11. Zcela v intencích závěrů předchozího odlišného stanoviska, jímž jsem vybízel Ústavní soud ku zdrženlivosti v zásazích do parlamentních procedur, vyznívá ostatně citace z nálezusp. zn. Pl. ÚS 24/07, v němž Ústavní soud (k otázce neprojednání zákonné předlohy v Senátu na základě přijatého závěru, že se jí nebude zabývat) konstatoval, že "pakliže by se obsah tohoto okruhu utvářel následně (ex post) judikaturou Ústavního soudu v řízení o kontrole norem, znamenalo by to pro zákonodárný proces značnou míru nejistoty v otázce platnosti přijímaných zákonů". Což stojí za to připomenout zvláště, neboť právě toho bylo nyní (a podruhé) dosaženo.
12. Závěrem mám za praktické citovat shrnutí z dřívějšího disentu, neboť je pokládám za užitelné i ve věci nyní posuzované; v tamních bodech 10, 11 a 13 jsem uvedl následující:
"Těžiště nálezu lze (byť přibližně, neboť konfúzně jsou jakožto zasažené ohlašovány i hodnoty jiné) zřejmě spatřovat především v tom, že konkrétním vyhlášením stavu legislativní nouze došlo k zásahu do základních principů parlamentarismu, k omezení požadavku regulérního parlamentního diskursu, práva se na půdě sněmovny vyjádřit, a to jak s důsledky vnitřními (vyvolání diskuse), tak přesahy vnějšími, k voličům, ve prospěch veřejné demokratické kontroly. Většina pléna dospěla k závěru, že tento proces přijetí napadeného zákona nese z hlediska legality i ústavnosti znaky nekorektnosti; Ústavní soud však nestál jen před úkolem konfrontovat akademicky konstruované zásady parlamentních postupů se stavem, který reálně nastal, nýbrž před úkolem posoudit, zda jsou splněny podmínky, za kterých jím zjištěné odchylky jsou svým významem způsobilé založit stav, kdy jeho zásah je nevyhnutelný. Stojí za to zdůraznit, že jde vskutku o podmínky "nevyhnutelnosti", neboť zatímco ohledně hodnocení produktů parlamentních postupů (z hledisek ústavnosti) pochyb v jeho poslání není, co do vnitřního parlamentního života a na jeho půdě probíhajících procesů jde o situaci významně odlišnou potud, že tyto procesy jsou povýtce politické a vystihují určitou, zpravidla vyhrocenou, podobu politické soutěže. Z pochopitelných důvodů se v tomto prostoru klade - též pro zachování balance mezi dotčenými "mocemi" - pro Ústavní soud požadavek zdrženlivosti a "minimalizace zásahů" (jež ostatně sám mnohdy traktuje) s naléhavostí zcela mimořádnou; jinak řečeno, pro aktivní vstup Ústavního soudu do tohoto "procesového" prostoru musí být splněny specifické podmínky.
Takové podmínky v dané věci však splněny nebyly; z popisu parlamentní procedury nelze dovodit, že základní principy parlamentarismu (viz výše) byly porušeny extrémně, resp. ve své podstatě; "jistý" (v určité úrovni a obsahu) parlamentní "diskurs" fakticky proběhl, zákonná předloha byla všem poslancům známa, a to s reálně dostatečným časovým předstihem. To mělo Ústavnímu soudu stačit, neboť jinak ... šlo než o politický zápas, vedený vládou a z obou stran parlamentního (stranického) spektra právě těmi prostředky, jež té či oné straně jednotlivě přisoudila jejich politická síla a jež odpovídaly konkrétnímu stadiu tohoto střetu. Že v něm není místo pro Ústavní soud coby rozhodčího (ve sněmovně), je mimo pochybnost.
