64. Z obdobného důvodu zrušil dále např. nálezsp. zn. II. ÚS 182/05ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 260/2004. Stejným způsobem vytkly nálezysp. zn. IV. ÚS 128/05(viz výše),II. ÚS 650/06ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25),I. ÚS 2030/07ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301),II. ÚS 2837/07ze dne 6. 8. 2008 (N 136/50 SbNU 205),II. ÚS 3005/07ze dne 4. 3. 2009 (N 45/52 SbNU 449) neboI. ÚS 2884/08ze dne 18. 3. 2009 (N 60/52 SbNU 591) čiI. ÚS 1452/09ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303) Nejvyššímu soudu, že jimi rušená rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřípustně zužují právo dovolatelů na přístup k Nejvyššímu soudu. Všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu nalezla v postupu Nejvyššího soudu porušení základního práva jednotlivých stěžovatelů na spravedlivý proces. V nálezusp. zn. IV. ÚS 2117/09ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553) mj. uvedl: "16. Ústavní soud se výkladem vztahu mezi § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. již v minulosti mnohokrát zabýval, a to např. v nálezechsp. zn. IV. ÚS 128/05ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) asp. zn. I. ÚS 2030/07ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301). V těchto nálezech - z nichž dále čerpá i v odůvodnění tohoto rozhodnutí - dospěl k závěru, že výklad Nejvyššího soudu, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Z takového výkladu totiž vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. 17. V těchto nálezech, jakož i jiných svých rozhodnutích Ústavní soud připustil, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek, není ústavně zaručeno, a pokud existuje, jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění [srov. i usnesenísp. zn. III. ÚS 298/02ze dne 18. 6. 2002 (U 18/26 SbNU 381)]. Zároveň však opakovaně konstatoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce. V nálezusp. zn. IV. ÚS 343/04ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581) rozvedl na příkladu konkrétních rozsudků, že Evropský soud pro lidská práva opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod sice nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů, avšak pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 Úmluvy musejí být respektovány zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv (za všechna srov. rozhodnutí ve věci Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 26737/95, § 33 in fine, dostupné v elektronické podobě na http://www.echr.coe.int/). 18. Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku tedy nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy, není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak Ústavní soud také ustáleně judikuje, základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Proto i podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení. 19. Nejvyšší soud - vázán nálezem Ústavního soudu ve věcisp. zn. IV. ÚS 128/05- ve svém usnesení ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/05 (dostupné na www.nsoud.cz) vyložil pojem ,právní posouzení' podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak, že se týká nejen norem práva hmotného, ale též práva procesního. Podobně judikoval Nejvyšší soud již dříve - např. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1591/2004 ze dne 26. 5. 2005 (dostupné na www.nsoud.cz). 20. Od závěrů shora uvedených (a plynoucích z citovaných rozhodnutí jak soudu Ústavního, tak i Nejvyššího) neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, a proto po zjištění, že Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání na základě výkladu, jenž je ústavně neslučitelný z důvodu nepřípustného zúžení přístupu jednotlivce k soudu, dospěl k závěru, že je dán důvod k jeho zásahu. Ústavní soud, jehož funkcí je ochrana ústavně zaručených základních práv jednotlivce, opakuje, že plně respektuje pravomoc Nejvyššího soudu zvolit odpovídající výklad příslušných ustanovení o. s. ř., ovšem pouze tak, aby tento výklad respektoval ochranu základních práv jednotlivce. V projednávané věci Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky a porušil její základní právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ... 22. Stručně řečeno, v dané věci Nejvyšší soud nerespektoval ani svoji předcházející judikaturu ani nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje; poukaz na starší a překonané rozhodnutí Nejvyššího soudu pochopitelně důvod k judikatornímu odklonu nezakládá. Tím došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy [k tomu např. nálezsp. zn. III. ÚS 252/04ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]. Kromě toho odmítnutím dovolání stěžovatelky pro jeho údajnou nepřípustnost odepřel Nejvyšší soud stěžovatelce spravedlnost, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedeným Ústavní soud samozřejmě nikterak nepředjímá, jak Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodne. V dalším řízení však bude nucen k uplatněným důvodům při hodnocení přípustnosti z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout. 23. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že podle § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb., (tj. ve znění účinném od 1. 7. 2009) se při hodnocení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c.) o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží. Podle přechodných ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb. se totiž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů." Pro nerespektování nálezové judikatury Ústavního soudu řešící nastíněnou otázku (v intencích čl. 89 odst. 2 Ústavy) bylo Nejvyššímu soudu uloženo, aby stěžovateli uhradil náklady řízení před Ústavním soudem.
65. V usnesenísp. zn. I. ÚS 281/10ze dne 31. 5. 2010 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) bylo třeba přes shora uvedené znovu mj. uvést: "Dle Nejvyššího soudu se jedná toliko o nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a nikoliv o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., vytýkající vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. Na podporu tohoto restriktivního závěru se Nejvyšší soud odvolává mj. na usnesení Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 51/06,III. ÚS 10/06,IV. ÚS 155/06aIII. ÚS 1482/08. K tomu nutno dodat, že zcela naposled uvedené usnesení se týká zmatečnosti, tedy problematiky odlišné, a tři předtím citovaná rozhodnutí představují ojedinělé excesy z března, dubna a července roku 2006, jež předchozí ani následná judikatura Ústavního soudu nepotvrzuje. Krom toho tato rozhodnutí mají pouze formu usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti, a nikoliv nálezů. Naopak z nálezů Ústavního soudu ustáleně vyplývá právní závěr opačný. Z poslední doby lze citovat např. nálezsp. zn. I. ÚS 1452/09ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), v jehož bodu 19 odůvodnění označil Ústavní soud za ,nesprávný a protiústavní závěr, že dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a priori vylučuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud tak nerespektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např.sp. zn. II. ÚS 182/05,IV. ÚS 128/05,II. ÚS 650/06,I. ÚS 2030/07,II. ÚS 2837/07,II. ÚS 3005/07), dle níž pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Je nepochybné, že i procesní postup soudu může představovat otázku, na kterou mohou existovat v soudní praxi rozdílné názory, vyžadující si jejich sjednocení rozhodnutím Nejvyššího soudu.' Okolnost, že zákonodárce svévolně a navzdory judikatuře Ústavního soudu v zákoně č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, v § 237 odst. 3 o. s. ř. vyloučil možnost přihlížet mj. též k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., na tomto závěru nic nemění. Jednak v souzené věci byl rozhodující právní stav před touto novelou a jednak Ústavní soud teprve v souvislosti s aplikací tohoto ustanovení posoudí, zda takovouto restrikci dovolacích důvodů lze považovat za ústavně konformní.".
66. Ke sporné "otázce zásadního právního významu" po shora zmíněné novele o. s. ř. se rovněž vyjádřilo usnesenísp. zn. II. ÚS 2771/09ze dne 11. 3. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), které vyslovilo následující názor: "Na podstatě citovaného právního názoru nic nemění skutečnost, že zákonem č. 7/2009 Sb. došlo k novelizaci § 237 odst. 3 o. s. ř., v němž se slova ,odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem' nahradila slovy ,soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží'. Neboť i nadále platí shora citovaný názor Ústavního soudu, že konkrétní procesní vada může mít judikatorní přesah, a jako taková je - z povahy věci - způsobilým dovolacím důvodem pro posuzování otázky zásadního právního významu. Čili založí-li soud své rozhodnutí na výkladu procesního práva a dovolatel proti takovému výkladu bude brojit, nelze vyloučit tuto otázku z posuzování existence otázky zásadního právního významu. Rozdíl oproti předchozí nálezové judikatuře (v konkurenci se kterou proto ,pouhá' usnesení neobstojí) bude jen ve formě, čili podřazení pod konkrétní dovolací důvod. Do budoucna tudíž bude možné zařadit takovou námitku pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tomu svědčí nejen ústavně konformní interpretace, nýbrž i výklad na úrovni metodologie interpretace podústavního práva. A to již s ohledem na důvodovou zprávu k relevantní části zákona č. 7/2009 Sb., dle které: ,Vyloučení dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu, kdy lze předpokládat, že konkrétní procesní vada nebude mít judikatorní přesah, založí-li soud své rozhodnutí na výkladu procesního práva a dovolatel proti takovému výkladu brojí, jde o argumentaci uplatnitelnou podle § 241a odst. 2 písm. b.'".
