(2) Za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta do 1 000 000 Kč.
(3) Za správní delikt podle odstavce 1 spáchaný tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem se uloží pokuta do 5 000 000 Kč.
71. Ústavní soud připomíná, že problematikou přípustného rozsahu pozměňovacích návrhů předkládaných v rámci legislativního procesu k projednávaným návrhům zákonů se již ve své judikatuře zabýval a to zejména pak ve svých nálezechsp. zn. Pl. ÚS 77/06aPl. ÚS 56/05. Ústavní soud zastává názor, že v čl. 1 odst. 1 Ústavy, který Českou republiku výslovně označuje jako demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, je obsažen normativní princip demokratického právního státu. Z toho plyne, že zákonodárce nemůže postupovat libovolně, ale je při své činnosti procedurálními pravidly legislativního procesu vázán. Adresáti právních norem mají nepochybně právo legitimně očekávat, že případná omezení jejich základních práv provedená zákonem jsou výsledkem diskurzu vedeného napříč politickým spektrem, v němž všichni zúčastnění dostali příležitost se s projednávanou materií podrobně seznámit a informovaně se k ní vyjádřit. Proto vystupují do popředí procedury zajišťující jednak slyšení stranám, jednak formální kvalitu zákonodárného díla.
72. Právo podávat k návrhům zákonů během parlamentní rozpravy pozměňovací návrhy se odvozuje z práva zákonodárné iniciativy, nicméně není s ní totožné, neboť je přirozeně omezeno sférou vyhrazenou právě realizaci práva zákonodárné iniciativy. Již z potřeby odlišení zákonodárné iniciativy a pozměňovacího návrhu, a to kvůli dodržení zvýšených ústavních nároků na prvně jmenovanou, lze dovodit, že pozměňovací návrh by měl skutečně toliko pozměňovat předkládanou právní úpravu, tedy neměl by ji ani zásadně měnit, ani zásadně rozšiřovat a tím méně by se měl pohybovat mimo předmět zákonodárné iniciativy, respektive návrhu zákona. Vybočení z omezeného prostoru vyhrazeného pozměňovacím návrhům může mít povahu překročení intenzity daného návrhu, které je považováno sice za nežádoucí, avšak stále ústavně konformní formu pozměňovacích návrhů, anebo povahu extenzivního překročení předmětu vymezeného návrhem zákona, které představuje porušení tzv. pravidla úzkého vztahu a tím i vystoupení z mezí ústavnosti. V rámci přezkumu Ústavní soudem je nutno posoudit, zda daný pozměňovací návrh skutečně byl pozměňovacím návrhem v materiálním smyslu, tj. zda nešlo o nepřípustnou extenzi při výkladu toho, co pozměňovací návrh jest. Při tom Ústavní soud hodnotí, zda existuje úzký vztah mezi obsahem a účelem původního návrhu zákona a obsahem a účelem posuzovaného pozměňovacího návrhu.
73. V posuzované věci Ústavní soud na podkladě sněmovního tisku č. 443/0 zjistil, že původní vládní návrh obsahoval řadu ustanovení, která se týkala pravidel poskytování informací orgány činnými v trestním řízení a zvláště ochrany osob zúčastněných na řízení pod souhrnným nadpisem "Poskytování informací o trestním řízení a osobách majících na něm účast." Z důvodové zprávy je patrný záměr zvláště posílit postavení poškozených. Pokud pozměňovací návrh tento účel vztáhl i explicitně na další osoby zúčastněné na řízení (s cílem chránit totožná základní práva, která jsou na straně poškozených i osob dalších), a tuto ochranu prohloubil (zejm. § 8c), celkově modifikoval informační povinnost orgánů činných v trestním řízení a zpřísnil sankce za porušení, je zřejmé, že z materie upravované původním vládním návrhem (ani předchozí právní úpravou) nevybočil. Srov. k tomu obecné závěry Ústavního soudu učiněné v nálezusp. zn. Pl. ÚS 56/05v bodech 41 a násl.; je naopak zřejmé, že nálezsp. zn. Pl. ÚS 77/06řešil situaci diametrálně odlišnou. Lze tedy uzavřít, že v předloženém případě se o protiústavní přílepek ve smyslu judikatury Ústavního soudu, ani o situaci obdobnou, nejedná.
VII. Obecná východiska Ústavního soudu ve vztahu ke svobodě projevu a roli sdělovacích prostředků
74. Ke konceptu svobody projevu v českém ústavním pořádku se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjádřil: Základní právo na svobodný projev je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce, že jde o kritiku ústavně konformní. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace členů občanské společnosti na věcech veřejných [nálezsp. zn. I. ÚS 453/03ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215); nálezsp. zn. IV. ÚS 23/05ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41)].
75. K otázce přístupu k informacím ve světle čl. 17 Listiny a čl. 10 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud uvedl, že "svoboda přijímat informace - představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti; jsou proto její záruky zvlášť důležité. Nelze nevidět, že právo na informace jako sběr informací je zásadním přípravným krokem (mj.) v prvé řadě v novinářské činnosti a je inherentní, chráněnou částí svobody tisku. Fungování tisku zahrnuje vytváření fóra pro veřejnou diskusi. Realizace této funkce však není omezena jen na média a na profesionální žurnalisty. V tom kterém případě vytváří prostor pro veřejnou diskusi kupř. ve vztahu k nevládním organizacím, ale i k jednotlivcům. Účel dané činnosti, tj. sbírat informace, lze tudíž považovat za jeden ze zásadních prvků informované společnosti. Důležitou roli hraje občanská společnost v diskuzi o veřejných otázkách. Je nepochybné, že nepravomocný rozsudek [mutatis mutandis jiná informace, jež se dotýká trestního řízení] může řešit záležitosti veřejného zájmu; žadatelé o informace totiž jsou či alespoň mohou být zainteresováni na legitimním sběru informací o těchto záležitostech. Jejich cílem může být takové informace sdělit veřejnosti, a tím přispět k veřejné diskusi, jež v demokratickém právním státě nejen legitimní, nýbrž i nezbytná. Monopol na informace, který požívá soud [mutatis mutandis jiný orgán činný v trestním řízení], tak představuje formu cenzury sui generis. V důsledku cenzury informačního monopolu může dojít k zásahu do výkonu kontrolní funkce, která přísluší i občanské společnosti, neboť může mít obdobnou funkci jako tisk. Překážky vytvořené za účelem zabránit přístupu k informacím veřejného zájmu mohou odradit i ty, kdo pracují v médiích a obdobných oblastech od jejich vyhledávání. V důsledku toho by nebyli schopni nadále plnit svou roli veřejné kontroly a jejich schopnost poskytovat přesné a spolehlivé informace by byla nepříznivě ovlivněna. Řečeno poněkud konkrétněji, například ve vztahu k trestnímu řízení, Výbor ministrů Rady Evropy přijal doporučení Rec(2003)13, o poskytování informací vztahujících se k trestnímu řízení prostřednictvím médií, ve kterém správně připomíná, že s ohledem na právo veřejnosti přijímat informace mají média právo veřejnost informovat, a zdůrazňuje význam reportáží o trestních řízeních, které média připravují za účelem informování veřejnosti, a umožnění veřejnosti realizovat její právo na dohled nad fungováním trestního soudnictví. Ostatně v příloze k doporučení je uvedeno mj. právo veřejnosti přijímat informace o činnosti orgánů činných v trestním řízení prostřednictvím médií, které v sobě zahrnuje právo novinářů na svobodné podávání zpráv o fungování trestního soudnictví (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Campos Dâmaso proti Portugalsku)" [nálezsp. zn. Pl. ÚS 2/10ze dne 30. 3. 2010 (N 68/56 SbNU 761; 123/2010 Sb.), bod 39].
