Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 19. dubna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera ve věci navrhovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha 1, Křemencova 1/185, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011 č. j. 28 Cdo 4876/2010-165, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 1. června 2010 č. j. 36 Co 494/2009-131 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. srpna 2009 č. j. 12 C 471/2005-98 a návrhu na zrušení části ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. v části třetí, v čl. V ve větě: "(7) Po uplynutí doby uvedené v odstavci 6 právo na převod pozemku ve vlastnictví státu zaniká", a to slova "zaniká", takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že podal žalobu u Okresního soudu v Liberci, prostřednictvím které navrhl, aby soud uložil žalovanému, tj. Pozemkovému fondu České republiky a Lesům České republiky, uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., když pozemky požadoval na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 6. 2000. Tyto pohledávky spočívaly v nároku na vydání náhradních pozemků za ty, které nebylo možné vydat dle § 1 odst. 1 zákona o půdě. Nárok uplatnil v červenci 2005, žalovaní však do konce roku nepodnikli žádné kroky směřující k uskutečnění převodu pozemků, proto podal žalobu, kterou soud zamítl, když své rozhodnutí opíral o rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, v němž se konstatuje, že právo na takový převod zaniká ke dni 31. 12. 2005 bez ohledu na to, zda byl před tímto datem uplatněn u Pozemkového fondu nebo u soudu. Na stejný judikát odkázal i soud odvolací, jakož i Nejvyšší soud, který dovolání podané proti rozsudku II. stupně odmítl pro jeho nepřípustnost. Stěžovatel dále vyslovil přesvědčení, že se soudy nevypořádaly s jeho argumentací, ve které tvrdil a vyložil, proč se na jeho případ tzv. "restituční tečka" stanovící zánik práva nevztahuje. Vzhledem k tomu, že soudy ve svých závěrech o zániku jeho práva vycházely z čl. V. zákona č. 253/2003 Sb., navrhl současně zrušení části tohoto ustanovení, a to slova "zaniká" ve větě: "Po uplynutí doby uvedené v odstavci 6 právo na převod pozemků ve vlastnictví státu zaniká".
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud s poukazem na obsah rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci sp. zn. 12 C 471/2005 o zamítnutí žaloby na uložení povinností žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání náhradních pozemků, na obsah své judikatury vztahující se k § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05, opodstatněně dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl, když jeho rozhodnutí lze považovat za učiněné v souladu s § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění svého usnesení pak shodně se soudem II. stupně vyslovil závěr, podle něhož postupník (tj. osoba, která není restituentem či jeho dědicem) nemůže právo na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uplatnit po 31. 12. 2005, a to bez zřetele na to, zda tato lhůta uplynula bez jeho zavinění. Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pak vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč závěry soudu I. stupně o postavení žalobce, který se stal oprávněnou osobou na bezúplatný převod pozemků na základě smlouvy o postoupení pohledávky, jakož i o zániku tohoto jeho práva dnem 31. 12. 2005, jsou správné, když nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, vztahující se k časovým možnostem uplatnění práva na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., na něj jako postupníka nedopadá. Proto v dalším lze na toto odůvodnění odkázat, stejně jako na obsah výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, od něhož není důvod se odklonit nebo měnit jeho výklad, činěný soudy při aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Za tohoto stavu byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části zákonného ustanovení shora označeného, u něhož navrhovatel nepředložil žádnou ústavněprávní argumentaci, a tedy neunesl břemeno tvrzení, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuty podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. dubna 2012
Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu