179. Ústavní soud na tomto místě nijak nezpochybňuje, že i příjmy poskytované ze státního rozpočtu nebo jiných veřejných rozpočtů mohou být předmětem daňové povinnosti. S tím nakonec počítá i zákon o daních z příjmů, který řadu těchto příjmů osvobozuje od daně [srov. např. § 4 odst. 1 písm. i) nebo t) citovaného zákona, v platném znění]. Účel zdanění se však v takovémto případě odlišuje od zdanění jiných příjmů, neboť nevede k posílení příjmové části státního rozpočtu. Ve své podstatě se jedná o nepřímou formu snížení jeho výdajů, resp. stanovení jejich výše, neboť jeho prostřednictvím zůstává část výdaje dále ve státním rozpočtu nebo se do něj vrací. Takováto forma tak má svůj význam především tehdy, je-li s ní spojen i nějaký jiný účel (např. vyjádření rovnosti postavení státu a jiných subjektů v určitých právních vztazích). K jejímu využití by přitom mělo docházet v kontextu celkového vymezení určitého plnění ze státního rozpočtu, aby její výsledná výše odrážela účel sledovaný jejím poskytováním. Je-li totiž příspěvek ze státního rozpočtu poskytován za určitým účelem, měla by být výše daně z tohoto příspěvku stanovena v kontextu se stanovením výše tohoto příspěvku, neboť jinak by tento příspěvek nemusel plnit předpokládaný účel.
180. Aniž by Ústavní soud jakkoliv posuzoval výši státní podpory, lze předpokládat, že zákonodárce ji původně určil v přesvědčení o její vhodnosti pro dosažení sledovaného účelu, a to za současného zvážení její únosnosti z hlediska možností státního rozpočtu. Součástí určení této výše přitom bylo i osvobození státní podpory od daně z příjmů fyzických osob. Ústavní soud nezastává názor, že by snížení části státní podpory a její následné zdanění bylo možné obecně považovat za opatření identická, a je si vědom široké míry uvážení, kterou zákonodárce disponuje při stanovení daňové povinnosti. V posuzované věci ale došlo napadeným zákonem ke stanovení jednorázové srážkové daně z příspěvku ze státního rozpočtu, na jehož připsání na účet v konkrétní výši již sice vznikl nárok, samotný se však ještě nestal příjmem účastníka. Takto vymezená daňová povinnost se od dodatečného snížení nároku na státní podporu s účinky do budoucna, tedy druhé výše zmiňované alternativy, liší pouze svým označením a sama představuje přímé snížení již vzniklého nároku na státní podporu. Forma daně vybírané srážkou, kterou provede přímo Ministerstvo financí při poukázání státní podpory bez toho, aby bylo postaveno najisto, zda předmětný příjem určitému účastníkovi vůbec vznikne, tento závěr už jen potvrzuje. Z výše uvedených důvodů má tedy Ústavní soud za to, že stanovením této daňové povinnosti došlo ke změně právního vztahu mezi státem a účastníkem stavebního spoření, jehož součástí byl i nárok účastníka na vyplacení státní podpory za rok 2010. Tento právní vztah tak nelze hodnotit jako nezávislý a nesouvisející s případným právním vztahem vyplývajícím z povinnosti platit daň ze státní podpory, nýbrž na oba je nezbytné nahlížet jako na soubor práv a povinností tvořících jeden celek.
181. Právní závěr, že předmětnou daň je třeba v rámci přezkumu ústavnosti považovat nikoliv za daň, nýbrž za změnu právního nároku, se promítá do ústavních kritérií pro její posouzení. Slouží-li určité ústavní principy a základní práva k ochraně jednotlivce před zásahem ze strany veřejné moci, nemůže míra této ochrany být v jednom ze dvou srovnatelných případů nižší jen z toho důvodu, že zákonodárce použil pro stejnou regulaci odlišné označení. V daném případě tak nelze obsah daňové povinnosti ve vztahu k budoucímu příjmu spočívajícímu v předmětné státní podpoře posuzovat prizmatem aprobovaného zásahu do vlastnického práva. Naopak je nezbytné vypořádat se s otázkou změny již vzniklého právního nároku účastníků stavebního spoření na státní podporu za rok 2010, a to z hlediska principu právní jistoty.
