21. V nálezusp. zn. I. ÚS 310/05ze dne 15. 11. 2006 (N 211/43 SbNU 357 pak Ústavní soud konstatoval, že "v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament České republiky souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími (srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 36/01nebo nálezsp. zn. Pl. ÚS 44/03vyhlášený pod č. 249/2005 Sb. a konstantní judikatura). Do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva. Bezprostřední aplikovatelnost mezinárodních smluv zahrnuje též povinnost českých soudů a jiných orgánů veřejné moci přihlížet k interpretaci těchto smluv příslušnými mezinárodními tribunály jako orgány povolanými autoritativně se vyslovovat k interpretaci mezinárodních smluv. To se pochopitelně vztahuje též na interpretaci ESLP, přičemž relevance rozhodnutí ESLP dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality. Rozhodnutí ESLP jsou pro Českou republiku a orgány veřejné moci na jejím území závazná v individuální věci, což vyplývá též z článku 46 odst. 1 Úmluvy, který deklaruje závaznost rozhodnutí ESLP v jednotlivé věci jako vlastnost "res iudicata" těchto rozhodnutí. Jak již Ústavní soud vyslovil, "nemá žádných pochybností o tom, že obsah závazného rozsudku ESLP ve věci proti České republice představuje pro Českou republiku závazek, jenž pro ni vyplývá z mezinárodního práva. Česká republika je povinna nejen podle mezinárodního práva, ale i s odkazem na ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy takové závazky dodržovat." (viz usnesení ze dne 26. 2. 2004sp. zn. II. ÚS 604/02). Z důvodů výše uvedených mají ovšem orgány veřejné moci obecnou povinnost přihlížet k interpretaci Úmluvy prováděné ESLP. Rozhodnutí ESLP představují významné interpretační vodítko pro aplikaci Úmluvy. Orgány veřejné moci, na prvém místě pak soudy, jsou proto povinny přihlížet k judikatuře ESLP jak ve věcech, kde rozhodovaly v řízeních proti České republice, tak i ve věcech, které se týkají jiného členského státu Úmluvy, pokud tyto věci mají podle své povahy význam též pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu. To platí tím spíše za situace, kdy takovouto judikaturou argumentuje účastník řízení před českým obecným soudem. Pokud se k takovéto argumentaci obecný soud nijak nevyjádří, dopouští se pochybení, které může ve svých důsledcích vést až k porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, eventuálně příslušného dotčeného základního práva Úmluvy. V každém případě je pak také dotčen čl. 1 odst. 2 Ústavy." V nálezusp. zn. II. ÚS 862/10ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403) pak Ústavní soud shora uvedené rozvedl, když jako další argument uvedl "nezákonnost rozhodnutí shledává Ústavní soud v interpretaci zákona o odpovědnosti státu, která nebyla konformní s ústavním pořádkem, do něhož patří i Úmluva (v interpretaci podávané ESLP). Nyní projednávaný případ ilustruje alarmující skutečnost, totiž že obecné soudy neznají (popř. ignorují) judikaturu ESLP, čímž nejen že negují vnitrostátní prostředky nápravy porušení Úmluvy, ale též vystavují Českou republiku riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení závazků plynoucích z Úmluvy." Prof. Dr. Dr. h.c. Luzius Wildhaber, LL.M., J.S.D., emeritní předseda ESLP, ve svém příspěvku na téma "Soudobá kritika Evropského soudu pro lidská práva," předneseného na mezinárodní konferenci s názvem "Katalogy základních práv a svobod a jejich aplikace v zemích Evropské unie, Komplementarita či konkurence?" pořádané Ústavním soudem dne 1. 2. 2012, pak uvedl, že "podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy se smluvní strany zavazují, že se budou řídit konečnými rozsudky ESLP ve všech sporech, jichž jsou stranami. Od té doby, co se soudy obvykle řídí principy a precedenty, otázka účinků rozsudků ESLP, které se týkají dalších států, se stává více a více důležitou, takže současná doktrína se musí zabývat závazností či erga omnes účinky rozsudků ESLP."
