19. Ústavní soud předně nepřisvědčil argumentu stěžovatele, že napadené rozhodnutí bylo vydáno osobou k tomu neoprávněnou, když stěžovatel pomíjí § 8 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého vedoucího státního zástupce, kterým je i nejvyšší státní zástupce stojící v čele Nejvyššího státního zastupitelství [viz § 8 odst. 1 písm. a) téhož zákona] zastupuje jeho náměstek nebo náměstci v pořadí a v rozsahu jím stanoveném; stěžovatelem zpochybňovaný postup tedy vychází přímo ze zákonné úpravy [totožně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 353/10 ze dne 19. 10. 2010 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
20. Ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu stran výkladu čl. 8 odst. 1 Listiny se zásadně vztahuje na řízení před obecnými soudy, pro něž v této konstantní judikatuře vyložená kritéria [bod 17, nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)] platí jako ústavně chráněné principy řízení (stanoveného postupu); postavení státního zastupitelství, zejména v přípravném řízení, a jeho procesní vztahy k obviněnému jsou však výrazně jiné než procesní vztahy mezi účastníky řízení před obecnými soudy. Zatímco od odsuzujících rozhodnutí obecných soudů se v trestních věcech, v jejich postavení nezávislých orgánů soudní (veřejné) moci, zákonem vyžaduje - stručně vyjádřeno - dosažení jistoty, které lze od lidského poznání očekávat, že inkriminovaný skutek se stal a že to byl obžalovaný, který jej spáchal, a k naplnění tohoto cíle se vztahuje řada dalších ústavně chráněných zásad, postavení státního zastupitelství je potud odlišné, že již zmíněné procesní vztahy jsou jednak ovlivněny prvky zřetelně inkvizičními, jednak, a to především, tím, že k podání obžaloby (vznesení obvinění) podle zákona zcela postačí důvodné podezření, že inkriminovaný skutek, který je státním zastupitelstvím pokládán za trestný čin, se stal a že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jeho pachatelem je určitá osoba. Toto odlišné postavení státního zastupitelství v trestním řízení zároveň odůvodňuje jeho odlišná oprávnění, jimiž státní zastupitelství v trestním řízení a zejména pak v přípravném řízení disponuje. Na ně navazují procesní práva a povinnosti účastníků trestního řízení. Je-li státnímu zastupitelství ústavně uděleno oprávnění zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení (čl. 80 Ústavy), je zřejmé, že státní zastupitelství není vybaveno takovou nestranností, jako je tomu u obecných soudů. Postavení státního zastupitelství jako žalobce, jemuž přísluší hájit veřejný zájem a zároveň dbát zájmu státu, však nikterak neznamená, že by při takovém postupu [zejm. tam, kde je mu zákonem svěřena dozorčí činnost nad zákonností přípravného řízení (§ 174 odst. 1 TŘ), pravomoc rozhodnout o podané stížnosti (§ 147 TŘ) nebo mimořádné kasační oprávnění umožňující rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců (§ 174a odst. 1 TŘ)] bylo státní zastupitelství oprávněno k libovůli. Naopak vždy musí respektovat všechna zákonná procesní ustanovení vykládaná ústavně konformně, a tak respektovat i požadavek řádného zákonného procesu (viz čl. 8 odst. 2 Listiny a na něj navazující § 2 odst. 1 TŘ).
21. V daném případě jde o posouzení toho, zda nejvyšší státní zástupce využil svého mimořádného kasačního oprávnění ve lhůtě, kterou mu stanoví zákon a která podle § 174a odst. 1 TŘ činí tři měsíce. Její počátek se odvíjí od právní moci usnesení o postoupení věci dle § 171 odst. 1 TŘ, resp. rozhodnutí o tom, že trestní stíhání stěžovatele je nepřípustné dle § 11 odst. 1 písm. h) TŘ a je vedeno nezákonným způsobem. Ústavní soud uvádí, že se při svých úvahách nikterak nezabýval meritem věci ani posouzením, zda v případě trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin legalizace výnosů z trestné činnosti mají finanční úřady postavení poškozených dle § 43 a násl. TŘ, a mohou být proto oprávněny podat dle § 171 odst. 2 TŘ stížnost do rozhodnutí státního zástupce o postoupení věci. Řešení této otázky je plně v kompetenci orgánů činných v trestním řízení. Jen na okraj Ústavní soud dodává, že považuje za samozřejmé, že v předmětné věci nic nebrání tomu, aby ve vztahu ke stěžovateli a druhému obviněnému nenabylo rozhodnutí o postoupení věci právní moci současně (viz § 140 odst. 3 TŘ a čl. 86 odst. 3 pokynu obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 8/2009 ze dne 21. září 2009).