76. Své závěry ve specifické oblasti ochrany novinářských zdrojů, jako součásti svobody tisku, Ústavní vyjádřil takto: "... svobodný tisk závisí na svobodném toku informací od sdělovacích prostředků k čtenářům a od čtenářů ke sdělovacím prostředkům. Novináři v celém světě, ať již pracují pro místní nebo národní noviny, nebo pro národní nebo mezinárodní televizní společnosti, běžně závisí na ne-novinářích kvůli přísunu informací o otázkách veřejného zájmu. Někteří jednotlivci (dále zmiňovaní jako zdroje) poskytují tajné nebo citlivé informace, spoléhajíce na žurnalisty, že je poskytnou národnímu nebo mezinárodnímu publiku, aby dosáhly publicity a podnítili veřejnou diskusi. V mnoha případech je anonymita zdroje předběžnou podmínkou, na základě níž je informace poskytována od zdroje k novináři; to může být motivováno např. strachem z prozrazení, který by mohl nepříznivě ovlivnit fyzickou bezpečnost nebo jistotu pracovního místa informátora. Se zřetelem k tomu novináři nezřídka argumentují, že mají právo odmítnout prozradit jak jméno jejich zdroje, tak i povahu informace, která je jim důvěrně předána; tato argumentace je používána nejen ve vztahu k informaci psané, ale i k jiným dokumentům a materiálům, včetně fotografií. Novináři tvrdí, že bez prostředků k ochraně jejich důvěrných zdrojů by byla značně omezena jejich schopnost klást překážky např. korupci státních úředníků, popř. vykonávat investigativní žurnalistiku vůbec. ... Potřeba chránit informační zdroje je tak silná, že se mnoho novinářů cítí být vázáno profesionálními etickými kodexy, které ukládají zdroj neodhalovat. Mnozí žurnalisté na tyto kodexy spoléhají, např. i při jednání před soudem, jestliže čelí příkazu odhalit identitu svých zdrojů. Vzdor tomu někdy vznikají situace, kdy se zájmy novinářů a právo veřejnosti na informace střetávají se zájmy více či méně mocných jednotlivců či institucí. Často se takový konflikt vztahuje k otázkám soudnictví, obvykle pokud daná informace je - či může být - relevantní pro trestní nebo civilní řízení. Tu je pak úkolem Ústavního soudu posoudit takový konflikt testem proporcionality a vážit, zda je v konkrétním případě veřejný zájem na odhalení zdroje novinářovy informace natolik silný, že převáží i ústavní právo na svobodu projevu, jehož derivátem je i právo sdělovacích prostředků na utajení zdroje informace" [nálezsp. zn. I. ÚS 394/04ze dne 27. 9. 2005 (N 184/38 SbNU 471)]. Zdůraznil přitom závěry Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku Goodwin proti Spojenému království ze dne 27. 3. 1996, č. 17488/90, dle něhož je ochrana novinářských zdrojů jednou ze základních podmínek svobody tisku, který se odráží v zákonech a v profesních kodexech několika smluvních států a je potvrzena v řadě mezinárodních dokumentů o ochraně svobod novinářů. Bez takové ochrany mohou být zdroje odrazeny od pomoci tisku při informování veřejnosti o záležitostech veřejného významu. V důsledku toho jeho životně důležitá veřejná role strážce ("hlídacího psa") může být zničena a schopnost tisku poskytnout přesné a spolehlivé informace může být nepříznivě ovlivněna. S ohledem na důležitost ochrany novinářských zdrojů pro svobodu tisku v demokratické společnosti a potenciálně zmrazující efekt, který příkaz k prozrazení zdroje má na výkon této svobody, nemůže být takové opatření slučitelné s čl. 10 Úmluvy, pokud není ospravedlněno převažujícím požadavkem ve veřejném zájmu. Tyto úvahy mají být zohledněny při použití testu nezbytnosti v demokratické společnosti podle čl. 10 odst. 2. Úmluvy. "Nezbytnost" pro jakékoliv omezení svobody projevu musí být přesvědčivě zjištěna a konfrontována s "naléhavou společenskou potřebou" omezení tohoto práva.
77. Na oblast upravenou napadenou právní úpravou dopadají i další závěry Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na něž odkazují navrhovatelé a na něž dále odkazují citovaná rozhodnutí. V nyní předložené věci však není třeba tyto závěry podrobněji rekapitulovat.
