Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. II. ÚS 655/11 ve věci ústavní stížnosti J. L. D. proti usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 1 NZA 1136/2010, kterým bylo zrušeno usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 1 ZT 326/2008, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci, dále ve věci stěžovatelova návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a návrhu na zrušení § 174a a 173a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníka řízení.
VýrokI. Nerespektováním principu obsaženého v čl. 8 odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod bylo usnesením nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 1 NZA 1136/2010 porušeno základní právo stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí garantované v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Toto rozhodnutí se proto ve vztahu ke stěžovateli ruší. III. Návrh na zrušení § 174a a 173a trestního řádu se odmítá.IV. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 1 NZA 1136/2010 se odmítá.
Odůvodnění
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. 3. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 1 NZA 1136/2010 s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vymezil dva okruhy námitek. Za prvé: napadené usnesení, které se v úvodu samo označuje za rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, ve skutečnosti nevydal nejvyšší státní zástupce, ale jeho náměstek. To je zřejmé z toho, jak je usnesení v závěru podepsáno. Rozhodnutí, které učinil náměstek nejvyššího státního zástupce, by bylo z hlediska kompetence subjektu rozhodnutí přijatelné za předpokladu, že by zákon svěřoval toto rozhodnutí Nejvyššímu státnímu zastupitelství (dále též jen "NSZ"). Zákon však celý § 174a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "TŘ") uvozuje nadpisem "Oprávnění nejvyššího státního zástupce" a v § 174a odst. 1 TŘ výslovně uvádí, že oprávnění rušit usnesení nižších státních zástupců má nejvyšší státní zástupce. Tím je nejvyšší státní zástupce identifikován jako jediná osoba, které přísluší uvedené oprávnění. Nikomu jinému, zejména ne jinému státnímu zástupci, byť by byl státním zástupcem činným u Nejvyššího státního zastupitelství, zákon toto oprávnění nedává, a to ani v případě, že jde o náměstka nejvyššího státního zástupce (nehledě na to, že státní zástupce v této funkci nemá žádná zvláštní procesní práva podle trestního řádu a je jen orgánem správy a řízení státního zastupitelství). Pokud § 174a odst. 2 TŘ svěřuje určitá dílčí pomocná oprávnění (vyžadovat spisy, dokumenty, materiály a zprávy a provádět prověrky) osobě označené jako "státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství", zvýrazňuje se tím to, že samotné rozhodnutí může učinit jedině nejvyšší státní zástupce. Logika konstrukce, podle které je oprávnění uvedené v § 174a odst. 1 TŘ svěřeno výlučně do rukou osoby nejvyššího státního zástupce, je v tom, že jde o extrémně závažný zásah do právních poměrů vytvořených pravomocným rozhodnutím, jímž bylo skončeno trestní stíhání, a to zásah, jehož účinky spočívají v obnovení stavu probíhajícího trestního stíhání, což je materiálně vzato totožné s účinky rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
3. Druhou námitkou stěžovatele je, že ve vztahu k němu bylo rozhodnuto po uplynutí lhůty tří měsíců od právní moci usnesení o postoupení věci. Podle § 174a odst. 1 TŘ nejvyšší státní zástupce může do tří měsíců od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. Usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v části, která se týká stěžovatele, nabylo právní moci dne 25. 10. 