22. Jak uvedl ESLP ve shora citovaném rozsudku ve věci Ternovszky proti Maďarsku, soukromý život je široký pojem zahrnující také právo na rozhodnutí o okolnostech porodu. Stěžovatelce v předmětné věci dle ESLP sice nebylo bráněno v domácím porodu, nicméně za normálních okolností porod doma vyžaduje i účast zdravotníků. Proto má ESLP za to, že právní úprava, která zřejmě odrazuje zdravotníky od asistence u domácích porodů, zasahuje do práva na respektování soukromého života budoucích matek. Když ESLP dospěl k závěru, že došlo k zásahu do práv stěžovatelky, posoudil, zda tento zásah byl stanoven zákonem. Koncept zákonnosti znamená, že zásah musí být nejen v souladu s vnitrostátním právem, ale že toto právo musí být předvídatelné a nesmí být svévolné. V oblasti domácích porodů, jehož volba je právem matky, to znamená, že matka má právo na to, aby existovaly právní a institucionální podmínky, které její volbu umožní, s výjimkou případů, kdy je ho možno omezit s ohledem na jiná práva. Právo na výběr v oblasti porodů v sobě podle ESLP zahrnuje právní jistotu, že zvolená varianta je legální, a že v souvislosti s ní nehrozí přímé či nepřímé sankce. Nedostatek právní jistoty a hrozba sankcí pro zdravotníky asistujících u domácích porodů omezila výběr možností, které stěžovatelka v souvislosti s porodem mohla zvažovat. Taková situace je podle názoru ESLP neslučitelná s požadavkem předvídatelnosti, a tedy i zákonnosti. Tyto úvahy stačily ESLP k tomu, aby učinil závěr, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy. Inspirativní pro řešení dané otázky, a to zejm. ve vztahu ke shora uvedeným vyjádřením státních orgánů, je i konkurující stanovisko soudců Sajó a Tulkens).
23. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích traktoval, že rozhodování soudu se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, pokud čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci dbát i na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány (Ústavní soud, ESLP), jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci [srov. k tomu např. nálezysp. zn. I. ÚS 55/04ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187);sp. zn. I. ÚS 4/04ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405);sp. zn. I. ÚS 554/04ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)].
24. V daném případě je nepochybné (bod 22), že ve hře je základní právo stěžovatelky na ochranu soukromého života zaručeného v čl. 8 Úmluvy (omezitelné s ohledem na jiná práva). Vzhledem k jeho komplexnosti a mnohovrstevnatosti [blíže E. Wagnerová, in: E. Wagnerová, V. Šimíček, T. Langášek, I. Pospíšil a kol.: Listina základních práv a svobod s komentářem, Praha: ASPI 2012, čl. 10 (v tisku)] nelze v právním řádu taxativně vymezit všechny jeho součásti a tím spíše ani nabídnout konkrétní dílčí procesní nástroje k jeho ochraně. Nezná-li Český právní řád výslovný procesní prostředek k ochraně základního práva na soukromí v rovině vymezené ESLP (bod 22) je dle názoru Ústavního soudu třeba postupovat a minori ad maius a prostředek ochrany (bod 23) hledat v jeho obecnější podobě, kterou v rovině podústavního práva představuje generální ochrana práva na soukromí skrze právo na ochranu osobnosti; "v rámci takto jednotně chápaného všeobecného osobnostního práva, zabezpečující v občanskoprávní sféře ucelené respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný rozvoj, existuje neuzavřený okruh jednotlivých dílčích všeobecných osobnostních práv (např. právo na tělesnou integritu, osobní svobodu, čest, důstojnost a dobrou pověst, jméno, soukromí), jejichž předměty jsou jednotlivé dílčí osobnostní hodnoty, které tvoří neoddělitelné sučásti itegrity osobnosti v její celkové fyzické a psychickomorální jednotě" (viz Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 97). Krajské soudy, rozhodující ve věcech ochrany osobnosti, pak v souladu s výše uvedeným (bod 20, 21 a 23) musí poskytovat ochranu základních práv (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 1 Nc 1/2012), a to při zohlednění jejich výkladu, resp. mezí učiněným ESLP (bod 21 a 22) ve svých rozhodnutích. Takového prostředku však stěžovatelka nevyužila, byť i vzhledem k její argumentaci obsažené v ústavní stížnosti, je právě řízení ve věcech ochrany osobnosti nasnadě.
25. Stranou nelze ponechat ani to, že Ústavní soud již ve svém nálezusp. zn. I. ÚS 282/01(N 40/25 SbNU 321) prohlásil, že "pro možnost přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy o subjektivních právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob není rozhodující, zda bylo vydáno v řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů [pozn. zrušen zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád], či zda jsou výsledkem jinak procesně upraveného řízení, případně jejich vydání předcházelo řízení, které není upraveno vůbec." Ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010 č. j. 2 As 52/2010-59 je pak pro možnost přezkumu aktu správního orgánu ve správním soudnictví nezbytné kumulativní naplnění čtyř znaků [rozhodnutí správního orgánu], jejichž naplnění Nejvyšší správní soud shledal mj. i v případě "Oznámení o neposkytnutí příspěvku na hospodaření v lesích"; i správní soudy tedy vycházejí z principu presumpce přezkoumatelnosti aktů správního orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4 Ans 9/2007-97, usnesenísp. zn. II. ÚS 3720/10ze dne 10. 1. 2011). Ostatně nelze ani přehlédnout případnou možnost aplikace § 82 SŘS a násl.
26. Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že by nedodržel princip subsidiarity vysvětlený shora (bod 18 a 19), pokud by nyní o ústavní stížnosti věcně rozhodoval.
27. Ústavní soud závěrem vyzývá zúčastněné strany k zahájení seriózní a odborné debaty, jejímž výsledkem by měla být legislativní úprava, která by respektovala právo na soukromý život dle čl. 8 Úmluvy tak, jak jej vyložil ve svém rozhodnutí ESLP (bod 22), při zohlednění všech kolidujících zájmů a základních práv jiných subjektů, zejména práva dítěte na život a ochranu zdraví. Právě při řešení společensky a právně kontroverzních otázek, resp. při vytyčování mezí základních práv a respektu k nim ze strany orgánů veřejné moci se totiž více než kde jinde ukazují skutečné kvality právního státu.
28. S ohledem na argumentaci uvedenou v předchozím bodu musel Ústavní soud odmítnout návrh stěžovatelky uvedený v bodu III. petitu její ústavní stížnosti, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).
29. S účinností od 1. 10. 2011 přijalo plénum Ústavního soudu podle ust. § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí (vyhlášeno sdělením č. 242/2011 Sb.), kterým si v čl. 1 odst. 2 písm. a) vyhradilo rozhodování o odmítnutí návrhu v řízeních uvedených v odst. 1 [srov. bod 16]. Podle čl. 2 odst. 1 předmětného rozhodnutí o atrahování působnosti platí čl. 1 odst. 2 i pro doposud neskončená řízení. K rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je proto příslušné plénum Ústavního soudu. Na základě shora uvedeného rozhodlo plénum Ústavního soudu mimo ústní jednání o odmítnutí ústavní stížnosti v rozsahu bodů I. a II. jako nepřípustné [ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a v bodu III. jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného k usnesení Pl. ÚS 26/11
K výroku i odůvodnění přijatého usnesení uplatňuji z důvodů dále uvedených podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odlišné stanovisko.
1. V projednávaném případě stala se k výzvě soudkyně zpravodajky součástí spisu vyjádření Krajského úřadu Libereckého kraje, veřejného ochránce práv, Ministerstva zdravotnictví, Vlády České republiky, Poslanecké sněmovny Parlamentu a Senátu Parlamentu. Nekritizuji, že byla vyjádření vyžádána (zda se tak stane či nikoli, je ponecháno k volné úvaze soudci zpravodaji), a to ač bych je já sám vzhledem k obsahu stížnostního žádání (petitu návrhu) k přípravě rozhodnutí nepovažoval za potřebná. Byla-li však vyžádána a Ústavnímu soudu již v srpnu 2011 doručena, považoval jsem za samozřejmou nezbytnost komunikovat je (k případné replice) stěžovatelce. Zdůvodnění absence tohoto postupu v usnesení přijatém více než šest měsíců po doručení vyžádaných stanovisek (odst. 15. usnesení), nepřesvědčilo mne o nepotřebnosti informovat stěžovatelku o tom, co o jejím návrhu soudí jí označení účastníci řízení, resp. veřejný ochránce práv. Protože stěžovatelka ani dodatečně o obsahu vyžádaných vyjádření informována nebyla, nemohl jsem podpořit - maje hlasování za předčasné - výrok usnesení. Jen pro tuto předčasnost rozhodnutí, nikoliv snad proto, že bych považoval ústavní stížnost za věcně projednatelnou nebo dokonce důvodnou, disentoval jsem i proti usnesenému výroku.
2. K odůvodnění, vůči němuž odlišné stanovisko vyhradilo si devět ze čtrnácti přítomných soudců, vymezuji svůj odchylný názor takto:
a) Ústavní stížnost je nepřípustná, lze-li toho, co stěžovatel žádá, dosáhnout čerpáním jiných procesních prostředků (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To podle mého názoru platí v projednávané věci nejvýše pouze ohledně návrhu formulovaného v části I. petitu, a to ještě jen zčásti (určitě nikoliv ve vztahu k vládě a Parlamentu a s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem stěžovatelkou vylíčených ani ve vztahu k Ministerstvu zdravotnictví). V celém zbytku stížnostního žádání nejen že neměl Ústavní soud k projednání návrhu pravomoc (slovy zákona o Ústavním soudu "nebyl příslušný"), ale stěžovatelka nebyla ani oprávněna domáhat se jí požadovaných zakazujících a ukládacích výroků, neboť svůj návrh formulovala způsobem, jenž je tradičně označován jako actio popularis. b) Zdůvodnění odmítacího usnesení vyznívá ve svém celku jako apel na zúčastněné strany popřát stěžovatelčiným požadavkům více než sluchu. V souvislosti s ústavní stížností, tak jak ji stěžovatelka formulovala, považuji však zvláště výzvu v usnesení výslovně uvedenou v odst. 27. za přinejmenším s projednávanou věcí aktuálně nesouvisející a tudíž nepřípadnou. c) V otázce domácích porodů není dle mého názoru ve hře jen akcentované právo matky na ochranu jejího soukromého života uplatnitelné dle odůvodnění usnesení buď cestou žaloby na ochranu osobnosti, nebo cestou využívající správní soudnictví, ale též, ba především, právo nenarozeného či právě narozeného dítěte na život a zdraví.