78. Ve druhém sledu je nutno upozornit na závěr Ústavního soudu, dle něhož zájmy veřejnosti na trestním řízení mají své limity spočívající v čl. 17 odst. 4 Listiny. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Jedním z práv a svobod je nepochybně právo vyvěrající z čl. 10 Listiny, tedy práva na ochranu soukromí a osobnostní sféry jednotlivce. V nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/04ze dne 8. 11. 2005 (N 205/39 SbNU 171; 20/2006 Sb.) Ústavní soud při posouzení ustanovení zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), neshledal důvod pro zrušení omezení zákonodárcem uvalených na kohokoliv ve vztahu k informování veřejnosti o totožnosti mladistvého ani pro zrušení zásady neveřejného hlavního líčení nebo zasedání v řízení s mladistvým. Shledal převažující zájem na ochraně práv plynoucích z čl. 10 Listiny nad svobodou projevu a právu na informace dle čl. 17 a nad zájmem na veřejné kontrole soudního řízení dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
79. Z uvedeného je zřejmé, že práva plynoucí čl. 17 Listiny nejsou absolutními a že při střetu práva na svobodu projevu či práva na informace s jiným ústavně chráněným zájmem je třeba vážit konkrétní okolnosti případu. Zvláště nutno zdůraznit, ve světle námitek navrhovatelů, že judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje výše naznačenou diferenciaci zájmů veřejnosti na uvolňování a publikaci údajů, které se týkají otázek veřejného zájmu, byť by se jednalo o údaje jinak spadající pod ochranu osobnostní sféry jednotlivce, a údajů, na jejichž zveřejnění veřejný zájem není. 80. Při věcném abstraktním přezkumu ústavnosti zákona používá Ústavní soud (eventuálně při přezkumu zásahu do základního práva individuálním aktem veřejné moci) ustálených algoritmů, které zahrnují několik kroků. V nyní projednávané věci k věcnému přezkumu Ústavní soud nepřistoupil, a to z důvodů vyložených níže.
VIII. Posouzení návrhu z hlediska jeho opodstatněnosti
81. Ačkoliv se výše rekapitulované novelizace nepromítly přímo do zbývajících částí napadených ustanovení, ve vztahu k nimž řízení nebylo zastaveno, a nejsou tedy dány formální důvody pro zastavení řízení v celém rozsahu, představuje zákon č. 207/2011 Sb. takovou změnu právního řádu, která z pohledu námitek navrhovatelů významným způsobem kontextuálně dopadá na otázku dalšího trvání určité požadované minimální relevance výhrad, které navrhovatelé Ústavnímu soudu předložili. Otázka posouzení zjevné neopodstatněnosti návrhu není vázána toliko na okamžik podání návrhu, nýbrž je zkoumána v průběhu celého řízení. Možno podotknout, že v praxi Ústavního soudu byl návrh na zrušení právního předpisu odmítnut jako zjevně neopodstatněný i s přihlédnutím k pozdějšímu vývoji judikatury, tedy částečně na základě závěrů Ústavního soudu, které byly učiněny po podání návrhu v jiných souběžných řízeních (srov. usnesenísp. zn. Pl. ÚS 57/06ze dne 17. 4. 2009).
82. Je totiž zřejmé, že zákonodárce citovanou novelou č. 207/2011 Sb. sledoval tentýž záměr, který formulovali navrhovatelé. V tomto případě se jedná především o rozšíření právní úpravy o ustanovení § 8d trestního řádu, který, strukturálně nahlíženo, obsahuje výjimky z obecných pravidel obsažených v ustanoveních § 8a až § 8c trestního řádu. V tomto představuje § 8d trestního řádu v rovině jednoduchého práva významný interpretační a aplikační korektiv, od něhož nelze při posouzení ústavnosti napadených ustanovení odhlížet.
83. Znění § 8d trestního řádu je následující (zvýraznění Ústavní soud):
(1) Informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a až 8c, lze v nezbytném rozsahu zveřejnit pro účely pátrání po osobách, pro dosažení účelu trestního řízení, nebo umožňuje-li to tento zákon. Uvedené informace lze také zveřejnit, odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby; přitom je třeba zvlášť dbát na ochranu zájmů osoby mladší 18 let.