67. Vyhodnocení shora uvedených empirických dat nutně vede k závěru o tom, že reálně existuje problém, který spočívá v nejednotné judikatuře Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci napadeného ustanovení, a to při soustavném opomíjení korigujících názorů Ústavního soudu, a to v nejrůznějších právních otázkách. Dle názoru Ústavního soudu je tento neblahý stav dán tím, že ze strany Nejvyššího soudu není identifikován obecný účel dovolání a není ani respektován jeho účel v podání shora uvedené judikatury Ústavního soudu (bod 43). Tím dochází k ústavně nepřípustné nerovnosti dovolatelů před právem, resp. před zákonem, jenž by měl být traktován skrze ustálenou interpretaci Nejvyššího soudu (viz judikaturu naši i zahraniční uvedenou v bodu 54 a dále bod 52). Za tohoto stavu (založeného procesně nesjednocovaným postupem Nejvyššího soudu a nerespektováním judikatury Ústavního soudu) nezbývá než uzavřít, že napadené ustanovení je do té míry neurčitou či vágní právní normou, že již nepředstavuje v reálném prostředí, tj. v možnostech obecné justice, předvídatelné právo (viz body 34 až 38), čímž se ocitá v rozporu s požadavky plynoucími z principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), z něhož lze požadavek na předvídatelnost práva dovodit. V jednotlivých případech, v nichž stěžovatelé podají ústavní stížnost, pak nalézá judikatura Ústavního soudu v rozhodnutích Nejvyššího soudu zpravidla porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. výkon ústavně zakázané libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny, viz bod 38). Z empirických dat dále plyne, že nazrál čas k tomu, aby byl učiněn systematický závěr, který by řešil nastíněný problém obecně, nikoliv jen v poloze jednotlivých ústavních stížností. Nelze totiž přehlížet i skutečnost, že Česká republika je relativně často volána k mezinárodněprávní odpovědnosti před ESLP, a to primárně v důsledku nevyjasněné interpretace napadeného ustanovení. Ústavní soud vyslovuje podiv, že na tuto nejednotnost, která plyne z koncepční vady napadeného ustanovení, neupozornil ministra spravedlnosti vládní zmocněnec pro zastupování před ESLP s příslušným návrhem nápravy, stejně jako nad nečinností ministra spravedlnosti i Nejvyššího soudu ve vztahu k analýze efektivity působení napadeného ustanovení, byť obě instituce jsou s problémem dobře seznámeny, resp. seznámeny by být měly. Nyní bude na Parlamentu České republiky, aby přijal ústavně konformní právní úpravu institutu dovolání tak, aby byla zajištěna funkce Nejvyššího soudu spočívající ve sjednocování judikatury obecných soudů, kterou rozhodně nemůže plnit Ústavní soud, jehož funkce (ochrana ústavnosti) je normována v čl. 83 Ústavy a nelze ji obyčejným zákonem či fakticky měnit.
68. S argumentací předsedkyně Nejvyššího soudu (bod 18) se Ústavní soud ve výše uvedeném vypořádal. Pokud jde o její námitku ve vztahu k § 237 odst. 3 o. s. ř., Ústavní soud dodává, že pouhým zrušením slova "zejména" by zasáhl do oprávnění zákonodárce vymezit přípustnost dovolání, resp. tímto způsobem by ji sám zúžil, ačkoliv jsou jistě myslitelné i další důvody vedoucí k judikování ze strany Nejvyššího soudu, což ostatně i sám zákonodárce předjímá samotným demonstrativním výčtem.
69. Ústavní soud chce respektovat svobodnou vůli zákonodárce, kterou vtělí do nové úpravy dovolání, nicméně připomíná, že tato úprava musí být do té míry předvídatelná, že přípustnost dovolání musí být zřejmá každému potenciálnímu dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek v podobě dovolání využije. Po zrušení napadeného ustanovení se stává celá řada ustanovení o. s. ř., obsahově na ně navazujících, obsoletní, mimo jiné i § 237 odst. 3 o. s. ř. a další. Nová úprava dovolání by měla mít jasnou teoretickou koncepci především v tom smyslu, jaké účely či funkce chce takový opravný prostředek sledovat (a to při respektu k dosavadní judikatuře Ústavního soudu a přirozeně též s ohledem na funkce, které má plnit Nejvyšší soud, viz shora), k čemuž Ústavní soud poskytl zákonodárci dostatečně dlouhou lhůtu skrze odložení vykonatelnosti derogačního výroku.
70. Ze všech naznačených důvodů plénum Ústavního soudu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo o zrušení napadeného ustanovení pro jeho rozpor s ustanoveními ústavního pořádku uvedenými v předchozích bodech.
71. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že se tímto rozhodnutím nevyjadřuje obecně k otázce možnosti skutečného "výběru" věcí, tj. k institutu a certiorari, resp. k institutu přijatelnosti podání, neboť k tomu v naznačených souvislostech nevidí důvod. Pouze připomíná, že tento institut je stěží uplatnitelný pro poměry Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí musí zůstat plně přezkoumatelná z hledisek ústavnosti v rámci řízení o ústavních stížnostech. Důvody pro takový požadavek byly uvedeny již např. v nálezusp. zn. III. ÚS 202/05ze dne 16. 3. 2006 (N 60/40 SbNU 579), ve kterém mj. sdělil: "Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 11. 2. 2004sp. zn. Pl. ÚS 1/03(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 15, vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.) zabýval v souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. otázkou, jaké požadavky musí splňovat rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. V tomto nálezu poukázal na svůj nález ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34), dle kterého se nezávislost rozhodování obecných soudů uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci; procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy, a jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Dále poukázal na svůj nález ze dne 26. 9. 1996sp. zn. III. ÚS 176/96(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 89), dle něhož, má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek ,výchovy k zachování zákona ... k úctě k právům spoluobčanů' (§ 1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí, ve vztahu k zmíněnému účelu, odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást ,stanoveného postupu' - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1); obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí. Rovněž tak poukázal na nález ze dne 9. 7. 1998sp. zn. III. ÚS 206/98(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 80), v němž se uvádí, že součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v právech plynoucí z čl. 1 Listiny; rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá tudíž, kromě jiného, právo na stejné rozhodování ve stejných věcech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva ... v některých případech se dostatečným může jevit i pouhý odkaz na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu (příp. Ústavního soudu), přičemž tak zpravidla bude v případech, kdy zjevně jde o věc skutkově a právně totožnou či značně podobnou ... Pokud byl za této situace Nejvyšší soud názoru, že - i přes jisté odlišnosti obou případů - je možno stejně posuzovat i tuto věc, pak měl svůj postoj dostatečně vysvětlit v odůvodnění svého rozhodnutí, zvláště pak za situace, kdy jeho právní posouzení bylo (eventuálně) odlišné od posouzení ze strany odvolacího soudu (a kdy navíc ani názory soudů nižších stupňů nebyly jednotné, jak bylo uvedeno výše). Pokud se tak nestalo, nelze ani relevanci daného odkazu nijak posoudit.".
1. Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko směřující proti výroku, jakož i proti odůvodnění nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 29/11.