182. Napadený zákon nabyl účinnosti v době, kdy dotčení účastníci stavebního spoření již měli individualizovaný právní nárok na státní podporu za rok 2010, neboť v průběhu tohoto roku splnili všechny zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik. Není přitom rozhodující, že v tomto okamžiku ještě nedošlo k poukázání této částky ze strany státu nebo k jejímu vyplacení ze strany stavební spořitelny. Poté, co účastník splnil podmínky pro vznik nároku na státní podporu za určitý kalendářní rok, mohl legitimně očekávat, že právě ze strany státu nedojde dodatečně k jejich změně, resp. ke změně samotného nároku. Jedná se přitom o očekávání, jemuž náleží ochrana jak z hlediska principu právní jistoty a ochrany důvěry v právo, resp. ochrany nabytých práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, tak s ohledem na majetkovou povahu nároku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu. Toto ustanovení se totiž nevztahuje jen na již nabytý (existující) majetek, nýbrž poskytuje též ochranu legitimnímu očekávání nabytí takovéhoto majetku (srov. nálezysp. zn. Pl. ÚS 2/02asp. zn. Pl. ÚS 9/07- oba viz výše).
183. Ústavnímu soudu proto nezbylo než posoudit, zda dodatečné snížení výše nároku na státní podporu ve stanoveném rozsahu za účelem snížení výdajů státního rozpočtu obstojí s ohledem na legitimní očekávání účastníků stavebního spoření, kteří splnili zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik. Takto vymezenou důvěru v právo neboli legitimní očekávání na straně účastníků přitom považuje za ekvivalentní té, jež je určující i pro posouzení přípustnosti retroaktivních účinků právní normy. To znamená, že připuštění zásahu do této důvěry lze akceptovat pouze výjimečně, a to z důvodů, jež byly výše formulovány jako odůvodňující výjimku ze zásady zákazu pravé retroaktivity (bod 146). Poněvadž však Ústavní soud v dané věci žádný takovýto případ neshledal, dospěl k závěru, že daň stanovená některými ustanoveními zákona o daních z příjmů, jež byla doplněna na základě čl. III napadeného zákona, je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu.
184. S ohledem na uvedený závěr o nepřípustnosti dodatečného snížení nároku na státní podporu se Ústavní soud již nezabýval námitkou svévole při stanovení sazby daně ani nerovnosti v rámci skupiny těch účastníků stavebního spoření, kteří uzavřeli smlouvu do 31. prosince 2003 (body 24 a 151).
IX.
Formulace výrokové části nálezu a odklad vykonatelnosti
185. Ústavní soud připomíná, že napadený zákon byl přijat způsobem, jenž je v rozporu s čl. 1 odst. 1, čl. 5 a čl. 6 Ústavy a čl. 22 Listiny, a je tedy důvodem pro jeho zrušení. Zároveň ale shledal existenci důvodu pro odklad vykonatelnosti tohoto nálezu do 31. prosince 2011. Poněvadž by ale takovýto odklad vedl k tomu, že by napadený zákon byl dál aplikovatelný a současně navrhovatelé namítali i jeho obsahový nesoulad s ústavním pořádkem, přistoupil Ústavní soud i k posouzení jejich věcných námitek. V rámci tohoto přezkumu přitom shledal nad rámec uvedeného derogačního důvodu rovněž rozpor podstatné části čl. III napadeného zákona s principem právní jistoty a ochrany důvěry v právo podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a současně legitimním očekáváním účastníků stavebního spoření ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu. Tato skutečnost i s ohledem na obsah tohoto ustanovení napadeného zákona vylučuje, aby se ve vztahu k němu odklad vykonatelnosti uplatnil. Poněvadž k předmětným srážkám daně dochází právě v tomto období, zvažoval Ústavní soud možnost zrušit v této části napadený zákon již ke dni jeho účinnosti. K takovémuto kroku ale nepřistoupil, neboť případné vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů až poté, co došlo ke sražení daně ve smyslu napadeného zákona, by vzhledem k legitimnímu očekávání dotčených účastníků stavebního spoření nemohlo mít vliv na možnost uplatnění jejich nároku na vyplacení státní podpory za rok 2010 v jeho plné výši. Jejich nárok nebyl napadeným zákonem dotčen. Ústavní soud tedy přistoupil ke zrušení této části napadeného zákona ke dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů.
186. Takto stanovená vykonatelnost se ale neuplatní ve vztahu k bodu 1 čl. III napadeného zákona v tom rozsahu, kterým zrušil § 4 odst. 1 písm. s) zákona o daních z příjmů, v dosavadním znění. Podle tohoto ustanovení se osvobození od daně vztahovalo i na "úroky z vkladů ze stavebního spoření, včetně úroků ze státní podpory podle zvláštního zákona.". Vzhledem k tomu, že derogační důvody ve vztahu k čl. III se týkaly jen těch jeho bodů, jež doplňovaly zákon o daních z příjmů o právní úpravu daně ze státní podpory za rok 2010, a nikoliv nesouvisejícího zrušení osvobození předmětných úroků od daně z příjmů fyzických osob, rozhodl Ústavní soud tak, že toto ustanovení v této části zrušil až dnem 31. prosince 2011, tedy stejným dnem jako ostatní ustanovení napadeného zákona, při nichž byl derogační důvod shledán pouze ve vztahu k legislativní proceduře.
187. Ze všech těchto důvodů proto rozhodl Ústavní soud podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, jak je uvedeno ve výroku nálezu.
1. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka
Hlasoval jsem proti přijetí obou vyhovujících výroků, maje za to, že návrh měl být in extenso zamítnut. Vedly mne k tomu následující důvody:
I. Poco sostenuto - vivace
Překročil jsem nejprve směrem zpět její hranici a při procházce historií si pak všímal okamžiků vyjádřeného vlastenectví, společenské sounáležitosti, solidarity, bratrství, důvěry a naděje, jakož i s nimi často spojených příkladů odříkání a obětí ve prospěch celku.
Podotýkám, že jsem se přitom ani nemusel vrátit až třeba k (*)"? ????', ????????? ???????µ?????? ??? ???? ???µ???, ???? ?????? ??µ??? ?????µ????", neboť i v českých dějinách lze nalézt z tohoto pohledu celou řadu hvězdných okamžiků:
1357
Dne 9. července položil Karel IV. slavnostně základní kámen k novému mostu přes Vltavu.
"Ze všech mostů je Karlův nejpevnější, tak vypravují, protože při jeho stavbě měli vápno vejci rozdělané. I bylo jich potřeba nepočítaných kop na šestnácte jeho mohutných oblouků, na tolik pilířů, na tolik ohromného zdiva.
V Praze ani tolik vajec nesehnali ... Proto nařídil Karel IV. všem městům v Českém království, aby každé poslalo určitý počet kop vajec na stavbu pražského mostu ...
... Také z Velvar jich poslali na celý vůz, ochotně, rádi, a myslili, jak se zachovají ..." (srov. A. Jirásek, Staré pověsti české, Praha 1988, str. 143-144).
1420
"Mimořádné okolnosti vyžadovaly mimořádná řešení, takže nově příchozí odkládali přebytečné věci ve prospěch celé obce do pověstných kádí. Takto získané prostředky sloužily potřebám komunity v situaci, kdy se Tábor teprve budoval a postrádal hospodářské zázemí, organické vazby s nejbližším okolím i zásoby potravin. Kádě byly nouzovým řešením, které obyvatelům umožnilo překlenout obtížné první měsíce. Bez principu solidarity, připomínající evropské levici 19. a 20. století spotřební komunismus, nemohl Tábor ve svých počátcích existovat. Praktický zřetel se opět splýval s myšlenkou harmonie společenských vztahů, předjímající soulad nebeského království ... Analogický způsob zabezpečení existence zvolili ve chvílích nebezpečí a izolace i písečtí husité, kteří možná s myšlenkou společných kádí přišli jako první." (srov. P. Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české, V., 1402-1437, Praha-Litomyšl 2000, str. 236-237).
1868-1883
Národ sobě.
"... roznícena vrozená láska k domácímu umění v zlatém chrámě našem nad Vltavou stravou, kteráž mu tam byla podávána." (srov. H. Konečná a kol., Čtení o Národním divadle, Praha 1983, str. 35).
Svého času jsem se tak při psaní dějin Jílového u Prahy dozvěděl, že "dne 16. května 1868 se zúčastnili zástupci Jílového, pěvecký spolek Horymír s praporem a další zájemci položení základního kamene Národního divadla ... Při různých příležitostech se prováděly sbírky na Národní divadlo. Po požáru činil příspěvek z Jílového přes 1000 zlatých. Znovuotevřené divadlo navštívilo 17. dubna 1885 okolo 600 osob, na Prodanou nevěstu se jich 14. června 1885 z města a okolí vydalo 568." (srov. S. Balík, Jílové od revolučního roku 1848 do pádu monarchie (1849-1918), in: E. Šmilauerová a kol., Jílové u Prahy, Jílové u Prahy 1987, str. 96-97).
1919-1924
Z podnětu ministra financí Aloise Rašína proběhly veřejné sbírky na zlatý poklad Republiky československé. Mnozí o těchto sbírkách slýchali vyprávět své prapředky.
Rašín v letech 1921-1922 "prosadil na funkci ministra financí svého blízkého spolupracovníka Augustina Nováka, který za jeho účinné podpory vytvářel do konce 1921 předpoklady pro zvýšení hodnoty koruny ráznými úspornými opatřeními ... Základním příznivým předpokladem byl však úspěšný postup poválečné hospodářské obnovy. Zatímco v sousedním Německu začala superinflace, v ČSR jako jediné středoevropské zemi se podařilo inflaci zastavit a 1922 hodnota československé koruny výrazně stoupla." (srov. Politická elita meziválečného Československa 1918-1938. Kdo byl kdo, Praha 1998, str. 209).
1968
Sbírka na obnovení zlatého pokladu. Mnozí si ji pamatují, jiní by o ní měli mít povědomí z vyprávění svých předků.
1992
"My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky."
2011
(*)????????µ???
Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2011sp. zn. Pl. ÚS 53/10zajištěno účastníkům stavebního spoření střádajícím měsíčně 1 500 Kč připsání další části ročního státního příspěvku za rok 2010, odpovídající výši maximálně 8,20 Kč denně. Po dobu jednoho roku tak této skupině umožněno každou neděli ve svatém supermarketu přikoupit plato jogurtů v akci na celý příští týden. Lze posléze díky pravidelné celoroční konzumaci vápníku u tohoto segmentu populace očekávat zpevnění páteře?
II. Allegretto
Sobota, 16. dubna 2011, 15:00 hod., Dvořákova síň Rudolfina. Česká filharmonie, dirigent Ken-Ičiro Kobajaši. Na programu Ludwig van Beethoven, Symfonie č. 1 C dur op. 21 a po přestávce Symfonie č. 7 A dur op. 92.
V tištěném programu založen zvláštní list Česká filharmonie pro Japonsko. Před zahájením koncertu učiněna výzva, aby posluchači podpořili "charitativní sbírku příspěvkem do kasiček umístěných ve Foyer Dvořákovy síně Rudolfina.".
O pauze kasičky z průhledného plexiskla zaplněny bankovkami.
Příspěvky od těch, kteří by si přáli získat pro sebe za dobu jednoho roku 8,20 Kč denně navíc?
Symfonii č. 7 A dur zahrála po přestávce Česká filharmonie, jejíž hráči se vzdali honoráře ve prospěch zkoušeného Japonska - a přeji si nyní, aby to vyznělo jako nejvyšší možné ocenění - jako za zlatých časů Neumannových. Přimhouřil jsem občas oči a nechal se unášet dojmem, že slyším lesní rohy Zdeňka a Bedřicha Tylšarových.
Při bouřlivém potlesku ve stoje jsem byl nezlomně rozhodnut, jak budu hlasovat. Přes lesk v těch svých jsem viděl dojetí v Kobajašiho očích ...
III. Presto - Assai meno presto
Naznačil jsem, že s ohledem na zásadu minimalizace zásahu měl být návrh, a to i pokud se týkal výroku I nálezu, zamítnut. Z pohledu účastníků stavebního spoření se jedná o bagatelní věc.
S bagatelními věcmi Ústavní soud nakládá nezřídka prestissimo:
"Úsilí o hledání spravedlnosti a o vyloučení protiústavních excesů v rozhodnutích ústavními stížnostmi napadených nemůže být doslova zesměšňováno takovými požadavky, jako je návrh formulovaný stěžovatelkou. Představa, že by útratový výrok nepřiznávající stěžovatelce 28 Kč mohl se materiálně dotknout jakéhokoliv ústavně garantovaného práva, je očividně absurdní, přičemž nemělo by být ani pro stěžovatelku ani pro jejího zástupce obtížné tuto absurditu rozpoznat. Vždyť jen náklady spojené se sepsáním a podáním ústavní stížnosti zjevně převyšují tu sumu, jež by obecnými soudy byla (eventuálně) stěžovatelce přiznána v případě kasačního nálezu Ústavního soudu," podává se z usnesení Ústavního soudu ze dne 20. května 2008sp. zn. IV. ÚS 1154/08(ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Lze jistě namítnout, že se jednalo o pouhé cca 1 % z částky, o niž jde v nyní souzené věci.
"Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2 000 Kč (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009sp. zn. II. ÚS 2538/09(či v usneseníchsp. zn. I. ÚS 2552/09,sp. zn. II. ÚS 1045/10čisp. zn. I. ÚS 2585/10, ve SbNU nepublikována, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, vyslovil závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak dříve uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatele zejména proti rozhodnutím obecných soudů o zamítnutí jím podané žaloby v celé výši, resp. pouze do výše částky 5 714 Kč. Dospěl-li Ústavní soud ve shora uvedených řízeních k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí obecných soudů v rozsahu nepřevyšujícím totožnou částku.
Ústavní soud dodává, že v případě bagatelních částek musí přisvědčit názoru, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému, jak sama uznává, v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí, kterou v dané věci neshledal.
Proto Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nehájil základní práva stěžovatele," podává se z usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011sp. zn. II. ÚS 360/11(ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Účastnil se zmiňovaného celospolečenského konsenzu i ten, jehož ústavní stížnost byla takto odmítnuta?
Je zde však i celá řada usnesení z nedávné doby, znamenajících odmítnutí ústavní stížnosti většinou pro zjevnou neopodstatněnost z důvodu bagatelnosti.