2010, tedy dne, kdy byla usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze zamítnuta jeho stížnost. Jasně to vyplývá z § 140 odst. 1 písm. b) bodu cc) TŘ, podle něhož usnesení je pravomocné a vykonatelné, jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak podaná stížnost byla zamítnuta. Ustanovení § 140 odst. 3 TŘ pak výslovně stanoví, že stížnost, která se týká jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání tomu, aby usnesení nabylo právní moci a bylo vykonáno v ostatních částech, lze-li je oddělit. Usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 se týkalo dvou osob, tj. jednak stěžovatele a jednak Ing. O. M., a z tohoto hlediska mělo dvě oddělitelné části. Přicházelo proto v úvahu, že usnesení může nabýt právní moci ve vztahu ke každému v jinou dobu. Lhůta tří měsíců stanovená v § 174a odst. 1 TŘ ve vztahu ke stěžovateli uplynula dne 25. 1. 2011. Bylo proto vyloučeno, aby nejvyšší státní zástupce, resp. jeho náměstek, zrušil usnesení o postoupení věci až dne 31. 1. 2011, tedy po uplynutí lhůty. V odůvodnění napadeného usnesení se k otázce dodržení uvedené lhůty konstatuje, že usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 nabylo právní moci dne 4. 1. 2011, tj. po uplynutí zákonné lhůty k podání stížnosti oprávněných osob. Pokud tento závěr platí ve vztahu k osobě Ing. O. M., rozhodně nemůže platit ve vztahu ke stěžovateli. Oprávnění stěžovatele podat stížnost spadalo do doby tří dnů od doručení usnesení obhájci stěžovatele (3. 9. 2010), žádné jiné osoby nebyly oprávněny podat ohledně stěžovatele stížnost a o stížnosti podané v zákonné lhůtě tří dnů od doručení bylo rozhodnuto dne 25. 10. 2010 usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Tímto dnem nabylo usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v části, která se týká stěžovatele, právní moci a od tohoto dne běžela lhůta tří měsíců uvedená v § 174a odst. 1 TŘ.
4. Pokud jde o možnost nejvyššího státního zástupce zrušit ohledně stěžovatele usnesení o postoupení věci, podotýká stěžovatel, že právní moc usnesení, která nastává tím, že podaná stížnost byla zamítnuta, nastupuje dnem, kdy bylo o zamítnutí rozhodnuto, tj. bez ohledu na to, kdy případně bylo usnesení o zamítnutí stížnosti doručeno oprávněné osobě. V odůvodnění napadeného usnesení není vysvětleno, kdo je míněn osobami oprávněnými podat stížnost. Z § 171 odst. 2 TŘ vyplývá, že stížnost může podat obviněný, a je-li znám, též poškozený. Podle § 43 odst. 1 TŘ je poškozeným ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. V této věci žádný poškozený ve skutečnosti není. Škoda ostatně ani není zákonným znakem trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán. Nepřicházelo proto v úvahu, aby nějaký poškozený proti výroku o postoupení věci mohl podat stížnost. I kdyby nejvyšší státní zástupce považoval někoho takového za oprávněného stížnost podat, nepřicházelo v úvahu podání takové stížnosti poté, co státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze rozhodl o stížnosti. Podle § 146 odst. 2 písm. b) TŘ, jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží věc k rozhodnutí státní zástupce nadřízenému státnímu zástupci. Toto ustanovení vyjadřuje princip, že o stížnostech podaných proti témuž usnesení se rozhoduje jedním usnesením, a nikoli postupně více usneseními o jednotlivých stížnostech. Z toho vyplývá, že rozhodne-li nadřízený státní zástupce o zamítnutí nedůvodné stížnosti některé z oprávněných osob, nabývá usnesení právní moci. Pokud je případně poté prvostupňové usnesení státního zástupce doručeno ještě nějaké další osobě, byť by šlo o osobu, která jinak je oprávněna podat stížnost, nemůže to mít na právní moc usnesení žádný vliv a tato osoba již stížnost podat nemůže, protože by šlo o stížnost proti pravomocnému usnesení. Nedostatek doručení takové osobě pak lze konstatovat nanejvýš jako vadu řízení předcházejícího usnesení nadřízeného státního zástupce, avšak nelze z toho vyvozovat závěr, že prvostupňové usnesení není v právní moci. Konstrukce, na které je založeno napadené usnesení v otázce zachování lhůty stanovené v § 174a odst. 1 TŘ, patrně vychází z nesprávné představy, že usnesení, jímž se rozhoduje o dvou nebo více obviněných, nabývá právní moci jako celek poté, co jsou pro to splněny podmínky u toho z obviněných, u kterého nastaly nejpozději. Přijetí této konstrukce by ve skutečnosti znamenalo, že právní moc usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v části, která se týká stěžovatele, byla závislá na tom, kdy uplynula lhůta k podání stížnosti Ing. O. M. Zároveň zmíněná konstrukce vychází z evidentně nepřijatelného předpokladu, že po 25. 