23. Stejně jako obecné soudy dostatečně neodůvodnily skutkové zjištění, že k odcizení finančních prostředků došlo právě po přihlášení heslem koordinátorky S., z provedeného dokazování vyplývá, že nebylo dosaženo ani absolutní jistoty (až na jednu výjimku - bod 3, bod 6a, bod 6d), že se pod heslem koordinátorky přihlašovala stěžovatelka. Byť stěžovatelka heslo koordinátorky znala, neboť jí bylo samotnou koordinátorkou svěřeno (bod 6a a bod 6e), neznamená to ještě, že by to musela být právě stěžovatelka, kdo se na předmětné pokladny v inkriminovaném čase přihlásil. Obecné soudy neprověřovaly, byť jen jako vyšetřovací verzi, zda to nemohla být jiná osoba, jež heslo koordinátorky znala a která se na pokladny mohla přihlašovat. Těchto osob mohlo být poměrně velké množství, neboť mezi zaměstnankyněmi Tesca bylo zvykem, že heslo koordinátorky bylo známo, a to dokonce s vědomím nadřízených, širšímu okruhu pokladních (bod 6a, bod 6e), konkrétně pak např. svědkyni N. [tato svědkyně vypověděla, že v prosinci jí bylo svěřeno heslo dvakrát. Okresní soud se proto mýlí, když uvádí, že jí koordinátorka svěřila své heslo pouze dvakrát v minulosti (str. 12 napadeného rozhodnutí). Jak totiž tato svědkyně uvedla ve své výpovědi, koordinátorka jí hlásívala svoje heslo zhruba dvakrát až čtyřikrát měsíčně - viz bod 6f, č. l. 123n.] či svědkyni K. [viz bod 6j. Odůvodnění okresního soudu (str. 13) porušuje zásady elementární logiky, když ve dvou po sobě následujících větách uvádí, že svědkyně K. a Š. "heslo koordinátorky neznaly", zatímco hned v následující větě uvádí, že svědkyně K. "znala také heslo od koordinátorky S."], ale i dalším zkušenějším pokladním (např. svědkyně Š. vypověděla, že jí v minulosti koordinátorky své heslo řekly - viz bod 6j). Bylo zcela běžné, že když koordinátorka byla zaneprázdněna a pokladní potřebovaly provést storno, tak jim bylo přihlašovací heslo svěřeno (bod 6j). Byť se jednalo o porušení pracovní kázně (viz č. l. 129), v obchodním domě Tesco byla tato praxe široce institucionalizována a vedením tolerována a nebyly z ní vyvozovány pracovněprávní důsledky (body 6e a 6g). Okruh osob, které mohly znát heslo koordinátorky S., navíc mohl být daleko širší než jen okruh "spolehlivých pokladních" (bod 6e): Ačkoliv některým pokladním koordinátorka své heslo nesvěřila, a nemohly se tudíž na její heslo přihlašovat, nebylo pro ně nijak obtížné toto heslo postřehnout; když tyto pokladní chtěly provést storno a zavolaly příslušnou koordinátorku, mohly si všimnout toho, jaké heslo vyťukala. To nebylo nic obtížného, když toto heslo bylo pouze čtyřmístné (č. l. 121n.). Z těchto zjištění je podle Ústavního soudu zřejmé, že okruh osob, které se mohly přihlásit na počítač pod heslem koordinátorky S., byl široký, přičemž zároveň nebylo jednoznačně zjištěno a prokázáno, že to byla právě stěžovatelka, kdo se pod heslem koordinátorky S. na pokladny přihlašoval. Skutečnost, že ve všech případech, kdy dle obecných soudů mělo dojít ke krádeži finančních prostředků, byla stěžovatelka na pracovišti (bod 10), ještě nic neprokazuje, neboť z toho ještě nelze dovozovat, že by otevírala pod heslem koordinátorky S. předmětné pokladny a z nich vybírala finanční částky, tj. že by byla pachatelem trestného činu krádeže. I kdyby obecné soudy dospěly k závěru, že se skutek, který je stěžovatelce kladen za vinu, stal právě ve chvíli, kdy došlo k přihlašování na předmětné počítače pod heslem koordinátorky S., z provedeného dokazování nevyplývá, že odsouzená osoba byla skutečně tou, která toto jednání spáchala (bod 16). K tomuto závěru vede Ústavní soud hodnocení vypovídací schopnosti jednotlivých důkazů (bod 18), které byly k jednotlivým odcizením provedeny.