Pro ilustraci si dovoluji předložit následující tabulku:
Soudce zpravodaj Spisová značka Datum rozhodnutí Částka (Kč)
Stanislav Balík II. ÚS 97/11 24. 3. 2011 4.500,- II. ÚS 3386/10 20. 1. 2011 7.249,- II. ÚS 2882/10 11. 11. 2010 8.100,-
František Duchoň I. ÚS 154/11 22. 2. 2011 4.000,- I. ÚS 2953/10 24. 11. 2010 8.536,- I. ÚS 2812/10 3. 11. 2010 6.270,-
Vlasta Formánková IV. ÚS 839/10 14. 3. 2011 7.735,- IV. ÚS 2002/10 6. 9. 2010 8.626,50 IV. ÚS 1567/10 30. 6. 2010 4.000,-
Vojen Güttler I. ÚS 840/10 10. 3. 2011 7.735,- I. ÚS 2599/09 29. 4. 2010 3.411,- I. ÚS 2841/08 10. 2. 2011 2.935,-
Pavel Holländer III. ÚS 2403/09 15. 12. 2009 5.085,- III. ÚS 3543/10 11. 1. 2011 1.641,- IV. ÚS 874/07 21. 8. 2007 1.400,-
Ivana Janů I. ÚS 561/10 30. 3. 2011 4.140,- I. ÚS 716/10 29. 3. 2011 6.015,- I. ÚS 1583/10 15. 2. 2011 2.142,-
Vladimír Kůrka III. ÚS 856/10 24. 6. 2010 3.310,- III.ÚS3274/09 3. 6. 2010 5.441,50 III. ÚS 926/10 8. 4. 2010 2.760,-
Dagmar Lastovecká II.ÚS 2827/09 17. 12. 2009 4.799,- II.ÚS3126/10 20. 1. 2011 7.139,- II.ÚS 2748/10 7. 10. 2010 9.600,-
Jiří Mucha III. ÚS 217/11 3. 3. 2011 4.535,- III. ÚS 3450/10 5. 1. 2011 4.200,- III. ÚS 3141/10 2. 12. 2010 3.359,-
Jan Musil III. ÚS 538/11 31. 3. 2011 5.712,- III. ÚS 301/11 3. 3. 2011 4.055,- III. ÚS 3660/10 27. 1. 2011 6.200,-
Jiří Nykodým II. ÚS 190/11 24. 3. 2011 4.464,- II. ÚS 3732/10 20. 1. 2011 5.358,- II. ÚS 2836/10 4. 11. 2010 5.779,-
Pavel Rychetský III. ÚS 2262/10 24. 8. 2010 3.467,- I. ÚS 1547/10 8. 7. 2010 6.298,- III. ÚS 1491/10 23. 6. 2010 5.000,-
Miloslav Výborný IV. ÚS 191/11 15. 3. 2011 3.864,- IV. ÚS 2039/10 11. 8. 2010 3.286,- IV. ÚS 3565/10 4. 4. 2010 4.055,82
Eliška Wagnerová II. ÚS 360/11 23. 2. 2011 9.714,- II. ÚS 53/11 11. 1. 2011 7.600,- I. ÚS 2585/10 13. 9. 2010 2.880,-
Michaela Židlická IV. ÚS 697/11 17. 3. 2011 3.360,- IV.ÚS3482/10 19. 1. 2011 3.996,- IV. ÚS 513/10 3. 3. 2010 2.379,92
Princip proporcionality?
Na jedné straně za dobu jednoho roku individuálních maximálně -8,20 Kč denně, na straně druhé +500 000 000 Kč do společného státního rozpočtu.
Dospěl jsem k závěru, že "převažuje zájem na vytvoření systému", který v době krize zavádí úsporná opatření i proto, že "schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu)" (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011sp. zn. II. ÚS 360/11- viz výše).
IV. Allegro con brio
Pokud jde o II. výrok nálezu, nabídl tak trochu po francouzském způsobu Ústavní soud de facto zákonodárci již podruhé [srov. též nálezsp. zn. Pl. ÚS 55/10ze dne 1. 3. 2011 (N 27/60 SbNU 279; 80/2011 Sb.)] využití možnosti kontroly norem a priori.
Nezbedný student, který poprvé text načmáral poněkud rychle, již ví, že s výjimkou části napadeného zákona zrušené I. výrokem nálezu, preceptor neshledal v dalším obsahu rušeného zákona nic protiústavního. Stačí tedy napsat text pomaleji krasopisně.
V rámci reparátu nebrání zákonodárci konečně nic v tom, aby kupříkladu nalezl ústavně konformní a zároveň co nejsnadnější zákonný postup pro ty účastníky stavebního spoření, kteří se neprosili o právě vnucovaný danajský dar a chtěli by jej odmítnout ...