Ústavní soud si měl svůj zásah do parlamentních procedur vyhradit pro situace nejen vskutku mimořádné, jak již bylo vícekrát řečeno, nýbrž i věcně uchopitelné a přesvědčivě nezpochybnitelné. Zásady, z nichž v dané věci k zásahu do sledovaného "mlhavého terénu" (srov. kupř. "hrozba značných hospodářských škod") přistoupil, jsou jistě hodné obdivu, leč reálnému politickému parlamentnímu životu (reálnému "diskursu") očividně vzdálené. Lze se obávat, že Ústavní soud narazí na této půdě na nepochopení, jeho rozhodnutí trvalý efekt nepřinese, a hodnocen coby neúčinný mentor spíše ztratí kredit.".
13. Uzavírám tuto část svého stanoviska sdělením, že na řečeném trvám i nyní.
B.
Ad "posouzení ústavní konformity změny zákona o daních z příjmů, kterou se stanovuje zvláštní daň ze státní podpory stavebního spoření za rok 2010 ve výši 50 %"
14. Obdobně jako v předchozí části nemohu než zaznamenat, že ačkoli se většina pléna uchyluje k citacím ze své předchozí judikatury, ve skutečnosti se jí nadále - důsledně - nedrží. Což je významné zejména se zřetelem k tam vyjádřeným - a to úzce vymezeným - zásadám ústavněprávního přezkumu normativního zakotvení daní, a to zvláště potud, že jejich hranice jsou nyní očividně překračovány, resp. rozšiřovány do prostoru hodnocení okolností dalších.
15. V nálezusp. zn. Pl. ÚS 29/08kupříkladu Ústavní soud uvedl (bod 46), že "sama Listina, v případě daní, omezení vlastnického práva předpokládá, neboť obsahuje ústavní zmocnění zdaňovat dané zákonodárci, které mu dává široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní. Právě z tohoto důvodu Ústavní soud používá pro hodnocení ústavnosti daní test proporcionality v modifikované verzi, sledující toliko vyloučení extrémní disproporcionality a ověřující, zda nedošlo k porušení principu rovnosti". Přitom "otázka vhodnosti a nezbytnosti daného opatření" je podle tohoto nálezu "zásadně ponechána na vůli zákonodárce, který za své rozhodnutí nese politickou odpovědnost", což nicméně neznamená absolutní libovůli zákonodárce, jehož limity jsou dány, jak již bylo uvedeno, vyloučením rozporu s ústavním principem akcesorické i neakcesorické rovnosti, přičemž "akcesorickou rovnost lze vztáhnout k jakémukoli základnímu právu zaručenému ústavním pořádkem". Širší přezkum dalším testem "legitimity a racionality" Ústavní soud výslovně odmítl, byť tzv. rational basis test již aplikoval [nálezsp. zn. Pl. ÚS 39/01ze dne 30. 10. 2002 (N 135/28 SbNU 153; 499/2002 Sb.)], ztotožňuje jej však se standardním "testem nepřípustnosti extrémní disproporcionality", jenž se od něj "podstatným způsobem odlišuje" (bod 47). Pak "právě posouzení věci z hlediska dodržení ústavních kautel akcesorické a neakcesorické rovnosti umožňuje prosadit požadavek, aby zákonodárce nemohl stanovit jako předmět zdanění zcela iracionálně zvolené jednání, konání nebo chování osob", přičemž jinak "při zdaňování má stát poměrně širokou volnost", avšak i zde - mimo jiné - platí, že "nesmí postupovat libovolně a z jeho rozhodnutí musí být patrno, že tak činí ve veřejném zájmu (nález Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 2/02, vyhlášený pod č. 278/2004 Sb.)". Řečené vedlo Ústavní soud k úsudku, že "další komponenty testu legitimity a racionality nicméně není možno zavádět, protože přesahují vymezení úhlů zkoumání ústavnosti daňových zákonů v míře, která by již nerespektovala zásadně ústavně předvídanou kompetenci zákonodárce zdaňovat, která implikuje, že zákonodárce má v zásadě širokou volnost ve volbě prostředků, tj. ve