložena žádná smlouva o smlouvě budoucí. Dále insolvenční správce předkládá argumentaci "pro případné zmíněné odůvodnění v rámci "obiter dictum", pro teoretický případ, že by smlouva o smlouvě budoucí byla bývala v řízení řádně doložena".
22. Vedlejší účastník ve svém vyjádření nezpochybňuje, že "jednotka" byla stěžovatelce ze strany PSBD předána do užívání, avšak byla jí předána jako pouhému detentorovi, nikoli jako držiteli, natož oprávněnému. Od té doby stěžovatelka jednotku užívala, sice bez právního důvodu, avšak nikoli protiprávně (byl zde faktický souhlas vlastníka - výprosa). Odvoláním faktického souhlasu se však tato detence stala protiprávní. K platbě daně z nemovitosti apod. byl povinen vlastník jednotky, tedy PSBD. Je však zcela samozřejmé, že náhradu těchto plateb požadoval po faktických uživatelích, tedy nájemcích a dalších detentorech. Totéž nyní pochopitelně činí insolvenční správce pověřený správou majetkové podstaty. Vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost a s ní související návrh odmítnuty.
23. Městský soud nejprve nesouhlasil s upuštěním od ústního jednání. Po nařízení ústního jednání však zaslal Ústavnímu soudu přípis, v němž uvedl, že již netrvá na ústním jednání a nežádá jeho odročení. S ohledem na sdělení i ostatních účastníků řízení, obsahujících jejich souhlas s postupem podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (u stěžovatelky srov. bod 191 ústavní stížnosti), rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci.
IV.
24. Ústavní stížnost je převážně důvodná.
25. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především porušení svého základního práva na ochranu legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k předmětné garáži (dále též jen "legitimní očekávání").
26. Existenci vlastního legitimního očekávání stěžovatelka vyvozuje (hlavně) ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 14. 8. 1995 (srov. např. body 37 a 38 ústavní stížnosti).
27. V souvislosti s tvrzením o svém legitimním očekávání se stěžovatelka dovolává mj. i nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (viz níže). V něm Ústavní soud dovodil existenci základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku plněním ze smlouvy a v této souvislosti kupříkladu konstatoval: "... obecné soudy přijatým výkladem jednoduchého práva nedostály povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatele v podobě legitimního očekávání nabytí majetku (předmětného rodinného domu) plněním ze smlouvy (smlouva o pronájmu ze dne 1. 4. 1994). Obecné soudy jsou povinny při aplikování a interpretování jednotlivých norem jednoduchého práva (konkrétně občanského zákoníku) poskytnout tomuto základnímu právu adekvátní ochranu. Ústavní soud nemá důvod se vyjadřovat k závěru obecných soudů učiněnému ohledně vlastnického práva vedlejšího účastníka. Nicméně je třeba zároveň zodpovědět otázku, zda vedlejší účastník svou žalobou podávanou v intencích § 126 odst. 1 obč. zák., tj. jako nástroj k ochraně vlastnictví, vykonával toto své právo v souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. A právě v tomto ohledu shledal Ústavní soud pochybení obecných soudů, které (patrně i pod vlivem komentářově publikované judikatury Nejvyššího soudu - viz Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 40) nerozpoznaly působení základního práva stěžovatele na legitimní očekávání ve shora uvedeném smyslu, kterému je rovněž nutno poskytnout ochranu. Toto základní právo stěžovatele vymezuje, resp. tvoří hranici pro domáhání se ochrany vlastnictví vedlejšího účastníka, a je-li tato hranice přestoupena, v daném případě podáním žaloby na ochranu vlastnictví, jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dle názoru Ústavního soudu se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu, existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu pacta sunt servanda, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu. Lze tedy uzavřít, že všechny obecné soudy při rozhodování dané věci zcela přehlédly existenci základního práva stěžovatele na legitimní očekávání nabytí majetku, jehož ochranu měly vážit stejně, jako zvažovaly ochranu vlastnického práva vedlejšího účastníka, a z důvodů výše uvedených bylo namístě poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatele skrze aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Při střetu dvou základních práv, tak jako je tomu v daném případě, musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip. V daném případě nelze přehlédnout, že ochrana vlastnického práva vedlejšího účastníka jím byla požadována za situace, kdy byl smluvně zavázán dokončenou (anebo i nedokončenou) stavbu předmětného rodinného domu převést na stěžovatele a vůli ke splnění tohoto smluvního závazku potvrdil i v prohlášení učiněném 21. 6. 1995, avšak svůj smluvní a uznaný závazek nesplnil. Bylo by tedy v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti, tj. s obecným přirozenoprávním principem pacta sunt servanda, poskytovat nositeli takového vlastnického práva ochranu na úkor toho, v jehož prospěch má být ze smlouvy (a ve skutečnosti již dávno mělo být) plněno, tak, aby vlastnické právo svědčilo jemu samotnému.".
