3) Závěrem je nutno položit otázku: jaké rodinné soukromí či osobnostní právo těhotné ženy stát porušuje, pokud si tato může zvolit legální porod doma nebo využít porodní zařízení, kde má odbornou lékařskou péči včetně pediatrické, pro sebe i dítě. Každá volba má svá rizika, za která je nutno přijmout osobní odpovědnost. Má-li být demokratická společnost funkční, pak nezbývá než přijmout premisu, že není svobody bez odpovědnosti.
V Brně dne 28. února 2012
Ivana Janů
Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké
Odlišné stanovisko je uplatňováno pouze k odůvodnění usnesení nikoli k výroku.
Ústavní stížnost je odmítána dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu, jedná se tedy o procesní odmítnutí návrhu, který nesplňuje zákonné náležitosti, aby mohl být projednán meritorně.
Rozsah ani obsah odůvodnění však není adekvátní procesnímu odmítnutí. Zejména body 21., 22. a 24. v kontextu bodu 27. odpovídají spíše meritornímu přezkumu, který Ústavním soudem nebyl a ani nemohl být z procesních důvodů učiněn. Nadto dle mého názoru uvedené části odůvodnění nevyznívají neutrálně (především výzva k legislativní úpravě ve smyslu judikatury ESLP, která je ale v usnesení citována pouze kuse), a mohou tak vyvolávat dojem vyjádření názoru Ústavního soudu na problematiku, která je předmětem ústavní stížnosti, k čemuž ovšem Ústavní soud v projednávané věci nebyl oprávněn.
V Brně dne 28. února 2012
Dagmar Lastovecká
Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
S odůvodněním plenárního usnesení nemohu souhlasit proto, že svým obsahem ignoruje zásady, vlastní (soudním) procesním standardům, jež Ústavní soud sám v rozhodovací praxi přejímá jakožto součást kritérií provenience ústavněprávní. Vybočuje totiž z těch ("rozhodovacích") důvodů, jež byly (mohly být) určujícími pro výsledek řízení, představovaný usnesením, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta, a činí tak - opět - aktivisticky a s ambicí, jež mu nepřísluší (viz odlišná stanoviska k nálezusp. zn. Pl. ÚS 29/11, jmenovitě disent Jiřího Muchy).
Je-li rozhodným hodnocení, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná "pro nedržení principu subsidiarity" (bod 26., 29.) a zčásti jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (bod 28.), bylo procesně i logicky namístě, aby byly odůvodněny právě (a zásadně jen) tyto dílčí závěry, tj. předestřeny úvahy, na jejichž základě k nim Ústavní soud dospěl.
Tomu jsou však věnovány - z celkem dvaceti devíti odstavců - toliko v podstatě odstavce dva, co do argumentu "subsidiaritou", a nedostatek příslušnosti Ústavního soudu není (zdá se) odůvodněn vůbec.
Oproti tomu převážná část textu odůvodnění zahrnuje obsáhlá vyjádření rozmanitých subjektů, stěžovatelkou ohlášených coby účastníků řízení, jakož i subjektů z jiných důvodů Ústavním soudem oslovených, k vlastnímu předmětu ústavní stížnosti (kauze tzv. "domácích porodů"), jejichž prezentace z pohledu závěru o její věcné neprojednatelnosti byla nejen nepotřebná, nýbrž i nepřípustná, pakliže měla sloužit k vytvoření předpolí pro následné věcně zaměřené úvahy soudu, jmenovitě ty, které směřují k publikaci rozsudku ESLP ve věci Ternovszky proti Maďarsku, ozřejmění jeho účinků pro Českou republiku a k otevřené identifikaci práva tvrzeného stěžovatelkou jako práva základního (na ochranu soukromí), neboť zde - pro potřeby finálního výsledku - očividně místa neměly. To pak platí tím spíše o proklamované výzvě pro všechny "zúčastněné strany" k zahájení "seriózní a odborné debaty, jejímž výsledkem by měla být legislativní úprava", která bude "respektovat právo na soukromý život" a zohledňovat všechny tomu "kolidující zájmy a základní práva jiných subjektů, zejména práva dítěte na život a ochranu zdraví".
Ústavní soud - ačkoli rozhoduje jen procesně - tím zcela mimoběžně (a bezdůvodně) vstupuje do otázek věcných, bez tomu odpovídajícího zákonného podkladu (stěžovatelčin požadavek nadto kvalifikuje v relaci ke zmíněnému rozsudku ESLP, aniž by jakkoli podrobil úvaze, zda vychází ze srovnatelných poměrů apod.), a současně předznamenává i ústavněprávní posouzení, jež míní v budoucnu uplatnit, bude-li k tomu - příště - již otevřená příležitost. Jestliže "debata zúčastněných stran" má nakonec vyústit v zákonodárný proces, pak dopředu formuje nejen její obsah, nýbrž i hodnotový směr, který by měl zákonodárce sledovat, čímž si - opakovaně - osvojuje roli, jež mu Ústavou - v poměrech vymezené dělby moci - vyhrazena zjevně není.
Externím produktem pak je, že Ústavní soud zde vydává usnesení, jež je provázeno odůvodněním, s nímž většina pléna nesouhlasí (devět soudců), což problematizuje odpověď na otázku, čí (jakého tělesa) rozhodnutím vlastně je a co je jeho obsahem, bude-li hodnoceno pohledem zásady, že výrok a odůvodnění má tvořit (logicky a věcně, resp. argumentačně) organický celek.
