Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti D. R., právně zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 1 - Staré Město, Valentinská 56/11, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 2012 č. j. 6 To 270/2012-38 o vzetí do vazby, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti
Návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 10. července 2012, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 2012 č. j. 6 To 270/2012-38 o vzetí do vazby. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy
Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40 Nt 637/2012, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo k předmětu ústavní stížnosti zjištěno následující:
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2012 č. j. 40 Nt 637/2012-15 byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) c) trestního řádu vzat do vazby. Stalo se tak poté, co usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, odboru závažné hospodářské kriminality, 1. oddělení Praha, ze dne 15. května 2012 č. j. OKFK-268-96/TČ-2011-200231 bylo dle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 14. května 2012 v době kolem 19.30 hodin v domě č. X, R., okres P., jako hejtman Středočeského kraje, který je zadavatelem zakázky "Rekonstrukce zámku Buštěhrad", zadané v užším řízení podle § 28 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 11. září 2011, a zveřejněné v informačním systému o veřejných zakázkách dne 22. července 2011 s evidenčním číslem 6006283902001, která je hrazena z Regionálního operačního programu NUTS II Střední Čechy, financovaného z prostředků Evropské unie, tedy jako úřední osoba v souvislosti s tímto zadávacím řízením a v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu, převzal od K. P. a P. K. finanční hotovost ve výši 7 000 000,- Kč jako svůj podíl z finanční hotovosti v celkové výši 14 000 000,- Kč, kterou P. obdržela dne 14. května 2012 ve 14.00 hodin v Kladně, v areálu Nemocnice Kladno, od I. S., společnice a jednatelky společnosti FISA, s. r. o., Ctiborova č. 407, Kladno, a P. D., generálního ředitele a člena představenstva společnosti Konstruktiva Branko, a. s., Mikuleckého č. 1308, Praha 4, jako část předem dohodnuté odměny v celkové výši 24 000 000,- Kč určené pro ni, K. a obviněného R. za to, že s vědomím a předchozím souhlasem obviněného D. R. P. společně s K. společně s L. N., jednající za společnost ERINYES, s. r. o., Revoluční č. 1, Praha 1, posléze AVEZA, s. r. o., která pro zadavatele pořádala zadávací řízení, měli ovlivnit jeho průběh na zadání výše uvedené zakázky tak, aby tato veřejná zakázka byla zadána předem určené společnosti Konstruktiva Branko, a. s., zejména zajistit stanovení podmínek k účasti v zadávacím řízení tak, aby je splňovala tato společnost a další předem určení zájemci, jednající s ní po vzájemné dohodě, dále zástupcům společnosti Konstruktiva Branko, a. s., měli umožnit ve spolupráci s dosud neustanoveným projektantem účelově navýšit v jednotlivých položkách a též doplnit o údajně chybějící položky výkaz výměr, tedy účelově tak navýšili předpokládanou cenu předmětné veřejné zakázky, kdy následně skutečně nabídka této společnosti Konstruktiva Branko, a. s., byla vybrána jako nejvýhodnější s nabídkovou cenou zakázky 178 932 974,- Kč bez DPH, tedy 214 719 569,- Kč včetně DPH, jak bylo výše popsaným způsobem předem dohodnuto a následně byla s uvedenou společností zadavatelem uzavřena smlouva o dílo na zhotovení předmětné veřejné zakázky; tedy obviněný D. R. jako hejtman Středočeského kraje dle předmětného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem nechránil veřejný zájem a nedbal o účelné a hospodárné využívání majetku kraje v souladu s jeho zájmy a úkoly vyplývajícími z jeho působnosti, ani o ochranu majetku před zneužitím, což bylo jeho povinností plynoucí z § 17 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, protože věděl o tom, že finanční prostředky, které převzal, byly K. P. poskytnuty jako část odměny za ovlivnění uvedeného zadávacího řízení ve prospěch společnosti Konstruktiva Branko, a. s., a pocházejí z účelového navýšení ceny předmětné veřejné zakázky, s K. P. a P. K. byl na předání těchto finančních prostředků i na tom, že celková výše odměny bude činit 24 000 000,- Kč, z čehož nejméně polovina byla určena pro něho, předem dohodnut, když přinejmenším svým aktivním jednáním ohledně způsobu účelového navýšení předpokládané ceny zakázky přizváním dalšího projektanta a - jak konstatuje Okresní soud v Ústí nad Labem - "utvrzováním", přispíval k úspěšnému ovlivnění průběhu předmětné veřejné zakázky tak, aby všichni za její zadání uvedené společnosti dostali předem dohodnutou finanční odměnu, přičemž bezprostředně po převzetí uvedené finanční hotovosti byl obviněný D. R. zadržen Policií České republiky.