volbě předmětu, míře a rozsahu daní. Posuzování vhodnosti a nezbytnosti jednotlivých komponent daňové politiky je ponecháno v diskreci demokraticky zvoleného zákonodárce potud, pokud dopad daně na osoby nemá rdousící efekt (není extrémně disproporcionální) a dále neporuší princip akcesorické i neakcesorické rovnosti". Tyto ústavní nároky na právní úpravu daní dle tamního názoru Ústavního soudu "zcela zajišťují (v kontextu ústavního zmocnění uvalovat daně), aby přezkoumávaná ustanovení v případě, že v naznačeném testu obstojí, bylo možno označit za legitimní" (bod 49). V kapitole VIII. E) odůvodnění nálezu, nazvaném "Inspirace odjinud: praxe ESLP", Ústavní soud (v bodu 50) opětovně zaznamenal, že "aby byla povinnost platit daň v souladu s Úmluvou, musí sledovat obecný zájem; státy mají nicméně volnost v tom, aby definovaly, co považují za nezbytné", a že "podle Evropského soudu pro lidská práva může vybírání daně, kromě případu diskriminačního daňového režimu, porušovat článek 1 Protokolu jen tehdy, když na dotyčného nakládá nesnesitelné břemeno nebo rozvrací jeho finanční situaci". V bodech 53 a 54 odůvodnění nálezu se pak znovu praví, že "jak již bylo řečeno, zákonodárce má velkou diskreci v tom, jakou daň zvolí, aby shromáždil finanční prostředky pro zabezpečování svých funkcí a politik, nicméně nesmí zasáhnout do vlastnických práv tak, aby se majetkové poměry dotčeného subjektu zásadně změnily tak, že by došlo ke "zmaření samé podstaty majetku", tj. ke "zničení majetkové základny" poplatníka (srov. nálezPl. ÚS 3/02, vyhlášený pod č. 405/2002 Sb.), resp. že by "hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivcem vůči státu nabyla škrtícího rdousícího působení (Pl. ÚS 7/03, vyhlášený pod č. 512/2004 Sb.)". O nic takového "v případě daně z převodu nemovitostí stanovené ve výši 5 % však rozhodně nejde"", uzavřel Ústavní soud při hodnocení ústavnosti konkrétní daně z převodu nemovitostí.
16. V nálezusp. zn. Pl. ÚS 24/07Ústavní soud reagoval na námitku, "dle níž uvedená svévole zákonodárce v nakládání a vymezování zákonných pojmů zakládá rozpor s principem materiálního právního státu z důvodu neurčitosti a nejasnosti", a pokračoval úvahou, že "neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů." [nálezsp. zn. Pl. ÚS 4/95ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.), nálezsp. zn. Pl. ÚS 9/95ze dne 28. 2. 1996 (N 16/5 SbNU 107; 107/1996 Sb.), nálezsp. zn. Pl. ÚS 2/97ze dne 2. 7. 1997 (N 91/8 SbNU 325; 186/1997 Sb.), nálezsp. zn. Pl. ÚS 23/02ze dne 30. 6. 2004 (N 89/33 SbNU 353; 476/2004 Sb.), nálezsp. zn. Pl. ÚS 40/02ze dne 11. 6. 2003 (N 88/30 SbNU 327; 199/2003 Sb.), nálezsp. zn. Pl. ÚS 44/02ze dne 24. 6. 2003 (N 98/30 SbNU 417; 210/2003 Sb.), nálezsp. zn. Pl. ÚS 10/06ze dne 13. 3. 2007 (N 47/44 SbNU 603; 163/2007 Sb.), nálezsp. zn. Pl. ÚS 25/06ze dne 19. 9. 2006 (N 165/42 SbNU 381; 487/2006 Sb.)]. Řečené mělo v této věci vazbu zjištění, že "jakkoli nelze než přisvědčit navrhovateli, že zákonodárce použil kategorie předmětu a základu daně v zákoně č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění zákona č. 261/2007 Sb., svévolně, a v důsledku toho daný zákon zakotvuje daň, jejímž skutečným předmětem nejsou toliko příjmy ze závislé činnosti a z funkčních požitků, nýbrž i odvody na nemocenské pojištění, důchodové pojištění, na státní politiku zaměstnanosti a na veřejné zdravotní pojištění", navzdory tomu "posuzovaná úprava nezakládá neurčitost, jež by vylučovala možnost stanovení jejího obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů (čili stanovení základu a sazeb daně)". Ústavní soud si pak položil i otázku, zda je ústavně akceptovatelné "zdanění jakéhokoli předmětu", a zodpověděl ji tak, že "opouští-li zákonodárce v zákonné úpravě tradiční pojmové vymezení daně z příjmů, její rozpor s ústavním pořádkem by byl dán toliko tehdy, měla-li by tato konstrukce konfiskační dopady, byla-li by extrémně disproporcionální, resp. byla-li by neurčitá v té míře, jež by vylučovala stanovení jejího obsahu obvyklými interpretačními postupy". Žádná z těchto alternativ zakládajících derogační důvod v daném případě, a to zejména s ohledem na sazby daně z příjmů podle zákona č. 586/1992 Sb., ve znění zákona č. 261/2007 Sb., však - uzavřel Ústavní soud - "naplněna nebyla".
17. Tolik z nálezů, na které většina pléna odkazuje. Prezentované (pravda dlouhé) citace mám však ve sledovaných souvislostech za funkční, a to v několika směrech.
18. Předně tím, že až na jejich základě si lze učinit spolehlivý obraz toho, jak jsou v dané (daňové) agendě - a to zjevně mimořádně restriktivně - vymezeny limity ústavněprávního přezkumu: viz zejména uplatnění "testu proporcionality v modifikované verzi, sledující toliko vyloučení extrémní disproporcionality a ověřující, zda nedošlo k porušení principu rovnosti", odmítnutí dalšího testu "legitimity a racionality", vyloučení daňové zátěže až v podobě účinku zmaření samé podstaty majetku, resp. škrtícího rdousícího působení, a posléze, což je zvláště k zdůraznění, princip zákonodárcovy široké volnosti ve volbě prostředků, tj. ve volbě předmětu, míře a rozsahu daní. Specifický význam má pak ilustrovaný - konkrétní - průmět těchto zásad do závěru, že ani "svévole" zákonodárce (co do vymezení předmětu a základu daně) sama o sobě důvodem k zásahu Ústavního soudu není.
19. Za druhé tím, že na citované nálezy sice většina pléna formálně odkazuje, avšak v textu odůvodnění nálezu vlastního jim - z pohledu jejich skutečného obsahu - vstříc očividně nevychází; nenaznačuje se totiž jakkoli, že by tato dříve dovozená hlediska ústavněprávního přezkumu byla ve vztahu k posuzované dani aplikována.
20. A konečně jsou prezentované citace funkční i tím, že při jejich důsledném zohlednění by byly vyloučeny - pro většinu pléna zřejmě ústřední - úvahy o "zvláštnostech této konstrukce způsobu placení daně", včetně sofistikovaného rozlišování mezi "připsáním" státní podpory na účet a existencí "příjmu" na straně účastníka stavebního spoření (body 176 a 180), a to v tom rozhodném smyslu, že by z jejich pohledu - naopak - musela posuzovaná daň (a to právě jako "daň") evidentně obstát (obstála-li tzv. superhrubá mzda jako základ daně z příjmu). Stojí za to již jen znovu připomenout, že nejde o "správnost" hodnocenou z pozic "daňového práva" (srov. speciálně nálezsp. zn. Pl. ÚS 24/07), nýbrž o mimořádně úzce vymezený přezkum ústavněprávní, jemuž jsou zmíněné "zvláštnosti" zjevně mimoběžné, resp. nedosahující jeho roviny. A stejně tak je namístě poukázat na to, že klíčová "zvláštnost" (že připsání na účet není ještě příjmem) jí může být stěží už potud, že i před posuzovanou novelou zákon o daních z příjmů počítal se zdaněním již samotného "příspěvku fyzickým osobám poskytovaného podle zákona upravujícího stavební spoření a státní podporu stavebního spoření" [srov. jeho ustanovení § 4 odst. 1 písm. s)], tj. aniž by jej vázal na "vyplacení" (jak se z nálezu vnucuje), a je již logicky zcela bez významu, že tak činil (jen) tím, že příspěvek od daně tímto ustanovením osvobodil.