3. Závěrem kladu otázku: je vskutku úkolem soudce zpravodaje prosadit v odůvodnění jím připravovaného plenárního rozhodnutí formulace, s nimiž kvalifikovaná většina Ústavního soudu nesouhlasí?
Miloslav Výborný
Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka
Hlasoval jsem pro odmítavý výrok, moje odlišné stanovisko směřuje toliko proti jeho odůvodnění.
Při diskusi nad zpravodajskou zprávou jsem si v duchu souběžně meditoval nad tím, z jakého důvodu asi lýdský král Kroisos nevnímal druhou variantu rady, kterou mu udělovala Pýthie:
"Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši!"
x x x
Měli jsme zůstat stát na pevné zemi.
Chtěli jsme vskutku vydat usnesení takto přelomové?
Co lze vlastně mezi jeho řádky mimo jiné vyčíst či si domýšlet?
Řekl bych, že se jedná o následující nové procedurální desatero:
1) S ohledem na atrakci takovýchto věcí plénem nyní stěžovateli stačí, aby kromě vydavatele posledního rozhodnutí označil za účastníka řízení třeba právě Parlament České republiky nebo vládu a se stručným odůvodněním ve stylu "mohou za to také" a petitem směřujícím proti jinému zásahu úspěšně přenesl rozhodování z rukou soudce zpravodaje do pléna Ústavního soudu.
2) V řízení o takové ústavní stížnosti v plénu se podle právě vzniklého vzoru uplatní řada odlišností. Tak například soudce zpravodaj nepřímo vystaví stěžovateli poukázku, na základě níž mu posléze Česká republika zaplatí po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva větší či menší peníze, neboť v plenárním řízení o ústavní stížnosti zřejmě není síly, která by soudce zpravodaje přinutila k tomu, aby přes upozornění a požadavek dalších členů pléna na takové pochybení zaslal stěžovateli sesbíraná vyjádření k replice.
3) Z názorového občasníku, který jsem zmiňoval ve svém odlišném stanovisku k usnesení Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 51/05ze dne 3. 3. 2009, se stane týdeník se zaměřením na nejrůznější oblasti politiky, vědy, kultury a sportu. Stačí podat si proti Parlamentu ČR obdobnou actionem popularem a vyčkat odpovědi na jakoukoliv ve formě udičky nadhozenou otázku. Výrok sám o sobě nebude až tak důležitý, půjde přece o předběžnou otázku sui generis, k niž se soudce zpravodaj jistě rád vyjádří. Ze spisu a rozsáhlé narativní části usnesení se navíc stěžovatel pohodlně dozví, jak se k věci samé staví způsobem shora popsaným označení účastníci řízení a navíc více či méně rozšiřovaná skupinka amicorum curiae.
4) Menšině se v plénu dostane maximální ochrany. Vzhledem k tomu, že pro výrok budou hlasovat všichni, nemůže de lege lata předseda Ústavního soudu rozhodnout o změně soudce zpravodaje, i když většina pléna nesouhlasí s odůvodněním.
5) Odůvodnění rozhodnutí se pak napříště stává dílem výlučně jediného autora, jímž je soudce zpravodaj. On si rozhodne, co bude v odůvodnění napsáno, ostatních čtrnáct soudců se vyjádří relevantně až prostřednictvím odlišných stanovisek.
6) Varianta, že by usnesení obsahovalo odůvodnění, na jehož obsahu se většina shodla, a soudci s odlišným stanoviskem by připisovali to, co mělo být ještě navíc dle jejich názoru uvedeno v odůvodnění, bude nahrazena modelem, dle něhož všichni budou popisovat, co napsáno být nemělo, nicméně je nesmazatelné, což vyústí v běžnou aplikaci zásady littera scripta manet.
7) Osamocený soudce zpravodaj se bude i nadále v odůvodnění označovat jako Ústavní soud a psát o sobě ve 3. osobě singuláru, např.: "Ústavní soud poté dospěl k závěru...".
8) Diskuse v plénu bude postupně ztrácet na významu, argumenty se nebudou potkávat či poslouchat nebo vyměňovat, zásada ústnosti bude následně via facti nahrazena zásadou emailové písemnosti. Jednání pléna se zkrátí pouze na dobu hlasování.