------- *) následují znaky v alfabetě
2. Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, směřující proti výrokům, jakož i proti odůvodnění nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 53/10
K výroku I nálezu ve stručnosti uvádím, že ze stavebního spoření se stal výhodný finanční produkt, který ovšem neodpovídá svému názvu. Z veřejně přístupných údajů Ministerstva financí plyne, že k 31. 12. 2010 bylo uzavřeno 4 845 319 smluv a poskytnuto pouze 993 357 úvěrů. Z vyjádření Asociace českých stavebních spořitelen plyne zhruba korespondující poměr pěti spořících klientů ku jednomu klientu čerpajícímu (účelový) úvěr. Je realitou, že stavební spoření se státní podporou je převážně využíváno k prostému výhodnému zhodnocení finančních prostředků, a to bez účelového omezení. Není-li státem vyžadováno účelové využití takto získaných prostředků, nelze očekávat, že stát v době svých vlastních ekonomických problémů bude v takto nastavené podpoře - beneficiu - v plném rozsahu pokračovat. Stavební spoření se státní podporou s ohledem na nutnost z rodinného rozpočtu pravidelně vyčleňovat určitou částku pochopitelně využívá pouze ta část obyvatel, která má tomu odpovídající dostatečné příjmy a nežije na doraz od platu k platu. Ekvivalent příspěvku na stavební spoření nebyl poskytován nikomu z těch, kteří si stavební spoření nemohli dovolit. Ekvivalent v žádné formě nebyl poskytnut ani těm, co možnost získat státní podporu nevyužili, ať už proto, že se o této možnosti nedozvěděli, anebo ji ignorovali jako finančně nezajímavou, ačkoliv na tuto podporu ostatním jako daňoví poplatníci rovněž přispívají. Je-li důsledkem hospodářské situace státu i snižování různých sociálních dávek, jeví se snížení státní podpory stavebnímu spoření, a to v rozsahu, který je výrazně nižší než například současný tzv. ochranný limit pacientů v systému regulačních zdravotnických poplatků, jako nevýznamný zásah. Nutno podotknout, že uvedenými zásahy se pro klienty nestalo stavební spoření ekonomicky nevýhodným, stát jim takříkajíc nesáhl na jejich úspory, nýbrž se spoření stalo pouze výhodným méně než v minulosti. V této optice pohledu nepovažuji za rozhodné, k jakým závěrům dospěla většina pléna ve vztahu k charakteru zpětných účinků zákona. Nemohu bez dalšího přijmout implicitní - ovšem klíčový - závěr většiny, že závažné hospodářské důvody pro přijetí napadeného zákona (a další úsporná opatření) nejsou dány, resp. že nejsou ústavně akceptovatelnou hodnotou, která by ospravedlnila snížení státní podpory stavebního spoření.
Mám za to, že většina pléna při posouzení ústavnosti části zákona nezohlednila charakter tzv. státní podpory [§ 10 a násl. zákona o stavebním spoření], která nepředstavuje provedení některého ze sociálních práv, nýbrž je toliko beneficiem státu. Využití takto naspořených prostředků po uplynutí vázací doby není omezeno účelem (použití na uspokojení bytových potřeb). Nemá-li státní podpora stavebního spoření sociální charakter, je logicky na straně státu mnohem širší prostor k dispozici s ní. Stát podporuje stavební spoření od roku 1994. V posledních letech se celková výše vyplacené státní podpory pohybovala mezi nemalými částkami 11 a 16 mld. Kč ročně [zdroj: http://www.mfcr.cz]. Sofistikované závěry o protiústavním zásahu do základních práv "stavebních střádalů" nerespektují ústavní princip proporcionality a zdrženlivosti soudní moci v oblasti, která je výlučně v odpovědnosti moci politické. Řečené platí zvláště za situace, kdy jsou redukovány i sociální pomocné funkce státu těm, kteří na stavební spoření nikdy nedosáhli. Uvedeným výrokem většina pléna nerespektovala tenkou hranici odpovědnosti za hospodářskou situaci státu v době ekonomické krize.
K výroku II nálezu, týkajícímu se posouzení legislativní nouze, odkazuji na důvody, které mě vedly k odlišnému stanovisku ve věcisp. zn. Pl. ÚS 55/10, neboť tyto dopadají i na otázku posouzení ústavní konformity legislativního procesu v nyní přezkoumávané věci. Tím spíše, že tento případ vykazuje skutkové odlišnosti oproti nálezusp. zn. Pl. ÚS 55/10. Nelze přehlédnout, že sněmovní tisk č. 116, který byl rozeslán dne 12. 10. 2010 a projednán v 1. čtení v obecné rozpravě dne 26. 10. 2010 na 7. schůzi, je obsahově totožný se sněmovním tiskem č. 157, který byl (v režimu legislativní nouze) po 2. a 3. čtení nakonec Poslaneckou sněmovnou schválen na 8. schůzi dne 2. 11. 2010. Je-li středem zájmu většiny pléna právo jednotlivého poslance (eventuálně politické menšiny či parlamentní opozice) se s návrhem materiálně seznámit a zaujmout k němu stanovisko, nelze nezohlednit celkovou délku legislativního procesu k oběma obsahově totožným sněmovním tiskům kumulativně. Ústavní principy v průběhu legislativního procesu porušeny nebyly.
3. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
A.
Ad "ústavní konformita zákonodárné procedury"
(legislativní nouze)
1. Jelikož situace nyní oponovaného nálezu je v rozhodných znacích identická s nálezemsp. zn. Pl. ÚS 55/10oponovaném dříve, je namístě, abych - pro stručnost - především na předchozí odlišné stanovisko vcelku odkázal, s tím, že jen z důvodů srozumitelnosti zamýšleného sdělení se pokusím zdůraznit některé jeho dílčí argumentační linie.
2. Z bodů 103 až 108 nálezu se podává, že většina pléna setrvává na zdůraznění "procedurálních pravidel" a "respektování demokratických principů v zákonodárném procesu"; ty jsou spatřovány především v "zákazu svévole, principu ochrany menšin při přijímání politických rozhodnutí, požadavku demokratické kontroly, jak ze strany poslanců a senátorů, tak i ze strany veřejnosti, a nakonec, nikoliv však v poslední řadě, principu volné soutěže politických sil". Přitom ku splnění těchto požadavků má docházet jen tehdy, je-li návrh zákona projednán v úplném a plnohodnotném parlamentním diskursu, kdy "k přijetí rozhodnutí ... dochází až poté, co byly ... formulovány důvody pro i proti přijetí návrhu zákona" a "jednotliví poslanci a senátoři, aniž by tím byla dotčena jejich možnost hlasovat svobodně, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak budou rozhodovat s vědomím argumentů obou stran", čímž "je zároveň umožněno veřejnosti nejen kontrolovat jejich činnost, tedy mít možnost poznat, zda a z jakých důvodů určitý návrh podpořili nebo nikoliv, nýbrž ve své podstatě i nepřímo participovat na zákonodárném procesu, neboť diskuse uvnitř široké veřejnosti, jakož i z ní vyplývající souhlas nebo kritika, vždy ovlivňují i rozhodování individuálních poslanců a senátorů". A konečně, do téže kategorie ústavněprávních podmínek regulérního zákonodárného procesu pak má patřit i "vytvoření dostatečného časového prostoru k parlamentnímu projednání zákonné předlohy".
3. Na výhradách vyslovených v předchozím odlišném stanovisku zejména v bodech 1 až 4 nemohu než setrvat; připomínám jen, že nadále kritizuji většinový názor pro "synkreticky a kompilativně vybudovanou argumentační konstrukci", nesourodost užitých judikatorních pramenů, prezentaci jednotlivě vytržených tezí bez zakotvení v poměrech dané kauzy (a zejména bez doložení "silného", tj. derogačního účinku dříve), absenci rozlišování mezi tím, co být má (pedagogicky, resp. akademicky) a co jest (reálně), a co provokuje - coby vada procesu - nevyhnutelnost zásahu bez ohledu na v procesu dosažený výsledek, a co naopak takový průmět nemá (a to vše se zřetelem k dokládaným situacím, kdy Ústavní soud k takovému průmětu - ve srovnatelných poměrech - nepřistoupil).
4. Nadále kritizuji, s jakou lehkostí se většina pléna oprostila od předešlých názorů a závěrů (závazných), zejména těch, jež Ústavní soud vyslovil v nálezechsp. zn. Pl. ÚS 24/07(kde operoval ještě s fenoménem "oblasti úrovně demokratické politické kultury" - viz závěr bodu X/b), a zvláště pak v nálezusp. zn. Pl. ÚS 56/05ze dne 27. 3. 2008, N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb. (v němž jako nerelevantní vůbec ohlásil procedurální vady, jejichž odstranění nemůže přinést jiný věcný výsledek).
