Ve vztahu k námitce nepoužitelnosti důkazů získaných před zahájením trestního stíhání stěžovatele Ústavní soud zastává názor, že souhlas s odevzdáním poslance nebo senátora soudu v důsledku jeho zadržení při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté, jakož i souhlas komory Parlamentu s přípustností jeho trestního stíhání dle čl. 27 odst. 5 Ústavy zakládá přípustnost aplikace všech ustanovení trestního řádu na daný případ. Uvedené plyne jednak z již vyloženého smyslu a účelu institutu poslanecké imunity, jednak z principu vyloučení neodůvodněné nerovnosti a jednak z argumentu ad absurdum, jelikož důsledek nemožnosti použití důkazů získaných lege artis v daném případě by mohl vést ke znemožnění dosažení účelů trestního řízení. Na okraj stěžovatelem uváděného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 124/98 Ústavní soud poznamenává, že v něm obsažené závěry nedopadají na věc stěžovatele: V souvislosti s trestním stíháním soudce požívajícího ústavně garantované imunity se v něm konstatuje, že předmětné "řízení bylo zahájeno bez vyžadování souhlasu oprávněného orgánu", pročež "dosavadní řízení bylo vedeno v rozporu se zákonem, takže úkony, které byly provedeny, by nebyly použitelné".
Stran obecně formulovaných námitek vůči naplnění vazebních důvodů dle § 67 písm. a) až c) trestního řádu Ústavní soud připomíná, že ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí se oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10). Podle přesvědčení Ústavního soudu napadené usnesení stížnostního soudu z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03, rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 353/04, II. ÚS 469/05, I. ÚS 603/07, IV. ÚS 3294/09).
K námitce porušení práva obhajoby vyjádřit se k provedeným důkazům, resp. zjištěním a náležitostem odůvodnění rozhodnutí soudu o vazbě, konkrétně pak k námitce nemožnosti v průběhu vazebního zasedání seznámit se s obsahem zvukových záznamů, a to jejich přehráním, Ústavní soud především konstatuje, že vazebním i stížnostním soudem zjištěné skutečnosti v předmětné věci plně nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, byl spáchán, měl všechny znaky trestného činu, a byly dány zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Ústavní soud dále přisvědčuje názoru druhého vedlejšího účastníka, dle něhož smyslem vazebního zasedání není provádění dokazování v rozsahu, v jakém je prováděno v hlavním líčení, což s ohledem na běh lhůty 24 hodin pro rozhodnutí soudu o vazbě není možné, a připomíná rovněž, že ve vztahu k této výtce stěžovatel nedostál procesní podmínce materiální subsidiarity, jelikož požadavek na provedení těchto důkazů jím nebyl v průběhu vazebního zasedání vznesen (spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40 Nt 637/12, č. l. 6-13).
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2012
Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu