Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 6. března 2012 sp. zn. I. ÚS 823/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010 č. j. 32 Cdo 3413/2009-201 odmítajícímu stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009 č. j. 3 Cmo 355/2008-172 potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2008 č. j. 45 Cm 112/2007-130, jímž bylo stěžovateli uloženo, aby se omluvil K. B., resp. aby v konkrétně určených médiích zajistil uveřejnění omluvy výslovně stanoveného znění.
VýrokI. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2010 č. j. 32 Cdo 3413/2009-201 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009 č. j. 3 Cmo 355/2008-172 bylo porušeno základní právo stěžovatele na svobodné vyjádření názoru garantované čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se tato rozhodnutí ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I.
1. Ústavní stížností podanou dne 20. 3. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03 (viz níže), který stěžovatel též obsáhle citoval, je plně aplikovatelný i na daný případ, v němž došlo ke střetu svobody projevu s právem žalobkyně zakotveným v čl. 26 Listiny. Obecné soudy považovaly inkriminované výroky stěžovatele (v pořadu Křížový výslech dne 29. 12. 2006 stěžovatel na dotaz moderátora: "Mimochodem, co soudíte o tom, že K. B. má nahradit H. V. v muzikálu? Je to stejná kategorie?" uvedl: "A tak to se vůbec nedá srovnat. To je jako, když budete srovnávat Mercedes a Trabant. To je nesrovnatelný.". A k otázce účinkování K. B. v muzikálu Hello, Dolly! uváděném na Nové scéně v Bratislavě stěžovatel uvedl: "I když se K. B. stavěla, že přijde muzikál zachránit, opak se bohužel stal pravdou ...", a na reakci moderátora "vlastně ho potopila", pak dodal: "vlastně ho potopila tímhle způsobem.") nikoli za hodnotící soudy, ale za skutková tvrzení. Vyslovování názorových soudů přitom principiálně požívá ústavní ochrany. Otázku, zda jsou inkriminovaná prohlášení stěžovatele tvrzením skutečnosti nebo hodnotícím soudem, ovšem nelze dovozovat jen z jedné konkrétní izolované věty, jak učinily obecné soudy. Podle stěžovatele je zřejmé, že jeho výroky nejsou v kontextu celého pořadu tvrzením skutečností, ale hodnotovým soudem. Pokud obecné soudy požadovaly prokázání tohoto hodnotového soudu, postupovaly protiústavně a porušily výše zmiňované články Listiny a Úmluvy. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále dodal, že jejím předmětem není právní závěr obecných soudů, podle něhož má být stěžovatel v soutěžním vztahu k vedlejší účastnici. Byť s tímto názorem nesouhlasí, má stěžovatel za to, že i pokud by měl platit tento postulát přijatý obecnými soudy, musí být korigován svobodou projevu. Média podle stěžovatele často z důvodů získání pozornosti používají nadsázku, polemiku, někdy i emotivní či šokující výrazivo. V daném případě byl jistě příměr "Trabanta a Mercedesu" pouze a jedině nadsázkou, která měla vyjádřit hodnocení stěžovatele. Ten k dotazu moderátora předsilvestrovského pořadu položil otázku, co soudí o K. B. a o H. V., jestli je to stejná kategorie. Pakliže na takto položenou otázku odpověděl příměrem v odlehčeném duchu, nemůže se jednat o tvrzení. S ohledem na celý kontext pořadu, který má posluchače především pobavit, nemohl stěžovatel naplnit ani skutkovou podstatu nekalé soutěže. Proto stěžovatel uzavřel, že obecné soudy svým postupem a rozhodnutími nerespektovaly jeho ústavně zaručené právo na svobodný projev.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze a Vrchní soud v Praze. Krajský soud, zastoupený soudkyní Mgr. Šárkou Hájkovou, ve svém vyjádření plně odkázal na závěry obsažené v rozsudku krajského soudu. Vrchní soud v Praze, zastoupený předsedou senátu 3 Cmo JUDr. Jiřím Mackem, ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele nejsou důvodné. Pro úvahu, zda jednání konkrétního subjektu je jednáním v hospodářské soutěži, není rozhodné, zda jde o přímé soutěžitele, nýbrž to, zda jednání bylo motivováno soutěžním záměrem, a nikoliv záměrem jiným. Odvolací soud dále odůvodnil svůj závěr o tom, že vytýkané jednání stěžovatele, manžela paní H. V. (přímé soutěžitelky žalobkyně) obecně známého jako jejího manažera (s tím, že