5. Kritika vedená tímto směrem je podle mého názoru zásadní; pakliže tento "ústavněprávní základ" neobstojí, nemá cenu uvažovat samostatně o institutu legislativní nouze podle § 99 jednacího řádu Poslanecké sněmovny ("JŘPS"), neboť by tím Ústavní soud za kritérium svého přezkumu nevzal předpisy ústavního pořádku (jak je mu uloženo), nýbrž naopak (nepřípustně) předpisy práva podústavního. Trvám pak nadále na tom, že "ústavněprávní základ" nebyl způsobilým základem ani v předchozí věcisp. zn. Pl. ÚS 55/10(viz body 10 a 11 mého disentu), což jest k připomenutí zvláště proto, že skutkové poměry rozhodných procedurálních újem (na straně menšiny, opozice, poslanců, co do úrovně, kvality a vymezeného času parlamentní debaty apod.) jsou v dané věci oproti dříve posuzované očividně "mírnější", jak se podává z přehledu parlamentních postupů, a zvláště pak z faktu dvakrát vedené obecné rozpravy, v níž vystoupilo celkem 22 poslanců (pozn.: tato skutková odlišnost byla způsobilá položit základ odchýlení se od nálezusp. zn. Pl. ÚS 55/10a současně poskytuje oporu pro vybočení z vázanosti jím i pro potřeby disentního stanoviska).
6. Ani co do izolovaně posuzovaných (podústavních) podmínek vyhlášení stavu legislativní nouze s většinou pléna souhlasit nemohu, ostatně obdobně jako ve věci předchozí.
7. Nadále setrvávám na názoru, že samy zákonné podmínky vyhlášení stavu legislativní nouze byly pochopeny většinou pléna vadně (bod 7 mého disentu), pakliže ustanovení § 99 odst. 1 JŘPS vnímá tak, že coby samostatnou a dokonce primární podmínku zakotvuje doložení přítomnosti "mimořádných okolností", a že teprve pak lze uvažovat o podmínkách dalších, jmenovitě "ohrožení základních práv a svobod", "ohrožení bezpečnosti státu", resp. "hrozby značných hospodářských škod". Je tomu totiž zjevně naopak; fundamentálními podmínkami jsou právě tato "ohrožení", a to za předpokladu, že dosahují intenzity, již lze považovat za mimořádnou. Úvahy, že "obstrukce" opozičních poslanců není nic "mimořádného" (bod 120 nálezu), že mimořádnost je vyloučena již tím, je-li dotčený zákon předjímán dříve schváleným zákonem o státním rozpočtu, neboť "je zodpovědností každé vlády, aby při sestavování návrhu zákona o státním rozpočtu vycházela z platných právních předpisů" (bod 121 nálezu), apod., jsou tedy mimosměrné a skutečných podmínek pro vyhlášení stavu legislativní nouze podle § 99 odst. 1 JŘPS se netýkají.
8. V důsledku toho zůstala zcela - opět neakceptovatelně - mimo pozornost většiny pléna jedna ze skutečných podmínek, jejíž existencí argumentovala vláda, totiž hrozících hospodářských škod, o níž v odůvodnění nálezu (stejně jako v nálezusp. zn. Pl. ÚS 55/10) není prakticky řeč. A to - opět ve shodě s mojí výhradou pod bodem 8 dřívějšího disentu - navzdory tomu, že v nálezusp. zn. Pl. ÚS 12/10se Ústavní soud podmínkou hrozící škody zabýval, a dokonce se pokusil i tuto "škodu" vymezit nad rámec "škod v právním smyslu", totiž s přesahem do roviny "širších politických konsekvencí". Již dříve jsem též (i nyní marně) namítal, že "hrozící škoda" se stane regulérní podmínkou vyhlášení stavu legislativní nouze zjevně i v případě, že vláda předloží sněmovně návrh zákona "opožděně", a to ať se tak stane z důvodů vnějších či těch, jež spočívají na její straně, přičemž potřeba návrh projednat v tomto režimu bude objektivní, pakliže bude škoda vskutku hrozit.
9. I nyní (viz bod 9 předchozího disentu) podle mého názoru platí, že argument většiny, vycházející z existence ústavního zákona č. 110/1998 Sb., "v plné síle" neobstojí, neboť je k dispozici i takový výklad, že odtud neplyne, že jsou vyloučeny i jiné situace "přiměřeně" (což nemusí znamenat "srovnatelně") mimořádné, jako jsou kupříkladu již ty, které jako podmínky vyhlášení stavu legislativní nouze zakotvuje ustanovení § 99 odst. 1 JŘPS, totiž situace, kdy jsou ohroženy základní práva a svobody nebo kdy hrozí závažné škody, jako kupříkladu v situacích přírodních katastrof.
10. Nadále mám za to, že platí, že zcela mimoběžně a nejasně (a nesprávně) působí v tomto kontextu většinou pléna uvažovaná podmínka (pro jiné situace než upravené zmíněným ústavním zákonem), jež má spočívat v "širokém konsenzu v Parlamentu"; již proto, že ji jako podmínku vyhlášení stavu legislativní nouze nelze odnikud reálně vyvodit, a pakliže není výslovně zakotvena, její "dovození" nemůže být než v kolizi s principy většinového hlasování, a to ať již jde o rovinu podústavní nebo ústavní.