10. 2010, kdy o stížnosti rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, nebylo usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ohledně stěžovatele v právní moci, a jako by ještě někdo mohl ve věci podat stížnost a dosáhnout tím změny rozhodnutí. Bylo-li usnesením rozhodnuto o postoupení věci, v níž bylo stíháno více obviněných, je toto rozhodnutí o každém z obviněných oddělitelnou částí usnesení. Jestliže podmínky nástupu právní moci nastanou u každého z obviněných v jinou dobu, logicky z toho vyplývá, že každá z uvedených částí usnesení nabývá právní moci individuálně a jindy. Zachování lhůty uvedené v § 174a odst. 1 TŘ pak je třeba zkoumat u každého z obviněných samostatně a odděleně (viz Šámal, P. a kol. Přípravné řízení trestní. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, str. 1071: "Rozhodl-li státní zástupce jedním usnesením zároveň o více osobách a nenabylo-li toto usnesení právní moci současně u všech obviněných, předloží ... toto usnesení Nejvyššímu státnímu zastupitelství v okamžiku, kdy nabude jím vydané usnesení právní moci u prvního z obviněných.").
5. Proto s ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost v záhlaví uvedeného usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 1 NZA 1136/2010 a následně jej svým nálezem zrušil. Zároveň s tím podal stěžovatel návrh na zrušení § 174a a 173a TŘ s odůvodněním, že důvody, z nichž Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) zrušil § 272 TŘ, platí ještě ve větší míře ve vztahu k § 174a TŘ, když toto ustanovení dává do dispozice státu představovaného nejvyšším státním zástupcem oprávnění k plošné kontrole usnesení všech nižších státních zástupců, pokud pravomocně rozhodli o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. Stát tak může prostřednictvím nejvyššího státního zástupce z vlastní iniciativy a bez opravného prostředku zrušit rozhodnutí, jehož právní moc byla konstituována v předcházejícím řízení a jímž bylo skončeno trestní stíhání. K takovému průlomu do právní moci nebyl oprávněn ani generální prokurátor v podmínkách totalitního státního režimu, neboť ten mohl zrušení pravomocného rozhodnutí pouze navrhnout ve stížnosti pro porušení zákona. Přitom je třeba připomenout, že oprávnění uvedené v § 174a odst. 1 TŘ má stát reprezentovaný nejvyšším státním zástupcem v řízení, v němž jinak vystupuje zároveň jako strana řízení (účastník). Obviněný jako druhá strana pak nemá k dispozici nic, co by znamenalo nějakou protiváhu, kompenzaci nebo opravný prostředek, o kterém by bylo nezávisle rozhodnuto. Takový stav je naprosto neslučitelný s požadavkem kontradiktornosti řízení a s požadavkem tzv. rovnosti zbraní či rovnosti příležitostí v poměru mezi stranami řízení, jak tyto požadavky vyplývají ze zásad, jimiž musí být ovládán spravedlivý proces. Oprávnění nejvyššího státního zástupce uvedené v § 174a odst. 1 TŘ je tedy inkvizičním prvkem, který je v podmínkách spravedlivého procesu zcela nepřijatelný a nepřípustný. V důsledku toho nemůže dle stěžovatele obstát ani § 173a TŘ, podle kterého usnesení o zastavení trestního stíhání a o postoupení věci doručí státní zástupce bezodkladně po právní moci Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Toto usnesení má samo o sobě význam jen z hlediska techniky řízení a je hodnotově indiferentní. Z jeho věcné souvislosti s § 174a TŘ ovšem vyplývá, že bez tohoto ustanovení nemá žádný smysl.
6. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím prvního náměstka nejvyššího státního zástupce JUDr. Igora Stříže uvedlo, že oprávnění poškozeného k podání stížnosti proti usnesení o postoupení věci dle § 171 odst. 1 TŘ je dáno výslovně zněním § 171 odst. 2 TŘ s tím, že poškozený má v přípravném řízení právo podat stížnost s odkladným účinkem i do merita věci, a to na rozdíl od oprávnění poškozeného ve stadiu řízení před soudem, kde poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, může odvoláním napadnout rozsudek jen v části týkající se nesprávnosti výroku o náhradě škody. Postavení poškozeného v přípravném řízení tak vede k důslednému zachování jeho práv ve smyslu § 43 odst. 1 TŘ s tím, že usnesení o postoupení věci nabude právní moci až po doručení meritorního rozhodnutí všem oprávněným osobám a po následném uplynutí lhůty k podání stížnosti těmto oprávněným osobám, včetně poškozených. V dané trestní věci bylo vedeno trestní stíhání pro jeden skutek proti dvěma obviněným, jejichž obhájcům bylo také doručeno usnesení o postoupení věci v souladu s § 137 odst. 2 TŘ. Ovšem trestní stíhání v předmětné trestní věci je vedeno pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), e), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále též jen "TZ"), přičemž tato stíhaná trestná činnost úzce souvisí s podezřením z daňových úniků, což je také výslovně uvedeno ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání a také ve výroku usnesení o postoupení věci dle § 171 odst. 1 TŘ. Provedeným dokazováním nebylo dosud podezření z krácení daně vyvráceno s tím, že zájmy státu v oblasti krácení daní zastupují jednotlivé místně příslušné finanční úřady (dále též jen "FÚ"), které také požívají práva poškozeného včetně práva k podání stížnosti. Vzhledem k možnosti nejvyššího státního zástupce k uplatnění oprávnění dle § 174a odst. 1 TŘ jen u věcí pravomocně skončených, bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím uloženo doručení přezkoumávaného usnesení o postoupení věci také věcně a místně příslušným finančním úřadům (přípisem sp. zn. 1 NZA 1136/2010 ze dne 8. 11. 2010). Ostatně právě skutečnost, že ve stíhané trestní věci nebylo dostatečně prověřeno podezření z daňových úniků, byla jedním z důvodů postupu nejvyššího státního zástupce dle § 174a odst. 1 TŘ s tím, že se jedná právě o prověření podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti daňového charakteru. Usnesení o postoupení věci tak nabylo právní moci až dne 4. 1. 2011, tedy po uplynutí lhůty k podání stížnosti poslední z oprávněných osob (finančnímu úřadu), které bylo usnesení o postoupení doručeno dne 30. 12. 2010. Lhůta k postupu dle § 174a odst. 1 TŘ tak nejvyššímu státnímu zástupci uplynula až dne 4. 4. 2011. Skutečnost, že v mezidobí bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele státním zastupitelstvím vyššího stupně, nemá vliv na běh lhůty k podání stížnosti ostatních oprávněných osob (poškozených), u kterých počíná běžet lhůta k podání stížnosti až po doručení předmětného usnesení. Posouzení otázky, zda je usnesení, u kterého přichází v úvahu postup podle § 174a odst. 1 TŘ v právní moci, je plně v kompetenci nejvyššího státního zástupce; od okamžiku vyznačení právní moci na usnesení o zastavení trestního stíhání (postoupení věci) je totiž nutno považovat přípravné řízení podle § 12 odst. 10 TŘ za skončené a věc přechází do stadia řízení dle § 174a odst. 1 TŘ, jakožto řízení o mimořádném kasačním prostředku. Samostatné stanovení lhůty právní moci u každého z obviněných by zde přicházelo v úvahu jen v případě, že by usnesení o postoupení věci bylo doručeno oběma obviněným jako posledním. S ohledem na výše uvedené navrhlo Nejvyšší státní zastupitelství ústavní stížnost odmítnout podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s tím, že předmětná trestní věc nebyla dosud pravomocně skončena, ať již rozhodnutím příslušného státního zástupce, tak případně soudu.
7. V replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství uvedl stěžovatel, že § 146 odst. 2 TŘ vyjadřuje zásadu, že o všech stížnostech podaných v zákonné lhůtě proti témuž usnesení musí být rozhodnuto v jediném rozhodnutí. Pokud orgán prvního stupně citované ustanovení nedodrží, nemá orgán druhého stupně za takové situace rozhodovat. V případě, že orgán druhého stupně za této situace přesto rozhodne o stížnosti některé z oprávněných osob, znamená to vadu řízení spočívající ve zkrácení práv osob, kterým nebylo usnesení orgánu prvního stupně doručeno, ale nemá to vliv na právní moc. Rozhodnutím orgánu druhého stupně, pokud stížnost zamítl jako nedůvodnou, nabylo usnesení orgánu prvního stupně právní moci podle § 140 odst. 1 písm. b) bodu cc) TŘ, třebaže předcházející řízení je zatíženo vadou (v daném případě nerespektováním práv poškozených, resp. osob, které náměstek nejvyššího státního zástupce považuje za poškozené). Tato vada je odstranitelná jedině tím, že se dosáhne zrušení rozhodnutí orgánu druhého stupně a obnovení stavu, při němž bude moci být dodržena citovaná část ustanovení § 146 odst. 2 TŘ, tj. opětovné předložení věci orgánu druhého stupně až poté, co lhůta k podání stížnosti uplyne všem oprávněným osobám. Tohoto stavu mohl nejvyšší státní zástupce dosáhnout pouze tím, že by v době do 25. 1. 2011 zrušil usnesení státního zástupce městského státního zastupitelství, neboť výlučně jen tímto postupem mohl "odejmout" právní moc vydanému usnesení státního zástupce obvodního státního zastupitelství. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že pokud státní zástupce obvodního státního zastupitelství nedal doručit usnesení o postoupení věci jiným osobám než obviněným a předložil věc městskému státnímu zastupitelství, konkludentně tím vyjádřil právní názor, že jiné osoby nejsou oprávněny podat stížnost, tj. že tu není žádná osoba v postavení poškozeného. Jestliže státní zástupce městského státního zastupitelství rozhodl o stížnosti, konkludentně tím vyjádřil shodný právní názor. Principiálně je nemyslitelné, aby procesní postup orgánů prvního a druhého stupně, který vyústil v rozhodnutí orgánu druhého stupně, tj. v rozhodnutí ex lege pravomocné, byl zvrácen neformálním přípisem jim nadřízeného orgánu. Připustit takovou možnost by zároveň znamenalo, že Nejvyšší státní zastupitelství by mohlo prakticky kdykoli, dovedeno ad absurdum třeba za deset let, dojít k názoru, že po rozhodnutí státního zástupce druhého stupně není rozhodnutí pravomocné, protože usnesení státního zástupce prvního stupně nebylo doručeno někomu, koho by Nejvyšší státní zastupitelství samo označilo za poškozeného, tj. za osobu, která byla oprávněna podat stížnost. Stěžovatel odmítl názor náměstka nejvyššího státního zástupce, že postavení poškozených měly finanční úřady vystupující jménem státu. Toto postavení mají finanční úřady v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 TZ z toho titulu, že zkrácená daň může být pokládána za škodu způsobenou státu tímto trestným činem; stěžovatel však byl stíhán pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti nejprve dle § 216 TZ. Skutek, pro který byl stíhán, byl v usnesení o zahájení trestního stíhání vymezen tak, že trestnou činností, z které měl pocházet údajně legalizovaný výnos, bylo zkrácení daně páchané jinými osobami. Navíc jde již svou podstatou a povahou o jiný skutek, než je skutek, který byl kladen za vinu stěžovateli, neboť k takovému jednání došlo až poté, co údajný trestný čin zkrácení daně již měl být jinými osobami spáchán a měla jím být způsobena škoda státu. Z toho je jasné, že v řízení vedeném proti stěžovateli nemohl mít stát, resp. žádný finanční úřad postavení poškozeného. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2011 nejvyšší státní zástupce rozvedl svou argumentaci stran svého zastupování prostřednictvím náměstků. Vzhledem k tomu, že obsah podání je účastníkům znám (viz též níže bod 19), není třeba jej rekapitulovat.
