K námitce dotčení práva na zákonného soudce vedlejší účastník podává objasnění skutečností, z nichž byla dovozována místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem k výkonu dozoru nad dodržováním zákonnosti v předmětném přípravném trestním řízení. Uvádí, že dne 18. října 2011 byl Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem Nejvyšším státním zastupitelstvím podle § 17 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, postoupen protokol o podání vysvětlení, sepsaný s L. G., s tím, že se podle obsahu jedná o trestní oznámení a aktuálně probíhající skutkový děj může být páchán rovněž v Ústí nad Labem jako sídle zpracovatele projektu, čímž je dána místní příslušnost. Z obsahu vysvětlení mj. vyplývalo, že projekt na rekonstrukci zámku Buštěhrad měla zpracovávat blíže neurčená firma z Ú., přičemž mělo probíhat jednání mezi tímto projektantem a obchodní společností Konstruktiva Branko, a. s., kdy nejmenovaný projektant nechtěl navýšený rozpočet podepsat. Dne 19. října 2011 bylo státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem uvedené trestní oznámení po vyhodnocení postoupeno k zahájení úkonů trestního řízení příslušnému policejnímu orgánu, a to pro podezření ze spáchání trestných činů poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku a sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, spáchaných ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Následně dne 4. listopadu 2011 policejní orgán zahájil podle § 158 odst. 3 trestního řádu úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestných činů poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku a sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. b, c) trestního zákoníku, spáchaných ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se měly dopustit prozatím neustanovené osoby. Z obsahu záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, který byl Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem doručen dne 7. listopadu 2011, mj. vyplývalo, že v rámci zadávacího řízení měly být nabídky soutěžitelů vytvořeny společností Konstruktiva Branko, a. s., v součinnosti s dosud neustanovenou projekční kanceláří se sídlem v Ú. V dalším průběhu prověřování byly na základě povolení státního zástupce a soudců Okresního soudu v Ústí nad Labem nasazeny operativně pátrací prostředky podle § 158d odst. 1, 2 a 3 trestního řádu a na základě příkazů soudců Okresního soudu v Ústí nad Labem podle § 88 trestního řádu byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu účastnických čísel různých osob. V této souvislosti vedlejší účastník podotýká, že přímo stěžovatele se týkalo jeho sledování podle § 158d odst. 1, 2 trestního řádu, povolené státním zástupcem dne 7. listopadu 2011 pod č. j. V 22-4/2011-2 KZN 677/2011, přičemž na základě tohoto povolení nebylo možné zasahovat do nedotknutelnosti obydlí, narušovat listovní tajemství, ani zjišťovat obsah písemností uchovávaných v soukromí. Doba tohoto sledování byla následně podle § 158d odst. 1, 2, 4 trestního řádu státním zástupcem prodloužena dne 6. dubna 2012 pod č. j. V 22-50/2011-2 KZN 677/2011. Dále se přímo stěžovatele týkalo sledování jím užívané kanceláře v budově Krajského úřadu Středočeského kraje, povolené podle § 158d odst. 3 trestního řádu soudkyní Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 7. listopadu 2011 pod č. j. V 180/2011-40 Nt 480/2011-3. Konečně se ho týkal i odposlech a záznam jednoho jím užívaného účastnického čísla, nařízený podle § 88 odst. 1, 2 trestního řádu příkazem soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. listopadu 2011 č. j. V 190/2011-40 Nt 490/2011-4 a prodloužený příkazem soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem podle § 88 odst. 4 trestního řádu ze dne 22. března 2012 č. j. V 25/2012-4 Nt 