21. Posuzovaná "daň" je upravena jako taková zákonem, má její pojmové znaky a rozhodnou vazbu na státní rozpočet (což většina pléna uznává - viz bod 179), pročež pro její konkrétní stanovení měl zákonodárce široký prostor uvážení (viz mnohokrát výše), omezený jen kritérii "extrémní disproporcionality", neakcesorické či akcesorické nerovnosti, resp. "rdousícího efektu". Překročení těchto limitů však většina pléna jakkoli nedovozuje.
22. Ani okolnost, že volba "daňového" prostředku pro dosažení cíle (omezení výdajů státního rozpočtu, jehož legitimitu většina uznává) je případně i výslednicí úvahy, že jiné prostředky vedoucí k témuž (jmenovitě pouhé snížení výše státního příspěvku) by mohly být vystaveny "právní" kritice (na téma pravé retroaktivity či nepřípustné retroaktivity nepravé), na odůvodněnosti uplatnění standardních, dříve aplikovaných kritérií daňového přezkumu a jejich výsledku nemůže nic měnit. Bylo již vícekrát konstatováno, a výše zopakováno, že zákonodárce v této agendě disponuje širokou mírou diskrece a Ústavnímu soudu má být (naopak) vlastní mimořádná zdrženlivost.
23. Zvláštní (a údajně nesplněné) požadavky, jež většina pléna klade na daň, jejímž předmětem je příjem poskytovaný ze státního rozpočtu (viz bod 179), jsou povahy úvahové a podmíněné (viz dikce "k jejímu využívání by ... mělo docházet ..."), a jakoukoli skutečnou argumentační potenci již proto představovat nemohou. Nehledě na to, že i úsudek, že "by měla být výše daně ... stanovena v kontextu se stanovením výše ... příspěvku, neboť by jinak tento příspěvek nemusel plnit předpokládaný účel", zůstává v poloze pouhé kontemplace, aniž by se většina pléna pokusila alespoň naznačit, že "předpokládaný účel" po zdanění již naplněn není.
24. K dosažení legitimního cíle - snížení výdajů státního rozpočtu - měl zákonodárce zřejmě více prostředků; to, že zvolil ten, který pokládal za nejefektivnější (ve smyslu "právně nejbezpečnější"), mu samo o sobě nelze přičítat k tíži.
25. Hodnotící přesun, k němuž se většina pléna uchýlila v bodech 180 a 181 nálezu, zdůvodněný zjištěním obtíží na poli jiných prostředků, resp. vinící zákonodárcovu volbu formy daně ze "skrytého snížení" dávky cestou "odlišného označení", je proto zjevně účelový a neakceptovatelný i z toho důvodu, že ku tvrzeně nepřípustné "změně právního vztahu mezi státem a účastníkem stavebního spoření" musí dojít z povahy věci vždy, když zákonodárce přistoupí ke zdanění plnění, jež je poskytováno ze státního rozpočtu (pročež odtud nelze argumentačně ničeho vytěžit).