Okresní soud v Ústí nad Labem v předmětném rozhodnutí považoval trestnou činnost stěžovatele v dané fázi trestního řízení za prokázanou dostatečným způsobem, a to provedeným šetřením za využití operativně pátracích prostředků podle § 158d odst. 1 až 3 trestního řádu, a to i dne 14. května 2012 bezprostředně před zadržením obviněného, protokolem o jeho zadržení jako podezřelého téhož dne ve 20.15 hodin před domem, který užívá K. a P v R., protokolem o osobní prohlídce obviněného, protokolem o ohledání věci u něj nalezené, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu, listinnými materiály, úředním záznamem o podání vysvětlení a věcmi důležitými pro trestní řízení, zajištěnými při již provedených domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor. Ze shromážděného spisového materiálu považoval soud za zřejmé, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že stíhaný skutek skutečně spáchal obviněný, tento naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea prvá, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obviněný je poslancem Parlamentu České republiky, u nějž je stíhání podle § 11 odst. 1 písm. c) trestního řádu a čl. 27 odst. 4 Ústavy podmíněno souhlasem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jelikož obviněný byl zadržen bezprostředně po spáchání trestného činu při převzetí finanční hotovosti ve výši 7 000 000,- Kč jako úplatku, policejní orgán a státní zastupitelství postupovaly podle čl. 27 odst. 5 Ústavy, zadržení bylo státním zástupcem v písemné podobě dne 14. května 2012 ve 23.00 hodin oznámeno předsedkyni Poslanecké sněmovny Miroslavě Němcové, načež tato ihned ve smyslu uvedeného ustanovení Ústavy dala souhlas s odevzdáním zadrženého soudu, pročež bylo trestní stíhání zahájeno bez předchozího souhlasu Poslanecké sněmovny. S odkazem na ustanovení § 68 odst. 1 trestního řádu, dle něhož lze vzít do vazby toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, považoval soud za zřejmé, že jediným ústavně konformním výkladem čl. 27 odst. 5 Ústavy ve spojení s čl. 8 Listiny a na něj navazujících ustanovení trestního řádu je, že tím, že předsedkyně Poslanecké sněmovny dala souhlas s předáním D. R. soudu, vyslovila souhlas s jeho trestním stíháním, když soudu podle § 77 odst. 1 trestního řádu je možné předat pouze obviněného. Ze znění poslední věty čl. 27 odst. 5 Ústavy pak vyvozuje důsledek, že pokud má komora Parlamentu ČR rozhodovat o přípustnosti stíhání s konečnou platností, musí být trestní stíhání proti obviněnému poslanci již zahájeno. Čl. 27 odst. 5 Ústavy tudíž dle Okresního soudu v Ústí nad Labem představuje prolomení čl. 27 odst. 4 Ústavy za situace, kdy obviněný poslanec byl přistižen přímo při páchání trestné činnosti nebo bezprostředně poté, kdy je tak zřejmé, že je dán zájem společnosti na jeho trestním stíhání.