9) V povědomí publika se bude nenápadně smazávat rozdíl mezi řízením o kontrole norem a řízením o ústavních stížnostech, usnesení, jako je toto, doktrína bude střídavě komentovat jako responsa prudentium nebo naopak responsa non prudentium, případně jim bude vytýkat, že jsou non responsa prudentium.
10) Ústavní soud i ve variantě popsané v odstavci 7) bude mít prostor v některém z dalších odmítacích usnesení explicitně deklarovat, že definitivně opustil zásadu minimalizace zásahu.
x x x
V judikatuře Ústavního soudu lze nalézt nespočetně usnesení vydaných soudci zpravodaji ve srovnatelných procesních situacích a přiměřeně stručně odůvodněných.
Marně jsem se přimlouval za obdobný postup v této věci.
Pokud jde o meritorní úvahy, necítím se jimi nikterak vázán. Za sebe mohu jen dodat, že se programově vyhýbám článkům a časopisům, v nichž se píše pochvalně o životním stylu single, referuje se o nešťastně a nevratně zakončených domácích porodech či s pathosem o ochraně pololidských práv kůrovce na Šumavě. Držím se raději hodnotově a názorově toho, co mi předali moji předkové, a nechtěl bych být četbou zbytečně iritován.
Až ad absurdum jsem původně uvažoval o návrhu, aby toto usnesení bylo publikováno.
Raději nikoliv?
On verra...
Odlišné stanovisko soudce Jiřího Muchy k odůvodnění usnesení pléna Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 26/11
Ztotožňuji se s výrokem usnesení, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta, i s právně relevantními důvody tohoto výroku, jak jsou formulovány v příslušné části odůvodnění (nepřípustnost ústavní stížnosti a nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání). Nemohu ovšem souhlasit se samotnou presentací oné částí odůvodnění, jež se nad rámec důvodů, jež vedly takřka naprostou většinu pléna k odmítnutí ústavní stížnosti, tedy jednoduše řečeno ke konstatování, že stížnost v této podobě před Ústavní soud nepatří a soud ji tudíž nemusí a nemá věcně posuzovat, obšírně zabývá i úvahami o meritu věci, reprodukuje a komentuje související judikaturu a obsah vyžádaných vyjádření, naznačuje pohříchu a priori mimo jiné i (eventuální budoucí) věcný přístup Ústavního soudu k nikoliv triviální, naopak spíše kontroverzní problematice tzv. domácích porodů a nabízí dokonce i hlediska, z nichž by měla vycházet moc zákonodárná při budoucí legislativní úpravě předmětné materie, ačkoliv nota bene většina pléna (devět soudců) zaujala k takovéto podobě odůvodnění - na rozdíl od výroku samotného - odchylné stanovisko.
Nemohu než považovat menšinou zvolený a přes nesouhlas výrazné většiny soudců prosazený postup a z něho resultující dvanáctistránkový text odůvodnění odmítavého usnesení za markantní projev soudního aktivismu, za nešťastný a těžko pro mne akceptovatelný odklon od respektu k takovým principům, jakými jsou postuláty dělby moci, zdrženlivosti a sebeomezení, jež dle mého přesvědčení (spolu)definují postavení Ústavního soudu a vymezují hranice jeho působení uvnitř systému checks and balances.
Výsledkem je, řečeno eufemisticky, usnesení vskutku kuriosní ...
V Brně dne 28. února 2012
Jiří Mucha
Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila
Souhlasím s výrokem usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 28. února 2012,sp. zn. Pl. ÚS 29/10.
Nesouhlasím však s odůvodněním tohoto usnesení. Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám k odůvodnění usnesení odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:
1. Podle mého názoru se odůvodnění usnesení mělo omezit (kromě nevyhnutelné narativní části) toliko na uvedení těch procesních argumentů, na nichž spočívá odmítnutí ústavní stížnosti zčásti pro nepřípustnost [podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti proto, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).
2. Podání nepřípustného návrhu nebo takového návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neposkytuje, podle mého názoru, Ústavnímu soudu žádný prostor k tomu, aby se jakýmkoli způsobem vyjadřoval, byť i jen v odůvodnění svého rozhodnutí, k obsahovému meritu návrhu, tj. v daném případě k tomu, zda stěžovatelkou tvrzenými postupy orgánů veřejné moci bylo či nebylo porušeno ústavně garantované právo na respektování soukromého a rodinného života. Takové úvahy by mohl Ústavní soud vyslovovat toliko tehdy, pokud by ústavní stížnost splňovala všechny zákonem požadované náležitosti, byla by projednatelná a pokud by Ústavní soud o meritu věci rozhodoval nálezem.
3. V rozporu se základním smyslem odmítnutí návrhu však toto usnesení obsahuje v bodech 20, 21, 22, 23, 24 a 27 odůvodnění takové úvahy, z nichž se dá vyvodit implicitní závěr, že předložená ústavní stížnost je důvodná.
4. Děje se tak např. vyslovením varování před (jakoby hrozícím) interpretačním omezováním "mezinárodními smlouvami... již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod" (bod 20) a naléhavým připomínáním, že "orgány veřejné moci mají obecnou povinnost přihlížet k interpretaci Úmluvy prováděné Evropským soudem pro lidská práva" (bod 21). Upozorňuje se také na "alarmující skutečnost, totiž že obecné soudy neznají (popř. ignorují) judikaturu ESLP, čímž nejen že negují vnitrostátní prostředky nápravy porušení Úmluvy, ale též vystavují Českou republiku riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení závazků plynoucích z Úmluvy" (bod 21). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ternovszky proti Maďarsku a separátní stanoviska soudců Sajó a Tulkens jsou v bodě 22 odůvodnění usnesení prezentována jako "inspirativní pro řešení dané otázky". V bodě 23 odůvodnění se naléhavě připomíná, že "v demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany" a připomíná se, že "soudy, rozhodující ve věcech ochrany osobnosti, pak v souladu s výše uvedeným (bod 20, 21 a 23) musí poskytovat ochranu základních práv". V bodě 27 je obsažen naléhavý apel, že "Ústavní soud závěrem vyzývá zúčastněné strany k zahájení seriózní a odborné debaty, jejímž výsledkem by měla být legislativní úprava, která by respektovala právo na soukromý život dle čl. 8 Úmluvy tak, jak jej vyložil ve svém rozhodnutí ESLP (bod 22), při zohlednění všech kolidujících zájmů a základních práv jiných subjektů, zejména práva dítěte na život a ochranu zdraví".
5. V obecné rovině je zajisté nutno s citovanými tezemi, obsaženými v odůvodnění usnesení, souhlasit a ani já v nejmenším nemíním jejich obecnou pravdivost jakkoli zpochybňovat. Problém však spatřuji v tom, že v kontextu celého odůvodnění a v kontextu konkrétních skutkových okolností vyznívá tato argumentace jako jednoznačné přitakání, že návrh uplatněný stěžovatelkou je oprávněný. Skrytá intence, obsažená v odůvodnění nálezu, může nepochybně ovlivňovat budoucí rozhodování příslušných orgánů o eventuálních návrzích, předložených jim stěžovatelkou k rozhodnutí. Podle mého názoru může hrozit, že v odůvodnění vyslovené názory budou vnějšími subjekty pokládány za názor pléna Ústavního soudu, což neodpovídá skutečnosti.
6. Nesouhlasím zejména s tím, jak se v odůvodnění usnesení interpretuje rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ternovszky proti Maďarsku (Application no. 67545/09).
7. Skutkové okolnosti, za nichž ESLP v uvedené kauze rozhodoval, se podstatně liší od poměrů v České republice. V uvedeném rozsudku ESLP reagoval na situaci, kdy podle platných maďarských předpisů hrozil zdravotníkům za provedení domácího porodu postih - pokuta až 100.000 forintů, přičemž minimálně v jednom případě byl takový postih v posledních letech skutečně uplatněn (bod 6, věta druhá rozsudku). Vůči zdravotníkům asistujícím u domácích porodů mohla být dle nařízení maďarské vlády č. 218/1999 uplatněna odpovědnost za správní delikt, spočívající v tom, že "prováděli zdravotnické úkony v rozporu se zákonem či v rozporu se svou licencí" ("carries out such activities in a manner which is not in compliance with the law or licence", bod 9 rozsudku).
8. Maďarský právní řád zároveň neupravoval podmínky legální účasti zdravotníka na domácím porodu, a to i přes výslovné zmocnění vlády ve zdravotnickém zákoně z roku 1997 a navzdory obecným deklaracím o možnosti volby, resp. informovaném souhlasu pacienta (bod 10 rozsudku). Za této situace se každý zdravotník, účastnící se domácího porodu, dopouštěl protiprávního jednání.
9. Stěžovatelka paní Ternovszká vnímala tuto situaci jako faktický zákaz domácích porodů a usilovala především o odstranění hrozby sankcí pro asistující zdravotníky (v podání soudu zdůrazňovala, že jí šlo v prvé řadě "o právo na ničím neomezovaný domácí porod, aniž by pomáhající odborníci museli čelit sankcím" - the purpose of the application was to obtain an unhampered right to home birth without the assisting professionals facing sanctions - bod 20, věta třetí rozsudku).