takto byl i v pořadu Křížový výslech, v němž inkriminované výroky na adresu žalobkyně pronesl, představen), bylo motivováno soutěžním záměrem, neboť bylo způsobilé ovlivnit hospodářskou soutěž mezi žalobkyní a H. V. Odvolací soud podrobně odůvodnil i svůj závěr, že stěžovatelem učiněné výroky na adresu žalobkyně s přihlédnutím k jejich obsahu nelze považovat za přípustné hodnotící soudy, ale za skutková tvrzení, přičemž jde o tvrzení, která jsou způsobilá žalobkyni poškodit a také žalobkyni poškodila. Těmito tvrzeními proto stěžovatel vybočil z rámce zaručené svobody a nepřiměřeně zasáhl do práva žalobkyně na nerušený výkon podnikatelské činnosti. Vrchní soud odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97 (viz níže), podle něhož i v případě hodnotícího soudu je nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda jím učiněný zásah do práv druhého je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky. Odvolací soud při svém rozhodování vzal náležitý zřetel i na ústavněprávní povahu věci, neboť v souladu s judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 146/04 (viz níže)] zvažoval, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým, přihlédl k okolnostem případu a dospěl k závěru, že výroky stěžovatele dosahují takové intenzity, že zasahují do práva žalobkyně podnikat podle čl. 26 Listiny a vybočily z mezí ústavně zaručeného práva stěžovatele na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila, a tak dala najevo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka.
II.
5. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 45 Cm 112/2007, z něhož zjistil následující skutečnosti:
6. Dne 22. 1. 2007 podala žalobkyně K. B. (dále též jen "žalobkyně") žalobu o omluvu a o zaplacení částky 500 000 Kč proti stěžovateli (č. l. 1nn.). Podle žalobkyně se se stěžovatelem nacházejí ve vztahu soutěžitelů, oba totiž působí na stejném trhu a zabývají se činností se stejným dopadem na trhu hudebního průmyslu. Proto má stěžovatel přímý finanční zájem na vytěsnění žalobkyně z trhu. Inkriminované výroky pronesl na celostátní a jedné z nejoblíbenějších rozhlasových stanic. Jeho výroky následně převzala a otiskla celostátní tištěná média jako Blesk (č. l. 22n.) a další internetové deníky (č. l. 24nn.). Uvedená tvrzení byla ovšem nepravdivá a poškodila odbornou pověst žalobkyně. Ta odmítá, že by stažení muzikálu mělo důvod v tom, že jej měla "potopit". Tisková mluvčí Nové scény v Bratislavě přitom pro tisk výslovně prohlásila, že "derniéra představení je normální proces. Představení si svoje odžilo a je na čase ho stáhnout. Určitě to není proto, že by mu účinkování K. B. uškodilo. Právě naopak. Od reakcí českého bulváru se divadlo distancuje.". Podle žalobkyně se stěžovatel dopustil porušení generální klauzule nekalosoutěžního jednání. Je zcela nestandardní se takto nepravdivě vyjadřovat o jiných soutěžitelích a snižovat jejich odbornost. Přirovnání k trabantu je navíc hrubě urážející. Stěžovatel se takto vědomě snaží neoprávněně vytvořit špatný dojem u laické a odborné veřejnosti. Výsledkem jeho jednání je porušení svobodné soutěže, tj. ovlivnění spotřebitelů trhu průmyslu kultury a zábavy, a tím i negace soutěže (klamavá reklama). Jeho výroky byla snížena důstojnost žalobkyně, její dobrá pověst a profesní kvalita. Byla jí způsobena nemajetková újma spočívající ve snížení cti a důstojnosti. Lze přitom předpokládat i vznik majetkové újmy. V návaznosti na negativní hodnocení manažera totiž přijde o výdělky, které by jinak realizovala. Přitěžující je rovněž skutečnost, že se stěžovatel o ní hrubě vyjadřoval zrovna ohledně jejího působení v muzikálu, ve kterém vystřídala v hlavní roli právě jeho klientku a manželku. Jednání stěžovatele bylo vedeno snahou o zlepšení jeho obchodní pozice i pozice jeho manželky. Kromě generální klauzule dané výroky představují též klamavou reklamu a zlehčování. Stěžovatel též zasáhl do práva žalobkyně na ochranu osobnosti. Proto navrhla, aby do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistil na vlastní náklady uveřejnění omluvy v rozhlasové stanici Frekvence 1, v deníku Blesk a na internetovém deníku iDnes a zaplatil jí jako peněžité zadostiučinění předmětnou částku (č. l. 9).