1525/2012-5. V rekapitulaci průběhu přípravného řízení trestního vedlejší účastník pak dále uvádí, že dne 31. ledna 2012 bylo policejním orgánem na základě dosud zjištěných skutečností zpracováno vyhodnocení dosavadních výsledků prověřování, z něhož mj. vyplývalo, že pro společnost ARIA, s. r. o., Osvobozených politických vězňů 656, Kladno, jako subdodavatel zpracovával projektovou dokumentaci na rekonstrukci zámku Buštěhrad P. N., podnikající jako osoba samostatně výdělečně činná, s provozovnou na adrese Ú., přičemž s ním měli být v kontaktu tehdy podezřelí T. M. a P. D. ze společnosti Konstruktiva Branko, a. s., kteří pro něho zpracovali výkaz výměr včetně položkového rozpočtu k projektu rekonstrukce zámku Buštěhrad s celkovou cenou ve výši 229 762 426,- Kč včetně DPH, který byl dle krajského státního zastupitelství nejméně o 50 mil. Kč účelově navýšen. Dále bylo zjištěno, že M. společně s N. dne 11. listopadu 2011 navštívili Úřad regionální rady regionu soudržnosti Střední Čechy v Praze, kdy před jednáním M. předal N. písemné podklady. Společnost ARIA, s. r. o., však dne 24. listopadu 2011 předala Středočeskému kraji svoji vlastní verzi projektové dokumentace s předpokládanou celkovou cenou rekonstrukce ve výši 161 mil. Kč včetně DPH, která odpovídala obvyklým cenám a projektové dokumentaci, tedy nebyla účelově navýšena. Policejním orgánem bylo dále zjištěno, že v rámci zadávacího řízení mělo dle vyhlášených podmínek dojít k omezení počtu zájemců losováním. Pro pořadatele zadávacího řízení, společnost ERINYES, s. r. o., Revoluční 1, Praha 1, měla toto losování zajišťovat na základě smluvního ujednání společnost PROVOD, s. r. o. V Podhájí 226/28, Ústí nad Labem. Bližší okolnosti losování a jeho ovlivnění v této fázi trestního řízení nemohly být policejním orgánem zjišťovány vzhledem k riziku zmaření probíhajících úkonů. Z výše uvedených skutečností vedlejší účastník dovozuje, že v době, kdy obdržel předmětné trestní oznámení, vyplývala jeho místní příslušnost ve smyslu § 18 odst. 1 trestního řádu ze skutečnosti, že v Ú., kde měl mít sídlo tehdy ještě nezjištěný projektant, měl být vyhotoven účelově navýšený rozpočet rekonstrukce zámku Buštěhrad, o čemž mělo v té době probíhat jednání. V době, kdy policejní orgán po prověření základních skutečností vyhotovil záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu, byla místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem založena podezřením, že neustanovená projekční kancelář v Ú. se má podílet na vytvoření nabídek soutěžitelů v zadávacím řízení. Následným prověřováním bylo zjištěno, že nezjištěným projektantem z Ú. je P. N., který byl prokazatelně v kontaktu s T. M. a P. D. ze společnosti Konstruktiva Branko, a. s. U P. N. tedy bylo dáno podezření, že se přesně nezjištěným způsobem také mohl podílet na předmětné trestné činnosti, a to i přesto, že projektová dokumentace, předaná společností ARIA, s. r. o., Středočeskému kraji, v konečné podobě nebyla účelově upravena. Následně byla policejním orgánem zjištěna také další skutečnost zakládající místní příslušnost vedlejšího účastníka, konkrétně podezření, že část ovlivněného zadávacího řízení na rekonstrukci zámku Buštěhrad měla zajišťovat společnost PROVOD, s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, tedy že k další části skutkového děje ohledně skutku, pro který byly zahájeny úkony trestního řízení, mělo dojít v obvodu zdejšího státního zastupitelství. V rámci dalšího prověřování bylo zjištěno, že tato společnost skutečně spolupracovala se společností ML Compet, a. s. Až do okamžiku, kdy byl dne 14. května 2012 ve 20,15 hodin policejním orgánem zadržen D. R. jako podezřelý ze spáchání zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit v souvislosti s rekonstrukcí zámku Buštěhrad, byl nejtěžším