22. Ve věci stěžovatele bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou se domáhal vydání pro něj příznivějšího rozhodnutí. Tato stížnost byla dne 25. 10. 2010 městským státním zastupitelstvím zamítnuta. Nejvyšší státní zastupitelství postupem dle § 174a odst. 1 TŘ zrušilo dne 31. 1. 2011 rozhodnutí o postoupení věci, přičemž tříměsíční lhůtu považovalo za zachovanou, neboť předmětné rozhodnutí dle něj nabylo právní moci ve vztahu k oběma obviněným až dne 4. 1. 2011, kdy bylo rozhodnutí doručeno a uplynula lhůta k podání stížnosti všem oprávněným osobám (tedy i poškozeným - finančním úřadům, viz body 6 a 11). Dle názoru Ústavního soudu (viz též vyjádření vedlejšího účastníka, bod 6) Nejvyšší státní zastupitelství odvíjí právní moc předmětného usnesení z § 146 odst. 2 písm. b) TŘ ve spojení s § 140 odst. 1 písm. b) bodem aa) TŘ, kde je stanoveno, že "jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží věc k rozhodnutí státní zástupce nadřízenému státnímu zástupci nebo soudu," "usnesení je pravomocné a vykonatelné, jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak stížnost ve lhůtě podána nebyla". Naopak stěžovatel dovozuje, že ve vztahu k jeho osobě nabylo právní moci předmětné usnesení dne 25. 10. 2010, kdy nadřízené státní zastupitelství zamítlo jeho stížnost. Tento svůj názor opírá stěžovatel o § 140 odst. 1 písm. b) bod cc) TŘ, kde je stanoveno, že "usnesení je pravomocné a vykonatelné, jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak podaná stížnost byla zamítnuta.".
23. Dle Ústavního soudu je třeba přisvědčit názoru stěžovatele, neboť ze systematiky trestního řádu a účelu právní úpravy institutu právní moci rozhodnutí je zjevné, že Nejvyšší státní zastupitelství nepřípustně překročilo legitimní prostor daný mu trestním řádem (bod 17), když nepřípustně, neboť extenzivně, a tudíž nepředvídatelně, vyložilo příslušná procesní ustanovení. Při posouzení právní moci předmětného rozhodnutí vycházelo Nejvyšší státní zastupitelství z § 146 odst. 2 TŘ, přičemž toto ustanovení je v trestním řádu uvozeno nadpisem "Řízení před orgánem, proti jehož usnesení stížnost směřuje" a má pouze kompetenční povahu a zároveň stanoví postup pro orgán, který vydal stížností napadené rozhodnutí v případě, že jí sám nevyhověl (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1104). Jinak řečeno, toto ustanovení se nikterak právní moci rozhodnutí nedotýká, když stanoví (vyjma možnosti autoremedury) procesní postup prvostupňového orgánu tak, aby o všech stížnostech proti jeho rozhodnutí bylo rozhodováno jedním usnesením nadřízeného orgánu (v zájmu zajištění právní jistoty). Předložením věci dle § 146 odst. 2 TŘ vyjadřuje prvostupňový orgán své přesvědčení o tom, že jeho rozhodnutí bylo řádně doručeno všem osobám oprávněným k podání stížnosti. Dospěje-li nadřízený orgán dříve než o stížnosti rozhodne k závěru, že k předložení věci dle § 146 odst. 2 TŘ nebyly splněny podmínky, vrátí věc prvostupňovému orgánu bez věcného vyřízení spolu se svými pokyny [viz dozorová činnost dle § 174 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 175 odst. 2 TŘ].
24. Ustanovení § 140 TŘ, uvozené nadpisem "Právní moc a vykonatelnost usnesení," naopak otázku právní moci usnesení výslovně řeší, když jako okamžik nabytí právní moci usnesení stanoví vyhlášení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti jako nedůvodné [je zjevné, že vzhledem k podání stížnosti stěžovatelem nelze ve věci postupovat dle § 140 odst. 1 písm. b) bodu aa) TŘ]; v nyní projednávaném případě tedy dnem vyhlášení rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 10. 2010 sp. zn. KZT 1902/2008. Projednáním a rozhodnutím o stížnosti stěžovatele dal nadřízený státní zástupce najevo, že jsou splněny podmínky jejího projednání, a to včetně podmínky stanovené v § 146 odst. 2 TŘ. Dospělo-li Nejvyšší státní zastupitelství k závěru, že v řízení byli známi poškození, jejichž práv nebylo šetřeno (§ 46 TŘ) mělo postupem dle § 174a odst. 1 TŘ využít svého mimořádného kasačního oprávnění a nezákonné rozhodnutí zrušit, popř. zajistit doručení předmětného rozhodnutí osobám, které považovalo za poškozené s poučením o možnosti postupu dle § 56 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli. To se však ve lhůtě tří měsíců od právní moci usnesení o postoupení věci, v daném případě ode dne 25. 10. 2010, nestalo. Tím, že Nejvyšší státní zastupitelství vracelo věc bez věcného vyřízení za účelem zajištění doručení předmětného usnesení poškozeným, je třeba souhlasit se stanoviskem městského státního zástupce (bod 11), že neslo taktéž riziko uplynutí tříměsíční lhůty k postupu dle § 174a odst. 1 TŘ, která v té době již, vzhledem k rozhodnutí o stížnosti stěžovatele, byla v běhu. Nejvyšší státní zastupitelství, které o tomto "pochybení" vědělo min. od 6. 10. 2010, však své rozhodnutí vydalo až dne 31. 1. 2011, tedy po uplynutí lhůty k tomu stanovené zákonem, která ve vztahu ke stěžovateli počala běžet dnem 25. 10. 2010.