24. Z provedeného dokazování je nesporné (ani stěžovatelka tuto skutečnost nepopírá), že stěžovatelka s jistotou vstoupila pod heslem koordinátorky S. na pokladnu č. 3 dne 16. 12. 2008. Jako důkaz toho, že se stěžovatelka v danou chvíli dopustila krádeže finančních prostředků, posloužil obecným soudům mj. záznam z kamerového systému (č. l. 94). Okresní soud zcela nepřípadně tvrdil, že tímto "jediným záznamem z kamerového systému" (sic!) je v souvislosti s dalšími nepřímými důkazy "umocňována" stěžovatelčina vina (srov. str. 15 napadeného rozhodnutí). Podle Ústavního soudu je z provedeného důkazu toliko zřejmé, že stěžovatelka byla v předmětnou dobu u pokladny, ovšem z tohoto důkazu ještě vůbec není zřejmé, co na pokladně prováděla, když ji kamera přímo nezabírala. Z kamerového záznamu nelze nijak dovozovat, že by stěžovatelka odcizila předmětnou částku. Ani obecnými soudy konstatovaná nevěrohodnost výpovědi stěžovatelky stran motivu tohoto přihlášení a ani další okolnosti, že daného dne bylo zjištěno na dané pokladně poměrně vysoké manko, které bylo připsáno (jinak) vždy spolehlivé svědkyni H. (srov. č. l. 127), podle názoru Ústavního soudu mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost neprokazují (bod 17), že na pokladně stěžovatelka provedla krádež. Nepravděpodobnost, že by brigádnice H. sedmkrát špatně vydala 500 korun (č. l. 127n.), nemůže ještě vést k závěru, že se právě při přihlášení stěžovatelky odehrála krádež. Sporné jsou také závěry obecných soudů, které učinily ve vztahu k dalšímu, zdánlivě nelogickému chování stěžovatelky, tj. k vložení odvodního lístku do pokladny, který se později nenašel. Podle Ústavního soudu nelze přičítat velký význam tomu, že stěžovatelka původně svědkovi K. řekla, že si již nepamatuje, proč se do pokladny přihlásila (č. l. 12), a posléze svoji výpověď zpřesnila, když uvedla, že tam chtěla dát lístek, na kterém byly odvody pokladny za noční směnu (č. l. 22). Na základě těchto dle názoru obecných soudů nevěrohodných výpovědí stran důvodu, proč stěžovatelka otevírala pokladnu, nelze ještě jednoznačně usuzovat na stěžovatelčinu vinu. Z obecné zkušenosti plyne, že práce pokladních je značně monotónní, a proto není nikterak neobvyklé, že si pokladní to, proč učinily určitý úkon, nemusí přesně pamatovat, což platí zvláště tehdy, když daný úkon považují za rutinní. Na tomto místě Ústavní soud připomíná i výpovědi některých pokladních, které by za stejné situace pokladnu také otevřely, aby tam mohly vložit odvodní lístek (viz výpověď svědkyně K. - č. l. 147), byť jiné pokladní by tak neučinily (srov. výpověď svědkyně N. - č. l. 125n.). Pod zorným úhlem principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo je třeba vzít do úvahy fakt, že si stěžovatelka nemusela ihned na to, co přesně u pokladny dělala, vzpomenout. Ačkoliv se žádný odvodní lístek v pokladně nenašel (str. 10 napadeného rozhodnutí okresního soudu), ani jeden z této skupiny důkazů ještě neusvědčuje mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost (body 16-17) stěžovatelku jako pachatelku skutku, pro který byla odsouzena.
25. Ještě nepřesvědčivější jsou důkazy shromážděné obecnými soudy stran dalších "krádeží" uskutečněných v prosinci roku 2008 v obchodním domě Tesco. Co se týče odcizení finančních prostředků dne 11. 12. 2008, tak obecné soudy dovodily, že se jej dopustila stěžovatelka toliko z obecných skutkových zjištění, že v tento den vzniklo manko, stěžovatelka byla na pracovišti, koordinátorka S., jejíž heslo bylo stěžovatelce známo, také, ovšem prokazatelně na jiném místě než na inkriminované pokladně (str. 11 napadeného rozhodnutí), a že chvíli po provedení tzv. dotací došlo k dalšímu přihlášení k počítači na heslo koordinátorky (str. 13). Jen z těchto skutkových zjištění dovozovat závěr, že se stěžovatelka dopustila krádeže, je podle názoru Ústavního soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť absentuje jakýkoliv konkrétní důkaz, který by opravňoval konstatování stěžovatelčiny viny. I kdyby její vina byla u všech ostatních odcizení finančních prostředků přesvědčivě prokázána, nelze z toho za žádných okolností dovozovat závěr o pachateli krádeže dne 11. 12. 2008. Není prostě přípustné paušálně dovozovat vinu stěžovatelky pro všechna manka ve všech inkriminovaných dnech, která nastala na pokladnách po přihlášení pod heslem koordinátorky S. Ani u dvou odcizení ze dne 12. 12. 2008 neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, nýbrž obecné soudy vyslovily vinu pouze na základě obecných souvislostí případu (tj. z toho, že vzniklo manko, stěžovatelka, jež znala heslo koordinátorky S. také, byla na pracovišti a že k přihlášení na inkriminované pokladny došlo, když koordinátorka byla přihlášena na jiných pokladnách) a toho, že projít v krátkém časovém úseku od jedné pokladny k druhé a odcizit finanční částky bylo technicky možné (str. 16 napadeného rozhodnutí). I kdyby ovšem byl přesun technicky proveditelný, nelze z toho dovozovat, že se stěžovatelka skutečně mezi pokladnami prošla a finanční prostředky odcizila. Okresní soud se na několika místech odvolává i na videozáznam ze dne 12. 12. 2008 (na str. 10 hovoří o přehrání videozáznamu ze dne 12. 12. 2008, na str. 14 pak o tom, že protiprávní jednání stěžovatelky je mj. prokazováno videozáznamem ze dne 12. 12. 2008 - viz výslech svědka K. na str. 142nn.), ten ovšem vinu stěžovatelky vůbec neprokazuje, ale je z něj patrné jen to, jak koordinátorka S. provádí dotaci a opouští "Informace" [to nepřímo konstatuje na str. 15 sám okresní soud, podle něhož je vina stěžovatelky umocňována také jediným (sic!) záznamem z kamerového systému (a to ze dne 16. 12. 2008), který byl poškozenou obchodní společností doložen.]. Ústavní soud k tomu podotýká, že považuje přinejmenším za zvláštní, že během řízení nebyl předložen žádný kamerový záznam (přímý důkaz) toho, jak se v předmětných časech stěžovatelka přihlašovala na pokladny a vybírala z nich peníze. Naopak, obecné soudy se měly pozastavit nad tím, že absentují ostatní nahrávky, když měly být v předmětné době ještě archivovány [jak prohlásil svědek K., hardware se automaticky přemazává po 7 dnech (č. l. 134), a proto měly být k dispozici kompletní záznamy i ze dnů 11. a 12. 12. 2008]. Není příliš pravděpodobné, že by stěžovatelka vše dokázala spáchat, aniž by někdy byla natočena kamerami, které pracoviště kontinuálně zabírají. Okresní soud dále pochybil, když se několikrát dovolával toho, že dne 12. 12. 2008, kdy mělo dojít ke krádeži na pokladně č. 4, měla stěžovatelka pracovat na pokladně č. 5, jež těsně sousedí s pokladnou č. 4 a je s ní v jednom boxu (str. 11 a str. 14n. napadeného rozhodnutí). Jak vyplývá ze spisu, toto skutkové zjištění zjevně není pravdivé (ale jen svědčí o tom, s jakou pečlivostí okresní soud přistoupil k odůvodnění svého rozhodnutí), spíše se zdá, že okresní soud zaměnil případ odcizení finančních prostředků dne 12. 12. 2008 s odcizením ze dne 7. 12. 2008 (srov. již č. l. 5n.). Co se týče tohoto dne, nelze podle názoru Ústavního soudu činit žádné závěry z toho, že stěžovatelka v předmětnou dobu na pokladně zrovna nepracovala, a měla tak čas krádež učinit, resp. jakoukoliv činnost na sousední pokladně musela nutně zaregistrovat (srov. str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu). Žádný důkaz o tom, že stěžovatelka přešla k sousední pokladně, otevřela ji přístupovým heslem koordinátorky S. a vybrala z ní předmětnou částku, neexistuje. Byť může být jakkoliv pravděpodobné, že se dané jednání mohlo odehrát, nebylo prokázáno mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost (body 16-17). I když existuje vysoké podezření, všechny výše uvedené důkazy jsou "prima facie" nedostatečné a závěr o vině z nich nelze bez porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo učinit.