trestným činem, pro který bylo trestní řízení vedeno, pokus zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, za který je možné uložit trest odnětí svobody na pět až deset let. Také ve vztahu k R. byla policejním orgánem původně zvažována obdobná právní kvalifikace jeho jednání jako u K. P. a P. K., avšak vzhledem k aktuální důkazní situaci v době rozhodování o zahájení trestního stíhání bylo jeho jednání posouzeno jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za který je možné jeho pachateli uložit trest odnětí svobody na pět až dvanáct let, jedná se tedy o těžší trestný čin, než podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku. Přitom žádná část jednání, pro které bylo zahájeno trestní stíhání obviněného R., neměla být spáchána v obvodu zdejšího státního zastupitelství. U obviněného D. R. však byly dány podmínky k vedení společného řízení mj. s obviněnými P. K., K. P., I. S., L. N., P. D. a T. M., kteří jsou policejním orgánem stíháni na základě usnesení o zahájení trestního stíhání č. j. OKFK-268-95/TČ-2011-200204 ze dne 15. května 2012 pro trestné činy spáchané v souvislosti s rekonstrukcí zámku Buštěhrad. Část skutkového děje, popsaného v uvedeném usnesení o zahájení jejich trestního stíhání, přitom měla být spáchána v obvodu zdejšího státního zastupitelství, konkrétně se jednalo o činnost společnosti PROVOD - inženýrská společnost, s. r. o., v rámci zadávacího řízení, která měla zajišťovat ovlivněné losování zájemců o předmětnou veřejnou zakázku. V případě obviněných stíhaných na základě uvedeného usnesení tedy nadále byla dána místní příslušnost zdejšího státního zastupitelství k výkonu dozoru nad dodržováním zákonnosti v přípravném řízení. Protože však bylo o těchto obviněných zcela důvodně vedeno společné řízení mj. s obviněným D. R., který je stíhán pro trestný čin, u něhož místní příslušnost zdejšího státního zastupitelství dána nebyla, a zároveň se v jeho případě jednalo o trestný čin nejtěžší, byl podle § 21 odst. 2 trestního řádu příslušný konat společné řízení Krajský soud v Praze, resp. v případě přípravného řízení Krajské státní zastupitelství v Praze. Proto od okamžiku, kdy se státní zástupce od policejního orgánu dozvěděl o výše uvedené aktuální právní kvalifikaci jednání obviněného R., provádělo zdejší státní zastupitelství v rámci trestního řízení pouze takové úkony, které nesnesly odkladu, aby nedošlo ke zmaření jeho účelu. Jednalo se zejména o oznámení zadržení D. R. předsedkyni Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a žádost o udělení souhlasu k jeho postavení před soud, podání návrhů na vzetí obviněných do vazby, zajištění majetku obviněných P. a K. podle § 347 odst. 1 trestního řádu a další úkony s tím související. Další úkony však již zdejším státním zastupitelstvím nebyly činěny a věc byla po provedení pouze těch úkonů, které nesnesly odkladu, postoupena k dalšímu výkonu dozoru Krajskému státnímu zastupitelství v Praze. Skutečnost, že úloha P. N. při páchání předmětné činnosti byla v té době předmětem prověřování, není nikterak v rozporu s předchozím zjištěním, že měl být subdodavatelem společnosti ARIA, spol. s r. o., pro zpracování projektové dokumentace, protože toto zjištění nic nevypovídá o tom, zda se v této souvislosti dopustil trestné činnosti či nikoliv. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má vedlejší účastník za to, že vykonával dozor v rámci příslušného trestního řízení na základě řádně vyhodnocené místní příslušnosti a v návaznosti na to i úkony, učiněné na základě návrhů státního zástupce soudci Okresního a Krajského soudu v Ústí nad Labem, byly učiněny soudci věcně a místně příslušnými. Tvrzení stěžovatele, že ve věci došlo k vyloučení zákonného soudce a tím k porušení jeho ústavně zaručených práv považuje proto za neopodstatněná.