1. Vyslovuji pochybnost ve věci aktivní legitimace II. senátu k podání návrhu podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ustanovení § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu totiž předpokládá, že senát musí nabýt přesvědčení o protiústavnosti ustanovení, jehož "uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.". V daném případě po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 č. j. 29 Cdo 101/2007-197, v němž bylo ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. aplikováno, bylo dále rozhodováno ještě rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010 č. j. 3 Cmo 205/2010-240 a následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 č. j. 29 Cdo 1113/2011-279, v němž již nebylo postupováno podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nýbrž bylo aplikováno ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Za této situace postrádá postup II. senátu onu aplikační bezprostřednost, která dosud byla pro zahájení řízení o tzv. konkrétním přezkumu norem striktně vyžadována. Tento postup naopak nese rysy soudního aktivismu. Praxe Ústavního soudu se dosud držela principu sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů, která se i v dané věci měla projevit tak, že k eventuálnímu vyhovění ústavní stížnosti postačilo zrušit toliko rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve věci s tím, že obecné soudy budou poté ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázány nálezem Ústavního soudu, nikoliv právními závěry soudů jiných [např. nálezsp. zn. IV. ÚS 290/03ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321)]. Má-li se jednat o přezkum ústavnosti institutu dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), zvolila většina pléna nepatřičný případ, ačkoliv v minulosti bylo jistě možno nalézt řadu přiléhavějších příležitostí pro takto zásadní právní postup.
2. Pokud většina pléna dospěla k závěru, že dosavadní právní úprava ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobuje nepředvídatelné výsledky, a je proto rozporná s principy právního státu, namítám, že těžiště takto postaveného problému je v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., které (problematicky) vymezuje, co se rozumí "otázkou zásadního právního významu," a nikoliv samotný institut dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
3. Derogační nález přichází překvapivě po deseti letech soudní praxe a mnoha stovkách vydaných rozhodnutí (usnesení i nálezů), v nichž Ústavní soud nevyjadřoval pochybnosti o ústavnosti institutu dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dosavadních nálezech byly řešeny toliko dílčí korekce přístupu Nejvyššího soudu k některým souvisejícím otázkám. Za zásadní považuji například vytyčení mezí pro ústavně konformní výklad dovolacích důvodů [nálezsp. zn. II. ÚS 182/05ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973) a řada dalších]. Na těchto principech měla většina pléna setrvat a po Nejvyšším soudu jejich realizaci požadovat.
4. Otázka předvídatelnosti závěru, zda je dovolání přípustné či nikoliv, je v posouzení pléna paradoxně založena na zcela formálním pojetí toho, co od záruk spravedlivého procesu dovolatel očekává. Nynější právní úpravě je vytýkáno, že dovolatel předem neví, zda bude jeho dovolání shledáno přípustným či nikoliv. Dovolateli je však dle mého názoru lhostejno, pod jakou zákonnou formální kategorii bude jeho neúspěch v řízení před Nejvyšším soudem zařazen. Pokud by zákonodárce v reakci na nález Ústavního soudu do o. s. ř. zakotvil zásadní přípustnost jakýchkoliv dovolání a zároveň nově zavedl novou "filtrovací" kategorii, které můžeme v nadsázce říkat třeba "oduševnělost dovolání," splnil by tím klíčový požadavek, aby dovolatel dopředu věděl (ve vazbě na nemalý poplatek za dovolací řízení), zda jeho dovolání bude či nebude přípustné (zásadně totiž vždy bude), avšak nadále by trvala jeho nejistota v tom, zda bude jeho dovolání shledáno oduševnělým, opět na základě kritérií, která jsou dnes Nejvyšším soudem (a to již ve spojení s judikaturou Ústavního soudu) používána pro posouzení otázky zásadního právního významu. Podobně, pokud by se dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. teoreticky změnilo na pouhý podnět Nejvyššímu soudu, který by opět sám nepředvídatelně uvážil, zda řízení zahájí. Těmito úvahami chci především říci, že jakkoliv se bude formální úprava dovolacích důvodů v o. s. ř. v reakci na nález Ústavního soudu v budoucnu měnit (nebo zůstane neupravena), bude záležet primárně na celkovém étosu panujícím na Nejvyšším soudu a konkrétním přístupu jednotlivých soudců, do jaké míry se judikatorní přístup k dovolatelům změní. Pokud většina pléna zdůrazňuje, že Nejvyšší soud judikaturu Ústavního soudu dlouhodobě nerespektuje (bod 67), nevím, z čeho plyne přesvědčení, že zrušením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., eventuálně přijetím nové právní úpravy, se něco změní.