28. Městský soud v Praze (jako účastník řízení) však - v reakci na námitku stěžovatelky o existenci vlastního legitimního očekávání - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení o smlouvě o budoucí kupní smlouvě bylo nepřípustně stěžovatelkou uplatněno až v odvolacím řízení. Jinými slovy, dle městského soudu nemohl tento soud smlouvu o budoucí kupní smlouvě v odvolacím řízení reflektovat (z důvodu koncentrace řízení), a proto k ní ani nepřihlédl. Ústavní soud k tomu dodává, že fakt, že k uvedené smlouvě městský soud nepřihlédl, potvrzuje i sám napadený rozsudek městského soudu, neboť v něm žádná zmínka o existenci smlouvy o budoucí smlouvě kupní obsažena není.
29. Ostatně, tím městský soud navázal na závěr obvodního soudu vyslovený v jeho napadeném rozsudku. Totiž obvodní soud uvedl, že stěžovatelka "netvrdila, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní" (srov. str. 2 napadeného rozsudku dole). Rovněž vedlejší účastník v řízení o této ústavní stížnosti (insolvenční správce) v souvislosti s legitimním očekáváním stěžovatelky prohlásil, že smlouva o budoucí kupní smlouvě nebyla řádně doložena.
30. Z uvedeného plyne, že se obecné soudy (v proběhlém řízení) smlouvou o budoucí kupní smlouvě nezabývaly, a důkaz obsahem této smlouvy tedy proveden nebyl.
31. Ústavní soud připouští, že pokud by byl pravdivý názor soudů, že tvrzení o smlouvě o kupní smlouvě budoucí nebylo stěžovatelkou v řízení před soudem prvního stupně uplatněno a že táž tak učinila až v odvolacím řízení, nebylo by možné z ústavněprávních hledisek postupu obecných soudů vytknout, že se smlouvou o smlouvě budoucí kupní nezabývaly; to by platilo s ohledem na ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., na zásadu vigilantibus iura scripta sunt; právě s ohledem na uvedenou smlouvu stěžovatelka vyvozuje své legitimní očekávání k nabytí sporného majetku.
32. Nicméně Ústavní soud dovozuje, že názor soudů, že tvrzení o smlouvě o kupní smlouvě budoucí nebylo stěžovatelkou v řízení před soudem prvního stupně uplatněno, nemá oporu ve spise.
33. Totiž, stěžovatelka před soudem prvního stupně - ve svém písemném stanovisku k předvolání na den 13. 1. 2010 - tvrdila následující. Vedlejší účastník se zavázal převést předmětnou garáž do vlastnictví stěžovatelky; šlo o "smluvní ujednání" (srov. č. l. 27). Posléze odkázala i výslovně na "smlouvu o smlouvě budoucí" (srov. č. l. 27) a dále uvedla, že "Prodávající - PSBD se zavazuje dodat kupujícímu předmět prodeje a převést na něho vlastnické právo, kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu ... splnil kupující (žalovaná) povinnost zaplaceni dohodnuté ceny. PSBD po nesčíslných reklamacích neustále odmítalo provést převod garáže č. 163 do vlastnictví žalované." (srov. č. l. 27). Toto své písemné stanovisko k předvolání na den 13. 1. 2010 stěžovatelka doplnila o přílohu v podobě dopisu, v němž vedlejší účastník (resp. Pražské stavení bytové družstvo) uvádí smlouvu o smlouvě budoucí a dokonce ji i specifikuje označením "reg. č. 815/163". Z tohoto dopisu též plyne, že šlo o smlouvu o smlouvě budoucí kupní (protože je v něm odkazováno opakovaně na budoucí podpis kupní smlouvy). Stěžovatelka dále své písemné stanovisko k předvolání na den 13. 1. 2010 doplnila i o přílohu v podobě první strany žaloby na určení povinnosti vedlejšího účastníka (resp. Pražského stavebního bytového družstva) uzavřít kupní smlouvu, v níž jako žalobce vystupuje i stěžovatelka (a řada dalších žalobců) a v níž je uváděno mj., že "v letech 1996 až 1997 uzavřeli žalobci s žalovaným k výše jmenovaným garážím dokumenty "Smlouva o uzavření budoucí smlouvy kupní" ...".