(2) Informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a až 8c, lze také zveřejnit, pokud osoba, jíž se zákaz zveřejnění týká, udělila ke zveřejnění informace výslovný souhlas. Zemřela-li nebo byla-li tato osoba prohlášena za mrtvou, souhlas se zveřejněním informací je oprávněn udělit její manžel, partner nebo její děti, a není-li jich, její rodiče; v případě osoby mladší 18 let nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům nebo s omezenou způsobilostí k právním úkonům její zákonný zástupce. Souhlas se zveřejněním informací nemůže udělit osoba, která je pachatelem trestného činu spáchaného vůči osobě, jež zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou.
(3) Informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a až 8c, lze také zveřejnit, pokud osoba, jíž se zákaz zveřejnění týká, zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou a není-li žádné osoby oprávněné udělit souhlas se zveřejněním podle odstavce 2.
VIII/a. Posouzení § 8a odst. 1 věty druhé trestního řádu
84. Pokud navrhovatelé ve vztahu k ustanovení § 8a odst. 1 věty druhé trestního řádu, ve znění zákona č. 52/2009 Sb., namítali, že informační povinnost orgánů činných v trestním řízení je restriktivně zúžena toliko na dvě výjimky, a to pouze pro účelem pátrání po osobách nebo pro dosažení účelu trestního řízení, konstatuje Ústavní soud, že ustanovení § 8d trestního řádu, ve znění zákona č. 207/2011 Sb., explicitně uvádí možnost zveřejnění předmětných informací, a to "odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby." Takto formulovaný korektiv objektivně nově zahrnuje takovou šíři interpretačních alternativ, které nepochybně zahrnou (umožní) navrhovatelem požadovanou "transparentnost přípravného řízení" i "veřejnou kontrolu činnosti orgánů činných v trestním řízení," a to i ve vztahu k pachatelům "nejzávažnější trestné činnosti s výraznými dopady na společnost" nebo ve vztahu k "osobám veřejně činným, jejichž veřejné působení podléhá přísnějším měřítkům, než chování jiných osob." V předložených souvislostech napadené ustanovení § 8a odst. 1 trestního řádu ve spojení s ustanovením § 8d trestního řádu, ve znění zákona č. 207/2011 Sb., nevyvolává otázky, které by nebylo možné překlenout běžnou výkladovou a aplikační praxí orgánů činných v trestním řízení, eventuálně výkladem obecnými soudy. K výkladu pojmu veřejný zájem, jak jej chápe Evropský soud pro lidská práva, viz například bod 54 rozsudku Dammann proti Švýcarsku ze dne 25. 7. 2006, stížnost č. 77551/01. V něm je naznačena široká interpretace tohoto kritéria, která navíc nezávisí na přesvědčení orgánů moci výkonné. Ve světle tohoto výkladu činí nyní Ústavní soud své závěry.
85. Tentýž kontext ustanovení § 8d trestního řádu, ve znění zákona č. 207/2011 Sb., se týká výkladu ustanovení § 8a odst. 3 trestního řádu obsahující obecnou informační povinnost orgánů činných v trestním řízení, který navrhovatel nezahrnul do petitu, ale rovněž vyjádřil přesvědčení o jeho protiústavnosti. S ohledem na naznačený vývoj právní úpravy je návrh na zrušení § 8a odst. 1 věty druhé, v rozsahu, ohledně něhož nebylo řízení zastaveno, návrhem zjevně neopodstatněným.