26. Obstojí-li v ústavněprávním přezkumu posuzovaná daň "jako daň", pak nelze nic vytnout argumentaci, kterou přednesl k věci ministr financí (v bodech 41 a násl. nálezu), a jíž většina pléna ani výslovně neoponuje; o "nepřípustné retroaktivitě" pak ovšem nemůže být vskutku řeč. V režimu daní pak statek, k němuž většina pléna upíná pozornost ve smyslu jeho ochrany, totiž "legitimní očekávání" (tj. že určitý statek, dosud nezdaněný, nebude zdaněn ani v budoucnu) evidentně místo nemá rovněž.
27. I kdyby šlo jen o "omezení plnění" (jež většina pléna dovodila) a byla ve hře vskutku "pravá retroaktivita", měl se Ústavní soud zabývat otázkou, již sám v obecné poloze široce otevírá (viz body 144 až 149), totiž zda nepřichází v úvahu, že - oproti zásadě - je v dané věci přípustná. Ta měla být vymezena poměřením újmy na klíčovém "legitimním očekávání" účastníků stavebního spoření (jednotlivě vztaženého k nepatrným peněžním částkám, v poměrech očividně mimoběžných "stavebnímu" charakteru spoření, kdy i po jeho zdanění je ve vztahu k jiným dostupným finančním produktům očividně výnosným) na straně jedné a kvalitou a významem nesporného veřejného zájmu (na snížení schodku veřejných financí, tvrzeně o cca 6 mld. Kč) na straně druhé. Pouhé konstatování, že Ústavní soud "takovýto případ" (přípustné retroaktivity) "neshledal" (bod 183), přesvědčivě argumentovaný závěr evidentně nepředstavuje. Což se zjevuje o to silněji, jestliže i většina pléna (v bodu 159) uznává, že posuzované plnění je příspěvkem, "jehož poskytování je pouze beneficiem ze strany zákonodárce, aniž by s ním současně bylo spojeno naplňování určitého základního práva nebo svobody", ... přičemž "nelze opomenout ani související odpovědnost vlády a Parlamentu za stav veřejných financí, s čímž souvisí i oprávnění zákonodárce přizpůsobit výdaje státního rozpočtu jeho reálným možnostem a aktuálním potřebám formou změn právní úpravy mandatorních výdajů, státní podporu nevyjímaje".
28. Shrnuji tedy, že i toto napadené ustanovení (dle výroku nálezu sub I) mělo obstát.
C.
Závěr
Návrh skupiny poslanců měl být zamítnut.
4. Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké
Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí zdůrazňuje princip zdrženlivosti, mnohokrát jej ve své judikatuře akcentoval právě ve vztahu k otázkám státního rozpočtu a problematice daní. Jedná se o problematiku vyhrazenou zákonodárci, vyplývající z politických rozhodnutí souvisejících s fiskálními zájmy státu, činěných s ohledem na ekonomickou a hospodářskou situaci státu. Promítá se zde tedy veřejný zájem, jehož detailní a odborné posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu, který může posuzovat pouze zásah do ústavně zaručených práv jednotlivých subjektů.
Od tohoto principu se Ústavní soud odchýlil již v nálezu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 55/10, a to ve vztahu ke konkrétnímu posuzování naplnění podmínek pro vyhlášení stavu legislativní nouze, což dopadá i na nyní projednávanou věc.
Ve vztahu k ústavnosti zákonodárného procesu odkazuji proto na svoje odlišné stanovisko k nálezu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 55/10. Přestože v něm byly rovněž dle mého názoru nad rámec možného přezkumu Ústavním soudem hodnoceny možné dopady nereálného státního rozpočtu do ekonomické situace státu, byly hodnoceny ve vztahu k důsledkům pro tzv. parlamentní diskurs a omezení práv parlamentních menšin. V případě zákonů nyní napadených i přes vyhlášení stavu legislativní nouze k faktickému omezení parlamentní diskuse nedošlo vůbec, neboť proběhla (a to dokonce dvakrát) i obecná rozprava, v níž měla možnost vystoupit s diskusními příspěvky celá řada poslanců reprezentujících v Poslanecké sněmovně politické strany opoziční. Zřejmě vzhledem k rozdílné situaci proto závěr učiněný v bodu 119 nálezu ještě zužuje přezkum Ústavního soudu ve vztahu k zákonodárné proceduře, a to v podstatě pouze na splnění zákonných podmínek pro vyhlášení stavu legislativní nouze, bez vazby na ústavní principy zdůrazňované ve věcisp. zn. Pl. ÚS 55/10.