Důvod vazby útěkové dle § 67 písm. a) trestního řádu soud spatřuje ve skutečnosti, že u obviněného bylo nalezeno v H. velké množství hotovosti, obviněný sám uvedl, že často cestuje do zahraničí, z čehož vazební soud dovodil s odkazem na právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 důvodnou obavu, že v případě jeho ponechání na svobodě uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu vysokému trestu. Důvod vazby koluzní dle § 67 písm. b) trestního řádu je spatřován v obavě, že obviněný by v případě ponechání na svobodě kontaktoval svědky a spoluobviněné za účelem jejich ovlivnění, aby vypovídali v jeho prospěch a aby odstranili doklady relevantní pro trestní řízení, případně aby využil svého nadřízeného postavení hejtmana vůči těmto svědkům. V této souvislosti je argumentováno i poukazem na výstupy z operativně pátracích prostředků, z nichž vyplývá, že obviněný se spolu s dalšími osobami domlouval na tom, jakým způsobem se budou hájit v případě, že celá věc vyjde najevo. Důvod vazby předstižné dle § 67 písm. c) trestního řádu pak vazební soud spatřuje zejména v obavě z dokonání dalších jednání, tedy předání již dohodnutých finančních prostředků v souvislosti s ovlivněním zadání veřejných zakázek.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 13. června 2012 č. j. 6 To 270/2012-38 Krajský soud v Ústí nad Labem stížnost obviněného, takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, směřující proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2012 č. j. 40 Nt 637/2012-15 o vzetí vazby, zamítl. Ztotožnil se s argumentací vazebního soudu jak ohledně důvodnosti podezření, že trestná činnost, která byla obviněnému kladena za vinu, byla spáchána právě jeho osobou, tak i se zdůvodněním útěkové, kolizní i předstižné vazby. Stížnostní soud ve svém rozhodnutí odmítl námitku, dle níž usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje popis skutku tak, jak byl vymezen v žádosti o udělení souhlasu obviněného k odevzdání soudu a k zahájení trestního stíhání tak došlo v rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Poukázal přitom na skutečnost, a to s odvoláním na ustanovení § 12 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, že popis skutku v usnesení o zahájení je učiněn daleko podrobněji a detailněji oproti žádosti o vyslovení souhlasu sněmovny k trestnímu stíhání poslance, přičemž za podstatnou považuje skutečnost, že v obou případech byla zachována totožnost skutku. Neakceptoval dále námitky obviněného týkající se nestrannosti rozhodování soudce pro jeho poměr k projednávané věci a osobě obviněného ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu, jelikož dle stížnostního soudu konkrétní skutečností, která by mohla vyvolat uvedenou pochybnost o nestrannosti soudce, nemohou být obviněným označené pasáže z vazebního rozhodnutí. Rovněž nebyla přijata námitka stran vad vazebního řízení, když Krajský soud v Ústí nad Labem v předmětném usnesení dovodil závěr, dle něhož dané řízení proběhlo v souladu s kautelami plynoucími z ustanovení § 73g odst. 1 až 3 trestního řádu.
III. Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá dotčení v základních právech ve vztahu k napadenému soudnímu rozhodnutí jednak z důvodu nedodržení podmínek vyžadovaných ústavním pořádkem pro zbavení imunity poslance, jednak pro nenaplnění kautel vyžadovaných trestním řádem pro uvalení vazby a jednak kvůli rozhodování ve věci vzetí do vazby nepříslušným soudem.
Dle názoru stěžovatele právní úprava obsažená v čl. 27 odst. 4 a 5 Ústavy a v § 10 a § 11 trestního řádu umožňuje dva zcela odlišné výklady: poslance, resp. senátora do doby rozhodnutí příslušné komory Parlamentu ČR stíhat nelze, anebo poslance, resp. senátora lze trestně stíhat i v době od jeho zadržení do doby rozhodnutí příslušné komory Parlamentu ČR o přípustnosti jeho stíhání. Argumentem pro první výklad je - jak ve své ústavní stížnosti uvádí - kogentní ustanovení čl. 27 odst. 4 Ústavy a jeho promítnutí do § 10 a § 11 trestního řádu, argumentem pro druhý výklad pak ustanovení § 27 odst. 5 Ústavy, které však "nemá oporu v zákoně (trestním řádu)", přičemž nemá-li uvedené ústavní ustanovení být obsoletní, musí mít orgán činný v trestním řízení pravomoc provést výslech poslance (§ 76 trestního řádu), zahájit proti němu trestní stíhání a podat návrh na jeho vzetí do vazby (§ 68 trestního řádu), což dle koncepce druhého výkladu předmětných ustanovení plyne ze znění čl. 27 odst. 5 Ústavy, dle něhož "komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností". Jakkoli stěžovatel přenechává rozhodnutí o přijatelnosti těchto výkladových alternativ na Ústavním soudu, namítá v dané souvislosti neurčitost, nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Stěžovatel dále brojí vůči tvrzenému překročení lhůty 24 hodin stanovené čl. 27 odst. 5 Ústavy. Uvádí, že v posuzované věci došlo k zadržení stěžovatele dne 14. května 2012 ve 20.30 hodin, předsedkyně Poslanecké sněmovny vyslovila souhlas k jeho odevzdání soudu téhož dne ve 23.00 hodin, přičemž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podal návrh na vzetí stěžovatele do vazby teprve následující den (tj. 15. května 2012), čímž dle něj došlo k překročení lhůty určené k odevzdání zadrženého poslance soudu.