II.
8. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal dozorový spis Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 sp. zn. 1 ZT 326/2008, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
9. Usnesením ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. OKFK-369-63/TČ-2008-20 bylo podle § 160 odst. 1 TŘ zahájeno trestní stíhání stěžovatele a Ing. O. M. pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 252a odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) a d), odst. 5 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009. V souvislosti s novým trestním zákoníkem byl skutek překvalifikován na zvlášť závažný zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) a e), odst. 4 písm. b) TZ.
10. Usnesením ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 1 ZT 326/2008 rozhodl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podle § 171 odst. 1 TŘ o postoupení věci České národní bance, Sekci licenčních a sankčních řízení, odboru sankčních řízení, neboť dospěl k závěru, že jde o skutek, který by mohl být příslušným orgánem posouzen jako správní delikt. Toto usnesení bylo doručeno právní zástupkyni Ing. O. M. dne 8. 9. 2010 a právnímu zástupci stěžovatele dne 3. 9. 2010. Dne 7. 9. 2010 byla Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 doručena stížnost stěžovatele proti shora uvedenému usnesení. Přípisem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2010 č. j. 1 ZT 326/2008-419 byla stížnost stěžovatele zaslána k rozhodnutí Městskému státnímu zastupitelství v Praze; v tomto přípise je uvedeno, že "ve vztahu k obv. M. napadené usnesení nabylo právní moci dne 14. 9. 2010." Na č. l. 420 je založen pokyn státní zástupkyně ze dne 29. 9. 2010 ve znění "prosím zašli usn. č. l. 406-412 DS včetně doložky PM na NSZ v Brně" (na témže listě je pak založen doklad o doručení předmětného usnesení Nejvyššímu státnímu zastupitelství, a to dne 6. 10. 2010).
11. Usnesením ze dne 25. 10. 2010 sp. zn. KZT 1902/2008 zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) TŘ státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze stížnost stěžovatele. Na č. l. 421 je založen přípis Městského státního zastupitelství v Praze (doručeno dne 26. 10. 2010), kterým zaslalo městské státní zastupitelství předmětné usnesení Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 se sdělením, že "veškerý spisový materiál byl zaslán k dalšímu opatření Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně." Přípisem ze dne 8. 11. 2010 sp. zn. 1 NZA 1136/2010 vrátilo Nejvyšší státní zastupitelství spisový materiál Městskému státnímu zastupitelství v Praze s tím, že je oprávněno přezkoumávat důvodnost případného postupu dle § 174a odst. 1 TŘ pouze u věcí pravomocně skončených. Dle Nejvyššího státního zastupitelství z předloženého spisového materiálu vyplývá, že usnesení o postoupení věci nebylo doručeno všem subjektům oprávněným k podání stížnosti ve smyslu § 171 odst. 2 TŘ, konkrétně pak jednotlivým finančním úřadům příslušným dle sídel jednotlivých klientských společností a také FÚ pro Prahu 1. Z výroku i z odůvodnění meritorního rozhodnutí vyplývá, že prověřovaný trestný čin úzce souvisí s podezřením z daňových úniků, přičemž toto podezření nebylo zcela vyvráceno ani po provedeném dokazování. Přípisem ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. KZT 1902/2008 Městské státní zastupitelství v Praze vrátilo spisový materiál Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1, přičemž uvedlo, že "[s] právním názorem stran vymezení okruhu subjektů oprávněných podat stížnost proti přezkoumávanému usnesení se s ohledem na předmět trestního řízení, kterým byl jen skutek spočívající v legalizaci finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, nikoli zdrojová trestná činnost jako taková, neztotožňuji. Nicméně riziko spojené s případným uplynutím příslušné lhůty nese na základě svého požadavku výhradně zmíněné státní zastupitelství (pozn. Nejvyšší státní zastupitelství), proto v tomto směru považuji vedení jakékoliv (byť odborné) polemiky za zcela zbytečné." Po doručení usnesení předmětným FÚ (pozn. ve dnech 29.-30. 12. 2010) zaslalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 dne 10. 1. 2011 spisový materiál Nejvyššímu státnímu zastupitelství spolu s nově vyznačenou doložkou právní moci na usnesení o postoupení věci (nově vyznačená právní moc pro oba obviněné dne 4. 1. 2011).