Ve vztahu k námitce údajné nepoužitelnosti důkazů získaných před zahájením trestního stíhání stěžovatele odkazuje vedlejší účastník na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. II. ÚS 770/06, které se obdobnou otázkou, konkrétně odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu účastnických čísel, užívaných poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zabývalo, přičemž nebylo shledáno, že by takový úkon ve vztahu k poslanci byl před zahájením jeho trestního stíhání nepřípustný. Argumentuje tvrzením, dle něhož by důsledkem přijetí výkladu stěžovatele bylo, že policejní orgán by fakticky ani nemohl opatřit důkazy nezbytné k tomu, aby vůbec mohlo být o udělení souhlasu k trestnímu stíhání poslance důvodně žádáno. K popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného D. R. pak vedlejší účastník uvádí, že zahrnuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea l, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Zastává názor, že nelze požadovat, aby oznámení o zadržení podezřelého poslance a žádost o udělení souhlasu k jeho odevzdání soudu zahrnovala popis skutku ve stejném rozsahu, jako výrok usnesení o zahájení trestního stíhání, a to především vzhledem ke lhůtě, v níž je toto oznámení třeba učinit. Není možné očekávat, že již v době oznámení budou orgány činné v trestním řízení disponovat informacemi a důkazy ve stejném rozsahu, jako v době rozhodování o zahájení trestního stíhání. Ohledně skutku popsaného v žádosti a skutku popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání byla dle něj zachována totožnost skutku, a - jak dále vedlejším účastník uvádí - případné doplnění dalších zjištěných skutečností do usnesení o zahájení trestního stíhání není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, přičemž popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání odpovídá použité právní kvalifikaci a za dané důkazní situace tento skutek vzhledem ke stávajícím skutkovým zjištěním nebylo možné kvalifikovat jako další trestné činy, které uvádí stěžovatel. V době zahájení trestního stíhání nebylo zjištěno, že by se stěžovatel, na rozdíl od ostatních obviněných, konkrétním způsobem podílel na ovlivnění předmětného zadávacího řízení. To, že ostatní obvinění měli jednat s jeho vědomím a předchozím souhlasem, k právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 trestního zákoníku, podle názoru krajského státního zastupitelství nepostačuje. Použitou právní kvalifikaci proto považuje za jedinou správnou, nikoli za účelovou, jak tvrdí stěžovatel. Připomíná dále, že v průběhu trestního řízení není možné vyloučit takovou změnu skutkových zjištění, která odůvodní změnu právní kvalifikace jednání obviněného R. např. na pokus zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 4 trestního zákoníku, spáchaným také ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, avšak v době zahájení jeho trestního stíhání vzhledem k aktuálním výsledkům vyšetřování nebylo možné jeho jednání takto kvalifikovat.
Ke stěžovatelem uváděnému vztahu speciality mezi trestným činem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a při veřejné dražbě podle § 256 trestního zákoníku a trestným činem přijetí úplatku podle § 331 trestního zákoníku uvádí, že k této otázce dosud neexistuje odpovídající judikatura, přípustnost jednočinného souběhu těchto trestných činů zřejmě dosud nebyla soudy vyšších stupňů řešena a lze o ní polemizovat. V této souvislosti pouze konstatuje, že lze pochybovat o tom, zda úmyslem zákonodárce skutečně bylo zvýhodnit použitím mírnější trestní sazby pachatele, který jako úřední osoba přijme úplatek za ovlivnění zadání veřejné zakázky, což také nepochybně představuje obstarávání věci obecného zájmu, oproti pachateli trestného činu přijetí úplatku, spáchaného v jiných souvislostech. Takový závěr je dle něj v rozporu se smyslem a koncepcí trestního zákoníku a jednalo by se o legislativní nedůslednost.
Konečně, pokud jde o existenci vazebních důvodů u obviněného R., vyslovuje vedlejší účastník přesvědčení, že jak Okresní soud v Ústí nad Labem, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem se s touto otázkou ve svých usneseních přesvědčivě vyrovnaly a že jejich rozhodnutí odpovídají ustálené judikatuře jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu.
Námitku, že stěžovateli nebylo v průběhu vazebního zasedání umožněno seznámit se s obsahem zvukových záznamů, a to jejich přehráním, považuje rovněž za neodůvodněnou. Smyslem vazebního zasedání nepochybně není provádění dokazování v rozsahu, v jakém je prováděno v hlavním líčení, ani to s ohledem na běh lhůty 24 hodin pro rozhodnutí soudu o vazbě není fakticky možné. Požadavek na provedení těchto důkazů by vzhledem k jejich množství byl v rozporu s účelem vazebního zasedání a ostatně ani nebyl stěžovatelem v jeho průběhu vznesen a nebylo jím ani namítáno, že by provedené dokazování nebylo dostačující.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud stížnost D. R. odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud dne 27. srpna 2012 zaslal stěžovateli předmětná vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení; stěžovatel ve stanovené lhůtě svého práva repliky nevyužil.
V. Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (sp. zn. III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
Pro ústavněprávní posouzení věci Ústavní soud za relevantní ustanovení jednoduchého práva považuje ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), § 26, § 67 trestního řádu. V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup dle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u uvedených zákonných ustanovení neshledal.
Předmětem tohoto přezkumu je ústavně konformní interpretace a aplikace předmětných ustanovení jednoduchého práva - trestního řádu. Jinými slovy vyjádřeno, dodržení ústavních kautel spravedlivého procesu trestně-procesních ustanovení dopadajících na posuzovaný případ.
Předně ale Ústavní soud k interpretaci čl. 27 odst. 5 Ústavy neboli institutu souhlasu předsedy komory Parlamentu České republiky k odevzdání zadrženého poslance nebo senátora soudu poznamenává, že tímto je dán souhlas s trestním stíháním dané osoby, a to do doby rozhodnutí komory o přípustnosti trestního stíhání (čl. 27 odst. 4, 5 Ústavy). Uvedený závěr lze dovodit jednak argumentem a contrario z čl. 27 odst. 5 Ústavy in fine: rozhoduje-li komora Parlamentu na následující schůzi po vyslovení souhlasu jejího předsedy s odevzdáním zadrženého poslance nebo senátora soudu "o přípustnosti trestního stíhání s konečnou platností", pak platí, že souhlas předsedy komory představuje podmínku trestního stíhání do této doby. Nadto uvedený závěr plyne i z účelu ustanovení čl. 27 odst. 5 Ústavy: teleologickou redukcí, čili důkazem ad absurdum by totiž musel být dovozen závěr, dle něhož výklad opačný, tj. odepření povahy předběžného souhlasu ve smyslu souhlasu s trestním stíháním by zbavil institut souhlasu předsedy komory dle uvedeného ústavního ustanovení rozumného smyslu.
Čl. 27 odst. 5 Ústavy stanovuje předsedovi komory Parlamentu České republiky lhůtu 24 hodin od okamžiku zadržení poslance nebo senátora pro udělení souhlasu k jeho odevzdání soudu. Jinými slovy, uvedená lhůta je stanovena pro udělení předmětného souhlasu a nikoli pro odevzdání zadrženého poslance nebo senátora soudu. Dle čl. 8 odst. 3 Listiny zadržená osoba musí být nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. K výkladu uvedených ústavních norem Ústavní soud uvádí, že v případě poslance nebo senátora, jenž byl zadržen přímo při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté, je lhůta 24 hodin vymezená v čl. 27 odst. 5 Ústavy součástí lhůty 48 hodin stanovené čl. 8 odst. 3 Listiny. Lze na tomto místě odkázat i na shodný právní názor obsažený v odborné literatuře: "Maximální lhůta pro zadržení obviněného nebo podezřelého z trestného činu, kterou garantuje Listina v čl. 8 odst. 3 po novele Listiny provedené ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., činí 48 hodin, což platí i pro členy Parlamentu." (L. Bahýlová, J. Filip, P. Molek, M. Podhrázký, R. Suchánek, V. Šimíček, L. Vyhnánek, Ústava České republiky. Komentář. Praha 2010, s. 401.)