34. Pokud tyto dokumenty stěžovatelka přiložila ke svému stanovisku adresovanému obvodnímu soudu, plyne z toho, že obsahem svých tvrzení učinila i fakta obsažená v těchto dokumentech; v opačném případě by neměla důvod tyto dokumenty předkládat či by alespoň výslovně konstatovala, že odkazuje jen na určité skutečnosti plynoucí z těchto dokumentů. Dále před soudem prvního stupně byla přečtena jako důkaz (srov. č. l. 50) celá shora citovaná žaloba na určení povinnosti vedlejšího účastníka (resp. Pražského stavebního bytového družstva) uzavřít kupní smlouvu, v níž jako žalobce vystupuje i stěžovatelka. V této žalobě je uvedeno, že "Následující jmenovitý rozpis uživatelů jednotlivých garáží udává rovněž čísla příloh obsahující kopie smluv ...", přičemž zjevně (např. z textu téhož odstavce žaloby) jde o kopie smluv o smlouvách budoucích kupních. Následně v rozpise je uvedeno u jména stěžovatelky číslo přílohy - jako obsahující kopii smlouvy o smlouvě budoucí kupní - "17". Konečně při jednání u soudu prvního stupně dne 13. 1. 2010 byl čten k návrhu stěžovatelky jako důkaz její dopis vedlejšímu účastníku (resp. Pražskému stavebnímu bytovému družstvu) ze dne 6. 11. 2007. V tomto dopise stěžovatelka zmiňuje smlouvu o smlouvě budoucí; z kontextu plyne, že jde o smlouvu o budoucí smlouvě kupní, a to písemnou formou, protože stěžovatelka uvádí, že tuto smlouvu vystavil a "podepsal" vedlejší účastník (resp. Pražské stavební bytové družstvo), a ptá se, zda má zaslat "kopii této smlouvy".
35. Lze připustit, že stěžovatelka tak mohla učinit pregnantněji, výslovnějším způsobem (obdobně jak to činí nyní v ústavní stížnosti), nicméně z toho, jak sama v průběhu řízení (už) v řízení před soudem prvního stupně okolnosti případu popisovala - tedy z v předchozím odstavci uvedených okolností - bylo možné spolehlivě dovodit, že stěžovatelka (již) v řízení před soudem prvního stupně tvrdila a prokazovala existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní (včetně její písemné formy). Pokud tedy soudy dovodily, že v řízení stěžovatelka netvrdila existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní, šlo o formalistický výklad jejích vyjádření a podání, který z hlediska ústavnosti nelze aprobovat.
36. Jestliže tedy stěžovatelka tvrdila již v řízení před soudem prvního stupně existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní (včetně její písemné formy) a v tomto směru předložila i řadu dokumentů, leč nepředložila samostatný důkaz k prokázání existence této smlouvy v podobě (alespoň) kopie této smlouvy, bylo povinností soudu prvního stupně vyzvat stěžovatelku podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k navržení důkazů potřebných k prokázání jejího tvrzení o existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní - tedy vyzvat ji k předložení předmětné smlouvy - a poučit ji o následcích nesplnění této výzvy.
37. Tuto svou povinnost však soud prvního stupně nesplnil (stěžovatelku nevyzval, nepoučil), čímž porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. To proto, že jí odňal reálnou možnost jednat před soudem v podobě oprávnění právně a skutkově argumentovat [srov. obdobně např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 501/03 ze dne 12. 9. 2005 (N 173/38 SbNU 387), nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31), nález sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597)]. Městský soud v Praze uvedené pochybení soudu prvního stupně nenapravil, byť tak - procesně vzato - učinit měl.
38. Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů ve výroku uvedených [podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] zrušil.
39. Pokud jde o návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, Ústavní soud již v usnesení ze dne 18. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 3571/10, kterým byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí - leč toliko v odůvodnění - uvedl, "Návrhu stěžovatelky na předběžné opatření Ústavní soud vyhovět nemohl. Podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vydat předběžné opatření jen v rámci řízení o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Ústavní stížnost stěžovatelky však míří proti rozhodnutí obecných soudů, což za "jiný zásah" považovat nelze. Odklad vykonatelnosti a předběžné opatření se právě v tomto liší; pokud Ústavní soud nyní odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, není důvod vydávat (a především to dle zákona o Ústavním soudu ani nelze) předběžné opatření. Pokud byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů, nemůže ani insolvenční správce zpeněžit předmětnou nemovitost (garáž), o které pojednávají napadená rozhodnutí.".
Proto Ústavní soud odmítl návrh na nařízení předběžného opatření jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V.