V ústavní stížnosti je dále namítáno porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel s odkazem na ustanovení § 26 trestního řádu konstatuje, že místní příslušnost soudu k úkonům v přípravném řízení je odvozena od úkonu provedeného příslušným státním zástupcem, pročež pro posouzení otázky dodržení zásady zákonného soudce v přípravném řízení je tedy významné posouzení místní příslušnosti státního zástupce v tomto stadiu řízení. Uvádí dále, že místní příslušnost státních zástupců není výslovně upravena ani v zákoně č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ani v podzákonné normě, věcná příslušnost státních zástupců v přípravném řízení trestním je upravena v § 12 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli. Stěžovatel zastává názor, že v případě, není-li místní příslušnost státního zastupitelství v normách upravujících činnost státního zastupitelství (lex specialis) upravena, je na místě postup per analogiam upravující místní příslušnost soudu. K analogii, tj. k obdobnému (přiměřenému) použití jiného ustanovení trestního řádu, se dle něj v trestním řízení přistupuje tam, kde danou situaci nelze řešit použitím konkrétního ustanovení, kde přitom obdobný postup je žádoucí. Odkazem na ustanovení § 18 trestního řádu dospívá k závěru, dle něhož k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním je věcně i místně příslušný státní zástupce přidělený ke státnímu zastupitelství, které působí při soudu, jenž by byl věcně i místně příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni.
Vycházeje z úředního záznamu policejního orgánu ÚOKFK ze dne 3. listopadu 2011 o výsledku operativního šetření za účelem ověření a zjištění validity informací uvedených v trestním oznámení pod č. j. OKFK-3255/ČJ-2011-200204, ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu ze dne 4. listopadu 2011, sepsaného pplk. P. Š., policejním radou Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru závažné hospodářské trestné činnosti č. j. OKFK-268-l/TČ-2011-200204, dále z návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2011 sp. zn. V 22-10/2011-2 KZN 677/2011 na povolení odposlechů podle § 88 odst. l, 2 trestního řádu, podaného Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, z rozhodnutí soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. listopadu 2011 č. j. 40 Nt 490/2011-9 o povolení sledování věci, a to kanceláře ředitelky Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje na adrese čp. XX, K., dále rozhodnutí soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. prosince 2011 č. j. 40 Nt 518/2011-5 o povolení sledování věci, a to rodinného domu na adrese R. čp. X, na parcele č. XY, k. ú. H., okres P., stěžovatel dospívá k závěru, dle něhož jediná spojitost s Ústeckým krajem v dané věci byla v osobě (nikoliv v jednání, resp. páchání trestné činnosti) "dosud neustanovené projekční kanceláře v Ústeckém kraji". Stěžovatel dále v této souvislosti uvádí, že v žádosti o prodloužení doby povolení sledování osob ze dne 6. dubna 2012 č. j. V 22-50/2011-2 KZN 677/2011, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem mimo jiné uvedl, že úloha P. N., který "bydlí a pracuje v Ú." má být dalším prověřováním ještě zjištěna. Toto tvrzení považuje za rozporné s odůvodněním žádosti téhož státního zástupce o povolení sledování osob ze dne 11. listopadu 2011 č. j. V 22-15/2011-2 KZN 677/2011, v níž uvádí, že společnost ARIA, spol. s r. o., (hlavní projektant) pro zpracování projektové dokumentace využívá jako subdodavatele P. N., bytem v Ú. Dle názoru stěžovatele tak v dostatečném předstihu před datem 14. května 2012, tedy před jeho zadržením Policií v obci R., okres P., mělo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem dostatek informací k určení místní příslušnosti dozorujícího státního zástupce, resp. vyloučení vlastní místní příslušnosti k výkonu dozoru. Prověřováním - zejména nasazením operativně pátrací techniky, provedenými odposlechy telefonních hovorů, ale též vyžádáním vysvětlení od V. P. ze dne 28. listopadu 2011 (sp. zn. OKFK-268/TČ-2011-200231), bylo dostatečně vyvráceno, že by trestná činnost byla páchána na území Ústeckého kraje. To dle něj potvrzují návrhy podané státním zastupitelstvím na povolení sledování věci, které se týkají nemovitostí výhradně na území Středočeského kraje a Prahy. Uvádí dále, že v případě pochybností o své místní příslušnosti má dozorující státní zástupce možnost obrátit se na vyšší státní zastupitelství (§ 12a jednacího řádu státního zastupitelství), případně dožádané státní zastupitelství (§ 12b jednacího řádu státního zastupitelství). Zastává názor, že liknavý postup v ozřejmění místní příslušnosti státního zastupitelství zakládá mimo jiné důvod k pochybnostem o nestrannosti