7. Dne 20. 3. 2007 byla jako další účastník na straně žalovaného připuštěna Agentura MM Praha, s. r. o. (č. l. 46). Dne 25. 7. 2007 byla k samostatnému řízení vyloučena žaloba o nárocích vyplývajících z ochrany osobnosti (č. l. 49). Dne 8. 10. 2007 se k žalobě vyjádřili žalovaní (č. l. 64nn.), podle nichž stěžovatel nebyl nikdy ve vztahu k žalobkyni soutěžitelem. Tím ve smyslu obchodního zákoníku (dále jen "ObchZ") není statutární orgán či jeho člen. Ustanovení, kterých se žalobkyně domáhá, nedopadají na pomocné osoby, ale jen na soutěžitele. Stěžovatel dále zdůraznil zejména své ústavně garantované právo na svobodu projevu. Má nejen právo učinit si vlastní úsudek o žalobkyni a její činnosti, ale má právo i své názory svobodně veřejně projevovat. Jelikož stěžovatel není v soutěžním vztahu k žalobkyni, nelze jeho výroky hodnotit pravidly, jež upravují hospodářskou soutěž. Stěžovatel má právo na projev, kterým hodnotí žalobkyni a její činnost. Ta je naopak povinna strpět kritiku své osobnosti, pakliže je věcná a přiměřená. Stěžovatel v inkriminovaném rozhlasovém rozhovoru neuvedl na adresu žalobkyně žádné tvrzení, ale jen hodnotící soud. Rozhovory v Křížovém výslechu jsou navíc zábavním pořadem. Výroky pozvaných osobností mají posluchače zejména pobavit a ti je jistě nevnímají jako publicistická fakta. Jelikož je žalobkyně osobou veřejně známou, je povinna k větší míře tolerance k negativním postojům či hodnocením [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 11/04 ze dne 17. 2. 2005 (U 4/36 SbNU 769)]. K vyjádření žalovaných se dne 26. 10. 2007 vyjádřila žalobkyně (č. l. 76nn.). K pasivní legitimaci stěžovatele uvedla, že je jako rušitel pasivně legitimován. Do uvedeného pořadu byl pozván jako producent a manažer, přičemž se v něm vyjadřoval k obchodním nabídkám své manželky, podrobně komentoval spory, které vede, a uváděl informace o vydávání CD a DVD či o prodejnosti hudebních nosičů. Nepravdivé napadání žalobkyně pro ni představuje přímou konkurenci. Ke stěžovatelem namítané svobodě projevu uvedla, že opomenul odstavec 4 čl. 17 Listiny, podle něhož lze svobodu projevu mj. omezit zákonem, tj. zde zákonnou úpravou ochrany osobnosti a nekalé soutěže. Žalovaní se v pořadu vyjadřovali nikoliv jako soukromé osoby, ale jako manažeři a producenti osob, které žalobkyni v hospodářské soutěži konkurují. Činili tak s cílem poškodit žalobkyni a získat výhodu pro své klienty. Dne 12. 12. 2007 podali žalovaní k podání žalobkyně stanovisko (č. l. 87nn.), v němž uvedli, že stěžovatel není v soutěžním postavení se žalobkyní. Žalobkyně také neprokázala, že by překročil meze přípustné kritiky.
8. Dne 25. 2. 2008 byl návrh žalobkyně na spojení věcí u zdejšího soudu zamítnut (č. l. 94). Téhož dne bylo přistoupeno k výslechu účastníků řízení, a to:
a) Žalobkyně K. B. (č. l. 96n.), podle níž atak stěžovatele v předmětném pořadu nebyl náhodný a měl přímý vztah s konfliktem vyvolaným muzikálem Hello, Dolly!. Navazující reakci tisku vnímá jako negativní zásah do své profese a uměleckých kvalit. V případě koncertů subjektivně pociťovala jistý pokles zájmu o svou osobu. Není obvyklé, aby v umělecké branži docházelo k veřejnému hodnocení úspěchu či neúspěchu profesního kolegy. Vyjádření stěžovatele vnímá jako konkurenční boj, a to v souvislosti s uměleckým zastupováním jeho manželky. V říjnu či listopadu roku 2006 jí stěžovatel řekl, že se postará, aby muzikál Hello, Dolly! byl stažen. V září roku 2007 na tiskové konferenci uvedla, že problémy se stažením jí byly způsobeny stěžovatelem. Velice se jí dotklo přirovnání pronesené stěžovatelem a vnímá je jako příkoří při své umělecké činnosti. V souvislosti s tímto pořadem skončil také zájem o její angažmá jako Angeliky od českého divadla Broadway.
b) Stěžovatele, který při výslechu uvedl (č. l. 98n.), že netvrdil, že se postará o to, aby byl muzikál stažen. Naopak žalobkyni radil a upozorňoval ji na možné právní problémy. Jeho výrok v pořadu Křížový výslech je třeba vnímat jako názor, přičemž nechtěl nikoho urazit. Přirovnáním chtěl vyjádřit to, že dané osoby nesnesou srovnání. V tomto pořadu vystupoval jako fyzická osoba, nikoliv jako agentura nebo firma. Jde o zábavní pořad, v němž se s nadsázkou počítá. Nezaregistroval, že by předmětný výrok nějak žalobkyni v umělecké branži poškodil. Pokud jde o odmítnutí role Angeliky, měly za tím být hvězdné manýry žalobkyně. Do pořadu Křížový výslech přišel stěžovatel jako soukromá osoba, i když je možné, že byl představen jako producent, manažer a manžel H. V.
9. Dne 14. 4. 2008 bylo přistoupeno k výslechu svědků, a to:
a) J. A. (č. l. 106n.), podle něhož se bulvár většinou nevyjadřuje k uměleckým kvalitám, ale spíše jsou v něm probírány momenty ze života umělců. Není též obvyklé, aby se jednotliví výkonní umělci porovnávali či takovéto informace o svých konkurentech sdělovali. Použití předmětného výroku může představovat citelný zásah do image a pověsti člověka. Svědek se též dozvěděl z doslechu, že při realizaci muzikálu Hello, Dolly! došlo ke konfliktu žalobkyně s H. V. a pravděpodobně i ke konfliktu manažerů. Podle jeho zkušeností může mít předmětný výrok dopad na konání desítek nebo stovek organizátorů. Výroky v podobných pořadech je možno chápat jako nadsázku, v některých případech ovšem mohou být užity jako prostředek, jak druhému člověku ublížit.
b) Z. B. (č. l. 108n.), který výrok stěžovatele pokládá za nevkusný, ba za drzost. Bulvár většinou míří na rodinu, vztahy, nikoliv na znevažování profese. To přitom může mít vliv na zájem sponzorů. Předmětné výroky mohly žalobkyni poškodit. Vyjádření stěžovatele považuje za exces z určitých ustálených vztahů panujících mezi umělci.
c) P. N. (č. l. 109n.), podle něhož je mediální obraz umělce velmi důležitý, přičemž některé výroky by mohly být interpretovány tak, že by nezkušený divák mohl nedokázat rozpoznat nadsázku od pravdy. To by mohlo mít vliv na jeho nezájem chodit na představení nepříznivě medializované osoby. Inkriminovaný výrok byl za hranicí nadsázky a byl schopen poškodit. Jelikož obě dvě ženy byly angažovány v rolích muzikálu Miss Saigon, musel si být stěžovatel vědom závažnosti učiněného výroku.
d) P. K. (č. l. 110n.), který uvedl, že se dne 15. 12. 2006 sešel v prostorách Café Barock se stěžovatelem, který mu řekl, že vidí problém v obsazení žalobkyně do role v Nové scéně divadla v Bratislavě s tím, že tímto obsazením zkazila kšeft H. V. Stěžovatel jej proto požádal, aby žalobkyni nějak zpacifikoval. Prohlásil též, že ke zničení žalobkyně disponuje mediálními prostředky, konkrétně deníkem AHA. Proto svědek považoval výrok v pořadu Křížový výslech za logický důsledek špatných vztahů. Výrok byl medializován, a tak představuje zásah do profesionálních kvalit žalobkyně s dopadem na veřejnost. Bulvár navíc směřuje do rodiny a intimních vztahů; striktně je oddělena záležitost profesionálních hledisek. Předmětný výrok mohl mít negativní dopad na finanční stránku. Svědek dále od šéfa odboru na Ministerstvu kultury Slovenské republiky slyšel, že stěžovatel tam dělal dusno, a to z důvodu angažmá žalobkyně v uvedeném muzikálu.
e) J. J. (č. l. 112n.), podle níž je výrok stěžovatele v umělecké branži něčím absolutně atypickým a nepřijatelným, neboť souvisí s výkonem pracovní činnosti a míří do možnosti pracovního uplatnění člověka. Může přitom s sebou přinést negativní dopady. Problematický je zvláště proto, že byl pronesen agentem osoby.
f) D. B. (č. l. 113n.), bývalé p. r. manažerky ve slovenské Nové scéně, podle níž se žalobkyně zhostila role velmi dobře a ohlas na ni byl pozitivní. Důvody ukončení spolupráce s žalobkyní byly veskrze právní.
g) V. H. (č. l. 114n.), bývalé ředitelky Nové scény bratislavského divadla, která žalobkyni požádala o alternaci role, kterou do té doby hrála H. V. Tlak na svou osobu pocítila v listopadu 2006, kdy měl stěžovatel prohlásit, že zařídí její odvolání z postu ředitele. Zhruba dva týdny po tomto mediálním vyjádření byla odvolána. V lednu 2007 byl muzikál stažen, byť žalobkyně odváděla výborné profesionální výkony a představení byla komerčně úspěšná. Podle svědkyně byl výrok stěžovatele za hranicí slušnosti, mohl poškodit, neboť mířil na profesní stránku, na niž se v bulváru neútočí. Žalobkyně nic nepotopila, šlo o lež, neboť muzikál měl zajímavé tržby a šlo očekávat jeho reprízování. Ze strany vedení bylo stažení muzikálu zcela jednostranný krok.
h) A. H. (č. l. 115n.), který uvedl, že srovnání považuje za nepřípadné, nad rámec zvyklostí panujících v umělecké branži, snižující umělecké kvality dotčené osoby. Vystoupení žalobkyně měla ohlas, hlediště bylo vždy plné. Stažení muzikálu bylo předčasné. V případě srovnání hereckých kvalit nesahá H. V. žalobkyni ani po kotníky. Svědek se vyjádřil i k souvislostem odchodu H. V.
i) B. K. (č. l. 117n.), který uvedl, že se předmětný výrok vymyká tomu, co obvykle bulvár prezentuje. Účinkování žalobkyně v muzikálu lze hodnotit jako úspěšné. Stěžovatelův výrok, že žalobkyně muzikál potopila, byl naprostou lží.
Ve spise je dále založeno písemné svědectví A. G., která pracovala v Nové scéně jako vedoucí prodeje vstupenek. Svědkyně dosvědčila, že počet přestavení po nástupu žalobkyně neklesl, ale klienti si žádali alternaci a účinkování žalobkyně (č. l. 121).
10. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2008 č. j. 45 Cm 112/2007-130 byla žaloba ve vztahu k druhému žalovanému zamítnuta. Stěžovatel byl ale povinen do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady uveřejnění omluvy, a to na rozhlasové stanici Frekvence 1, v deníku Blesk a na internetovém deníku iDnes v tomto znění: "Omlouvám se paní K. B. za to, že jsem se dne 29. 12. 2006 v pořadu Křížový výslech na Frekvenci 1 bez toho, aniž bych ji kdy slyšel zpívat, vyjádřil tak, že zpěv paní K. B. není kvalitní, a omlouvám se i za svá nevhodná přirovnání pronesená v tomto směru. Dále se omlouvám taktéž za to, že jsem v uvedeném pořadu nepravdivě prohlásil, že paní K. B. potopila muzikál uváděný na Slovensku. M. M.". Žaloba v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 500 000 Kč, byla zamítnuta. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně a stěžovatel podnikají ve stejném, resp. příbuzném předmětu podnikání, a proto jsou vzájemnými konkurenty a vztah mezi nimi je vztahem soutěžním. Stěžovatel je laickou i odbornou veřejností vnímán jako osoba neodmyslitelně spjatá s H. V., a to nejen jako její manžel, ale především i jako její manažer. Takto byl představen v inkriminovaném pořadu a v této roli rovněž odpovídal na otázky moderátora. Dané otázky směřovaly jak na soukromí, tak na profesní činnost H. V. Při úvaze, zda jednání konkrétního subjektu je jednáním v hospodářské soutěži, není rozhodné, že jde o podnikatele, nýbrž to, zda šlo o jednání uskutečněné za účelem soutěžního záměru, a nikoliv záměru jiného (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 106/2001). Svoboda projevu není a v demokratické společnosti ani nemůže být neomezená, ale naopak každý si musí být vědom toho, že tato svoboda neznamená, že si může, bez jakéhokoliv postihu, říkat, co se mu zlíbí. Tam, kde začíná právo jednoho, je i právo druhého. Právo každého je omezeno, jednak stejnými právy druhých osob, jednak právy jinými, zde zákonem stanovenými, zejména, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých. Omezením práva žalovaného je v daném případě právě zákonem stanovené právo - ochrana nekalé soutěže, resp. zákaz nekalé soutěže. Stěžovatel se inkriminovanými výroky dopustil jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, tj. žalobkyni, což uvedli všichni svědci. Výslechy svědků B., H-é, H. a K. bylo rovněž prokázáno, že výroky stěžovatele stran potopení muzikálu byly zcela nepravdivé. Jednáním v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, je i verbální výrok o profesi žalobkyně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Rv I 3181/37). Ústavní soud navíc shledal oprávněnou jen takovou kritiku, která je přiměřená, vychází z pravdivých podkladů a nevybočuje z hranic nutných k dosažení svého účelu. Kritika stěžovatele ovšem nevycházela z pravdivých podkladů a vybočila z nutných hranic. Soud přitom přihlédl k tomu, že stěžovatel svou kritiku pronesl v postavení soutěžitele. Byť se v umělecké branži pracuje s určitou nadsázkou, jež je obecně přípustná, tato se nesmí dotýkat zájmů jiných soutěžitelů, kteří by jejím užitím byli v soutěži ohroženi. Stěžovatel naplnil jak generální skutkovou podstatu nekalé soutěže, tak skutkovou podstatu zlehčování. Proto krajský soud návrhu žalobkyně vyhověl a přiznal jí právo na uveřejnění omluvy. K nároku na přiznání zadostiučinění krajský soud uvedl, že k nápravě újmy postačí nepeněžitá forma, neboť se nejednalo o zásah takové intenzity, který by žalobkyni výrazně poškodil, či pro ni znamenal nějakou finanční újmu, kterou by bylo nutné odčinit peněžní částkou.
11. Ve svém odvolání (č. l. 141nn.) stěžovatel uvedl, že ve vztahu k žalobkyni není soutěžitelem. Má právo o ní pronášet uměleckou kritiku. Odkázal dále na rozhodnutí Krajského soudu v Praze (sp. zn. 36 C 72/2005), podle něhož je výrok, že někdo neumí zpívat či hrát, výrokem estetickým, nikoliv etickým. Estetické závěry a umělecká hodnocení jsou přitom ničím neomezenou a zřejmě neomezitelnou součástí svobody projevu. Estetické výroky přitom nemohou porušit právo žalobkyně na ochranu před nekalou soutěží. Stěžovatel se též domníval, že na adresu žalobkyně neuvedl žádná skutková tvrzení. Pronesená kritika byla obsahem i formou v rámci přiměřenosti pořadu, přičemž jde o zábavní pořad nesoucí se v poněkud odlehčeném duchu. Ve svém vyjádření žalobkyně podrobně odmítla argumenty stěžovatele (č. l. 152nn.). Zejména se zabývala otázkou existence soutěžního vztahu žalobkyně s H. V. Upozornila, že se stěžovatel nevyjadřoval pouze k pěveckým kvalitám, ale k muzikálovému působení žalobkyně. Nelze podle jejího názoru považovat inkriminované výroky za kritiku či hodnotící soudy, ale naopak za snahu prezentovat uvedené nepravdivé informace jako fakta s cílem poškodit profesní pověst žalobkyně.
12. Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení rozsudkem ze dne 24. 3. 2009 č. j. 3 Cmo 355/2008-172 potvrdil. Podle názoru vrchního soudu bylo mezi stěžovatelem a žalobkyní postavení v hospodářské soutěži. Rozhodné je přitom s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu to, zda jednání bylo motivováno soutěžním záměrem, a nikoliv záměrem jiným. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel byl do rozhlasového pořadu pozván nikoli jako občan M. M., ale jako manažer H. V. Takto byl také veřejností vnímán jako osoba pohybující se ve shodné části trhu jako žalobkyně, v oblasti nabídek zábavních kulturních produkcí. Výroky byly proneseny v souvislosti s účinkováním žalobkyně v muzikálech. H. V. v nich přitom byla přímou konkurentkou. Soutěžní motiv jednání stěžovatele je právě s ohledem na tuto skutečnost dán. Žalobkyně působí jako herečka, zpěvačka a výkonná umělkyně. Spotřebitelem je divácká či posluchačská veřejnost. V oblasti soutěže mezi výkonnými umělci je úspěch konkrétního výkonného umělce podmíněn tím, jaké je divácké povědomí o kvalitách jeho výkonu, ať v oblasti zpěvu, herectví či muzikálových rolí, přičemž lze i dovodit, že v této oblasti hospodářské soutěže je veřejné mínění o kvalitách výkonného umělce rozhodujícím faktorem případného jeho úspěchu. Pokud tedy stěžovatel jakožto manžel H. V. a její zástupce veřejně o žalobkyni uvedl tvrzení (zcela nerozhodná je přitom povaha rozhlasového pořadu Křížový výslech), jimiž hodnotu výkonů žalobkyně snižuje a ve srovnání s přímou její konkurentkou dehonestuje, jde o jednání v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže, které je objektivně schopno způsobit žalobkyni újmu, spočívající zejména ve snížení zájmu o výkony žalobkyně v uměleckých produkcích v důsledku snížení obliby žalobkyně u divácké veřejnosti. Jednání stěžovatele naplnilo znaky generální klauzule nekalé soutěže. Pro naplnění skutkové podstaty zlehčování pak nebylo třeba zkoumat pravdivost jím uvedeného údaje o tom, že žalobkyně potopila muzikál Hello, Dolly! uváděný na Slovensku, ovšem i vrchní soud vzal za prokázané, že jde o údaj nepravdivý, neboť z provedených důkazů vyšlo najevo, že stažení muzikálu z repertoáru žalobkyně nijak neovlivnila. Podle vrchního soudu je svoboda projevu omezena ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami, přičemž v daném případě vzniká konflikt s právem žalobkyně podnikat. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatelem učiněné výroky s přihlédnutím k jejich obsahu nelze považovat za přípustné hodnotící soudy, ale za skutková tvrzení způsobilá žalobkyni poškodit a žalobkyni i poškozující. Stěžovatel zasáhl do ústavně zaručeného práva žalobkyně podnikat, jehož obsahem je nejen zaručení rovných podmínek vstupu do hospodářské soutěže, ale rovněž právo na nerušený výkon podnikatelské činnosti. Protože výroky stěžovatele vybočily z rámce zaručené svobody a nepřiměřeně zasáhly do chráněných práv žalobkyně, je třeba dát přednost čl. 26 Listiny zaručenému právu žalobkyně podnikat. Podle názoru krajského soudu v daném případě postačuje stěžovatelova omluva, jež je zadostiučiněním přiměřeným povaze a intenzitě zásahu.
13. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání (č. l. 182nn.), v němž namítal nenaplnění základních předpokladů nekalé soutěže. Ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla (č. l. 190nn.), že předkládaná otázka nemá zásadní právní význam. Dále žalobkyně setrvala na svém postoji, že mezi ní a stěžovatelem existuje soutěžní vztah.
14. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010 č. j. 32 Cdo 3413/2009-201 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele. Dovolací soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu v otázce prokázání soutěžního vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem. Dovolací soud se ztotožnil i s tím, že jsou splněny i další dvě nutné podmínky jednání nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 ObchZ, tj. rozpor s dobrými mravy soutěže a způsobilost jednání stěžovatele přivodit žalobkyni újmu. Vyjádření stěžovatele vybočila z mezí přiměřené kritiky, a navíc šlo o kritiku vycházející z nepravdivých podkladů. Oprávněnou kritikou je přitom pouze taková kritika, která je přiměřená co do obsahu a formy, vychází z pravdivých podkladů a nevybočuje z hranic nutných k dosažení svého účelu. Soudy obou stupňů správně označily stěžovatelovo jednání za jednání, které je v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a které je objektivně způsobilé přivodit žalobkyni újmu, spočívající zejména ve snížení zájmu o výkony žalobkyně v uměleckých produkcích v důsledku snížení obliby žalobkyně u divácké veřejnosti. Podle názoru dovolacího soudu splňuje stěžovatelovo jednání jak všechny znaky generální klauzule, tak je naplněním speciální skutkové podstaty zlehčování. V daném případě nešlo usuzovat na oprávněnou obranu, neboť stěžovatel nebyl k takovému jednání okolnostmi donucen, když moderátorovi dobrovolně odpovídal na otázky. Učiněné projevy proto vybočily z rámce zaručené svobody projevu a nepřiměřeně zasáhly do práva žalobkyně podnikat.
15. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.
III.
16. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
17. Jak Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19), "funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem prozařují. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním.". Proto v podmínkách materiálního právního státu spočívá "smysl Ústavy nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci) nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93)]. V individuálních věcech to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá zákonná ustanovení v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
18. V nálezu ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563) Ústavní soud prohlásil, že "při střetu dvou základních práv (...) musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip.". Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605), Ústavní soud zasáhne a bude chránit základní právo vždy, "pokud by se obecné soudy dopustily omylu při hodnocení významu základního práva nebo svobody. Obecně: čím závažnější zásah obecného soudu do určitého práva, tím důkladnější přezkum rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem (srov. obdobně judikaturu Spolkového ústavního soudu, publikovanou jako BVerfGE 42, 143 [str. 148-149])". Důležitost "v individuálním případě protichůdných práv a svobod je dána konkrétními okolnostmi věci, hierarchií společenských hodnot a ústavními základy právního řádu.". Vždy ovšem platí, že "je třeba vážit konkurující statky s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ, a to v tom smyslu a tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, a nelze-li tomuto požadavku vyhovět, je třeba zdůvodnit zásah do jednoho z konkurujících si statků, a to při uplatnění principů proporcionality" [viz body 37 a 38 nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41)].
III. A. Svoboda projevu
19. Základní právo na svobodný projev třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti a za jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. V rámci demokratické pluralitní společnosti je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. O tom, co lze považovat za věc veřejnou, se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215), podle něhož jsou věcí veřejnou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, ale i umění včetně showbyznysu, a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. V podmínkách liberálně demokratického politického zřízení je samozřejmé, že "tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných".
20. V podmínkách moderní informační společnosti narostla důležitost masových médií, v nichž dnes probíhají nejzásadnější debaty o veřejných záležitostech. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41), "média hrají nezastupitelnou roli při informování jednotlivců ve věcech veřejného zájmu. Zprostředkovávají jednotlivcům informace o soudobém dění, o tendencích uplatňujících se v životě státu i společnosti. Média umožňují udržovat veřejnou diskusi, v níž se zprostředkovávají různé názory, a poskytují tak jednotlivcům i různým společenským skupinám příležitost, aby přispívali k utváření obecnějšího názoru. Tak média představují rozhodující faktor v permanentním procesu tvorby názorů a nakonec i tvorby vůle jednotlivců i společenských skupin, ale i politických institucí" (bod 30). Platí přitom, že se každé médium "může v souvislosti s každým vysílaným programem dovolávat ochrany odvoláním se na základní právo na svobodný projev, ať jde o politické vysílání, kritické vypořádávání se s otázkami veřejného zájmu nebo o umělecké či zábavní pořady" (bod 31). Poskytnuta je tak ochrana nejen zvoleným tématům, ale i druhu a způsobu jejich zpracování.