Ze skutkových zjištění, jež jsou nesporná, vyplývá, že k zadržení stěžovatele došlo dne 14. května 2012 ve 20.30 hodin, předsedkyně Poslanecké sněmovny vyslovila souhlas k jeho odevzdání soudu téhož dne ve 23.00 hodin, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podal návrh na jeho vzetí do vazby následující den, tj. 15. května 2012, a to v 18.20 hodin (spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40 Nt 637/2012, č. l. 1), usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 40 Nt 637/2012-15, jímž byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu vzat do vazby, bylo vyhlášeno dne 16. května 2012 v 11.20 hodin (spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40 Nt 637/2012, č. l. 13). K námitce stěžovatele ohledně překročení lhůty dle čl. 27 odst. 5 Ústavy Ústavní soud tudíž uvádí, že z uvedeného plyne, že v předmětné věci byla dodržena jak lhůta 24 hodin pro udělení souhlasu k odevzdání zadrženého poslance nebo senátora soudu dle čl. 27 odst. 5 Ústavy, tak i lhůta 48 hodin pro odevzdání zadrženého soudu a lhůta 24 hodin pro přijetí rozhodnutí soudu o vazbě dle čl. 8 odst. 3 Listiny.
Dále dle stěžovatele popis skutku, jak je vymezen v žádosti o udělení souhlasu k odevzdání stěžovatele soudu, neodpovídá usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, přičemž popis skutku považuje za nejednoznačný, vnitřně rozporný a neurčitý.
Smysl a účel institutu poslanecké imunity, jak se vyvinul v Evropě v procesu utváření demokratického parlamentního systému, je ústavně garantovat svobodu a nezávislost členů parlamentů, zabránit jejich možnému omezení ze strany moci výkonné cestou případného zneužití jejich trestního stíhání. Jde zejména o významnou garanci ochrany parlamentní menšiny, reálného fungování parlamentní opozice v systému, v němž jsou orgány přípravného řízení trestního podřízeny moci výkonné, jež je v rukou parlamentní většiny. Předmětem rozhodování parlamentu o vydání poslance k trestnímu stíhání proto není posuzování případné trestnosti skutku, z jehož spáchání je podezřelý, resp. jeho trestněprávní kvalifikace, nýbrž posouzení okolností, zdali postupem orgánů činných v trestním řízení není sledováno omezení svobody a nezávislosti poslance a jeho práva účasti na parlamentním rozhodování.
Promítnutí čl. 27 Ústavy do postupu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky představuje ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, dle něhož žádost příslušného orgánu o vyslovení souhlasu Sněmovny k trestnímu stíhání poslance, jakož i oznámení o zadržení poslance při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté, musí obsahovat zejména vymezení skutku, o který jde, a jeho předpokládanou právní kvalifikaci.
Důvodem skutečnosti, že ústavní podmínkou žádosti o vydání je vymezení skutku a nikoli nezměnitelnost jeho trestněprávní kvalifikace, není pouze pravomoc orgánů činných v trestním řízení, zejména pak soudu měnit tuto kvalifikaci a tím tuto pravomoc uplatnit (v opačném případě argumentem ad absurdum bychom dospěli k závěru, dle něhož by soud rozhodující o vině a trestu byl z hlediska trestněprávní kvalifikace skutku vázán tím, jak tato byla obsažena v žádosti o vydání poslance k trestnímu stíhání). Je jím především již vyložený účel a smysl institutu poslanecké imunity a dále princip dělby moci, dle něhož pouze soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy). Způsobem shodným interpretoval danou problematiku i Nejvyšší soud ČSR v období první československé republiky. Dle jeho stanoviska je dáván "souhlas sněmovny k trestnímu stíhání jejího člena na určitý skutek, nikoli na jeho právní kvalifikaci" (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 9. října 1931 sp. zn. ZM II 289/30).