dozorujícího státního zástupce a zákonnosti jeho postupu (ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství). Stěžovatel má za to, že postupem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byla obejitím zákona (§ 12 odst. 1 jednacího řádu a § 18 trestního řádu) založena místní příslušnost jinak nepříslušného soudu, a to s cílem vyloučit zákonného soudce v přípravném řízení a pravděpodobně i v hlavním líčení. Vůči Krajskému soudu v Ústí nad Labem namítá, že se v napadeném rozhodnutí nezabýval místní příslušností soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem rozhodujícího o vazbě stěžovatele, resp. ani vlastní místní příslušností, čímž rezignoval na svou povinnost poskytnout stěžovateli soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
Stěžovatel poukazuje dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 124/98, v němž dospěl soud k závěru, že "stav, kdy je zřejmé, že je třeba k trestnímu stíhání opatřit souhlas a čeká se na vyžádané vyjádření oprávněného orgánu ... postupem podle § 10 odst. 2 tr. ř., pouze dočasně brání zahájení trestního stíhání, nebo brání v pokračování v trestním stíhání v tom smyslu, že by se prováděly jiné úkony, než je právě opatřování souhlasu. Důkazy provedené v této době jsou v dalším řízení nepoužitelné." Argumentem a minori ad maius i v případě udělení souhlasu příslušného orgánu k trestnímu stíhání osoby požívající výsad či imunity nelze dle něj použít důkazy provedené v době před udělením tohoto souhlasu. Konstatuje, že vzhledem k tomu, že osobní prohlídka stěžovatele, ohledání věci u něj nalezené a použití operativně pátracích prostředků podle § 158d trestního řádu byly provedeny orgány činnými v trestním řízení dne 14. května 2012 ještě před vydáním souhlasu předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k jeho vydání soudu, tj. před 23. hodinou 30 minutou, je třeba hledět na tyto úkony jako na absolutně neplatné a v dalším řízení za nepoužitelné, z čehož dovozuje, že poznatky a zjištění získané na základě prima facie absolutně neplatných úkonů nemohou v právním státě sloužit jako podklad pro rozhodnutí soudu o omezení osobní svobody.
V ústavní stížnosti je dále namítáno, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele neodpovídá popisu skutku, jak je vymezen v žádosti o udělení souhlasu k odevzdání stěžovatele soudu, popis skutku je nejednoznačný, vnitřně rozporný a neurčitý. Stěžovatel je přesvědčen, že nad rámec skutku vymezeného v žádosti se v usnesení o zahájení trestního stíhání jedná o popis dalších jednání (skutků) naplňujících znaky trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, porušování povinnosti při správě cizího majetku, poškození finančních zájmů Evropských společenství. Ačkoli se Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém odůvodnění zabýval rozporností vymezení skutku a dospěl k závěru, že podle ustálené judikatury je jednota skutku zachována, jestliže je shodné jednání nebo shodný následek, a ačkoli stěžovatel respektuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu při posuzování náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání konkrétní osoby, v posuzovaném případě je však dle něj rozpor mezi vymezením skutku v žádosti a v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele natolik extrémní, že porušuje ustanovení článku 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porovnáním skutkových podstat trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 trestního zákoníku a trestného činu přijetí úplatku podle § 331 trestního zákoníku dospívá stěžovatel k závěru, dle něhož trestný čin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 256 trestního zákoníku je ve vztahu speciality k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 trestního zákoníku. Namítá, že použití právní kvalifikace přijetí úplatku na místo mírnější právní kvalifikace sjednání výhody bylo v posuzovaném případě motivováno mimoprávními důvody, zejména medializací trestního stíhání stěžovatele s cílem zviditelnění některých osob vystupujících v pozici orgánu činného v trestním řízení a ve vytvoření formálních podmínek pro odůvodnění útěkové vazby s poukazem na výši hrozícího trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění napadeného usnesení posoudil právní kvalifikaci skutku a dospěl k závěru, že tato je správná. Stěžovatel uvádí, že odůvodnění předmětného rozhodnutí postrádá jakoukoliv zmínku o tom, proč považuje soud právní kvalifikaci za správnou a z jakého důvodu vylučuje právní kvalifikaci skutku jako trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 trestního zákoníku. Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným postupem porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a ustanovení článku 5 Úmluvy.