VIII/b. Posouzení § 8b odst. 1 trestního řádu
86. Pokud navrhovatelé ve vztahu k formulaci § 8b odst. 1 trestního řádu předkladateli pozměňovacího návrhu vytýkají neujasněnost představy "o tom, kdy, kým, kterým osobám, a jaké informace budou moci být legálně poskytnuty," podotýká Ústavní soud, že z této námitky není zřejmý její ústavněprávní rozměr, neboť kritériem ústavního přezkumu není vzájemný věcný soulad původního vládního návrhu a později přijatého znění. Navrhovateli učiněný (ovšem nijak nezdůvodněný) závěr, že sdělovací prostředky "nemají patřit" mezi osoby, kterým byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace ve smyslu § 8b odst. 1 trestního řádu, nikterak z napadené právní úpravy neplyne (přinejmenším ne jako jediná možná výkladová alternativa, jak navrhovatelé naznačují). I toto napadené ustanovení je nutno nahlížet prostřednictvím ustanovení § 8d trestního řádu, které svou vazbu na napadené ustanovení explicitně formuluje již v rovině jednoduchého práva, a tedy není třeba provádět v obecné rovině explicitní ústavně konformní výklad Ústavním soudem. Má-li být zákaz obsažený v ustanovení § 8b odst. 1 trestního řádu nahlížen jako omezení svobody projevu, je notorietou, že ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. V obecné rovině je tedy právě ochrana práv druhých ústavně předvídaným omezením svobody projevu. Zákonná úprava objektivně umožňuje řešit individuální střet základních práv (zejm. práva na svobodu projevu a práva na ochranu soukromí, příp. dalších veřejných dober) s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, i - zvláště s ohledem na charakter námitek navrhovatele - s přihlédnutím k tomu, jakou roli přisuzují Ústavní soud i Evropského soudu pro lidská práva sdělovacím prostředkům v demokratické společnosti [viz část VII.]. S ohledem na posouzení napadeného § 8b odst. 1 trestního řádu v uvedených souvislostech shledal Ústavní soud návrh, v rozsahu, ohledně něhož nebylo řízení zastaveno, zjevně neopodstatněným.
VIII/c. Posouzení § 8c trestního řádu
87. Jestliže navrhovatelé koncentrovali své námitky vůči ustanovení § 8c trestního řádu do modelové situace, kdy informace či údaje ustanovením specifikované nebyly použity v řízení před soudem, a v takovém případě považují navrhovatelé jejich jakékoliv zveřejnění nezbytně podmíněné souhlasem dotčené osoby za (toliko) hypotetické, je nutno opět poukázat na implikace doplněného ustanovení § 8d trestního řádu, ve znění zákona č. 207/2011 Sb., které výslovně i ve vztahu k ustanovení § 8c trestního řádu umožňuje zveřejnění předmětných informací, vyžaduje-li to veřejný zájem. V tomto rozsahu je návrh, v rozsahu, ohledně něhož nebylo řízení zastaveno, rovněž zjevně neopodstatněným.
88. Ve vztahu k režimu ochrany údajů z odposlechů a telekomunikačního provozu shromážděných na základě postupů dle § 88 a 88a trestního řádu, je nutno nad rámec uvedeného poukázat na kritiku Ústavního soudu, kterou na adresu nedostatečnosti ochrany práva na respekt k soukromému životu v podobě práva na informační sebeurčení opakovaně vyjádřil [nálezsp. zn. Pl. ÚS 24/10ze dne 22. 3. 2011 (94/2011 Sb.); zejména pak nálezsp. zn. Pl. ÚS 24/11ze dne 20. 12. 2011, kterým bylo zrušeno ustanovení § 88a trestního řádu]. Konkretizací nyní napadené úpravy zákonodárce specifikoval intenzitu ochrany práv plynoucích z čl. 10 Listiny, přičemž je nepochybné, že ochrana práva na soukromí a informační sebeurčení provází údaje z privátní sféry osoby jak ve fázi jejich zjišťování a zajišťování (§ 88 a § 88a trestního řádu), tak ve fázi dalšího nakládání s nimi a jejich zveřejňování. Míra ochrany těchto práv může být v konkrétním případě proměnlivá (při střetu s právy plynoucími z čl. 17 Listiny či veřejným zájmem) a je povinností orgánů činných v trestním řízení průběžně tuto otázku vyhodnocovat. Je nepochybné, že zájem na ochraně uvedených údajů (resp. práv dotčené osoby) může trvat i poté, co se dostanou z výlučné dispozice orgánu činného v trestním řízení. I poté citované ustanovení § 8d trestního řádu explicitně umožňuje jejich zveřejnění, jedná-li o veřejný zájem.
VIII/d. Posouzení § 44a a § 45a zákona č. 101/2000 Sb.
89. Pokud se jedná o přestupek a správní delikt zakotvené v § 44a a § 45a zákona č. 101/2000 Sb., konstatuje Ústavní soud, že změna kontextu napadených ustanovení vyložená v předchozích odstavcích, se promítá i do posouzení opodstatněnosti námitek směřovaných vůči správnímu trestání. Ani navrhovatel svou argumentací nevylučuje, že ustanovení § 8a až § 8d trestního řádu mohou dopadat na reálné situace, kdy dojde k vědomému protiprávnímu postupu spočívajícím ve zveřejnění osobních údajů a soukromí osob v rozporu s účely trestního řízení, naopak s cílem trestní řízení ovlivnit, mimo jakýkoliv veřejný zájem. Nelze potom ani vyloučit, že porušení citovaných ustanovení bude přiléhavě sankcionováno prostřednictvím napadených ustanovení, a to zcela v souladu s ústavním pořádkem.
90. Pokud se navrhovatel dovolává trestního, resp. správního postihu jako ultima ratio, nutno uvést, že materii reglementované ustanoveními § 8a až § 8d trestního řádu nejde jen o čistě soukromoprávní zájmy dotčených osob, ale i o veřejný zájem na efektivním a nestranném vedení trestního řízení a následném rozhodnutí o vině a trestu. Přípustnost, resp. přiměřenost správní sankce musí být hodnocena s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Je příznačné, že v dosavadních nálezech, kdy bylo na základě argumentace krajností trestního postihu ústavním stížnostem vyhověno, se Ústavní soud nevyslovil proti existenci dotčených skutkových podstat, nýbrž své závěry činil ve vztahu ke konkrétní situaci stěžovatele (ev. osob v obdobném postavení do budoucna) [srov. např. nálezysp. zn. IV. ÚS 469/04ze dne 2. 6. 2005 (N 116/37 SbNU 489);sp. zn. I. ÚS 69/06ze dne 12. 10. 2006 (N 186/43 SbNU 129);sp. zn. I. ÚS 631/05ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289)].
91. V tomto tedy Ústavní soud odkazuje na zdrženlivost vůči konceptům správních deliktů, jak je přijímá zákonodárce. V nálezusp. zn. Pl. ÚS 14/09ze dne 25. 10. 2011 kupříkladu upozornil, že "právní úprava sankcionování trestných činů a přestupků je ve výlučné kompetenci zákonodárce a je obsažena v "obyčejných" ("podústavních") zákonech. Pokud jde o trestné činy, je zásada nulla poena sine lege obsažena explicite přímo v ústavních předpisech [...]. Pokud jde o sankce za přestupky a jiné správní delikty, v ústavních předpisech takto explicitně formulované pravidlo nenalezneme. Z ustanovení článku 2 odst. 3 Ústavy ("Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon."), jakož i z ustanovení článku 2 odst. 2 Listiny ("Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.") a z článku 4 odst. 1 Listiny ("Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.") lze dovodit ústavní pravidlo, že rovněž sankce za přestupky může stanovit toliko zákon. [...] Úvahy o tom, zda určitá závadná jednání mají být trestná nebo beztrestná (kriminalizace nebo naopak dekriminalizace jednání), definování skutkových podstat deliktů (trestných činů, přestupků) a stanovení druhu a výše sankcí (intenzita trestní a správní represe) jsou podmíněny mnoha sociálními determinantami, které se v průběhu historického vývoje mění. Není ničím neobvyklým, že jednání dříve beztrestné prohlásí zákonodárce novou zákonnou úpravou za trestné (kriminalizace jednání), nebo naopak dříve trestné jednání je dekriminalizováno. Nezřídka se mění také zákonná kategorizace deliktů - dřívější trestné činy začnou být novou úpravou kvalifikovány jako přestupky nebo naopak dřívější přestupky se stanou trestnými činy. Sledováním vývoje zákonné úpravy za delší časové období lze snadno zjistit, že také stanovení druhu a výše sankcí za spáchané delikty podléhá poměrně dynamickým změnám. [...] Legislativní úprava všech těchto otázek je ve výlučné kompetenci zákonodárce, který se řídí kriminálně politickými kritérii, např. hlediskem generální prevence, četností výskytu deliktů v dané historické době, intenzitou rizika deliktního jednání a z toho plynoucím stupněm ohrožení spořádaného lidského soužití ("právního míru"), proměnami v axiologickém nazírání veřejnosti na význam individuálních a společenských hodnot a právních statků poškozovaných deliktním chováním pachatelů apod. [...] Ústavní soud, respektující ústavní princip dělby moci, není povolán k tomu, aby posuzoval vhodnost (účelnost) jednotlivých druhů sankcí, zákonem stanovené sazby sankcí (jejich výši), možnost alternativního či kumulativního ukládání sankcí apod. Do zákonné úpravy těchto otázek by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, že by zákonodárce překročil ústavněprávní limity." Samotná otázka existence ustanovení zakotvujících uvedený přestupek a správní delikt tedy není otázkou ústavněprávní a námitky jsou v tomto rozsahu zjevně neopodstatněné.
92. Ve vztahu k výši pokut, které lze za správní delikty uložit, nutno poukázat rovněž na dřívější judikaturu Ústavního soudu, dle níž samotné rozpětí možné pokuty nevyvolává otázky ústavněprávní. Stanovení určitého rozpětí ve spojení s uvážením rozhodujícího orgánu je naopak nezbytné pro dosažení účinků sankce a respektu k potřebě individualizovat sankci konkrétním okolnostem s ohledem na zásadu přiměřenosti. Těmi úvahami byl Ústavní soud veden např. v nálezusp. zn. Pl. ÚS 3/02ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), kdy zrušil stanovenou spodní hranici pokuty, neboť tato neumožňovala uložit sankci přiměřenou konkrétním okolnostem. O takový případ se však v nyní předložené věci nejedná, neboť ani v jednom z napadených ustanovení, není stanovena spodní hranice pokuty, a pochybnosti o možnosti uložení přiměřené sankce tak nevyvstávají. Rovněž obecný poukaz na možnou maximální výši pokuty ukládanou dle napadených ustanovení není z ústavněprávního hlediska opodstatněným.
IX. Závěr
93. Protože důvody zastavení řízení a důvody odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost dopadly na petit v celém rozsahu (návrh byl zcela vyčerpán), nepokračoval Ústavní soud ve shromažďování podkladů pro věcné projednání.
94. Ústavní soud neshledal důvody pro přednostní projednání věci, neboť tento návrh byl navrhovateli odůvodněn toliko obecně, a Ústavnímu soudu ani z vlastní činnosti není znám konkrétní případ aplikace napadených ustanovení, který by takový postup odůvodňoval. Ústavní soud nicméně připomíná, že toto usnesení nepředstavuje překážku věci rozsouzené a nevylučuje ani přezkum ústavnosti individuálních aktů aplikace napadených ustanovení.
95. Plénum Ústavnímu soudu je k rozhodnutí příslušno ve smyslu platného rozhodnutí o atrahování působnosti Org. 40/11, dle jehož čl. 1 odst. 2 písm. b) si plénum vyhradilo rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve všech řízeních, v nichž podle § 11 zákona o Ústavním soudu o návrhu rozhoduje plénum.
96. Při setrvání na svých dosavadních závěrech ve vztahu k ochraně svobody projevu a práva na informace z výše uvedených důvodů Ústavní soud zčásti řízení o návrhu zastavil podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a z části návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2012
Pavel Rychetský, v.r. předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k usnesení ve věci Pl. ÚS 10/09
Nemohu se ztotožnit s argumentací uvedenou pod bodem VIII/d. usnesení, neboť vychází z názorů vyslovených v nálezusp. zn. Pl. ÚS 14/09, k němuž jsem připojila odlišné stanovisko, na kterém setrvávám. Zejména trvám na názoru, že v řízeních vedených podle zákona č. 101/2000 Sb. je třeba dodržovat maximy platné pro trestní řízení, a to z důvodů, které jsem blíže rozvedla ve zmíněném odlišném stanovisku k nálezusp. zn. Pl. ÚS 14/09.
V Brně 24. 1. 2012
Eliška Wagnerová