K námitce rozporu předmětných zákonných ustanovení s čl. 4 odst. 2 Evropské sociální charty nález uvádí, že "odměny za přesčasovou práci v rozsahu 150 hodin ročně byly zahrnuty, resp. zohledněny v základním platu příslušníků bezpečnostních sborů" a - aniž by přitom konstatoval zdroj (důkaz), z něhož vychází - konstatuje, že "v roce 2009 činila průměrná mzda v České republice 23 598 Kč měsíčně, u státních zaměstnanců celkem 24 994 Kč měsíčně, ve zdravotnictví 26 879 Kč měsíčně, u bezpečnostních sborů pak 33 313 Kč měsíčně a pouze u ústředních orgánů státní správy více, tj. 34 136 Kč měsíčně", z čehož uzavírá, že "z uvedených údajů je zřejmé, že odměňování bezpečnostních sborů se i s ohledem na náročnost jejich práce ocitlo vysoce nad průměrem ve vztahu k odměňování státních zaměstnanců celkem, přičemž se to týkalo případně i těch příslušníků bezpečnostních sborů, kteří neodsloužili ani limit 150 přesčasových hodin v kalendářním roce.".
V nálezusp. zn. Pl. ÚS 3/2000ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.) Ústavní soud připomenul, že "již několikrát aplikoval úmluvy o ochraně sociálních práv, zejména pokud jde o Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech č. 120/1976 Sb. ... a když vymezoval mezinárodní dokumenty obsahující základní práva v sociální oblasti (nález Ústavního soudu z 23. 11. 1994sp. zn. Pl. ÚS 13/94vyhlášený pod č. 3/1995 Sb.), uvedl, že jimi jsou (mimo jiné) Všeobecná deklarace lidských práv a Evropská sociální charta.".
Ustanovení čl. 4 bodu 2 uvedené Evropské sociální charty upravuje právo pracovníků na odměnu za přesčasovou práci. Způsob naplnění tohoto ustanovení je věcí signatářských zemí, může jím být úhrada mzdy za práci přesčas (viz kupř. ustanovení § 114 odst. 1 zákoníku práce), může jím být i zajištění úrovně mzdy již s přihlédnutím k případné práci přesčas (viz kupř. ustanovení § 114 odst. 3 zákoníku práce).
Dle § 112 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., ve znění zákona č. 530/2005 Sb., příslušníkovi bezpečnostních sborů je stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, přičemž dle § 125 odst. 1 uvedeného zákona má příslušník nárok na náhradní volno teprve za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce. Považoval-li Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 20/09maximu plynoucí z Evropské sociální charty týkající se mzdy za práci přesčas za naplněnou, vycházel přitom z nepřezkoumatelného skutkového zjištění, dle něhož je průměrná mzda příslušníků bezpečnostních sborů vyšší než průměrná mzda státních zaměstnanců. I v případě, jsou-li uvedené údaje adekvátní, nelze daný argument přijmout. Informace o průměrné mzdě nijak nevypovídá o reálné situaci příslušníků bezpečnostních sborů v nejrozličnějších zařazeních, kteří vykonávají službu přesčas. Napadená zákonná úprava neobsahuje žádné garance (a to na rozdíl od úpravy obsažené v § 114 odst. 1 a 3 zákoníku práce) reálného dodržení práva na odměnu za přesčasovou práci. Odlišnost právní povahy zákonné úpravy služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů a zákonné úpravy pracovněprávních vztahů spočívá v rozdílné míře, v rozdílné proporci veřejnoprávních a soukromoprávních prvků, nikoli ale v absenci právní ochrany postavení příslušníků bezpečnostních sborů, včetně absence garancí jejich práva na odměňování. Ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., ve znění zákona č. 530/2005 Sb., považuji proto za rozporné s čl. 4 odst. 2 Evropské sociální charty z toho důvodu, že neobsahuje garance, jež by bránily jeho aplikaci v rozporu s čl. 9 Listiny základních práv a svobod, zakotvujícího zákaz nucených prací nebo služeb.
4. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
Nesouhlasím ani s výrokem ani s odůvodněním nálezu; mám za to, že napadená ustanovení měla být zrušena, a to z následujících důvodů:
V usnesenísp. zn. I. ÚS 2007/08ze dne 3. 2. 2009 se mj. uvádí, že "se za diskriminaci nepovažuje rozdílné zacházení, pokud z povahy zaměstnání nebo souvislostí vyplývá, že důvod pro rozlišení představuje podstatný a rozhodující požadavek pro výkon zaměstnání, které má fyzická osoba vykonávat, a který je pro výkon tohoto zaměstnání nezbytný; cíl sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený". Byť jde o odkaz na ustanovení § 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, vychází uvedené rozhodnutí z toho, že je jako princip vyjadřující zákaz diskriminace aplikovatelné i na služební poměry, lhostejno zda policistů, vojáků či příslušníků Hasičského záchranného sboru České republiky.