Konečně, dle ústavní stížnosti důvody vazby Krajský soud v Ústí nad Labem opřel o tvrzení, případně indicie, které nelze průkazným a jednoznačným způsobem vztáhnout k tvrzenému spáchanému trestnému činu, zejména k úmyslu stěžovatele vyhnout se trestnímu stíhání, mařit jakýmkoliv způsobem trestní řízení či pokračovat v trestné činnosti. Stěžovatel uvádí, že v průběhu vazebního zasedání mu nebylo umožněno seznámit se s výstupy z tzv. operativně pátracích prostředků a telefonních hovorů. Konstatuje, že z protokolu o vazebním zasedání je zřejmé, že soud sám neměl k dispozici tyto výstupy, ale pouze operativní přepisy, přičemž provedení důkazů přehráním uvedených výstupů bylo v možnostech soudu, zejména v situaci, kdy o vazbě rozhodoval soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem přímo v sídle policejního orgánu. V této souvislosti namítá porušení zásad spravedlivého soudního řízení, zejména kontradiktornosti tohoto řízení, práva obhajoby vyjádřit se k provedeným důkazům, resp. zjištěním a náležitostem odůvodnění rozhodnutí soudu o vazbě.
Pro uvedené, tj. pro porušení základního práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny domáhá se zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 13. června 2012 č. j. 6 To 270/2012-38 o vzetí do vazby.
IV. Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků
Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal účastník řízení, takto Krajský soud v Ústí nad Labem, k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 3. srpna 2012. Předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem v něm uvádí, že podstatou předmětné ústavní stížnosti je výhradně polemika stěžovatele s postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem při projednávání jeho stížnosti proti rozhodnutí o vazbě. Stěžovatel tvrdí, že stížnostní soud se nezabýval vadami řízení předcházejícího napadenému usnesení (podmínkami zbavení osobní svobody poslance, přípustností získávání důkazů před udělením souhlasu předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky), napadené usnesení nedostatečně odůvodnil, neposkytl stěžovateli soudní ochranu (ve vztahu k právní kvalifikaci skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání) a svým rozhodnutím porušil jeho právo na osobní svobodu a neposkytl mu soudní ochranu, čímž porušil čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Účastník řízení vyslovuje přesvědčení, dle něhož Krajský soud v Ústí nad Labem stížnost obviněného, kterou podal proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2012 č. j. 40 Nt 637/2012-15, řádně posoudil z hlediska trestního zákoníku a trestního řádu a své právní názory též i řádně v usnesení odůvodnil a dle něj ani nadále není důvod se odklonit od právního názoru v odůvodnění usnesení vysloveného a týkajícího se vzetí obviněného do vazby, na které v dalším odkazuje. Uvádí, že ve věci bylo nařízeno neveřejné zasedání a Krajský soud v Ústí nad Labem respektoval při svém rozhodování jak podmínky dané procesními právními předpisy, tak i procesní principy plynoucí z ústavního pořádku, proto nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje její odmítnutí Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněné dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal předmětnou ústavní stížnost k vyjádření rovněž vedlejším účastníkům - Okresnímu soudu v Ústí nad Labem a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem.