5. Pokud většina pléna v odůvodnění nálezu vystavěla hlavní pilíř své argumentace na "empirických" zjištěních o judikatuře Nejvyššího soudu, zjevně přehlíží rozdílnou povahu argumentů, které by svědčily proti institutu dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. systémově, a povahu argumentů, které v bodech 57 až 67 kupí, jakožto přísný přehled prohřešků Nejvyššího soudu ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu. Domnívám se, že poukaz na rozpory a protiústavnost v konkrétní judikatuře Nejvyššího soudu není přesvědčivým argumentem pro zrušení napadeného ustanovení, resp. daného typu dovolání. Tyto konkrétní situace jsou a byly napravitelné prostřednictvím individuálních ústavních stížností.
6. Dále pak "empirická data", z nichž většina pléna dovozuje (příliš) nízkou úspěšnost dovolatelů dovozujících přípustnost svého dovolání z tvrzené otázky zásadního právního významu (body 17, 57), považuji za naprosto irelevantní pro posouzení ústavnosti institutu dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle zjištění Ústavního soudu je 72,5 % rozhodnutí spadajících pod § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítavých, 7,5 % zamítavých a pouze 20 % je kasačních (bod 17). Ze statistiky dále plyne, že "celých" 80,58 % případů neúspěšných dovolání spadajících pod § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spočívá v nedostatku formulování "otázky zásadního právního významu". Tento údaj má vést k závěru o nepředvídatelnosti ustanovení napadeného II. senátem (bod 57).
7. Takto nastaveným testem procentuálního poměru úspěšných stěžovatelů by však v tomto ohledu obtížně prošla i samotná ústavní stížnost podle § 72 zákona o Ústavním soudu. Podle mých vlastních výpočtů založených na oficiální zveřejňované statistice nápadu Ústavního soudu za léta 2001 až 2010 osciluje nálezovost (nálezy vyhovující i zamítavé) kolem 6,6 % (průměr i medián); pokud bychom vzali v úvahy pouze roky již judikatorně uzavřené (2001-2004), jedná se o čísla ještě nižší (průměr 6,53 %, medián 6,28 %). Ostatní stěžovatelé byli odmítnuti usnesením, případně jejich podání bylo odloženo. Vezmeme-li dále v úvahu, že v rámci nálezů tvoří nálezy vyhovující průměrně 90 % (v rozhodném období i v judikatorně uzavřených ročnících), dospíváme k závěru o úspěšnosti stěžovatelů před Ústavním soudem v rozhodném období, kteří dosáhli kasačního nálezu, pod 6 % [srov. výše s údajem o poměru kasačních rozsudků Nejvyššího soudu, bod 17 odůvodnění].
8. Pokud se týká struktury neúspěšných stěžovatelů v řízení o ústavní stížnosti, tak dále uvádím, že v rozhodném období končilo průměrně 65 % veškerého nápadu odmítnutím pro tzv. zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (průměr 64,97 %, medián 66,83 %; v judikatorně uzavřených ročnících pak průměr 58,9 %, medián 58,7 %). Pokud odečteme usnesení, kterými byla ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů (§ 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), dospíváme ke zjištění, že v rozhodném období bylo pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto přibližně 78 % "z formálně bezvadně podaných" ústavních stížností [průměr 78,3 %, medián 78,46 %; v judikatorně uzavřených ročnících pak průměr 73,27 %, medián 73,33 %]. Z uvedeného plyne, že tři čtvrtiny stěžovatelů zastoupených kvalifikovaným advokátem byly neúspěšných při formulaci ústavní stížnosti již jen v tom, aby z ní nebylo na první pohled patrno, že neobsahuje žádný ústavněprávní základ. Toto procento pak srovnej s počtem dovolatelů, kteří nebyli úspěšní při formulaci otázky zásadního právního významu dle bodu 57 odůvodnění. Jedná se o číslo zcela srovnatelné, a to při ještě mnohem nižší celkové úspěšnosti stěžovatelů před Ústavním soudem. Podobnou širší (a sebekritickou) reflexi ve vztahu k dovolání podle napadeného ustanovení v odůvodnění postrádám.