40. Ústavnímu soudu nepřísluší předjímat, jak meritorně vyzní řízení před obecnými soudy potom, co bude proveden důkaz smlouvou o kupní smlouvě budoucí (kterou stěžovatelka předložila v odvolacím řízení a je tak součástí spisu na č. l. 74). Tento důkaz totiž v řízení dosud nebyl proveden. Svým případným vyjádřením k této otázce by tak Ústavní soud nahrazoval nezávislé posouzení obecného soudu hodnocením vlastním, a tím nahrazoval jeho činnost; to mu však podle Ústavy nepřísluší, neboť není součástí soustavy obecných soudů. Je nyní na jiných orgánech veřejné moci než na Ústavním soudu, aby se touto otázkou zabývaly. Zde platí subsidiarita ústavněprávního přezkumu. Tento právní názor byl vysloven i v jiných nálezech Ústavního soudu [např. nález sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007 (N 10/44 SbNU 129), nález sp. zn. I. ÚS 1595/10 ze dne 12. 8. 2010 (N 162/58 SbNU 393), nález sp. zn. I. ÚS 1885/09 ze dne 5. 5. 2010 (N 103/57 SbNU 335), nález sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 200/58 SbNU 779)]. Ostatně, Ústavní soud by vyjádřením se k dané otázce mohl stěžovatelku i poškodit, protože nelze nikdy vyloučit, že by obecné soudy po provedení uvedeného důkazu dospěly k závěru pro stěžovatelku příznivějšímu, než by učinil Ústavní soud.
VI.
41. Za současného procesního stavu tak může Ústavní soud toliko uvést, že v případě budoucího důkazu existence smlouvy o kupní smlouvě budoucí by bylo povinností obecných soudů reflektovat obecné právní názory vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563) - srov. např. citaci v bodu 26 tohoto nálezu; z napadených rozhodnutí obecných soudů totiž neplyne, zda byl tento nález obecným soudům vůbec znám. Tu je ovšem třeba přihlédnout k specifiku nyní posuzované věci, neboť se Pražské stavební bytové družstvo nachází v insolvenčním řízení.
42. Dále Ústavní soud dodává následující.
43. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že i kdyby mohl reflektovat smlouvu o kupní smlouvě budoucí, došlo by k zákonnému zániku práva stěžovatelky ze smlouvy o kupní smlouvě budoucí v důsledku marného uplynutí lhůty podle § 50a odst. 2 obč. zák. Podle městského soudu proto stěžovatelka v legitimním očekávání být nemohla.
44. Městský soud tedy zastává názor, že § 50a odst. 2 obč. zák. zakotvuje prekluzivní lhůtu, nikoli lhůtu promlčecí. Tím je však v rozporu s aktuální judikaturou obecných soudů, dokonce i Nevyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. 33 Cdo 424/2008), a i v rozporu s odbornou naukou (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. : Občanský zákoník I, Komentář, 2. vydání 2009, C. H. Beck, str. 442). Jak uvádí odborná nauka, kterou cituje i uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu, teoretické poznatky, praktické zkušenosti, jakož i srovnání s obchodněprávní úpravou podporují závěr, že právo zakotvené v § 50a odst. 2 obč. zák. se promlčuje (srov. § 292 odst. 2 obchodního zákoníku a s tím spojený požadavek jednoty právního řádu i jeho výkladu). Není pravda - jak uvádí městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti - že by snad názor o prekluzi nároku podle § 50a odst. 2 obč. zák. vyslovilo i napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť to pouze reprodukovalo text § 50a obč. zák., aniž by se k otázce prekluze či promlčení nároku vyjádřilo.
45. Dále soud prvního stupně i odvolací soud v napadených rozsudcích odůvodnily svůj závěr o nemožnosti aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. na případ stěžovatelky poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94 ze dne 20. 12. 1995 (N 87/4 SbNU 313), podle něhož nelze tímto ustanovením konstituovat neexistující povinnost vlastníka.
46. Interpretace obecných soudů, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 190/94 nelze dovodit možnost aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. na případ stěžovatelky, však neobstojí.
47. Totiž pokud by obecné soudy odmítly poskytnout ochranu vlastnickému právu vedlejšího účastníka proti případnému základnímu právu stěžovatelky na legitimní očekávání (které by mohlo vyplynout například z eventuálně prokázané smlouvy o kupní smlouvě budoucí), nekonstituovaly by tím dosud neexistující povinnost vlastníka (což vyloučil nález sp. zn. II. ÚS 190/94), nýbrž - ve shodě s tím, co je připuštěno jako možnost úvahy i v nálezu sp. zn. II. ÚS 190/94 - by na základě konkrétních zjištění dovozovaly pouze to, že výkon vlastníkova práva by byl v dané situaci v rozporu s dobrými mravy [srov. interpretaci nálezu sp. zn. II. ÚS 190/94 provedenou kupříkladu nálezem sp. zn. IV. ÚS 114/99 ze dne 4. 8. 1999 (N 110/15 SbNU 79) nebo nálezem sp. zn. II. ÚS 544/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 41/21 SbNU 363)]. Jinými slovy, v nálezu sp. zn. II. ÚS 190/94 byl vysloven právní názor, že nelze uložení povinnosti oprávněným najít povinným náhradní byt považovat za omezení vlastnického práva, ale jedná se již o založení nové povinnosti vlastníkům, což není v souladu s § 3 odst. 1 obč. zák. To však byla odlišná situace od případu stěžovatelky, jak bylo výše vysvětleno.