25. Výše uvedenému výkladu odpovídá i účel právní úpravy institutu právní moci, který je "vlastní nejen trestnímu řízení, nýbrž všem dalším právním oblastem, kde dochází k vydávání aktů státní moci, kterými je autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Je důležitou vlastností rozhodnutí znamenající jeho nezměnitelnost (formální právní moc) a závaznost (materiální právní moc). Na jedné straně vyjadřuje vůli státu vyřešit konečně určitou věc, a zároveň tak znemožňuje stíhat osobu, proti které bylo již trestní řízení skončeno, znovu pro týž skutek a vystavovat ji nepříznivým důsledkům trestního řízení, čímž se stává významnou zárukou právní jistoty, občanských práv a svobod." (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1070). Jak je shora uvedeno (bod 18), každé trestní stíhání s sebou obecně přináší určitá omezení soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), která v případě nezákonně vedeného trestního stíhání (čl. 8 odst. 2 věta první Listiny) znamenají i specifické neústavní omezení nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny). Přijetí výkladu Nejvyššího státního zastupitelství by ve svém důsledku znamenalo negaci institutu právní moci rozhodnutí, neboť Nejvyššímu státnímu zastupitelství by bylo dáno nijak časově neomezené, mimořádné kasační oprávnění. Nejvyšší státní zastupitelství by tak mohlo kdykoli (i s odstupem mnoha let) dospět k závěru o tom, že např. ze strany prvostupňového státního zastupitelství nebyla zkoumána možnost jiné právní kvalifikace (byť absurdní), a tudíž je třeba doručovat i osobám poškozeným apod. Takový výklad je v rozporu s požadavkem odvíjejícím se od konceptu materiálního právního státu, z něhož mimo jiné plyne, že zákon omezující základní práva a jeho interpretace musí být předem zcela seznatelné i pro osoby, jejichž základní práva jsou jím omezována (viz obdobně rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci Sunday Times vs. Spojené Královtví ze dne 26. 4. 1979 nebo rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci Cantoni vs. Francie ze dne 15. 11. 1996, v němž ESLP uznal, že i precizní zákon je předmětem interpretace soudu, nikoliv státního zastupitelství).
26. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že nejvyšší státní zástupce svým usnesením ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 1 NZA 1136/2010 porušil základní právo stěžovatele garantované v čl. 7 odst. 1 Listiny (bod 18), a to v důsledku nerespektování principu obsaženého v čl. 8 odst. 2 větě první Listiny (bod 17), když po lhůtě k tomu stanovené zrušil rozhodnutí o postoupení věci obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona ve vztahu ke stěžovateli zrušil.
27. Návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 1 NZA 1136/2010 Ústavní soud nevyhověl. To proto, že si jeho rozhodnutí delší čas nevyžádalo, když ústavní stížnost byla podána dne 3. 3. 2011. Navíc, napadená rozhodnutí žádnou povinnost stěžovateli neukládala; z povahy věci lze o návrhu na odklad vykonatelnosti kladně rozhodnout pouze tehdy, jde-li o rozhodnutí, jež lze vykonat, tj. např. ukládající něco plnit [nález sp. zn. I. ÚS 1173/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 121/61 SbNU 751)].
28. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení § 174a a 173a TŘ odůvodněný ve stručnosti tím, že důvody, z nichž Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) zrušil § 272 TŘ, platí ještě ve větší míře ve vztahu k § 174a TŘ. Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele na zrušení § 174a a 173a TŘ je zjevně neopodstatněný a jako takový jej odmítl, neboť k otázce ústavnosti předmětných ustanovení § 174a a 173a TŘ se Ústavní soud již vyjádřil právě ve stěžovatelem citovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01, kde uvedl, že "[n]ovela tr. řádu č. 265/2001 Sb. zavádí institut dovolání v neprospěch obviněného, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a jenž je svěřen nejvyššímu státnímu zástupci [§ 265a odst. 1, § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, ve znění zákona č. 265/2001 Sb.]. Ve vztahu k pravomocným usnesením nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci pak novela zavádí oprávnění nejvyššího státního zástupce tato rozhodnutí rušit pro jejich rozpor se zákonem (§ 173a, 174a tr. řádu, ve znění zákona č. 265/2001 Sb.). Ke dni nabytí účinnosti novely tr. řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tj. k 1. lednu 2002, se tím vytváří právní mechanismus, jenž umožňuje státu efektivně uplatnit veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení, zároveň ale dostát požadavkům plynoucím pro řádný proces z čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. zejména požadavku rovnosti účastníků řízení (požadavku ,rovnosti zbraní').". Nadto je zřejmé, jak dokazuje právě toto rozhodnutí, že lze napadená ustanovení interpretovat ústavně konformně.