Při posouzení námitky absence totožnosti skutku vymezeného v žádosti o vyslovení souhlasu s odevzdáním stěžovatele soudu a v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, resp. jeho neurčitosti, vycházel Ústavní soud z hledisek, jež k této otázce vytyčil ve své předchozí judikatuře.
Komplexně se k otázce totožnosti skutku Ústavní soud vyslovil v usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02: "Byť i základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnosti skutku. Neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu, že základní trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci. Obecně je možno pouze konstatovat, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, tj. v záznamu o sdělení obvinění (nyní v usnesení o zahájení trestního stíhání), a dále např. v obžalobě, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání. Skutkem v trestním řízení je souhrn skutkových okolností popsaných v těchto aktech, nikoliv jejich právní posouzení, skutkem se tedy rozumí trestný čin a změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká. Obžalovací zásada vyžaduje, aby skutek, o kterém soud rozhoduje, byl totožný s tím, který je uveden v žalobním návrhu. Velmi složitým problémem, který tu vzniká, je, zda vůbec, a v kladném případě do jaké míry se může soud odchýlit od vylíčení skutku v obžalobě, aniž by porušil tuto zásadu. Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Z rozboru ustanovení trestního řádu plyne, že tento trestně procesní předpis počítá s tím, že skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena. Je možno poukázat např. na ustanovení § 221 odst. 1 trestního řádu, které umožňuje soudu vrátit věc státnímu zástupci k došetření, ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu'. Jak již bylo shora uvedeno, podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy vůle pachatele ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot chráněných trestním zákonem. Dle současných závěrů teorie i praxe totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní. Totožnosti skutku se nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo naopak, jestliže tato okolnost nebude prokázána." Ve shodě s takto vymezeným chápáním postupoval Ústavní soud i ve své následující judikatuře (viz zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 767/05, II. ÚS 254/08.).
Vycházeje z takto naznačených kautel, Ústavní soud konstatuje totožnost skutku, jak je vymezen v žádosti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 14. května 2012 sp. zn. 2 KZN 677/2011 o udělení souhlasu k odevzdání stěžovatele soudu, adresované předsedkyni Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a v usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, odboru závažné hospodářské kriminality, 1. oddělení Praha, ze dne 15. května 2012 č. j. OKFK-268-96/TČ-2011-200231, jímž bylo dle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele. V obou případech jde o jednání stěžovatele spočívající v převzetí přesně označené finanční hotovosti, jakož i jeho jednání spočívající v aktivním působení směřujícím k navýšení ceny rovněž přesně označené veřejné zakázky, jež zakládají protiprávní následek ve smyslu neoprávněné výhody spočívající v majetkovém obohacení a poškozování řádného obstarávání věci obecného zájmu.
K námitce místní nepříslušnosti stížnostního soudu, takto Krajského soudu v Ústí nad Labem, předně odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, v níž k dané otázce již zaujal stanovisko. Konstatoval, že místní příslušnost soudu v přípravném řízení trestním je odvozena od místní příslušnosti státního zástupce, kopíruje tuto příslušnost; ke změně místní příslušnosti soudu v daném stadiu trestního řízení dochází pouze na základě změny místní příslušnosti státního zastupitelství: "v otázce zákonného soudu či soudce ... je zapotřebí poukázat na úplné znění § 26 odst. 2 trestního řádu, které uvádí, že ,soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odst. 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravní řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodů příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu'." (Nález sp. zn. III. ÚS 240/97.) Na uvedeném stanovisku setrval Ústavní soud i v řadě svých dalších rozhodnutí.