10. Z odůvodnění rozsudku v bodě 22 je dostatečně patrné, že ESLP považoval hrozbu postihu za provedení domácího porodu za rozhodující skutkovou okolnost pro konstatování zásahu (of an interference) do práva stěžovatelky na ochranu soukromí dle článku 8 Úmluvy. Soud zdůraznil, že maďarské právní předpisy "zjevně odrazují ty zdravotníky, kteří by za jiných okolností byli ochotni potřebnou pomoc [u domácího porodu] poskytnout, čímž je [stěžovatelce jako nastávající matce] bráněno ve výkonu práva na ochranu soukromého života" ("For the Court, legislation which arguably dissuades such professionals who might otherwise be willing from providing the requisite assistance constitutes an interference with the exercise of the right to respect for private life by prospective mother such as the applicant." - bod 22 rozsudku in fine). Teprve nad rámec tohoto konstatování se ESLP zabývá maďarskou právní úpravou jako rozporuplnou, neposkytující jistotu a ochranu před libovůlí (contradictory, surrounded by legal uncertainty prone to arbitrairness - bod 26 rozsudku). Tento stav je však dle výslovného konstatování ESLP kumulativním důsledkem dvou skutečností: trvající hrozby sankcí vůči zdravotníkům ochotným provádět domácí porody a zároveň nedostatkem zvláštní a podrobné právní úpravy dané věci ("..., since a permanent threat is being posed to health professionals inclined to assist home births by virtue of Government Decree no. 218/1999 as well as the absence of specific, comprehensive legislation on the matter").
11. Pokládám za nepochybné, že česká úprava, obsažená zejména v zákoně č. 160/1992 Sb. a ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 221/2010 Sb., se od maďarské úpravy podstatně liší, a že by v eventuálním řízení před ESLP nezavdala důvod k takovému rozhodnutí, jaké bylo vydáno v kauze Ternovszky proti Maďarsku.
12. Argumentaci, obsaženou v odůvodnění usnesení, považuji za přehnaně aktivistickou a jednostrannou. Řešení tak komplikovaného problému, jako jsou domácí porody, je zapotřebí přenechat odborníkům, zákonodárcům, resp. jiným kompetentním orgánům veřejné moci, jakož i veřejné demokratické diskuzi, v níž je nejprve zapotřebí nalézt společenský konsensus. Ústavní soud by se měl zdržet jakýchkoli náznaků, jak by budoucí právní úprava měla vyhlížet.
V Brně dne 9. března 2012
Jan Musil
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
Ctění kolegové mi jistě pro jednou prominou, pokud své odlišné stanovisko začnu trochu odlehčeně, nicméně však tematicky.
"Zní to až neuvěřitelně, ale na Ústavním soudu se narodilo nádherné mimino "Actio Popularis". Dlouho se spekulovalo, kdo je těhotný...snad Subsidiarita? Šlo o komplikovaný porod v domácím prostředí s těžkými následky - lze však doufat, že Subsidiarita přežije! V rámci oslav narozenin je v Brně vítán každý, ať už přináší svůj vlastní problém k řešení či problém, který zahlédl a sebral na ulici.... Ústavní soud vše vyřeší ve vlastní režii a nebo řešení nařídí... až do úplného zahlcení... potřebujeme vůbec ještě parlament, vládu či obecné soudy? Výše uvedené uzavřu tím, že bohužel ironie a sarkasmus nastupují všude tam, kde skončila diskuse, respektive trpělivost a čas k jejímu vedení".
Nyní vážně
Obecně lze říci, že řešení složité problematiky domácích porodů musí brát v úvahu nejen právo těhotné ženy na soukromí, resp. výběr prostředí, ve kterém chce přivést dítě na svět, ale rovněž riziko ohrožení nově se rodícího života. Kdysi přirozená tradice domácích porodů byla u nás na dlouhou dobu přerušena. Rodit doma se nesmělo. Obnovení možnosti domácích porodů nelze uspěchat už proto, že v sázce je příliš mnoho, tj. zdraví dítěte i matky. Vyjdeme-li ze statistiky, kterou uvedla stěžovatelka ve svém návrhu, vidíme, že i v zemích, kde nedošlo k přerušení a zániku profese porodních asistentek pro domácí porody, jako u nás, se procento těchto porodů postupně redukovalo na 1 až 3 procenta z důvodu větší bezpečnosti pro matku i dítě v sanatoriích či porodnicích (např. Německo, Anglie, Irsko, Francie). Je obecně známo, že ještě v poválečném období se v těchto zemích, ale i u nás, rodilo převážně doma.