Lze-li uznat, že služba policisty vykazuje podstatné odlišnosti od přinejmenším typických pracovních poměrů a že z těchto odlišností vyplývá i potřeba "jednoduššího" výkonu práce přesčas, nevidím na druhé straně jediný důvod pro to, aby byla práce přesčas bez dalšího zohledňována již v samotném platu policistů, aniž by bylo patrno, která část platu slouží ke kompenzaci oněch 150 hodin, jež je policista povinen sloužit přesčas bez nároku na odměnu. Jistě je prioritně věcí zákonodárce, jaký model odměňování zvolí, nicméně nesmí jít o model, který by umožňoval poškozovat jednu skupinu policistů a zvýhodňovat druhou, a to zcela libovolně, bez předem daných a kontrolovatelných kritérií. Taková úprava vytváří podmínky pro nerovnost v odměňování uvnitř policejního sboru, a to výkonem ústavně zakázané libovůle.
Stanovisko většiny v bodu 20 pro mě zcela nepochopitelně uvádí, že "prima vista" je patrné, že od roku 2003, resp. 2005 nedošlo k žádným "novům", jež by odůvodňovala změnu postojů členů skupiny navrhovatele, kteří se zčásti kryjí s navrhovateli zákonné úpravy. Většinové stanovisko z toho dovozuje, že návrh budí "zdání účelovosti argumentace". Inu, nelze nevidět, že mínění většiny tak implicitně odepírá navrhovatelům anebo jejich části právo na názorový vývoj (Churchillův výrok hodnotící takový postoj netřeba opakovat). Přehlíží, že toto právo náleží samotným členům Ústavního soudu a je mnohými, ba i ze soudců tvořících dnešní většinu, legitimně praktikováno. Takový postup lze samozřejmě chápat, jsou-li dodrženy procesní postupy předvídané zákonem o Ústavním soudu [viz stanovisko pléna připravované dnešním soudcem zpravodajem ve věci církevních restitucí sp. zn. Pl. ÚS-st 22/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb.), avšak i jeho nedávný jednoslovný disent, kopírující sedmé přikázání desatera, k nálezusp. zn. II. ÚS 2326/07ze dne 31. 3. 2011].
Většina ovšem v této věci hledá důvody pro změnu názoru toliko ve změnách v relevantním pozitivněnormativním prostředí, tj. v ústavním pořádku. To přesto, že důvod pro změnu dokonce vlastního právního názoru za účelem vyloučení libovůle shledal Ústavní soud mj. i ve změně sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo ve změně v jejich struktuře anebo ve změně kulturních představ společnosti [nálezsp. zn. Pl. ÚS 11/02ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)]. Tak uznal, že fakticita má normativní sílu, kterou je třeba promítnout do výkladu ústavního pořádku. Ačkoliv nález v bodu 25 tvrdí, že zkoumal i to, zda napadené ustanovení není projevem libovůle zákonodárce či jeho iracionality, přináší v tomto směru jediný "důkaz", jímž je odkaz na důvodovou zprávu k zákonu č. 361/2003 Sb., tedy dokument dnes vskutku historický, nahlíženo dynamičností změn, které se odehrály i jen v posledních třech letech.
Uvádí-li důvodová zpráva, že: "úprava posílí sociální jistoty příslušníků bezpečnostních sborů. Očekává se od ní, že přinese stabilizaci příslušníků těchto sborů a v důsledku toho i snížení výdajů bezpečnostních sborů na poskytování základní výstroje (...) se předpokládají i úspory spojené se snížením administrativní náročnosti rozhodování ve věcech služebního poměru, s racionalizací struktury jednotlivých bezpečnostních sborů apod.", pak i jen průměrný občan, který sleduje toliko zpovzdálí veřejný život (a u ústavního soudce je dobrá orientace na tomto poli přímo povinností) ví, že se zprvu jistě bohulibý záměr zákonodárci poněkud nepovedl, posunul se, ba zcela se vzdálil původně zamýšlenému cíli. Jinými slovy - zákon již neslouží účelu, pro který byl přijímán. Poukaz na důvodovou zprávu k napadenému zákonu proto považuji za zcela lichý, bezpředmětný. Naopak, většina se nevyrovnala se stanoviskem Senátu (bod 10 nálezu), který ve svém vyjádření mj. uvedl: "Senát většinově důvěřoval tomu, že nastavení průměrné platové úrovně příslušníků bezpečnostních sborů na jednonásobek průměrné platové úrovně v nepodnikatelské sféře a řada dalších výhod pro příslušníky bezpečnostních sborů vytváří nadstandardní odměňování, které kompenzuje i řadu tvrdých požadavků a odříkání uvalených zákonem na příslušníky.", ač je zřejmé, že jeho tehdejší očekávání se nenaplnilo, z čehož měly být vyvozeny důsledky při posuzování napadených ustanovení.