Přestože Ústavní soud většinově shledal i v nyní projednávané věci ústavní deficit zákonodárné procedury, který je již sám o sobě derogačním důvodem, přistoupil i k přezkumu ústavnosti z hlediska obsahu jednotlivých ustanovení. Zvolený postup se rovněž odchyluje od dosavadní judikatury Ústavního soudu, v níž při shledání derogačního důvodu "procesního" nepřistupuje již Ústavní soud k posuzování námitek věcných. Odůvodnění opírajícímu se v daném případě o faktor času lze přiznat opodstatněnost pouze ve vztahu k odkladu vykonatelnosti přijatého nálezu, který však nebylo nutno přejímat z nálezusp. zn. Pl. ÚS 55/10.
Při vytyčení východisek věcného přezkumu, zejména v souvislosti s definicemi pravé a nepravé retroaktivity, jejich přípustnosti a nepřípustnosti, vycházel Ústavní soud, avšak pouze zdánlivě, ze své dosavadní judikatury, především z nálezu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 21/96. Podle něj je zrušení staré a přijetí nové právní úpravy nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo, k němuž však dochází v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva nebo svobody. Rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré a nové právní úpravy ale není z ústavního hlediska věcí nahodilou nebo věcí libovůle, nýbrž zvažování v kolizi stojících hodnot. K závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních úprav by tak mělo vést posuzování uvedeného konfliktu hodnot hlediskem proporcionality s ohledem na intertemporalitu. Proporcionalitu lze charakterizovat tak, že vyšší stupeň intenzity veřejného zájmu, resp. ochrany základních lidských práv a svobod odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Omezení základního práva přitom musí ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit jeho podstatu a smysl. Při posouzení způsobu legislativního řešení uvedeného časového střetu tak sehrává svou roli nejen míra odlišnosti staré a nové právní úpravy, nýbrž i další skutečnosti, jako společenská naléhavost zavedení posléze uvedené právní úpravy.
Ústavní soud v projednávané věci dospěl pouze ke konstatování, že na straně účastníků stavebního spoření bylo zasaženo přijatou právní úpravou do jejich legitimního očekávání (důvěry v právo), neposuzoval však v rozporu s citovanými závěry, zda k identifikovanému zásahu došlo nahodile (libovolně), nebo byl odůvodněn konkrétním veřejným zájmem spočívajícím ve "společenské naléhavosti zavedení posléze uvedené právní úpravy". Z hlediska zpětných účinků "zvláštní sazby daně" nepovažuji za podstatné, zda se v konkrétním případě jedná skutečně o daň, či de facto o snížení státní podpory stavebního spoření, za podstatné ale považuji důsledné posouzení kritéria přípustnosti či nepřípustnosti zpětných účinků. Zatímco odůvodnění nálezu se důsledně vypořádává s otázkou legitimního očekávání účastníků stavebního spoření, "námitkou svévole při stanovení sazby daně se Ústavní soud již nezabýval" (bod 184). Právní úpravu přijatou pro oblast stavebního spoření nelze přitom posuzovat izolovaně, ale jako součást fiskální politiky státu, v níž lze bezpochyby vyšší stupeň intenzity veřejného zájmu spatřovat. Pokud by Ústavní soud přezkoumával napadenou právní úpravu v souladu se závěry obsaženými v nálezusp. zn. Pl. ÚS 21/96, a poměřoval tedy v kolizi stojící hodnoty, tj. veřejný zájem a nárok účastníků stavebního spoření (který nelze považovat za sociální právo), měl by dle mého názoru dospět k zamítnutí návrhu.