Podle mého názoru obnovení podmínek pro výkon profese porodní asistentky a jejího praktického využívání nepřísluší v žádném případě soudům, a to ani evropskému, ani ústavnímu či obecnému, ale pouze moci zákonodárné a výkonné, která po zevrubné odborné a společenské debatě a podle konkrétních podmínek ekonomických a politických priorit té které země zvolí odpovědné řešení. Mám zde na mysli státy, kde jsou rodičkám i novorozencům nabízena ve světovém průměru nadstandardní péče v existujících porodnicích.
Vyjádření Ministerstva zdravotnictví, vlády i Parlamentu se mi jeví jako přiléhavé a odpovědné. Rovněž vítám zdrženlivé vyjádření ombudsmana. I z těchto důvodů nemohu souhlasit s věcným odůvodněním usnesení Pl. ÚS 26/11, které je přes nesouhlas většiny připojeno pod odmítavý výrok.
Hlavní důvody mého nesouhlasu jsou následující:
1) Z procesního hlediska považuji celou situaci za kuriózní a snižující autoritu rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní stížnost je odmítána zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro nepříslušnost. Funkcí odůvodnění soudního rozhodnutí je vyložit důvody, které soud přiměly rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku. Argumentace vztahující se k věci samé v podobě, v jaké je předestřena v odůvodnění řešeného případu do takového rozhodnutí nepatří. Vzhledem k tomu, že obdobné stanovisko sdílí většina pléna, měl předsedající postupovat podle § 55 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení mu ukládá povinnost, aby určil nového soudce zpravodaje pro případ, že byl přijat návrh, který se podstatně liší od návrhu nálezu nebo usnesení, které vypracoval soudce zpravodaj. Za podstatnou odlišnost nelze po mém soudu považovat pouze rozdíly ve výrokové části, ale též okolnost, že většinový názor na odůvodnění rozhodnutí (nálezu nebo usnesení) je diametrálně odlišný od návrhu vypracovaného soudcem zpravodajem. Každé rozhodnutí je totiž nikoliv rozhodnutím soudce zpravodaje jako osoby, ale rozhodnutím soudu jakožto orgánu. Nejen jeho výrok, ale též odůvodnění by proto mělo vyjadřovat názor, na němž se usnesla většina, v dané věci většina pléna Ústavního soudu. Situace, kdy ze čtrnácti rozhodujících soudců souhlasí s odůvodněním usnesení jenom čtyři a devět z nich podává odlišné stanovisko, je naprostým popřením těchto principů a ve své podstatě znamená, že usnesení v této věci je rozhodnutím Ústavního soudu jenom formálně, nikoliv však obsahově.
2) K věcné argumentaci odůvodnění je z velké části použit rozsudek ESLP ve věci Ternovszky v. Maďarsko, přičemž z textu není zřejmé, co je citace z tohoto rozsudku a co je komentář soudkyně zpravodajky. Dále nejsou zřejmé rozdíly v současné české a maďarské zákonné úpravě, takže vzniká patrně "chtěný" dojem, že závěry ESLP plně dopadají i na situaci v České republice. K podpoře tohoto efektu je použita citace z nálezuII. ÚS 862/10(dle mého názoru nepřípadná) ve spojení s citací z příspěvku bývalého předsedy ESLP prof. L. Wildhabera takovým způsobem, aby byl vytvořen dojem, že účinky rozsudků ESLP působí erga omnes a rozsudek proti Maďarsku lze použít i pro současně projednávanou věc (k druhé polovině bodu 21 usnesení). Není zmíněno, že prof. Wildhaber naopak naprostou většinu svého vystoupení věnoval tomu, že tlumočil ostrou kritiku vedenou proti ESLP, která přichází nejen od vlád států Úmluvy, ale též z úrovně národních soudů a v neposlední řadě od samotných soudců, kteří v ESLP současně působí nebo působili. Kritika se týká zejména nadměrného aktivizmu a opomíjení subsidiární role ESLP, která byla vetknuta do základů tohoto soudu. Dále kritizoval centralismus ESLP v pohledu na základní lidská práva, který není v demokratické společnosti nezbytný, neodhadnutelnost a nepředvídatelnost hlavní rozhodovací linie ESLP, nedostatek srozumitelnosti jeho rozhodnutí, opouštění individualizace v odůvodnění a nebezpečí přesahů a zevšeobecnování, nemožnost demokratické odezvy (zpětné vazby) proti rozsudkům ESLP, které jsou vnímány členskými státy jako nežádoucí a nesprávné. Nadto si ESLP není schopen poradit s nesmírným návalem případů (170.000 nedodělků). V závěru prof. Wildhaber uvedl, že ESLP nikdy ve své historii nemusel čelit takové vlně masové kritiky, která směřuje proti jeho excesivnímu aktivismu. Podle mého názoru, lze do této kategorie rovněž zařadit rozsudek Ternovszky v Hungary, usuzováno z disentu soudce ESLP Popoviče připojeného k tomuto rozsudku.