Ústavní soud má přitom za nezpochybnitelné, že členský stát nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, přičemž tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje - srov. k tomu souhrnně v tomto směru stále aktuální důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, sněmovní tisk č. 1117/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, důvodová zpráva - 1. Zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku. Stěžovatelka přitom jak v odvolání, tak v dovolání namítala - zjednodušeně řečeno - že se Česká republika dopustila nesprávného úředního postupu spočívajícího mj. v tom, že nepřevzala do svého právního řádu závazky, které pro ni plynou z evropského práva, konkrétně, že řádně neimplementovala uvedenou směrnici (k tomu je vhodné poznamenat, že se stěžovatelka v ústavní stížnosti opírá o tvrzení, že oba typy odpovědnosti za škodu - tedy jak tu za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., tak tu za způsobení škody porušením evropského práva - uplatňovala alternativně; takto však její procesní kroky před obecnými soudy podle Ústavního soudu interpretovat nelze). Ač, jak ostatně plyne i z doposud uvedeného - a v tomto jsou závěry zejména Nejvyššího soudu zcela správné - odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva nelze takto směšovat s odpovědností za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (srov. ono Nejvyšším soudem citované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2064/2005), rovněž není možné celou věc uzavřít jen tímto lakonickým konstatováním. To ovšem Nejvyšší soud učinil. Nadto ještě odkázal na jiné své rozhodnutí, kde se ovšem zabývá jinou otázkou (regulací nájemného), a v této souvislosti uzavřel (zjednodušeně řečeno), že regulace nájemného není právem Evropské unie přímo upravena (srov. Nejvyšším soudem citované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1124/2005). Za této situace, kdy je Česká republika demokratickým právním státem, dodržujícím závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva (srov. čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky), nemůže na plnění závazků plynoucích z mezinárodního (tzn. i evropského) práva rezignovat jen proto, že na národní úrovni výslovná právní úprava umožňující dovolávat se vůči České republice povinnosti za škodu způsobenou porušením závazků, k nimž se sama a otevřeně hlásí, neexistuje. Z tohoto důvodu nemůže jít stěžovatelce k tíži, že v rámci řízení před obecnými soudy smísila oba systémy odpovědnosti, tzn. odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva použila toliko na podporu své argumentace, že vyhlášení výsledku dohodovacího řízení je nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Je totiž povinností obecných soudů, zejména pak soudu Nejvyššího, aby vykládal zákon o odpovědnosti státu a konstruoval jeho vztah k systému odpovědnosti v rámci práva Evropské unie. Při tomto výkladu však nemůže postupovat svévolně, přičemž svévolným postupem bude i absence řádného vysvětlení, jak a proč zvolené řešení konvenuje účelu unijní právní normy (srov. k tomu bod 22, nález sp. zn. II. ÚS 1009/08).
Z ústavněprávního hlediska lze akceptovat oddělení systému odpovědnosti za škodu způsobenou porušením práva Evropské unie od systému vnitrostátního, existujícího na základě zákona č. 82/1998 Sb., jak to ve své judikatuře činí i Nejvyšší soud. Analogicky např. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) dovodil relativní autonomii režimu náhrady za nucené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu, na kterou vzniká nárok přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny. Jelikož toto ustanovení "samo o sobě neobsahuje žádnou bližší úpravu celé řady praktických otázek, jako kupř. u kterého státního orgánu je nutno nárok uplatnit, v jakých lhůtách apod.", uvedl Ústavní soud, že "[v] tomto směru je nutno postupovat analogicky podle předpisu svým obsahem a účelem nejbližšího, kterým je [zákon č. 82/1998 Sb.]".
Ovšem i v případě, kdy Nejvyšší soud takovou výkladovou variantu zvolí, se musí vypořádat s argumentací stěžovatelky, která se domáhá náhrady za škodu, kterou podle svých tvrzení utrpěla v důsledku porušení práva Evropské unie ze strany orgánů České republiky, a kterou vznesla jak před odvolacím soudem, tak před soudem dovolacím. Pokud tak Nejvyšší soud neučiní, porušuje limity vymezené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08.
Při zohlednění závěrů právě uvedených je pak podle Ústavního soudu zatím předčasné vyslovovat se k otázce, zda obecné soudy měly předložit takzvanou předběžnou otázku k ESD. Proto za daného stavu nelze ani činit jakékoli závěry v tom smyslu, zda nepoložením předběžné otázky došlo k porušení základního práva stěžovatelky na zákonného soudce.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, v záhlaví citované, podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Naopak ke zrušení shora citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze Ústavní soud nepřistoupil. Dle přesvědčení Ústavního soudu je totiž ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci obecných soudů, jakož i jiných orgánů státní správy. Jinak řečeno, tímto nálezem je vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelky uvnitř soustavy obecných soudů. Bude pak záležet na Nejvyšším soudu, zda se vypořádá se závěry tohoto nálezu sám, anebo zda do věci nechá opětovně zasáhnout Městský soud v Praze. Pro právě uvedené Ústavní soud tedy ústavní stížnost co do části žádající zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí městského soudu odmítl pro její nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud rovněž nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby jí přiznal "náhradu nákladů řízení, tzn. nákladů právního zastoupení, postupem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu". Ústavní soud musel v této souvislosti v prvé řadě posoudit, zdali stěžovatelka svým návrhem žádala nahradit náklady řízení ve smyslu § 62 zákona o Ústavním soudu či náklady zastoupení ve smyslu § 83 zákona o Ústavním soudu. Přitom vyšel z toho, že stěžovatelka výslovně odkazuje právě na ustanovení § 62 zákona o Ústavním soudu, když v závěru své ústavní stížnosti se k aplikaci tohoto ustanovení vyjadřuje. Naopak ke svým osobním a majetkovým poměrům ve smyslu § 83 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka nic neuvádí. Proto Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelky toliko v intencích § 62 zákona o Ústavním soudu.
Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na § 62 odst. 3 téhož zákona, jenž vyjadřuje zásadu, dle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se ustanovení odstavce čtvrtého interpretuje v ustálené judikatuře zdejšího soudu restriktivně. Ústavní soud tak přiznává náhradu nákladů řízení tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ, kupř. kdy náhrada nákladů řízení plní funkci sankce vůči účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, a podle okolností případu se jeví spravedlivým, aby nesl náklady, které jinému účastníku vznikly. O takovou situaci však v souzené věci nejde, neboť - jak je stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) jistě známo - problematika koncepce vztahu mezi odpovědností státu za škodu způsobenou porušením evropského práva a odpovědností za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem představuje velmi složitý problém, jehož uspokojivé řešení vyžaduje evidentně mnohaleté úsilí nejen právní praxe, ale i zástupců vědeckého a akademického prostředí. Lze proto uzavřít, že v souzené věci nenastaly mimořádné a výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly, aby Ústavní soud postupoval podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Proto předmětný návrh na náhradu nákladů řízení pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
---------------- 1) Z úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že v řízení, jež vyústilo v citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, byl před obecnými soudy projednáván takřka shodný případ jako v řízení, jež vyústilo v právě projednávanou ústavní stížnost. Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3556/2007 je evidovaná pod sp. zn. II. ÚS 1518/10.