26. Shrnuto: Závěr, ke kterému obecné soudy dospěly stran pachatelství a viny stěžovatelky, se kvůli absenci přímých důkazů a nedostatečnosti nepřímých důkazů, na nichž byl založen, ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jinými slovy řečeno, z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že stěžovatelka je pachatelem skutku uvedeného v obžalobě. Existence výše naznačených pochybností (viz body 22 až 25) narušuje zcela zásadním způsobem koherenci argumentu o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů. Ústavní soud proto uzavírá, že provedenými důkazy nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost), že to byla právě stěžovatelka, kdo se krádeže předmětných finančních prostředků dopustil. Proto se Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Karviné dopustily porušení základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, a to v důsledku nerespektování základních práv garantovaných čl. 36-40 Listiny.
27. Ústavní soud dodává, že "ze zásad hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 trestního řádu) a ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 trestního řádu, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny) vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na presumpci neviny" [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)]. Z mnoha výroků obsažených v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [např. okresní soud uvedl na str. 10 výrok, že stěžovatelka je usvědčována výpověďmi svědků (...) a zejména pak výpisy ze systému Progres, ovšem podle názoru Ústavního soudu, jak vyplývá z výše řečeného, o žádném z těchto důkazů nelze jako o usvědčujícím důkazu vůbec hovořit] plyne závěr, že postup obecných soudů byl motivován snahou prokázat vinu (§ 2 odst. 5 in fine tr. řádu) stěžovatelky, avšak bez respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), která neumožňuje nahrazovat skutková zjištění úvahou opírající se o nejednoznačný důkaz [přiměřeně viz nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)]. Porušení zásady in dubio pro reo přitom může založit důvod k zásahu Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)].
28. Ústavní soud se musel vyjádřit též ke způsobu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho odůvodnění lze vytknout značnou nepřehlednost a špatnou strukturovanost. Samotné hodnocení jednotlivých důkazů v jejich souvislosti a vyvození skutkových a právních závěrů z provedeného dokazování okresní soud provedl ve dvou odstavcích (sic!), z nichž první má rozsah 4 hutných stran textu psaného řádkováním 1 (str. 10-14 napadeného rozhodnutí) a druhý má rozsah 3 strany textu (str. 14-17). Rozhodnutí obecného soudu je pro laickou, ale i odbornou veřejnost stěží pochopitelné a způsobuje, že se čtenář není schopen v důvodech, které soud vedly k vyslovení tak zásadního výroku, jakým je výrok o vině a trestu, orientovat. Okresní soud nijak nenapomohl důvěře občanů v soudnictví, ale naopak přispěl k podkopání autority soudní moci, když vyprodukoval téměř nepřezkoumatelné rozhodnutí, v němž je možnost jakékoliv orientace ztížena [srov. nález sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 347)]. Nedostojí-li přitom obecné soudy povinnosti svá rozhodnutí řádně (tj. adekvátně, racionálně a logicky) odůvodnit, dopouštějí se přitom libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2193/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 183/58 SbNU 605)].
29. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. S ohledem na to, že stěžovatelka podala svou ústavní stížnost jen stran nesprávného hodnocení důkazů a z toho vyplývajících chybných skutkových zjištění, nikoliv námitek týkajících se nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (věci), Ústavní soud na vyčerpání trestního dovolání netrval, neboť zjevně nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tak by dovolání bylo odmítnuto [srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293)].