Argumentaci pro výše uvedené hodnocení o selhání původního cíle zákona lze najít dnes a denně ve veřejně dostupných zdrojích. Tak např. jen několik dnů před přijetím nálezu připustil ministr vnitra ve svém televizním vystoupení v pořadu Partie, že ze služeb Policie České republiky odcházejí poměrně hojně nejen osoby, jimž kyne naděje na slušnou výsluhu, nýbrž i osoby, které ještě podmínky pro přiznání výsluhového příspěvku nesplňují, neboť trpí ztrátou motivace. Tamtéž uvedl, že rozpočet Policie České republiky se v průběhu několika posledních let snížil o 9 miliard korun a počítá se s dalším snižováním. Argumentuje-li nález (bod 28) průměrnou mzdou u Policie České republiky v roce 2009 (33 313 Kč), pak zcela odhlíží od rovněž obecně známé skutečnosti, že právě v tomto období byl celkový příjem uměle navyšován odměnami těm jejím členům, kteří chtěli od sboru odejít a odměnami si zvyšovali výši svých výsluhových příspěvků. Tento postup připustil v tisku policejní prezident. Z druhé strany z uvedeného údaje plyne, že i přes relativní výši nedosahuje ani takto ovlivněná průměrná mzda Senátem zmíněný a zákonem původně zamýšlený jednonásobek průměrného platu v nepodnikatelské sféře (nález uvádí pro tuto sféru částku 24 994 Kč). Jisté je, a z veřejných zdrojů jde o informaci doložitelnou, kterou nebylo nesnadné ověřit dotazem směřovaným k policejnímu prezidentovi, že celá řada policistů s praxí kolem tří let dnes pracuje za 15 až 16 tisíc Kč měsíčně. Ukládat takto honorovaným lidem finančně nezhodnocenou práci přesčas v rozsahu 150 hodin u mě naráží nejen na porušení rovnosti uvnitř sboru, ale doslova na představu toho, co je mravné a co již nikoliv.
Z uvedeného je patrné, že napadená konstrukce platu policistů, která automaticky zahrnuje i práci přesčas v rozsahu 150 hodin, vytváří zcela nepochybně destruktivně působící, obrovskou nerovnost v odměňování uvnitř sboru samotného a deklarovaný cíl zákonné úpravy nebyl dosažen. Masivní odchody policistů spolu s opravdu podprůměrným ohodnocením práce některých z nich, to vše již po dobu v řádu let, vytvářejí podhoubí pro špatný výkon služby, ba lze se domnívat, že mohou být i důvodem kriminálních excesů některých policistů, jejichž svědkem jsme až příliš často. Uvádějí-li mezinárodní dokumenty věnující se platům soudců, že výše platů musí být stanovena tak, aby zaručovala jejich personální nezávislost, a to v zájmu občanů, jejichž právům a oprávněným zájmům může poskytnout ochranu jen nezávislá justice, pak v případě policistů platí, že jsou to oni, kdo zajištujě jednu z nejzákladnějších funkcí i toho nejliberálnějšího (nejminimálnějšího) státu, kterou je zajištění bezpečnosti členů občanské společnosti v takovém státu, na niž stát nikdy nemůže rezignovat, aniž by ztratil své opodstatnění. Proto je stát povinen vytvořit komplexní podmínky k zajištění výkonu této své funkce, včetně učinění opatření, která by policejní sbor stabilizovala. Měl by přitom brát v úvahu dávno učiněný poznatek o tom, že podstata lidská je žel ambivalentní a že spoléhání se na nereálnou představu, že pro výkon policejní služby lze získat jen altruisty, řídící se Rašínovým heslem "za službu státu se neplatí", může celou společnost přijít draho.
Lze proto uzavřít, že stát, který nezajistí spravedlivě rozdělované a dostatečné příjmové hodnocení svým policistům, neplní svou povinnost přijmout taková pozitivní opatření, která by směřovala k zajištění základních práv všech občanů na život, osobní integritu, nedotknutelnost majetku atd., a to skrze řádný výkon policejní služby. Mezi taková opatření bezpochyby náleží i vytvoření systému spravedlivého odměňování policistů, které by respektovalo individuální nasazení, a tedy zásluhovost, a tak zajistilo rovnost v odměňování uvnitř sboru, a to za účelem stimulace a motivace jednotlivých policistů k řádnému výkonu nepochybně náročné služby. To vše v zájmu ochrany života, zdraví a majetku všech občanů tohoto státu. Touto stránkou věci se však většina ve svém stanovisku vůbec nezabývala.