V Brně dne 8. března 2012
Vladimír Kůrka
Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma k odůvodnění usnesení plénasp. zn. Pl. ÚS 26/11
Ústavní stížnost stěžovatelky byla správně odmítnuta jednak s ohledem na princip subsidiarity jako návrh nepřípustný (viz body 18., 19. a 26. odůvodnění nálezu), a jednak jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (viz bod 28. nálezu).
Jestliže byla ústavní stížnost odmítána z těchto důvodů, tedy proto, že nebyly splněny podmínky řízení, pak zde nebyl dán žádný prostor pro zaujímání stanovisek k meritu ústavní stížnosti. Tato výhrada se týká zejména bodů 20. až 25. Ústavní soud by neměl vyjadřovat svůj názor ke konkrétním otázkám, jak by o nich mělo být rozhodnuto, jestliže by se mohly v budoucnu stát předmětem jeho meritorního rozhodování. Tento závěr lze dovodit z ustanovení § 47 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
V Brně dne 28. února 2012
Jiří Nykodým
ODLIŠNÉ STANOVISKO K ODŮVODNĚNÍ USNESENÍSP. ZN. PL. ÚS 26/11
Souhlasím s výrokem usnesení, nicméně nikoliv s jeho odůvodněním, a to konkrétně pokud jde o jeho body 22 a 24, v nichž odkazuje na závěry rozsudku ESLP ve věci Ternovszky proti Maďarsku a poskytuje tak obecným soudům návod, jak posuzovat případnou žalobu stěžovatelky na ochranu osobnosti. Ústavní soud sice formálně ústavní stížnost odmítá jako nepřípustnou, tzn. nezpůsobilou věcného projednání, fakticky však ve výše citovaných pasážích odůvodnění naznačuje, že tvrzení stěžovatelky o dotčení jejích ústavně zaručených práv považuje za věcně opodstatněná. Jestliže tedy Ústavní soud otázku domácích porodů otevřel, byť se tak stalo toliko formou obiter dicta, považuji za nezbytné připojit své stanovisko, a to i vzhledem k tomu, že v bodě 27 usnesení je sice akcentována nutnost zohlednit z hlediska případné budoucí právní úpravy všechny kolidující zájmy a základní práva jiných subjektů, zejména právo dítěte na život a ochranu zdraví, avšak usnesení již nedává jednoznačnou odpověď, jak případný rozpor mezi zájmem matky a dítěte řešit. O tom, že takový rozpor v případě domácích porodů vzniká, přitom není dle mého názoru nejmenších pochyb.
Byť je porod dítěte procesem lidsky zcela přirozeným, jsou s ním spojena vážná a ne vždy předvídatelná rizika pro zdraví matky i novorozence. Soudobá lékařská věda sice neumožňuje tato rizika zcela eliminovat, nicméně je schopna je podstatným způsobem zmírnit. Zajištění skutečně kvalitní zdravotní péče je však náročné jak z hlediska personálního, tak i materiálního, přičemž aby mohla být taková péče souběžně poskytována všem, kteří ji potřebují, nezbývá než její výkon koncentrovat do zdravotnických zařízení. Porod konaný mimo toto zařízení pak logicky nepředstavuje, co se týče komplexnosti zdravotní péče a pokrytí možných rizik a komplikací, srovnatelnou kvalitu. Tuto skutečnost ostatně nepřímo potvrzuje i Evropský soud pro lidská práva, když v bodě 24 rozsudku ve věci Ternovszky proti Maďarsku konstatuje, že v současnosti "je předmětem odborné lékařské debaty, zda domácí porod představuje podstatně vyšší riziko než porod nemocniční.".
Úvahy o podmínkách porodu jsou komplikované z toho důvodu, že je třeba sledovat souběžně dva legitimní cíle, a to blaho (práva) matky a blaho dítěte. Dle mého přesvědčení však nelze zvyšovat komfort matky při porodu tam, kdy by cenou za realizaci jejího práva na volbu místa porodu bylo zhoršení zdravotní péče, na níž má dítě nárok. Dle čl. 6 Listiny základních práv a svobod má každý právo na život, přičemž lidský život je hoden ochrany již před narozením. Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, dle čl. 6 odst. 2 téhož dokumentu mají smluvní strany povinnost zabezpečit v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte. Mám za to, že není rozhodné, zda je domácí porod rizikovější o jedno, tři, pět, deset nebo patnáct procent, neboť už samotný fakt, že představuje ohrožení zdraví dítěte, jemuž se lze vyhnout, považuji za dostatečný důvod pro odmítnutí aktivní podpory domácích porodů ze strany státu. Jinými slovy řečeno, jelikož není v současných možnostech státu zajistit při domácích porodech stejnou kvalitu zdravotní péče jako ve zdravotnickém zařízení, považuji stav, kdy stát domácí porody aktivně nepodporuje, za souladný se závazky plynoucími z výše citovaných ustanovení Úmluvy o právech dítěte, jakož i čl. 6 Listiny základních práv a svobod.
Výše uvedené ovšem v žádném případě neznamená, že by neměl být brán ohled na blaho a přání matky; považovala bych proto za vhodné provést analýzu příčin, které vedou budoucí matky k jejich rozhodnutí nevyužívat služeb zdravotnického zařízení, a na jejím základě formulovat doporučení, jaká opatření lze přijmout za účelem maximalizace jejich práv při současném zachování práva dítěte na ochranu života a zdraví.
V Brně dne 12. března 2012
Michaela Židlická