12. Usnesením ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 1 NZA 1136/2010 zrušil jako nezákonné nejvyšší státní zástupce v zastoupení JUDr. Igorem Střížem, náměstkem nejvyššího státního zástupce, usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 1 ZT 326/2008, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci obou obviněných.
13. Ústavní soud dále v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu požádal účastníky řízení o souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci. Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 18. 4. 2011 požádal Ústavní soud o nařízení ústního jednání. Ústavní soud proto nařídil na den 30. 8. 2011 ústní jednání, k němuž obeslal všechny účastníky řízení. Při jednání dne 30. 8. 2011 zástupce stěžovatele zopakoval argumenty, které uvedl v ústavní stížnosti a v dalších svých podáních. První náměstek nejvyššího státního zástupce pověřený zastupováním NSZ rovněž shrnul argumentaci, kterou předestřel ve svých písemných podáních. Nadto uvedl, že NSZ nemá možnost postupovat jinak, než jak učinilo v této věci, když přípisem ze dne 8. 11. 2010 vrátilo spisový materiál Městskému státnímu zastupitelství s tím, že k postupu dle § 174a odst. 1 TŘ může přikročit až u věcí pravomocně skončených.
III.
14. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že veden zásadou subsidiarity (definovanou zejména v návaznosti na čl. 83 a 90 Ústavy a v § 75 zákona o Ústavním soudu) zpravidla nezasahuje do probíhajících řízení, pokud vedení řízení není zároveň spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možné napravit jinak (např. omezení osobní svobody). Ústavní soud vzal za prokázané, že napadeným usnesením dochází ke stavu, kdy je proti stěžovateli nadále vedeno trestní stíhání ve stadiu vyšetřování, tedy stále probíhá řízení, v němž má stěžovatel zachována všechna práva obviněného; proto se musel Ústavní soud v prvé řadě zabývat posouzením otázky, zda ústavní stížnost stěžovatele je přípustná, když k ochraně základních práv a svobod stěžovatele slouží právě zákonem upravené trestní řízení, a to zejména v jeho soudním stadiu, kde mají být zcela naplňovány všechny základní práva a svobody, jichž se stěžovatel touto ústavní stížností dovolává. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 351/10 ze dne 19. 4. 2010, v němž vyslovil Ústavní soud názor, že k ústavnímu přezkumu rozhodnutí vydaných dle § 174a odst. 1 TŘ je namístě přistupovat stejně jako v případě ústavních stížností směřujících proti usnesením o zahájení trestního stíhání) považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001 (všechna výše uvedená usnesení ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
15. Vzhledem k níže uvedenému a k značně formalistickému přístupu Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005 sp. zn. 8 Tdo 97/2005), který za prostředek k odstranění vad (zejm. nerespektování lhůty) rozhodnutí nejvyššího státního zástupce dle § 174a odst. 1 TŘ považuje stížnost pro porušení zákona, dospěl Ústavní soud k závěru o přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatele. V posuzovaném případě jde o to, že řádným zahájením a vedením trestního řízení je realizován požadavek zákonného procesu garantovaný čl. 8 odst. 2 Listiny a v § 2 odst. 1 TŘ [k tomu viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 408/99 ze dne 20. 10. 1999 (U 65/16 SbNU 353)], přičemž k podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn pouze ministr spravedlnosti [§ 266 a násl. TŘ, usnesení sp. zn. III. ÚS 2526/10 ze dne 7. 10. 2010 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], tedy nejedná se o procesní prostředek, kterým by disponoval sám stěžovatel k ochraně svého práva (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu Ústavní soud nemohl přihlížet k teoretické možnosti, že ministr spravedlnosti podá stížnost pro porušení zákona.
16. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním, a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků řízení.
17. Z konceptu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) logicky vyrůstá i celé pojetí trestního řízení. I v trestním řízení musí být maximálně šetřeno práv a svobod jednotlivce, neboť bagatelizací účelu a způsobu vedení trestního řízení může dojít k neodůvodněným a nepřiměřeným zásahům do soukromého života jednotlivce. Každé trestní stíhání představuje prima facie střet mezi právem na osobní svobodu (soukromí) a veřejným zájmem reprezentovaným státní mocí vyšetřit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání, a proto musí probíhat podle zásad spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Trestní stíhání je však třeba považovat za omezení svobody (soukromí) jednotlivce a veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působící skrze individuální i generální prevenci legitimuje omezení osobní svobody (soukromí) řádnou aplikací hmotného i procesního trestního práva. Ustanovením čl. 8 odst. 1 Listiny se v obecné rovině zaručuje každému jednotlivci osobní svoboda. Dle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Odstavec 2 citovaného článku tedy vytváří prostor a zároveň stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Ustanovení čl. 8 odst. 2 věty prvé Listiny představuje ochranu i proti eventuální libovůli některého z článků veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), nález sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549)]. Pokud orgány činné v trestním řízení tento zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor překročí, například v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, porušují z ústavněprávního hlediska základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 767/05 ze dne 10. 4. 2006 (N 81/41 SbNU 67) či nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Jinými slovy, při interpretaci a aplikaci základní právo omezujícího zákona je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva, a to výběrem (popřípadě výkladem aplikačních podmínek) prostředků, které mají vést k naplnění zákonem sledovaného účelu.
18. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181): "[z]cela zvláštní respekt a ochranu požívá v liberálních demokratických státech základní právo na nerušený soukromý život osoby (čl. 10 odst. 2 Listiny). Právo na nedotknutelnou soukromou sféru je úhelným kamenem liberální tradice, na které stojí základy moderní politiky i moderního práva, která rovněž stála u zrodu moderních idejí základních práv a svobod." Zajištění autonomní sféry jednotlivce je nejspolehlivější zárukou individuální nezávislosti a lidské svobody. Právo na soukromý život se projevuje především jako negativní právo, tj. jako právo bránící v první řadě veřejné moci ve vměšování (v zásazích) do tzv. osobní soukromé sféry jednotlivce, který v rámci svého ústavně garantovaného práva na soukromí realizuje svou svobodu, jež je státem respektována a chráněna. Ústavní soud v minulosti opakovaně dovodil, že "při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti" [čl. 7 odst. 1 Listiny, nález sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491)]. Ke stejnému závěru dospěl i Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP"), který konstantně judikuje, že každé trestní stíhání s sebou přináší určité omezení soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny, viz rozsudek Bačák vs. Česká republika ze dne 7. 3. 2006, rozsudek Volf vs. Česká republika ze dne 6. 9. 2005). Je skutečností, že každá trestně stíhaná osoba je vystavena jednak určitému psychickému tlaku ze strany orgánů činných v trestním řízení (spojenému s úkony trestního řízení) a jednak samo trestní řízení může mít výrazné negativní dopady do osobní, pracovní (materiální) a rodinné sféry obviněného [usnesení sp. zn. III. ÚS 1873/08 ze dne 12. 3. 2009 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Pod ochranu práva na nerušený soukromý život spadá též ochrana psychického zdraví, psychické integrity a psychické stability jednotlivce (srov. Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. Praha : Linde, 2003, str. 202). Základní právo na nerušený soukromý život jako subjektivní veřejné právo pak ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva taktéž chrání právo jedince na identitu a osobní rozvoj, právo na založení a rozvoj mezilidských vztahů (viz rozsudek Friedl vs. Rakousko ze dne 31. 1. 1995).
IV.