Okresní soud v Ústí nad Labem ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 14. srpna 2012 vyslovuje přesvědčení, že vazební soud žádným způsobem do zákonem chráněných práv a zájmů obviněného nezasáhl a zákon neporušil. K námitce nepříslušnosti uvádí, že Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodoval o návrhu na vzetí obviněného do vazby v souladu s ustanovením § 26 odst. 1 trestního řádu, podle něhož je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Byla-li tedy trestní věc obviněného dozorována státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, byl pro úkony přípravného řízení trestního příslušný právě Okresní soud v Ústí nad Labem. Vedlejší účastník dále konstatuje, že rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 16. května 2012 č. j. 40 Nt 637/2012-15, jímž byl obviněný vzat do vazby podle § 68 odst. 1 trestního řádu, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b), c) trestního řádu, bylo vyhlášeno v řádně konaném vazebním zasedání, následné bylo písemně vyhotoveno a bylo doručeno jak obviněnému, tak i jeho obhájci a taktéž státnímu zástupci, přičemž odůvodnění tohoto usnesení obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, které jsou konkrétně uvedeny v § 134 odst. 1 a 2 trestního řádu, a soudce rozhodující o vazbě obviněného se v uvedeném usnesení vypořádal se všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení důvodnosti trestního stíhání obviněného a pečlivě se zaobíral všemi podmínkami, jejichž existence je nezbytná pro vzetí obviněného do vazby. Vzhledem k tomu, že uvedené usnesení zdejšího soudu je velmi podrobné a soudce rozhodující o vazbě obviněného se v něm zabýval řadou otázek, které jsou namítány i v podané ústavní stížnosti (zadržením poslance, přípustností jeho trestního stíhání, přípustností vzetí takového obviněného do vazby), vyjádření na toto usnesení odkazuje. Skutečnost, že Okresní soud v Ústí nad Labem postupoval zcela v souladu se zákonem, dokládá dle vedlejšího účastníka i obsah usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 2012 č. j. 6 To 270/2012-38, jímž bylo rozhodnuto o tom, že stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby, se zamítá. Jelikož i Krajský soud v Ústí nad Labem se při odůvodnění tohoto usnesení zabýval řadou námitek obviněného, které jsou opětovně uváděny v podané ústavní stížnosti, vedlejší účastník odkazuje i na usnesení stížnostního soudu. V závěru vyjádření pak vyslovuje přesvědčení, že předmětná ústavní stížnost není důvodná a navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl.
Vyjádření Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 6. srpna 2012. K otázce zahájení trestního stíhání stěžovatele je v něm zastáván k výkladu čl. 27 odst. 5 Ústavy názor, dle něhož souhlas předsedy příslušné komory s předáním zadrženého poslance soudu dočasně nahrazuje souhlas této komory s jeho trestním stíháním. Vedlejší účastník dále uvádí, že podle trestního řádu je možné předat soudu s návrhem na rozhodnutí o vazbě pouze obviněného, pročež považovaly orgány činné v trestním řízení za nezbytné opatřit souhlas předsedy komory ještě před rozhodnutím o zahájení trestního stíhání zadrženého podezřelého a před jeho následným výslechem v postavení obviněného. Výslech obviněného je zcela zásadním podkladem pro rozhodnutí, zda bude návrh na vzetí obviněného do vazby vůbec podán. Výklad stěžovatele, že souhlas předsedy komory je třeba považovat za jeho souhlas s podáním návrhu na vzetí obviněného do vazby, by použití čl. 27 odst. 5 Ústavy fakticky vylučoval, neboť vzhledem k výše uvedeným skutečnostem není možné vyčkávat na udělení souhlasu až do doby, než je rozhodováno o podání návrhu na vzetí obviněného poslance do vazby, tedy o jeho postavení před soud, případně žádat o takový souhlas až po takovém rozhodnutí, tedy po vypracování návrhu na vzetí obviněného do vazby. Vzhledem k tomu považuje krajské státní zastupitelství závěry stěžovatele ohledně překročení lhůty 24 hodin pro postavení zadrženého poslance před soud za nesprávné. Odkazuje v této souvislosti na ustanovení § 12 odst. 1, 2 zákona č. 90/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá, že oznámení o zadržení musí obsahovat zejména vymezení skutku, o který jde, a jeho předpokládanou kvalifikaci, což v daném případě bylo splněno. Vzhledem k tomu, že oznámení je třeba učinit "ihned", předseda komory musí o vyslovení souhlasu na jeho základě rozhodnout "neprodleně" a své stanovisko má příslušnému orgánu sdělit "bez odkladu", lze dle něj těžko požadovat, aby již v tomto oznámení, případně v následném souhlasu předsedy byl předmětný skutek popsán ve stejném rozsahu, jako v usnesení o zahájení trestního stíhání a aby již byly vyhodnoceny a popsány důvody vazby. Pro uvedené považuje postup orgánů činných v trestním řízení za správný a má za to, že jím nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.