Smysl a účel takto zákonně koncipované úpravy místní příslušnosti soudu v přípravném řízení je dán nezbytností rychlosti a operativnosti rozhodování soudu, kdy případné postoupení věci jinému soudu a kolize mezi příslušností státního zastupitelství a příslušností soudu by mohla zmařit dosažení účelů trestního řízení. Ústavní soud v této souvislosti proto nenalezl důvod protiústavnosti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem při přezkoumávání vazebního rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem o stížnosti stěžovatele jako obviněného.
Nicméně, a to jako obiter dictum, Ústavní soud považuje jednak na okraj postupu státního zastupitelství v předmětné věci a jednak na okraj právní úpravy místní příslušnosti státního zastupitelství v přípravném řízení trestním uvézt následující:
Podle § 12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, není-li stanoveno touto vyhláškou jinak, je místní příslušnost státního zastupitelství určena místní příslušností soudu, jenž by byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni, přičemž nemůže-li úkon vztahující se k postupu před zahájením trestního stíhání pro jeho neodkladnost provést příslušný státní zástupce, provede jej státní zástupce nepříslušný, který v takovém případě příslušného státního zástupce o provedení úkonu bez zbytečného odkladu vyrozumí a věc mu předá. Podle § 18 odst. 1 trestního řádu pak koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba považovat především místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, avšak i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Podle § 21 odst. 2 trestního řádu koná společné řízení soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu, tj. o trestném činu s nejpřísnější sazbou. Konečně § 16 odst. 1 vyhlášky o jednacím řádu státního zastupitelství stanoví pravidlo, dle něhož je-li dána příslušnost k výkonu dozoru několika státních zástupců, vykonává dozor ten, který je příslušný k výkonu dozoru nad vyšetřováním vedeným proti pachateli trestného činu nebo ohledně nejzávažnějšího trestného činu; jinak ten, který začal vykonávat dozor nejdříve.
Vycházeje z uvedených právních ustanovení, Ústavní soud přisvědčuje stanovisku stěžovatele, dle něhož v dostatečném předstihu před datem 14. května 2012, tedy před jeho zadržením Policií v obci R., okres P., mělo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem povinnost postoupit věc místně příslušnému dozorujícímu státnímu zástupci, resp. vyloučit vlastní místní příslušnost k výkonu dozoru. Zejména nasazení operativně pátrací techniky, provedení odposlechů telefonních hovorů, povolení sledování, které se týkalo nemovitostí výhradně na území Středočeského kraje a Prahy, čili provedení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, bylo v předmětné věci soustředěno nikoli na území Ústeckého, nýbrž Středočeského kraje, příp. hlavního města Prahy. Pro uvedené jeví se postup státního zastupitelství ohledně místní příslušnosti účelový, porušující předmětná právní ustanovení. Zrcadlí-li postup státního zastupitelství v dané věci obecněji zaužívanou praxi, jedná se o závažný signál porušování principů právního státu, a to zejména maxim plynoucích z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovateli v této souvislosti z pohledu zásady subsidiarity, jíž je ovládáno řízení o ústavní stížnosti, nutno vytknout nevyužití procesního prostředku na ochranu práva, za nějž lze považovat podnět k výkonu dohledu vedoucímu státnímu zástupci, následně pak nejbližšímu vyššímu státnímu zastupitelství dle § 12c až 12e zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, obsahující námitku místní nepříslušnosti dozorujícího státního zástupce, příp. stížnost na průtahy při plnění úkolů státního zastupitelství dle § 16b odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
Na okraj právní úpravy místní příslušnosti státního zastupitelství pak v rámci obiter dicta Ústavní soud konstatuje, že tato vykazuje ústavní deficity zejména z hlediska stupně právní síly právního předpisu, v němž je obsažena (s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).