9. Poměry úspěšných a neúspěšných dovolatelů či stěžovatelů nevypovídají nic zásadního o významu toho kterého opravného prostředku (dovolání či ústavní stížnosti) při hledání individuální spravedlnosti či při celkové kultivaci právního prostředí, a to na základě rozhodovací praxe nejvyšších soudů u nás i v zahraničí. Pokud jde tedy o jakékoliv statistiky úspěšnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., konstatuji, že ústavních stížností se odmítá mnohem větší procento, a přesto nelze říci, že Ústavní soud podstatně a účelně nezasahuje do právních vztahů ve společnosti.
10. Dále, pokud v minulosti měla otázka přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. negativní dopady na posouzení přípustnosti, eventuálně včasnosti ústavní stížnosti a vzájemná nekompatibilita o. s. ř. a zákona o Ústavním soudu vedla k odepření spravedlnosti na straně některých stěžovatelů, konstatuji, že tato komplikace byla odstraněna novelou provedenou zákonem č. 83/2004 Sb., která do § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vložila výjimku z povinnosti vyčerpat všechny opravné prostředky, a to explicitně pro "mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Konstrukce přípustnosti ústavní stížnosti tak nenutí stěžovatele podstoupit nepředvídatelné řízení o dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jeho ústavní stížnost je přípustná i bez podání citovaného dovolání. Procesní postup je na subjektivním uvážení dovolatele a nepřináší riziko zmaření ústavního přezkumu, jako tomu bylo v minulosti. Zároveň podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení," lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí předchozímu, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Pokud se tedy dovolatel rozhodne dovolací řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podstoupit, nepředvídatelný neúspěch dovolání v podobě jeho nepřípustnosti není na překážku (kvasi)meritornímu přezkumu ústavnosti předchozích rozhodnutí ve věci a nepředstavuje pro něho v přístupu k Ústavnímu soudu negativní důsledek. I tento aspekt zákona o Ústavním soudu zásadním způsobem tlumí možné negativní dopady nepředvídatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť dovolateli/stěžovateli je dána možnost uvážení dalšího procesního postupu ve věci, aniž by byl vystavován riziku formálního odepření spravedlnosti. V tomto ohledu tedy nelze hovořit o tom, že by dovolatelé/stěžovatelé byli nuceni Ústavním soudem využívat prostředky neúčinné a neefektivní (z pohledu Úmluvy, jak předznamenává bod 42 odůvodnění).
11. Na základě rozhodnutí většiny pléna naopak hrozí další nežádoucí zatížení Ústavního soudu a přenášení odpovědnosti za sjednocování judikatury na jeho bedra [jak se již patrně děje ve věcech, v nichž je dovolání - např. v rodinných věcech - nepřípustné ze zákona: viz kritická obiter dicta v nálezech ze dne 23. 2. 2010sp. zn. III. ÚS 1206/09(N 32/56 SbNU 363); ze dne 18. 8. 2010sp. zn. I. ÚS 266/10(N 165/58 SbNU 421); ze dne 2. 11. 2010sp. zn. I. ÚS 2661/10(N 219/59 SbNU 167)].
12. Konečně, po stránce formální úplnosti odůvodnění, zcela postrádám závěry o intertemporálních účincích nálezu. Se zkušeností plynoucí z důsledků nálezusp. zn. Pl. ÚS 3/09ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.), jehož temporální aplikace musela být řešena stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (426/2010 Sb.), přináší absence těchto úvah riziko, že prosté zrušení posuzovaného ustanovení půjde konkrétním dovolatelům k tíži namísto toho, aby posílilo jejich právní jistotu.
2. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
I.
Vydaný plenární nález považuji za nešťastný, a to velmi. Nejen pro nezřídka vadnou argumentaci, pro "násilí", s nímž jsou ty či ony její důsledky vyvozovány, či pro přehršel judikaturních citací, jež s tématem nesouvisí, nýbrž - a to především - proto, že Ústavním soudem (II. senátem) samotným napadené ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zjevně padlo za oběť ambici, která s ním objektivně nesouvisí. Konkrétně: Ústavní soud se nezbaví podezření, že prostřednictvím útoku proti tomuto ustanovení preemptivně zasáhl do předjímaného záměru novelizovat občanský soudní řád zcela jinou úpravou přípustnosti dovolání, již si spojuje s údajně nepřípustným "výběrovým" institutem tzv. a certiorari. Sdělení nálezu v obiter dicto (bod 71), že se "k této otázce" nevyjadřuje, působí poněkud licoměrně a zmíněné podezření spíše posiluje.
Přitom ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je v tom úplně nevinně; Ústavní soud si je prostě vybral jako - podle jeho názoru - "vhodné" bojiště, a ve svém zaujetí přehlédl, že je k tomuto účelu vhodným pouze opticky.
II.
Jen stručně: úprava dovolání je zásadně založena na jeho přípustnosti v situaci dvou navzájem diformních rozhodnutí nižších soudů, jež tím implikuje - k odstranění ustavené kolize - vhodnost povolání rozhodce třetího [§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.], a tato "potřeba" vede k dovolání přípustnému "ze zákona", resp. "nárokovému". Oproti tomu v situaci dvou rozhodnutí konformních, kdy takové zdůvodnění uplatnit nelze, představuje dovolání možnost opravného prostředku "navíc", tj. jako jistý bonus, jenž je ospravedlněn jednak zvýšením procesního komfortu pro účastníka, jemuž se dostává i tehdy příležitosti oslovit další soudní instanci, a jednak posílením pozice dovolacího soudu, který tím získává celistvý prostor pro naplnění své judikatorně sjednocující role ve vztahu ke všem (i potvrzujícím) rozhodnutím soudů odvolacích. Zúžení dispozice takového opravného prostředku "navíc" (oproti dovolání "nárokovému") je pak logické z povahy věci, a nadto ještě dvakrát; za prvé pro nebezpečí "zahlcenosti" dovolacího soudu (jak se též uvádí v bodu 45) a za druhé - z pohledu jeho poslání - v soustředění dovolacího přezkumu jen na posuzování otázek právních [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Ani Ústavní soud zjevně nepochybuje, že takové omezení v přístupu k třetí instanci je podložené legitimním cílem a respektuje požadavek proporcionality, jestliže (opět viz bod 45) sám uvádí, že proti němu "nelze nic namítat" a že "taková konstrukce ... se jeví jako souladná s praxí i dalších evropských států".
Zcela ve shodě s tím v bodu 10 nálezu Ústavní soud zaznamenává hodnocení "konstrukce opravného prostředku v soustavě obecných soudů typu a certiorari" podané Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen též "ESLP"), k němuž ji v dané věci vyzval. Vyplývá odtud nejen, že ji ESLP uznává za obecně přijatelnou ("není v zásadě v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy"), ale i konkrétně, že ji aprobuje v situacích, kdy "vnitrostátní právo umožňuje odmítnout opravný prostředek z toho důvodu, že nevzbuzuje žádnou významnou právní otázku" (což je právě "náš" případ!), a dokonce, že co do odůvodnění takového odmítnutí "může stačit, pokud se daný soud omezí na odkaz na ustanovení zákona, které mu takový postup umožňuje, aniž uvede podrobnější argumenty" (pozn.: nemělo již toto většině pléna stačit ku zdrženlivosti?).
III.